Potz R., Schinkele B., Schwarz K., Synek E. M., Wieshaider W. (Hrsg.); Mulík P., Wieshaider W. (Koord.): Recht und Religion in Mittel- und Osteuropa/Band Slowakei
WUV Universitätsverlag, Wien, 2001, s. 150.
Právo a náboženství ve střední a východní Evropě/svazek
Slovensko
Po rozdělení
Československa na Českou a Slovenskou republiku nastal zejména v Čechách jistý
útlum, pokud jde o reference o vývoji jednotlivých odvětví společenského
života. Tento útlum se do jisté míry přenesl i do sféry právní a způsobuje, že
jen málo právníků projevuje zájem o vývoj v sousední zemi[1].
Počin vídeňského Institutu pro právo a náboženství v podobě vydání prvního
svazku výše jmenované řady je tak významným přínosem pro české srovnávací
konfesní právo.
Jedinečnost
publikace spočívá v tom, že je sice psána slovenskými autory, ale v jazyce
německém za redakce Dr. W. Wieshaidera, pracovníka vídeňského institutu, což se
projevilo i v členění knihy srovnatelném s obdobnými publikacemi evropského
formátu. Publikace je rovněž opatřena obsáhlým anglickým resumé, to znásobuje
možnost její dostupnosti téměř v celé Evropě. Cílem publikace je zjevně
informovat přehledným způsobem o právních aspektech vztahu státu a církve na
Slovensku. Z pohledu českého čtenáře je zajímavé srovnání odlišného
společenského a právního vývoje dvou historicky tak spjatých celků. Předmětem
této recenze jsou tak především některé tyto odlišnosti, doplněné o poznámky k
německému (rakouskému) pojmosloví, kterým je zpracováván právní řád cizího
státu. Naprosto stranou této recenze zůstávají otázky interpretace určitých
historických období a událostí.
Vztah státu a
církví, mezi nimiž hraje na Slovensku prvořadou roli Katolická církev, je na
několika místech charakterizován jako vztah kooperace, jenž je stručně shrnut
na str. 91:
"Stát zaručuje
registrovaným náboženským společnostem právní subjektivitu, umožňuje jim
působení ve veřejném životě a podílí se rozsáhlým způsobem na ekonomické
podpoře těch činností církve, které slouží obecnému prospěchu. Považuje je za
instituce s nenahraditelným morálním potenciálem, a očekává proto od nich, že
budou významnou měrou přispívat nejen k morální obnově společnosti, duchovně
zdevastované minulým režimem, ale také odpovídajícím způsobem v oblasti
výchovy, vzdělání a kultury.
Stát vychází ve
vztahu k náboženským společnostem z jejich uznání a vědomí, že k vytvoření a
zachování spravedlivého společenského řádu nestačí jen funkční právní řád.
Spatřuje proto v náboženských společnostech také ochránce systému hodnot."
Tato
charakteristika je pak v celé knize dokladována na jednotlivých
konfesněprávních institutech, které jsou vyjádřením principu kooperace.
Na začátku výčtu
některých odlišností nelze opominout postavení ústavy v slovenském právním
řádu. Všechny normy slovenského právního řádu musí být v souladu s ústavou,
tato podmínka se týká i ústavních zákonů, a musí být v jejím duchu i vykládány.
Ve vztahu k Listině základních práv a svobod, recipované z federálního ČSFR, tu
tak máme co do činění s garancemi lidských práv (čl. 11 nn.), které jsou
koncipovány šířeji nebo úžeji než záruky v Listině. Smlouvy o lidských právech
a svobodách mají přednost před obyčejným zákonodárstvím. Na poli mezinárodních
smluv drží Slovensko oproti České republice primát v podobě Základní smlouvy
mezi Svatým stolcem a SR z 24.11. 2000[2].
Vzhledem k čerstvosti dokumentu omezují se příslušné pasáže pouze na věcný
rozsah úpravy konkordátu a z pochopitelných důvodů neanalyzují jeho důsledky a
dopady do slovenského právního řádu. Pokud jde o ostatní zákonodárství,
recipovala SR i zákon č. 308/1991 Sb. (Zb.), který prošel od té doby několika
novelizacemi, naposledy v souvislosti s výše jmenovaným konkordátem.
Z jednotlivých
odvětví konfesního práva stojí za zmínku otázka restitucí, financování církví a
církevního školství.
V ostatních
oblastech konfesního práva nejsou odlišnosti tak veliké, aby českého čtenáře
mohly něčím dramaticky překvapit.
Pokud jde o
církevní restituce, znamená slovenský zákon č. 282/1993 Zb., o zmírnění
majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem, skutečně asi
nejserióznější způsob řešení jak
navrátit církvím majetek. Svou metodikou se navracení majetku podobá
restitucím světského majetku z počátku 90. let, rozdíl je právě jen v
oprávněných subjektech. O to více překvapuje, že nedořešena zůstala otázka
financování církví, kdy podobně jako v Čechách dobíhá systém státního
financování. Tato forma přímého financování je sice označována jako důsledek
nedostatečného institucionálního oddělení státu od náboženských společností
(str. 95), ale nikde v publikaci nejsou naznačeny realistické formy financování
církví. Na str. 34 jsou sice vyjmenovány základní tři modely financování církví
(daňové asignace, zvláštní církevní příspěvky, daňová zvýhodnění příspěvků
poskytovaných církvím), které jsou předmětem diskuse, včetně vztahu
jednotlivých církví k těmto modelům; všechny tyto úvahy jsou však příliš
abstraktní, chybí jim analýza případných dalších zdrojů příjmů z navráceného
majetku a započtení těch finančních toků ze strany státu, které budou směřovat
k církvím i po uskutečnění zmíněného institucionálního oddělení. Ze zkušeností
České republiky a třeba též Maďarska je zřejmé, že je to otázka velmi technicky
složitá, jejíž vyřešení může být pádným důkazem o naplnění principu kooperace
státu a církví a přátelské součinnosti nebo také o jeho opaku.
