Koch, Kurt: Konfrontace nebo dialog?

Vyšehrad, Praha 2000, s. 282.

Confrontation or Dialogue

Konfrontation oder Dialog

Confronto o dialogo

České vydání knihy basilejského biskupa Kurta Kocha (nar. 1950), vydané původně v německém originále v roce 1996 ve švýcarském Freiburgu, je věnováno samotným autorem kardinálu Vlkovi. Jedná se o knihu, která je psána stylem velice otevřeným vzhledem k měřítkům běžným v katolické církvi nejen v naší zemi, ale též v samotném Švýcarsku, takže autor cítí potřebu jisté apologie svých vlastních názorových pozic v církevním prostředí, které je zvyklé obviňovat teology, jež se stali biskupy, ze zpronevěry svých původních otevřených a "progresivních" myšlenek: "Nakonec zbývá dodat, že celý rukopis knihy byl dokončen dříve, než jsem byl zvolen a jmenován basilejským biskupem. Jestliže kniha nyní vychází beze změny, má tím být vyjádřeno nejen to, že údajný 'obrat' v mé teologické práci spojený s biskupským jmenováním, který je mi z různých stran předhazován, souvisí přece jen spíše s 'pozorovateli' mé dráhy než se mnou samým. Navíc však ještě doufám, že nyní zveřejňované texty zřetelně ukáží, že také a právě poslání biskupa v dnešní církvi a v dnešním světě lze plnit jen v misionářské otevřenosti a v rozhodné dialogičnosti." (s. 19)

Dialog církve a jejích představitelů s dnešním světem má však jedno zásadní úskalí, které prozrazuje právě tato kniha: autor přednášel dogmatiku a liturgiku na teologické fakultě v Lucernu. Je tedy zřejmé, že právě v obou těchto disciplínách je autor nepochybně kompetentní. Avšak v různých jiných oborech lidské činnosti a v ostatních společenských vědách, s nimiž konfrontuje křesťanské poselství, vůbec nemusí být odborníkem. Paleta témat, s níž autor porovnává katolické myšlení, je opravdu široká. Z některých názvů kapitol je zřejmý rozsah autorových zájmů, překračující zdaleka jeho vlastní disciplíny: Peníze nebo Bůh? (kap. 2); Křesťanská víra a lékařství (kap. 5); Sekulární tolerance a křesťanská víra (kap. 8); Církev a stát jako kritičtí a loajální partneři (kap. 9); Nedávné změny v Evropě a teologie osvobození (kap. 10); Hlubinná psychologie anebo teologie? (kap. 11).

Z hlediska zkušenosti v naší zemi bude pro čtenáře jistě nejproblematičtější kapitola 10, která se zabývá vztahem teologie osvobození k politickým a společenským změnám, které proběhly v bývalém východním bloku. Po dvou instrukcích Kongregace pro nauku víry (1984 a 1986), které tvrdí naprostý opak, a po pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě je švýcarský autor, který nemá pražádnou osobní zkušenost s fungováním jakéhokoli společenského systému inspirovaného marxismem schopen tvrdit: "...v teologii osvobození se marxismus uplatňuje jen jako analytická teorie společenských a dějinných procesů, a tedy jako ... instrumentárium, jež umožňuje odhalit mechanismy zapříčiňující nespravedlnost, závislost a chudobu. Světonázorová hodnocení marxismu jsou naproti tomu – alespoň většinou – odmítána". (s. 16) Ještě, že alespoň většinou. Smyslem instrukce Kongregace z roku 1984 je právě poukaz na to, že ono "instrumentárium" je neoddělitelné se světonázorovými důsledky, přičemž ti, kdo mají zkušenosti s tzv. reálným socialismem, navíc dobře vědí, k jakým také praktickým důsledkům takové spojení vedlo.

