Papež jako patriarcha křesťanského Západu

ThLic. Damián Němec, OP

Úvod

V rámci diskuse o řízení katolické církve dal sám papež Jan Pavel II. ve své encyklice o ekumenismu Ut unum sint v čl. 95 - 96 podnět k hledání vhodné podoby výkonu papežského primátu1). Je to velmi nesnadná otázka, protože její řešení vyžaduje značnou znalost povahy církve a církevní služby.

Při hledání odpovědi často zjišťujeme, jak jsme poznačeni (až omezeni ve svém rozhledu) zkušenostmi z převládajícího a případně také nám vlastního způsobu života a řízení společenství církve, což v České republice znamená zkušenost se západní, latinskou podobou katolické církve. Je proto třeba použít také zkušeností jiných společenství téže církve i jiných křesťanů. Jako nejbližší - a přitom nesmírně inspirativní - nám, lidem vyrostlým v tradici západní, latinské katolické církve, může být zkušenost východních katolických církví. Zde pro nás může být až překvapující hledání odpovědi na otázku, co papež ze samotné povahy primátu musí vykonávat sám a co mu přísluší nikoli nutně jako papeži, ale jako patriarchovi křesťanského Západu.

Jako východisko nám může nejlépe posloužit poznání praxe těch východních katolických církví, které mají patriarchální zřízení. Protože chceme podat pouze základní informaci, omezíme se na nejdůležitější fakta. Budeme přitom vycházet především z Kodexu kánonů východních katolických církví (Codex canonum Ecclesiarum orientalium - CCEO)2), a proto se nemůžeme na začátku vyhnout krátkému objasnění výrazů, které jsou ve východních katolických církvích používány. Nejvíce prostoru bude pak věnováno samotnému pojmu patriarchátu a patriarchy. Přitom si všimneme hlavních úkolů a práv patriarchy a dalších orgánů patriarchátu. Pro svou rozsáhlost pojednáme zvlášť komparativním způsobem o mnohdy nesmírně citlivé otázce ustanovování biskupů jak v latinské katolické církvi, tak ve východních patriarchátech.

Jako doplnění a zároveň podnět pro další hledání je třeba shrnout, jaké poslání tedy nutně a nezcizitelně zbývá papeži jako nositeli primátu. V závěru budou nadhozeny některé otázky, které pohled na patriarchální zřízení a jeho eventuální využití na Západě vyvolává, a to především v oblasti řízení katolické církve a v oblasti ekumenismu, konkrétně jako jedné z možných podob života církve po jejím sjednocení.

1. Objasnění některých výrazů používaných ve východních katolických církvích

Zde bude ve srovnání s věcnými ekvivalenty ze západní katolické církve ukázán význam některých základních pojmů pro chápání řízení východních katolických církví:

eparchie diecéze

eparchiální biskup (eparcha) diecézní biskup

exarchát apoštolská administratura (trvale zřízená - stabiliter erecta)

exarcha apoštolský administrátor (řídí exarchát, obvykle biskup)

církevní provincie církevní provincie - několik sousedních diecézí spojených do jednoho celku, v České republice existují 2 provincie: moravská (se sídlem v Olomouci) a česká (se sídlem v Praze)

metropolita arcibiskup - metropolita - diecézní biskup stojící v čele

provincie

autonomní církev samostatná struktura podléhající přímo papeži (ve východních církvích patriarcháty, větší metropole, metropole, eparchie, někdy i exarcháty - tak je to v České republice)

ritus (obřad) liturgické, teologické, duchovní a disciplinární dědictví vytvořené kulturou a historií různých národů, které specifickým způsobem vyjadřuje způsob života z víry jednotlivých autonomních církví

synod biskupů patriarchátu nejvyšší kolegiální orgán patriarchátu

2. Patriarcháty všeobecně a především východní patriarcháty

Patriarchátem se rozumí autonomní církev jednoho ritu s maximální mírou autonomie. Věřící jednoho patriarchátu náleží pouze k jedinému ritu, ale pro týž ritus je možné zřídit více patriarchátů, a to především proto, že obřad není charakterizován pouze liturgií (která je mnohdy shodná či velmi podobná), ale i dalšími akcenty, v nichž může být již citelná odlišnost, aniž by tato odlišnost s sebou nesla nutnost rozlišování více ritů; pro velmi rozšířený ritus je také mnohdy nesnadné řízení pouze na úrovni jednoho patriarchátu.

Užití titulu patriarcha však není zcela jednotné; proto je možno rozlišovat tzv. "menší patriarcháty", tedy patriarcháty mající charakter čestného titulu - nyní zvané též titulární patriarcháty - a tzv. "větší patriarcháty", tj. skutečné patriarcháty spojené s jurisdikční autonomií, jak o ní byla řeč v předchozím odstavci. Do prvé skupiny titulárních patriarchátů patří všechny západní neboli latinské patriarcháty s výjimkou Říma, tedy Benátky, Západní Indie, Východní Indie, Lisabon a Jeruzalém3); o nich jednoznačně stanoví Kodex kanonického práva (Codex iuris canonici - CIC) v kán. 438, že tento titul s sebou nenese jakoukoli další jurisdikci (obdobně jako titul primase)4). Do druhé skupiny patří jediný skutečný jurisdikční latinský patriarchát - patriarchát západní se sídlem v Římě, a proto je římský biskup (papež) zároveň jediným jurisdikčním patriarchou Západu - titul Patriarcha dell'Occidente je jedním z jeho oficiálních titulů.5) Všechny ostatní "jurisdikční patriarcháty" jsou zřízeny pro východní rity, proto se nazývají východní patriarcháty; o nich bude nadále řeč.

