Moc řádná - zástupná
ve vztahu k nerozlučitelnosti manželství

Dr. Jiří Svoboda

Úvod

Princip pevně hlásaný učitelským úřadem Církve prohlašuje, že snoubenci platně uzavírající manželství1 jsou vzájemně vázáni po celý život nerozlučitelným poutem. Toto pouto nazýváme nerozlučitelností manželství. Papež Jan XXIII. napsal k této skutečnosti: "Při pečlivé ochraně nerozlučitelnosti pouta..Církev brání ne toliko právo církevní a světské, ale především přirozené a božské positivní..Nejedná se tedy o příkazy a normy vtisknuté okolnostmi, jež je možno v průběhu generací měnit, ale o Boží vůli, řád nedotknutelný, stanovený samotným Bohem k ochraně první a základní buňky společnosti"2. K tomu dodává Pavel VI.: "Církev nemůže ustoupit od hlásání nejvyššího principu vloženého do přirozeného práva, potvrzeného a zdůrazněného křesťanům zákonem Evangelia, kde Kristus nabádá, že se člověk nemůže odvážit zrušit to, co Bůh sám spojil"3.

Rozbité manželství ze zlého úmyslu přináší rozvedeným manželům vážné obtíže, kdy zároveň se zákazem nového sňatku může být ohrožena jejich spása. Existuje tedy problém, zdali zákon nerozlučitelnosti připouští výjimky, aby ve zvláštních případech a za určitých podmínek mohl být uvolněn prostřednictvím dispense.

Pavel VI. prohlašuje: "Je jisté, že Ježíš Kristus, při udělení své božské autority Petrovi i apoštolům a při poslání učit všechny národy jeho přikázání, ustanovil je autentickými strážci a vykladateli celého mravního zákona, ne toliko zákona Evangelia, ale též přirozeného. Neboť též přirozený zákon je výrazem Boží vůle a jeho věrné naplnění je rovněž nutné k věčné spáse národů"4.

V soudní praxi se setkáváme s nepochopením lidí, jako by Církev rozváděla manželství, zvláště v případě, pokud je papeži předloženo "rozlomení manželského pouta". Podle prastarého principu: «Kdo dobře rozlišuje, dobře vyučuje» učiňme takové rozlišení! Kanonické právo pro tyto případy používá mechanismu dvojího typu: buď soudního, nebo administrativního (výkonného). První mechanismus směřuje k prohlášení neplatnosti uzavřeného manželství, neboť "křesťané jsou oprávněni domáhat se práv, která mají v církvi, a podle práva je hájit u příslušného církevního soudu"5. Každý muž či žena domnívající se, že jeho manželství bylo uzavřeno neplatně, má právo domáhat se prostřednictvím žaloby předložené příslušnému tribunálu přezkoumání platnosti svého manželství. Soudce je povinen prozkoumat žádost a zjistí-li její opodstatnění, musí dovést proces až k definitivnímu rozsudku buď kladnému (affirmativnímu), či zápornému (negativnímu), který potom přezkoumává tribunál druhé, eventuelně třetí instance. V procesním řízení, probíhajícím dle kánonů sedmé knihy Kodexu kanonického práva, nazvané "Soudní a mimosoudní řízení", soudce výlučně vykonává úkol sloužit spravedlnosti. V druhém mechanismu administrativního typu se naopak nejedná o akt soudní spravedlnosti, ale o udělení milosti ze strany nejvyššího Pastýře církve. Žadatel v tomto případě svým podáním se dovolává udělení milosti, na kterou fakticky nemá právo a zákonodárce není povinen mu udělit rozloučení svazku6. V tomto případě se postupuje dle kánonů 1141-1150 CIC (lib. IV, cap. IX, art. 1), nicméně v praxi církve existují ještě další případy, necitované dosud Kodexem kanonického práva7.

Zástupná pravomoc (potestas vicaria)8

Art. 1 - Povaha moci

Z can. 1056 CIC9 vyplývá, že manželství silou přirozeného práva je nerozlučitelné, což platí o všech typech manželstvích. Pokud je manželství uzavřeno mezi dvěma pokřtěnými (kriterium hlavní i juridické není víra snoubenců, ale fakt křtu) stává se svátostí10, silou pozitivního práva. Bůh, jako stvořitel přirozenosti i milosti11, může zasáhnout a uvolnit zákon nerozlučitelnosti12. Termín «zbavení závaznosti zákona» znamená jednoduše dispenzovat13.

Existuje předpoklad, že ne všechny zákony božské dispenzovat lze. Ku stanovení, kdy je dispens vyloučena a kdy je udělení možné, rozlišují se příkazy primární a sekundární:

1) příkazy primárními jsou: generální normy, všeobecné principy, které spojují a řídí Bohem stanovený řád, bez jejichž zachovávání nemůže být ani tento řád zachován.

2) příkazy sekundárními jsou: normy vyvozené z nich na způsob konkluze, jejichž zachovávání je vyžadováno, aby primární příkazy mohly být uvedeny ve skutek. Z řečeného vyplývá, že udělení dispense prvních je absurdní14, zatímco druhých je myslitelné i možné.

Manželství, jakožto instituce tvoří část mravního řádu stanoveného Bohem. Přirozené právo člověka k uzavření manželství patří jistě mezi požadavky primárních příkazů, zatímco povinnosti vyvozené z podstatných vlastností manželství patří mezi požadavky příkazů sekundárních15.

Je jasné, že zákon nerozlučitelnosti zůstává, nicméně ve speciálním případě může zasáhnout Bůh, buď sám, nebo skrze jiného. Nehovoříme nyní o možnosti přímého Božího zásahu, ale o zásahu popsaném ve Starém Zákoně, v němž Bůh zasáhl prostřednictvím Mojžíše, zatímco v Novém tak činí prostřednictvím Římského Velekněze. Pojem "zástupná moc", užitá Kodexem, se vztahuje v našem pojednání jednak na manželství přirozená (tedy taková, kde neexistuje svátostné manželské pouto), jednak na manželství svátostná, pokud jsou uznaná (ratum) a nedokonaná. Zástupná moc v tomto případě patří papeži jakožto representantu či zástupci Božímu; naproti tomu moc církevní pak jakožto hlavě církve a zástupci Kristovu. Oficielní nauka učitelského úřadu učí, že zástupná moc, jak popsáno, náleží výlučně papeži16. Nauka přiznávající církvi zástupnou moc nad manželským poutem není klasifikována jako dogmatický článek, nicméně je třeba ji vykládat jako nauku katolickou, tedy ač formálně neprohlášena jako zjevená, přece odráží přesvědčení celé církve, ve které je všeobecně hlásána a přijímána jako jistá17. Biblický základ se nachází ve slovech Kristových Petrovi: "Tobě dám klíče nebeského království. Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno na nebi a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi"18. Silou apoštolské moci, udělené Římskému veleknězi z důvodu jeho úřadu (služby), může papež rozloučit z patřičných důvodů ne toliko manželství uznané a nedokonané19, ale též řádně uzavřené mezi dvěma osobami nepokřtěnými, či jednou pokřtěnou a druhou nepokřtěnou, pokud po křtu nedošlo k manželskému styku20. V teologické i kanonické nauce, jakož i v papežských dokumentech se užívají různé formulace stejného významu, lišící se navzájem toliko zvláštními aspekty k vyjádření uvedené moci21. Výraz zástupná moc nejlépe vystihuje obsah pojmu, a je také nejstarší. Jedná se o moc Římského velekněze a sice řádnou, vykonávanou ve zvláštních případech a z patřičných důvodů22. Emeritní prof. Castańo z Lateránské university na základě studia klasických autorů píše:

"Tito klasičtí autoři vysvětlují Matoušův text 19,6 "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj". V kontextu ospravedlňují zásah Římského velekněze při rozloučení pouta u manželství uznaného a nedokonaného. Nás zajímá vysvětlení všech těchto autorů, že papežův zásah není na základě jeho vlastní řádné církevní moci, ale že zasahujícím je Bůh, a proto papež zde jedná Božím jménem, jako Jeho representant či zástupce a sice mocí mimořádnou, což klasifikují dokonce jako moc Boží"23.