Velmi zvláštní je rovněž tato autorova myšlenková konstrukce: "K tomu se však především také druží skutečnost, že konec marxismu-leninismu v Evropě nikterak neodstranil masovou chudobu ve třetím světě. Protože však v tomto katastrofálním fenoménu tkví vlastní východisko teologie osvobození, zůstává také po obratu v Evropě nejenom aktuální, nýbrž i nezbytná". (s. 169). Není vůbec jasné, proč by měly politické a společenské změny v posttotalitních státech střední a východní Evropy nějak přímo řešit otázku chudoby třetího světa. Jejich cílem bylo vyřešit především vlastní problém, totiž odstranit totalitní systém vládnutí. Tyto změny, spočívající především v negaci marxisticko-leninské ideologie a na ní založených disfunkčních ekonomických a jiných struktur, by měly spíše třetímu světu ukázat, že "tudy cesta nevede" a že veškeré pokusy o koketování s marxisticko-leninskou ideologií v jakékoli její verzi jednoduše ztroskotaly. Nepoučitelná intelektuální elita blahobytných zemí, mezi níž se řadí bohužel také mnozí teologové a biskupové, má na věc zřejmě jiný názor. Kéž by alespoň respektovala marxistickou tezi o tom, že praxe je kritériem pravdy!

Autor z bohatého Švýcarska je však jistě kompetentnější a pro naše čtenáře věrohodnější ve věci, jež je mu podstatně bližší: v užívání peněz, zejména pak církevních financí. Základní autorova pochybnost o užívání peněz v církvi je vyjádřena formulací: "...historická zkušenost přímo provokuje k nepohodlné otázce, zda si peněžní panteismus, který se rozmáhá v dnešní společnosti, už dávno nenašel cestu do církevního společenství křesťanů a zda je do značné míry neinfikoval." (s. 45). Zatímco církev v naší zemi obtížně hledá schůdný a efektivní model financování, a zdá se nám, že pokud by se takový systém našel, bude již "všechno v pořádku", švýcarský biskup nás upozorňuje na další úskalí, jež mohou nastat, kdyby snad financování bylo podle našich představ spolehlivě zařízeno: "Jako stejně naléhavá se však dnes ukazuje také potřeba vyvinout bdělou vnímavost k okolnosti, že lidé mimo církev ji neměří ani tak podle toho, jak oficiálně mluví o Bohu na kazatelně, nýbrž především podle toho, jak zachází s penězi. Pokud církve navíc nechtějí zacházet s penězi ateologicky nebo dokonce ateisticky, nýbrž s živým vědomím, že církevní peníze spadají primárně pod skutečně církevní odpovědnost, pak naléhavě potřebují kritéria pro zacházení se svými penězi ... Neboť pouze tehdy, bude-li 'doma' jednat teologicky odpovědně, bude také účinně působit proti závratné kariéře, kterou v novověku nastoupily peníze jakožto všeurčující skutečnost, dokáže odhalit a jako modloslužbu pranýřovat peněžní panteismus, který vládne v dnešní společnosti." (s. 46-47)

Provokující jsou autorovy názory ohledně vztahu státu a církve. Zde je basilejský biskup jistě zcela kompetentním autorem, který nám dává nahlédnout na švýcarská specifika v katolické církvi: "...není náhodou, že právě ve Švýcarsku, které je pyšné na svůj federalismus, na svou kulturní pestrost a svou přímou demokracii, je federalistický a demokratický i církevní život ... Obdobně se i postavení katolické církve ve Švýcarsku jako církve státem právně uznávané vyznačuje četnými demokratickými či přinejmenším demokracii blízkými prvky a strukturami: počínajíc spoluúčastí žen i mužů na jmenování pracovníků i pracovnic v duchovní správě, přes volbu faráře církevními obcemi, až po svobodnou volbu biskupa basilejského biskupství, která – ač probíhá podle pravidel příslušného konkordátu – je vyhrazena místní církvi." (s. 155)

K. Koch se nevyhýbá v této souvislosti netradičnímu, avšak jistě oprávněnému rozšířenému pojetí pojmu inkulturace: "Mluví-li se (o ní) dnes, a to plným právem, především vzhledem k církvi ve třetím světě ... nelze principiálně nahlédnout, proč by měla být méně oprávněná obdobná inkulturace křesťanské víry a církevního života v demokratických podmínkách existence katolické církve ve Švýcarsku. Spíše bychom mohli soudit, že právě švýcarské katolické církvi by mohla připadnout elementární funkce pravého průkopníka na cestě k demokratičtější, či řečeno teologicky přiměřeněji: k synodální světové církvi." (s. 155-156)

