ICLic. Stanislav Přibyl
1. Recepce ekumenického hnutí na II. vatikánském koncilu Pouhých 36 let dělí od sebe encykliku Mortalium animos papeže Pia XI. (1928) a koncilní dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio z 21. 11. 1964, schválený papežem Pavlem VI. V encyklice odsuzuje Pius XI. všechny, kdo by se odvážili jakýmkoliv způsobem podporovat či rozvíjet ekumenické úsilí, jako ty, kdo "se odklánějí od božsky zjeveného náboženství"2, a nazývá je panchristiani. Zde je třeba zaznamenat, že podle této encykliky není účast na ekumenickém hnutí pouze disciplinární záležitostí. Vždyť opustit božsky zjevené náboženství, tedy katolické náboženství, znamenalo3 (a doposud znamená)4 herezi nebo schizma. Papežové do Pia XII. se také vyhýbali všem pozváním na oficiální akce ekumenického hnutí.5 Sama encyklika Mortalium animos "je reakcí na první světovou ekumenickou konferenci ,pro víru a řád' (Lausanne 1927), k účastí na níž papež již dříve vydal zákaz. Encyklika pokládá ekumenické snahy za ,blud, který naprosto rozbíjí sám základ katolické víry'. Vždyť pracovat k jednotě křesťanů nelze jinak, než snahou o návrat oddělených k jediné pravé církvi Kristově, od níž, naneštěstí, svého času byli odpadli'."6 Přesto již v té době v katolické církvi podprahově kvasilo odlišné pojetí vztahů k nekatolíkům: "Na katolické straně vznikaly již od první světové války jednotlivé skupiny, především laické, které silněji vnímaly nutnost ekumény, aniž by však již byly zároveň recipovány katolickou hierarchií. To se stalo teprve po druhé světové válce instrukcí Ecclesia catholica římské kongregace Svatého oficia z 20. 12. 1949, v níž byly oficielně zakotveny četné soukromé iniciativy ve prospěch ekumenismu a biskupové byli vyzváni, aby nad tímto duchovním hnutím netoliko bděli, nýbrž také je podporovali".7 Mezitím však muselo v katolické církvi dojít ještě k dalšímu vývoji,8 jestliže Druhý vatikánský koncil vyhlásil dekretem Unitatis redintegratio (1964), že "podpořit obnovení jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu".9 Tento koncilní výrok kontrastuje nejen s dosavadními prohlášeními papežů až do Jana XXIII,10 nýbrž také se všemi předchozími koncily, které se jakýmkoli způsobem dotýkaly otázky vztahu katolické církve k těm, kdo se od ní věroučně lišili nebo organizačně či osobně odloučili. Stačí citovat dekret ze 13. 12. 1545, jímž se zahajuje Tridentský koncil: jeho cílem bylo (v protireformační atmosféře) "rozmnožení a vyvýšení katolické víry a náboženství, vykořenění bludů (extirpatio haeresum), mír a jednota církve, reforma kléru a lidu, potlačení a odstranění nepřátel jména křesťanů..."11 Proto lze souhlasit s názorem, že "v ekumenické problematice je II. vatikánský koncil skutečně rupturou, dnem výchozím, dnem D".12 2. Nezvratnost ekumenických snah v katolické církvi Encyklika Ut unum sint o ekumenickém úsilí z 25. 5. 1995, jíž papež Jan Pavel II. bilancuje více než třicetiletý vývoj ekumenických snah po vydání dekretu Unitatis redintegratio,13 uvádí závažný teologický a morální důvod k jejich pokračování: "Odvážné svědectví tolika mučedníků našeho století, náležejících také k jiným církvím a církevním společenstvím, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, vlévá koncilní výzvě novou sílu a připomíná nám povinnost tento apel přijmout a uvádět ho do praxe. Tito naši bratři a sestry, spojení v jednom společenství ušlechtilou obětí svého života pro Boží království, jsou nejvýznamnějším důkazem, že každý prvek rozdělení může být překlenut a překonán v úplném darování se pro věc evangelia".14 Encyklika tak zcela přeznačuje dosavadní chápání křesťanského svědectví (martyrie) v katolické církvi: mučedníky mohli být tradičně pouze ti, kdo setrvávali v plném a viditelném společenství s katolickou církví. Takové exkluzivistické chápání mučednictví sahá až do poloviny 3. stol k Cypriánovi z Kartága, takže jeho opuštění znamená v katolické církvi velký zvrat. Dekret Unitatis redintegratio chápe ekumenismus především jako program katolické církve, jehož uskutečňování směřuje do budoucnosti. Jeho nezvratnost potvrzuje encyklika Ut unum sint: "Druhým vatikánským koncilem katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu..."15 Programové prohlášení a morální apel však nemusí ještě znamenat právně