2. Výmarské články týkající se církví v Německé demokratické republice po druhé světové válce

Doslovné převzetí církevních článků Výmarské říšské ústavy z roku 1919 do bonnského Základního zákona neznamenalo pro staré spolkové země SRN restauraci vztahu státu a církve z doby Výmarské republiky. Zařazení výmarských ústavních článků o církvích do znění celospolkového Základního zákona mělo jiný důsledek: Konfesní právo SRN je poznamenáno v tom smyslu, že má podíl na svobodném právním řádu, který zaručuje Základní zákon. Tato účast na svobodném právním řádu poskytla církvím plnou svobodu samostatně řídit a spravovat své záležitosti, samozřejmě v mezích zákona platného pro všechny. Typické pro konfesní systém Západního Německa bylo, že záleželo na církvích, jestli se chopí svých veřejných úkolů.

V částech Německa obsazených Rusy - pozdější Německé demokratické republice - bylo možno od počátku pozorovat zřetelnou tendenci ke striktní odluce, nepřátelské vůči církvím, i když zemské ústavy po roce 1945, jakož i celostátní ústava ze 7. října 1949 obsahovaly v široké míře církevní články Výmarské ústavy.² Základní rozdíly mezi NDR a Spolkovou republikou Německo jsou v ústavních textech ztěží postřehnutelné. Odluka státu a církve se uskutečnila v praktické činnosti moci výkonné.³ NDR totiž neměla ústavu, "která by svazovala a mírnila moc státu a dávala společnosti v podstatě svobodu".⁴ Z časových důvodů se zde nemohu dále zabývat každodenními problémy tohoto napjatého vztahu a musím odkázat na literaturu.⁵

sjednocení, in: KuR (Církev a právo) 120, s. 1 nn. Joseph Listl, Konfesní právo v nových spolkových zemích, in: Essenské rozhovory, sv. 29, 1995, s. 160 nn. Hermann Weber, Nové státněcírkevní smlouvy s Katolickou církví v nových spolkových zemích, in: Pocta Martinu Heckelovi k 70. narozeninám, vyd. Karl-Hermann Kästner, Knut Wolfgang Nörr, Klaus Schlaich, Tübingen 1999, s. 463 nn.

² Nová ústava NDR z 6. dubna 1968, a zrovna tak její znění ze 7. října 1974 výmarské církevní články neobsahovaly.

³ Hans Maier, Náboženství vpletené do státu - k historickému vývoji církve a státu, in: KuR 120, s. 48 nn.

⁴ Paul Kirchhof, v diskusi k přednášce Wolfganga Rüfnera, Německá jednota v konfesním právu, in: Essenské rozhovory (pozn. 1), s. 144.

⁵ Shrnující vylíčení vztahu státu a církví v sovětské okupační zóně a v pozdější NDR viz Burger, (pozn. 1). Burger zobrazuje také různé zacházení s církvemi během různých období NDR.

3. Potlačení konfesního práva v NDR

Ústup konfesního práva v NDR může být demonstrován na vývoji důležitých institutů konfesního práva. Jmenujme např. právní postavení církví jako korporací veřejného práva, církevní daň, státní dotace, ústavní a vojenskou duchovní službu a vneposledku též výuku náboženství ve školách.⁶ Jedná se o právní instituty, které se vyskytují v Spolkové republice běžně a jsou rovněž považovány za zcela bezproblémové. V konfesněprávní vědě je odlišně pojednávána otázka, zda církve v NDR ztratily svůj status korporací veřejného práva.⁷ Připomeňme, že ústava NDR z roku 1949 ještě obsahuje výmarské církevní články a církve jsou zde ještě označeny za korporace veřejného práva, v nové ústavě z roku 1974 (1968) tak již označeny nejsou. Z dnešního pohledu je zodpovězení této otázky zbytečné, neboť se v zákoně o církevní dani⁸ v souvislosti se smlouvou o sjednocení uvádí: Církve jsou korporacemi veřejného práva.⁹ V NDR církve vybíraly daň, která nesla označení církevní.¹⁰ Výběrčí formuláře farních úřadů - k jejichž tisku bylo nutné povolení státu¹¹ - obsahovaly výzvu k uhrazení církevní daně. Daní byla ale jen podle názvu, nikoliv daní skutečnou, spojenou se svrchovanou mocí a odpovídajícími prostředky státního vynucení. Je to s podivem, ale až do znovusjednocení poskytovala NDR státní příspěvky, i když jen v omezeném rozsahu¹² a bez uznání právního nároku. Institucionalizovaná duchovní služba v ústavních zařízeních neexistovala stejně jako v armádě. Ve školách se nevyučovalo náboženství. Konala se jen farní katecheze v prostorách církevních budov. Církevní vlastnictví pozemků a budov zůstalo v podstatě zachováno a bylo uchráněno před vyvlastňovací vl

⁶ Rozchod mezi ústavou a její realizací v NDR popisuje Burger. (pozn. 1), s. 26 nn.

⁷ Viz různé příspěvky do diskuse k přednášce Wolfganga Rüfnera, Německá jednota v konfesním právu, in: Essenské rozhovory (pozn. 1); Fuchs, (pozn. 1), s. 109 nn. přináší různé postoje.

⁸ Zákon upravující problematiku církevní daně v NDR z 31. 8. 1990, BGBl. II, s. 1194.

⁹ Církve nebyly v NDR ani socialistickými organizacemi ani soukromými sdruženími, nýbrž byly považovány za právní společenství svého druhu, jejich majetek byl majetkem církevním: srov. NDR - příručka, vyd. Spolkovým ministerstvem pro vnitroněmecké záležitosti, 3. vyd., sv. 1, Melsungen 1985, s. 726.

¹⁰ Karl Eugen Schlief, Vývoj církevní daně od konce druhé světové války, in: Časopis Savigny - Stiftung pro právní dějiny, sv. 116, Kanonické oddělení LXXXV., Vídeň-Kolín-Výmar 1999, s. 466 nn. Schlief zde (s. 467 nn.) pojednává o vývoji od církevní daně k církevnímu příspěvku v sovětské okupační zóně a pozdější NDR.

