Sebereflexe církevního práva v dnešním studiu teologie

Prof. Dr. Hugo Schwendenwein

Stať vyšla v rámci sborníku Theologie im Umbruch - zwischen Ganzheit und Spezialisierung, Wolfgang Weirer / Reinhold Esterbauer (Hg.) - Graz; Wien; Köln: Verl. Styria, 2000

1. Tajemství inkarnace

Teologické základy církevního práva navazují na tajemství vtělení. Pokud Ježíš přebývá v církvi, potom je pro strukturu církve určující to, co bylo vyjádřeno již v chalcedonské formuli, a sice, že Ježíš Kristus je skutečný Bůh a skutečný člověk. Samozřejmě, že toto "spojení" nemůže být mezi lidmi v životě církve viděno a upraveno jen v těchto nadpřirozených kategoriích; musí se brát také v potaz to, co se jeví v přirozeném životě lidí pro jejich soužití jako významný regulativ, totiž právo. Jak sféra nadpřirozena, tak i právo, patřící do oblasti přirozena, jsou důležité pro život a strukturu církve.

2. Teologická věda pracující s právnickou metodikou

Cílem církevního práva je nabízet pomoc a vodítka, poskytovat ochranu a vytvářet formy pro to, aby lidem jednotlivě a ve společenství ukázalo cestu ke království Božímu a na této cestě jim bylo nápomocno. Kanonické právo má proto zásadně diakonicky - pastorační funkci. Jako u každého práva je i v případě církevního práva jeho hlavním úkolem vytvářet kostru, bez které se živé bytosti na tomto světě neobejdou; církev má tedy k dispozici právo a potřebuje zákony, aby mohla jako organismus existovat v dočasnosti tohoto světa a aby mohla sledovat svůj účel. Jednotlivé normy mají sloužit vzájemnému soužití věřících na jejich pouti do království Božího. Kánony Kodexu je třeba chápat, v souladu s jejich původním významem, jako měřítko pro život Božího lidu a jeho poslání. Účelem právního řádu církve je konečně nabízet pravidla hry, struktury a formy, aby církev mohla být jako "communio", tj. vystavěná na slově (Božím) a svátostí, zárodkem jednoty, naděje a spásy pro celý svět (srov. Lumen Gentium 9). Papež Jan Pavel II. vyjádřil ve své encyklice "Redemptoris hominis" tuto myšlenku: "Všechny cesty církve směřují k člověku." Jednou z těchto cest je kanonické právo.[1]

Právní vědu zabývající se církevním právem je třeba chápat vzhledem k těmto právně teologickým základům jako teologickou disciplínu, která pracuje s právnickými metodami a tu více, tu méně zohledňuje podle předmětu norem právní pozice a předpoklady. Právo upravující svátosti se vyznačuje jinými dimenzemi, než které jsou vlastní například církevnímu právu procesnímu. Dimenze spirituality je v případě řeholního práva jiná než u církevního práva trestního apod.[2]

3. Svátostný charakter církve

Směrodatný ekkleziologický dokument II. vatikánského koncilu dogmatická konstituce o církvi "Lumen gentium" (LG) zdůrazňuje svátostný charakter církve. Je znamením a nástrojem vnitřního sjednocení s Bohem a zároveň jednoty celého lidstva. Když užívá LG pro církev obraz těla Kristova, tak se tím vyjadřuje, že božské a lidské je sjednoceno a že je v církvi, v které se nám ozřejmění tajemství spásy dostává skrze Ježíše Krista, přítomno působení Boha a jeho poslání. Používáním obrazů se vždy vyjadřuje něco, co patří ke skutečné církvi, aniž by tím byl vznášen nárok na to, tímto obrazem beze zbytku vyčerpat podstatu církve.[3]

4. Obraz Těla Kristova

Obraz Těla Kristova je v kanonistice spjat[4] s myšlenkou vtělení, s myšlenkou, že Bůh se stal člověkem a vzal na sebe ve své církvi dějinnou podobu. Podle LG (odst. 4) je Kristus hlavou Těla, kterým je církev. Z tohoto obrazu lze objasnit poslání církve, které vychází z hlavy a je podstatné pro církev. Často bývá poukazováno na vztah církve, jako mystického Těla Kristova, k eucharistickému Tělu Kristovu. Ve slavení eucharistie, v které lze spatřovat ve zhuštěné podobě realizaci života církve[5], se odráží vše podstatné pro právní strukturu církve. Když Mörsdorf říká, že církevní právo vyrůstá ze Slova a svátostí, tak nám to na jedné straně ukazuje, že Ježíš Kristus jako Hlava (Těla) je viditelně zastoupen pověřenými zmocněnci, tj. že se v církvi setkáváme s neviditelným duchovním zplnomocněním, a na druhé straně je poukazováno na aktivní účast všech věřících.

5. Církev lásky a církev práva

Katolická mravní nauka zná jedno přikázání, které shrnuje všechna ostatní přikázání, a sice přikázání lásky. V návaznosti na to bychom mohli podlehnout pokušení tázat se, jestli mnohé, co je právem upravováno, není vzhledem k přikázání lásky nadbytečné. Přikázání lásky je samozřejmě požadavkem vůči lidem, k jehož naplnění se v životě nabízí neustále mnoho výzev. Tyto výzvy naplňuje ten či onen člověk ve větší či menší míře a někdo třeba zcela nedostačujícím způsobem. Čím více lásky je skutečně žito, tím více si můžeme odpustit záruky právního charakteru.