V čele patriarchátu stojí biskup s titulem patriarcha (CCEO kán. 56)6) , kolegiálním orgánem je synod biskupů patriarchátu. Více bude možné poznat specifické postavení patriarchátu na základě bližší specifikace postavení synodu biskupů patriarchátu a patriarchy samotného.

Každý patriarchát má vymezené území, přičemž prvotním kritériem je existence (východního) ritu na daném území, druhým je legitimně uznaná pravomoc patriarchy zřizovat na tomto území církevní provincie, eparchie a exarcháty. Protože se často jedná o obyčejové, nepsané právo, mohou tu vznikat pochybnosti. Situaci prozkoumá a řešení navrhuje synod biskupů patriarchátu, návrh je předložen papeži k rozhodnutí (kán. 146).

Je proto třeba mít na mysli, že týž ritus může existovat v hranicích patriarchátu i mimo ně; rovněž tak na stejném území může být současně více ritů a autonomních církví, tedy i více patriarchátů. To nebrání katolicitě chápané jako jednota v historií vytvořené různosti ritů.

3. Synod biskupů (východního) patriarchátu

Pro celé řízení katolické církve je charakteristická jedinečná kombinace demokratického a monarchického prvku v řízení; monarchický prvek v patriarchátu reprezentuje patriarcha, demokratický prvek reprezentuje synod biskupů patriarchální církve.

Na území patriarchátu je více církevních provincií i eparchií, tedy i více eparchiálních biskupů. Všichni tito biskupové (v činné službě), případně i titulární biskupové (koadjutoři a pomocní biskupové) a eparchiální biskupové téhož ritu mimo území patriarchátu ve shodě s ustanoveními partikulárního práva tvoří dohromady kolegiální orgán s názvem synod biskupů patriarchátu (kán. 102).

Synod svolává a předsedá mu patriarcha (kán. 103). Synod je svoláván jednak tehdy, kdy je třeba rozhodnout záležitost v jeho výlučné kompetenci, jednak na popud patriarchy se souhlasem permanentního synodu (viz níže 4.C Patriarchální kurie) a jednak tehdy, kdy o to požádá alespoň třetina jeho členů. Pokud to stanoví partikulární právo, může se konat pravidelně v určených periodách (kán. 105).

Na rozdíl od ekumenického koncilu, kde je papež jako nástupce apoštola sv. Petra stále nejdůležitější osobou a suverénem (kán. 49 - 54), je v některých záležitostech synod nadřazen patriarchovi. Jedná se především o oblast tvorby partikulárního práva, kde pouze synod je oprávněn k legislativě pro celý patriarchát, patriarcha je však tím, kdo partikulární zákony a další závazná rozhodnutí synodu promulguje (kán. 110); patriarcha sám smí pouze vynášet obecné dekrety na aplikaci partikulárních zákonů, je jimi tedy vázán (kán. 82). Pouze synod je výslovně oprávněn v oblasti manželského práva po konzultacích s Apoštolským stolcem stanovit nové manželské překážky (kán. 792) - v západní církvi má toto právo pouze papež sám (CIC kán. 1075 § 2). Patriarcha smí synod přemístit, prodloužit, pozastavit (suspendovat) či rozpustit jen se souhlasem většiny členů synodu (kán. 108) - v případě ekumenického koncilu má toto právo papež sám (kán. 51).

Lze tedy říci, že synod biskupů patriarchátu je jakýsi "biskupský parlament patriarchátu" nadřazený patriarchovi, a zatímco papež na základě svého primátu má nezcizitelné výlučné postavení mezi ostatními biskupy, patriarcha je tu spíše první mezi sobě rovnými (prior inter pares).

4. Východní patriarcha

4.A Způsob ustanovení

Patriarcha je volen synodem biskupů patriarchátu. Zvolen může být buď biskup, nebo alespoň ten, kdo splňuje požadavky na biskupa (viz níže 5.B Ustanovování biskupů ve východních patriarchátech). Volba má začít do jednoho měsíce po uprázdnění patriarchálního stolce (kán. 63 - 65); uprázdnění nastává úmrtím patriarchy nebo jeho rezignací přijatou synodem biskupů patriarchátu po konzultaci s papežem nebo přijatou papežem, pokud se patriarcha obrátí sám přímo na papeže (kán. 126). Pokud do 15 dní po zahájení volby není dvoutřetinovou většinou hlasů v prvých alespoň třech skrutiniích či absolutní většinou v posledním skrutiniu zvolen patriarcha, právo ustanovit ho přechází na papeže (kán. 72).

Pokud je zvolený již vysvěceným biskupem či alespoň proklamovaným (vyhlášeným) biskupem (po jeho volbě či jmenování - viz níže 5.B Ustanovování biskupů ve východních patriarchátech), je mu jmenování oznámeno; pokud je zvolen jiný kněz, je mu oznámeno zvolení až poté, co je vše připraveno k jeho proklamaci (kán. 73). Zvolený má lhůtu dvou dní užitečných (tempus utile) na přijetí volby; pokud tak neučiní, ztrácí veškerá práva plynoucí z volby (kán. 74) a je možno přikročit k nové volbě, a to až do vyčerpání limitu 15 dní od zahájení prvé volby.