zajištěnou závaznost. Proto nás musí zajímat otázka, jak chápe kanonické právo takové typy dokumentů, jako je koncilní dekret nebo papežská encyklika, a jak právo tyto dokumenty transformuje do právně závazných pramenů: "Jako cíl tohoto (ekumenického) snažení stanoví dekret o ekumenismu plena et perfecta unitas, úplnou a dokonalou jednotu církve Ježíše Krista. Aplikace tohoto teologicko-dogmatického mandátu však nebyla možná bez rozšíření teologické perspektivy vůči všem křesťanům v nekatolických církvích a církevních společenstvích. Tak směřovalo ekumenické pověření, formulované koncilem, k rozšíření pojmu církve a k revizi ústavního práva v tehdy platném CIC/1917".16 3. Právně závazné zakotvení ekumenismu v katolické církvi Podle současného Kodexu kanonického práva mají dekrety ekumenických koncilů v katolické církvi všeobecnou závaznost (vis obligandi), avšak pouze tehdy, jestliže je spolu s koncilními otci schválil, potvrdil a vyhlásil papež.17 O právní závaznosti papežských encyklik kodex nic výslovně nestanoví. Jako autoritativní projevy výkonu řádného učitelského úřadu však i ony spadají svojí závazností do sféry vytyčené v c. 754 CIC/1983: "Všichni věřící jsou povinni zachovávat ustanovení a rozhodnutí (constitutiones et decreta), které vydávají zákonní představitelé církve, aby předložili nauku nebo odmítli mylné názory; zvláště když je vydává papež nebo sbor biskupů". Tím jsme určili z pozice kanonického práva formální hledisko závaznosti dokumentů, v nichž nejvyšší církevní autorita vyjadřuje učení katolické církve o ekumenismu. Přejděme nyní k problému transpozice obsahu těchto dokumentů do právně závazných formulací v pramenech kanonického práva.18 Zde je třeba připomenout, že k takovému procesu došlo prvně v dějinách církve: "Zatímco ještě CIC/1917 mohl být jako mistrovský kus jurisprudence považován za ,největší čin v dějinách církevního práva od dokončení Graciánova Dekretu', na novém kodexu není ani tak zajímavý technický výkon kodifikace, jako spíše pojetí církve, které je jeho základem, takže mohl být označen za ,nejpoučnější komentář k nauce Druhého vatikánského koncilu o církvi' a potud má také nejvyšší ekumenickou relevanci".19 První otázkou je kanonickoprávní transpozice samotné přihlášky katolické církve k ekumenickému hnutí, k ní došlo na Druhém vatikánském koncilu. V obou současně platných kodexech ji nacházíme v normativní podobě. Programově ji vyjadřuje však již sama apoštolská konstituce Sacrae disciplinae leges, kterou papež Jan Pavel II. promulgoval CIC/1983. Vyjmenovává prvky, které vyjadřují "pravý a vlastní obraz církve" a připojuje důležitý dovětek: "K tomu se připojuje úsilí církve o ekumenismus".20 To je třeba hodnotit pozitivně: "Poprvé je v některém z církevních zákoníků zmíněno ekumenické hnutí a celé zákonodárství podléhá ekumenickému směřování".21 Nejobecnější norma, která se v kodexu latinské církve odvolává na ekumenismus, je c. 755 CIC/1983, který je zařazen mezi normativu o nejvyšší autoritě církve, čímž ovšem poněkud zužuje celkový pohled na ekumenismus: "§ 1. Celému biskupskému sboru a především Apoštolskému stolci přísluší podporovat a řídit ekumenické hnutí u katolíků, jehož cílem je obnovení jednoty mezi všemi křesťany, k jejíž podpoře je církev vázána z Kristovy vůle. - § 2. Rovněž biskupové a podle norem práva i biskupské konference mají podporovat tuto jednotu a podle potřeby nebo vhodnosti v různých okolnostech vydat praktické normy se zřetelem na předpisy Apoštolského stolce". Podle koncilního dekretu Unitatis redintegratio je však podpora ekumenického hnutí závazkem celé církve, a proto je nepochopitelné, proč nebyl do CIC/1983 přijat "kánon, který předpokládal návrh z roku 1979: ,Věřící, každý podle svého postavení a svých možností, jsou povinni podporovat jednotu všech křesťanů, s ohledem na normy vydané církevní autoritou' (Communicationes 12 /1980/, s. 82)".22 Je však možný i pozitivnější interpretační pohled na výsledné ustanovení kodexu: "C. 755 pouze určuje, komu přísluší ,directio a responsabilitas suprema' za ekumenickou práci, takže se nedotýká povinnosti všech věřících k účasti a iniciativám v ekumenickém hnutí. V případě c. 755 se jedná o zákon se zcela určitým cílovým určením, i když s neurčitými formulacemi vzhledem k alternativám uskutečňování ... Tak z hlediska legislativní techniky patří k těm ustanovením nového kodexu, která jsou v zásadě zdařilá, zejména vzhledem k nasměrování na nauku 2. Vatikána".23 Také Kodex kánonů východních církví, CCEO/1990, se programově hlásí k ekumenismu. Východní kodex byl vypracován podle principů a kritérií, které publikovala kodifikační komise ve svém věstníku Nuntia č. 3 (1975). Třetí ze šesti principů zní: "Nechť je kodex plně přizpůsoben zvláštní funkci, kterou Druhý vatikánský koncil svěřil katolickým východním církvím, totiž podporovat jednotu křesťanů, zejména východních, podle principů koncilního dekretu ,o ekumenismu'."24 Tento kodex již neopakuje chybné zúžení nejobecnější normy o ekumenismu pouze na podporu ze strany nejvyšší církevní autority. Na c. 902 CCEO/1990 si naopak můžeme povšimnout celocírkevního kontextu, v němž o ekumenismu pojednává, a navíc i zvýrazněného spirituálního rozměru jeho chápání: "Protože úsilí o dosažení jednoty všech křesťanů se týká celé církve, všichni křesťané, především pastýři církví, jsou povinni se modlit za plnou jednotu církve, která je Pánem žádána, a spolupracovat usilovně na ekumenickém díle povzbuzovaném milostí Ducha svatého". Období mezi dekretem o ekumenismu Druhého vatikánského koncilu a vstupem nových kodexů v účinnost bylo překlenuto Ekumenickým direktářem, vydaným ve dvou částech, v roce 196725 a v roce 1970.26 Bylo však problematické, že normy kodexu CIC/1917, zaměřené v duchu předkoncilní mentality proti ekumenismu, rušil novými ekumenicky vstřícnými ustanoveními pouze direktář, tedy norma nižší právní síly než samotný kodex. Nejednoznačnost takové právní situace vyřešilo až vydání CIC/1983 a CCEO/1990. Poté se naopak jevil jako nevhodný starý dvojdílný Ekumenický direktář. Proto vydala Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů v roce 1993 nový "Direktář k provádění ekumenických principů a norem" (Ekumenický direktář), který je s normami obou kodexů kompatibilní, dále je rozvádí a konkretizuje.27 Právní povaha nového direktáře je také poněkud problematická. Jde o obecně závazný dekret legislativní povahy ve smyslu c. 29 CIC/1983, nebo pouze o dekret vydaný výkonnou mocí podle c. 30? Vzhledem k tomu, že direktář nemá zvláštní papežské schválení, postrádá sílu zákona.28 Vzniká tím určitá právní nejistota ohledně závaznosti těch ustanovení direktáře, která případně překračují rámec norem obou kodexů. Lze podat také jinou právní kvalifikaci Ekumenického direktáře: "Po technické stránce se jedná o obecný prováděcí předpis ve smyslu kánonu 33 CIC/1993".29 Přesto se direktář prezentuje jako zákonodárný akt: "...uvádí již zavedené normy, podle nichž jsou koncilní rozhodnutí uváděna do praxe a dále rozvíjena, a případně je přizpůsobuje současnému stavu".30 To ovšem znamená, že direktář fakticky deroguje některé dříve platné normy. Direktář si také nárokuje obecnou závaznost svých ustanovení: "...v naprostém respektu k pravomocem autorit na různých úrovních objasňuje a podává univerzálně použitelné normy účasti katolíků na ekumenické činnosti".31 Direktář rozhodně neobsahuje pouze normy čistě právní, nýbrž také mnohá pastorační doporučení a inspirace pro praktické použití. To samo o sobě nevadí: vždyť také CIC/1983 oproti CIC/1917 (a podobně CCEO/1990 oproti předchozímu zákonodárství pro katolické východní církve) obsahuje daleko více pastoračních prvků, a postrádá naopak mnoho z bývalého striktního juridismu. Avšak direktář navíc trpí určitým kompilačním eklekticismem, příznačným pro mnohé pokoncilní církevní dokumenty, a především mnohomluvností, která někdy zbytečně anticipuje spontánní iniciativu věřících.32 4. Závěr - možnosti církevního práva v ekumenismu a jejich limity Dosud neúplné společenství mezi křesťany různých vyznání způsobuje, že kanonické právo, které upravuje jeho fungování, má dvojí úlohu. Na jedné straně oba současně platné kodexy, Ekumenický direktář a jiné normy univerzálního i partikulárního práva převedly do právně závazné podoby všechny možnosti předvídané v dokumentech Druhého vatikánského koncilu. Zároveň však kanonické právo postrádá programové záměry nebo dokonce prorockou vizi, a proto vše, čeho ještě nebylo dosaženo v dále pokračujícím ekumenickém dialogu, podléhá doposud právním restrikcím. Právě ty jsou předmětem