Přednáška pronesená dne 15.5. 2000 v rámci cyklu "Působení církve ve společnosti" pro Společnost pro církevní právo v čítárně dominikánského kláštera v Praze v Husově ulici 8.

Charta základních práv by měla být koncem tohoto roku slavnostně přijata Radou Evropské unie. Jak vyplývá z dosavadních úvah, bude charta zahrnovat obsáhlé prohlášení o lidských a občanských právech v Evropské unii. Nebude ovšem právně závazná, nýbrž bude mít jako slavnostní prohlášení symbolický účinek, který bude rozvíjet platné právo. Formulace by měly mít ale takovou podobu, aby se charta základních práv mohla stát v pozdější době prostřednictvím jednoduchého právního aktu součástí platného práva.

Článek 14 by měl zaručovat náboženskou svobodu. Návrh zní: "Každá osoba má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání." Přitom se výslovně navazuje na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Tam je tato záruka formulována následovně: "Každá osoba má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu vyznávat své náboženství nebo přesvědčení sám nebo společně s ostatními, v soukromí nebo na veřejnosti, formou bohoslužeb, vyučování nebo prováděním zvyků a obřadů." (Čl. 9 - pozn. red.) Text návrhu Evropské charty základních práv tak oproti Evropské úmluvě obsahuje jen jakousi zkrácenou variantu. Především neobsahuje, že lze náboženskou svobodu vykonávat společně. Zde je jisté nebezpečí, že kolektivní náboženská svoboda ustoupí do pozadí. Již dosavadní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je, pokud jde o kolektivní náboženskou svobodu, spíše zdrženlivá. Právo církví a náboženských společností jako takových nárokovat si pro sebe náboženskou svobodu je tím nezřetelné. Dosavadní návrh Charty základních práv se vyznačuje další individualizací práv a oproštěním se od skupinových práv a institucionálních záruk. Tyto záruky ale patří k tradici lidských práv a představují důležitý faktor pro život náboženských společností. Jak katolická církev, tak protestantské církve upozorňovaly na toto nebezpečí v rámci konzultací ohledně charty základních práv.

"1. Každá osoba má právo na respektování svého rodinného života.

Ochrana rodiny je jistě velmi chvályhodná. Chybí zde ale dostatečná úprava ochrany manželství. Tato ochrana má doposud jen rozměr záruk individuálního práva na uzavření manželství. Instituce manželství je tím zachycena jen zčásti. Právní, hospodářská a sociální ochrana se zaručuje jen rodině, a nikoli již manželství samému.

Bylo by dobré, aby byl v případě tak významného a základního dokumentu, jakým charta je, zřetelně zmíněn vztah k transcendentnu. Odpovídá dobré tradici mnoha členských států Evropské unie, že na předním místě ústav, např. v preambulích, stojí odvolání se na Boha. I základní práva potřebují vědomí konečnosti lidského života, vědomí, že tu je určitý přesah a že "zde a nyní" ještě není pro člověka vším.

Článek 13 Smlouvy o Evropském společenství obsahuje ustanovení o zákazu diskriminace. Podle něj má Evropské společenství v rámci svých kompetencí bojovat proti diskriminaci z důvodů pohlaví, rasy, etnického původu, náboženství nebo přesvědčení, tělesného postižení, věku nebo sexuálního zaměření. Evropská Komise předložila návrh směrnice k aplikaci zásady rovného zacházení bez ohledu na rasu nebo etnický původ. Odpovídalo by v této diskusi vypracovat podobnou směrnici zabývající se náboženskou diskriminací. Přitom je důležité chránit právo církví na sebeurčení. V mnoha zemích Evropské unie provozují církve nemocnice, mateřské školy, domovy seniorů nebo jiná charitativní zařízení. Přitom je otázka náboženské příslušnosti důležitým tématem. Také v církevních školách hraje důležitou roli, jestli učitelé mohou být svým soukromým životem příkladem, který by odpovídal pravidlům náboženského společenství. Zde panuje shoda v tom smyslu, že církevní zařízení nefungují jako každý jiný podnik v rámci kategorií zaměstnavatel - zaměstnanec, nýbrž že představují společenství se zvláštním služebním poměrem. Tento služební poměr je závislý na předpokladech náboženské nauky. Musí být jasné, že jiná atmosféra panuje a je zprostředkována v církevní mateřské škole a jiná v mateřské škole zřízené automobilovým závodem Daimler Chrysler.

