Kanonická recepce ekumenismu

ICLic. Stanislav Přibyl

Katolická církev se na Druhém vatikánském koncilu (1962 - 1965) přihlásila k ekumenickému hnutí, které vzešlo původně z iniciativy církví reformačních již hluboko v 19. století.1 Tím došlo k významnému obratu v její praxi, teologii a také v celkové atmosféře, která v ní vládne.

1. Recepce ekumenického hnutí na II. vatikánském koncilu

Pouhých 36 let dělí od sebe encykliku Mortalium animos papeže Pia XI. (1928) a koncilní dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio z 21. 11. 1964, schválený papežem Pavlem VI. V encyklice odsuzuje Pius XI. všechny, kdo by se odvážili jakýmkoliv způsobem podporovat či rozvíjet ekumenické úsilí, jako ty, kdo "se odklánějí od božsky zjeveného náboženství"2, a nazývá je panchristiani. Zde je třeba zaznamenat, že podle této encykliky není účast na ekumenickém hnutí pouze disciplinární záležitostí. Vždyť opustit božsky zjevené náboženství, tedy katolické náboženství, znamenalo3 (a doposud znamená)4 herezi nebo schizma. Papežové do Pia XII. se také vyhýbali všem pozváním na oficiální akce ekumenického hnutí.5 Sama encyklika Mortalium animos "je reakcí na první světovou ekumenickou konferenci ,pro víru a řád' (Lausanne 1927), k účastí na níž papež již dříve vydal zákaz. Encyklika pokládá ekumenické snahy za ,blud, který naprosto rozbíjí sám základ katolické víry'. Vždyť pracovat k jednotě křesťanů nelze jinak, než snahou o návrat oddělených k jediné pravé církvi Kristově, od níž, naneštěstí, svého času byli odpadli'."6

Přesto již v té době v katolické církvi podprahově kvasilo odlišné pojetí vztahů k nekatolíkům: "Na katolické straně vznikaly již od první světové války jednotlivé skupiny, především laické, které silněji vnímaly nutnost ekumény, aniž by však již byly zároveň recipovány katolickou hierarchií. To se stalo teprve po druhé světové válce instrukcí Ecclesia catholica římské kongregace Svatého oficia z 20. 12. 1949, v níž byly oficielně zakotveny četné soukromé iniciativy ve prospěch ekumenismu a biskupové byli vyzváni, aby nad tímto duchovním hnutím netoliko bděli, nýbrž také je podporovali".7

Mezitím však muselo v katolické církvi dojít ještě k dalšímu vývoji,8 jestliže Druhý vatikánský koncil vyhlásil dekretem Unitatis redintegratio (1964), že "podpořit obnovení jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu".9 Tento koncilní výrok kontrastuje nejen s dosavadními prohlášeními papežů až do Jana XXIII,10 nýbrž také se všemi předchozími koncily, které se jakýmkoli způsobem dotýkaly otázky vztahu katolické církve k těm, kdo se od ní věroučně lišili nebo organizačně či osobně odloučili. Stačí citovat dekret ze 13. 12. 1545, jímž se zahajuje Tridentský koncil: jeho cílem bylo (v protireformační atmosféře) "rozmnožení a vyvýšení katolické víry a náboženství, vykořenění bludů (extirpatio haeresum), mír a jednota církve, reforma kléru a lidu, potlačení a odstranění nepřátel jména křesťanů..."11 Proto lze souhlasit s názorem, že "v ekumenické problematice je II. vatikánský koncil skutečně rupturou, dnem výchozím, dnem D".12

2. Nezvratnost ekumenických snah v katolické církvi

Encyklika Ut unum sint o ekumenickém úsilí z 25. 5. 1995, jíž papež Jan Pavel II. bilancuje více než třicetiletý vývoj ekumenických snah po vydání dekretu Unitatis redintegratio,13 uvádí závažný teologický a morální důvod k jejich pokračování: "Odvážné svědectví tolika mučedníků našeho století, náležejících také k jiným církvím a církevním společenstvím, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, vlévá koncilní výzvě novou sílu a připomíná nám povinnost tento apel přijmout a uvádět ho do praxe. Tito naši bratři a sestry, spojení v jednom společenství ušlechtilou obětí svého života pro Boží království, jsou nejvýznamnějším důkazem, že každý prvek rozdělení může být překlenut a překonán v úplném darování se pro věc evangelia".14 Encyklika tak zcela přeznačuje dosavadní chápání křesťanského svědectví (martyrie) v katolické církvi: mučedníky mohli být tradičně pouze ti, kdo setrvávali v plném a viditelném společenství s katolickou církví. Takové exkluzivistické chápání mučednictví sahá až do poloviny 3. stol k Cypriánovi z Kartága, takže jeho opuštění znamená v katolické církvi velký zvrat.