¹¹ Theodor Schmitz, bývalý generální vikář východní části biskupství Berlín, diskusní příspěvek in: Essenské rozhovory (pozn. 1), s. 91.

¹² Podle NDR - příručky (pozn. 9), s. 727 nn. mají roční příspěvky na platy farářů činit pro obě církve 12 miliónů marek.

nou po roce 1945 a pozdějšími pozemkovými reformami.¹³ Zemědělské podniky musely být ovšem vedeny podle pravidel plánovaného hospodářství. Církevní správa majetku se realizovala na základě stejných předpisů jako dříve v Německé říši.¹⁴

4. Areligiózní NDR

Na tomto místě bych se rád krátce zmínil o statistické a sociologické situaci náboženství v NDR. Jen několik čísel nám připomene odcírkevnění, které nastalo v letech 1946-1990. Při sčítání lidu v roce 1946 se označilo 82 % obyvatelstva za evangelíky a 12 % za katolíky, z hlediska Katolické církve to byla situace podobná diaspoře. K roku 1990 se uvádí už jen 25-30 % obyvatelstva jako evangelíků. 2-5 % se označilo za katolíky.¹⁵ Církve byly ve velké míře odkázány na pomoc ze Západu. Pomoc z prostředků Díla Bonifáce, Německého charitativního spolku, Svazu německých diecézí, jakož i příspěvky Ministerstva pro celoněmecké resp. vnitroněmecké otázky umožnila duchovní péči katolíků žijících v diaspoře, provozování 33 nemocnic a několika pečovatelských domovů a školek.¹⁶

Nejedná se přitom o odcírkevnění, nýbrž se hovoří o areligiozitě, která se znepokojujícím způsobem rozšířila v NDR. Areligiozita proto, že absence náboženství není považována za nedostatek, ale za normální jev.¹⁷

Další rozvádění tohoto fenoménu by překročilo rámec tohoto příspěvku.

Na konci éry vlády NDR se naskytl deprimující obrázek stavu církve v NDR: Církve bez zajištěné právní pozice v ateistickém státě, jehož obyvatelstvo, které se stalo velkou měrou areligiózní, nepostrádalo kontakt s církví.

5. Shrnutí konfesněprávní situace v NDR do roku 1989

Podíváme-li se na postavení církví v NDR před znovusjednocením, není od věci zjištění, že se zde nevyskytovalo konfesní právo v užším slova smyslu, ale, jak víme, napjatý vztah mezi státem a církví. Spolu s Alexandrem Hollerba

¹³ O zabavení pečovatelských domovů a ústavů, zrušení zástavních práv k nemovistostem apod. se zmiňuje Burger (pozn.1), s. 30.

¹⁴ Theodor Schmitz, Církevní finance v sovětské okupační zóně/NDR 1946-1989, in: Dějiny života církví v německy mluvících zemích od počátku 18. století, sv. VI Církevní finance, vyd. Erwin Gatz, Freiburk-Basilej-Vídeň 2000, s. 327 nn.

¹⁵ Eberhard Tiefensee, "Nábožensky nemuzikální"? - Východoněmecká mentalita mezi agnosticismem a proměnlivou religiositou, in: Znovusjednocená duchovní péče, vyd. Joachim Wanke, Lipsko 2000, s. 27 nn., Joseph Listl, in: Essenské rozhovory (pozn. 1), s. 165 n.

¹⁶ Schmitz, (pozn. 14) s. 320 nn.

¹⁷ Tiefensee, (pozn. 15), s. 28 n.

chem můžeme tento systém označit jako "systém církvi nepřátelské odluky, poznamenané marxisticky-leninskou ideologií, spojené s exesivním etatismem nad církvemi odůvodněným státní ideologií".¹⁸

6. Vývoj konfesního práva v NDR po znovusjednocení

S provedením znovusjednocení k 3. říjnu 1990 byla zavedena i nová organizace vztahu stát - církve v nových spolkových zemích.¹⁹ K tomu je zapotřebí přistoupit k pramenům našeho konfesního práva. Právní prameny konfesního práva jsou v Spolkové republice Německo jednak spolkové a zemské ústavní právo, jednak státněcírkevní smlouvy, resp. konkordáty. Je zvláštností německého konfesního práva, že vykazuje dvojí prameny práva: ústavní právo a z něj odvozené pozitivní zákonné právo a smlouvy a dohody s církvemi a náboženskými společnostmi. Alexander Hollerbach shrnuje tento fenomén v pregnantní formulaci: "Tak vytváří teprve ústavní právo resp. zákonné právo spolu se smluvním právem příslušný Corpus německého konfesního práva."²⁰

7. Ústavněprávní význam přístupu NDR k Spolkové republice

Nejprve osvětlím ústavněprávní význam přístupu NDR k území Spolkové republiky. Poté budu hovořit krátce o ústavách vydaných novými spolkovými zeměmi a nakonec o státněcírkevních smlouvách, které uzavřela Katolická církev a nové spolkové země.

Článek 23 Základního zákona měl následující znění: "Tento Základní zákon je platný nejprve na území zemí Bádensko, Bavorsko atd. … V ostatních částech Německa vstoupí v platnost po jejich přistoupení." NDR se po pokojné revoluci z přelomu roku 1989 a 1990 rozhodla²¹ uskutečnit přístup k státnímu uspořádání a společenskému systému Spolkové republiky. Poté, co byla 31. srpna 1990 uzavřena smlouva o sjednocení²², vstoupily v platnost 3. října 1990 na území dosavadní NDR Základní zákon a spolkové právo s několika výjimkami

¹⁸ Hollerbach, Smluvní konfesní právo jako nástroj v procesu německého znovusjednocení, in: KuR 120, s. 1. Tamtéž v pozn. 1 podrobný seznam literatury ke vztahu státu a církve v bývalé NDR.

¹⁹ Listl, in: Essenské rozhovory (pozn. 1),s. 162 nn.; Listl popisuje názorně znovuobnovení konfesněprávního řádu od roku 1989.

²⁰ Hollerbach, Smluvní základy konfesního práva, in: Příručka konfesního práva (HdbStKirchR), vyd. Joseph Listl a Dietrich Pirson, sv. 1, 2.vyd., Berlín 1994, s. 254 nn.