Pokud zvolený přijal a je již vysvěceným biskupem (což je v současné době prakticky vždy), nastane po složení vyznání víry a přísahy věrnosti při vykonávání úřadu proklamace zvoleného patriarchy a jeho intronizace; pokud je pouze knězem, je po proklamaci nejprve vysvěcen na biskupa a pak intronizován. O intronizaci nového patriarchy jsou co nejdříve uvědoměni ostatní patriarchové. Nový patriarcha si po intronizaci co nejdříve vlastnoručně psaným listem vyžádá od papeže vyjádření "církevního společenství" - ecclesiasticć communitatis (kán. 76). Ačkoli již od intronizace vykonává svůj úřad, teprve po papežském vyjádření církevního společenství smí svolat synod biskupů patriarchátu a světit biskupy (kán. 77).

4.B Práva a povinnosti patriarchy

Patriarcha je vždy zároveň eparchiálním biskupem určité eparchie - pevně stanoveného sídla patriarchátu. O této moci však nebudeme hovořit, protože to přesahuje naše téma.

Naším tématem je postavení patriarchy vůči dalším biskupům a ostatním věřícím patriarchátu. Zde je třeba nejprve připomenout, že tato moc patriarchy je tak vázána na jeho osobu, že patriarcha nesmí ustanovit svého trvalého zástupce, na nějž by svou moc plně přenesl, ani nesmí svou moc obecným způsobem na někoho delegovat (kán. 78).

Patriarcha je především statutárním zástupcem patriarchátu jako právnické osoby (kán. 79). Dále je mu svěřen úkol autentického učitele ve věcech víry a mravů ve shodě s církevním magisteriem a řízení liturgie v patriarchátu; za tímto účelem může vydávat encykliky týkající se záležitostí patriarchátu a vlastního ritu (kán. 82) i po prozkoumání Apoštolským stolcem vydávat se souhlasem synodu biskupů patriarchátu liturgické knihy pro vlastní ritus a schvalovat jejich překlady (kán. 657). Má též oprávnění po souhlasu synodu biskupů patriarchátu a po konzultaci s Apoštolským stolcem zřizovat katolické univerzity i církevní univerzity a fakulty a schvalovat jejich statuta (kán. 642, 649). V oblasti manželského práva je zmocněn nejen dát singulární zákaz uzavřít manželství, ale též opatřit jej zneplatňující klauzulí (kán. 794), což je v západní církvi vyhrazeno pouze papeži (CIC kán. 1077 § 2). Patriarchovi také náleží mnohá oprávnění v oblasti ustanovování a svěcení biskupů; pro jejich rozsáhlost a komplexnost je uvedeme zvlášť v bodě 5.B Ustanovování biskupů ve východních patriarchátech souhrnným způsobem.

V oblasti moci zákonodárné je výlučným zákonodárcem synod biskupů patriarchátu, takže patriarcha je oprávněn pouze vydávat obecné dekrety na aplikaci partikulárních zákonů (kán. 82).

V oblasti moci soudní zřizuje patriarcha řádný soudní tribunál patriarchátu, který je apelačním soudem: po tribunálu eparchiálním a metropolitním třetí soudní instancí, pro eparchie nespadající do církevní provincie druhou instancí (kán. 114, 1063)7). Mimořádným tribunálem s přesně vymezenou pravomocí ve sporných věcech biskupů je synod biskupů patriarchátu, který pro tento úkol zvolí některé biskupy (kán. 1062). Trestní záležitosti biskupů a veškeré soudní záležitosti patriarchy jsou ve výlučné kompetenci papeže (kán. 1060).

Nejvíce jsou rozpracována oprávnění patriarchy v oblasti moci výkonné. Vykonává práva metropolity vůči těm eparchiím a exarchátům patriarchátu, které nespadají do některé církevní provincie, vykonává práva metropolity v dočasně uprázdněných církevních provinciích (sede metropolitana vacante) a v obsazených církevních provinciích nahrazuje nedostatky ze strany metropolitů (kán. 80). V těch místech a územích patriarchátu, která nejsou součástí eparchie či exarchátu, vykonává též práva a povinnosti eparchy.

V oblasti struktury patriarchátu má právo se souhlasem synodu biskupů patriarchátu a po konzultaci s Apoštolským stolcem zřizovat, dělit, spojovat, měnit a rušit eparchie a církevní provincie a měnit jejich kanonické postavení či změnit sídlo patriarchátu; pro zřizování, měnění a rušení exarchátu postačuje souhlas permanentního synodu (srov. 4.C Patriarchální kurie). Realizaci těchto změn musí co nejdříve oznámit Apoštolskému stolci (kán. 85). Je také oprávněn po konzultaci s eparchy a se souhlasem permanentního synodu dát exempci určitým místům či právnickým osobám (vyjma právnické osoby podřízené řeholním institutům) a podřídit je přímo sobě (kán. 90).

Ve věcech pastoračních má úkol podporovat koordinaci mezi biskupy navzájem i mezi biskupy a ostatními věřícími v patriarchátu (kán. 84) a pečovat o jednotlivé biskupy i o klérus, v případě nedostatků má nejprve upozornit příslušného představeného, pokud ten nezjedná nápravu, může to učinit patriarcha sám (kán. 89). Proto má právo v patriarchátu konat kanonické vizitace (kán. 83). Rovněž z důvodů pastoračních má povinnost spolupracovat s ostatními patriarchy na území svého patriarchátu (kán. 99).

Se souhlasem synodu biskupů patriarchátu a na základě svolení Apoštolského stolce a dle jeho pokynů je oprávněn uzavírat smlouvy s občanskými autoritami; tyto smlouvy ale nabývají platnosti až po následném schválení Apoštolským stolcem (kán. 98) B v západní církvi je k tomu oprávněn pouze Apoštolský stolec (srov. CIC kán. 365). Má též právo rezervovat si řešení záležitostí dotýkajících se vztahů s občanskou autoritou, pokud se dotýkají zároveň více eparchií; stanovit způsob řešení však musí až po konzultaci s dotčenými eparchy a po souhlasu permanentního synodu B v případě velmi urgentním lze souhlas permanentního synodu nahradit souhlasem biskupů patriarchální kurie (kuriálních biskupů) nebo (pokud nejsou) souhlasem dvou eparchů starších biskupským svěcením (kán. 100).

