Kooperace státu a církve a státní podpora církví - příklad pro Evropu

 

 

Prof. Dr. iur. Heiner Marré

 

 

Stať vyšla v rámci sborníku: Verfassung-Philosophie-Kirche, Pocta Alexandru Hollerbachovi k 70. narozeninám, Joachim Bohnert, Christof Gramm, Urs Kindhäuser, Joachim Lege, Alfred Rinken, Gerhard Robbers, Duncker & Humblot, Berlin 2001.

 

1. Complexio oppositorum a šetrná rovnováha

Již v šedesátých letech upozornil Alexander Hollerbach na to, že konfesněprávní systém Spolkové republiky Německo je výsledkem dějinně-praktického rozumu, komplex protikladů (complexio oppositorum), jehož různé prvky musejí být upraveny ve vzájemném praktickém souladu.[1] V devadesátých letech zjevně udrželi kontinuitu s touto naukou Josef Isensee a Wolfgang Rüfner, podle nichž "se v německém konfesním právu realizuje střetávání protikladů (coincidentia oppositorum), které představují: odluka a přátelský vztah mezi státem a církví; principiální neslučitelnost úkolů státu a církve a praktická spolupráce; náboženská neutralita státu a státní podpora církví; svoboda církve a církevní služby pro sekulární společnost; rovnost všech státních občanů a zvláštní veřejnoprávní status církví, založený na principu parity. Německo tímto vnáší do evropského sjednocovacího procesu specifické ústavněprávní dědictví, které musí v tomto procesu ochraňovat."[2]

Alexander Hollerbach i Martin Heckel varovali již v šedesátých letech před zkreslením tohoto systému tím, že by se jednostranně prosadil a zabsolutizoval jeden z mnoha jeho prvků. Jako příklad uvedli ideologii odluky: "Z principu odluky nelze proto vyvozovat také požadavky na oficiální, státem nařízený agnosticismus a na indiferentnost státu ve věcech kulturní a sociální politiky, které byly nedávno vzneseny (Erwin Fischer)"[3]. Stejně tak vypovídají dnes shodně v tomto směru Josef Isensee a Wolfgang Rüfner: "Symbióza základních práv a ústavněprávních prvků se v nauce i v praxi, a zejména pak v judikatuře Spolkového ústavního soudu, vyvinula v grosso modo vyvážených řešení citlivých, principiálních i detailních problémů, v šetrnou rovnováhu mezi právy jednotlivců a institucí, mezi postavením církve a státu. Interpretační konsens vytváří rámcové podmínky pro vysoce citlivou oblast vzájemného soužití ve společnosti. Tento konsens je znovu a znovu napadán. Tak vytváří laicismus nátlak, aby byla církev vytěsněna z veřejného života a vyhrazena soukromé sféře, aby byla spolupráce dvou nezávislých složek přetvořena v zákaz vzájemného ovlivňování, aby byla přátelská odluka zrušena a nahrazena oddělením, které by představovalo diskriminaci vůči ostatním společenských silám"[4].

Princip šetrné rovnováhy mezi různými prvky německého uspořádání vztahu státu a církve, jakož i princip odmítající jednostranná řešení je třeba respektovat v teorii i praxi při spolupráci státu a církví a při stání podpoře církví.

 

2. Shrnující charakteristika vztahu státu a církve

Chceme-li charakterizovat vztah státu a církve shrnujícím způsobem, můžeme tak učinit spolu s Alexandrem Hollerbachem následovně: "Konfesněprávní systém Základního zákona je systém věcně omezené kooperace, upřednostňující smlouvu jako prostředek pro konkrétní podobu tohoto vztahu; v tomto systému církve a náboženské společnosti, podporované právně a finančně státem, požívají na základě základního oddělení státní a církevní moci vlastní i veřejnou svobodu odstupňovaně podle principu parity"[5]. A můžeme se - přes nebezpečí jednostrannosti - s Josefem Listlem odvážit k formulaci: Německý vztah státu a církve je "systém svobodné kooperace státu a církve stojící na ústavněprávním a smluvním základě"[6].

 

3. Konkrétní oblasti kooperativní podpory církve

Mnoho rozmanitých konkrétních forem spolupráce mezi státem a církví a s tím související státní podpora církví jsou založeny na ústavě a státněcírkevních smlouvách. Po sjednocení Německa v roce 1990 se rozšířily i do nových spolkových zemí a dávají německému konfesnímu právu i další perspektivu.[7]

Ke klasickým "společným záležitostem" státu a církve, které pro svoji realizaci potřebují kooperaci státu a církve, patří výuka náboženství, stanovená v čl. 7 odst. 3 Základního zákona jako řádný předmět na všech veřejných školách. Na jednu stranu učinil stát z výuky náboženství svou záležitost, jejíž věcné a personální náklady musí nést, na druhou stranu vyžaduje součinnost církve ve formě zmocnění učitelů náboženství v missio canonica, resp. u evangelických církví ve vocatio. Učební osnovy a učebnice se určují ve shodě s církví.

Také evangelické a katolické teologické fakulty na státních universitách vyžadují kooperaci státu a církve, která je v přiměřené formě v jednotlivostech upravena ve státněcírkevních smlouvách (srov. např. čl. 12 Pruského konkordátu ve spojení s čl. 23 Ústavy Severního Porýní - Vestfálska). Tyto instituce mají dvojí charakter. Jsou státními institucemi, jejichž financování nese stát. Ale již při zřizování je zapotřebí shody s příslušnou církví; studijní a zkušební řády nemohou být vydány bez souhlasu církve; jejich cílem je vzdělávání duchovních obou velkých církví a vzdělávání učitelů náboženství. Vliv na personální záležitosti teologických fakult při ustavování a vykonávání tzv. konfesně nebo církevně vázané veřejné funkce je u katolické církve větší než u evangelické. Katoličtí universitní teologové potřebují před svým jmenováním "nihil obstat", udělené příslušným diecézním biskupem, které může být odvoláno, když vyvstanou pochybnosti ohledně závažného porušení požadavků v oblasti "nauky" nebo "způsobu života".