²¹ Hans Joachim Meyer, Duchovní předpoklady a konsekvence přístupu NDR k řádu Základního zákona, in: Essenské rozhovory (pozn. 1), s. 112 nn.

²² Smlouva mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou o nastolení jednoty Německa - smlouva o sjednocení -- z 31. srpna 1990, BGBl. II., s. 885.

obsaženými ve smlouvě o sjednocení. Tím je platné celé ústavní náboženské a konfesní právo Spolkové republiky s článkem 4 (individuální a korporativní náboženská svoboda), článkem 7 (výuka náboženství ve veřejných školách), jakož i s článkem 140, který inkorporoval výmarské církevní články, a s článkem 141 Základního zákona, tzv. Brémskou klauzulí. Samozřejmě, že zároveň došlo k integraci strukturálních zásad konfesního práva, a sice zásad neutrality, parity, neidentifikace a odluky, spojení a kooperace mezi státem a církví.²³ Pro celé Německo tak platí jednotně na ústavněprávní rovině upravený vztah mezi státem a církví, který získal svůj výraz vícerem zásadních rozhodnutí Spolkového ústavního soudu. S Wolfgangem Rüfnerem můžeme shodně konstatovat: "Zavedení veškerého spolkového práva v bývalé NDR - pokud nejsou ve smlouvě o sjednocení obsaženy výjimky a opatření - má pro církve význam především v oblasti charitativní činnosti. Pokud na úrovni spolkového práva existovalo jednotné konfesní právo, platí podle smlouvy o sjednocení také v nových spolkových zemích."²⁴ Základní zákon předjímá základní konfesněprávní rozhodnutí.²⁵

8. Konfesněprávní ustanovení zemských ústav

K tomu jen krátkou poznámku: Ústavy nových spolkových zemí obsahují zpravidla vedle záruk náboženské svobody také výroky o vztahu státu a církve. Tyto musí být v souladu se Základním zákonem. Pokud jsou konfesněprávní ustanovení zemských ústav bližším rozvedením a konkretizací spolkového ústavního práva, jsou platné a mohou zakládat i procesní příslušnost. Když ale ustanovení tohoto druhu nejsou slučitelná se spolkovým právem, má spolkové ústavní právo podle čl. 31 Základního zákona přednost.

9. Nová ustanovení vztahu stát - církev v nových spolkových zemích prostřednictvím státněcírkevních smluv

Není to tak ústavní právo Základního zákona, jako spíše státněcírkevní smlouvy s církvemi v nových spolkových zemí, které představují právní a skutečnou přeměnu vztahu stát - církev na území přistoupivších zemí.

Věnujme tedy pozornost státněcírkevním smlouvám, které uzavřel Svatý stolec se spolkovými zeměmi Meklenbursko-Přední Pomořany, Sasko, Sasko-An

²³ von Campenhausen, in: Hans Mangoldt, Friedrich Klein, Bonnský Základní zákon, komentář, sv. 14, 3.vyd., Mnichov 1991, čl. 140, bod 13 nn.

²⁴ Viz k tomu Rüfner, in: Essenské rozhovory (pozn. 1), s. 61 nn.

²⁵ Listl, in: Essenské rozhovory (pozn. 1), s. 166, Listl popisuje v jednotlivostech konfesněprávní účinky smlouvy o sjednocení v oblasti konfesního práva.

haltsko a Durynsko.²⁶ Doposud nebyla uzavřena smlouva se spolkovou zemí Braniborsko. To se stane skutečností až poté, když bude uzavřen u Spolkového ústavního soudu proces o souladu ustanovení braniborského školského zákona o vyučovacím předmětu Občanská výchova/Etika/Náboženství (LER). Obdobné platí pro Berlín. Na státněcírkevní smlouvy o zřízení (arci)biskupství v Erfurtu, Magdeburku, Zhořelci a Hamburku přijde řeč jen potud, pokud se v nich vyskytují ustanovení o obsazování církevních úřadů, obzvláště biskupských stolců.²⁷ Z časových důvodů si nemohu dovolit představit státněcírkevní smlouvy s evangelickými zemskými církvemi²⁸, i když tyto smlouvy, zejména

²⁶ Smlouva mezi Svatým stolcem a Svobodným státem Sasko z 2. 7. 1996, GVBl. 1997, s. 17. Smlouva mezi Svatým stolcem a Zemí Sasko-Anhaltsko z 15. 1. 1998, GVBl 1194, s. 172. Smlouva mezi Svatým stolcem a Svobodným státem Durynsko z 11. 6. 1997, GVBl. 1997, s. 266. Smlouva mezi Svatým stolcem a Zemí Meklenbursko-Přední Pomořany z 5. 9. 1997, BVBl. 1998, s. 2.

²⁷ Smlouva mezi Svatým stolcem a Zeměmi Braniborsko, Sasko-Anhaltsko a Svobodným státem Sasko o zřízení Biskupství Magdeburk z 13. 4. 1994, mj. in: GVBlSAnh 1994, s. 202; Smlouva mezi Svatým stolcem a Zemí Braniborsko, jakož i Svobodným státem Sasko o zřízení Biskupství Zhořelec z 4. 5. 1994, mj. in: GVBlSa 1994, s. 215; Smlouva mezi Svatým stolcem a Svobodným státem Durynsko o zřízení Biskupství Erfurt z 14. června 1994, mj. in: GVBlThür 1994, s. 790; Smlouva mezi Svatým stolcem a Svobodným hanzovním městem Hamburk, Zemí Meklenbursko-Přední Pomořany a Zemí Šlesvicko-

-Holštýnsko o zřízení Arcibiskupství a církevní provincie Hamburk z 22. 9. 1994, mj. in: GVBlHbg 1995, s. 31.