Ve věci správy patriarchátu udržuje spojení s papežem, posílá mu podle speciálních norem pravidelné zprávy a pravidelně koná návštěvu ad limina Apostolorum; v tom všem se podřizuje papežskému primátu (kán. 92).

4.C Patriarchální kurie

Patriarcha má mít patriarchální kurii odlišnou od eparchiální kurie. Patriarchální kurii tvoří permanentní synod, biskupové patriarchální kurie, tribunál patriarchátu, ekonom patriarchátu, kancléř a liturgická komise; fakultativně mohou být zřízeny další komise. Členové patriarchální kurie mají být odlišní od členů eparchiální kurie (kán. 114).

Permanentní synod je jakousi stálou užší radou synodu biskupů patriarchátu. Tvoří jej patriarcha a 4 biskupové na dobu 5 let: 3 z nich jsou zvoleni synodem (alespoň 2 z nich musí být eparchy), jeden je jmenován patriarchou. Kromě nich jsou ustanoveni shodným způsobem 4 náhradníci (kán. 115). Kompetence permanentního synodu přesně určuje kodex. Pokud zasedá synod biskupů patriarchátu, má permanentní synod přednostní právo na projednávání záležitostí spadajících do jeho kompetence na základě principu subsidiarity, pouze se souhlasem permanentního synodu může záležitost projednat synod biskupů patriarchátu (kán. 119). Permanentní synod se má scházet pravidelně alespoň dvakrát ročně, kromě toho vždy, je-li potřeba projednat záležitost spadající do jeho kompetence, a tehdy, pokud i v jiných záležitostech shledá patriarcha za vhodné projednání v permanentním synodu (kán. 120). Nelze-li podle názoru synodu biskupů patriarchátu permanentní synod zřídit, je třeba o tom uvědomit Apoštolský stolec; pak jsou na synodu biskupů patriarchátu zvoleni dva biskupové (z nich jeden musí být eparchou), kteří spolu s patriarchou nahrazují funkci permanentního synodu (kán. 121).

Patriarcha může náležitým způsobem ustanovit titulární biskupy určené pro práci v patriarchální kurii B biskupy patriarchální kurie. Jejich oprávnění upravuje pouze výjimečně kodex, má být precizováno statutem patriarchální kurie.

Poslání tribunálu patriarchátu bylo popsáno v bodě 4.B Práva a povinnosti patriarchy.

Správa majetku patriarchátu je svěřena ekonomu patriarchátu, který má být odlišný od ekonoma patriarchovy eparchie. Ekonom nesmí být spřízněn či sešvagřen s patriarchou do 4. stupně boční linie včetně; rozhodující je profesionální znalost, nemusí - a spíše neměl by - být klerikem (kán. 122).

Kancléř patriarchální kurie je kněz či jáhen, který má na starosti spisovnu a archiv, mohou mu být dáni adjunkti a notáři (kán. 123).

Liturgická komise patriarchátu má na starosti především přípravu liturgických knih a jejich překladů; má mít vlastní statut schválený patriarchou (kán. 124).

Pro sustentaci patriarchální kurie má sloužit výnos majetku patriarchátu; pokud nestačí, má patriarcha právo předepsat sobě podřízeným eparchiím kontribuce (kán. 125).

5. Ustanovování biskupů

5.A Ustanovování biskupů v západním patriarchátu

Obecné podmínky pro to, aby se někdo mohl stát biskupem, stanoví CIC kán. 378: integrita víry a mravů, ostatní potřebné vlohy, věk 35 let, alespoň 5 let kněžské služby, doktor, licenciát nebo alespoň hlubší znalost některé teologické discipliny.

O způsobu ustanovování biskupů pojednává samotný CIC relativně zevrubně v kán. 377: v § 1 je stanoveno, že papež obvykle jmenuje biskupy sám, příp. potvrzuje zvolené biskupy (to je však pouze v malé menšině diecézí); v § 2 se hovoří o povinnosti sestavovat seznam vhodných kandidátů na úrovni církevní provincie či biskupské konference každé alespoň tři roky, aniž by tím bylo dotčeno právo jednotlivých biskupů nezávisle na tomto seznamu zasílat Apoštolskému stolci jména svých kandidátů; v § 3 je stručně popsána procedura, jíž má papežský vyslanec zjistit náležité informace o kandidátech (názory metropolitů a diecézních biskupů, předsedy biskupské konference a dalších vhodných osob); v § 4 je právo na předložení tří kandidátů pro případ ustanovení pomocného biskupa dáno diecéznímu biskupovi (s ním mají spolupracovat) a nakonec v § 5 se stanoví, že v budoucnosti nemají být žádným světským představeným poskytnuta práva na volbu, jmenování či prezentaci biskupa.

Podrobně je tato procedura upravena mimokodexovou normou s názvem Normy pro ustanovování do biskupské služby v latinské církvi vydané 25. března 1972 Radou pro veřejné záležitosti církve o 15 článcích 8); kodexové ustanovení z ní obsahuje podstatné prvky. Tyto normy stanoví jednak v čl. I - IX podrobné předpisy pro sestavování seznamu kandidátů včetně způsobu hlasování a nařízení pro udržení potřebné diskrétnosti tohoto řízení a dále v čl. X - XIV způsob shromažďování informací o kandidátech papežským legátem, přičemž jsou všichni účastníci vázáni přísným tajemstvím (secretum Pontificium); závěrečný čl. XV stanoví, že těmito ustanoveními nejsou dotčena speciální oprávnění či privilegia získaná na základě konkordátu či potvrzená jiným způsobem.