Nejzajímavější je pak autorův diferencovaný pohled na konkordát z roku 1828, na jehož základě je volen basilejský biskup. Nejprve poukazuje na historické okolnosti jeho vzniku: "...konkordát z roku 1828 na sobě i dnes ještě nese podmínky svého vzniku v epoše absolutistického systému vztahu státní církve. To se historicky ukazuje v tom, že za skutečnost, že svobodná volba přináleží dómské kapitule, vděčí věřící basilejské diecéze Římu, který biskupskou volbu jen nerad viděl v rukou jednotlivých vlád, které by ji ovšem byly v době uzavření konkordátu a rovněž později až přespříliš rády strhly na sebe." (s. 159) Přes veškeré nevýhody konkordátu autor konstatuje, že konkordát paradoxně zajišťuje místním církvím práva, jejichž realizace je znemožněna současnou centralistickou římskou kuriální praxí, takže zatímco jindy se považují zásahy státu do vnitřní autonomie církve za škodlivé, v případě basilejské diecéze pouze suplují to, co se zatím místním církvím znemožňuje: "Konkordát je ... nutným zlem, protože relativně svobodné biskupské volby mohou přežívat jen na základě konkordátu, a to v každém případě do té doby, dokud praxe jmenování biskupa Římem zůstane centralistická a monopolistická ... Druhý vatikánský koncil se ... právem obrátil na státy s prosbou, aby se dějinně ustavených výsad při jmenování biskupů dobrovolně zřekly, a to zajisté i v přesvědčení, že právo státu spolurozhodovat při jmenování biskupů zdaleka ještě neznamená spolurozhodování Božího lidu. Toto přání koncilu lze ovšem věrohodně hájit jen tehdy, realizují-li se v katolické církvi – konečně – ona práva Božího lidu spolurozhodovat, která v dějinách kdysi měl, která mu přináleží ve jménu zdravé ekleziologie..." (s. 161)

Je zřejmé, že demokratický stát podle autora supluje nedostatečnost průhledných a kolektivních rozhodovacích procesů v katolické církvi. To je podnětná myšlenka, která ukazuje nejednoznačnost vzájemných vztahů státu a církve. Jednostranná představa, že stát jakýmkoli svým zásahem vůči církvi ji chce nějakým způsobem omezovat nebo škrtit, je nahrazena opačnou vizí: stát může provizorně a nedokonale pomoci tam, kde vyšší organizační složka církve dosud nedovoluje přirozený a v dávných staletích již ověřený, byť postupně zaváděným centralismem zadušený autonomní rozvoj složky nižší: "...stát napomáhá církvi, aby mohla zůstat náboženskou." (s. 166)

Výhodou knihy "Konfrontace nebo dialog" je především rozmanitost tematik a její čtivost. Na úskalí tematické šíře jsme upozornili již na začátku: není možné, aby autor mohl kompetentně psát například o problematice chudoby třetího světa, jestliže žije v blahobytném Švýcarsku a zná pouze některé, a to marxismem inspirované texty teologů osvobození, zatímco vůbec nezná klasické autory politické ekonomie, kteří se zabývají původem bohatství dříve, než spřádají vize o jeho rozdělování, a navíc ignoruje například empirický fakt závratného ekonomického růstu zemí jihovýchodní Asie, dříve podobně chudých jako země latinské Ameriky.

Avšak například pokus psát o sexualitě v jiném než typicky represivním tónu, dosud běžném v katolické církvi (kap. 4), podobně i snaha o vyrovnání se s Drewermannovým "pokřesťanštěním" psychoanalýzy (kap. 11), jsou jistě podnětné. Pro zájemce o švýcarské konfesní právo jsou však zajisté nejzajímavější autorovy úvahy o zvláštnostech řešení vztahu státu a církve ve Švýcarsku, jmenovitě pak otázka volby basilejského biskupa, o níž autor nejprve psal a poté se dožil i její aplikace na své vlastní osobě.

Stanislav Přibyl