Duchovní služba ve státních zařízeních - v armádě, u pohraniční stráže, v nápravných zařízeních, nemocnicích - je, pokud jsou vojenští duchovní a duchovní ve vyjmenovaných zařízeních vykonavatelé veřejné funkce vázané na určité vyznání nebo příslušnost k církvi, podobně jako výuka náboženství a teologické fakulty, příkladem přípustného částečného institucionálního spojení státu a církve při zachování základního principu odluky. Toto spojení slouží výkonu základního práva na náboženskou svobodu jednotlivým vojákem, odsouzeným, nemocným a také církvi. Kooperace státu a církve v těchto zařízeních je upravena na základě čl. 140 Základního zákona (dále jen "ZZ" - pozn. red.) ve spojení s čl. 141 Výmarské říšské ústavy (dále jen "VŘÚ" - pozn. red.) podrobně ve státněcírkevních smlouvách[8].

Státní zákonodárství, státněcírkevní smlouvy, jakož i judikatura od roku 1945 až do současnosti viděly v církevní dani, zakotvené v čl. 140 ZZ ve spojení s čl. 137 odst. 6 VŘÚ, společnou záležitost státu a církve, která jak v normativní, tak v praktické rovině předpokládá spolupráci státních a církevních orgánů při současném zachování oboustranné nezávislosti. Na konkrétním příkladě církevní daně je vidět, jak přispěly státní orgány výrazně k novému chápání vztahu státu a církve, které se konečně oprostilo od představy z konce 19. století a udržované ještě za Výmarské republiky o podřízení církve státní vrchnosti a přiklonilo se ke spolupráci státu a církve a k podpoře církve ze strany demokratického sociálního a kulturního státu, jehož povinností pečovat o obecné blaho a svobodu. Takový stát se stará, zastávaje pozitivně neutrální postoj, všeobecně o skupiny pluralitní společnosti, které je třeba chránit při vykonávání jejich svobod a činností. Zejména se pak stará o církve jako o instituce poskytující etický základ lidského soužití, jako nositele, inspiraci a iniciaci kulturních a sociálních služeb.[9]

Spolupráce státu a církve je konečně dlouhodobě patrná v církevní angažovanosti v oblasti sociálních služeb (Caritas, Diakonie), ve vzdělávání a kultuře.

 

4. Ústavněprávní zakotvení kooperativní podpory církví[10]

Nápadné je nejprve ústavněprávní zakotvení kooperace státu a církve v jednotlivých ustanoveních Základního zákona, tak například institucionální záruka výuky náboženství v čl. 7 odst. 3 ZZ nebo záruka vybírání církevní daně v čl. 140 ZZ ve spojení s čl. 137 odst. 6 VŘÚ. To platí na úrovni zemské ústavy například v Severním Porýní - Vestfálsku i pro teologické fakulty (čl. 23 ústavy ve spojení s čl. 12 Pruského konkordátu).

 

5. Význam základních ústavněprávních rozhodnutí ve prospěch kooperativní stání

podpory církví

Vedle těchto speciálních zakotvení státní podpory církve v ústavě stojí ještě základní všeobecné ústavněprávní zdůvodnění kooperativní podpory církve v základních ústavněprávních rozhodnutích, v jejich interpretacích prostřednictvím literatury a judikatury. Zde si můžeme všimnout změny v chápání vztahu státu a společnosti, ústavněprávního vyzdvižení církví a ostatních náboženských společností ze společenských vztahů v článcích 4 a 140 ZZ, změny v chápání základních práv a tomu odpovídajícího kulturního a sociálního charakteru státu, vyznačujícího se pozitivní náboženskou a světonázorovou neutralitou a tolerancí.

 

a) Změna chápání vztahu státu, společnosti a církve

Koncepce zásadní a celkové odlišnosti a oddělení státu a společnosti, státu a individuální svobody je považována převážně za překonanou, za zjednodušující a zkreslující skutečnost obsaženou v ústavě. Minimálně od té doby, co padlo na ústavní rovině rozhodnutí se pro sociální a kulturní stát, byla překročena i v pozitivním právu ostrá hranice mezi autonomní společností, nezávislou na státu, a státem. Nesmíme při všech oprávněných rozdílech (organizačně funkční povahy) mezi státem a společností opomíjet, že moderní, přerozdělující stát, jehož specifickým úkolem je i sociální a kulturní péče, stále více a více zasahuje do společenského života.

Vzhledem k tomuto stále silnějšímu proplétání se státu se společností se konfesní právo (nezávisle na jeho ústavněprávních zárukách) zařazuje adekvátním způsobem do vztahů, které demokratický kulturní a sociální stát podporuje, mezi ostatní skupiny pluralitní společnosti Při pohledu na sociální a kulturní funkci církve a na praxi poskytování subvencí masových svazů a kulturních akcí ze strany finančně mocného zaopatřovacího státu by nebylo vynechání církví z přímých nebo nepřímých dotací ničím jiným než porušením příkazu neutrality, "porušením státu uloženého příkazu neidentifikace, neboť dnes již není státní podpora výjimkou, ale pravidlem, každopádně není privilegiem, ale dokladem normálního, běžného zacházení"[11] . Podpora církví je dnes součástí normality sociálního a kulturního státu[12].

Církve nejsou ostatně, pokud jde o podporu státu, jenom tím, kdo přijímá. Můžeme to vyjádřit slovy politika, a sice dnešního ministerského předsedy Severního Porýní - Vestfálska Wolfganga Clementa, která pronesl na 28. Essenském rozhovoru na téma stát a církev: "Stát má velký zájem na duchovně-kulturním potenciálu a angažovanosti církví. Podporuje je jako podstatné kulturní nositele a zprostředkovatele, a to nikoliv kvůli nim samým, ale kvůli občanům". A dále: "Činnost církví, zejména v sociální a kulturní oblasti, snímá ze státu jedno z břemen a přispívá - stejně jako činnost jiných svobodných subjektů - k větší pluralitě, a tím i k větší svobodě, totiž k větším možnostem pro rozhodování a volbu."[13] Méně společenské angažovanosti, méně církve by znamenalo více státu.