Výběr kandidáta je v kompetenci kongregace pro biskupy9) ve spolupráci s papežem. Vybraný kandidát je diskrétně osloven a dotázán, zda je ochoten jmenování přijmout, resp. proč je přijmout nechce - v tomto případě přijetí či nepřijetí těchto důvodů přísluší papeži. Pokud vysloví svůj souhlas se jmenováním nebo pokud by případně papež odmítl jeho důvody proti jmenování a nařídil mu je přijmout, je po dohodě s vybraným kandidátem a dalšími dotčenými osobami, především papežským legátem, stanoveno datum zveřejnění jmenování - tímto dnem je datována příslušná papežská jmenovací listina. Jmenovaný biskup (ad Episcopatum promotus, jinak zvaný též Episcopus nominatus) je povinen přijmout do tří měsíců biskupské svěcení (CIC kán. 379; pak je již nazýván "vysvěcený biskup" - Episcopus consecratus); tato povinnost se na něj samozřejmě nevztahuje, jde-li o přeložení již vysvěceného biskupa. Po vysvěcení, složení vyznání víry a přísahy věrnosti Apoštolskému stolci se ujme svého úřadu (CIC kán. 380).

5.B Ustanovování biskupů ve východních patriarchátech

Podmínky pro to, aby se někdo mohl stát biskupem, jsou tytéž jako pro latinskou církev: integrita víry a mravů, ostatní potřebné vlohy, věk 35 let, alespoň 5 let kněžské služby, doktorát, licenciát nebo alespoň hlubší znalost některé teologické discipliny; oproti západnímu kodexu je tu navíc podmínka, že nesmí být vázán manželstvím (kán. 180) - v západní církvi tato podmínka odpadá díky obligatornímu celibátu kněží (srov. CIC kán. 1037).

Biskupové v patriarchátu jsou obvykle voleni (kán. 181); obvykle (mimo výjimky dané partikulárním právem) však synod biskupů patriarchátu sestavuje seznam kandidátů na biskupa, který zasílá Apoštolskému stolci, aby obdrželi papežský souhlas - tedy souhlas s obecnou kandidaturou na biskupa (kán. 182). Je evidentní, že v této fázi mají značný význam informace od papežského vyslance (nuncia, pronuncia, internuncia) i jeho vlastní mínění.

Volba biskupů je záležitostí synodu biskupů patriarchátu, vyžaduje se absolutní většina v alespoň třech skrutiniích, do posledního skrutinia postupují pouze dva kandidáti s největším počtem hlasů, v případě rovnosti hlasů je zvolen starší kněžským svěcením, v případě shodného data kněžského svěcení starší věkem (kán. 183).

Pokud je zvolený na seznamu kandidátů, kteří obdrželi papežský souhlas, patriarcha jej zpraví o volbě; pokud zvolený souhlasí, patriarcha to oznámí Apoštolskému stolci, určí den proklamace (zveřejnění) volby a stanoví datum svěcení a uvedení do úřadu (kán. 184). Pokud však zvolený není na seznamu kandidátů, kteří obdrželi papežský souhlas, nejprve patriarcha vyžádá tento souhlas, teprve po jeho obdržení se postupuje oznámením zvolenému atd. (kán. 185). Je přitom evidentní, že odmítnutí papežského souhlasu nebo odmítnutí volby zvoleným s sebou nese následek nutnosti nové volby.

Pokud se nemůže sejít synod biskupů patriarchátu k volbě, po konzultaci s Apoštolským stolcem uspořádá patriarcha korespondenční volbu; dva biskupové přitom musí být jako sčitatelé. Pokud v jediném skrutiniu je absolutní většinou zvolen kandidát, postupuje se výše popsaným způsobem; pokud ne, patriarcha o tom zpraví Apoštolský stolec a dále se řídí jeho pokyny (kán. 186).

Zvolený po přijetí volby složí vyznání víry a přísahu věrnosti ve vykonávání úřadu, pak je vysvěcen a uveden do úřadu; listinu o vymezení jeho úřadu dává patriarcha (kán. 187).

Jiný způsob ustanovení za biskupa než volbou je výjimkou, ať již mocí partikulárního práva, nebo mocí univerzálního práva (především kán. 85 § 2, 1o).

Ustanovování biskupů ve východních patriarchátech je tedy velmi zajímavou a poučnou ukázkou vysokého stupně autonomie při zachování spolupráce s Apoštolským stolcem.

6. Pravomoci papeže jako nástupce apoštola Petra

V souvislosti s pojednáním o patriarchátech je kodex kánonů východních církví vhodným dokumentem, který shrnuje nezbytné prvky poslání papeže jako nástupce apoštola Petra.

Nejprve shrnuje to, co již zaznělo na I. a II. vatikánském koncilu: papež jako pokračovatel poslání apoštola Petra, prvního mezi apoštoly, je hlavou kolegia biskupů, které bez něj není úplné (kán. 43). Papež své poslání vykonává ve spojení s biskupy a sám přitom určuje, co se má vykonávat kolegiálním způsobem a co singulárním, tedy papež sám s pomocí římské kurie (kán. 45 § 2). Rozhodnutí a závěry ekumenického koncilu jsou závazná až po potvrzení a podpisu papeže, který je promulguje (kán. 54). Vůči singulárním rozhodnutím papeže ani rozhodnutím koncilu není přípustné odvolání (kán. 45 § 3).