Dekret Unitatis redintegratio chápe ekumenismus především jako program katolické církve, jehož uskutečňování směřuje do budoucnosti. Jeho nezvratnost potvrzuje encyklika Ut unum sint: "Druhým vatikánským koncilem katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu..."15 Programové prohlášení a morální apel však nemusí ještě znamenat právně zajištěnou závaznost. Proto nás musí zajímat otázka, jak chápe kanonické právo takové typy dokumentů, jako je koncilní dekret nebo papežská encyklika, a jak právo tyto dokumenty transformuje do právně závazných pramenů: "Jako cíl tohoto (ekumenického) snažení stanoví dekret o ekumenismu plena et perfecta unitas, úplnou a dokonalou jednotu církve Ježíše Krista. Aplikace tohoto teologicko-dogmatického mandátu však nebyla možná bez rozšíření teologické perspektivy vůči všem křesťanům v nekatolických církvích a církevních společenstvích. Tak směřovalo ekumenické pověření, formulované koncilem, k rozšíření pojmu církve a k revizi ústavního práva v tehdy platném CIC/1917".16

3. Právně závazné zakotvení ekumenismu v katolické církvi

Podle současného Kodexu kanonického práva mají dekrety ekumenických koncilů v katolické církvi všeobecnou závaznost (vis obligandi), avšak pouze tehdy, jestliže je spolu s koncilními otci schválil, potvrdil a vyhlásil papež.17 O právní závaznosti papežských encyklik kodex nic výslovně nestanoví. Jako autoritativní projevy výkonu řádného učitelského úřadu však i ony spadají svojí závazností do sféry vytyčené v c. 754 CIC/1983: "Všichni věřící jsou povinni zachovávat ustanovení a rozhodnutí (constitutiones et decreta), které vydávají zákonní představitelé církve, aby předložili nauku nebo odmítli mylné názory; zvláště když je vydává papež nebo sbor biskupů".

Tím jsme určili z pozice kanonického práva formální hledisko závaznosti dokumentů, v nichž nejvyšší církevní autorita vyjadřuje učení katolické církve o ekumenismu. Přejděme nyní k problému transpozice obsahu těchto dokumentů do právně závazných formulací v pramenech kanonického práva.18 Zde je třeba připomenout, že k takovému procesu došlo prvně v dějinách církve: "Zatímco ještě CIC/1917 mohl být jako mistrovský kus jurisprudence považován za ,největší čin v dějinách církevního práva od dokončení Graciánova Dekretu', na novém kodexu není ani tak zajímavý technický výkon kodifikace, jako spíše pojetí církve, které je jeho základem, takže mohl být označen za ,nejpoučnější komentář k nauce Druhého vatikánského koncilu o církvi' a potud má také nejvyšší ekumenickou relevanci".19

První otázkou je kanonickoprávní transpozice samotné přihlášky katolické církve k ekumenickému hnutí, k ní došlo na Druhém vatikánském koncilu. V obou současně platných kodexech ji nacházíme v normativní podobě. Programově ji vyjadřuje však již sama apoštolská konstituce Sacrae disciplinae leges, kterou papež Jan Pavel II. promulgoval CIC/1983. Vyjmenovává prvky, které vyjadřují "pravý a vlastní obraz církve" a připojuje důležitý dovětek: "K tomu se připojuje úsilí církve o ekumenismus".20 To je třeba hodnotit pozitivně: "Poprvé je v některém z církevních zákoníků zmíněno ekumenické hnutí a celé zákonodárství podléhá ekumenickému směřování".21

Nejobecnější norma, která se v kodexu latinské církve odvolává na ekumenismus, je c. 755 CIC/1983, který je zařazen mezi normativu o nejvyšší autoritě církve, čímž ovšem poněkud zužuje celkový pohled na ekumenismus: "§ 1. Celému biskupskému sboru a především Apoštolskému stolci přísluší podporovat a řídit ekumenické hnutí u katolíků, jehož cílem je obnovení jednoty mezi všemi křesťany, k jejíž podpoře je církev vázána z Kristovy vůle. - § 2. Rovněž biskupové a podle norem práva i biskupské konference mají podporovat tuto jednotu a podle potřeby nebo vhodnosti v různých okolnostech vydat praktické normy se zřetelem na předpisy Apoštolského stolce".