Když se zaměříme na to odvětví práva, které se týká vztahu k bližnímu, tak se jedná v právu o minimum toho, co musí být vůči jiným chráněno. Aby mohl být vztah k bližnímu vytvářen optimálně, je zde samozřejmě zapotřebí překonat právo láskou. Takto viděno, není protikladem k církvi práva církev lásky - církev práva je základem, na kterém stojí církev lásky, protikladem k církvi práva by bylo společenství, které nerespektuje ani to, co mu podle práva náleží, a to by bylo takové společenství, které by muselo žít mimo civilizované lidstvo. Tím že církvi odepřeme charakter právnosti, nepřispějeme ani k tomu, aby v ní byl zdůrazněn charakter lásky, naopak by se tak dostala, pokud jde o její lidskou kvalitu, do sféry nanejvýš pochybných, takřka zkorumpovaných nebo dokonce zločinných společenství.

6. Komplexní skutečnost[6]

LG 8 (odst. 1) říká o viditelně ustavené církvi, jejíž nositelem je Kristus: "Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského i božského prvku. Pro nemalou obdobnost bývá církev srovnávána s tajemstvím vtěleného Slova. Jako totiž přijatá přirozenost sloužívá božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu duchu, který jej oživuje, k růstu těla…"[7]

I když se někdy užívá pro církev, která představuje společenství lidí, termín "societas" (srov. Dignitatis humanae 13, odst. 2), byl by vhodnější pro vyjádření skutečnosti, čím církev je, výraz "communio". Communio je výrazem pro společenství lidí spojených s Bohem prostřednictvím milosti a mezi sebou navzájem. I zde je vztah k eucharistickému communio, eucharistickému společenství večeře Páně, která je s církví v nerozlučném spojení.[8] Communio nevyjadřuje jen institucionální, právní aspekt církve, nýbrž též skutečnost, že jest dar Božím a živoucí Božské uskutečňování; vyjadřuje tedy komplexní skutečnost mysteria samotné církve.[9]

7. "Communio" jako klíčový pojem ekkleziologie

Když se dnes ve světle ekkleziologie II. Vatikánského koncilu zdůrazňuje struktura církve ve smyslu communio a láska je označována za určující sílu "communio"[10], musí se přitom vzít v potaz, že církevní "communio" po II. vatikánském koncilu nepředstavuje jen něco prostě neuchopitelného, "nikoli nějaký nejasný pocit, nýbrž organickou skutečnost, která vyžaduje právní podobu a zároveň je proniknutá láskou"[11].

8. Lidská společnost[12] a duchovní společenství

Oproti racionalistické přirozenoprávní nauce, která se pokoušela rozšířit nárok suverénního absolutistického státu i na oblast církevní, vyvinula se ve druhé polovině 18. století zejména v rámci würzburgské školy nauka o ius publicum ecclesisaticum, která se snažila zdůraznit samostatnost církevního práva v návaznosti na myšlenku "ubi societas, ibi ius"[13]. Skutečnost, že církev existuje jako společenství lidí, vede podle této nauky k vytváření právních předpisů.

Na počátku minulého století zastával Rudolf Sohm[14] radikálně spiritualistické pojetí církve, jehož důsledkem bylo chápání církevního práva jako danost vnějšího řádu, jako něco, co je v rozporu s čistě duchovní podstatou církve. Proti Sohmovi byla stavěna myšlenka inkarnace, skutečnosti, že se Kristus stal člověkem, myšlenka, že Kristus přebývá, i pokud jde o lidskou stránku, ve své církvi. Protože se Kristus stal člověkem, je jeho církev společenství k němu se hlásících lidí, viditelným lidským společenstvím, a je jí tak vlastní povaha viditelné lidské společnosti, a tím i právní povaha. Axiom "ubi societas, ibi ius", který se používá i pro církev na základě inkarnace, nachází své vyjádření též v LG 8 (odst. 1). Ve společenství, v kterém jsou lidé na sobě tak závislí, jako je tomu v církvi (záruka určitých služeb vykonávaných za účelem spásy prostřednictvím lidí; lidí, kteří se zasvětí církevní službě a plně závisí na církvi), jsou úpravy mající právní povahu nezbytností.

Pokud bychom popřeli právní dimenzi církve, nebo odpírali přiznat církevnímu právu, že patří do právního rodu (genus iuris), tak bychom se mohli dostat do pozice, která se označuje jako ekkleziologický monophysitismus[15].

9. Církevní právo - spíše výtvor tajemství spásy

Z doposud učiněných úvah by mohl být vyvozován závěr, že církevní právo je zakotveno spíše než v podstatě řádu spásy a církvi jako takové v přirozenosti sociálních struktur církve, které byly převzaty do mysteria Kristova, tj. do skutečnosti, že se stal člověkem[16]. Proti tomu nechť je uvedeno, že nestačí jen říci: Protože tu je vtělení, podílí se církev na lidské společnosti, a tím i na právu. To by mohlo svádět k tomu napodobovat právní úpravu těch společenství, která s sebou přinesla právo. Právo není v církvi po obsahové stránce primárně určováno jinými formami lidského práva, nýbrž církví, její podstatou, tj. zjevením. Je zásluhou Mörsdorfa, Rouco-Varela a jiných, že zřetelně poukázali na skutečnost, že vtělení není jen důvodem pro to, že církevní právo jest, ale že také otázka "jak", nebo-li obsah církevního práva, je určována vtělením[17].

