Urfus, Valentin:
Právní dějiny na pražské právnické fakultě (Jejich výuka od osvícenství do druhé světové války)
Univerzita Karlova v Praze – Právnická fakulta, ediční středisko 2000, s. 120

Legal History at the Law Faculty in Prague (Its Teaching from the Enlightenment to the World War II)
Rechtsgeschichte an der Prager Juristischen Fakultät (Die Lehre von den Aufklärung bis in den zweiten Weltkrieg)
Storia di diritto alla fŕcolta di giurisprudenza Praghese (La sua insegnazione dall´illuminismo alla IIa guerra mondiale


V Edici Memorabilia iuridica, vydávané Právnickou fakultou Univerzity Karlovy ve spolupráci s Pražským sdružením Jednoty českých právníků, vyšla jako třetí v řadě práce emeritního profesora právních dějin na téže univerzitě Valentina Urfuse "Právní dějiny na pražské právnické fakultě (Jejich výuka od osvícenství do druhé světové války)". Práce je rozdělena do pěti kapitol: I. Právo a dějiny – odvěké partnerství?, II. Osvícenská univerzita, právní dějiny a český státoprávní patriotismus, III. Římské právo – propedeutická cesta k právnickému myšlení, IV. Právní dějiny národní, státní a teritoriální a V. Na okraj či spíše na rozhraní.

Autor v předmluvě píše: "Učebnicová literatura se ocitá často ve stínu dějin vědy, která se na univerzitě pěstovala. Následující odstavce by chtěly obrátit pozornost právě tímto směrem." Urfus skutečně činí z výkladu o učebnicích právněhistorických oborů pevnou páteř své práce. Nicméně tématem jeho práce není tento výklad, nýbrž výuka právních dějin na univerzitě, jak se měnila v čase, to jest její historie. Tomuto cíli slouží všechen výklad o učebnicové literatuře, který právě z tohoto cíle bere své oprávnění. Neboť jestliže je tématem historie výuka právních dějin, pak jedním z hlavních pramenů jejího poznání jsou právě učebnice.

Jak je u Urfusových prací obvyklé, nejde v ní o to najít jednoduché hotové odpovědi, ale spíše otevřít čtenáři prostor k jeho vlastnímu přemýšlení o otázkách, které zvolené téma vyvolává a na které je vlastně samo odpovědí. V případě výuky se jedná o tři základní otázky: CO učit, JAK to učit a PROČ to učit, přičemž odpověď na poslední otázku dává obvykle odpovědi i na zbývající dvě předešlé. Nová Urfusova kniha sleduje tyto otázky s autorovou známou důsledností a zároveň předkládá i odpověď na ně – tj. výuku právních dějin, jak se na právnické fakultě v době osvícenské konstituovala a v následujících dobách rozvíjela.

Nezbývá než dodat, že otázky po smyslu a podobě výuky právněhistorických oborů zůstávají nanejvýš aktuální.

S. Pšenička