Velmi zajímavá
je té otázka církevního školství. V smyslu čl. 13 odst. 2 konkordátu mají
školy zřízené Katolickou církví stejné postavení jako školy státní a jsou
neoddělitelnou součástí výchovně-vzdělávací soustavy Slovenské republiky[3].
Tato monost je teoreticky otevřena i školám ostatních církví. Výuka
náboženství je na prvním stupni státních škol nepovinným předmětem, na druhém
stupni je možno si vybrat mezi výukou etiky a náboženství. Na středních
státních školách je to opět nepovinný předmět. Náboženství na státních školách
plní hlavně informativní roli a není známkováno. Problematika církevního
školství je zajímavá nejen pro své jednotlivé prvky svého uspořádání, ale také
pro celkové posuzování právního charakteru právní subjektivity církví (viz níže
úvahy o veřejnoprávním charakteru církví).
V celé publikaci
se používá termínů Religionsgemeinschaft (náboženské společenství) a
Religionsgesellschaft (náboženská společnost), aniž by byla zřetelně dodržována
nějaká rozumná kritéria pro obsah těchto pojmů[4].
Rakouská redakce se zde projevila tím, e na slovenské poměry aplikovala
pojem rakouského konfesního práva "Religionsgemeinschaft", který v textu
převažuje. Za náboženská společenství tak lze podle jednoho náhledu považovat
všechny náboženské entity včetně církví, náboženských společností i
neregistrovaných náboženských skupin. Potom by se jednalo o pojem nadřazený
všem zmíněným formám náboženského sdružování. Nebo lze pod tímto pojmem chápat
právě jen ta hnutí, která nesplňují požadavky na registraci jako církev nebo
náboženská společnost, nebo-li se jedná o náboženské společenství v užším slova
smyslu. Takto vymezený pojem by ale neměl žádnou oporu v textu zabývajícím se
slovenským konfesním právem. Je tedy zapotřebí jej chápat ve výše zmíněném
širokém slova smyslu. Potom se ale musíme vypořádat s nedostatkem jiného druhu,
a sice jaký má distinkce mezi náboženskou společností a náboženským
společenstvím konkrétní právní význam, když jiné formy náboženského sdružování
jsou teoreticky realizovatelné jen v rámci obecných podmínek pro působení
sdružení a nevztahuje se na ně žádná speciální úprava. Shrnuto do jedné věty je
používání pojmu náboženské společenství konfúzní a matoucí a přiměřenější by
bylo zůstat u pojmu či sousloví církve a náboženské společnosti.
Církve a
náboženské společnosti a jejich součásti jsou v celé publikaci na několika
místech označeny za subjekty veřejného práva sui generis. V části, která se postavením církví a jejích součástí
zabývá výslovně (kapitola 7 - str. 51 nn.), se jako vysvětlení praví, že
"registrovaná náboženská společenství (rozuměj církve a náboženské společnosti)
jsou podle § 4 odst. 4 leg cit
povaována ze strany státu za uznaná ipso
iure jako subjekty práva. Na základě zvláštního postavení náboženských
společenství ve společnosti, rovného postavení duchovních v otázkách odměňování
a sociálního zabezpečení, jakož i jejich postavení při uzavírání manželství,
jsou registrovaná náboženská společenství veřejnoprávními korporacemi." (str.
52). Toto demonstrativní definování korporace veřejného práva je ovšem poněkud
zkratkovité. Analýza tohoto problému by si vyžádala samostatný článek,
obzvláště pokud jde o řešení důsledků v nejrůznějších právních odvětvích. Zde
se spokojme s tím, e by byla namístě charakteristika církví a
náboženských společností jako právnických osob
sui generis, s kterými nelze zacházet stejně jako s ostatními právnickými
osobami soukromého práva, jejichž postavení se v některých svých prvcích podobá
postavení korporací veřejného práva. Tento nedostatek si lze vysvětlit snahou
vystihnout další prvek kooperativního vztahu státu a církví a konkrétně jej
zaštítit nějakým heslem, zde konkrétně veřejnoprávní korporace.
Publikace je
jako celek vyváženým informativním dílem (čistý rozsah činí necelých 100
stran), které může být použito jako reprezentativní zdroj informací pro vědce jiných
zemí zabývajících se konfesním právem. Český čtenář navíc může v každé kapitole
srovnávat s českou právní úpravou a na živém příkladu našeho souseda neustále
zvažovat pro a proti toho či onoho řešení.
Štěpán Hůlka
[1] O výjimečném opaku by mohla svědčit např. organizace soutěže právnických časopisů "Karlovarské právnické dny" (Karlsbader Juristentage).
[2] Viz Revue církevního práva 18 - 1/2001, str. 55 nn.
[3] Čl. 13 odst. 2 Základné zmluvy medzi Svätou stolicou a Slovenskou republikou: "Školy a školské zariadenia uvedené v ods. (1) majú rovnaké postavenie ako štátne školy a školské zariadenia a sú neoddeliteľnou a rovnocennou súčasťou výchovno-vzdelávacej sústavy Slovenskej republiky..."
[4] Srov. k tomu anotaci z Revue církevního práva 17 - 3/2000, str. 264 k titulu: Herbert Kalb, Richard Potz, Brigitte Schinkele: Religionsgemeinschaftenrecht, Anerkennung und Eintragung, Verlag Österreich, Wien 1998.