Kristus ustanovil svoji svatou církev na zemi jako viditelnou strukturu a je neustále jejím nositelem (LG 8, odst. 1). Na základě církevní konstituce II. vatikánského koncilu lze říci, že lidský a božský prvek tvoří v církvi jedinou komplexní skutečnost (ibid.). Tato jediná komplexní skutečnost, která v sobě zahrnuje božský prvek, je určující nejen pro to, že církevní právo jest, ale i pro to, jakou má podobu. Ovšemže k tomu patří i lidský prvek, pročež se jeví paralely, jak vyplývá i z výše uvedeného, k lidskému právu jako legitimní. Církevní právo se ale nesmí na tyto paralely omezit.

10. Dynamika a stabilita

Účastenství na často se měnících podmínkách lidského života způsobuje, že církev neustále podléhá určitému procesu přizpůsobování se. K tomuto procesu přispěla také novelizace kanonického práva.

Dynamická stránka církevního práva, charakterizovaná hesly "novelizace", "přizpůsobení se", "změna", není ovšem bezbřehá. Je ji třeba poměřovat věrností k poslání církve. Je možné, že v průběhu vývoje byly některé strukturní prvky církve více poznány a zvýrazněny, ale v každém případě existují strukturní prvky církve, které její právní podobu předcházejí, vycházejí ze základů víry a přirozeného řádu a vyznačují se stabilitou.

V kanonistice vznikly také pokusy rozpracovat nejrůznější církevní struktury, které závažně ovlivňují právní podobu církve[18].

11. Lidské a božské právo

Církev je samozřejmě při vytváření svého právního řádu vázána předpoklady vyplývajícími z přirozeného práva (ius naturale) a ze zjevení (ius Divinum positivum), tedy právem božským (ius Divinum). Přirozeně musí být pro zajištění církevního života přijata úprava jdoucí nad rámec božského práva. V tomto případě se jedná o lidské právo, nebo, jak se také říká, o "ius mere ecclesiasticum". Konkrétní podoba předpisů tohoto druhu je určována zákonodárcem.

Ohledně předem daného božského práva dodejme na tomto místě následující[19]:

11.1 Předem dané božské právo zůstává stále božským právem, i když jej lidský zákonodárce pojme do pozitivně právní normy.

11.2 Lidmi stanovené pozitivní právo musí být interpretováno tak, aby bylo v souladu s božským právem.

11.3 Toto pozitivní právo nemůže potlačit božské právo. V případě konfliktu právních norem má božské právo přednost.

12. Rozmanitost úkolů, služeb a charismat

S ohledem na strukturu církve se s oblibou odkazuje na LG 32 (odst. 1), kde je vyzdvižena různorodost církevních úkolů a služeb. "Svatá církev je z božského ustanovení uspořádána a řízena s podivuhodnou rozmanitostí. ,Jako máme v jednom těle mnoho údů, ale tyto údy nemají všechny stejnou činnost, tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedním tělem v Kristu, k sobě navzájem jsme však údy' (Řím 12, 4-5)."[20]

Na citovaný koncilní text navazuje úvaha, že je v církvi velká rozmanitost úkolů, služeb a charismat (např. církevní služba vedení a zvěstování, zasvěcený život, laický apoštolát, manželský život). I kanonické právo se pokouší s tím vším počítat a zabývat se specificky těmito různými úkoly a charismaty ( např. právní úprava vedení církve, služba biskupa, faráře atd., právní normy o zvěstování víry, zasvěceném životě, manželské právo).

13. Spojení a opravdová rovnost

LG 32 (odst. 3) říká: "Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla. Neboť rozlišení, které Pán stanovil mezi posvěcenými služebníky a ostatním Božím lidem, nese s sebou i spojení, vždyť pastýři a ostatní věřící jsou spjati společnými potřebami."[21] Zde se tedy apeluje na spojení a "opravdovou rovnost" všech věřících.

14. Zvláštní poslání úřadu a kolegiální prvek

Na druhou stranu je ale zdůrazňováno zvláštní poslání úřadu, kterému dle teologické tradice náleží prostřednictvím svěcení zvláštní charakter, odpovídající jeho povaze. Mosiek užívá v této souvislosti výraz stavovské členění[22]. V návaznosti na 3. kapitolu LG "De constitutione hierachica Ecclesiae ..." se hovoří o "hierarchia iuris divini".[23]

Nehledě "na jasné vyzdvižení hierarchického prvku v církvi se nedá popřít, že pro církev podstatná ústavní forma je jedinečnou v důsledku dvou odlišných strukturálních principů, které ovšem patří k sobě: prvku hierarchického a prvku kolegiálního"[24].

