Právníkům a doktorům prý se máme vyhýbat, protože když už člověk musí jít k právníkovi anebo k doktorovi, to na tom musí být opravdu špatně. K lékaři se chodilo, až když byl člověk vážně nemocný. Dnes chodí na preventivní prohlídky nejen děti, ale i dospělí a preventivní medicína je samostatný, rychle se rozvíjející obor. Podobně s advokátem se radíme dřív, než se opravdu ocitneme v těžkostech. Tak je to v každodenním životě. Jak je tomu ale s advokáty v církvi?

Předpisy a vztahy v dnešní církvi se někdy mohou zdát komplexní a komplikované, přesto si ve většině případů většina lidí ví rady s tím, jak jednat správně a spravedlivě. Jinak je tomu ve výjimečných případech, jako např., když někdo žádá o prohlášení neplatnosti manželství anebo když se někdo cítí být poškozen rozhodnutím církevní autority. Aby se takové situace neřešily v hněvu a jen podle emocí, ale aby se řešení hledalo na základě rozumu a práva, k tomu je třeba zákonů a institucí. V církvi byly během staletí vyhlášeny kánony, které stanoví práva a povinnosti křesťanů a ustanoveny instituce, které slouží k obhajobě práv křesťanů a k řešení sporů. Většina křesťanů má však spíše povšechné vědomí o církevním právu a o právních řízeních. Podobně křesťané, kteří mají dobré teologické vzdělání, někdy ví o církevním právu víc ze zkušeností, než že by měli systematické právnické vzdělání. Proto je třeba vzdělaných a zkušených advokátů, aby křesťanské učení o respektování spravedlnosti a práv v církvi nebyla jen nádherná a vznešená slova.

Navíc se zdá, že je právě dnes třeba se postarat, aby v církvi advokáti byli a potom rozšířit mezi všemi křesťany vědomost o poslání advokátů. Při nejlepší vůli i v církvi může dojít k nedorozuměním, přehmatům nebo i k nespravedlnostem. Od dnešního křesťanů, které samo evangelium a církev vybízejí, aby se bránili proti nespravedlnosti, se může těžko očekávat, že budou mlčet tváří v tvář případnému nedorozumění nebo nespravedlnosti v církvi. Když ale nenachází možnost hájit svá práva v církvi, někdy se stáhnou z aktivního života v křesťanském společenství nebo jindy, a není divu, se obrátí k prostředkům, které nabízí naše společnost - demonstrativně opustí církevní společenství a zveřejní svůj problém v tisku anebo se obrátí k civilnímu soudu. Třebaže mohou být tyto kroky pochopitelné a třeba i legitimní, sotva ukazují na zdravé církevní společenství. Služba vzdělaných a zkušených advokátů v církvi a jejich dosažitelnost by se měly stát pobídkou, aby se nedorozumění a nespravedlnost mezi křesťany řešily podle kánonů a prostřednictvím institucí v církvi.

Tento článek nejdříve pojedná o kánonech, které se týkají služby advokátů v církvi. Druhá část se bude zabývat významem advokátů. Třetí část se bude věnovat specifickým aspektům role advokáta ve vybraných kanonických řízeních: v řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství, v trestních řízeních, v řízení o správním odvolání a v řízení o zbavení farářů úřadu a jejich přeložení.

Advokát jako právní zástupce

Kodex rozlišuje mezi právním zástupcem a advokátem. Podle kánonů je úkolem právního zástupce reprezentovat fyzické osoby v kanonických řízeních. Úkolem advokáta je poskytnout odbornou radu. Podle těchto rozdílných úkolů se u právního zástupce vyžaduje, aby byl plnoletý a měl dobrou pověst, aby mohl rozumně a čestně reprezentovat, zatímco advokát musí být navíc odborníkem v církevním právu, aby dokázal odborně poradit a obhajovat (k. 1483). Třebaže kodex formálně rozlišuje mezi právním zástupcem a advokátem, v praxi často vystupuje advokát také jako právní zástupce. U soudů římské kurie bývají pravidelně role právního zástupce a advokáta vykonávány jednou a toutéž osobou, která se nazývá "patronus."