 

b) Ústavněprávní vyjmutí ze společenských vztahů

Pokud jde o vztah státu, společnosti a církve, nezbývá než v souvislosti s kooperativní podporou státu konstatovat, že konfesněprávní ustanovení Základního zákona (tj. čl. 140, inkorporující církevní články Výmarské ústavy, čl. 7 s institucionální garancí náboženského vyučování a čl. 4, obsahující základní právo náboženské svobody i ve své korporativní podobě) vyjímají církve na ústavněprávní úrovni z čistě společenských vztahů. Církve jsou sice jednou ze společenských skupin vedle ostatních, nikoliv však jen jednou z mnohých. Z toho vyplývá - tak podle Gerharda Robberse[14] - "přednostní postavení náboženských a světonázorových potřeb před dílčími světskými zájmy, pokud stát přejímá funkci hmotného přerozdělování".

 

c) Změna v chápání základních práv

Kooperativní podpora státu je legitimizována v ústavě též proto, že odpovídá novému chápání základních práv. Podle něj nejsou chápána základní práva pojmutá do Základního zákona po zkušenostech s hitlerovskou diktaturou jenom jako práva sloužící na obranu jedince proti státu, jako práva chránící svobodu před státními zásahy, ale též komplementárně jako práva zajišťující podíl na státních subvencích, kterými jsou podporovány garantované svobody, zejména v hospodářsky nezajištěném sociálním a duchovně-kulturním sektoru. Judikatura Spolkového ústavního soudu a současná státověda nejdou, zcela správně, tak daleko, že by ze svobod formulovaných v Základním zákoně odvozovaly originární, bezprostředně na ústavě založené a také žalovatelné nároky na určitá plnění nebo podíl na nich. K tomu je nutné jednání zákonodárce. Zákonodárce, podobně jako ostatní státní orgány, je v souladu s požadavky sociálního a kulturního státu zavázán vytvářet podmínky pro efektivní uskutečňování svobod, tj. pro to, aby ústavním zárukám odpovídaly reálné šance. Je povinen přijímat opatření, která budou podněcovat realizaci základních práv a podporovat doktrínu sociálního a kulturního státu.

To platí i pro základní právo náboženské svobody podle čl. 4 ZZ, a to jak v jeho individuální, tak korporativní podobě. Z čl. 4 ZZ tak vzhledem k jeho složce vyžadující plnění ze strany státu vyvstává nový legitimizační faktor pro státní podporu církví, který dává tradičně poskytované podpoře církve ze strany státu nové ospravedlnění.

 

6. Obecného blaho předpokládané v ústavě

Do jisté míry k meritu uspořádání vztahu státu a církve a "kooperativní podpory" církve státem směřuje poznatek Ernsta-Wolganga Böckenfördeho[15] z oblasti státovědy o tom, že "svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které nemůže sám garantovat". Je to risk, který stát podstoupil kvůli svobodě samé. Jako svobodný stát může přetrvat jen tehdy, když je svoboda, kterou zajišťuje pro své občany, regulována zevnitř morálkou jednotlivců a homogenní společností.

Při interpretaci Böckenfördova textu můžeme souhlasit s Alexandrem Hollerbachem, že "předpoklady", z kterých stát žije, jsou náboženská víra jeho občanů a křesťanské poselství. Tím je jim zároveň přiznávána politická, státotvorná funkce[16]. Přiklonění se státu k podpoře církve spočívá ve zvláštním očekávání ze strany ústavy, svobodného sekularizovaného státu a společnosti, které spojují s nasazením křesťanů a jejich církví ve prospěch společného blaha a zejména pak s veřejným působením církví jako institucí hledajících a upevňujících smysl života a hodnoty, jako výraz společenské síly, která neustále oživuje etickou kulturu, a tím upevňuje i základ státu. Kooperace státu a církve zde dostává základní význam ve společné službě společnému blahu.

Böckenfördeho věta o vitálních předpokladech státu nalézá své doplnění a pokračování v "očekáváních ústavy", s kterým přišel Josef Isensee jako metaprávní kategorií speciálně určenou pro uspořádání vztahu státu a církve[17]. Podle ní se očekávání státu obsažená v ústavě vztahují na způsob výkonu ústavou zaručené (církevní) svobody, který podporuje obecné blaho. "Očekávání jako metaprávní kategorie nastoupí tam, kde je společnost odkázána na určitá plnění vyplývající z ústavněprávní svobody, aniž by je stát byl schopen sám od sebe vynutit nebo jim sám dostát nebo je jinak odpovídajícím způsobem nahradit. To, co stát nemůže vynutit, může podporovat a podněcovat. Způsob, jak toho dosáhnout, nabízí konfesněprávní systém Základního zákona"[18]. Josef Isensee vytvořil rozsáhlou typologii těchto očekávání ústavy. Tato vrcholí - kromě sociálních služeb a kulturních, respektive státněkulturních činnostech - v (státně)etické a náboženské službě církve ústavnímu státu.

Mezi "státněetickými službami" církve jmenuje Isensee naléhavě důležité zajištění "etických pravidel demokracie", ke kterým může církev přispět, neboť sama o sobě se neúčastní politické soutěže. Tato pravidla by měla spočívat v zajištění "poctivosti a slušnosti, umírněnosti a tolerance a v neposlední řadě též ve vytvoření rámcových podmínek pro pokojné řešení politických konfliktů".

Bojovný postoj zastává proti "zuřící potratové nákaze". Patří mezi "první úkoly církve znovu správně nastavit u lidí mravní pojmy, vštípit mládeži étos odpovědnosti nést následky v sexuálním životě, zasazovat se o přesvědčování o nedotknutelnosti života již před narozením, podporovat vůli mít děti a pomáhat ženám nést duševní a sociální problémy související s nežádoucím otěhotněním...".