Existuje návrh Komise ohledně směrnice Rady na stanovení obecného rámce pro provádění zásady rovného zacházení v zaměstnání. Podle něj (čl. 4) mohou členské státy stanovit, že nerovné zacházení na základě skutečnosti, která má souvislost s důvody diskriminace uvedenými v článku 1, nepředstavuje diskriminaci, pokud je základním požadavkem nebo podmínkou pro výkon určitých povolání. Kromě toho mohou členské státy ve vztahu k soukromým nebo veřejným organizacím působícím v oblasti náboženství a víry, které převážně a přímo sledují určité názorové směřování ohledně výchovy, poskytování informací a projevu názoru navenek, stanovit další výjimky ohledně dalších speciálních profesí, které v rámci těchto organizací slouží přímo a převážně tomuto účelu. Rozdílné zacházení tak není diskriminací, pokud je důvodem pro rozlišování souvislost vykonávané činnosti s náboženstvím a vírou a pokud tato souvislost představuje základní požadavek na výkon povolání.

Takto je zahrnuta celá řada náboženských požadavků v církevních pracovněprávních vztazích. Znamená ovšem značné zúžení tím, že toto zohledňování je možné jen v rámci organizací, které jsou činné v oblasti výchovy, poskytování informací a projevu názoru navenek. Zahrnuty nejsou církevní nemocnice, domovy seniorů a dílny postižených. Poskytování stravy chudým, které je organizováno ve velkém rozsahu, by mohlo být dalekosáhle zbaveno svého náboženského charakteru, což by s sebou přinášelo zúžení pole pro náboženskou činnost.

Hospodářské sjednocování Evropské unie došlo velmi daleko. Politické sjednocování ji však předchází. Zůstává zde rozměr kulturní, sociální integrace a právě tak náboženského života. Evropská unie uznala za partnera náboženská společenství a církve pochopily význam evropské integrace. I ony samy jsou různým způsobem dotčeny právem Evropské unie. Pokud jde o politickou integraci, nebude úspěšná bez kulturní integrace. Evropa je odkázána na církev.

Ukázat Evropské unii její hranice znamená směřování dovnitř. Evropa potřebuje hranice, aby mohla být uvnitř sama sebou. Církev může Evropě ukázat, že zde je něco více a jiného než jen hospodářská a politická existence. Evropská unie se nesmí prosadit jako absolutní životní řád. Musí respektovat dimenzi transcendentna a respektovat ji. Většina preambulí evropských ústav nebo jejich ústřední ustanovení uznávají tyto meze. Francie tak činí v podobě vlastního omezení se na laicistickou republiku v ústavě. Ale i tato laicistická republika zná závazný odkaz na nejvyšší bytost, Boha, v preambuli Prohlášení práv člověka a občana z roku 1789, což je platné ústavní právo Francie dodnes. Německo se v preambuli základního zákona přihlašuje k vědomí odpovědnosti před Bohem. Irsko nebo Švýcarsko se dovolávají Boha nepokrytě. Tato skutečnost nemůže být dnes chápána jako právnická rétorika směřující k prosazení nebo potlačení konkrétních náboženských směrů. Daleko spíše se zde jedná o jakousi evropskou ústavní tradici : uznání sféry transcendentna, uznání světsky orientovaného politického života za dočasný, uznání, že kromě státní existence tu jsou oblasti vyňaté ze zasahování státu. Evropa jako politický řád není absolutní. I proces evropského sjednocení musí brát tuto hranici v potaz. Církev může ukázat, že hospodářský řád nesmí být totalitární, moc trhu a zisk nejsou všechno. Tato výzva evropského sjednocování je určena církvím. To ale znamená, že se církve musí daleko více než doposud zajímat o strukturu, potřeby a účinky hospodářství. A přitom musí zůstat tím, čím byly odjakživa: záštitou těžce pracujících .

Různorodost systémů právní úpravy náboženského života je v Evropské unie velká. Zahrnuje systém státních církví stejně jako striktní oddělení státu a církve nebo třeba i velký počet systémů výslovné spolupráce. Tato různorodost spočívá v rozdílných historických zkušenostech a je udržována v souvislosti s rozdílnými sociálními, kulturními a náboženskými poměry. Právně dalekosáhlá odluka v katolickém Irsku je základem pro odlišnou atmosféru než francouzská odluka státu a církve v podobě laicité. Řecký model pravoslavné státní církve je založen na jiných předpokladech než model státní církve luteránské ve Finsku. V mnoha aspektech panuje shoda mezi kooperačními modely Belgie, Portugalska, Itálie, Lucemburska, Německa a Rakouska, ale v zhruba stejném množství aspektů se tyto systémy od sebe liší.