U právního zástupce se nevyžaduje, aby byl katolík a měl vzdělání v církevním právu. Kodex pouze stanoví, že musí být zletilý a mít dobrou pověst (k. 1483). Tzn., že musí mít dovršený osmnáctý rok věku (k. 97) a musí mít respekt u řádných a vážených lidí ve svém okolí. Nežli začne právní zástupce vystupovat ve věci svého klienta, musí soudu anebo jiné příslušné autoritě předložit věrohodné zmocnění svým klientem. Pro některá specifická rozhodnutí během kanonických řízení potřebuje právní zástupce od svého klienta navíc ještě zvláštní zmocnění. Kánon 1485 konkrétně stanoví, že bez zvláštního zmocnění se právní zástupce "nemůže platně zříci obžaloby, stupně soudu, soudních jednání, ani uzavřít smír, dohodu, dohodnout se na rozhodčích a vůbec konat to, k čemu právo vyžaduje zvláštní zmocnění." Právní zástupce, který obdržel pouze všeobecné zmocnění, se tedy nemůže vzdát soudu anebo ukončit spor mimosoudní cestou. Zvláštní zmocnění ke specifickým rozhodnutím se vyžaduje, aby se umožnila a zdůraznila osobní odpovědnost stran během řízení, aby právní zástupce nemohl vyřadit klienta, kterého zastupuje, ze hry, ale pouze aby jednal ve věci svého klienta, když se klient z nějakého důvodu nemůže dostavit k soudu osobně. Tato odpovědnost je navíc podtržena právem stran vybrat si právního zástupce podle vlastní vůle.

Právní zástupce by tedy svým vystupováním nikdy neměl omezit odpovědnost a lidskou důstojnost svého klienta. Jeden příklad omezení práv strany nesprávným vykonáváním role právního zástupce najdeme v soudním rozhodnutí coram Boccafola. Soudce Římské roty v něm kritizuje soud prvního stupně za zveřejnění obsahu soudního spisu ne žalované straně, ale pouze jeho právnímu zástupci, který navíc ani neměl platné zmocnění. Tímto postupem soud prvního stupně znemožnil žalované straně podílet se na řízení a tak omezil její právo na obhajobu.1

Advokát jako právní poradce

Podle církevního práva je úkolem advokáta obhajovat práva stran v církevních řízeních. Advokát stejně jako právní zástupce musí být zletilý a mít dobrou pověst. Navíc advokát jako právní poradce musí být katolík a doktor církevního práva nebo alespoň opravdu znalý v církevním právu a schválený k tomuto úkolu diecézním biskupem (k. 1483). Advokátem může být laik stejně jako duchovní, muž jako žena. Kodex z roku 1983 v těchto směrech neukládá žádná omezení. U každého soudu, pokud je to možné, by měli být ustanoveni k poskytování právní pomoci stálí advokáti a měli by být placeni z rozpočtu církevního soudu (k. 1490).

Volba advokáta

Jednotlivé strany si mohou zvolit svého advokáta z těch, kteří jsou nastálo ustanoveni k tomuto úkolu u církevního soudu. Protože ale stálých advokátů není mnoho a navíc někdy může mít klient důvěru právě k advokátovi, který není na listině stálých advokátů, mělo by být možné zvolit si advokáta také z těch, kteří splňují potřebné podmínky, ale nepracují trvale u církevního soudu. Takto zvolený advokát, který není trvale ustanoven pro tuto práci, potřebuje schválení diecézním biskupem. Když je biskup žádán o schválení cizího advokáta, měl by hledět víc na kvalifikaci vybraného advokáta než na rozladění, které může cizí advokát způsobit u místního církevního soudu. Zenon Grocholewski zdůrazňuje, že skutečná a nejen teoretická možnost vybrat si náležitě vzdělaného advokáta je projevem respektování práv a možností, které se mají poskytnout jednotlivým stranám na jejich obhajobu.2 Neschválení advokáta, který sice není natrvalo ustanovený u církevního soudu, který ale splňuje požadavky podle církevního práva a byl vybrán žalující nebo žalovanou stranou, by znamenalo omezení práva na obhajobu u dotyčné strany.3

Kánony vyžadují advokáta

Aby se mohly strany smysluplně účastnit kanonických řízení, kánony v některých případech přímo vyžadují, že jednotlivé strany musí mít advokáty. V trestních řízeních musí mít obžalovaný vždy advokáta. Pokud si ho nezvolí sám, musí mu ho ustanovit soudce (k. 1481.2 a 1723.1-2). Ve sporném řízení, jestliže se jedná o nezletilé nebo řízení, v němž jde o veřejný prospěch, musí mít strany advokáty a pokud advokáty nemají, musí jim ho ustanovit soudce z úřední povinnosti (k. 1481.3). V jiných řízeních kánony nestanoví stranám povinnost mít advokáta. V každém řízení však musí být stranám umožněno zvolit si advokáta, pokud si to přejí.