Castańo mezi výše uvedenými klasickými autory uvádí: papeže Inocence III24, Sancheze25, Turricremata26, Salmanticense27, kteří hovoří o zástupné moci, jako moci zcela speciální, mimořádné, ne lidské, ale Boží. Ve stejném smyslu vykládá zástupnou moc též skutečný právní expert +Prof. F. Cappello z papežské Gregoriánské university:

"Potestas qua Romanus Pontifex solvit matrimonium ratum non est potestas propria quae competit Ecclesiae in quantum est societas iuridice perfecta, quaeque proinde ipsi connaturalis est atque ordinaria, sed est potestas omnino peculiaris et extraordinaria, ministerialis quidem et instrumentalis quatenus exercetur auctoritate ac nomine ipsius Christi28, ideoque potestas proprie vicaria vero et stricto sensu divina"29.

Ztotožňuji se s uvedenými klasickými autory i s prof. J. F. Castańo, který ve svém komentáři k výše uvedenému textu dodává: "Dle našeho mínění uvedená nauka se tím spíše týká zásahu papeže při zrušení pouta přirozeného"30.

Can. 131 CIC31 dělí řídící moc na:
a) řádnou32 - spojenou s úřadem
- aa) vlastní - konanou vlastním jménem;
- ab) zástupnou - konanou jménem jiného;

b) pověřenou - udělenou přímo osobě, nikoliv prostřednictvím úřadu.

Řádná moc se zakládá na ontologickém svátostném principu, který předpokládá udělení svátostné moci, zatímco moc zástupná nikoliv. Moc pověřená je limitována přesným rozsahem delegačního pověření. Může být a iure, pokud je pověření obsaženo v zákoně, nebo ab homine, je-li dáno zvláštním správním aktem33.

Moc služebná (ministerialis) se vykonává též jménem jiného, či toho, kdo je zastupován, jemuž náleží úřad. Tato moc prakticky splývá s mocí zástupnou.

Moc nástrojová (instrumentalis) je formálním základem zástupné moci. Nástroj vykonávající činnost aplikuje dvojí příčinnost: vlastní (náležející příčině hlavní, a tím i nejdůležitější) a nevlastní (náležející jemu). Účinek tvořený nástrojovou příčinou vychází z obou příčin; náleží jak příčině hlavní, tak nástrojové. Není tedy kontradikce v tom, že Bůh rozlučuje manželské pouto na způsob příčiny hlavní, zatímco papež tak činí na způsob příčiny nástrojové. Zrušení pouta je účinkem Boha, jehož nástrojem je papež. Přesto však papež je nástrojem živým, lidsky se angažujícím, jak rozumově, tak v oblasti své vůle, rozvažujícím, zda může či nikoliv zrušit konkrétní pouto, zvažujícím též příslušné motivy k udělení milosti dispenze i usuzujícím o vhodnosti jejího udělení34.

Art. 2 - Rozsah zástupné moci vzhledem k různým typům manželství

Motivací proč zrušit manželské pouto je pro papeže pouze prospěch víry, a sice aby žadatel mohl plně žít křesťanským životem bez výčitek svědomí. Prof. Castańo35 předkládá následující schéma o rozsahu zástupné moci:

A) Manželství nedokonaná:
1) Manželství mezi dvěma pokřtěnými (can. 1142).
2) Manželství mezi pokřtěným a nepokřtěným (can. 1142).

B) Manželství dokonaná:
3) Privilegium sv. Pavla (kánony 1143-1147).
4) Možnost zvolit si jednu z více manželek (can. 1148).
5) Nemožnost obnovit spolužití (can. 1149).

C) Případy speciální (Nejsou uvedeny v textu platného Kodexu kanonického práva, nicméně vstoupily do právní praxe církve a řeší se jednotlivě papežem prostřednictvím Kongregace pro nauku víry): <
6) Manželství dvou nepokřtěných, z nichž ani jedna nežádá o křest [jde o prospěch víry třetí osoby].
7) Manželství mezi pokřtěným a nepokřtěným.

Základním kánonem týkajícím se uvedené moci je 1141 CIC stanovící, že: "Manželství uznané (ratum) a dokonané nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti», což znamená, že u tohoto typu manželství je vyloučen též jakýkoliv zásah papeže. Naproti tomu následující kánon 1142 CIC uvádí: «Nedokonané manželství mezi pokřtěnými, nebo mezi stranou pokřtěnou a nepokřtěnou může zrušit papež, a to ze spravedlivého důvodu, na žádost obou stran nebo jen jedné, i proti vůli druhé strany", což je normou pro typy manželství výše uvedené (1 e 2).

Typ: 1) Manželství mezi dvěma pokřtěnými (can. 1142)36.
2) Manželství mezi pokřtěným a nepokřtěným (can. 1142).

Je třeba poznamenat, že manželství typu 1) je svátostné, zatímco typu 2) pouze přirozené. Ohledně tohoto tématu se vedou četné diskuse. Někteří autoři tvrdí, ze manželství jako svátost existuje pouze pro pokřtěného, zatímco druzí tomuto názoru oponují, a sice že svátost může existovat pouze pro oba subjekty, nebo pro nikoho z nich37. Zdá se, ze se jedná o problém teologický, zvláště pokud se týká přijetí svátosti, které vyžaduje ne toliko víru, ale též stav milosti (s výjimkou svátosti křtu a smíření), dále pak být řádně připraven ve smyslu kánonů 842 § 1 a 843 § 1 CIC; naproti tomu k udílení svátosti dostačuje úmysl: «činit to, co činí Církev». Kongregace bývalého Svatého Oficia prohlásila, že mezi stranou pokřtěnou a nepokřtěnou existuje toliko pouto přirozené, z čehož vyplynula možnost požadavku zrušení uvedeného pouta papežem, který fakticky požadovanou dispens od pouta uděloval i uděluje v případech manželství mezi pokřtěným a nepokřtěným. Předkládáme citaci textu kongregace, byť nepublikovaného v AAS: "Consulendum Sanctissimo pro gratia dissolutionis vinculi naturalis primi matrimonii contracti [...] in favore fidei"38.

Subjekty dispense manželství uznaného a nedokonaného jsou:
a) oba pokřtění;
b) pokřtěný a nepokřtěný.

K udělení dispense se vyžaduje (mimo fakt nedokonaného manželství):
a) spravedlivá příčina
b) žádost jedné či obou stran.