Francie je laicistickou republikou, souhrnným vyjádřením náboženskopolitických konfliktů od dob počátku 19. století.

Primární právní obsah laicité se plně rozvinul v zákoně o odluce z roku 1905, vyvrcholením francouzského kulturního boje. Zde nalézáme základní myšlenky laicité platné až dodnes: Svoboda svědomí, oddělení státu a církve, zákaz financování náboženských společností státem.

Představa geometricky přesného oddělení, sen to 19. století, se odkloňuje od odedávna pozitivního vnímání náboženských potřeb. Laicité jako právní princip představuje neutralitu a toleranci v tom smyslu, že stát nečiní rozdíly mezi jednotlivými náboženskými postoji a neintervenuje do žádných náboženských institucí.

O francouzském modelu se často hovoří jako o vzoru pro vývoj na úrovni Evropské unie. Existují ovšem jen vágní představy. Jako např.: žádné financování náboženství státem. Právo upravující režim církevních budov odsouvá na okraj tento zákaz státního financování náboženství. Vlastníkem všech katolických církevních budov, které byly postaveny před rokem 1905, je stát, který odpovídá i za jejich zabezpečení. Tyto budovy jsou dány bezplatně k dispozici katolické církvi. Za péči o státní církevní budovy dostávají faráři jistou náhradu, a tím vlastně i dodatečný příjem přímo od státu.

Na stavbu nových kultových budov nesmí laicistický stát poskytovat žádné přímé podpory. Může ale ručit za půjčky náboženských společností a poskytovat věcné právo stavby za symbolický poplatek. Rozsáhlá je podpora kulturních zařízení mimo rámec kultovních prostor, jako např. společenské sály přičleněné ke kultovním místům. Toto rozlišování mezi kulturou a kultem umožnilo již roku 1921 značné veřejné subvence na stavbu pařížské mešity, nedávno pro katedrálu v Evry a mešitu v Rennes. Laicistická redukce náboženství na kultovní záležitosti otevírá nečekané možnosti státní podpory náboženství, které jsou důsledně využívány. Náboženství je přece důležitou potřebou člověka. Na plavecké a fotbalové stadióny stát poskytuje peníze, taktéž na divadla a koncerty, proč ne také na náboženské potřeby? Náboženství nesmí být v horší pozici než sport a hry.

Laicité má mnoho tváří, a to i ve Francii jako v domněle opačném modelu než v Německu. V mnohém odlišná je situace ve třech departmentech Alsaska-Lotrinska. Zde platí lokální právo, ovlivněné napoleonským konkordátem z roku 1801.

Státní prezident jmenuje biskupy ve Štrasburku a Métách. Katolická, luterská a reformovaná církev a židovská obec jsou uznanými náboženskými společenstvími a tvoří veřejnoprávní korporace, které jsou organizovány státními akty. Jejich duchovenstvo je placeno přímo státem, krucifix visí jak ve veřejných školách, tak v ostatních veřejných budovách.

Laicité, která nastoupila cestu k pluralizaci náboženského života, sama sebe pluralizuje. Francie v sobě čítá sedm různých systémů právní úpravy náboženství. Bezprostřední financování katolického kléru departmentem v Guayaně, jmenování muslimského muftiho v Mayotte státem nám připomínají kolonialismus a kulturní misie.

Pestrost potřeb poznamenala též dnešní náboženské právní poměry ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. To může být dalším a posledním příkladem toho, jak mnoha způsoby lze řešit tolik problémových otázek. Ve Spojeném království je určující církví anglikánská církev jako církev státní - Established Church of England. Samostatná anglikánská církev ve Walesu je oproti tomu "disestablished", ve Skotsku zase v podobě Episkopální skotské církve nikdy nebyla státní církví. Přesto ale je kalvinistická Kirk of Scotland svého druhu ustanovenou církví (established church). Severní Irsko, pokud jde o anglikány, následuje irský model odstátněné církve. Tyto poměry jsou udržovány v národní tradici a regionální sebereflexi uvnitř Spojeného království.