V řízeních, která vyžadují advokáta, by nepřítomnost advokáta znamenala porušení procedurálního práva. Nepřítomnost advokáta by se v takových případech mohla rovnat odepření práva na obhajobu, které je podle kánonu 1620,7 důvodem ke stížnosti na neplatnost rozsudku. V řízeních, ve kterých advokát není povinný, nepřítomnost advokáta neznamená porušení procedurálního práva. Pokud by se ale ukázalo, že nepřítomnost anebo odmítnutí advokáta, pokud o něj strana žádala, fakticky straně znemožnilo rozumně se hájit - v takovém případě by soudce vyššího stupně mohl vyhlásit rozhodnutí dosažené bez přítomnosti advokáta jako neplatné na základě odepření práva na obhajobu.4

Soudní i mimosoudní kanonická řízení jsou cestou ke spravedlnosti. Na této cestě kanonická řízení, za prvé, stanoví postup při shromažďování důkazů a dosažení rozhodnutí. Procedurální předpisy a kánony určují jednotlivé kroky, podle kterých se shromažďuje materiál a důkazy, a také způsob, jakým se třídí a hodnotí, a nakonec způsob, kterým se dosáhne rozhodnutí na základě předložených a přijatých důkazů. V tomto směru je úkolem advokáta poskytnout klientovi jak odbornou radu, aby si byl vědom jednotlivých předpisů, tak i technickou pomoc při shromažďování materiálů a důkazů, které mají sloužit k obhajobě práv klienta.

Za druhé, kanonická řízení zajišťují jednotlivým stranám možnosti, aby se mohli účastnit procesu shromažďování důkazů a dosažení rozhodnutí. Úkolem advokátů v tomto směru není udělat z klientů pasivní diváky, ale aktivní účastníky v řízení. Advokáti nemají nahradit anebo prakticky vyloučit klienty z účasti v řízení, ale vysvětlováním a odbornou asistencí jim umožnit účast na jednotlivých krocích řízení, aby se tak klienti sami podíleli na dosažení rozhodnutí, která ovlivní především jejich životy.

Hledání pravdy a obhajoba lidské a křesťanské důstojnosti

Úkolem advokáta není pomoci klientovi, aby "zvítězil" za každou cenou, ale aby kanonické řízení směřovalo k dobrání se pravdy a k obnovení spravedlivých vztahů. Některé situace se mohou týkat skutečné nespravedlnosti, někdy může jít víc o zraněná osobní mínění. Klient zvítězí, jen když bude mít odvahu hledat a přijmout pravdu. Tato pravda může někdy vést k uvědomění si vlastní chyby. Jindy bude tato pravda nakonec vyžadovat omluvu a změnu vlastního jednání. Jindy se během hledání pravdy ukáže nespravedlnost zapříčiněná druhým nebo i církevní autoritou a z toho vyplyne nutnost nápravy. Většinou je situace člověka, který se na církevního právníka obrací, komplexní. Advokát by měl pomoci roztřídit a pojmenovat jednotlivé části problému, formulovat kanonické aspekty a navrhnout klientovi možnosti, které k vyřešení nabízí příslušné kanonické řízení a církevní instituce. Dobrání se k pravdě a její přijetí není vždycky snadné. Hledání pravdy není hledáním odplaty a pomsty nebo na druhé straně hledáním výmluv k vysvětlení zapříčiněné nespravedlnosti. Hledání pravdy, na kterém se advokát podílí, slouží k obnovení lidské důstojnosti těch, jejichž práva nebyla respektována, a k obnovení spravedlnosti a důvěry ve spravedlnost v církvi.

Pracuje advokát pro jednotlivce a proti autoritě?