Nesouhlas jedné ze stran s udělením dispense není právně relevantní a nelze zde aplikovat kánon 61 CIC39. Kodex z roku 1917 užíval v kánonu 1119 výraz: "od Apoštolského Stolce", což bylo v aktuálním Kodexu (kánonu 1142 CIC) změněno ve výraz: "od Římského velekněze". Dle kánonu 361 CIC rozumí se výrazem "Svatý" nebo "Apoštolský Stolec" ne toliko Římský velekněz, ale též všechna Dikasteria Římské kurie. Platný Kodex upřesňuje, že pouze Římský velekněz osobně uděluje tuto dispens; v textu není řešena možnost její delegace na diecézní biskupy. Procesuální normy pro tento typ žádosti nacházíme v aktuálním Kodexu pod kánony 1697-1706 CIC.

K platnému (nikoliv dovolenému) udělení této dispense se žádá spravedlivý důvod, jak vyplývá z formulace kánonu 90 § 1 CIC:

"Od církevního zákona smí být udělena dispens jen ze spravedlivého a rozumného důvodu, se zřetelem na okolnosti případu a závažnost zákona, od něhož se dispenzuje; jinak je dispens nedovolená, a jestliže ji neudělil sám zákonodárce nebo jeho nadřízený, je mimoto ještě neplatná".

Mínění autorit jsou víceméně souhlasné. Důvod spočívá ve faktu rozlišovat, zda je dispens udělena "svým jménem", či "jménem jiného", v druhém případě se tedy vyžaduje k platnosti udělení spravedlivý důvod, což se zde týká i papeže udělujícího milost jako zástupce Boží, nikoliv jako hlava církve tj. mocí vlastní. Pokud by představený udělil dispens od zákona jím vydaného, tedy mocí sobě příslušnou a vlastní, je udělení platné, nicméně bezdůvodné udělení, i když platné, zůstává nedovolené40.

K praktickému posouzení pojmu "spravedlivý důvod" nutno uvést, že např. důvody ekonomické nejsou pro udělení dispenze dostatečné. Musí to být vždy důvody týkající se dobra duchovního: např. udělení kněžského svěcení; vstup do řehole; uzavření nového manželství41; trvalé a prakticky nesmiřitelné rozbití manželství; inkompatibilita charakteru; nebezpečí pohoršení; perverze mravní či duchovní42. Podrobněji rozebírá důvody Chiappetta43.

Typ: 3) Privilegium sv. Pavla (kánony 1143 - 1147)44.

Název je odvozen z biblického textu 1. Kor. 7, 12-1545, z čehož nelze vyvozovat apoštolovo autorství popisovaného kanonicky formulovaného privilegia, jehož podstatnými prvky jsou:
a) manželství dvou nepokřtěných;
b) jedna ze stran se nechá pokřtít;
c) druhá strana se oddělí;
d) manželské pouto se uvolňuje v momentu vznikajícího nového manželství;
e) strana nepokřtěná se odděluje, aniž by měla «spravedlivý důvod». Užití manželského práva po křtu není právně relevantní;
f) nové manželství z hlediska principu musí být uzavřeno s katolíkem;
g) místní ordinář ze závažné příčiny (gravi de causa) může udělit dispens k uzavření manželství s nekatolíkem, ať pokřtěným či nepokřtěným, při respektování kánonů o smíšených manželstvích.

Přesto že kánony 1142-1143 CIC mluví jednoduše o křtu, aniž by specifikovaly, jde-li o přijetí křtu v církvi katolické, či nekatolické, lze vyvodit z § 2 kánonu 1144 CIC, jakož i z kánonů 1145 § 1 a 1147, že pokřtěný v momentě použití privilegia sv. Pavla musí být katolíkem46.

Ve smyslu kánonu 1146, 20 CIC může pokřtěná strana aplikovat uvedené privilegium sv. Pavla i v případě, kdy po pokojném životě formou "bez urážky Stvořitele"47 se strana nepokřtěná oddělí, aniž má k odchodu spravedlivý důvod.

Autentická interpretace zákonodárce výrazu "za odchod se považuje (discedere censetur)" obsažená v kánonu 1143 § 2 CIC znamená, že k možnému odchodu pokřtěného musí existovat dvě podmínky: 1) averse vůči společnému bydlení; 2) odmítnutí způsobu života formou bez urážky Stvořitele, což obsahuje používání všech praxí života proti přirozenosti i Božím přikázáním.48

Kánony 1144-1145 CIC se týkají dvou nutných interpelací:
a) zdali nepokřtěný nehodlá též přijmout křest;
b) zdali nepokřtěný nechce žít s pokřtěným bez urážky Stvořitele (jak uvedeno výše).

Interpelace má být učiněna po křtu, nicméně místní ordinář (strany nově pokřtěné) má právo dovolit dotaz již před křtem z vážného důvodu. Týž místní ordinář může dispenzovat od interpelací, jak před, tak po křtu, použitím alespoň sumárního mimosoudního procesu, který by zjistil nemožnost či neužitečnost interpelací. Je nutné poskytnout nepokřtěnému určitou dobu k odpovědi, zvláště pokud o to žádá, s připojeným napomenutím, že mlčení nepokřtěného po uplynutí určené lhůty bude považováno za zápornou odpověď. Soukromá interpelace, kterou učiní pokřtěný, se považuje za platnou i dovolenou, jestliže nebylo možné zachovat předepsanou formu citovaných kánonů 1144 § 2 a 1145 § 1 CIC. Pokud nepokřtěný odpoví záporně, nebo se oddělí bez spravedlivého důvodu, může pokřtěný aktualizovat své právo (can. 1146 CIC) a uzavřít nové manželství. V tomto momentu se ruší předchozí manželské pouto49.

Typ: 4) Možnost zvolit si jednu z více manželek (can. 1148)50.

Tento typ manželství nespadá pod skutkovou podstatu privilegia sv. Pavla. Podstata kánonu tkví v konstituci Pavla III. "Altitudo"51 z 1.6.1537 pro "území západní Indie" a konstituci Pia V. "Romani Pontificis"52 z 2.8.1571 "pro peculiaribus locis". Dnes se užívá další termín "privilegium Petrovo", což někteří autoři užívají53, zatím co jiní je zavrhují54. Vzhledem k tomu, že ani zde osoba sv. Petra nemá nic společného s popisovaným privilegiem, spíše doporučuji termín privilegium víry. Popis kánonu je následující:

a) manželství mezi osobou nepokřtěnou (mužem či ženou) a více osobami (muži či ženami) rovněž nepokřtěnými, takže se jedná o pouto absolutně přirozené. Zákonodárce se nestaví proti přirozenému právu, nevylučuje podstatnou vlastnost manželské jednoty, ale bere v úvahu skutečnosti některých kultur a náboženství, které existenci více partnerů v manželství dovolují55.

b) termín "více", spojený se "současně", vylučuje mít též následně více manželek s výjimkou legitimních způsobů (např. úmrtí manželky).

c) křest musí být udělen v církvi katolické, což je podmínkou zákonodárce pro udělení milosti.

d) pokud pro pokřtěného zůstává obtížným zůstat s první manželkou, může si zvolit jednu z následujících56.

e) pokřtěný musí propustit manželky zbývající. Termín nemluví o vyhnání z domu. Pochopitelně nemůže s nimi žít manželským způsobem, je povinen vyvarovat se nebezpečí hříchu či pohoršení57.

f) manželství musí být uzavřeno kanonickou formou. Teoreticky by nebyla nutná kanonická forma, neboť by měl trvat souhlas se ženou, s níž manželství kdysi uzavřel. Povinnost je však určena zákonem kvůli jistotě o trvání manželského souhlasu po křtu, jakož i vyhnutí se nebezpečí neplatných manželství58.

g) norma předepsaná místnímu ordináři k zabezpečení ostatních manželek59. Text kánonu zní:

"S přihlédnutím k mravní, sociální a hospodářské situaci dbá místní ordinář, aby bylo dostatečně postaráno o náležité potřeby první a ostatních propuštěných manželek podle norem spravedlnosti, křesťanské lásky a přirozené umírněnosti"60. Norma nehovoří nic o dětech těchto manželek, neboť zde existuje jediný manžel a otec, mající odpovědnost vůči dětem, i když si zvolil jedinou manželku61.