15. Communio ecclesiarum

Výše zmíněná myšlenka o jednotě v rozmanitosti má význam nejen ohledně začlenění individua do církve, ale i ohledně začlenění společenství do církve. Pokoncilní kanonistika odvodila z LG 23 (odst. 1), podle kterého se církev skládá z dílčích církví, nauku o Communio Ecclesiarum. Církevní společenství znamená, jak v návaznosti na biskupský synod z roku 1967 rozvádí Heribert Schmitz, jednotu v plnosti rozmanitosti: "Neboť každá součást a každý úd mají své poslání a úkoly, tj. vlastní nenahraditelné poslání a úkol přispívat k plnosti celku."[25]

W. Aymans[26] poukazuje na to, že existují dva prvky, které jsou oba podstatné pro vztah dílčí církev - celá církev:

15.1 Církev existuje v dílčích církvích (vnitřní prvek): Poslání církve prostřednictvím Slova a svátostí je viditelné v dílčí církvi. Dílčí církve (v čele s biskupem) mohou ve slovu a svátostech obsahově uskutečňovat všechny základní prvky poslání církve. Potud podle Aymanse není rozdílu oproti celé církvi, které není vyhrazena nějaká svátost nebo nějaký předmět zjevení. To, co je celé církvi oproti dílčí navíc vlastní, spočívá ve funkci podporovat jednotu, která musí být z jejího pohledu garantována pro celou církev. Další podjednotky dílčích církví naproti tomu nemají všechny úkoly dílčí církve (např. svátost svěcení).[27]

15.2 Církev se skládá z dílčích církví (vnější prvek): Zde je vyjádřena sociologická skutečnost. První prvek, brán sám o sobě, by mohl vést příliš snadno k pouhému spojení autokefálních církví, druhý prvek by sám mohl vést k vytvoření monolitického bloku, jednotné církvi, jejíž jednotlivé části by představovaly podřízené jednotky církve bez oné samostatnosti. Communio Ecclesiarum je strukturním zákonem pro opravdovou církev Ježíše Krista, která je vystavěna z dílčích církví, z nichž každá jednotlivě odráží celou církev.

Vedení dílčí církve přísluší hierarchickému vedoucímu orgánu s biskupskou pravomocí, který začleňuje Boží lid v dílčí církvi do církve celé. V čele celé církve stojí hierarchický vedoucí orgán s primaciálními pravomocemi, Svatý Otec, který spojuje dílčí církve a celý Boží lid.

I když se i v odloučených církvích a církevních společenstvích vyskytují prvky konstituující církev, chybí jim k plnosti communio spojení s jednotnou organizací, jejímž garantem je nositel Petrova úřadu. Opravdová církev Kristova je plně uskutečněna v Katolické církvi (LG 8, odst. 2).

16. Význam pro osoby činné v církevním prostředí

Právní uspořádání církve je skutečností a ten, kdo usiluje o získání diplomu nezbytného pro výkon určitého povolání nebo o získání titulu v oboru teologie, musí znát samozřejmě také právní struktury církve a právní otázky, s kterými přijde do styku při praktické činnosti v církvi. To platí nejen pro kněze, ale i pro ostatní osoby činné v duchovní službě.

I učitel náboženství by měl mít základní znalosti církevního práva, které potřebuje, aby jednak v každodenních rozhovorech o církvi a o vnitrocírkevních procesech byl schopen poskytovat fundované informace, odpovědi a příspěvky do diskuse o právních strukturách církve a o problémech s tím spojených (např. o úřadech a způsobech jejich obsazování, o svazech, organizacích, o vztahu státu a církve, o právněhistorických souvislostech atd.); měl by znát pravidla hry života církve v Božím lidu uvnitř i navenek, měl by mít před očima církev nezávisle na aktuálním, často emocionálním vychýlením se určitých témat, celou církev v její komplexnosti, v jejím mysteriu zamýšleném Bohem, ale také v její lidsky hříšné situaci, měl by se považovat za pomocníka života církve v a s "communio".[28]

17. Důležitost předmětu církevní právo

Důležitost předmětu církevní právo v teologickém vzdělávání je zdůrazněna jak ve vyjádření Kongregace pro katolické vzdělávání, prot. č. 194/74 z 2.4. 1975, tak ve vyjádření této kongregace "Modifiche" z 15. září 1986. Na jejich základě byl v rakouském vysokoškolském právu zvýšen počet vyučovacích hodin církevního práva v teologicky zaměřených oborech.

Podle prvně uvedeného z citovaných dokumentů se má církevní právo v teologickém studiu vyučovat na ekkleziologickém pozadí. Také je třeba při výuce tohoto předmětu brát v potaz pastorační stránku. Samozřejmě se také zdůrazňuje nutnost nahlédnout též na vztah státu a církve a na konfesní právo platné v dotyčné zemi.

18. Církevněprávní materie, která by měla být předmětem výuky na fakultách

Církevněprávní materie, která by měla být předmětem výuky na fakultách, by měla každopádně obsahovat následující témata:

18.1 základy a struktury církevního uspořádání (k čemuž také patří právní postavení věřících, kleriků, laiků a osob, které se rozhodly pro některou z forem zasvěceného života);

18.2. křesťanská iniciace a rekonciliace z církevněprávního pohledu;

18.3 manželství v právním systému církve;

18.4 poměr vztahu církve a státu;

18.5 k tomu přistupují samozřejmě další menší oblasti jako obecné normy církevního práva, právní předpisy o zvěstování nauky a minimálně alespoň přehled o kanonickém procesu.