²⁸ Státní smlouva mezi Zemí Braniborsko a evangelickými zemskými církvemi v Braniborsku z 8. 11. 1996, GVBl I. 1997, s. 54. Smluvními partnery jsou z církevní strany Evangelická církev v Berlíně - Braniborsku, Evangelická církev církevní provincie Sasko, Evangelická církev slezské Horní Lužice, Evangelicko-lutherská zemská církev Meklenburska, Evangelicko-lutherská zemská církev Saska, Pomořanská evangelická církev a Sjednocená evangelická církev. Smlouva mezi Zemí Meklenbursko-Přední Pomořany a Evangelicko-lutherskou zemskou církví Meklenburska a Pomořanskou evangelickou církví z 20. ledna 1994, GVBl 1994, s. 559 (tzv. Güstrowská smlouva). Smlouva Svobodného státu Sasko s evangelickými zemskými církvemi ve Svobodném státě Sasko z 24. března 1994. GVBl. 1994, s. 1252. Smluvními partnery jsou z církevní strany Evangelicko-lutherská zemská církev Saska, Evangelická církev slezské Horní Lužice, Evangelická církev církevní provincie Sasko, Evangelická církev v Berlíně-Braniborsku a Evangelicko-lutherská církev v Durynsku. Smlouva Země Sasko-Anhaltsko s evangelickými zemskými církvemi v Sasku-Anhaltsku z 15. 9. 1993, BVBl. 1994, s. 172 (tzv. Wittenberská smlouva). Smluvními partnery jsou z církevní strany jsou Evangelická zemská církev Anhaltska, Evanglicko-lutherská církev v Brunšvicku, Evangelická církev církevní provincie Sasko, Evangelická církev v Berlíně-Braniborsku, Evangelicko-lutherská církev Saska a Evangelicko-lutherská církev v Durynsku. Smlouva Svobodného státu Durynsko s evangelickými zemskými církvemi v Durynsku z 15. 3. 1994, GVBl. 1994, s. 509. Smluvními partnery jsou z církevní strany Evangelicko-lutherská církev v Durynsku, Evangelická církev církevní provincie Sasko, Evangelická církev z Kurhessen-Waldecku a Evangelicko-lutherská zemská církev Saska.

pak Wittenberská smlouva, mají velký význam. Ze stejných důvodů se nemohu zabývat ani smlouvami s židovskými zemskými svazy.²⁹

10. Základní otázky státněcírkevních smluv

Nejprve bych rád poukázal na základní otázky, abych se pak věnoval obsahu jednotlivých smluv. Je nápadné, že smlouvy nejsou označeny jako "konkordáty", nýbrž prostě jako smlouva nebo státní smlouva (italsky "accordo"). Důvod je třeba hledat ve skutečnosti, že spolkové země jsou jako dílčí státy podstátními celky Spolkové republiky Německo. Označení "konkordát" přísluší jen státněcírkevním smlouvám s centrálními státy. Přes označení "smlouva" se jedná v případě smluv uzavřených s novými spolkovými zeměmi o mezinárodní smlouvy s důsledky z toho vyplývajícími.³⁰

10.1 Preambule smluv

Pozornost si zaslouží preambule smluv, v kterých jsou vysloveny základní otázky, zejména cíle sledované smlouvou a společné chápání vztahu státu a církve. Preambule obsahují zpravidla posílení ústavněprávních záruk náboženské svobody a práva církví na sebeurčení. Dále bývá vyzdvihováno, že obě strany usilují o partnerský vztah a že vztah mezi státem a církví by měl být veden v přátelském duchu. Pozornost si zaslouží též vyjádření smlouvy se Zemí Meklenbursko-Přední Pomořany, podle které je smlouva uzavřena " s vědomím, že křesťanská víra, život církví a jejich charitativní působení představují příspěvek pro společenské blaho a povědomí občanů v pluralitní společnosti". Též zdůraznění "samostatnosti státu a církve" (Meklenbursko-Přední Pomořany) a "vzájemné nezávislosti státu a církve" (Sasko-Anhaltsko) je nápadné. Zde se ukazují zkušenosti získané v letech útlaku církví.

10.2 Platnost říšského konkordátu a pruského konkordátu?

Jmenované formulace z preambulí mohou v prvé řadě dokumentovat politickou vůli smluvních stran usilovat o dobrý vztah mezi státem a církví a nečinily při vyjednávání o obsahu smluv žádné těžkosti. Ve všech čtyřech smlouvách

²⁹ Smlouva Země Meklenbursko-Přední Pomořany se zemským svazem židovských obcí z 14. 6. 1996, GVBl. 1996, s. 556. Smlouva Svobodného státu Sasko se Zemským svazem židovských obcí z 7. 6. 1994, GVBl 1994, s. 1346. Smlouva Země Sasko-Anhaltsko s Židovskou obcí v Sasku-Anhaltsku z 23. 3. 1994, GVBl. 1994, s. 794. Smlouva Svobodného státu Durynsko s Židovskou zemskou obcí z 1. 11. 1993, GVBl. 1993, s. 759.

³⁰ Weber, (pozn. 1), s. 466.

se hovoří o vztahu těchto smluv k Říšskému konkordátu z roku 1933³¹ a k Pruskému konkordátu z roku 1929.³² O jejich další platnosti nepanovala mezi smluvními stranami jednota.³³ Tento nesoulad se odrazil ve formulacích preambulí. Zatímco Katolická církev vycházela z přetrvávající platnosti konkordátů, měly země výhrady. Ohledně rozšíření konkordátu na území nových spolkových zemí, které vyplývá z čl. 11 Smlouvy o sjednocení, neuznaly závaznost Říšského konkordátu.³⁴ Proto je sice platnost Říšského konkordátu ve vztahu mezi Svatým stolcem a Spolkem výslovně uznána, oproti tomu stanovisko nových zemí k závaznosti jak Říšského konkordátu, tak Pruského konkordátu je vědomě vyhýbavé.³⁵ Byla tak zvolena kompromisní formulace, která je použita i u smluv o zřízení nových biskupství v nových spolkových zemích.³⁶ Podle ní došlo k uzavření smluv, "s ohledem na platný Konkordát mezi Svatým stolcem a Německou říší z 20. července 1933, pokud zavazuje zemi, a při docenění Smlouvy Svobodného státu Prusko se Svatým stolcem z 14. června 1929."³⁷ Ostatně Smlouva se Zemí Meklenbursko-Přední Pomořany obsahuje formulaci "uznávajíce další platnost" Říšského konkordátu a odpovídá tak formulaci Smlouvy o zřízení Arcibiskupství a církevní provincie Hamburk.