Typ: 5) Nemožnost obnovit spolužití z důvodů vězení, či pronásledování (can. 1149)62.

Text kánonu stanoví:

"Nepokřtěná osoba, která přijala křest v katolické církvi a nemůže obnovit spolužití s nepokřtěným manželem z důvodu zajetí nebo pronásledování, smí uzavřít nové manželství, i když druhá strana mezitím přijala křest, při zachování kánonu 1141". Jeho podstata má základ v konstituci Řehoře XIII. "Populis"63 z 25.1.1585.

Popis kánonu je následující:
1) Manželství mezi dvěma osobami nepokřtěnými - tedy manželské pouto je absolutně přirozené.
2) Křest v katolické církvi jednoho z kontrahentů.
3) Nemožnost obnovit spolužití po přijetí křtu z důvodů:
a) vězení;
b) pronásledování.

Kánon nespecifikuje povahu vězení, ani pronásledování; lze tedy přijmout tvrzení, že jakýkoliv motiv politický, náboženský, či podobný dostačuje k jeho aplikaci; nezáleží rovněž na délce trvání uvěznění či pronásledování, ani na tom, zda se týká věznění jednoho či druhého partnera. Vlastní privilegium přísluší straně pokřtěné, zatímco strana nepokřtěná se stává svobodnou a zároveň může uzavřít další manželství od momentu, kdy bylo uzavřeno druhé manželství stranou katolickou64.

4) Přijetí křtu druhého partnera není právně relevantní; nicméně je třeba rozlišit přijetí křtu tohoto partnera v církvi katolické, pak lze privilegium aplikovat též na něho. Pokud by přijal křest v církvi nekatolické, nelze privilegium aplikovat ve prospěch tohoto odloučeného bratra65.

5) Dispozice kánonu 1141 CIC ohledně manželství uznaného a dokonaného je třeba v kontextu tohoto tématu zachovat.

Typy: 6) Manželství mezi dvěma nepokřtěnými, z nichž ani jedna nežádá křest (ve prospěch víry třetí osoby)66.
7) Manželství mezi pokřtěným a nepokřtěným.


Tyto typy případů (6 a 7) nejsou uvedeny v Kodexu kanonického práva, nicméně v praxi církve se řeší jednotlivě Římským veleknězem z titulu plnosti jeho apoštolské moci (de apostolicae potestatis plenitudine) prostřednictvím Kongregace pro nauku víry. V podstatě se zde jedná o typ manželství nesvátostného, ať kanonického, či přirozeného, která mohou být rozloučena Římským veleknězem prostřednictvím papežského indultu. O rozsahu papežské moci jsme již pojednali výše. Historické důvody se nacházejí v Konstitucích Pavla III., Pia V. a Řehoře XIII citované výše67. Je třeba poznamenat, že rozloučení manželství dvou nepokřtěných prakticky vstoupilo do praxe církve od doby Pia XII. Dnešní platnou normou je Instrukce Kongregace pro nauku víry "Ut notum est" ze 6.12.1973, Prot.N. 2717/68, zároveň s "Normae procedurales pro conficiendo processu dissolutionis vinculi matrimonialis in favorem fidei" stejného jednacího čísla. Jestliže církev uvedenou pravomoc vykonává, znamená to, že tak může jednat68.

Základní požadavky - nedispenzovatelné:
1) Fakt neexistence křtu jednoho z partnerů po celou dobu manželského života.
2) Nedokonání manželství po eventuelním přijetí křtu nepokřtěné strany.
3) Vážné a garantované úsilí budoucího manžela dosud nepokřtěného, nebo pokřtěného mimo katolickou církev, ponechat katolickému partneru svobodu, možnost vyznávat vlastní víru, nechat katolicky pokřtít a vychovat dětí, které se narodí z budoucího manželství.

Doplňující požadavky:

1) Nemožnost obnovit společný život mezi partnery vázanými platným manželstvím.

2) Neexistence pohoršení, či nežádoucího podivu nad udělenou dispensí.

3) Žadatel nesmí závažným způsobem zapříčinit rozpad manželství. Budoucí partner nesmí vyprovokovat trestuhodným způsobem odchod, či disharmonii mezi stranami.

4) Dle možností je třeba dotázat se bývalého manžela, zdali se nestaví důvodně proti udělení dispense.

5) Žadatel je povinen zajistit náboženskou výchovu dětí narozených z předchozího manželství.

6) Je třeba vhodně zajistit, podle zákonů spravedlnosti, odcházejícího partnera i děti z manželství.

7) Je třeba vhodně zajistit, aby katolická strana se kterou bude uzavřeno nové manželství, žila podle křestních příslibů a aby pečovala o svou novou rodinu.

8) Jedná-li se o uzavření nového manželství s katechumenem, je třeba míti morální jistotu o jeho budoucím křtu, pokud se křest neudělí před uzavřením manželství, což se velmi doporučuje. Obecně řečeno se neuděluje rozloučení takového manželství, kdy katolík žádá o dovolení nového manželství s nepokřtěným (dispens i zde je možná). Rovněž se neuděluje rozloučení manželství uzavřeného, či konvalidovaného, pokud již jednou rozloučení tímto způsobem bylo uděleno69. Procesní normy se nacházejí v "Normae procedurales"70 uvedené výše.

Závěr

Všechna manželství, dle přirozeného práva, jsou nerozlučitelná. Pokud byla uzavřena mezi dvěma pokřtěnými, stávají se svátostnými, dle práva positivního, v ostatních případech mluvíme buď o manželství kanonickém nebo civilním.

Nauka církve o zástupné moci nad manželským poutem není dogmatickým článkem víry, nýbrž naukou katolickou. Z plnosti apoštolské moci udělené Římskému veleknězi z důvodu jeho služby, může papež rozloučit ze závažných důvodů netoliko manželství uznané a nedokonané, ale též regulérně uzavřené mezi dvěma nepokřtěnými, jakož i jedním pokřtěným a nepokřtěným, i když byla tato manželství dokonána. Nauka se týká papežova zásahu při rozloučení přirozeného pouta.

Bůh rozlučuje manželské pouto jako příčina hlavní, zatímco papež totéž pouto jako příčina nástrojová. Z uvedeného důvodu plyne, že účinek rozloučení je spíše účinkem Božím, než papežovým. Přesto je papež nástroj živý, účastnící se lidsky, rozumově i vůlí, kterými uvažuje, jak o možnostech zrušení či nezrušení požadovaného pouta, tak hodnotící příslušné motivy k udělení, či neudělení milosti dispense, a stejně tak soudící i o vhodnosti přikročit k jejímu udělení. Příslušným motivem papeže k udělení milosti rozloučení svazku je «prospěch víry», aby žadatel, či třetí osoba mohl žít plný křesťanský život, bez výčitek svědomí.