K náboženské službě církve ústavnímu státu Isensee říká: "Nejvyšší službu, kterou nemůže poskytnout jiná ze společenských skupin, vykonává církev pro ústavní stát, když směřuje lidské usilování o absolutno na království, ,které není z tohoto světa'. Tím je ústavní stát chráněn před výbušností absolutních katastrofických nebo spásonosných utopií a zároveň je zajištěn klid, bez kterého by nebyl životaschopný stát usilující o umírněnost a toleranci, soutěž a kompromis"[19].

 

7. Nová legitimizace kooperace státu a církve a státní podpory církví

Při odůvodňování kooperace státu a církve a státní podpory církve z hlediska ústavněprávního a teoretickoprávního se neočekávaně objeví, a tím nás i na první pohled překvapí určitý fenomén. Totiž že historicky se vyvinuvší uspořádání vztahu stát - církev a v jeho rámci se uskutečňující perspektiva kooperativní státní podpory církve se nejeví jen jako relikt minulosti, který je třeba odstranit, nýbrž že inkorporací Výmarských církevních článků do Základního zákona a s tím spojeným ústavněprávním zázemím, jakož i novým pojetím státu a základních práv se stalo toto uspořádání zřejmějším, legitimnějším, stalo se dokonce modelem orientovaným do budoucna.

 

8. Německé uspořádání vztahu stát - církev v evropském kontextu

Evropská společenství a Evropská unie nemají žádné přímé konfesněprávní pravomoci. Evropská unie v prohlášení k závěrečnému aktu z Amsterodamu bere oficiálně na vědomí církve, náboženské a světonázorové společnosti a respektuje národní kompetence. Doslova se tam říká: "Unie respektuje status, který mají církve a náboženská sdružení a společenství podle předpisů členských států. Tento statut je nedotknutelný. Zároveň respektuje Unie statut světonázorových organizací, jakož i organizací založených na nekonfesním základě"[20].

V rámci srovnávacího konfesního práva můžeme v Evropě rozlišovat mezi třemi typy uspořádání vztahu státu a církve[21].

a) Za prvé se vyskytují nábožensky indiferentní státy, v kterých platí systém striktní odluky státu a církve a které jsou buďto - jako například ve Spojených státech - církvi nakloněny, nebo - jako například ve Francii - jsou vůči církvi (nebo alespoň původně byly) nepřátelské. V posledně jmenovaných je vyloučena jakákoli přímá podpora náboženských společností. Tak ve francouzské ústavě z roku 1958 stojí: "Republika neuznává, nefinancuje a nepodporuje žádný kult".

b) Dále tu máme skupinu států, které se sice vyznačují organizační odlukou státu a církve, ale uznávají náboženské potřeby a zájmy svých občanů, vytvářejí jim prostor ke stejnému rozvoji, podporují jejich církevní společenství podle principu parity a s těmito společenstvími udržují - i v zájmu státu - nejrůznější vztahy kooperativní povahy. K těmto státům se počítají Belgie a Lucembursko, Německo, Rakousko a skoro všechny kantony Švýcarska.

c) Třetí skupina států se dělí na dvě podskupiny. První je na cestě od identifikace s určitou církví nebo určitým náboženstvím k neidentifikaci nebo neutralitě, od zastaralého modelu státní církve, úzkého spojení státu a hlavního a zpravidla též státem subvencovaného náboženství země (sice zvýhodněného, ale z hlediska náboženské svobody poškozeného) směrem k základnímu modelu kooperace státu a církve. Zatímco se katolické země jižní Evropy, totiž Itálie a Španělsko, po II. vatikánském koncilu vydaly zcela touto cestou, mají protestantské země severní Evropy se svými státními církvemi - Dánsko, Finsko, Norsko a Švédsko, jakož i Velká Británie – této cesty ještě hodně před sebou. Švédsko tento model v roce 2000 opustilo a nalezlo, zdá se, řešení podobné německému systému.

K tomuto modelu přistoupila druhá podskupina států ze zcela opačného směřování, a sice z bývalého "východního bloku", která se nepočítá k ortodoxnímu, ale západnímu křesťanství. Jedná se o pobaltské státy, Polsko, Českou republiku, Slovensko, Chorvatsko a Maďarsko. Tyto státy jdou cestou od identifikace státu s marxisticko-leninskou ideologií k pozitivnímu soužití a kooperaci státu a církve. Proto to mají při novém uspořádání vztahu státu a církve oproti státům s ortodoxní církví lehčí, neboť mohou využít zkušeností západoevropských zemí.

Model kooperace, kterého jedni již dosáhli a jiní k němu směřují, je dnes převažující. Jedním z důvodů je přiměřenost tohoto modelu době a okolnostem, kdy stát a církve nejsou dvě proti sobě stojící moci, ale každá svým odlišným způsobem slouží stejným lidem.

V třetím typu uspořádání vztahu státu a církve, kde jsou státy na cestě od státní církve nebo ideologie k realizaci systému kooperace, se jasně ukazuje správnost postřehu, který učinil v šedesátých letech Hans Maier o erozi extrémních řešení: moderní stát podle něj má sklon k tomu: "vyhýbat se extrémním polarizacím a nechávat rozplynout protiklady (jednoty na jedné a odluky na druhé straně) v systému vzájemného vyrovnání"[22]. Gerhard Robbers dnes ve zkrácené podobě říká: "Zažíváme postupné, obezřetné odstátňování státních církví z jedné strany a připravenost ke kooperaci ze strany systémů odlukových. Ne všude vidíme takový vývoj a kde jej vidíme, vidíme i odlišnou míru a rychlost těchto procesů. Proběhly již ve Španělsku, Portugalsku a Itálii, probíhají v současnosti ve Švédsku, Finsku a Anglii a v jiném ohledu též ve Francii"[23].