Podle koncilního dekretu Unitatis redintegratio je však podpora ekumenického hnutí závazkem celé církve, a proto je nepochopitelné, proč nebyl do CIC/1983 přijat "kánon, který předpokládal návrh z roku 1979: ,Věřící, každý podle svého postavení a svých možností, jsou povinni podporovat jednotu všech křesťanů, s ohledem na normy vydané církevní autoritou' (Communicationes 12 /1980/, s. 82)".22 Je však možný i pozitivnější interpretační pohled na výsledné ustanovení kodexu: "C. 755 pouze určuje, komu přísluší ,directio a responsabilitas suprema' za ekumenickou práci, takže se nedotýká povinnosti všech věřících k účasti a iniciativám v ekumenickém hnutí. V případě c. 755 se jedná o zákon se zcela určitým cílovým určením, i když s neurčitými formulacemi vzhledem k alternativám uskutečňování ... Tak z hlediska legislativní techniky patří k těm ustanovením nového kodexu, která jsou v zásadě zdařilá, zejména vzhledem k nasměrování na nauku 2. Vatikána".23

Také Kodex kánonů východních církví, CCEO/1990, se programově hlásí k ekumenismu. Východní kodex byl vypracován podle principů a kritérií, které publikovala kodifikační komise ve svém věstníku Nuntia č. 3 (1975). Třetí ze šesti principů zní: "Nechť je kodex plně přizpůsoben zvláštní funkci, kterou Druhý vatikánský koncil svěřil katolickým východním církvím, totiž podporovat jednotu křesťanů, zejména východních, podle principů koncilního dekretu ,o ekumenismu'."24

Tento kodex již neopakuje chybné zúžení nejobecnější normy o ekumenismu pouze na podporu ze strany nejvyšší církevní autority. Na c. 902 CCEO/1990 si naopak můžeme povšimnout celocírkevního kontextu, v němž o ekumenismu pojednává, a navíc i zvýrazněného spirituálního rozměru jeho chápání: "Protože úsilí o dosažení jednoty všech křesťanů se týká celé církve, všichni křesťané, především pastýři církví, jsou povinni se modlit za plnou jednotu církve, která je Pánem žádána, a spolupracovat usilovně na ekumenickém díle povzbuzovaném milostí Ducha svatého".

Období mezi dekretem o ekumenismu Druhého vatikánského koncilu a vstupem nových kodexů v účinnost bylo překlenuto Ekumenickým direktářem, vydaným ve dvou částech, v roce 196725 a v roce 1970.26 Bylo však problematické, že normy kodexu CIC/1917, zaměřené v duchu předkoncilní mentality proti ekumenismu, rušil novými ekumenicky vstřícnými ustanoveními pouze direktář, tedy norma nižší právní síly než samotný kodex. Nejednoznačnost takové právní situace vyřešilo až vydání CIC/1983 a CCEO/1990.

Poté se naopak jevil jako nevhodný starý dvojdílný Ekumenický direktář. Proto vydala Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů v roce 1993 nový "Direktář k provádění ekumenických principů a norem" (Ekumenický direktář), který je s normami obou kodexů kompatibilní, dále je rozvádí a konkretizuje.27

Právní povaha nového direktáře je také poněkud problematická. Jde o obecně závazný dekret legislativní povahy ve smyslu c. 29 CIC/1983, nebo pouze o dekret vydaný výkonnou mocí podle c. 30? Vzhledem k tomu, že direktář nemá zvláštní papežské schválení, postrádá sílu zákona.28 Vzniká tím určitá právní nejistota ohledně závaznosti těch ustanovení direktáře, která případně překračují rámec norem obou kodexů. Lze podat také jinou právní kvalifikaci Ekumenického direktáře: "Po technické stránce se jedná o obecný prováděcí předpis ve smyslu kánonu 33 CIC/1993".29

Přesto se direktář prezentuje jako zákonodárný akt: "...uvádí již zavedené normy, podle nichž jsou koncilní rozhodnutí uváděna do praxe a dále rozvíjena, a případně je přizpůsobuje současnému stavu".30 To ovšem znamená, že direktář fakticky deroguje některé dříve platné normy. Direktář si také nárokuje obecnou závaznost svých ustanovení: "...v naprostém respektu k pravomocem autorit na různých úrovních objasňuje a podává univerzálně použitelné normy účasti katolíků na ekumenické činnosti".31

Direktář rozhodně neobsahuje pouze normy čistě právní, nýbrž také mnohá pastorační doporučení a inspirace pro praktické použití. To samo o sobě nevadí: vždyť také CIC/1983 oproti CIC/1917 (a podobně CCEO/1990 oproti předchozímu zákonodárství pro katolické východní církve) obsahuje daleko více pastoračních prvků, a postrádá naopak mnoho z bývalého striktního juridismu. Avšak direktář navíc trpí určitým kompilačním eklekticismem, příznačným pro mnohé pokoncilní církevní dokumenty, a především mnohomluvností, která někdy zbytečně anticipuje spontánní iniciativu věřících.32

4. Závěr - možnosti církevního práva v ekumenismu a jejich limity

Dosud neúplné společenství mezi křesťany různých vyznání způsobuje, že kanonické právo, které upravuje jeho fungování, má dvojí úlohu. Na jedné straně oba současně platné kodexy, Ekumenický direktář a jiné normy univerzálního i partikulárního práva převedly do právně závazné podoby všechny možnosti předvídané v dokumentech Druhého vatikánského koncilu. Zároveň však kanonické právo postrádá programové záměry nebo dokonce prorockou vizi, a proto vše, čeho ještě nebylo dosaženo v dále pokračujícím ekumenickém dialogu, podléhá doposud právním restrikcím. Právě ty jsou předmětem útoků ze strany netrpělivých křesťanů, ať katolických či nekatolických, a vzbuzují u nich dojem, že kanonické právo katolické církve je největší brzdou dynamického procesu, který byl v ekumenickém hnutí nastartován.