Jako pastýř všeobecné církve má papež mocí svého úřadu nejvyšší, plnou, bezprostřední a univerzální řádnou pravomoc v celé církvi (kán. 43). Tato pravomoc tedy znamená nejen pravomoc nad univerzální církví, ale i nad všemi eparchiemi a jejich svazy (církevní provincie, patriarcháty apod.), čímž je (při uplatňování principu subsidiarity) posilována a podporována moc jednotlivých biskupů v jejich eparchiích (kán. 45 § 1).

Velkou roli hraje papež v oblasti nauky ve věcech víry a mravů. On sám i celý ekumenický koncil mohou vyhlašovat na základě příslibu neomylnosti závaznou nauku v této oblasti, tedy jinak řečeno pravdy víry de fide divina et catholica definita - dogmata (kán. 596 a 598 § 1)-10); rovněž tak mohou vyhlašovat definitivní učení ve věcech víry a mravů, i když se nejedná o dogmata (kán. 598 § 2).

Další oblastí, kde je výslovně řeč o nutné činnosti papeže, je moderování (řízení a koordinace) misijní aktivity církve (kán. 585 § 1); prohlášení určitého teritoria za misijní území je v kompetenci Apoštolského stolce (kán. 594).

Dále je Apoštolskému stolci rezervováno řízení pro prohlášení za svatého či blahoslaveného (kán. 1057), které se řídí speciálními normami.11)

Ve věcech procesních jsou papeži rezervovány všechny záležitosti patriarchů, trestní záležitosti biskupů, záležitosti hlav států a ostatní záležitosti, které si papež vyhradil (kán. 1060).

Závěr - praktické podněty pro řízení katolické církve a ekumenické hnutí

Různost ritů a patriarchální zřízení nejsou chápány jako překážka jednoty církve, ale jako výraz jejího bohatství a rozmanitosti; o tom výslovně hovoří II. vatikánský koncil (dekret Orientalium Ecclesiarum, čl. 1 - 2 B dále jen `OEA). 12) Výslovně též povzbudil ke zřizování nových patriarchátů tam, kde je to potřebné (OE 11). V této souvislosti je třeba se nadále zamýšlet nad existencí dosud jediného latinského (západního) ritu. Již na koncilu byla diskutována vhodnost a možnost zřízení patriarchátů v rámci západní církve, ale nedospělo se ke společnému stanovisku, proto je text OE 11 tak formulován, aby k této možnosti byl neutrální, tedy ji ani nepodpořil, ani nevyloučil.13)

Je otázkou, nakolik je zřízení dalších jurisdikčních patriarchátů v západní katolické církvi možné a vhodné a jakou míru autonomie by tyto patriarcháty měly mít. Dosud neexistuje jednoznačná odpověď. Je však třeba mít na mysli faktické rozrůznění v latinské církvi, které vede nejen k velmi různým podobám téže liturgie (např. liturgický tanec v Africe a Asii), ale k různým důrazům teologickým a spirituálním. Proto je třeba se vymýšlet nad tím, kdy bude nutné tuto faktickou různost ošetřit i různými normami a zda tu nenastane fakticky situace, o níž hovoří definice ritu uvedená v bodě 2. tohoto článku. Z důvodu náležité služby církevnímu společenství v tomto případě bude nutno stanovit adekvátní normy; nyní však není možno říci, že tu bude adekvátní plné uplatnění norem o východních patriarchátech.

V oblasti ekumenismu se nabízí otázka, zda by využití možností patriarchálního zřízení nebylo vhodnou formou, jak by po dosažení věroučné jednoty bylo možné řešit soužití křesťanů vycházejících z různých tradic, protože nebude možné, aby tu nastala nějaká uniformita B a zároveň je dnes již zřejmé, že by tato uniformita nebyla vskutku žádoucí. Jasným důsledkem by tu byla faktická koexistence více ritů na témž území, to však i současná praxe církve jednoznačně připouští. Z povahy patriarchálního zřízení však vyplývá, že nutným předpokladem použití právě tohoto nástroje je silné episkopální zřízení.

Všechny zde uvedené skutečnosti dosud nemají jasnou odpověď; podávám je jako podnět ke zvážení a dalšímu studiu.

 

