Potz R., Schinkele B., Schwarz K., Synek E. M., Wieshaider W. (Hrsg.); Mulík P., Wieshaider W. (Koord.): Recht und Religion in Mittel- und Osteuropa/Band Slowakei

 

WUV Universitätsverlag, Wien, 2001, s. 150.

 

Právo a náboženství ve střední a východní Evropě/svazek Slovensko

Law and Religion in Central and East Europe/volume Slovakia

Diritto e Religione nella Europa centrale e dell´Est/volume Slovacchia

 

 

Po rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku nastal zejména v Čechách jistý útlum, pokud jde o reference o vývoji jednotlivých odvětví společenského života. Tento útlum se do jisté míry přenesl i do sféry právní a způsobuje, že jen málo právníků projevuje zájem o vývoj v sousední zemi[1]. Počin vídeňského Institutu pro právo a náboženství v podobě vydání prvního svazku výše jmenované řady je tak významným přínosem pro české srovnávací konfesní právo.

Jedinečnost publikace spočívá v tom, že je sice psána slovenskými autory, ale v jazyce německém za redakce Dr. W. Wieshaidera, pracovníka vídeňského institutu, což se projevilo i v členění knihy srovnatelném s obdobnými publikacemi evropského formátu. Publikace je rovněž opatřena obsáhlým anglickým resumé, to znásobuje možnost její dostupnosti téměř v celé Evropě. Cílem publikace je zjevně informovat přehledným způsobem o právních aspektech vztahu státu a církve na Slovensku. Z pohledu českého čtenáře je zajímavé srovnání odlišného společenského a právního vývoje dvou historicky tak spjatých celků. Předmětem této recenze jsou tak především některé tyto odlišnosti, doplněné o poznámky k německému (rakouskému) pojmosloví, kterým je zpracováván právní řád cizího státu. Naprosto stranou této recenze zůstávají otázky interpretace určitých historických období a událostí.

Vztah státu a církví, mezi nimiž hraje na Slovensku prvořadou roli Katolická církev, je na několika místech charakterizován jako vztah kooperace, jenž je stručně shrnut na str. 91:

 

"Stát zaručuje registrovaným náboženským společnostem právní subjektivitu, umožňuje jim působení ve veřejném životě a podílí se rozsáhlým způsobem na ekonomické podpoře těch činností církve, které slouží obecnému prospěchu. Považuje je za instituce s nenahraditelným morálním potenciálem, a očekává proto od nich, že budou významnou měrou přispívat nejen k morální obnově společnosti, duchovně zdevastované minulým režimem, ale také odpovídajícím způsobem v oblasti výchovy, vzdělání a kultury.

Stát vychází ve vztahu k náboženským společnostem z jejich uznání a vědomí, že k vytvoření a zachování spravedlivého společenského řádu nestačí jen funkční právní řád. Spatřuje proto v náboženských společnostech také ochránce systému hodnot."

 

Tato charakteristika je pak v celé knize dokladována na jednotlivých konfesněprávních institutech, které jsou vyjádřením principu kooperace.

Na začátku výčtu některých odlišností nelze opominout postavení ústavy v slovenském právním řádu. Všechny normy slovenského právního řádu musí být v souladu s ústavou, tato podmínka se týká i ústavních zákonů, a musí být v jejím duchu i vykládány. Ve vztahu k Listině základních práv a svobod, recipované z federálního ČSFR, tu tak máme co do činění s garancemi lidských práv (čl. 11 nn.), které jsou koncipovány šířeji nebo úžeji než záruky v Listině. Smlouvy o lidských právech a svobodách mají přednost před obyčejným zákonodárstvím. Na poli mezinárodních smluv drží Slovensko oproti České republice primát v podobě Základní smlouvy mezi Svatým stolcem a SR z 24.11. 2000[2]. Vzhledem k čerstvosti dokumentu omezují se příslušné pasáže pouze na věcný rozsah úpravy konkordátu a z pochopitelných důvodů neanalyzují jeho důsledky a dopady do slovenského právního řádu. Pokud jde o ostatní zákonodárství, recipovala SR i zákon č. 308/1991 Sb. (Zb.), který prošel od té doby několika novelizacemi, naposledy v souvislosti s výše jmenovaným konkordátem.

Z jednotlivých odvětví konfesního práva stojí za zmínku otázka restitucí, financování církví a církevního školství.

V ostatních oblastech konfesního práva nejsou odlišnosti tak veliké, aby českého čtenáře mohly něčím dramaticky překvapit.

Pokud jde o církevní restituce, znamená slovenský zákon č. 282/1993 Zb., o zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem, skutečně asi nejserióznější způsob řešení jak navrátit církvím majetek. Svou metodikou se navracení majetku podobá restitucím světského majetku z počátku 90. let, rozdíl je právě jen v oprávněných subjektech. O to více překvapuje, že nedořešena zůstala otázka financování církví, kdy podobně jako v Čechách dobíhá systém státního financování. Tato forma přímého financování je sice označována jako důsledek nedostatečného institucionálního oddělení státu od náboženských společností (str. 95), ale nikde v publikaci nejsou naznačeny realistické formy financování církví. Na str. 34 jsou sice vyjmenovány základní tři modely financování církví (daňové asignace, zvláštní církevní příspěvky, daňová zvýhodnění příspěvků poskytovaných církvím), které jsou předmětem diskuse, včetně vztahu jednotlivých církví k těmto modelům; všechny tyto úvahy jsou však příliš abstraktní, chybí jim analýza případných dalších zdrojů příjmů z navráceného majetku a započtení těch finančních toků ze strany státu, které budou směřovat k církvím i po uskutečnění zmíněného institucionálního oddělení. Ze zkušeností České republiky a třeba též Maďarska je zřejmé, že je to otázka velmi technicky složitá, jejíž vyřešení může být pádným důkazem o naplnění principu kooperace státu a církví a přátelské součinnosti nebo také o jeho opaku.