Katolická církev prohlašuje, ze snoubenecká láska vyžaduje, jak manželskou věrnost, tak i nerozlučitelnost. Vzájemné pouto mezi snoubenci jednou uzavřené trvá po celý další lidský život, nezávisle na lidské vůli a navíc musí být chráněno, aby rostlo pravé manželské společenství: «Pokud se muž a žena z vážných motivů, jakými je např. výchova dětí, nemohou od sebe odloučit, přijímají tím samým závazek žít v plné zdrženlivosti, neboli zdržet se všech aktů vlastních pouze manželům» (FC. 84) 71.

  1. Cf. S. LENER, Concezione personalistica e indissolubilitŕ intrinseca del matrimonio, v «La Civiltŕ Cattolica» 121, III (Roma 1970) 319-330.
  2. Projev ke členům Tribunálu Římské Roty, ze dne 13.12.1961, v AAS 53 (1961) 818.
  3. Proslov ke kardinálům, prelátům římské kurie a papežského domu, ze dne 22.12. 1970, v AAS 63 (1971) 87.
  4. HV 4, v LE, vol. III, 3676, 5406.
  5. Can. 221 § 1 CIC.
  6. Cf. J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943) 503-504.
  7. Cf. J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, l. c.; F. BERSINI, Il diritto canonico matrimoniale. Commento giuridico-teologico-pastorale (Torino 19944) 224.
  8. Základní literatura k tomuto tématu viz: AA.VV., (A cura di T. García Barberena), El vínculo matrimonial. Divorcio o indisolubilidad? (Madrid 1978); A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione della Chiesa (Roma 19852) 207-349; F. R. AZNAR GIL, El nuevo derecho matrimonial canóco (Salamanca 19852 ) 374-387; A. CARRILLO, Disolución del vínculo y potestad de la Iglesia (Córdoba 1976); J. F. CASTAŃO, Nota bibliografica circa indissolubilitas matrimonii actualissimam quaestionem, v "Angelicum" 49 (Roma 1972) 463-502; J. F. CASTAŃO, Introductio ad Ius matrimoniale, vol. I, (Romae 19782) 419-429; J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943) 81-114. 501-535; G. DAMIZIA, Lo scioglimento del vincolo matrimoniale concesso per delega, v "Apollinaris" 39 (Roma 1966) 273-285; P. DAQUINO, Storia del matrimonio cristiano alla luce della Bibbia (Torino 1984); Th. P. DOYLE, Introduction and Commentary to Canons 1056. 1141-1150, v AA.VV., The Code of Canon Law. A Text and Commentary (Edited by Coriden-Green-Heitschel; New York 1985) 742; 811-819; C. MARUCCI, Parole di Gesu sul divorzio (Brescia 1982); U. NAVARRETE, Potestas Vicaria Ecclesiae. Evolutio historica conceptus atque observationes attenta doctrina Concilii Vaticani II, v "Periodica" 60 (Roma 1971) 415-486.
  9. Prameny (fontes) tohoto kánonu jsou: 1013 § 2 CIC/17; CC 546-556, v LE, vol. I, 1006; GS 48, v LE, vol. III, 3366; HV 25, v LE, vol. III, 3676, 5412-5413; OCM 2, v LE, vol. IV, 3726.
  10. "Zwischen Getauften ist die Ehe zugleich ein Sakrament; der Ehevertrag ist unter Christen «eo ipso» das Ehesakrament. Der Bund zwischen Christus und der Kirche, in dem er sich endgültig und unwiderruflich den Seinen zugesagt und den er mit seinem Blut besiegelt hat, damit die Menschen Kinder Gottes werden können, wird im Bund der Ehe als der innigsten Gemeinschaft lebendiger Liebe zeichenhaft dargestellt und begründet für die Eheleute die gnadenhafte Nähe Gottes für ihr gemeinsames Leben wie auch die Realsymbolik für Gottes Bundestreue zu seinem Volk. Der Sakramentscharakter verstärkt die Einheit und Unauflösbarkeit der Ehe". N. RUF, Das Recht der katholischen Kirche nach dem neuen CIC (Freiburg-Basel-Wien 19832) 248.
  11. Cf. J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, op. cit. 505.
  12. "Et quamquam deine hanc primaevam legem supremus Legislator Deus ad tempus aliquantum relaxavit, nullum tamen dubium est". PIUS XI, Enc. Casti connubii v AAS 22 (1930) 546; cf. F. BERSINI, Il diritto canonico matrimoniale, op. cit. 209-210.
  13. "Dispensatio, seu legis mere ecclesiasticae in casu particulari relaxatio, concedi potest ab iis qui potestate gaudent executiva intra limites suae competentiae, necnon ab illis quibus potestas dispensandi explicite vel implicite competit sive ipso iure sive vi legitimae delegationis", can. 85 CIC.
  14. Např. absolutní nemožnost dispense manželství uznaného a dokonaného. Viz též L. CHIAPPETTA, Il codice di diritto canonico. Commento giuridico-pastorale, vol. II (Napoli 1988) 268, n. 3816-3818.
  15. Cf. A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica (Roma - Brescia 1985) 214-215.
  16. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943 ) 505-506; Communicationes 1978, vol. X, N. 1, p. 108, can. 338; "Cum uni Romano Pontifici sit divinitus commissa potestas dispensandi super matrimonio rato et non consummato", viz S. C. Orientalis, Istr. part. 13.Iul.1953, v LE, vol. II, 2361.
  17. Viz A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica. op. cit. 235; "Quod attinet ad potestatem Ecclesiae et ad notionem potestatis vicariae, Concilium (Vaticanum II) rediit ad conceptionem unitariam medii aevi: omnis potestas Ecclesiae est sacra - ,divina´ dicebant mediaevales - necnon omnis est vicaria Christi, quatenus eius nomine exercetur et simul omnis est propria Ecclesiae, quatenus Ecclesia illam habet ex ipsa sua institutione a Christo sibi communicatam, illamque iure proprio exercet", viz U. NAVARRETE, Potestas vicaria Ecclesiae evolutio historica conceptus atque observationes attenta doctrina Concilii Vaticani II., v "Periodica" 60 (Romae 1971) 479.
  18. Viz Mat. 16,19.
  19. Viz can. 1142 CIC.
  20. Viz CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI, Istr. Ut notum, ze dne 6.12. 1973, in LE, vol.V, 4244.
  21. Např. zástupná moc, plná, nejvyšší, mimořádná, svatá, apoštolská plnost apoštolské moci atd.
  22. "Secondo l'ecclesiologia del Concilio Vaticano II, non v'č nella Chiesa che un solo potere sacro, unico nella sua origine e nella sua finalitŕ, anche se distinto nel suo modo di partecipazione e di attuazione secondo le diverse funzioni che sono comprese in esso. La fonte del potere ecclesiale, del Papa come dei Vescovi, č Cristo, che trasmise a Pietro e agli Apostoli il suo stesso potere: ,In veritŕ vi dico, tutto quello che legherete sulla terra, sarŕ legato anche in cielo, e tutto ciň che scioglierete sulla terra, sarŕ sciolto anche in cielo´ (Mat.18,18)", in L. CHIAPPETTA, Prontuario di diritto canonico e concordatario (Roma 1994) 929-930; "Il Vaticano II parla soltanto di ,potestŕ sacra´ come partecipazione della potestŕ di Cristo, senza alcuna distinzione o qualifica particolare. Per disposizione divina, tale ,potestŕ sacra´ risiede nel Papa e nei singoli vescovi sia pure in misura diversa, ma con uguale origine. Č una potestŕ che procede in ogni caso direttamente da Cristo, per cui anche i vescovi ,reggono le chiese particolari loro affidate, come legati e vicari di Cristo´ (LG 27)", v A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica (Roma-Brescia 1985) 222; U. NAVARETTE, Potestas vicaria Ecclesiae-Evolutio historica conceptus atque observationes attenta doctrina Concilii Vaticani II, v "Periodica" 60 (Romae 1971) 415-486.
  23. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943 ) 507.