19. Vzdělávání v oblasti církevního práva

Vzdělávání v oblasti církevního práva slouží hlubšímu uchopení reality církve v její právní dimenzi. Neměly by zůstat zcela opomenuty:

· znalost historického vývoje církevního práva a

· církevněprávních problémů,

· výuka schopnosti teoreticky odůvodňovat, proč věda církevního práva patří do systému teologie,

· schopnosti aplikovat přiměřeně platné normy v pastorační praxi,

· schopnosti rozumět novým zákonům a v omezeném rozsahu je interpretovat a

· sledovat vědeckou diskusi o církevněprávních otázkách.

20. Spolupráce s ostatními disciplínami

Hranice jednotlivých teologických disciplín se v průběhu několika posledních let staly více propustnými. Některé otázky jsou natolik komplexní, že adekvátní odpověď může být nalezena jen, spojíme-li více dílčích aspektů, které jsou předmětem jednotlivých disciplín. Jeví se jako navýsost přiměřené kombinovat zpracování církevněprávních obsahů s aspekty přesahujícími obor církevního práva a za tím účelem využívat spojení s jinými teologickými disciplínami. To otevírá současně možnosti zdůraznit teologický charakter práva v církvi.

21. Otázky dneška

Silné zdůrazňování ekkleziologického pozadí církevního práva vede samozřejmě k tomu, že konkrétní církevní normy jsou stále přezkoumávány, jestli jsou patřičné ve společenství spásy založené Ježíšem Kristem, nebo jestli vyžadují změny nebo diferenciace.

Hojně se vyskytují problémy, které jsou probírány v souvislosti s reformními snahami. Tyto problémy mají povětšinou také církevněprávní stránku, i když v mnoha případech stojí v popředí nebo jsou ve hře i jiné otázky. Když je slyšet v souvislosti s vnitrocírkevními reformními snahami názor, že církevní právo představuje tam nebo onam velkou překážku, tak musí být řečeno, že církev v průběhu času stále měnila právní ustanovení, s kterými mohla disponovat. U těch norem, které nenáleží "ius mere ecclesiasticum", které jsou církvi předem dány přirozeností věcí nebo vyplývají z poslání uloženého církvi Kristem, mají možnosti změn své meze.

Tam, kde je církevní právo označováno jako příčina nemožnosti požadované reformy církve je často v pozadí skutečnost, že církevní představitelé jsou, pokud jde o církevní právo, vázáni teologickými premisami nebo normami přijatými II. vatikánským koncilem, a proto musí být nejprve objasněna otázka, jestli normy patří do celku "iuris mere ecclesiastici", nebo jestli je v nich skryto jádro, kterým církev nedisponuje. Pokud nenáleží k depositum fidei a jsou měnitelné, mohou být za určitých okolností předmětem vědecké diskuse úvahy "de lege ferenda". Zde může hrát roli - případně i s ohledem na dosavadní zkušenosti - posouzení otázky, které řešení se jeví jako nejvhodnější pro nejoptimálnější podobu církevního života.

Kritika církevního práva neprobíhá jen z důvodu vázanosti na teologické premisy (především vyplývající z II. vatikánského koncilu), ale také se Kodexu vytýká, že jde ve svých snahách o reformy příliš daleko. Tak se mnozí, kteří církvi a zejména jejímu právu vyčítají přílišnou přísnost a blokování reforem, domnívají, že některé důvody nicotnosti manželství Kodexu z roku 1983, jejichž zákonná podoba je oproti Kodexu z roku 1917 nová, patří mezi kaučukové paragrafy, které umožňují prakticky vše a rozmělňují církevní disciplínu. Problém, že se v případě nových zákonných ustanovení setkáváme s velmi nevyváženými pokusy o interpretaci, není typicky specificky církevněprávní, jsme s ním konfrontováni při předkládání nových zákonů v nejrůznějších právních systémech. To ukazuje, jak je důležité přistupovat k normám s adekvátně vzdělaným porozuměním.

(přeložil Štěpán Hůlka)

Resumé

Autor popisuje na základě otázek dneška povahu církevního práva a jeho vztah k právní vědě a teologii. Dále představuje konkrétní požadavky na výuku církevního práva v rámci teologického studia.

Právní věda zabývající se církevním právem je teologickou disciplínou pracující s právnickými metodami. Církevní právo patří do oblasti přirozena a je důležité pro život a strukturu církve. Spoluurčováno je základními teologickými pojmy: "communio" a vtělení. Právo není v církvi po obsahové stránce primárně určováno jinými formami lidského práva, nýbrž podstatou církve, tj. zjevením. Přitom existují strukturní prvky církve, které její podobu předcházejí, vycházejí ze základů víry a přirozeného řádu a vyznačují se stabilitou. Církev práva není protikladem církve lásky, ale základem církve, na které stojí církev lásky.

Při stanovení ohnisek ve výuce církevního práva na teologických fakultách neopomíjí autor konfesní právo a vztah státu a církve v dané zemi. V oblasti církevního práva je vyzdvihována komplexní metodika vedoucí k lepšímu pochopení a aplikaci církevněprávních norem, tak aby nebyly chápány jako překážka ve vývoji církve nebo jako reformy církve, jdoucí příliš daleko.

Summary

The Self-reflection of Church Law in the Present Study of Theology

An author describes the character of church law and its relation to legal science and theology. Further he presents the concrete requirements of teaching church law in the frame of theological studies.