Úzké institucionální sepětí státu a církve v Anglii nebrání zárukám náboženské svobody ani zásadě neutrality vzhledem k obsahu náboženských nauk. Královna je ovšem světskou hlavou Church of England, v jádru tuto svou funkci vykonává podle usnesení parlamentu a premiéra. Královna je představitelkou anglikánské církve v Anglii, ale zároveň je prostou členkou reformované, kalvinistické církve ve Skotsku. Vládnoucí monarcha musí být protestant a nesmí být sezdán s katolíkem, jmenuje biskupy a arcibiskupy anglikánské církve (Church of England).

Šestadvacet arcibiskupů a biskupů této církve jsou virilními členy Sněmovny lordů a jsou tak zapojeni do zákonodárné činnosti Spojeného království.

Kdo zapomíná na církev, míjí se životem. Otázky náboženské jsou otázkami citlivými. Je-li jejich význam pro soužití lidí popírán, může to mít fatální důsledky. Bylo by zvrácené oktrojovat Britům francouzský model, Řekům irský, Francouzům německý nebo Finům španělský. Tyto souvislosti jsou příliš náchylné k emocím a historicky choulostivé. Přesto se mohou v dlouhodobém vývoji tyto systémy přibližovat. Země se státními církvemi mohou své spojení uvolňovat až po úplné odstátnění, jak tomu je od 1. ledna tohoto roku ve Švédsku. Původně výslovně odlukové systémy směřují k blahodárné spolupráci, jak je tomu již dávno ve Francii. Evropská unie činí dobře, když hledá své kulturní zakořenění pokojně a s respektem vůči regionálním odlišnostem, a nikoliv v podobě oktrojovaného novátorství, odříznutého od vytvořených struktur.

Až do Amsterdamské smlouvy znaly smluvní prameny Evropské unie jen nejasné formulace vztahující se k náboženství a náboženským společnostem. Souvislosti byly vždy jen dílčí: odkaz na Evropskou úmluvu o lidských právech a garantování společných ústavních tradic členských států jako pramene komunitárního práva. Záruky subsidiarity jsou plodem zvláště katolické sociální nauky a v současnosti jsou platné i pro vztah Evropské unie k náboženským společnostem. Ochrana národní identity členských států, demokracie a právního státu jako závazky vyplývající z komunitárního práva se týkají i církví. Ustanovení podobná základním právům, jako jsou ustanovení o volném pohybu osob, zavazují i je. Zvláštnosti hory Athos jsou zahrnuty v prohlášení, které je přílohou smlouvy o vstupu Řecka do EU. Právě tímto prohlášením jsou uznány zvláštnosti určitých náboženských poměrů.

Přesto je stále slyšet udivující tvrzení, že Evropská společenství nemají s církvemi co do činění. V otázkách náboženských nejsou prý pro ně kompetentní. Ale je to právě komunitární právo, které ukládá, aby hostie pro večeři Páně - jakožto potravina - měla na sobě datum spotřeby. V Anglii tak nich bude stát: best before, nebo dokonce snad best before 2nd of March, a jistě ne každý je stále naladěn humorně.

Evropský parlament se zabýval rolí malých náboženských společností a předložil rozsáhlou zprávu, která byla předmětem mnoha diskusí. Evropský soudní dvůr se často dotkl náboženských souvislostí; rozhodoval o zabezpečení ve stáří premonstrátského kněze, o mléčných kvótách v klášterních podnicích, o tom, že evropské úřady musí brát v potaz náboženské povinnosti svých úředníků. Vykázání člena hnutí Bhagwan z Holandska prohlásil za nepřípustné. Ochranu nedělí a svátků ponechal v národní jurisdikci členských států, ovšem výslovně jen pro stávající stav integrace.

Právě tato judikatura ukazuje, že komunitární právo nepočítá odpovídajícím způsobem s potřebami a strukturami náboženského života. Výsledky rozhodování jsou v jednotlivých případech jistě správné, nebo alespoň v každém případě vykonatelné. Zůstávají zde ale nedostatky ohledně toho podstatného. Komunitární právní řád je - jak historicky, tak věcně rozuměno - funkčně strukturován na společný trh a účast na něm, zná pojmy zaměstnavatel a zaměstnanec, obchod a služby. Církve chápe tento řád jako jednoho z účastníků trhu nebo jako zaměstnavatele. Jeptiška se tak jeví jako zaměstnankyně svého řádu; premostrátský kněz a misionář, který je placen svou komunitou, je dle zařazení evropského práva samostatným podnikatelem.