  24. "Quod Deus coniunxit, homo non separet: ut nec liceat homini carnali matrimonio legitime copulatos dividere [...] cum non humana sed divina fiat auctoritate quod in hac parte Summum Pontificem adimpletur, qui non hominis puri, sed veri Dei vere vicarius appellatur. Nam quamvis simus apostolorum principis successor, non tamen eius aut alicuius apostoli vel hominis sed ipsius sumus vicarii Iesu Christi. Unde quod Deus [...] ligavit, non homo, quia non vicarius hominis, sed Deus, quia Dei vicarius separat", viz INNOCENTIUS III, Epistolarum Innocentii III, Libri undecim, vol. I. (Parisiis 1682) 181, col. 2.
  25. "Dicendum est igitur omne matrimonium esse de iure naturae insolubile [...] in dispensatione [tratta del matrimonio rato non consumato] non homo proprie separat coniuges, sed Deus per Vicarium suum qui mentem Dei hanc esse interpretatur", viz SANCHEZ, Memoriale [Archivo segreto Vaticano. Nunziature diverse, t. 262, fol. 26-35]. Manuscript je citován Lazcanem: Potestad del Papa en la disolución del matrimonio de infieles. Apéndice I (Madrid 1945) 242-243.
  26. "Super illud ,quod Deus coniunxit, homo non separet´ dicendum quod intelligitur de potestate humana; quod autem fit a Summo Pontifice fit potestate divina, in quanto est Vicarius Christi", viz I. TURRICREMATA, In Causarum Decretalium, secundum partem, t. III, Causa XXVII, Questio III, ad tertium (Venetiis 1708) 359.
  27. "Respondeo igitur dicendum, Summum Pontificem habere potestatem ad praebendam dispensationem, ut matrimonium ratum dissolvatur, non quidem ex potestate ordinaria, quam habet ut Princeps Supremus, sed extraordinaria potestate, et specialiter concessa propter bonum regimen Ecclesiae, et pacem suorum subditorum [...]. Non dispensari a Summo Pontifice dissolutionem talis matrimonii tamquam ab homine, sed tamquam a vicegerente Dei, qui dedit Summo Pastori hanc extraordinariam potestatem propter rationem datam", viz SALMANTICENSES, Cursus theologiae moralis, t. II, De matrimonio, trac. IX, cap. IV, punc. II, dub. III, nn. 61 e 66 (Lugduni 1709).
  28. Viz též: "Vicarius dicitur qui agit vice alterius. Eius actus physice ab ipso peragitur; in ordine vero morali ac iuridico censetur et vere est actus illius, cuius vices gerit. Ut hoc fieri possit, requiritur ut vicarius non agat propria potestate, sed potestate alius. Haec est potestas vicaria, ad quam non sufficit ut sit potestas accepta ab alio, neque quod exerceatur ex mandato alius, sed necesse est, ut actus induat valorem moralem alius, cuius potestate fit, ideoque vere dici possit actus illius. Sic v. gr. legatus regius habet potestatem vicariam, eiusque actus, quos ut legatus facit, sunt iuridice actus regis, cuius legatione fungitur", v J. A. de ALDAMA, Theoria generalis sacramentorum, v Sacrae Theologiae Summa IV. (Madrid 1951) 77-79.
  29. F. CAPPELLO, De matrimonio, vol. V. (Roma 1961) 690, n. 762.
  30. J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943) 508, n. 6; cf. dále J. F. CASTAŃO, Introductio ad Ius matrimoniale. I: De matrimonii natura: Appendix III: De potestate Vicaria seu Ministrialis (Romae 1979) 331-353.
  31. Odpovídá kánonům 197 a 200 § 2 CIC/17.
  32. Viz S. SIPOS, Enchiridion iuris canonici (Pécs 19404) § 33, 168-175
  33. Viz J. I. ARRIETA, Il potere di governare, v AA.V., Codice di diritto canonico edizione bilingue commentata, vol. I. (Roma 19862)129-130.
  34. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, op. cit. 508-509; S. SIPOS, Enchiridion iuris canonici, op. cit. § 8, 27-31.
  35. J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, op. cit. 510.
  36. Viz L. CHIAPPETTA, Il codice di diritto canonico. Commento giuridico-pastorale, vol. II. (Napoli 1988) 269-270, nn. 3819-3823; A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica (Roma- Brescia 1985) 239-271, kde se nachází procesuální část pro praxi.
  37. "Tres sententiae habentur: a) Utique matrimonium in casu est sacramentum ex parte fideli. Et ratio est: quia non adest repugnantia quod sacramentum suscipiat pars idonea, licet altera pars ob eius incapacitatem sacramentum non suscipiat; quia non repugnat quod pars infidelis sit minister huius sacramenti, nam etiam potest esse minister baptismi. b) Etiam affirmative, sed solummodo quando fidelis contrahit cum infideli ex dispensatione super inpedimento disparitatis cultus. c) Negat, id est, non habetur sacramentum neque in parte fideli. Ratio est quia contractus matrimonialis (sicut et sacramentum) est numerice unus et individuus. Ideoque nequit existere in uno quin existat in alio coniuge. Iam vero sacramentum nullo modo separari potest a contractu matrimoniali. Ergo etiam sacramentum nequit in uno existere quin existat in alio coniuge. Atqui in coniuge infideli certissime non existit. Ergo. Sic Sanchez, Schmalzgrueber, Billot, Hurter, Genicot, Wernz, Noldin, Gasparri, Coronata, Regatillo, Cappello, Brender, etc.", v J. F. CASTAŃO, Introductio ad Ius matrimoniale I: De matrimonii natura (Romae 1979) 73.
  38. Viz "Ecclesiastical Review" (1925) 188; též J. F. CASTAŃO, Introductio ad Ius matrimoniale. I: De matrimonii natura (Romae 1979) 69-75.
  39. "Nisi aliud constet, rescriptum impetrari potest pro alio, etiam praeter eius assensum, et valet ante eiusdem acceptationem, salvis clausulis contrariis" can. 61 CIC.
  40. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943) 517; L.VELA, Dispensa, v AA.VV., Nuovo Dizionario di diritto canonico (Milano 1993) 420-421.
  41. Viz L. ORSY, Marriage in Canon Law. Texts and Comments. Reflections and Questions (Wilmington-Dalaware 1986) 215.
  42. Viz Th. P. DOYLE, Commentary of can. 1142, v AA.VV., The Code of Canon Law. Text and Commentary (Ed. Coriden-Green-Heintschel) (New York-Mahwah 1985).
  43. "L'incompatibilitŕ assoluta di carattere fra gli sposi, che rende la loro convivenza particolarmente difficile; una grave avversione, senza speranza di riconciliazione; il timore di gravi discordie e di risse fra le loro famiglie; il matrimonio civile contratto da una delle parti, o il divorzio civile ottenuto dalla medesima; la separazione legale o di fatto che dura da piů anni; la convivenza di una delle parti con un'altra persona; la legittimazione della prole adulterina; difetto di consenso non dimostrato sufficientemente per la dichiarazione di nullitŕ; matrimonio dubbio per timore subito; l'impotenza sessuale sopravvenuta dopo la celebrazione del matrimonio; una inguaribile malattia contagiosa , contratta da uno dei coniugi; l'apostasia dalla fede; il pericolo di perversione di un coniuge, per l'atteggiamento assunto dalla comparte; un efferato delitto commesso da uno dei coniugi; la condanna del coniuge all'ergastolo o a un lungo periodo di reclusione per un grave delitto ecc.", v L. CHIAPPETTA, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica e concordataria. Manuale giuridico-pastorale (Roma 1990) 368-369.
  44. Viz A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica (Roma- Brescia 1985) 309-319; L. CHIAPPETTA, Il codice di diritto canonico. Commento giuridico-pastorale, vol. II. (Napoli 1988) 270-274, nn. 3824-3832.