The legal science whose subject is church law is a theological discipline in which legal methods are applied. Church law belongs to the area of naturalness. It is important for the life and the structure of the Church. It is co-determined by the basic theological terms of "communio" and the Incarnation. Church law is not primarily determined by other forms of human law, but by substance of the Church, i.e. by the Incarnation. There are structural elements of the Church, which precede its form. These are based on the faith and the order of nature and are characterised by stability. The church of law is not in contrary to the church of love. The church of love is based on the church of law.

When he states focuses in teaching church law at theological faculties the author doesn't omit state ecclesiastical law and the relation between the state and church in given country. He points out a complex method for better understanding church law and its application so church law is not understood as a barrier to the Church development, or as too far going reforms of the Church.

Zusammenfassung

Das Selbstverständnis des Kirchenrechtes im heutigen Theologiestudium

Aufgrund der heutigen Fragestellungen beschreibt der Autor die Natur des Kirchenrechts und sein Verhältnis zur Rechtswissenschaft und zur Theologie. Ferner stellt er die konkreten Anforderungen auf die kirchenrechtliche Ausbildung im theologischen Studium dar.

Die kirchliche Rechtswissenschaft ist als theologische Disziplin zu verstehen , die mit juristischer Methode arbeitet. Das dem natürlichen Bereich zugeordnete Kirchenrecht ist eines der für Aufbau und Leben der Kirche gewichtigen Elemente. Mitbestimmend seien doch die theologischen Grundbegriffe: "Communio" und Inkarnation. Das Recht in der Kirche bestimmt sich inhaltlich nicht primär nach anderen Formen menschlichen Rechts, sondern vom Wesen der Kirche, d.h. von der Offenbarung. Es gibt der rechtlichen Gestaltung der Kirche vorgegebene, von den Glaubensgrundlagen in Verbindung mit der natürlichen Ordnung getragene Strukturelemente, denen Stabilität eignet. Rechtskirche ist auch kein Gegenstück zur Liebeskirche, sie ist eine Basis, auf der die Liebeskirche aufbaut.

Bei der Gewichtlegung in der Ausbildung des Kirchenrechts auf den theologischen Fakultäten vergißt der Autor nicht Staatskirchenrecht und Staat-Kirche-Verhältnis zu nennen. Im Bereich des Kirchenrechts wird eine komplexe Methodik herausgehoben, die zum beseren Verständnis der kirchenrechtlichen Rechtsnormen und zur deren beseren Anwendung führt. Diese stellen zur Zeit weder Hindernis für die Entwicklung der Kirche, noch die zu weit gehende Kirchenreform dar.

Riassunto

L´autoriflessione del diritto della chiesa nello studio di teologia d´oggi

L´autore descrive il carattere del diritto canonico e il suo atteggiamento alla scienza di diritto e alla teologia sulla base delle questioni d´oggi. Poi presenta concrete richieste all´insegnamento di diritto canonico nell´ambito dello studio di teologia.

La scienza del diritto canonico é una disciplina religiosa operante con metodica giuridica. Il diritto delle chiese appartiene all´area del naturale ed é importante per la vita e la strutture della chiesa. É condeterminato con nozioni teologiche "communio" e "incarnazione." Il diritto nella chiesa non é fondamentalmente determinato dalle altre forme di diritto degli uomini, ma dalla sostanza della chiesa, cioé la rivelazione. Ci sono ellementi strutturali della chiesa che antecedono il suo aspetto, escono dai fondamenti della fede e dell´ordinamento naturale e si distinguono per la stabilitá. La chiesa di diritto non sta in contraposizione alla chiesa della caritá, ma é fondamento sul quale la chiesa della caritá e edificata.

Per stabilire i fochi nell´insegnamento di diritto canonico sulle facoltá teologiche l´autore non omette il diritto ecclesiastico statale e i rapporti dello Stato e della Chiesa nei singoli paesi. Nell´ambito di diritto canonico é sopraelevata la metodica complessa dirigente verso una miglior comprensione ed applicazione dellle norme canoniche in modo che non siano capite come un ostacolo nello sviluppo o come eccessive riforme della Chiesa.

O autorovi

Emeritní Prof. Dr. Hugo Schwendenwein, nar. 5.11. 1926 v Klagenfurtu, vystudoval právo, katolickou teologii a kanonické právo. Doktorem práv se stal na universitě ve Vídni, doktorem kanonického práva v Římě. Od roku 1969 působil jako univerzitní docent, od roku 1973 jako řádný profesor kanonického práva na univerzitě v Grazu. V letech 1976-1979 byl děkanem Katolické teologické fakulty této univerzity. Po mnoho let zastupoval Svatý stolec v řídícím výboru pro právní spolupráci ve Štrasburku v rámci Rady Evropy. Je rovněž konsultorem Papežské rady pro výklad textů zákonů. Od roku 1995 je řádným členem Rakouské akademie věd. Jako autor je znám obsáhlým komentářem "Nové církevní právo"( Graz 1983, 2. vyd. Graz 1984), vydaném po promulgaci nového církevního kodexu z roku 1983. V roce 1992 mu vyšlo "Rakouské konfesní právo", čítající 882 stran. Jeho habilitační práce "Formace kněží při přerodu/zlomu církevního práva" byla vyznamenána cenou kardinála Innitzera. Za zmínku stojí soubor jeho článků "Ius et iustitia. Církevněprávní a konfesněprávní stati" (Freiburg, Švýcarsko 1996, 922 str.).