Může se stát, že když se ukřivděný člověk obrátí na radu k právníkovi, vzbudí tím nelibost u církevní autority, která ukřivdění způsobila. Taková reakce je lidsky pochopitelná, ale zároveň ukazuje na nepochopení role advokáta v kanonických řízeních. Advokát není "přítelem" jedné strany a "nepřítelem" druhé strany v kanonickém řízení. Služba advokáta je samozřejmě závislá na důvěře, kterou k němu klient má a která bude v danou chvíli pravděpodobně větší, než má klient k autoritě, kterou se cítí ukřivděn. Úkolem advokáta však i v takovém případě bude pomoci klientovi v hledání pravdy a podílet se na jeho obhajobě podle kánonů a podle principů spravedlnosti. Každý církevní představený by měl ve skutečnosti vítat, když se lidé obrátí na advokáty, protože pomoc vzdělaných a zkušených advokátů nejspíše přispěje k vyřešení konfliktů ne na základě hněvu a síly, ale podle spravedlnosti a práva.

Kánon 1481.2 a 3 stanoví, ve kterých řízeních musí mít strany advokáta. Komise, která připravovala znění tohoto kánonu, diskutovala, zda by v manželských řízeních měly mít strany advokáty povinně. Povinnost mít advokáta by odpovídal principu, že v řízeních, ve kterých jde o veřejné dobro (manželská nerozlučitelnost je zahrnuta do veřejného dobra v církvi) si buď musí strany zvolit advokáta sami anebo jim ho soudce ustanoví z úřední povinnosti. Třebaže nikdo z komise nezpochybňoval užitečnost mít advokáty, kteří by hájili práva a zájmy stran, členové komise viděli praktickou stránku věci: Většina diecézí nemá dost prostředků k tomu, aby zajistila potřebné množství advokátů. Navíc k. 1432 stanoví, že do každého řízení o neplatnosti manželství musí být zapojen obhájce svazku, který je ze svého úřadu povinen předložit a vyložit vše, co může být rozumně uvedeno proti neplatnosti manželství a tak hájit nerozlučitelnost manželství.5 Nakonec tedy současný kodex nevyžaduje povinně přítomnost advokáta v manželských řízeních.

Advokát může být velice důležitý nejen k tomu, aby hájil práva stran, ale také aby pomohl stranám porozumět jednotlivým krokům v manželských řízeních. Bez patřičných vědomostí se mnohé procedurální normy a kánony mohou zdát pouhými zdržujícími nebo i nesmyslnými formalitami, zatímco s pomocí advokáta mají jednotlivé procedurální kánony umožnit stranám jejich smysluplnou účast v řízení. Proto by strany měli mít možnost zvolit si advokáta, alespoň když o to požádají. Nepřítomnost advokáta sice neporušuje procedurální práva, v jednotlivých případech by se však nepřítomnost nebo odmítnutí advokáta, pokud o něj strana žádala, mohlo rovnat odepření práva na obhajobu (k. 1620,7). Římská rota je zvlášť pozorná k právu na obhajobu, které patří oběma stranám po celou dobu řízení, a faktické odepření práva na obhajobu bývá pro Římskou rotu důvodem k vyhlášení neplatnosti rozhodnutí nižšího soudu.6

Advokát v trestních řízeních

Trestní řízení slouží k vyšetření obvinění ze zločinu a k uložení nebo úřednímu prohlášení kanonického trestu (k. 1400.1,2). Obžalovaným v trestním řízení může být pouze fyzická, nikoli však právnická osoba (k. 1321-1330). Žalujícím z formálního hlediska je ordinář. Objektem trestního řízení je obžalování ze zločinu podle církevního práva. Cíl kanonických trestních řízení je dvojí. Za prvé, trestní řízení mají obnovit spravedlnost mezi lidmi, napravit pohoršení a chránit lidi před viníkem, když ho nelze napravit napomenutím (k. 1431). Za druhé, trestní řízení mají zaručit obžalovanému zákonnou ochranu jeho práv, včetně práva na obhajobu a práva být stíhán kanonickými tresty jen podle zákona (k. 221).7