  45. "Ostatním pravím já, ne Pán: Má-li některý bratr ženu nevěřící, která však s ním chce žít dále, ať se s ní nerozvádí. A jestliže některá žena má muže nevěřícího, který však s ní chce žít dále, ať se s mužem nerozvádí. Nevěřící muž je totiž posvěcen skrze (svou) ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze (svého) muže. Jinak by vaše děti byly nečisté, ale ony přece jsou čisté. Chce-li však nevěřící strana odejít, ať jde. V takovém případě ani bratr, ani sestra nemohou být vázáni jako otroci. Vždyť Bůh nás povolal k pokoji! Víš snad, ženo, že budeš moci zachránit svého muže? Nebo víš snad, muži, že budeš moci zachránit svou ženu?", 1 Kor. 7, 12-16, v NOVÝ ZÁKON (Sekretariát České liturgické komise, Praha 1989) 542-544.
  46. Viz J. F. CASTANO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943) 521; důvody autor rozvádí též v l. c. 521-522; L. VELA, Privilegio Paolino, v AA.VV., Nuovo Dizionario di diritto canonico (Milano 1993) 836-837; F. BERSINI, Il diritto canonico matrimoniale. Commento giuridico-teologico-pastorale (Torino 19944) 212-222.
  47. Viz "Con contumelia Creatoris (offesa per il Creatore) s'intende il pericolo di peccato per la parte battezzata o per la prole e situazioni o azioni contrarie all'onestŕ del matrimonio: non lasciare libera la parte battezzata di praticare la religione, vita coniugale disonesta, impedire l'educazione cristiana dei figli, poligamia, ecc. L'applicazione del privilegio dŕ la possibilitŕ al coniuge fedele di contrarre nuove nozze, restando ipso facto sciolto il primo matrimonio contraendosi un nuovo vincolo", J. HERVADA, La separazione dei coniugi, v AA.VV., Codice di diritto canonico edizione bilingue commentata, vol. II. (Roma 1987) 819.
  48. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, op. cit. 523.
  49. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943) 524-525.
  50. Viz A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica (Roma- Brescia 1985) 319-328; L. CHIAPPETTA, Il codice di diritto canonico. Commento giuridico-pastorale, vol. II. (Napoli 1988) 275-276, nn. 3835-3840.
  51. Dz-Hü, n. 1497; též Documentum VI, v Documenta CIC/17.
  52. Dz-Hü, n. 1983; též Documentum VII, in Documenta CIC/17.
  53. Viz L. CHIAPPETTA, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica e concordataria. op. cit. 375, n. 1097.
  54. Viz U. NAVARETTE, De termino "Privilegium Petrinum" non adhibendo, v "Periodica" 53 (Roma 1964) 323-373.
  55. Viz A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica, op. cit. 320-321; J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, op. cit. 527-528; F. BERSINI, Il diritto canonico matrimoniale. Commento giuridico-teologico-pastorale (Torino 19944) 222-223.
  56. "Per quanto riguarda la qualifica dell'espressione «durum ei est», a noi non sembra molto idonea per essere adoperata in un testo legislativo. Infŕtti il termine durum (gravoso), a nostro avviso, puň essere suscettibile di interpretazione soggettiva, come ad esempio se gli risulta gravoso restare con la prima moglie perché č diventata anziana, mentre gli č «meno gravoso» restare con l'ultima che senza dubbio sarŕ molto piů giovane", J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, op. cit. 503.
  57. Viz A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica, op. cit. 325.
  58. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio (Roma 19943) 531-532.
  59. "Al precedente diritto si aggiunge il dovere degli alimenti per le mogli allontanate. Quest'obbligo č di diritto naturale. Si puň ritenere compiuto, quando si adempiono le regole che per legge, consuetudine o giurisprudenza, vengono seguite in una nazione nei casi di separazione, ripudio o divorzio, tranne che non siano notoriamente ingiuste", J. HERVADA, La separazione dei coniugi, v AA.VV., Codice di diritto canonico edizione bilingue commentata, vol. II (Roma 1987) 822.
  60. Can. 1148 § 3 CIC.
  61. Viz Th. P. DOYLE, Commentary of Canon 1148, v AA.VV., The Code of Canon Law: A Text and Commentary (Ed. Coriden-Green-Heintschel, New York-Mahwah 1985).
  62. Viz L. CHIAPPETTA, Il codice di diritto canonico. Commento giuridico-pastorale, vol. II. (Napoli 1988) 276-277, nn. 3841-3842.
  63. Dz-Hü, n. 1988; též Documentum VIII, v Documenta CIC/17.
  64. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, op. cit. 533-534; F. BERSINI, Il diritto canonico matrimoniale. Commento giuridico-teologico-pastorale (Torino 19944) 223-226.
  65. Viz J. F. CASTAŃO, Il sacramento del matrimonio, op. cit. 534
  66. Viz A. ABATE, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica (Roma - Brescia 1985) 273-306, také zde jsou obsaženy procesuální normy; L. CHIAPPETTA, Il codice di diritto canonico. Commento giuridico-pastorale, vol. II. (Napoli 1988) 274, nn. 3833-3834.
  67. Viz poznámky č. 37, 38, 48.
  68. Viz L. CHIAPPETTA, Prontuario di diritto canonico e concordatario (Roma 1994) 965.
  69. Viz L. CHIAPPETTA, Prontuario di diritto canonico e concordatario (Roma 1994) 991-992; též L. CHIAPPETTA, Il matrimonio nella nuova legislazione canonica e concordataria. Manuale giuridico-pastorale (Roma 1990) 673-675, n. 2140-2149.
  70. Viz LE, vol.V. n. 4244; též v Enchiridion Vaticanum, vol. 4, p. 1787-1799, n. 2730-2774.
  71. Viz FC. 84 v LE, tom. VI. 8318-8319.
Prameny:
  • Codex Iuris Canonici Pii X Pontificis Maximi iussu digestus Benedicti XIV Papae auctoritatae promulgatus, v AAS 9, část II. (1917) 5-521.
  • Codex Iuris Canonici, auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus, fontium annotatione et indice analytico-alphabetico actus cura et studio PONTIFICAE COMMISSIONIS CODICI IURIS CANONICI INTERPRETANDO, v AAS 75, část II. (1983) 1-1363.
  • Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny. Latinsko-české vydání s věcným rejstříkem, (Zvon České katolické nakladatelství Praha 1994).
  • CONCILIUM ECUMENICUM VATICANUM II: Costitutio Dogmatica de Ecclesia «Lumen gentium», Sessio V, 21. Nov. 1964, v AAS 58 (1965) 5 -71.
  • CONCILIUM ECUMENICUM VATICANUM II: Costitutio Pastoralis de Ecclesia in mundo huius temporis «Gaudium et spes», Sessio IX, 7. Dec. 1965, v AAS 58 (1966) 1025-1120.
  • SACRA CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI, Istr. Ut notum est, 6.12.1973, v Enchiridion Vaticanum, vol. 4, 1786-1799.
  • DENZINGER, H., Enchiridion Symbolorum Definitionum et Declarationum de rebus fidei et morum editione bilinque a cura di Peter Hünermann (Bologna 199537).
  • IOANNES PAULUS II, Adhortatio Apostolica "Familiaris consortio", 22. Nov. 1981, v AAS 74 (1982) 81-191.
  • INNOCENTIUS III, Epistolarum Innocentii III, Libri undecim, vol. I. (Parisiis 1682).
  • OCHOA, X., Leges Ecclesiae post Codicem iuris canoni editae, vol.1 -7 (Roma 1966-1994).
  • PAULUS VI, Litterae Encyclicae Humanae vitae 25. Iul. 1968, v AAS 60 (1968) 481-503.
  • PIUS XI, Litterae encyclicae Casti connubii 31.Dec. 1930, v AAS 22 (1930) 551-553.
  • SACRA CONGREGATIO SACRORUM RITUUM, Decretum part. Ordo celebrandi matrimonium die 19. Martii 1969, v LE,3726, p. 5494-5496.