Zdůraznění tohoto nesouladu preambulí má svůj zvláštní význam. Všichni smluvní partneři - Katolická církev i nové spolkové země - usilují o rozsáhlou smluvní úpravu vztahu státu a církve. Je nápadné, že smlouvy obsahují úpravu téměř všech jednotlivých otázek vztahu státu a církví. Stát se chtěl opřít o texty, které jsou obsaženy ve smlouvě a odmítal odkazy na ustanovení Říšského

³¹ Konkordát mezi Svatým stolcem a Německou říší z 20. 7. 1933 (RGBl. II. 679), otištěný mj. v Joseph Listl, Konkordáty a smlouvy s církvemi v Spolkové republice Německo, sv. I. 1987, s. 33 nn.

³² Smlouva Svobodného státu Prusko se Svatým stolcem z 14. 6. 1929 (s. 152), mj. u Listla (pozn. 31), sv. II. 1987, s. 707 nn.

³³ Ohledně platnosti obou konkordátů viz např. Listl, in: Essenské rozhovory, (pozn. 1), s. 168 nn., a Heiner Marré, Státní náboženské právo v Německu, in: Státní náboženské právo v evropském srovnání, vyd. Richard Puza a Abraham Peter Kustermann, Freiburk, Švýcarsko 1993, s. 99 nn.; Rüfner, in: Essenské rozhovory (pozn. 1), s. 62 nn., a na Rüfnerovu přednášku navazující kontroversní diskuse, s. 88 nn.

³⁴ Ovšem je tu souvislost s rozsudkem o konkordátu Spolkového ústavního soudu (BVerfGE 6,309 nn.), podle kterého nemá Spolek pravomoc, jak přimět země k dodržování povinností vyplývajících z Říšského konkordátu. Viz von Campenhausen (pozn. 23), čl. 140, bod 224.

³⁵ Weber, (pozn. 1), s. 469 nn.

³⁶ Ke vzniku a významu kompromisní formulace viz Stefen Heitmann, Katolická církevní smlouva Sasko, in: NJW 1997, s. 1420 nn.

³⁷ Smlouva o zřízení Arcibiskupství Hamburk jde dále: "uznávajíce další platnost Konkordátu mezi Svatým stolcem a Německou říší z 20. července 1933 a nezpochybňujíce další platnost Smlouvy Svobodného státu Prusko z 14. června 1929."

a Pruského konkordátu.³⁸ Naproti tomu církev odmítala, neboť trvala na přetrvávající platnosti konkordátů, novaci starých smluv, tj. jejich nahrazení novými smlouvami. Nicméně souhlasila s obsáhlými smlouvami, když země připustily, aby církev i nadále zastávala své právní stanovisko.

10.3 Obsahy jednotlivých státněcírkevních smluv

Pozornost si zaslouží snaha o kooperaci v podobě ujednání stran, že se zemská vláda a diecézní biskupové budou pravidelně scházet, aby projednali otázky, které ovlivňují jejich vzájemný vztah, a aby se navzájem informovali o důležitých výhradách. Záměry zákonů budou církvím dodávány v dostatečném předstihu, aby bylo možno se vyjádřit nebo přijmout stanoviska, pokud by byly dotčeny církevní zájmy. Diecézní biskupové jmenují vždy jednoho společného pověřence a - v Sasku a Sasku-Anhaltsku - zřídí Katolický úřad. V ostatních částech se dají obsahy jednotlivých smluv rozdělit do různých celků: ³⁹ Je zde zaprvé skupina záruk, které požívají již ústavněprávní ochrany, jako např. ochrana náboženské svobody v návaznosti na charitativní činnost církve, výuka náboženství na školách, duchovní péče v ústavech, právo na samostatnou organizaci, úřady a obsazování míst, ochrana církevního majetku. V druhé řadě se jedná o právní způsobilosti církví a jejich součástí vystupovat z hlediska státního práva ve formě korporací veřejného práva, s čímž je mj. spojena i otázka práva na zdaňování. Zájem státu jakožto právního státu se projevuje při územních a organizačních změnách, při majetkoprávním zastupování církevních korporací a samostatných ústavů a nadací veřejného práva, při zřizování církevních vysokých škol, teologických fakult na státních universitách a při zajišťování vzdělávacího standardu duchovních. Důležitými společnými záležitostmi jak státu, tak církve jsou zřizování katolických škol, zřizování církevních vysokých škol, teologické studijní programy na státních univerzitách včetně spolupůsobení církve při jmenování profesorů a vysokoškolských docentů katolické teologie. Církevní daň, dotace a státní příspěvky, otázky břemen péče o stavbu, péče o památky, církevní hřbitovy, přihlašování osob, osvobození od poplatků, to vše je smluvní matérie, jejíž jednotná úprava má velký praktický význam pro církev. Klauzule o paritě, vzájemném přizpůsobení se a přátelství, jakož i o nabytí účinnosti smlouvy patří k pravidelným součástem smluvních textů.

Při prohlédnutí obsahu jednotlivých smluv je nápadné, že ve vztahu k starším státněcírkevním smlouvám jsou v nich obsaženy nejen ustanovení matérie standardních konkordátů, nýbrž jsou, ve snaze nalézt shodu pro možná co nejvíce otázek vztahu státu a církve, smluvně zajištěny i otázky, které byly až doposud

³⁸ Viz v jednotlivostech Weber, (pozn. 1), s. 471 nn.

³⁹ von Campenhausen (pozn. 23), Čl. 140, bod 53.

považovány za zcela bezproblémové. Jako příklad uveďme vzdělávání mládeže a dospělých, právo na vlastní pastorační a charitativní zařízení, kterým je přiznán nárok na přiměřenou podporu pro plnění úkolů ve prospěch obecného blaha; dále vymezení dostatečného vysílacího času ve veřejnoprávních televizních a rozhlasových vysíláních; provozování a zřizování nových hřbitovů. Dle ujednání o přihlašování osob mají biskupství nárok na osobní data svých členů a na zprostředkování dat z komunálních registrů, nezbytných pro plnění svých úkolů.

Celkový obsah smluv nemůže být předmětem této přednášky. Vybírám proto postup při obsazování biskupských stolců, výuku náboženství a Nihil obstat při jmenování profesorů teologie na státní teologické fakulty.