Trestní řízení mají dvě formy: soudní a mimosoudní neboli administrativní. Soudní řízení má relativně mnoho kánonů, které zaručují obžalovanému zákonnou ochranu, a proto bývá zpravidla zdlouhavé. Mimosoudní řízení dává možnost vyřešit žalobu rychle, zato toto řízení opomíjí řadu formalit, které mají zaručit zákonnou ochranu obžalovaného. V soudním trestním řízení k. 1481.2 stanoví, že obžalovaný musí mít vždy advokáta, kterého si vybral anebo kterého mu ustanovil soudce. K. 1723 zdůrazňuje, že soudce musí vyzvat obžalovaného, aby si ve lhůtě stanovené soudcem zvolil advokáta. Jestliže tomu tak obžalovaný neučiní, ustanoví mu advokáta soudce. Advokát ustanovený soudcem zastává svou funkci tak dlouho, dokud si advokáta neustanoví obžalovaný sám. K. 1725 navíc stanoví, že při projednávání záležitosti je obžalovaný vždy oprávněn, aby buď on nebo jeho advokát nebo zástupce mluvil jako poslední.

Mimosoudní řízení sice zaručuje obžalovanému možnost se hájit (k. 1720,1), o advokátovi se ale nezmiňuje. Znamená to, že obžalovaný v mimosoudním řízení nemá právo na advokáta? Právo na obhajobu je nezbytnou součástí kanonických řízení.8 K. 1720 zaručuje obžalovanému právo se hájit a toto právo zcela jistě zahrnuje právo na advokáta, i když to kánon výslovně nestanoví. Obžalovaný v mimosoudním řízení by neměl být zbaven možnosti zvolit si advokáta, alespoň v případě, když o advokáta žádá.9 Přítomnost advokáta, který by obhajoval obžalovaného, je v mimosoudním trestním řízení tím důležitější, čím je toto řízení kratší a obsahuje méně formalit, které by zaručily obžalovanému zákonnou ochranu.

Otázkou je, jestli si kněz, který je obžalován v trestním řízení, smí ustanovit jako advokáta laika? V trestních řízeních se vždy jedná o pověst obžalovaného a k. 483.2 stanoví, že v úředních případech, v nichž by mohlo jít o ohrožení pověsti kněze, musí být notářem kněz. Třebaže se k. 483 netýká specificky role advokáta v trestních řízeních, nepřímo by tento kánon mohl naznačovat, že není prozíravé dovolit laikovi vykonávat funkci advokáta v řízeních, kde se jedná o pověst kněze.

Advokát a notář vykonávají zcela rozdílné funkce v kanonických řízeních. Advokát je právní poradce a případně také právní zástupce obžalovaného, zatímco notář, jako církevní úředník, sepisuje akta a listiny o úředních rozhodnutích, pořizuje oficiální záznamy a ověřuje věrohodnost dokumentů a podpisů (k. 484 a 1437). Proto také kritéria k ustanovení advokátů a notářů jsou rozdílná a měla by odpovídat jejich rozdílným úkolům. Advokáty si vybíráme podle jejich zkušenosti a odbornosti v právu, a proto požadavek k. 483 by neměl zabránit zkušenému advokátu-laikovi, aby obhajoval kněze v trestním řízení. Apoštolská signatura už po léta dovoluje advokátům-laikům, aby obhajovali v řízeních, v nichž jde o ohrožení pověsti kněze.10

Jaký má význam služba advokáta, jestliže je zřejmé, že se obžalovaný dopustil trestního činu? Stará zkušenost říká, že žalobce má u soudu vždycky pravdu až do chvíle, kdy mu obžalovaný začne klást otázky (Kniha přísloví 18:17). Proto není nikdy zbytečné prosít tvrzení jedné strany v řízení sítem otázek druhé strany a pomoc advokáta nemá tento proces zpomalit, ale dát mu odbornost a formu. A navíc ani ten, který porušil zákon, neztrácí lidskou a křesťanskou důstojnost a má právo na obhajobu. Advokát by měl v takovém případě poukázat na všechny vysvětlující a polehčující důvody, aby eventuelní trest neměl jen charakter odplaty, ale také směřoval k nápravě odsouzeného a k obnovení spravedlnosti.