Ve Francii vidíme v "užším kruhu", v jádru vztahu státu a církve jen málo "přibývající připravenosti ke kooperaci" nebo snad "kooperativní podpory církve"; snad jen ve "vnější oblasti", kde například (také) katolické soukromé školy dostávají státní subvence. Zdá se, že odlukové myšlení francouzské provenience převažuje v evropských ústředích v Bruselu, nemělo by být ale mírou všech věcí.

Podobná historická výchozí pozice vedla v tradičně katolických zemích, Francii, Belgii a Lucembursku, k nanejvýš odlišným výsledkům: Ve francouzské revoluci vyvlastnilo a zestátnilo Národní shromáždění dekretem z 2. listopadu 1789 důležitý majetek katolické církve, z kterého byly doposud financovány její úkoly. Napoleon se pokusil znovu zavést náboženský smír a vyjednal s papežem Piem VII. konkordát, který byl podepsán 15. července 1801. Jako odškodnění za předcházející vyvlastnění církevního majetku převzal francouzský stát, ke kterému tehdy patřily dnešní Belgie a Lucembursko, do budoucna financování církví. V Belgii s její první ústavou z roku 1830 (čl. 181) - která byla i vzorem pro Lucembursko - se vývoj ubíral k dobrému soužití státu a církve. Financování církví státem se s ohledem na dobu dále vyvíjelo a kromě katolické církve je poskytováno všem státem uznaným náboženským společnostem a podle ústavy z roku 1993 i všem státem uznaným světonázorovým společenstvím[24].

Ve Francii byla katolická církev zákonem z 9. prosince 1905 o odluce církve a státu pseudonáboženským laicismem nepřátelsky se stavícím k církvi protiprávně utiskována a diskriminována, vyhnána z veřejného života a připuštěna jen do soukromé sféry, což vedlo k zbídačení mnoha oblastí církevního života. Například zrušení financování církve, kterou stát připravil o její majetek, tak, jak vyplývalo z tohoto zákona, vedlo k finanční nouzi katolické církve ve Francii, jež trvá až dodnes. Francouzský stát vyvlastnil a zestátnil všechny církve, které vznikly před rokem 1905. Když dnes nese finanční zátěž nezbytnou pro jejich zachování, je to jeho vlastní vina, ale také kus jeho odpovědnosti v oblasti péče o památky. Církev ovšem tuto službu, již jí stát dává bezplatně k dispozici, využívá[25].

Zde bychom si při postupujícím evropském integračním procesu měli zřetelněji s Alexandrem Hollerbachem[26] položit otázku ohledně ústavněprávních základů evropského svazku států, a tím i ohledně postavení náboženství. K tomu mohou něčím přispět i německé zkušenosti a německé konfesní právo. Mohou ve vztahu k Evropě upozornit na to, že je třeba se shodnout na společném hodnotovém základě. Nežije snad nejen svobodný sekulární stát, ale i evropský svazek států z předpokladů, které sám nemůže vytvořit? Nepotřebují snad jak Brusel, tak Francie společné hodnotové základy, které pochází z křesťanství?

Na závěr se vraťme na začátek tohoto příspěvku, kde bylo upozorňováno na to, že Alexander Hollerbach v šedesátých letech označil německý systém vztahu státu a církve jako komplex protikladů (complexio oppositorum). Roku 1998 to formuloval ve vztahu k evropské situaci následujícím způsobem[27]:

"Pokud německý systém vyjadřuje jako základní prvky tohoto vztahu oboustrannou svobodu a poctivou spolupráci, nesouměřitelnost a komunikaci, odstup i blízkost, vzájemnou kritičnost a partnerskou loajalitu, tak si může činit nárok na to, aby byl jakožto prostřední řešení vyhýbající se extrémům považován z pohledu historie a vzájemného porovnání za moderní, do budoucna orientovaný a možná i vzorový systém vztahu státu a církve. Schopný přežití bude ale jen tehdy, když nalezne pochopení ze strany společnosti a když církve budou s to vyplnit věrohodným způsobem jim nabízený rámec."

 

(přeložil Štěpán Hůlka)

 

 

Resumé

 

Autor pojmenovává nejdůležitější prvky svobodného kooperativního modelu vztahu stát-církev v Německu. Všímá si nejen zakotvení tradičních konfesněprávních institutů, jako je výuka náboženství, duchovní služba ve státních zařízeních nebo církevní daň, v Základním zákoně, resp. inkorporovaných článcích Výmarské ústavy, ale také základních státněprávních rozhodnutí německého státu. Zde poukazuje zejména na změnu v chápání vztahu státu, společnosti a lidských práv k církvi. Kooperativní podpora církve ze strany státu je odůvodněna mj. tezí o předpokladech státu, které sám není schopen zajistit, a tezí o aktivní účasti státu při ochraně lidských práv (tedy i náboženské svobody). V německém modelu kooperace vidí autor vzor pro ostatní státy sjednocující se Evropy.

 

 

Summary

 

The cooperation of the State and Church and the State Support of Churches – a Pattern for Europe

 

An author enumerates the most important elements of the free cooperative model of the relation between the Church and State in Germany. He notices not only the traditional institutes of state ecclesiastical law as teaching religion, pastoral service in state establishments or a church tax laid down in the Fundamental Act or in the incorporated articles of the Weimar Constitution, but also the fundamental decisions of the German state. He points out the change of the understanding the relation of the State and the society to the Church and the change of understanding human rights especially. The cooperative support of the Church by the State is reasoned, among others, by the thesis about the preconditions of the State that cannot be secured by the State itself and by the thesis about an active participation of the State in the protection of human rights including the protection of a freedom of religion. The author thinks the German model of cooperation is a pattern for the other states of unifying Europe.