O obsazování biskupských stolců (včetně s tím spojené politické klauzuli) a o přísaze věrnosti diecézních biskupů mohu referovat jen rámcově, protože příslušná ustanovení jsou různá v různých smlouvách Svatého stolce s tou kterou zemí, což způsobuje jistou nepřehlednost. Tak např. čl. 5 Durynské smlouvy obsahuje ustanovení o obsazování biskupských stolců v Erfurtu, Fuldě a Drážďanech-Míšni.⁴⁰ Smlouvy o zřízení biskupství pro Erfurt, Zhořelec a Magdeburk odkazují bez omezení na čl. 6 Pruského konkordátu. To má za následek, že v případě biskupské sedisvakance Svatý stolec podle článku 6 odst. 1 Pruského konkordátu po vyhodnocení došlého seznamu kandidátů jmenuje dómské kapitule tři osoby, z kterého kapitula zvolí biskupa. To platí i pro arcibiskupství Berlín na základě klauzule ve smlouvě se Zemí Meklenbursko-

-Přední Pomořany (Přední Pomořany patří k Arcibiskupství Berlín). Obsazování biskupského stolce Drážďany-Míšeň se řídí čl. 14 Říšského konkordátu, který zase odkazuje na úpravu Bádenského konkordátu z roku 1932⁴¹, v kterém je obsažen postup trojího návrhu Svatého stolce. Smlouva o zřízení Arcibiskupství a církevní provincie Hamburk stanoví pro obsazování arcibiskupského stolce stejný postup jako Pruský konkordát.

Politická klazule (čl. 6 odst. 2 Říšského konkordátu) stanoví, že Svatý stolec jmenuje zvoleného biskupa jen tehdy, když na dotázání kapituly u příslušné zemské vlády zemská vláda nebude mít proti zvolenému biskupovi pochybnosti politického rázu. To platí pro všechna biskupství v nových spolkových zemích. Politická klauzule je ale v případě Hamburku omezena na povinnost informovat Senát o zvolené osobě.

Čl. 16 Říšského konkordátu vyžaduje, aby biskupové před nastoupením do úřadu ve své diecézi složili přesně formulovanou státní přísahu věrnosti. Tento právní institut se stal mezitím z důvodů ústavněprávního vývoje překonaným.

⁴⁰ Weber (pozn. 1), s. 485 n., popisuje detailně postupy vlastní jednotlivým zemím při obsazování biskupských stolců.

⁴¹ Konkordát mezi Svatým stolcem a Svobodným státem Bádensko z 12. 10. 1932, GVBl. 1933, s. 20, mj. u Listla (pozn. 31), sv. I. 1987, s. 136 nn.

Zemské vlády se vzdaly ve smlouvách o zřízení biskupství - v případě Saska-Anhaltska ve státněcírkevní smlouvě - výslovně výkonu přísahy věrnosti.

Výuka náboženství je ve čtyřech státněcírkevních smlouvách určena za řádný předmět ve veřejných školách, zrovna tak stanoví i ústavy zemí, které tyto smlouvy uzavřely. Ústava země Braniborsko, s kterou ještě smlouva uzavřena nebyla, nemá žádný odpovídající ústavní článek. Smlouvy též upravují předpoklady spojené s poskytováním výuky náboženství jako missio canonica, vázanost výuky na zásady katolické církve, spoluúčast církve na učebních osnovách a plánech, výběr učebních pomůcek, ustanovování pedagogů a jejich vzdělávání apod. Tím jsou dány podmínky pro výuku náboženství. I když smlouvy zohledňují těžkosti při znovuzavádění výuky náboženství, naráží její provádění na těžkosti v podobě minimálního počtu žáků, chybějících pedagogů náboženství, komplikací s rozvrhem hodin, politického odmítání apod.

Státněcírkevní smlouvy se Saskem a Saskem-Anhaltskem upravují oprávnění diecézních biskupů v procesu jmenování univerzitních pedagogů katolické teologie na teologickou fakultu státní univerzity. Země má povinnost se před jmenováním nebo pověřením profesora diskrétním způsobem u diecézního biskupa ujistit, že ohledně nauky a osobního života jmenovaného nepanují žádné pochybnosti (Nihil obstat). Odejmutí Nihil obstat je možné s tím důsledkem, že dotyčný nesmí vykonávat svoji pedagogickou činnost. V takovémto případě - odlišně od západoněmecké úpravy⁴² - začne stát jednat s diecézním biskupem o způsobu a rozsahu nápravy. Zda dojde v Erfurtu (Durynsko) ke zřízení teologické fakulty na univerzitě, si musíme ještě počkat.

11. Závěrečné shrnutí

S přístupem NDR k Spolkové republice Německo platí veškeré ústavní náboženské a konfesní právo i v nových spolkových zemích. Druhým významným pramenem práva jsou státněcírkevní smlouvy, které byly uzavřeny jednak s evangelickými zemskými církvemi, jednak se Svatým stolcem. Smluvní právo má přitom za úkol vytvářet právní jistotu pro možné působení církví, realizovat vyrovnání zájmů spojením církevních úkolů se společenským blahem a přispět ke konsolidaci mladých spolkových zemí.⁴³ Hermann Weber konstatuje: "Se znovusjednocením nastala nová epocha smluvního konfesního práva."⁴⁴

(přeložil Štěpán Hůlka)

⁴² Hollerbach, Teologické fakulty a státní pedagogické vysoké školy, in: HdbStKirchR, sv. 2, 1995, s. 579 nn.

⁴³ Anke, (pozn. 1), zkoumá funkce, které jsou vlastní státněcírkevním smlouvám.

⁴⁴ Weber, (pozn. 1), s. 463. Weber poukazuje na průkopnickou roli smluv s evangelickými zemskými církvemi.