  1.  Ioannes Paulus II. Litterć encyclicć Ut unum sint de Œcumenico officio de die 25 Maii 1995. In AAS LXXXVII (1995), s. 921 - 982; čl. 95 - 96, s. 977 - 978; český překlad: Jan Pavel II. Encyklika o ekumenickém úsilí Ut unum sint ze dne 25. května 1995. Ut unum sint. O ekumenickém úsilí. Praha : Zvon, 1995. 84 s. ISBN 80-7113-140-7; čl. 95 - 96, s. 72 - 74.
  2.  Codex canonum Ecclesiarum orientalium auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus (die XVIII Octobris anno MCMXC). Typis Pollyglotis Vaticanis, MDCCCLXXXX. 382 s.
  3.  Srov. Annuario Pontificio per l´anno 1993. Cittŕ del Vaticano : Libreria Editrice Vaticana, 1993. 112* + 2356 s.; s. 3 - 8 (La gerarchia cattolica - Patriarchati) a s. 1706 - 1707 (Note storiche - Patriarchati); Pejška, Josef. Církevní právo se zřetelem k partikulárnímu právu československému. Svazek druhý - Hierarchický řád církevní. Obořiště u Dobříše : Theologický ústav CSsR., 1937. 253 s.; č. 209 - 210, s. 150 - 151.
  4.  Codex iuris canonici auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus (die 25 Ianuarii anno 1983). In AAS LXXV (1983) pars II, s. I - 320, correctiones: Appendix de die 22 Septembris 1983. s. 321 - 324. Český překlad: Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny. Latinsko-české vydání s věcným rejstříkem. Praha : Zvon, 1994. 816 s. ISBN 80-7113-082-6; srov. též Chiappetta, Luigi. Il codice di diritto canonico. Commento giuridico-pastorale. Seconda edizione accresciuta e aggiornata. Vol. I - Libri I - II. Roma : Edizioni Dehoniane, 1996. 888 s.; č. 2103, s. 564
  5.  Srov. Annuario Pontificio per l´anno 1993. s. 27* (Sommo Pontefice) a s. 1 (La gerarchia cattolica - Roma).
  6.  Nadále bude v textu citován především CCEO, a to pouhým odkazem na příslušný kánon; pokud bude citován CIC, bude to vždy vyznačeno uvedením zkratky CIC.
  7.  V případě, že eparchie, kterou patriarcha spravuje, je zároveň metropolí, t.j. sídlem církevní provincie, budou v témž místě tři tribunály: eparchiální jako tribunál 1. stupně, metropolitní jako tribunál 2. stupně a patriarchální jako tribunál 3. stupně.
  8.  Consilium pro publicis Ecclesić negotiis. Normać de promovendis ad episcopale ministerium in Ecclesia latina. In AAS LXVI (1972), s. 386 - 391.Rada pro veřejné záležitosti církve byla podle apoštolské konstituce Pavla VI. Regimini universć Ecclesić ze dne 15. srpna 1967 samostatným dikasteriem těsně spolupracujícím se Státním sekretariátem a spojeným s ním i "personální unií" - kardinál státní sekretář byl ex officio prefektem této rady. Srov. Paulus VI. Constitutio apostolica Regimini Ecclesić universć de Romana Curia de die 15 Augusti 1967. In AAS LIX (1967), s. 885 - 928; čl. 26 - 28, s. 896 - 897. Tato rada byla apoštolskou konstitucí Jana Pavla II. Pastor bonus ze dne 28. června 1988 včleněna do Státního sekretariátu jako jeho druhá sekce - sekce pro mezistátní záležitosti (Sectio de rationibus cum Civitatibus). Srov. Ioannes Paulus II. Constitutio apostolica de Romana curia Pastor bonus de die 28 Iunii 1988. In AAS LXX (1988), s. 841 - 930; čl. 39 - 44, s. 871 - 872
  9.  Pastor bonus, čl. 77, s. 879
  10.  Více viz Ioannes Paulus II. Litterć apostolicć motu proprio datć Ad tuendam fidem de die 18 Maii 1998. In AAS XC (1998), s. 457 - 461 a Congregatio pro doctrina fidei. Professio fidei et iusiurandum fidelitatis in suscipiendo officio nomine Ecclesić exercendo una cum nota doctrinali adnexa. In AAS XC (1998), s. 542 - 551 - zde především třetí část: Doktrinální a vysvětlující komentář k druhé části Vyznání víry. Český překlad textu je již schválen a připravován k vydání.
  11.  Především Ioannes Paulus II. Constitutio apostolica Divinus perfectionis magister de die 25 Ianuarii 1983. In AAS LXXV (1983), pars I, s. 349 - 355; Sacra congregatio pro causis sanctorum. Normć Cum in constitutione apostolica servandć in inquisitionibus ab episcopis faciendis in causis sanctorum de die 7 Februarii 1983. In AAS LXXV (1983), pars I, s. 396 - 403 a Sacra congregatio pro causis sanctorum. Decretum generale Circa servorum Dei causas de servorum Dei causis, quarum iudicium in prćsens apud Sacram Congregationem pendet de die7 Februarii 1983. In AAS LXXV (1983), pars I, s. 403 - 404.
  12.  Concilium Vaticanum II. Decretum de Ecclesiis Orientalibus Catholicis Orientalium Ecclesiarum de die 21 Novembris 1964. In AAS LVII (1965), s. 76 - 89; čl. 1 - 2, s. 76. Český překlad: II. vatikánský koncil. Dekret o východních katolických církvích Orientalium Ecclesiarum z 21. listopadu 1964. In Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha : Zvon, 1995. s. 415 - 432. ISBN 80-7113-089-3; čl. 1 - 2, s. 421 - 423.
  13.  AAS LVII (1965), s. 80; česky: Dokumenty II. vatikánského koncilu, s. 426. K otázce eventuálních dalších latinských jurisdikčních patriarchátç viz Rahner, K. B Vorglimler, H. Kleines Konzilskompendium. 2. ergänzte Auflage. Freiburg B Basel - Wien : Herder, 1967. 766 s.; s. 202 - 203.

 

Resumé

V povědomí většiny naší populace splývají bez rozlišování kompetence papeže jako nositele univerzálního primátu v katolické církvi a papeže jako patriarchy katolické církve západního (latinského) ritu. Článek se proto snaží poukázat na tento rozdíl popisem postavení katolických východních patriarchů a popisem řízení východních patriarchátů; pro svou obsáhlost a velký praktický dopad je zvlášť předložena komparace způsobu ustanovování biskupů v obou částech katolické církve. Poté jsou krátce shrnuty kompetence papeže jako nositele primátu. Záměrem autora je povzbudit vzájemné poznání různých způsobů řízení církví v rámci křesťanství s úmyslem přispět do diskuse o vhodné budoucí podobě výkonu papežského primátu, především s ohledem na ekumenický význam této diskuse.