 

 

Zusammenfassung

 

Kooperation von Staat und Kirche und staatliche Kirchenförderung - vorbildhaft für Europa

 

Der Autor benennt die wichtigsten Elemente des freiheitlichen Kooperationssystem des Staat-Kirche-Verhältnisses in Deutschland. Er macht zum Gegenstand seines Artikels nicht nur die Verankerung der traditionellen staatskirchenrechtlichen Gebieten, die Religionsunterricht, Seelsorge in staatlichen Einrichtungen oder Kirchensteuer darstellen, in dem Grundgesetz, bzw. in den inkorporierten Kirchenartikeln der Weimarer Reichsverfassung, sondern auch die grundliegenden staatsrechtlichen Entscheidungen des deutschen Staates. Hier wird insbesondere auf das gewandelte Verständnis des Verhältnisses von Staat, Gesellschaft und der Menschenrechte zur Kirche. Die kooperative Förderung der Kirche vom Staat wird durch die These über die Implikationen des Staates, die er selbst nich gewährleisten kann, als auch durch die These über die aktive Teilnahme des Staates an dem Menschenrechtsschutz (also auch der Religionsfreiheit) unterstützt. Das deutsche Kooperationssystem scheint dem Autor als vorbildhaft für sonstige Staaten des zu vereinigenden Europas.

 

 

Riassunto

 

La cooperazione dello Stato e della Chiesa e sussidi statali per le chiese - un esempio per Europa

 

L´autore denomina gli elementi piú importanti del modello della relazione Stato-Chiesa di libera cooperazione in Germagna. Nota non solo l´ancoraggiamento degli istituti tradizionali di diritto ecc. statale come l´insegnamento della religione, il servizio pastorale nei stabilimenti dello stato o le imposte alle chiese nella Legge fondamentale, risp. negli articoli incorporati della Costituzione di Weimar, ma anche le decisioni di base dello stato tedesco. Qui sottolinea il cambiamento nel capire il rapporto dello Stato, della societá e dei diritto umani verso la Chiesa. Il sussidio di cooperazione alla chiesa dalla parte dello Stato é motivata fra l´altro dalla tesi sulle funzioni dello Stato che esso non é capace di rassicurare e dalla tesi sull´attiva partecipazione dello Stato nella tutela dei diritti dell´uomo (allora anche della libertá della religione.) Nel sistema tedesco della cooperazione l´autor vede un esempio per gli altri Stati dell´Europa unificante.

 

 

O autorovi

 

Profesor Dr. iur. Heiner Marré byl do května 1994 promotorem iustitiae essenského biskupství. Je profesorem konfesního práva na právnické fakultě Ruhrské univerzity v Bochumu. Stejný obor vyučuje na essenském kněžském semináři a na katolické teologické fakultě münsterské univerzity. Je spoluzakladatelem Essenských rozhovorů na téma stát a církev a spoluvydavatelem stejnojmenné knižní edice, v níž vyšlo již 32 svazků.

Těžištěm jeho bádání je srovnávání konfesněprávních systémů i modelů financování církví v Evropě a v USA. Na toto téma hovořil 6. září 1996 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Praze. 28. května 1997 byl zvolen čestným členem Společnosti pro církevní právo v Praze.

 

Professor Dr. iur. Heiner Marré was until May 1994 the promoter iustitiae of the Essen Bishopric. He is a professor of the confessional law at the Faculty of Law of the Ruhr University in Bochum. He also teaches the same branch at the Essen Priest Seminar and at the Catholic Theological Faculty of the Münster University. He is a co-founder of the Essen Discussions on the Theme State and the Church and a co-editor of the book edition of the same name, in which 32 volumes have been already published.

The centre of his research lays in comparing of the confessional legal sys­tems and models of Church financing in Europe and in the U.S.A. On this theme, he gave a lecture at the Faculty of Law, Charles University in Prague, on September 5, 1996. On May 28, 1997, he was elected an honorary member of the Society for Church Law in Prague.

 

Professor Dr. iur. Heiner Marré war bis Mai 1994 Justitiar des Bistums Essen. Er ist Professor für Staat-Kirche-Recht an der Juristischen Fakultät der Ruhr-Universität Bochum. Für dasselbe Fachgebiet lehrt er am Essener Priesterseminar sowie an der Katholisch-Theologischen Fakultät der Universität Münster. Er ist Mitbegründer der Essener Gespräche zum Thema Staat und Kirche und Mitherausgeber der gleichnamigen Schriftenreihe, von der inzwischen 32 Bände erschienen sind.

Sein Forschungsschwerpunkt ist der Vergleich der Staat-Kirche-Systeme sowie der Modelle der Kirchenfinanzierung in Europa und den USA. ber dieses Thema sprach er am 6. September 1996 in der Juristischen Fakultät der Karlsuniversität in Prag. Am 28. Mai 1997 wurde er zum Ehrenmitglied der Gesellschaft für Kirchenrecht in Prag gewählt

 

Il professor Dr.iur. Heiner Marré svolgeva fino a maggio 1994 la funzione di promotore di giustitia del vescovato di Essen. É incaricato come professore del Diritto Ecclesiastico nella Facoltŕ di Giurisprudenza dell Universitŕ della regione Ruhr a Bochum. Insegna la stessa disciplina nel seminario a Essen e nella Facoltŕ Teologica a Münster. Appartiene tra i fondatori dei Colloqui di Essen sul tema Stato e Chiesa ed č coeditore di una collana dello stesso titolo nella quale sono usciti giŕ 32 volumi.

Il punto principale della sua ricerca rappresenta la comparazione dei sistemi del napporto Stato-Chiesa nonché del finanziamento delle Chiese nellEuropa e negli Stati Uniti. Su questo tema ha parlato il 6. Settembre 1996 nella Facoltŕ di Giurisprudenza dellUniversitŕ di Carlo a Praga. Il 28. Maggio 1997 era eletto da membro donore della Societŕ di Diritto Canonico a Praga.


[1] Srov. předmluvu k sv. I "Essener Gespräche zum Thema Staat und Kirche, vyd. Joseph Krautscheidt a Heiner Marré, Münster 1969, s. 6.