Je však třeba vzít na vědomí, že "Druhý vatikánský koncil nevytyčil žádnou konkrétní cestu k jednotě církve a dokonce ani nevymezil žádný širší prostor, v jehož rámci by se taková cesta měla hledat".33 Nelze tedy požadovat od vždy tak opatrného a ustavičně kritizovaného kanonického práva, aby suplovalo to, čeho se neodvážil samotný koncil. Je zajímavé, že Druhý vatikánský koncil jako takový téměř nikdy nebývá předmětem výtek, protože autoři do jeho textů rádi vkládají své vlastní představy a ideály. Stačí si však přečíst, jak koncil hodnotí vztah katolické církve k "odloučeným bratřím", a je ihned jasné, že kdyby tento text byl obsažen v kodexu kanonického práva nebo v jakémkoli jiném pokoncilním dokumentu, snesla by se ihned vlna kritiky, že směřuje proti účasti katolické církve na ekumenickému hnutí, tak slibně nastartované právě Druhým vatikánským koncilem: "Přece však bratři od nás odloučení, jak jednotlivci, tak jejich společnosti a církve, nemají tu jednotu, jíž chtěl Ježíš Kristus obdařit všechny, které znovuzrodil a oživil v jedno tělo a k novému životu, jednotu, kterou vyznává Písmo svaté a úctyhodná církevní tradice. Neboť jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu".34 Z tohoto úryvku Unitatis redintegratio by bylo možné celkem snadno vyčíst pojetí ekumény jako "návratu do lůna" katolické církve.

Naproti tomu je současné kanonické jurisprudenci zřejmé, že taková staticky a definitivně znějící prohlášení koncilu mohou být integrována rozvojem ekumenického dialogu, jež najde svůj odraz také v ekumenicky orientovaných normách kanonického práva: "Ve vztahu k ekuméně získává církevní právo určité funkce: předně musí odpovídat dynamickému procesu sjednocování, musí potvrdit a zajistit již existující společné prvky a musí konečně určit rámec mezikonfesních setkání".35 Církevní právo by mělo zachovat svoji dynamiku a získat navíc novou pluralitu také v případě sjednocení alespoň některých částí světového křesťanstva: "Ekumenická naděje ... neznamená, že ze sjednocení křesťanů vyvstane jeden standardizovaný kanonický systém. Je pravděpodobné a žádoucí, aby každá křesťanská denominace zachovala po sjednocení něco ze svých kanonických tradic."36

Aby však byl náš pohled na možnosti a limity církevního práva v otázce ekumenismu pokud možno úplný a vyvážený, je třeba vzít na vědomí a zkoumat nejen normy ekumenicky otevřené, nýbrž také restriktivní ustanovení, a to s nadějí, že dynamika ekumenického procesu v budoucnosti odstraní jejich současnou potřebnost: "Nelze pochybovat, že v tomto procesu je činný Duch svatý a že vede církev k plné realizaci Otcova plánu v souladu s Kristovou vůlí".37