 

Abstract

The Pope as a Patriarch of the Christian West

The competency of the Pope as a bearer of the universal primacy and the competency of the Pope as a patriarch of the Western (Latin) rite are not to be differenced in the awareness of the majority of our population. Therefore there is made an effort to point to the differences by the description of the position of Catholic Eastern patriarchs and by the description of governancy in the Eastern patriarchates in the article. The comparison of the bishops' creation in both the parts of the Catholic Church is presented separately because of its great extent and importance for practice. After then, the competency of the Pope as a bearer of the primacy is shortly summarized. The author wants to contribute to the discussion on the future proper character of the administration of the papal primacy to foster the mutual understanding of the different mode of governancy in churches in the frame of christianity.

 

Zusammenfassung

Papst als Patriarch von christlichen Westen

Im Bewusstsein der Mehrheit unserer Population übergehen - ohne Unterscheidung - die Kompetenzen vom Papst als Träger des universellen Primates in der katholischen Kirche und als Patriarch des westlichen (lateinischen) Ritus der katholischen Kirche ineinander. Deshalb versucht der Artikel, auf diese Unterscheidung durch Beschreibung der Stellung der östlichen katholischen Patriarchen und der Regierung der östlichen katholischen Patriarchaten hinzuweisen; der Vielseitigkeit und der großen praktischen Auswirkung wegen liegt man eine ausführliche Komparation der Verordnung der Bischöfe in beiden Teilen der katholischen Kirche vor. Danach wird eine Übersicht der Kompetenzen des Papstes als des Trägers vom Primat kurz dargestellt. Autor beabsichtigt mit diesem Artikel bessere Erkenntniss verschiedener Weisen der Regieung der Kirchen im Rahmen des Christentums mit Vorhaben, in die Diskussion über die angemessene künftige Form der Ausübug des päpstlichen Primates besonders in Bezug auf ökumenische Bedeutung des Problems beizutragen.

 

Riassunto

Il Papa come Patriarca dell'Occidente cristiano

Nella coscienza della maggior parte della nostra popolazione coincidono senza alcuna distinzione le competenze del Papa come titolare del primato universale e dello stesso Papa come Patriarca della Chiesa Cattolica occidentale (di rito latino). L'articolo cerca di mettere in rilievo questa differenza descrivendo la posizione dei patriarchi orientali e il governo dei patrarcati orientali; per la sua ampiezza e una importante conseguenza pratica č proposta in specie una comparazione dei modi di istituire i vescovi in ambedue le parti della Chiesa Cattolica. Dopodiché sono brevemente riassunte le competenze del Papa come del titolare del primato. L'intenzione dell'autore č quella di sollecitare la reciproca conoscenza dei vari modi di governo delle Chiese nell'ambito del cristianesimo con una proposizione di contribuire alla discussione su una forma adatta dell'esercizio del primato, soprattutto tenendo conto dell'importanza ecumenica di questa discussione.

____________________________________________________________________________________________________

O autorovi

Damián Němec O.P. (nar. 1960) je od r. 1986 členem dominikánského řádu, na kněze byl vysvěcen r. 1991. Přednáší církevní právo od r. 1991 na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a od r. 1995 na právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na papežské teologické fakultě ve Vratislavi dosáhl r. 1996 licenciátu teologie ve specializaci církevní právo, nyní tam dokončuje doktorát teologie. Od r. 1998 je provinciálem České dominikánské provincie. Specializuje se především na řeholní právo a konfesní právo.

Damián Němec O.P. (geb. 1960) ist i.J. 1986 in den Dominikanerorden eingetreten, i.J. 1991 ist er als Priest geweiht worden. Er trägt das Kirchenrecht seit 1991 an der Theologischen Fakultät der Palacký Universität Olomouc, seit 1995 auch an der Juridischen Fakultät der Palacký Universität Olomouc. An der Päpstlichen Theologischen Fakultät in Breslau (Wrocław - Polen) erwarb er i.J. 1996 Lizenziat der Theologie in Spezialisation Kirchenrecht, jetzt endet er da sein Studium zum Doktorat der Theologie. Seit 1998 ist er Provinzial der Tschechischen Domininanerprovinz. Seine Spezialisationen sind vor allem Ordensrecht und Staatskirchenrecht.

Damián Němec O.P. (born 1960) has been a member of the Dominican Order since 1986. He ordained priest in 1991. He has given lectures in canon law at the Cyril-Method' s Theological Faculty of Palacký' s University, Olomouc, since 1991 and at the Law Faculty of the same university since 1995. He attained the doctorate in theology with the specialization on canon law at the Papal Theological University, Wroclaw. He has been a provincial of the Czech Dominican Province since 1998. He focuses especially on the law of religious orders and state ecclesiastical law.

Damián Němec O.P. (nato nel 1960), membro dell'ordine domenicano a partire dal 1986, ordinato sacerdote nel 1991. Tiene lezioni del Diritti Canonico a partire dal 1991 alla facoltŕ di teologia dei ss. Cirillo e Metodio dell'Universitŕ di Palacký a Olomouc e, a partire dal 1995, alla facoltŕ giuridica dell'Universitŕ di Palacký a Olomouc. Alla facoltŕ teologica di Wroclaw ha conseguito il licenziato di teologia specializzato in Diritto Canonico, attualmente sta per finire gli studi del dottorato nella medesima universitŕ. A partire dal 1998 č il superiore provinciale della provincia ceca dei domenicani. Nella sua specializzazione rientrano soprattutto il diritto dei religiosi e il diritto ecclesiastico.