Emeritus Professor Dr. Hugo Schwendenwein, born on October, 5, 1926, in Klagenfurt, graduated in law, catholic theology and canon law. He obtained the doctorate in law at the University of Vienna, the doctorate in canon law in Rome. From 1969 he habilitated as a docent, from 1973 he holded the Chair of Canon Law at the University of Graz. From 1976 to 1979 he was the dean of the Faculty of Catholic Theology there. For many years he has been a representative of the Holy See in the Head Committee for Legal Collaboration of the European Council in Strasbourg. He is a consultor of the Pontifical Council for the Interpretation of Legislative Texts. From 1995 he is an ordinary member of the Austrian Academy of Sciences. As a author, he is known by the comprehensive commentary The New Church Law (Graz 1983, the 2nd ed. Graz 1984), edited after the promulgation of the new Church code in 1983. In 1992, the book The Austrian State Ecclesiastical Law was edited, which amounts to 882 pages. His thesis for habilitation as a docent The Formation of Priests at the Turn of Canon Law was awarded the Prise of cardinal Innitzer. The collection of his articles The Ius et iustitia, Articles on Church Law and State Ecclesiastical Law (Freiburg, Switzerland 1996, 922 p.) is to be mentioned too.

Em. Univ. Prof. Dr. Dr. Hugo Schwendenwein, geb. am 5.11. 1926 in Klagenfurt, kann auf ein abgeschlossenes Studium der Rechte, der katholischen Theologie, und des kanonischen Rechtes zurückblicken. Das Doktorat der Rechte hat er an der Universität Wien, das des kanonischen Rechtes in Rom erlangt. 1969 wurde ihm die Lehrbefugnis als Universitätsdozent für Kirchenrecht an der Universität Graz verliehen. 1973 wurde er neben dieser Universität zum ordentlichen Professor für Kirchenrecht ernannt. Von 1973 - 1976 war er Senator der Universität Graz, von 1976 - 1979 Dekan der Katholisch - Theologischen Fakultät. Durch viele Jahre hat er den Hl. Stuhl im Leitungskommitee für juristische Zusammenarbeit des Europarates in Strasbourg vertreten. Er ist auch Konsultor des Pontificium consilium de legum textibus interpretandis. Hugo Schwendenwein ist in der Fachwelt durch Vorträge in den verschiedensten Ländern und durch zahlreiche Veröffentlichungen in Erscheinung getreten. Seine Habilitationsschrift "Priesterbildung im Umbruch des Kirchenrechts" wurde mit dem Kardinal-Innitzerpreis ausgezeichnet. Nach der Promulgation des revidierten kirchlichen Gesetzbuches (1983) erschien aus seiner Feder die erste umfassende Gesamtdarstellung des erneuerten Kirchenrechtes (Das Neue Kirchenrecht, Graz 1983, 2. Aufl. Graz 1984). 1992 veröffentlichte er ein 882 Seiten umfassendes "Österreichisches Staatskirchenrecht". Erwähnt sei auch eine Sammlung von ihm verfasster Aufsätze (Ius et iustitia. Kirchenrechtliche und staatskirchenrechtliche Aufsätze, Freiburg Schweiz 1996, 922 Seiten). Die österreichische Akademie der Wissenschaften hat Professor Schwendenwein 1985 zum korespondierenden und 1995 zum wirklichen Mitglied gewählt. Er ist Träger zahlreicher staatlicher Auszeichnungen. Die Kirche hat sein Wirken durch Ernennung zum Apostolischen Proronotar gewürdigt.

Il prof. emerito. dr. Hugo Schwendenwein, nato il 5. 11. 1926 a Klagenfurt è laureate in diritto, teologia cattolica e in Diritto Canonico. Conseguì il dottorato di diritto nell`Università di Vienna, il dottorato del Diritto Canonico a Roma. Dal 1969 era professore associate e dal 1973 professore ordinario del Diritto Canonico nell`Università di Graz. Negli anni 1976 - 1979 era decano della Facoltà di Teologia Cattolica della medesima università. Per lunghi anni svolgeva l`incarico di un rappresentante della Santa Sede nel Comitato Dirigente per la Collaborazione Giuridica a Strasburgo presso il Consiglio d`Europa. Svolge altrettanto la funzione del consultore del Pontificio consiglio per l`interpretazione dei testi legislativi. Dal 1995 è un membro ordinario dell`Accademia Austriaca delle Scienze. Come autore è noto per un commentario voluminoso "Il nuovo Diritto Canonico" uscito dopo la promulgazione del CIC - 1983 (Graz 1983, 2. ed. Graz 1984). Nel 1992 è uscì il suo "Diritto Ecclesiastico Austriaco" contenente 882 pagine. La sua tesi di libera docenza "La formazione sacerdotale durante la rottura del Diritto Canonico" era insignita dal premio del card. Innitzer. E degno di menzione anche la raccolta del suoi saggi "Jus et iustitia. I saggi del Diritto Canonico ed Ecclesiastico" (Freiburg, Svizzera 1996, p. 922).

[1] Paarhammer, H., Kirchliche Rechtsordnung und Religionsunterricht, in: Biesinger A./ Schreijäck T., Religionsunterricht heute. Seine elementaren theologischen Inhalte, Freiburg/Br. 1989, 245.

[3] Schwendenwein, H., Das neue Kirchenrecht, Gesamtdarstellung, Graz 1984, 25.