Resumé

V nových spolkových zemích SRN jsou vztahy mezi státem a církví ovlivněny novým právním řádem sjednoceného Německa, ale i nepříznivým vývojem posledních 40 let před sjednocením, který se projevil i v současné areligiozitě obyvatel těchto zemí. Totalitní režim nastolil v NDR systém striktní odluky , i když formálně byly po nějakou dobu platné příslušné články Výmarské ústavy. Napjatý vztah mezi státem a církví této doby byl charakterizován potlačením konfesního práva a jeho běžných právních institutů, jakými jsou výuka náboženství ve veřejných školách, církevní daň nebo zvláštní duchovní služba. Nové konfesní právo představují z hlediska pramenů práva jednak spolkové a zemské právo v podobě ústavních norem (zejm. články 4,7 140 a 141 Základního zákona, včetně výmarských ústavních článků a jednotlivé zemské ústavy) a běžného zákonodárství, jednak státněcírkevní smlouvy uzavírané mezi spolkovými zeměmi a církvemi a náboženskými společnostmi a starší konkordáty. Mezi základní principy konfesního práva patří zásady neutrality, parity, neidentifikace a odluky, ale i potřebného spojení a kooperace.

V 90. letech byly uzavřeny státněcírkevní smlouvy mezi všemi novými spolkovými zeměmi (kromě Berlína a Braniborska) s Katolickou církví, zemskými svazy evangelických církví a svazy židovských obcí. Tyto smlouvy obsahují prohloubení záruk práv a svobod obsažených v platném státním právu, principy a konkrétní podobu spolupráce mezi státem a církví, otázku vztahu k dřívějším konkordátům. Z jednotlivých předmětů smluvní úpravy jmenujme úpravu postavení církví jako korporací veřejného práva, výuky teologie na státních vysokých školách, výuky náboženství na veřejných školách, zvláštní duchovní služby, obsazování biskupských stolců, církevního zdaňování a majetku apod.

Charakteristická je pro státněcírkevní smlouvy metoda, prosazovaná ze strany spolkových zemí, usilující o úpravu co největšího počtu jednotlivých prvků vztahu státu k příslušné církvi nebo náboženské společnosti.

Abstract

The Changes of the Church-State Relation in the Area of New Federal States

The relation between the state and church in the new states of the Federal Republic of Germany is influenced by the new law of united Germany as well as by the negative course of the last forty years before unification, which is also traced in present irreligion in these new states. In the People Republic of Germany the totalitarian regime constituted the system of strict separation, although for some time the enactments of the Weimar Constitution were formally valid. Tense relation between the state and church was characterised by oppression of state ecclesiastical law and its usual legal institutes as religious education at public schools, a church tax and special forms of pastoral service. Federal and state constitutional law, especially the articles 4,7,140 and 141 of the Fundamental Act, the articles of the Weimar Constitution and other legislation as well as state-church agreements, concluded by individual states, churches and religious societies, and older concordats create new state ecclesiastical law. For this law the principles of neutrality, of parity, non-identification and of separation but useful connection and cooperation are essential.

In the 90's all the states (without Berlin and Brandenburg) concluded church-state agreements with the Catholic Church, the provincial unions of Protestant churches and the provincial unions of Jewish communities. These agreements deepen the guarantees of the rights and freedoms given by state law and contain the principles and concrete forms of church-state cooperation and the queston of relations of these agreements towards older concordats. Let's mention the regulation of churches as public law corporations, theology studies at universities, religious education at public schools, the special forms of pastoral service, the appointment of bishops, church taxes and property etc. as individual points of these agreements.

The method to regulate all the possible segments of relation between the state and any church or religious society, claimed by states, is characteristic for these state-church agreements.

Zusammenfassung

Änderungen des Verhältnisses von Staat und Kirche auf dem Gebiet der neuen Bundesländer

In den neuen Bundesländern werden die Staat-Kirche Beziehungen von der neuen Rechtsordnung des vereinigten Deutschlands, als auch von der ungünstigen polititischen Entwicklung der letzten 40 Jahre vor der Vereinigung beeinflußt, deren Auswirkungen in der heutigen Areligiosität der Bevölkerung spürbar sind. Das totalitäre Regime in der DDR führte ein strenges Trennungsystem, obwohl noch gewisse Zeit die Kirchenartikel der Weimarer Reichsverfassung noch in Geltung geblieben waren. Die spannungsreiche Beziehung Staat-Kirche aus dieser Zeit wurde durch Unterdrückung des Staatskirchenrechts und seiner typischen rechtlichen Institute charakterisiert, die z.B. Religionsunterricht an öffentlichen Schulen, Kirchensteuer oder spezielle Seelsorge representieren. Das neue Staatskirchenrecht stellen , was die Rechtsquellen angeht, einerseits Verfassungsrecht des Bundes und der Länder (vornehmlich Artikel 4,7,140 und 141 des Grundgesetzes, einschließlich der Weimarer Kirchenartikel, und einzelne Verfassungen der Länder) und einfache Gesetzgebung, anderseits die Staats-kirchenverträge zwischen den Bundesländern und den Kirchen und Religions-

gesellschaften, und die älteren Konkordate dar. Zu den Grundsätzen des Staatskirchenrechts gehören der Grundsatz der Neutralität, der Parität, der Nichtidentifikation und Trennung, doch auch der nutzbaren Verbindung und Kooperation. In den 90er Jahren wurden Staatskirchenverträge zwischen allen neuen Bundesländern (mit der Ausnahme von Berlin und Brandenburg) und der Katholischen Kirche, den Landesverbänden der evangelischen Kirchen und den Landesvebänden der jüdischen Gemeinden geschlossen. Diese Verträge beinhalten die Vertiefung der Gewährleistungen von im staatlichen Recht geäußerten Rechten und Freiheiten, die Grundsätze und konkretisierte Gestalt der Zusammenarbeit des Staates mit den Kirchen, als auch die Frage der Wahrnehmung der älteren Konkordate. Von einzelnen Gegenständen der Vertragsregelung kann man die Stellung der Kirche als Körperschaft des öffentlichen Rechts, Theologieunterricht an den staatlichen Hochschulen, Religionsunterricht an den öffentlichen Schulen, spezialisierte Seelsorge, Bestellung des Bischöflichen Stuhles, Kirchensteuern und Kirchenbesitz erwähnen. Die Staatskirchenverträge sind durch die von Bundesländern geprägte Methode gekenzeichnet, möglichst alle Elemente der Staat-Kirche Beziehung zu regeln.