  1. V dekretu Unitatis redintegratio se však koncilní otcové stydí přiznat více než stoleté zpoždění katolické církve v otázce ekumenismu. Z textu dekretu jakoby vyplývalo spíše zpoždění nekatolíků: "také mezi našimi odloučenými bratry vzniklo působením milosti Ducha svatého den ode dne sílící hnutí za obnovení jednoty všech křesťanů." (UR 1).
  2. Pius XI., encyklika Mortalium animos, in: AAS 20 (1928), s. 6.
  3. Srov. c. 1325 a c. 2314 CIC/1917.
  4. Srov. c. 751 a c. 1364 CIC/1983, c. 1436 § 1 CCEO/1990
  5. Titánsky vzdorující postoj vůči ekumenickému hnutí, živený pocitem vlastní výlučnosti, výstižně vyjadřuje následující úryvek: "Při kongresu stockholmském, kterého se zúčastnilo mnoho zemí a čtvrtina církví křesťanských, scházela - církev římsko-katolická. Řím nejen nevyslal delegáta, nevyslal ani nějakého pozorovatele. A dalo se očekávat. Katolická církev římská, založená od Ježíše Krista a zosobněná ve svatém Petru a v jeho nástupcích, jediná strážkyně pravé víry, byla by se octla v úloze pokořující, kdyby přijala spoluúčast jako rovná s rovnými na kongresu církví křesťanských od ní odloučených. Velekněz římský, kdyby byl navázal přátelské rozpravy s nohsledy Wicleffovými, Lutherovými, Kalvinovými, Husovými a Zwingliho, byl by zahodil svou vlastní autoritu, byl by takto sestoupil na úroveň nějakého generálního ředitele sekty náboženské. Odmítnutím účasti římské dostal kongres svou první a nejúčinnější lekci. Jedině Řím si může beze škody dovolit svou osamělost. Mezi všemi církvemi je římská jediná opravdu mezinárodní a světovou". - I. Vondruška: Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. Část čtvrtá, Praha 1931, s. 326-327.
  6. P. Filipi, Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno 1996, s. 106.
  7. V dekretu Unitatis redintegratio se však koncilní otcové stydí přiznat více než stoleté zpoždění katolické církve v otázce ekumenismu. Z textu dekretu jakoby vyplývalo spíše zpoždění nekatolíků: "také mezi našimi odloučenými bratry vzniklo působením milosti Ducha svatého den ode dne sílící hnutí za obnovení jednoty všech křesťanů." (UR 1). 7 Pius XI., encyklika Mortalium animos, in: AAS 20 (1928), s. 6.
    Srov. c. 1325 a c. 2314 CIC/1917.
    Srov. c. 751 a c. 1364 CIC/1983, c. 1436 § 1 CCEO/1990.
    Titánsky vzdorující postoj vůči ekumenickému hnutí, živený pocitem vlastní výlučnosti, výstižně vyjadřuje následující úryvek: "Při kongresu stockholmském, kterého se zúčastnilo mnoho zemí a čtvrtina církví křesťanských, scházela - církev římsko-katolická. Řím nejen nevyslal delegáta, nevyslal ani nějakého pozorovatele. A dalo se očekávat. Katolická církev římská, založená od Ježíše Krista a zosobněná ve svatém Petru a v jeho nástupcích, jediná strážkyně pravé víry, byla by se octla v úloze pokořující, kdyby přijala spoluúčast jako rovná s rovnými na kongresu církví křesťanských od ní odloučených. Velekněz římský, kdyby byl navázal přátelské rozpravy s nohsledy Wicleffovými, Lutherovými, Kalvinovými, Husovými a Zwingliho, byl by zahodil svou vlastní autoritu, byl by takto sestoupil na úroveň nějakého generálního ředitele sekty náboženské. Odmítnutím účasti římské dostal kongres svou první a nejúčinnější lekci. Jedině Řím si může beze škody dovolit svou osamělost. Mezi všemi církvemi je římská jediná opravdu mezinárodní a světovou". - I. Vondruška: Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. Část čtvrtá, Praha 1931, s. 326-327.
    P. Filipi, Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno 1996, s. 106.
    H. Müller, Der ökumenische Auftrag, in: Handbuch des katholischen Kirchenrechts, vyd. J. Listl, H. Müller, H. Schmitz, Regensburg 1983, s. 553-554.
  8. "...neoficiální kontakty skupin katolických teologů s ekumenickým hnutím nikdy neustaly a po 2. světové válce - snad vlivem prožité solidarity v utrpení - se výrazně rozvinuly na nejrůznějších úrovních. Na úrovni odborné spolupráce vznikají smíšené mezinárodní společnosti (Societas Veteris testamenti 1950, Societas Novi testamenti 1952, Mezinárodní patristická konference 1952 aj.). Řada význačných katolických teologů důkladně studovala a vyhodnocovala teologická východiska a jednotlivé kroky ekumenického hnutí. Půda pro 2. vatikánský koncil byla připravena". - P. Filipi, Křesťanstvo..., s. 106.
  9. UR 1.
  10. Teprve papež Jan XXIII. použil v legendárním projevu, oznamujícím úmysl svolat ekumenický koncil, pojmu "bratři oddělených křesťanských církví". - viz H. Hallermann: Die Rechtsstellung nichtkatholischer Christen im Codex von 1983, in: H. Hallermann (vyd.), Ökumene und Kirchenrecht - Bausteine oder Stolpersteine?, Mainz 2000, s. 31.
  11. Concilium Tridentinum, Decretum de inchoando concilio, in: Conciliorum Oecumenicorum Decreta, vyd. G. Alberigo , G. L. Dossetti, P. P. Joannou, C. Leonardi, P. Prodi, Bologna 1996, s. 660-661.
  12. P. Filipi, Od Unitatis redintegratio k Ut unum sint. Ekumenická otázka 30 let po II. vatikánském koncilu, in: Ve znamení naděje. Proměny teologie a církve po II. vatikánském koncilu, Brno 1997, s. 59.
  13. "Text překvapivě krásný, povzbuzující a rozptylující chmurné ovzduší ekumenické beznaděje, které začalo pronikat naše povědomí". - V. Ventura, Překvapení z Říma, in: Getsemany 7-8 (53), 1995, s. 11.
  14. UUS 1.
  15. UUS 3.
  16. I. Riedel-Spangenberger, Der ökumenische Auftrag der Kirche und der CIC, in: H. Hallermann (vyd.), Ökumene und Kirchenrecht..., s. 15.
  17. Srov. c. 341 § 1 CIC/1983. Kodex zde užívá tří technických pojmů, vyjadřujících procedurální sled při přijímání koncilních dokumentů: schválení (approbatio), potvrzení (confirmatio), vyhlášení (promulgatio).