[4] Hervada, H./Lombardia, P., El Derecho del Pueblo de Dios 1, Pamplona 1970, 33 n.

[6] Srov. k tomu také Sobanski, R., Koscioł - Prawo - Zbawienie, Katowice 1979, 62 nn.

[7] Pozn. red. Citujeme podle českého překladu in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995.

[8] Saier, O., "Communio" in der Lehre des Zweiten Vatikanischen Konzils, Mnichov 1973, 25-46.

[9] Srov. v této souvislosti také Sobanski, R., Modell des Kirche-Mysteriums als Grundlage der Theorie des Kirchenrechts, in: Archiv für katholisches Kirchenrecht 145 (1976) 22-44.

[10] Ahlers, R., Eucharistie und Kirche. Kirchenrechtliche Implikationen einer eucharistischen Ekklesiologie, in: Theologisch-praktische Quartalschrift 140 (1992) 36.

[12] Srov. k tomu Beyer, J., Renouveau du Droit et du Laicat dans l´Eglise, Paris 1993 13 n.

[13] To souvisí s vytvořením nauky o církvi jako societas perfecta (církev jako společnost s vlastním právem). Srov. k tomu Listl, J., Kirche und Staat in der neurenen katholischen Kirchenrechtswissenschaft, Berlin 1978, 4-45.

[14] Sohm, R., Kirchenrecht 1, Berlin 1923. Viz též Viladrich, P.J., El Dercho Canónico, in: Catedráticos de Dercho Canónico de Universidades Espanolas (vyd.), Derecho Canónico 1, Pamplona 1974, 43-45.

[15] Bereme-li vážně skutečnost, že se Kristus stal člověkem, tak má i vytváření společenství lidí v církvi lidské komponenty a její právo je součástí genus iuris.

[16] Srov. Corecco, E., Theologie des Kirchenrechts, in: Listl, J. (vyd.), Handbuch des katholischen Kirchenrechts, Regensburg 1983, 12-24, 19-21.

[17] Mörsdorf označil za Slovo a Svátosti za stavební kameny církevního práva, za jeho základy (Mörsdorf, K., Zur Grundlegung des Rechts in der Kirche, in: Münchener theologische Zeitschrift 3 [1952] 329-348; Mörsdorf, K., Kanonisches Recht als theologische Disziplin, in: Archiv für katholisches Kirchenrecht 145 {[1976] 45-58). Rouco-Valera zdůrazňuje, že základní prvky mysteria církve jako kategorie lidu Božího, Corpus Christi Mysticum, Slovo, svátosti, apoštolská sukcese nabízejí nutné prvky pro formulaci kanonického pojmu práva (Rouco-Valera, A.M., Was ist katholische Rechtstheologie?, in: Archiv für katholisches Kirchenrecht 135 [1966] 530-543; Rouco-Valera, A.M., Katholische Rechtstheologie heute, in: Archiv für katholisches Kirchenrecht 145 [1976] 3-21). Proto není možné, jak to vyjádřil papež Pavel VI. ve svém proslovu před II. mezinárodním kongresem kanonického práva 17. září 1973, v době po II. vatikánském koncilu, která je ve znamení prohloubování ekkleziologie, pěstovat kanonistiku bez předcházejícího teologického vzdělávání: "Col Concilio Vaticano II si č definitivamente chiuso il tempo in cui certi canonisti ricusavano di considerare l´aspetto teologico delle discipline studiate, o delle leggi da essi applicate. Oggi č impossibile compiere studi di Diritto canonico senza una seria formazione teologica." (Comm. 5, 1973, 124). Viz v této souvislosti také: Beyer, J., Summi Pastoris Joannis Pauli II recens de Iure ecclesiali et iuribus fundamentalibus magisterium, in: Periodica de re morali, canonica, liturgica 70 (1981) 27.

[18] Srov. např. Mosiek, U., Das Verfassumgsrecht der Lateinischen Kirche 1, Freiburg/Br. 1975, 31-38.

[19] Srov. k tomu Hervada, J., Il diritto naturale nell´ ordinamento canonico, in: Ius Ecclesiae 1 (1989) 507.

[24] Mosiek, Verfassungsrecht 1,34. Poukazuje přitom na "Nota explicativa praevia" 3-4 k LG 22.

[25] Schmitz, H., Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung. Sichtung und Wertung, Trier 1979, 15 a 41 pozn. 59. Viz též de Echeverria, L., La diocesis y los territorios equivalentes, in: Catedráticos de Derecho Canónico de Universidades Espanolas (vyd.), Derecho Canónico 1, Pamplona 1974, 290.

[26] Aymans, W., in: Listl, J. (vyd.), Handbuch des katholischen Kirchenrechts, Regensburg 1983, s. 239 n.

[27] II. vatikánský koncil používal se zálibou výraz "církev" pro celou církev i pro dílčí církve, ale již ne pro farnosti (o farnosti se říká, že reprezentuje viditelnou církev). Jako církve se označují převážně ta společenství, v jejichž rámci mohou být vykonávány všechny funkce církve, tj. episkopálně organizovaná společenství. (Aymans, W., Die Communio Ecclesiarum als Gestaltgesetz der einen Kirche, in: Archiv für katholisches Kirchenrecht 139 (1970), 69-90).

[28] Paarhammer, Kirchliche Rechtsordnung und Religionsunterricht, 246.