Má to i teologickou dimenzi, když, jak se to nedávno stalo, Evropská komise vyjádřila názor, že zákaz vstupu žen do španělského kartuziánského kláštera s významnými uměleckými památkami porušuje zásadu rovného zacházení s mužem a ženou, neboť cenné kulturní bohatství, mezi nimi i Goyovy obrazy, kartuziánské "Auly Dei" nejsou přístupné ženám, zatímco muži si jej smějí prohlédnout. Ovšem stejně byla popřena příslušnost Evropské komise pro náboženské oblasti. Ne příliš odlišně by se dalo argumentovat i v případě hory Athos, kam ženy rovněž nemají přístup. Pokud se takovéto otázky stávají samozřejmým a legitimním předmětem diskusí a hodnocení na půdě Evropského parlamentu, musejí být pro jejich zodpovězení zohledněny všechny důležité aspekty, náboženská svoboda, tradice a životní styly, které neodpovídají současnému duchu doby. Svoboda, jak říká Rosa Luxemburgová, je svobodou jinak smýšlející osoby.

Členské státy připojily k závěrečnému aktu k Amsterdamské smlouvě společné prohlášení o církvích a náboženských společnostech, Prohlášení č. 11. Podle něj uznává Unie statut, který mají církve, náboženské společnosti a hnutí v členských státech dle jejich právního řádu, a zavazuje se, že jej nebude nijak krátit. Stejným způsobem respektuje Unie statut společností, které se vyznačují určitým světovým názorem. Tímto prohlášením se církve dostaly poprvé do smluvních instrumentů Evropské unie. Náboženské a světonázorové společnosti jsou brány na zřetel. Prohlášení slibuje zachování dosavadních struktur ve vztahu církev - stát v rámci členských států, a tím i důležitý kus identity, federalismu a subsidiarity. Ve své orientaci na kulturu náboženství a úctě k církvím hledí do budoucna. Bylo by dobré, kdyby podobné záruky byly obsaženy nejen v prohlášení, ale aby byly začleněny do smlouvy v podobě samostatného článku nebo ve formě Protokolu o církvích.

Stojíme na samém začátku nové fáze a nové dimenze prohlubování evropské integrace, která sahá dále než jen k institucionálnímu vztahu k náboženským společnostem. Zahrnuje náboženství, vzdělání a kulturu, informace a mínění. V této integraci se budou Evropská unie, církve, země a regiony navzájem nově orientovat.

Takovéto budoucí evropské náboženské právo musí dalekosáhle garantovat náboženskou svobodu a být vedeno následujícími základními principy: neutralita, tolerance, rovnost a regionálnost. Tyto principy lze nalézt in nuce i ve stávajících ustanoveních komunitárního práva o náboženských souvislostech.

Pro Evropskou unii neutralita znamená nejprve, že se neidentifikuje s jednou určitou náboženskou nebo světonázorovou naukou či institucí. Nesmí také potlačovat nějaké směry z náboženských nebo světonázorových důvodů. Tato neutralita zahrnuje zákaz být specificky ateistický nebo agnostický. I když některé členské státy znají státní církve, národní církve nebo dominantní náboženství s rysy státní církve, neexistují společné ústavněprávní zvyklosti členských států (o těchto věcech). Pokaždé je vyzdvihováno jiné vyznání, katolické, luterské, kalvínské nebo ortodoxní, a tradice členských států jsou různé. Je zřejmé, že v rámci Evropské unie nepřichází v úvahu identifikace s některým z těchto vyznání.

Neutralita Evropské unie ovšem neznamená zaslepenost a netečnost vůči základním hodnotám a přesvědčením evropského obyvatelstva. Evropská společnost a její právo je přes všechny peripetie a narušenosti silně ovlivněno křesťanstvím. Sama strukturální role práva pro společnost se nedá bez tohoto pozadí ani z historického nebo současného hlediska přiměřeně vykládat. Církevní právo a kanonické právo ovlivňují hluboce naše dnešní právo. Prosazení se rozumu v době scholastiky připravilo cestu osvícenství, a tím i základním principům evropského právního společenství. Seznam významných skutečností je dlouhý a neuzavřený. Idea stvoření člověka k obrazu Božímu je základem ideje lidské důstojnosti. Rovnost lidí před Bohem je základem pro ustanovení o rovnosti v ústavách. Charitativní angažovaní se církví je praktickým základním článkem sociálního státu. Chápání manželství a rodiny je základem pro neustále sílící oblast evropského manželského a rodinného práva. Křesťanská idea náboženské svobody - ve smyslu, že opravdová, křesťanská víra může vyrůst jen ze svobodné vůle - neboli náboženský základ náboženské svobody - nalézá svůj odraz v politickém uspořádání. Idea synodů v církvi je historickým jádrem pro formování vůle v systémech parlamentárních. Hierarchie a úřad církve jsou vzorem pro úřady a reprezentaci ve společných záležitostech Evropské unie. Těžko myslet evropské politické uspořádání bez těchto základních souvislostí.