Advokát v řízeních o správním odvolání

Řízení o správním odvolání je kanonická procedura, která slouží v případech, že se někdo cítí být poškozen rozhodnutím autority, která vykonává výkonnou moc v církvi (k. 135.1 a 1737.1). Odvolání může být podáno proti jakýmkoli individuálním správním rozhodnutím, ať už příkazům, reskriptům, privilegiím, dispenzům nebo dovolením. Řízení o správním rozhodnutí slouží také v případě, kdy, přestože zákon nařizuje vydat rozhodnutí, rozhodnutí není vydáno a osoba, která podle zákona očekává rozhodnutí, se tímto opomenutím cítí být poškozena. Toto "mlčení" se podle práva považuje za záporné vyřízení rozhodnutí (k. 57.2), kromě dvou případů, jak to stanoví k. 268.1 a 1506.

Před podáním správního odvolání je odvolávající se povinen písemně požádat původce rozhodnutí, aby své rozhodnutí odvolal nebo změnil (k. 1734.1). Pokud se tímto krokem těžkost nevyřeší, může odvolávající se podat hierarchické odvolání k představenému toho, kdo vydal správní rozhodnutí (k. 1737). Odvolání proti rozhodnutí správní autority, která je podřízena diecéznímu biskupovi, se podává u příslušného úřadu římské kurie. Odvolání proti správním rozhodnutím úřadů Římské kurie se zpravidla podává u Nejvyššího soudu Apoštolské signatury (k. 1445.2). Proti rozhodnutí Apoštolské signatury není přípustné odvolání (k. 1629,1). Přesto mají křesťané i v takovém případě právo sdělovat pastýřům církve své potřeby (k. 212.2) a podle tradice je jim dovoleno adresovat své potřeby přímo papeži, samozřejmě s tím, že obsah a způsob odpovědi záleží na svatém otci.

K. 1738 stanoví, že odvolávající se má právo použít advokáta nebo zástupce a jestliže odvolávající se nemá zástupce nebo advokáta a představený považuje přítomnost advokáta za nezbytnou, určí advokáta odvolávajícímu se z úřední povinnosti. Právo na advokáta v řízení o správním odvolání je významná novinka v kodexu. Právo na advokáta nepřímo říká, že řízení o správním odvolání je skutečně kanonické řízení a nejen blahovolné rozhodnutí, které závisí na velkodušnosti vyššího představeného. Co se týká advokáta v řízení o správním odvolání, kánony nestanoví nic o jeho úloze. Protože je jeho role podobná roli advokáta v soudních řízeních, bude se jeho ustanovení a role řídit kánony 1481-1490, které platí v soudních řízeních.11

Na diecézní úrovni si odvolávající se může zvolit advokáta z těch, kteří jsou natrvalo ustanovení k této službě u místního soudu anebo z těch, kteří splňují kanonické požadavky a dostanou schválení od diecézního biskupa pro jednotlivé případy. Když se odvolání dostane k římské kurii, odvolávající se nemůže jednat osobně, ale musí si zvolit advokáta-zástupce z těch, kteří patří ke Corpus Advocatorum Sanctae Sedis,12 což v sobě skrývá přednosti i rizika. Možnost vybrat si advokáta, který je dobře obeznámen s římskou kurií, je beze sporu velká výhoda. Na druhé straně, advokát z Říma může mít těžkosti s porozuměním případu, který přichází z cizí země a možná i v cizím jazyku.

Významným úkolem advokátů ve správním řízení je pomoci těm, kteří se brání proti nespravedlnosti, kterou cítí, kterou ale pravděpodobně sami nejsou schopni pojmenovat v kanonických termínech, a proto ani nejsou schopni se účinně bránit. Úkolem advokáta je formulovat jádro konfliktu, objasnit jednotlivá práva a povinnosti odvolávajícího se, najít a shromáždit důkazy a pomoci sestavit odvolání. Zároveň musí advokát věnovat pozornost procedurálním formalitám, zvláště zákonným lhůtám, ve kterých je třeba odvolání podat. Při tom všem musí dát advokát k dispozici svoje schopnosti a znalosti za účelem obhájení práv klienta.