útoků ze strany netrpělivých křesťanů, ať katolických či nekatolických, a vzbuzují u nich dojem, že kanonické právo katolické církve je největší brzdou dynamického procesu, který byl v ekumenickém hnutí nastartován. Je však třeba vzít na vědomí, že "Druhý vatikánský koncil nevytyčil žádnou konkrétní cestu k jednotě církve a dokonce ani nevymezil žádný širší prostor, v jehož rámci by se taková cesta měla hledat".33 Nelze tedy požadovat od vždy tak opatrného a ustavičně kritizovaného kanonického práva, aby suplovalo to, čeho se neodvážil samotný koncil. Je zajímavé, že Druhý vatikánský koncil jako takový téměř nikdy nebývá předmětem výtek, protože autoři do jeho textů rádi vkládají své vlastní představy a ideály. Stačí si však přečíst, jak koncil hodnotí vztah katolické církve k "odloučeným bratřím", a je ihned jasné, že kdyby tento text byl obsažen v kodexu kanonického práva nebo v jakémkoli jiném pokoncilním dokumentu, snesla by se ihned vlna kritiky, že směřuje proti účasti katolické církve na ekumenickému hnutí, tak slibně nastartované právě Druhým vatikánským koncilem: "Přece však bratři od nás odloučení, jak jednotlivci, tak jejich společnosti a církve, nemají tu jednotu, jíž chtěl Ježíš Kristus obdařit všechny, které znovuzrodil a oživil v jedno tělo a k novému životu, jednotu, kterou vyznává Písmo svaté a úctyhodná církevní tradice. Neboť jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu".34 Z tohoto úryvku Unitatis redintegratio by bylo možné celkem snadno vyčíst pojetí ekumény jako "návratu do lůna" katolické církve. Naproti tomu je současné kanonické jurisprudenci zřejmé, že taková staticky a definitivně znějící prohlášení koncilu mohou být integrována rozvojem ekumenického dialogu, jež najde svůj odraz také v ekumenicky orientovaných normách kanonického práva: "Ve vztahu k ekuméně získává církevní právo určité funkce: předně musí odpovídat dynamickému procesu sjednocování, musí potvrdit a zajistit již existující společné prvky a musí konečně určit rámec mezikonfesních setkání".35 Církevní právo by mělo zachovat svoji dynamiku a získat navíc novou pluralitu také v případě sjednocení alespoň některých částí světového křesťanstva: "Ekumenická naděje ... neznamená, že ze sjednocení křesťanů vyvstane jeden standardizovaný kanonický systém. Je pravděpodobné a žádoucí, aby každá křesťanská denominace zachovala po sjednocení něco ze svých kanonických tradic."36 Aby však byl náš pohled na možnosti a limity církevního práva v otázce ekumenismu pokud možno úplný a vyvážený, je třeba vzít na vědomí a zkoumat nejen normy ekumenicky otevřené, nýbrž také restriktivní ustanovení, a to s nadějí, že dynamika ekumenického procesu v budoucnosti odstraní jejich současnou potřebnost: "Nelze pochybovat, že v tomto procesu je činný Duch svatý a že vede církev k plné realizaci Otcova plánu v souladu s Kristovou vůlí".37
Abstract
Zusammenfassung
Riassunto
Stanislav Přibyl (1966) graduated at the Law Faculty of Charles University in 1989. Further he studied philosophy and theology in Prague and Rome at the Lateran University. At this university, he attained a licenciate in canon law in 2000. Now he continues his studies there as a postgraduate student with writing the doctor´s thesis on the theme "The Czech State Ecclesiastical Law". At the same time he is a postgraduate student at the Law Faculty of Charles University.
Stanislav Přibyl (1966) absolvierte im Jahre 1989 Prager Juristische Fakultät der Karlsuniversität, widmete sich ferner dem philosophischen und theologischen Studium in Prag und an der Lateranuniversität zu Rom. An dieser erwarb er 2000 den Grad Lic. iur. can. Im Doktorandenstudium schreibt er seine Disertation zum Thema "Das tschechische Staatskirchenrecht". Gleichzeitigt bereitet er seine Promotionsarbeit an der Juristischen Fakultät vor.
Stanislav Přibyl (1966), laureato alla facoltŕ di giurisprudenza dell'Universitŕ di Carlo a Praga nel 1989, continuň negli studi filosofici e teologici a Praga e a Roma presso la Pontificia Universitŕ Lateranense. Nella medesima universitŕ conseguě il licenziato del Diritto Canonico nel 2000 e continua gli studi del dottorato, scrivendo la tesi "Diritto Ecclesiastico ceco". Allo stesso tempo č anche dottorando della facoltŕ di giurisprudenza dell'Universitŕ di Carlo.
|