[2] Josef Isensee/ Wolfgang Rüfner, Zu Wirkung und wissenschaftlichem Profil von Joseph Listl, in: Joseph Listl, Kirche im freiheitlichen Staat, Schriften zum Staatskirchenrecht und Kirchenrecht, Erster Halbband, Berlín 1996, s. XXVII nn.

[3] Tak Martin Heckel, Die Kirchen unter dem Grundgesetz, in: VVDStRL 26, Berlín 1968, s. 26 nn., 51 nn.; viz též Alexander Hollerbach, Trennung von Staat und Kirche?, in: Hochland, 58. roč., říjen 1965, s. 63 nn.

[4] Isensee/Rüfner, Joseph Listl (viz pozn. 2), s. XXXIX.

[5] Alexander Hollerbach, § 138: Grundlagen des Staatskirchenrechts, in: Josef Isensee/Paul Kirchhof (vyd.), Handbuch des Staatsrecht, sv. VI, Freiheitsrechte, Heidelberg 1989, č. 138-140.

[6] Joseph Listl, Das Verhältnis von Kirche und Staat in der Bundesrepublik Deutschland, in: Handbuch des katholischen Kirchenrechts, vyd. Joseph Listl/Hubert Müller/Heribert Schmitz, Regensburg 1983, s. 1054.

[7] Podrobněji in: Heiner Marré, Die Kirchenfinanzierung in Kirche und Staat der Gegenwart, 3 vyd. Essen 1991, s. 31 nn.; stejný autor, Staat und Kirche in Deutschland - eine staatskirchenrechtliche Skizze, in: Kirche & Recht 1996, s. 197 nn. (201) nn.); Hollerbach, § 140: Freiheit kirchlichen Wirkens, in: HdbStR (viz pozn. 5), č. 8-66; srov. Axel Frhr. v. Campenhause, Staatskirchenrecht, 3. Auflage München 1996, s. 220 nn. v kapitole "Gemeinsame Angelegenheiten"; Joseph Isensee, Die Zukunftsfähigkeit des deutschen Staatskirchenrechts, in: Dem Staate, was des Staates - der Kirche, was der Kirche ist, Festschrift für Joseph Listl zum 70. Geburtstag, vyd. Josef Isensee/Wilhelm Rees/Wolfgang Rüfner, Berlin 1999, s. 67 nn. (76 nn.: "Von freiwilliger Kooperation zum Mitmachzwang"); Dirk Ehlers, Kommentierung des Art. 140 GG, č. 7: Prinzipien des Staatskirchenrechts, in: Michael Sachs (vyd.) GG-Kommentar, 2. vyd. Mnichov 1999. Bernd Jeand´Heur/Stefan Korioth považují ve své stručné učebnici "Grundzüge des Staatskirchenrechts", Stuttgart/ Mnichov/ Hannover/ Berlín/ Výmar/ Drážďany 2000, č. 46 přes zdrženlivost vůči koncepcím kooperace za přípustnou státní podporu náboženství, pokud tím není překročena hranice směrem k identifikaci státu a náboženství. "Odluka mezi státem a církví založená na kooperaci" je kvitována v případě církevní daně, kde se jedná o společnou záležitost státu a církve (č. 262,264).

[8] Srov. dohody, otištěné v příloze k sv. 23 Essenských rozhovorů "Seelsorge in staatlichen Einrichtungen", vyd. Heiner Marré a Johannes Stüting, Münster 1989, s. 169-244, které začínají smlouvou o evangelické duchovní službě v armádě z 22. února 1957.

[9] K tomu podrobně Heiner Marré, Das kirchliche Besteuerungsrecht, in: Handbuch des Staatskirchenrechts der Bundesrepublik Deutschland, 2. vyd. , vyd. Joseph Listl/Dietrich Pirson, 1.sv. Berlín 1994, s. 1101 nn. (1110 n.).

[10] K následujícímu s mnoha poznámkami: Heiner Marré, Die Kirchensteuer als Paradigma staatlicher Kirchenförderung, in: KuR 1995,s. 33 nn. (34 nn.) = 410 s. 12 nn.

[11] Wilhelm Kewenig,Das Grundgesetz und die staatliche Förderung der Religionsgemeinschafte, in: sv. 6 Essenských rozhovorů (viz. pozn. 1), "Kirchenförderung und Kirchenfinanzierung im modernen demokratischen Staat", Münster 1972, s. 28.

[12] Gerhard Robbers, Förderung der Kirchen durch den Staat, in: HdbStKirchR, 2. vyd, sv.1 (viz pozn. 9), s. 878, s odvoláním na Klaus Meyer-Teschendorf, Staat und Kirchen im pluralistischen Gemeinwesen, Tübingen 1979, s. 142.

[13] Wolfgang Clement, Politische Dimension und Praxis der staatlichen Förderung der Kirche, in: sv. 28 Essenských rozhovorů, "Die staatliche Förderng von Gesellschaft und Kirche", vyd. Heiner Marré/Dieter Schümmelfelder, Münster 1994, s. 41 nn. (s.45f.).

[14] Gerhard Robbers, Förderung der Kirchen (viz pozn. 12), s. 878.

[15] Ernst - Wolfgang Böckenförde, Die Entstehung des Staates als Vorgang der Säkularisation, in: stejný autor, Staat, Gesellschaft, Freiheit, Studien zur Staatstheorie und zum Verfassungsrecht, Frankfurt 1976, s. 42 nn. (60).