Velmi zajímavá je též otázka církevního školství. V smyslu čl. 13 odst. 2 konkordátu mají školy zřízené Katolickou církví stejné postavení jako školy státní a jsou neoddělitelnou součástí výchovně-vzdělávací soustavy Slovenské republiky[3]. Tato možnost je teoreticky otevřena i školám ostatních církví. Výuka náboženství je na prvním stupni státních škol nepovinným předmětem, na druhém stupni je možno si vybrat mezi výukou etiky a náboženství. Na středních státních školách je to opět nepovinný předmět. Náboženství na státních školách plní hlavně informativní roli a není známkováno. Problematika církevního školství je zajímavá nejen pro své jednotlivé prvky svého uspořádání, ale také pro celkové posuzování právního charakteru právní subjektivity církví (viz níže úvahy o veřejnoprávním charakteru církví).

V celé publikaci se používá termínů Religionsgemeinschaft (náboženské společenství) a Religionsgesellschaft (náboženská společnost), aniž by byla zřetelně dodržována nějaká rozumná kritéria pro obsah těchto pojmů[4]. Rakouská redakce se zde projevila tím, že na slovenské poměry aplikovala pojem rakouského konfesního práva "Religionsgemeinschaft", který v textu převažuje. Za náboženská společenství tak lze podle jednoho náhledu považovat všechny náboženské entity včetně církví, náboženských společností i neregistrovaných náboženských skupin. Potom by se jednalo o pojem nadřazený všem zmíněným formám náboženského sdružování. Nebo lze pod tímto pojmem chápat právě jen ta hnutí, která nesplňují požadavky na registraci jako církev nebo náboženská společnost, nebo-li se jedná o náboženské společenství v užším slova smyslu. Takto vymezený pojem by ale neměl žádnou oporu v textu zabývajícím se slovenským konfesním právem. Je tedy zapotřebí jej chápat ve výše zmíněném širokém slova smyslu. Potom se ale musíme vypořádat s nedostatkem jiného druhu, a sice jaký má distinkce mezi náboženskou společností a náboženským společenstvím konkrétní právní význam, když jiné formy náboženského sdružování jsou teoreticky realizovatelné jen v rámci obecných podmínek pro působení sdružení a nevztahuje se na ně žádná speciální úprava. Shrnuto do jedné věty je používání pojmu náboženské společenství konfúzní a matoucí a přiměřenější by bylo zůstat u pojmu či sousloví církve a náboženské společnosti.

Církve a náboženské společnosti a jejich součásti jsou v celé publikaci na několika místech označeny za subjekty veřejného práva sui generis. V části, která se postavením církví a jejích součástí zabývá výslovně (kapitola 7 - str. 51 nn.), se jako vysvětlení praví, že "registrovaná náboženská společenství (rozuměj církve a náboženské společnosti) jsou podle § 4 odst. 4 leg cit považována ze strany státu za uznaná ipso iure jako subjekty práva. Na základě zvláštního postavení náboženských společenství ve společnosti, rovného postavení duchovních v otázkách odměňování a sociálního zabezpečení, jakož i jejich postavení při uzavírání manželství, jsou registrovaná náboženská společenství veřejnoprávními korporacemi." (str. 52). Toto demonstrativní definování korporace veřejného práva je ovšem poněkud zkratkovité. Analýza tohoto problému by si vyžádala samostatný článek, obzvláště pokud jde o řešení důsledků v nejrůznějších právních odvětvích. Zde se spokojme s tím, že by byla namístě charakteristika církví a náboženských společností jako právnických osob sui generis, s kterými nelze zacházet stejně jako s ostatními právnickými osobami soukromého práva, jejichž postavení se v některých svých prvcích podobá postavení korporací veřejného práva. Tento nedostatek si lze vysvětlit snahou vystihnout další prvek kooperativního vztahu státu a církví a konkrétně jej zaštítit nějakým heslem, zde konkrétně veřejnoprávní korporace.

Publikace je jako celek vyváženým informativním dílem (čistý rozsah činí necelých 100 stran), které může být použito jako reprezentativní zdroj informací pro vědce jiných zemí zabývajících se konfesním právem. Český čtenář navíc může v každé kapitole srovnávat s českou právní úpravou a na živém příkladu našeho souseda neustále zvažovat pro a proti toho či onoho řešení.

 

Štěpán Hůlka



[1] O výjimečném opaku by mohla svědčit např. organizace soutěže právnických časopisů "Karlovarské právnické dny" (Karlsbader Juristentage).

[2] Viz Revue církevního práva 18 - 1/2001, str. 55 nn.

[3] Čl. 13 odst. 2 Základné zmluvy medzi Svätou stolicou a Slovenskou republikou: "Školy a školské zariadenia uvedené v ods. (1) majú rovnaké postavenie ako štátne školy a školské zariadenia a sú neoddeliteľnou a rovnocennou súčasťou výchovno-vzdelávacej sústavy Slovenskej republiky..."

[4] Srov. k tomu anotaci z Revue církevního práva 17 - 3/2000, str. 264 k titulu: Herbert Kalb, Richard Potz, Brigitte Schinkele: Religionsgemeinschaftenrecht, Anerkennung und Eintragung, Verlag Österreich, Wien 1998.