Literatura:

  • AA.VV., Nuovo Dizionario di diritto canonico (Milano 1993).
  • ABATE, A., Il matrimonio nella nuova legislazione canonica (Roma- Brescia 1985).
  • ALDAMA (de), J. A., Theoria generalis sacramentorum, v Sacrae Theologiae Summa IV (Madrid 1951).
  • ARRIETA, J. I., Il potere di governare, v AA.VV., Codice di diritto canonico edizione bilingue commentata, vol. I (Roma 19862).
  • BERSINI, F., Il diritto canonico matrimoniale.Commento giuridico-teologico- pastorale (Torino 19944).
  • CAPPELLO, F., De matrimonio, vol. V. (Roma 1961).
  • CASTAŃO, J. F., Introductio ad Ius matrimoniale. I: De matrimonii natura: Appendix III: De potestate Vicaria seu Ministerialis (Romae 1979) 331-353.
  • CASTAŃO, J. F., Il sacramento del matrimonio (Roma 19943) 81-114; 501-535.
  • DOYLE, Th.P., Commentary of can. 1142, in AA.VV., The Code of Canon Law.Text and Commentary (Ed. Coriden-Green-Heintschel) (New York-Mahwah 1985).
  • CHIAPPETTA, L., Il codice di diritto canonico. Commento giuridico - pastorale, vol. II. (Napoli 1988).
  • CHIAPPETTA, L., Il matrimonio nella nuova legislazione canonica e concordataria. Manuale giuridico-pastorale (Roma 1990).
  • CHIAPPETTA, L., Prontuario di diritto canonico e concordatario (Roma 1994).
  • LENER, S., Concezione personalistica e indissolubilitŕ intrinseca del matrimonio, v La «Civiltŕ Cattolica» 121, III (Roma 1970) 319-330.
  • NAVARETTE, U., Potestas vicaria Ecclesiae - Evolutio historica conceptus atque observationes attenta doctrina Concilii Vaticani II, v «Periodica» 60 (Romae 1971) 415-486.
  • ORSY, L., Marriage in Canon Law. Texts and Comments. Reflections and Questions (Wilmington-Dalaware 1986).
  • RUF, N., Das Recht der katholischen Kirche nach dem neuen CIC (Freiburg - Basel - Wien 19832).
  • SALMANTICENSES, Cursus theologiae moralis, t. II, De matrimonio, tract. IX, cap. IV, punct. II, dub. III, n. 61 e 66 (Lugduni 1709).
  • SANCHEZ, Memoriale [Archivo segreto Vaticano. Nunziature diverse, t. 262, fol. 26-35] Manuscript cituje Lazcano, Potestad del Papa en la disolución del matrimonio de infieles. Apéndice I (Madrid 1945) 242-243.
  • SIPOS, S., Enchiridion iuris canonici (Pécs 19404).
  • TURRICREMATA, I., In Causarum Decretalium, secundum partem, t. III, Causa XXVII, Questio III, ad tertium (Venetiis 1708) 359.
Zkratky:

AAS Acta Apostolice Sedis.
CC Pius PP. XI, Litterae Encyclicae Casti connubii.
CIC/17 Codex Iuris Canonici Pii X Pontificis Maximi iussu
CIC Codex Iuris Canonici (recognitus) auctoritatae Ioannis Pauli II promulgatus.
Dz-Hü H. DENZINGER - P. HÜNERMANNN , Enchiridion Symbolorum Definitionum
FC IOANNIS PAULI II, Adhortatio apostolica Familiaris consortio.
GS Const. Past. Gaudium et spes.
HV PAULUS VI, Litterae Encyclicae Humanae vitae.
LE X. OCHOA - D. A. GUTIERREZ, Leges Ecclesiae
OCM S.C.RITUM, Decretum part. Ordo celebrandi matrimonium

Resumé

Autor se ve svém článku zabývá povahou papežovy zástupné moci nad manželským poutem a jejím rozsahem vzhledem k jednotlivým typům manželství. Nauka církve o zástupné moci nad manželským poutem není dogmatickým článkem víry, nýbrž naukou katolickou. Z plnosti apoštolské moci udělené Římskému veleknězi z důvodu jeho služby může papež rozloučit ze závažných důvodů netoliko manželství uznané a nedokonané, ale též regulérně uzavřené mezi dvěma nepokřtěnými, jakož i jedním pokřtěným a nepokřtěným, i když byla tato manželství dokonána. Nauka se týká papežova zásahu při rozloučení přirozeného pouta. Bůh rozlučuje manželské pouto jako příčina hlavní, zatímco papež totéž pouto jako příčina nástrojová. Z uvedeného důvodu plyne, že účinek rozloučení je spíše účinkem Božím, než papežovým. Přesto je papež nástroj živý, účastnící se lidsky, rozumově i vůlí, kterými uvažuje, jak o možnostech zrušení či nezrušení požadovaného pouta, tak hodnotící příslušné motivy k udělení, či neudělení milosti dispense, a stejně tak soudící i o vhodnosti přikročit k jejímu udělení. Příslušným motivem papeže k udělení milosti rozloučení svazku je «prospěch víry», aby žadatel, či třetí osoba mohl žít plný křesťanský život, bez výčitek svědomí.

O autorovi

ICDr. ThDr. Jiří Svoboda se narodil roku 1941 v Praze. V letech 1958-1963 vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Roku 1966 byl vysvěcen na kněze. V roce 1977 byl jmenován soudcem tehdejšího Metropolitního soudu v Praze. Od roku 1991 působí jako soudní vikář Intediecézního soudu České církevní provincie. Od roku 1994 studoval kanonické právo na Lateránské univerzitě v Římě, kde v roce 2000 získal titul doktora kanonického práva.