[16] Alexander Hollerbach, Religion und Kirche im freiheitlichen Verfassungsstaat. Bemerkungen zur Situation des deutschen Staatskirchenrechts im europäischen Kontext, Heft 156 der Schriftenreihe der Juristischen Gesellschaft zu Berlin, Berlin, New York 1998, s. 34 nn. (34). Hollerbach zde odkazuje na to, že v čl. 4 odst. 2 Ústavy Bádenska-Virtemberska z 11.11. 1953 (a nyní též v čl. 109 odst. 1 Ústavy Svobodného státu Sasko z 27.5. 1992) se o církvích a náboženských společnostech říká: "Jejich význam pro uchování a upevnění náboženského a mravního základu lidského života se uznává." (s. 35). Hollerbach se v této souvislosti vyjadřuje k problematice islámu v naší zemi, "který stojí před výzvou, aby vyjasnil své stanovisko ke svobodnému ústavnímu státu". Neboť: "Ostatní náboženství můžeme zahrnout do této koncepce a aplikovat na ně základní myšlenky, pokud akceptují premisu křesťanské dělby moci a nevzpírají se legitimizaci demokratického ústavního státu." Křesťanská dělba moci požaduje základní rozlišování mezi duchovním a světským, mezi náboženským a politickým, mezi církevním a státním. S tím je nutně spojena záruka lidského práva na náboženskou svobodu ve své pozitivní i negativní dimenzi; ale také garance práva na sebeurčení nebo autonomie náboženských společenství, a sice na základě parity, tj. jejich rovnoprávnosti" (s. 23, 30 n., 35). Obecně k otázce postavení islámu v konfesněprávním systému ZZ: sv. 20 Essenských rozhovorů, "Der Islam in der Bundesrepublik Deutschland", vyd. Heiner Marré/ Johannes Stüting, s referáty Babera Johansena, Alfreda Albrechta a Wolfganga Loscheldera, Münster 1986.

[17] Josef Isensee, Verfassungsstaatliche Erwartungen an die Kirche, in: sv. 25 Essenských rozhovorů, "Die Verantwortung der Kirche für den Staat", vyd. Heiner Marré/Johannes Stüting, Münster 1991, s. 118 nn.

[18] Josef Iseensee, Verfassungsstaatliche Erwartungen (viz pozn. 17), s. 144.

[19] Josef Isensee, Verfassungsstaatliche Erwartungen (viz pozn. 17), s. 146.

[20] Hollerbach, Religion und Kirche (viz pozn. 16), s. 26 n., kde je také přetištěn text prohlášení o církvích k závěrečnému aktu z Amsterdamu v německém a anglickém znění.

[21] K tomu můžeme odkázat na Heiner Marré, Kirchenfinanzierung ..., Staatskirchenrechtliche Skizze... ( k oběma viz pozn. 7), dále tentýž autor, Die Systeme der Kirchenfinanzierung in Ländern der Europäischen Union und in der USA, in: ZevKR, 42. sv. (1997), s. 338 nn. Pro srovnání systému nelze opomenout: Gerhard Robbers (vyd. a autor), Staat und Kirche in der Europäischen Union, Baden-Baden 1995; v. Campenhausen, Staatskirchenrecht (viz pozn. 7), s. 385 nn.

[22] Hans Maier, Kirche-Staat-Gesellschaft. Historisch-politische Bemerkungen zu ihrem Verhältnis, sv. 1 Essenských rozhovorů (viz pozn. 1), s. 17; viz nyní tentýž autor, "Religionen in den Staat verwebt" - k historickému vývoji církve a státu v Německu, in: KuR 2000, s. 1 nn. (s. 5 nn.: Kooperation von Staat und Kirche - Gesellschaft und Kirchen nach dem Fall der Mauer) = KuR 120, s. 43 nn. (47nn.)

[23] Gerhard robbers, Das Verhältnisvon Staat und Kirche in Europa, in: ZevKR, 42. sv. (1997), s. 122-129 (127).

[24] Willibald Hermsdörfer, Geschichte und Gegenwartgestalt des Verhältnisses von Staat und Kirche in Belgien, Beiheft 19 zum Münsterischen Kommentar zum CIC , Münster 1998 ( k tomu recenze od Heinera Marré, in: KuR 1999, s. 62 nn. = 991 s. 30nn.; Leo Van den hole, Das Verhältnis von Kirche und Staat in Belgien, in: Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, Kan. Atlg., 1999, s. 401 ff. (431n.).

[25] René Metz, Staat und Kirche in Frankreich. Die Auswirkungen des Trennungssystems - Neuere Entwicklungstendenzen, in: sv. 6 Essenských rozhovorů (viz pozn, 11), s. 103 nn.; Brigitte Basdevant-Gaudemet, Staat und Kirche in Frankreich, in: Gerhard Robbers, EU (viz. pozn. 21), s. 127 nn.

[26] Hollerbach, Religion und Kirche (viz pozn. 16), s. 27. Viz též následující svazky obsahující přednášky a diskusní příspěvky k "Essenským rozhovorům na téma stát a církev", vedeným Alexandrem Hollerbachem, které se věnují rozsáhle sjednocování Evropy a jeho významu pro vztah státu a církve. Jedná se o sv. 27 (vyd. Heribert Heinemann/Heiner Marré, Münster 1993), 29 (vyd. Heiner Marré/Dieter Schümmelfeder, Münster 1995) a 31 (vyd. Heiner Marré/Dieter Schümmelfelder/Burkhard Kämper, Münster 1997). Svazek 27 k tématu "Die Einigung Europas und die Staat-Kirche Ordnung" obsahuje přednášky Otto Kiminicha, Jochena Abr. Froweina a Gerharda Robberse, svazek 29 k tématu "Die Neuordnung des Verhältnisses von Staat und Kirche in Mittel- und Osteuropa" obsahuje přednášky a zprávy od Otto Luchterhandta, Alojzye Orszulika, Paula Rotha, Františka Lobkowicze, Petera Erdö a Josepha Listla a svazek 31 k tématu "Die Staat-Kirche-Ordnung im Blick auf Europäische Union" obsahuje přednášky Christiana Starcka ("Das Christentum und die Kirchen in ihrer Bedeutung für die Identität der Europäischen Union und ihrer Mitgliedstaaten"), Rudolfa Streinze a Hermanna Lübbeho ("Das Christentum, dieKirche und die europäische Einigung").

[27] Hollerbach, Religion und Kirche (viz. pozn. 16), s. 28.