Advokát v řízení o zbavení farářů úřadu a jejich přeložení

Podle dávné zkušenosti církve je lepší, když farář vykonává pastoraci ve farnosti delší dobu, než když je často překládán z farnosti do farnosti.13 Podle k. 522 má být farář ustanoven na dobu neurčitou. Na určitou dobu ho může diecézní biskup jmenovat jen tehdy, jestliže to povoluje rozhodnutí biskupské konference. Pokud je farář ustanoven na určitou dobu, po vypršení stanovené doby ho může biskup buď znovu potvrdit v úřadě nebo přeložit do jiného úřadu podle potřeb diecéze. Jestliže chce biskup přeložit faráře před vypršením stanovené doby a farář má proti přeložení námitky, biskup musí respektovat kánony, které stanoví, jakým způsobem má být spor vyřešen. Stejně tomu je, když je farář ustanoven na neurčitou dobu, biskup ho chce přeložit a farář proti tomu namítá. Jestliže důvodem k přeložení je, že se služba faráře stala z nějaké příčiny, snad i bez farářova přičinění nebo nedbalosti, škodlivou a neúčinnou, použije biskup řízení o zbavení faráře úřadu (k. 1740-1747). Jestliže chce biskup přeložit faráře, protože je jeho služeb třeba jinde, biskup je povinen respektovat kánony o řízení k přeložení faráře (k. 1748-1752).

Stabilita farářů v úřadě a jejich překládání by si zasloužily důkladnou historicko-kanonickou studii. Tento článek je pouze o jednom specifickém hledisku - o roli advokáta v kanonických řízeních, nyní tedy v řízení o zbavení farářů úřadu a jejich přeložení. Kánony těchto řízení se nezmiňují o advokátovi a nezaručují faráři, který může mít důvodné námitky proti zbavení úřadu nebo přeložení, právo na advokáta. Komise, která připravovala text kánonů o správních řízeních, diskutovala roli advokáta v těchto řízeních. Třebaže kánony nakonec nezaručují faráři právo na advokáta, neznamená to, že se farář nesmí obrátit na odborníka na pomoc.14 Právo na obhajobu, které faráři jistě náleží i v těchto řízeních, v nějaké míře zahrnuje také právo na advokáta. V některých situacích - např. nezkušenost faráře nebo trvalá duševní nebo tělesná choroba - spravedlnost přímo vyžaduje, aby farář měl odbornou pomoc v jednání s biskupem.

Právo na obhajobu a konkrétně přítomnost advokáta by neměly způsobit neužitečné průtahy a ani by neměly biskupovi znemožnit řízení diecéze. Naopak důsledné dodržování všech kánonů a principů práva, tzn. také práva na obhajobu, zaručuje, že se s faráři zachází podle práva a kanonické umírněnosti (k. 1752) a také že se k nim přistupuje nejen jako k pracovníkům, kteří přesně vykonávají zadané úkoly, ale jako k osobám, které se svou prací podílejí na společném díle.

Bohužel zatím není mnoho studií, které by se zabývaly právním pojetím a praxí římské kurie v oblasti administrativních řízeních. Jedním z důvodů je, že rozhodnutí ve správních řízeních se nepublikují tak, jak je tomu s rozhodnutími Římské roty a je velice obtížné získat jednotlivá rozhodnutí i za účelem studia. James Provost shromáždil a analyzoval 36 odvolání ve správních řízení, která byla podána u různých kongregací římské kurie od roku 1969 do roku 1983. 14 z těchto 36 odvolání se týkala zbavení farářů úřadu. Ve všech studovaných případech římská kongregace pečlivě zkoumala jednotlivé procedurální kroky v řízeních na úrovni diecéze a poukázala na chyby a nedodržování jednotlivých norem a kánonů. Tato, i když jen částečná, studie ukazuje, že právní pojetí a praxe římské kurie klade v řízení o zbavení farářů úřadu a jejich přemístění velký důraz na procedurální formality a jednotlivá práva farářů, včetně práva na obhajobu a práva na odbornou radu poskytnutou advokátem.15

Závěr

Důležitost poslání advokátů pramení z toho, že byli požádáni o svou službu lidmi, kteří se domáhají obhajoby svých práv a lidské a křesťanské důstojnosti. Svou radou a službou advokáti umožňují lidem, o jejichž osudech se rozhoduje v kanonických řízeních, nezůstat jen pasivními čekateli před budoucností, ale podílet se aktivně na hledání spravedlivých rozhodnutí. Role advokátů v církvi je skutečným "posláním."16 Toto poslání je jim svěřeno církví k tomu, aby pomáhali v hledání pravdy, v obnově spravedlnosti a v obhajobě lidské důstojnosti. Advokát svou prací nejenom hlásá evangelní spravedlnost, ale se i přičiňuje o její znovunastolení.