Riassunto

I cambiamenti nel rapporto Stato - Chiesa sul territorio dei nuovi Länder tedeschi

Nei nuovi Länder della Repubblica Federale di Germania i rapporti Stato - Chiesa subiscono l'influenza del nuovo ordinamento giuridico della Germania riunita ma anche dell'influsso sfavorevole degli ultimi 40 anni prima della riunione che si č rivelato anche nell'areligiositŕ odierna della popolazione di questi paesi. Il regime totalitario impose nella Repubblica Democratica Tedesca un sistema della separazione rigida anche se formalmente erano rimasti ancora per un certo tempo in vigore gli articoli della Costituzione di Weimar. Un rapporto teso tra Stato e Chiesa di quell'epoca fu caratterizzato dalla soppressione del Diritto Ecclesiastico e dei suoi istituti giuridici correnti come l'insegnamento della religione nelle scuole pubbliche, la tassa ecclesiastica oppure un servizio spirituale speciale. Il nuovo Diritto Ecclesiastico č rappresentato dal punto di vista delle fonti dal diritto federale e dal diritto dei paesi nella forma della normativa costituzionale (soprattutto gli articoli 4, 7, 140 e 141 della Carta Costituzionale, inclusi gli articoli costituzionali di Weimar e le costituzioni dei singoli Länder) e della legislazione corrente e, inoltre, dai patti di Diritto Ecclesiastico stretti tra i singoli Länder e le Chiese e le Societŕ Religiose, e i concordati anteriori. Tra i principi del Diritto Ecclesiastico appartengono la neutralitŕ, la paritŕ, la non identificazione e la separazione nonché la connessione e la cooperazione.
Negli anni 90 furono stretti gli accordi tra tutti i Länder (eccetto Berlino e Brandenburgo) con la Chiesa Cattolica, con le Unioni delle Chiese Evangeliche del Paese e con le Unioni delle Comunitŕ Ebraiche. Questi accordi contengono un approfondimento delle garanzie dei diritti e delle libertŕ contenute nel diritto vigente dello Stato, i principi e la forma concreta della collaborazione tra Stato e Chiesa, la questione del rapporto ai concordati precedenti. Dai singoli oggetti della regolamentazione pattizia si puň elencare la posizione delle Chiese come corporazioni di diritto pubblico, l'insegnamento di teologia nelle universitŕ statali, l'insegnamento della religione nelle scuole pubbliche, i servizi spirituali speciali, l'occupazione delle sedi vescovili, la tassazione ecclesiastica, i beni ecclesiastici ecc.

Per gli accordi ecclesiastici č caratteristico un metodo imposto da parte dei Bundes-

länder che cerca di regolamentare un numero piů alto possibile delle singole componenti del rapporto con la rispettiva Chiesa o Societŕ Religiosa.

O autorovi

Dr. Karl Eugen Schlief poté, co byl zaměstnán u banky a jako vedoucí pracovník průmyslové a obchodní komory, pracoval jako justiciař biskupství Münster. Již jeho disertační práce na téma "Vývoj vztahu státu a církve a jeho odraz v Bonnském Základním zákoně" ukazovala na jeho zájem o základní otázky ohledně státu a církve. Vedle své činnosti vedoucího právního oddělení Biskupského generálního vikariátu převzal i úkoly jdoucí nad rámec diecéze, zejména v oblasti konfesního práva a práva církevních daní. Okruh jeho působnosti na poli státu a církve uzavírají jeho publikační činnost a pověření výukou konkordátního práva na Katolické teologické fakultě Vestfálské Vilémovy university v Münsteru.

After Dr. Karl Eugen Schlief worked in the bank and as a chief staff-member of the Chamber of Industry and Commerce, he was appointed a lawyer of Münster diocese. He has been interested in the fundamental questions of the relation between the state and church since his dissertation on the theme "The course of the relation between the state and church and its reflection in Fundamental Act from Bonn". Above managing the legal department of the Bishop's General Vicariate he also took over other activities out of the diocese, mainly in the area of state ecclesiastical law and the law of church taxes. Dr. Schlief has also often publicized. He has given a commission for the lectures in the law of concordats at the Catholic Theological Faculty of Westfalen Wilhelm-University in Münster.

Dr. Karl Eugen Schlief war nach einer Tätigkeit bei einer Bank and als Geschäftsführer einer Industrie- und Handelskammer bis zu seiner Pensionierung Justitiar des Bistums Münster. Bereits seine Dissertation über "Die Entwicklung des Verhältnisses von Staat und Kirche und seine Ausgestaltung im Bonner Grundgesetz" zeigt sein Interesse für fundamentale Fragen von Staat und Kirche. Neben seiner Tätigkeit bei einer Bank als Leiter der Rechtsabteilung des Bischöflichen Generalvikariates übernahm er überdiözesane Aufgaben, besonders auf den verschiedenen Gebieten des Staatskirchenrechts und des Kirchensteuerrechts. Veröffentlichungen und ein Lehrauftrag für Konkordatsrecht an der Katholisch- Theologischen Fakultät der Westfälischen Wilhelms-Universität Münster runden sein Tätigkeitsfeld auf dem Gebiet von Staat und Kirche ab.
Dr. Karl Eugen Schlief dopo aver svolto gli incarichi dell'impiegato di banca e un impiegato dirigente della camera di Industria e di Commercio, ha assunto l'incarico del giudice ecclesiastico della diocesi di Münster. Giŕ

la sua tesi di laurea sul tema "Lo sviluppo del rapporto Stato - Chiesa e il suo rispecchio nella Carta Costituzionale di Bonn" ha dimostrato il suo interesse per le questioni fondamentali concernenti i rapporti Stato - Chiesa. Accanto al suo incarico del dirigente della sezione giuridica del Vicariato generale episcopale ha assunto anche degl'impegni che oltrepassano la dimensione diocesana, soprattutto nel campo del Diritto Ecclesiastico e del Diritto della tassazione ecclesiastica. L'ambito della sua attivitŕ sul campo Stato - Chiesa si compie con la sua attivitŕ pubblicante e con la sua designazione dell'insegnamento del Diritto Concordatario nella Facoltŕ Teologica Cattolica della Universitŕ di Wilhelm a Münster di Vestfalia.