  18. O vzájemné provázanosti ekumenického koncilu a kanonického práva svědčí i sama idea, s níž Jan XXIII. svolával Druhý vatikánský koncil: "Jinak (než s CIC/1917) je tomu v případě CIC/1983. Již jeho inspirátor papež Jan XXIII. se rozhodl v lednu 1959 pro rozsáhlou právní reformu. Tento záměr se rozhodl realizovat po projednání zásad se světovým episkopátem. Chtěl použít nejen formy běžného konzultačního řízení, které se provádí korespondenčně, ale považoval za potřebné shromáždit biskupy a teologické i právní odborníky, aby se církevním právem zabývali v souvislosti s komplexním rozborem problematiky církve uprostřed dnešního světa. Svolal proto neočekávaně do Říma všeobecný (ekumenický) koncil a v březnu 1963 ustavil komisi pro zpracování nového zákoníku". - J. R. Tretera, Novodobé předpisy kanonického práva a jejich překlady, in: Revue církevního práva 2/95, s. 85.
  19. I. Riedel-Spangenberger, Codex Iuris Canonici und seine ökumenischen Implikationen, in: Catholica. Vierteljahresschrift für ökumenische Theologie. 38. Jahrgang, Münster 1984, s. 233.
  20. Jan Pavel II., apoštolská konstituce Sacrae disciplinae leges, jíž se promulguje Kodex kanonického práva, in: Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny, Praha 1994, s. XVIII-XIX.
  21. I. Riedel-Spangenberger, CIC und die Ökumene, in: Unsere Seelsorge 3/4, roč. 34., Münster 1984, s. 13. Legislativní práce na novém kodexu byly ovlivněny také ekumenickou spoluúčastí: "Na práci komise pro reformu CIC byli pozváni jako poradci zástupci pravoslavných a anglikánských církví. Hans Dombois, ekumenicky angažovaný evangelický církevní právník, zaujal stanovisko společně s heidelberskou pracovní skupinou k návrhu Lex Ecclesiae Fundamentalis. Kardinál Felici zvláště ocenil tento příspěvek". - O. Stoffel, Der ökumenische Auftrag im neuen Kirchenrecht, in: Schweizerische Kirchenzeitung 37, 1984, s. 546.
  22. I. Riedel-Spangenberger, CIC und die Ökumene..., s. 13. Nevhodné umístění a nedostatečnost c. 755 CIC/1983 jsou detailně popsány v následujícím úryvku: "Avšak všeobecná norma o podpoře ekumenické činnosti je bohužel nešťastně formulována, a sice ze tří důvodů. Předně je c. 755 umístěn na závěr norem o učitelském úřadu, jakoby ekumenická aktivita měla co do činění výlučně s "munus docendi". Za druhé se tento kánon obrací pouze na Apoštolský stolec, kolegium biskupů, biskupské konference a jednotlivé biskupy, takže se zdá, jakoby zákonodárce zapomněl, že ,starost o obnovení jednoty je věcí celé církve' (UR 5). Za třetí zmíněný kánon neobsahuje, na rozdíl od kánonů 902-908 CCEO, žádná ustanovení o nástrojích a metodách ekumenické činnosti". - L. Gerosa, Das Recht der Kirche, Paderborn 1995, s. 137-138. V podobném tónu znějí ještě další kritiky: "Zřetelně se také na tomto místě zákoníku projevuje ... ,že totiž celková eklesiologická vize, kterou lze najít v knize druhé CIC, není vždy zachována při pojednávání o jednotlivých právních tématech, nýbrž je příležitostně redukována opět na hierarchologické komponenty". - H. Müller, Der ökumenische Auftrag..., s. 559.
  23. R. Potz, Ökumenische Interpretation. Zur gegenwärtigen Situation der kanonistischen Auslegungslehre, in: Österreichisches Archiv für Kirchenrecht. 35. Jahrgang, Heft 1/2, Wien 1985, s. 80.
  24. Codice dei canoni delle Chiese Orientali promulgato da Giovanni Paolo II. Prefazione, in: Enchiridion Vaticanum 12, s. 56-57.
  25. AAS 59 (1967), s. 547-592.
  26. AAS 62 (1970), s. 705-724. - "První část Direktáře (1967; Enchiridion Vaticanum 2/1194 a násl.) se zabývala různými tématy, mezi nimiž nejdůležitější byla: vytváření diecézních a národních ekumenických komisí; platnost křtu, udělovaného v jiných křesťanských společenstvích; posílení ,duchovního ekumenismu' uvnitř katolické církve; a konečně ,společenství v duchovních věcech', mezi něž se řadí liturgický kult a případná svátostná pohostinnost. Druhá část Direktáře (1970; Enchiridion Vaticanum 2/1257 a násl.) objasnila ekumenické zásady a směrnice pro semináře, koleje a univerzity". - T. Stransky, Direttorio ecumenico (1967-1970), in: Dizionario del movimento ecumenico, vyd. N. Lossky, J. M. Bonino, J. S. Pobee, T. F. Stansky, G. Wainwright, P. Webb, SRC 1991, italské vyd. G. Cereti, A. Filippi, L. Sartori, Bologna 1994, s. 415.
  27. Directorium oecumenicum noviter compositum, in: AAS 85 (1993), s. 1039-1119.
  28. To však neznamená, že by Ekumenický direktář byl vydán bez jakéhokoli autoritativního zásahu papeže: "Dokument, který připravila Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů má následující schválení: ,Jeho svatost Jan Pavel II. schválil tento direktář 25. března 1993. Potvrdil jej svojí autoritou a nařídil jeho uveřejnění, a to proti jakémukoli opačnému ustanovení'." - E. F. Fortino, Direttorio ecumenico (1993), in: Dizionario del movimento..., s. 415.
  29. E. M. Synek, Das neue ökumenische Direktorium, in: Österreichisches Archiv für Kirchenrecht. 42. Jahrgang. Heft 3/4, 1993, s. 452.
  30. ED 6.
  31. ibid.
  32. Navíc direktář nenabízí ohledně problémů, které se netýkají bezprostředně života církve, vždy pouze kvalifikované formulace. Stačí si povšimnout například výzvy k ekologicky orientovaným iniciativám: "Další témata pro toto studium a práci mohou zahrnovat například jisté formy nekontrolované rychlé industrializace a technologie, které způsobují znečištění životního prostředí se závažnými následky pro ekologickou rovnováhu, jako je devastace lesů, jaderné zkoušky a nerozumné využívání či zneužívání obnovitelných i neobnovitelných přírodních zdrojů" (ED 6). Rozlišování přírodních zdrojů na obnovitelné a neobnovitelné je předmětem odborné diskuse a nemuselo by patřit do právního dokumentu církve.
  33. O. H. Pesch, Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Příprava - průběh - odkaz, Praha 1996, s. 209.
  34. UR 3.
  35. I. Riedel-Spangenberger, Der ökumenische Auftrag der Kirche und der Codex Iuris Canonici von 1983, in: H. Hallermann (vyd.), Ökumene und Kirchenrecht - Bausteine oder Stolpersteine?, Mainz 2000, s. 14.
  36. R. Ombres, Ecclesiology, Ecumenism and Canon Law, in: English Canon Law. Essays in Honour of Bishop Eric Kemp, vyd. N. Doe, M. Hill, R. Ombres, Cardiff 1998, s. 54.
  37. UUS 100.