Druhý základní význam principu neutrality lze spatřovat ve svobodě církve a náboženských společností. Zde se jedná obvykle o citlivou oblast státního vlivu na církevní obsazování úřadů nebo na církevní nauku. Nový náhled na tyto oblasti se projevuje na úrovni komunitárního práva. Rozhodně však neztrácí na důležitosti. Neboť velmi ovlivňuje nauku a úřady církve, když si zrovnoprávnění muže a ženy nebo zákaz náboženské diskriminace v evropském právu nárokuje automaticky vnitrocírkevní platnost. Pokud by nebyl dodržován princip neutrality, mělo by to za následek vznik nového evropského státního náboženství.

Obdobně jako na úrovni členských států zavazuje Evropskou unii princip tolerance k pozitivnímu postoji k náboženství. Pouhé negativní a indiferentní tolerování existence, jistá negativní tolerance, by splývala již s příkazem neutrality. Pravá tolerance vyžaduje oproti tomu aktivní poskytnutí prostoru pro náboženský život. To zakazuje jednostranné orientování se na hospodářský aspekt komunitárního právního řádu. Proto tam, kde je to vzhledem ke stavu integrace možné a žádoucí, musí být brán ohled na náboženské přesvědčení, přesvědčení, které musí být odlišováno od hospodářských zájmů. To je konkretizováno v úpravě nedělí a svátků.

Rovnost jako strukturní princip evropského práva upravující náboženství znamená rovné zacházení s církvemi a náboženskými společnostmi. Toto rovné zacházení neznamená plnou identitu, pokud jde o právní postavení jednotlivých subjektů. To by bylo v posledku spíše nerovné zacházení, neboť by se odhlíželo od sociálních a ostatních faktických nerovností. Jednotlivé právní úpravy by se pak dotčených subjektů týkaly různým způsobem. Důležité právní pozice by musely být zcela opuštěny, obzvláště pokud jde o aktivní spolupůsobení. Rozhovor prezidenta Evropské komise se všemi náboženskými společnostmi bez diferenciace podle velikosti a důležitosti by byl zcela nemožný. Takto chápané rovné zacházení by vedlo k naprostému vyčerpání rozhovorů, které by náboženství společensky marginalizovalo a ve výsledku působilo protinábožensky.

Regionálnost je náboženskoprávní princip, který má pro Evropu fundamentální význam. To je vidět již z historické perspektivy, neboť vytváření dnešních, stávajících regionů a národních států je spojeno s vývojem náboženství. Tento fenomén má svůj význam v silném vlivu na mentalitu a emoce, identitu a perspektivu. Nastávající politické sjednocení Evropy nemusí zohledňovat náboženskohistorické a náboženskosociologické odlišnosti členských států. Politické sjednocení představuje jednu z nejvýznamnějších šancí pro zachování toho, co je společné i odlišné. Evropa hledá novou podobu pro univerzalitu i partikularitu. Evropská politika musí v tomto napětí brát vážně i náboženství.