Resumé
Tento příspěvek je vybrán z doktorské disertační práce "Právní zajištění ekumenických vztahů mezi církvemi". Pro rozvoj účasti katolické církve na ekumenickém hnutí by nestačila pouhá programová přihláška k němu ze strany katolické církve, vyjádřená dekretem Druhého vatikánského koncilu Unitatis redintegratio. Bylo třeba také vytvořit právně závaznou normativu pro ekumenicky orientovanou praxi církve. To se stalo nejprve normami dvojdílného Ekumenického direktáře (1967 a 1970) a poté především v obou současně platných kodexech, CIC/1983 a CCEO/1990. Prováděcí normou k ekumenicky zaměřeným ustanovením těchto kodexů je nový Ekumenický direktář (1993), jehož poněkud nejednoznačnou právní povahu autor zkoumá. Nelze zapřít, že katolické kanonické právo obsahuje také restriktivní ustanovení, která zdánlivě brzdí rozvoj ekumenických vztahů. Je třeba ovšem považovat tyto normy za provizorní a vyjadřující současný stav ekumenických vztahů a teologického interkonfesního dialogu.

Abstract
The Canonic Reception of Ecumenism
This contribution is selected from the doctor's thesis "The Legal Provisions of Ecumenical Relations between Churches". The programme declaration for the ecumenism, expressed by the Decree of the Vatican Council II "Unitas redintegratio", is not sufficient for the development of the participation of the Catholic Church in ecumenical movement. It was to create law-binding norms for the ecumenically oriented praxis of the Church. This was provided firstly by the norms of the Ecumenical Directory, edited in two volumes, then and before all in both the valid codes, CIC/1983 and CCEO/1990. Implementory regulation is a new Ecumenical Directory (1993) whose ambiguous character the author inquires. It is to say that canon law also contents restrictive enactments, which seem to act as brakes on ecumenical relations. But is to consider these norms as provisional and expressing the contemporary character of ecumenical relations and theological dialogue between confessions.