Evropská současnost, nejen minulost, je ve svých hodnotách ovlivněna křesťanstvím. Často proklínaná nebo oslavovaná sekularizace naráží na své hranice. Ve východní Evropě nabízí církev novou legitimitu a identitu po pádu komunismu. Jak v Německu, tak v Polsku se církev projevila jako sociální síla k překonání totalitních režimů. Církev byla přístřeším pro odpor proti nim. Odcizení se církvím ve velké části západní populace se postupně obrací v novou vlnu zájmu. Nejedná se přitom jen o religio vagans, religiozitu, odpovídající všeobecné, neurčité lidské potřebě, ale o rozpomenutí se na církev a křesťanství: spor o společné prohlášení k nauce o ospravedlnění, které bylo nedávno podepsáno katolickou a luterskou církví, našel širokou odezvu ve velkých denících. Ve Frankfurter Allgemeine Zeitung byly jednou za dva, tři dny obsáhlé zprávy a reportáže o této problematice, stejně intenzívně informoval i Frankfurter Rundschau, Süddeutsche Zeitung a TAZ. V televizi a rozhlase se množí náboženská témata. Vystupování z církví ubývá. Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu o krucifixech vzbudilo velký rozruch. Do preambule dolnosaské ústavy bylo nově zakomponováno odvolání se na Boha. Frankfurter Allgemeine Zeitung otiskuje v rubrice pro fejeton namísto románu na pokračování První knihu Mojžíšovu. I fejetonisté zaznamenali tento vývoj, který ovšem neznamená fejetonizaci náboženství potud, pokud je v politických částech novin naprosto vážně pojednáváno o teologických aspektech katolické nauky o odpustcích.

Autor líèí vztah státu a církve v Evropì z hlediska existence evropského práva, a to jak platného, tak budoucích právních úprav. Z nových dokumentù evropského práva se vìnuje zejména navrhovaným èlánkùm 13 a 14 Evropské charty základních práv (zaruèujícím individuální náboženskou svobodu a rodinný život), návrhu ustanovení antidiskrimanaèní smìrnice Evropské komise (pokud jde o legitimní rozdílné zacházení vyplývající ze zvláštností náboženských institucí) a Prohlášení è. 11 k Amsterdamské smlouvì, kterým èlenské státy respektují národní status církví a svìtonázorových spoleèností. Evropa v sobì zahrnuje rùznorodé právní úpravy náboženství. Tato rùznorodost se projevuje èasto i uvnitø jednoho státu, jak to dokazují pøíklady Francie (s dominantním modelem laicité) nebo Velká Británie. Pøesto lze vypozorovat spoleèné hlavní principy, které se uplatòují pøi hledání evropské právní úpravy náboženství: neutralita, tolerance, rovnost a regionálnost. Význam církve pro Evropu spoèívá v poukazu na hodnotový základ a politický rámec jinak pøevážnì hospodáøské integrace a v poukazu na transcendentální rozmìr života. Pro církve je dùležité, aby se staly objektem právní úpravy ze strany evropského práva takovým zpùsobem, jenž by jim umožòoval vykonávat jejich poslání. Na druhé stranì církve musejí projevovat odpovídajícím zpùsobem zájem o hospodáøskou integraci a systém evropského práva.

Verfasser schildert die Beziehung Staat-Kirche in dem Zusammenhang mit den Bestimmungen des gültigen, als auch des künftigen europäischen Rechts. Von den neuen Dokumenten des europäischen Rechts widmet sich der Verfasser besonders den vorgeschlagten Artikeln 13 und 14 der europäischen Grundrechtscharta (die die individuelle Religionsfreiheit und Schutz des Familienlebens gewährleisten), dem Richtlinieentwurf der Kommission über die Antidiskriminierung (hinsichtlich der legitimen Ungleichbehandlung der seitens der Religionsgemeinschaften) und der Erklärung Nr. 11 zum Vertrag von Amsterodam, danach die Union den Status der Kirchen und Weltanschaungsgemeinschaften achtet, den sie in den Mitgliedstaaten nach deren Rechtsvorschriften genieβen. Europa verbirgt in sich verschiedene religionsrechtliche Systeme, dessen Auswirkungen sicht oft auch im Rahmen eines Staates zeigen. Das beweisen die Beispiele von Frankreich (mit dem dominanten Model der Laizität) oder Groβbritanien. Trotzdem kann man gemeinsame Grundprinzipien festzustellen, die beim Versuch, das europäische Religionsrechtregelung zu schaffen, offenbar geworden sind: Neutralität, Toleranz, Gleichheit und Regionalität. Die Bedeutung der Kirche für Europa beruht auf ihrem Hinweis auf die Grundwerte und den politischen Rahmen der überweigend ökonomischen Integration, als auch auf die transzendentale Dimension des Lebens. Für Kirche ist von groβer Bedeutung, dass Gemeinschaftsrecht solche Regelung schafft, die der Kirche ermöglicht, ihre Mission zu folgen. Von anderer Seite sollen sich die Kirchen entsprechend für die wirtchaftliche Einigung und das System des europäischen Rechts interesieren.