Zusammenfassung
Kanonische Rezeption des Őkumenismus
Dieser Beitrag ist ein Teil der Disertationsarbeit "Rechtliche Gewährleistung der ökumenischen Verhältnisse zwischen den Kirchen". Für die Fortentwicklung der Teilnahme der katholischen Kirche an der ökumenischen Bewegung war die programmäßige Bekennung dazu in der Fassung des Dekrets des II. Vatikanischen Konzils Unitas redintegratio nicht hinreichend. Es war vonnöten eine rechtsverbindliche auf die Praxis der Kirche orientierte Regelung zu treffen. Das erfolgte zunächst in den Normen des zweiteiligen Ökumenischen Direktoriums (1967, 1970), demnächst in den Normen der beiden zur Zeit geltenden Kodexe CIC/1983 und CCEO/1990. Durchführungsnorm für die die Ökumene regelnden Bestimmungen dieser Kodexe stellt das neue Ökumenische Direktorium (1993) dar. Dessen nicht eindeutige Rechtsnatur versucht der Autor zum Gegenstand seines Artikels zu machen. Man kann nicht verleugnen, dass kanonischises Recht beinhaltet auch restriktive Bestimmungen, diese scheinen beim ersten Blick die Entwicklung der ökumenischen Verhältnisse zu bedrohen. Diese Normen werden aber als vorübergehende angesehen, die dem heutigen Zustand der ökumenischen Verhältnisse und der theologischen interkonfessionellen Auseinandersetzungen entsprechen.

Riassunto
La ricezione canonica dell'ecumenismo
Questo contributo č tratto dalla tesi di dottorato "L'assicurazione giuridica dei rapporti ecumenici tra le Chiese". Per lo sviluppo della partecipazione nel movimento ecumenico da parte della Chiesa Cattolica non sarebbe stata sufficiente un'adesione programmatica espressa dal decreto Unitatis redintegratio. Era necessario creare anche una normativa giuridica vincolante per la prassi ecclesiastica orientata all'ecumenismo. Questa fu realizzata dapprima per mezzo delle norme contenute nel Direttorio ecumenico composto da due parti (1967 e 1970) e dopo soprattutto in ambedue i Codici che sono attualmente in vigore, CIC/1983 e CCEO/1990. Una norma esecutiva delle disposizioni di questi Codici ecumenicamente indirizzate č un nuovo Direttorio ecumenico (1993), di cui l'autore esamina una sua alquanto equivoca natura giuridica. Non si puň negare che il Diritto Canonico cattolico contiene anche delle disposizioni restrittive che apparentemente impediscono lo sviluppo dei rapporti ecumenici. 'E perň necessario considerare queste norme come provvisorie che esprimono lo stato attuale dei rapporti ecumenici e del dialogo teologico tra le confessioni cristiane.


O autorovi
Stanislav Přibyl (1966) absolvoval pražskou právnickou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1989, dále pokračoval ve filozofických a teologických studiích v Praze a v Římě na Lateránské univerzitě. Na ní také dosáhl licenciátu kanonického práva v roce 2000 a pokračuje tamtéž v doktorském studiu psaním práce "České konfesní právo". Zároveň je také doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Stanislav Přibyl (1966) graduated at the Law Faculty of Charles University in 1989. Further he studied philosophy and theology in Prague and Rome at the Lateran University. At this university, he attained a licenciate in canon law in 2000. Now he continues his studies there as a postgraduate student with writing the doctor´s thesis on the theme "The Czech State Ecclesiastical Law". At the same time he is a postgraduate student at the Law Faculty of Charles University.

Stanislav Přibyl (1966) absolvierte im Jahre 1989 Prager Juristische Fakultät der Karlsuniversität, widmete sich ferner dem philosophischen und theologischen Studium in Prag und an der Lateranuniversität zu Rom. An dieser erwarb er 2000 den Grad Lic. iur. can. Im Doktorandenstudium schreibt er seine Disertation zum Thema "Das tschechische Staatskirchenrecht". Gleichzeitigt bereitet er seine Promotionsarbeit an der Juristischen Fakultät vor.

Stanislav Přibyl (1966), laureato alla facoltŕ di giurisprudenza dell'Universitŕ di Carlo a Praga nel 1989, continuň negli studi filosofici e teologici a Praga e a Roma presso la Pontificia Universitŕ Lateranense. Nella medesima universitŕ conseguě il licenziato del Diritto Canonico nel 2000 e continua gli studi del dottorato, scrivendo la tesi "Diritto Ecclesiastico ceco". Allo stesso tempo č anche dottorando della facoltŕ di giurisprudenza dell'Universitŕ di Carlo.