Feliciani Giorgio:

La libertá religiosa nel magistero di Giovanni Paolo II.

Gli episcopati nuovi protagonisti delle relazioni tra la Chiesa e gli Stati.

L intesa tra il Ministro per i beni e le attivitá culturali e il Presidente della Conferenza Episcopale Italiana relativa alla conservazione e consultazione degli archivi d interesse storico e delle biblioteche degli enti e istituzioni ecclesiastiche.

Náboženská svoboda v učení Jana Pavla II.

Episkopáty jako noví protagonisté vztahů mezi církví a státy.

Dohoda mezi ministrem kultury a předsedou Italské biskupské konference o zachování a nahlížení do historických archivů a knihoven církevních organizací a institucí.

Naše redakce obdržela tři vědecké publikace profesora Giorgia Felicianiho, který vyučuje kanonické a konfesní právo na univerzitě Sacro Cuore v Miláně a byl dříve jako světově uznávaný odborník prezidentem prestižní Consotiatio Internationalis Studio Iuris Canonici Promovendo.

Seřaďme jeho tři články z poslední doby podle stupně obecnosti pojednávaných témat.

V prvním z nich, nazvaném "Náboženská svoboda v učení Jana Pavla II.", publikovaném v periodiku "Rivista internazionale dei diritti dell uomo", ročník 12., leden - duben 1999, Feliciani zkoumá texty Jana Pavla II., které se dotýkají tématu náboženské svobody, především poselství "L Eglise catholique", které papež v roce 1980 adresoval představitelům zemí, jež podepsaly Helsinský závěrečný akt v roce 1975, a různá jiná papežova poselství a projevy. Vysoce aktuální jsou za současné vyostřené situace, kdy se zradikalizovalo teokratické či spíše hierokratické pojetí islámu, citace z papežových poselství pro světový den míru pronesených v roce 1988 a 1991, které Feliciani uvedl do vzájemné souvislosti: papež se ohrazuje proti "diskriminačním a někdy i otevřeně pronásledovatelským opatřením", která se objevují tam, kde je snaha "identifikovat zákon náboženský a zákon civilní" (s. 159). Zároveň uvádí papež náboženskou svobodu do kontextu s ostatními právy a svobodami, přičemž ukazuje, že právě ona je vlastně pramenem mnoha dalších svobod a lidských práv: "právo na náboženskou svobodu není pouze jedním z mnoha lidských práv", nýbrž je "do té míry navázáno na všechny ostatní svobody - zejména na svobodu slova, vyjadřování, sdružování a výchovy vlastních dětí - že respekt k ní ze strany státu je znamením respektu vůči ostatním základním právům" (s. 160). Feliciani také uvádí velmi podrobný výčet kolektivních práv a svobod, která vyplývají z náboženské svobody, nacházející se v již citovaném poselství "L Eglise catholique". Církve mají "zejména právo mít vlastní vnitřní hierarchii, vykonávat duchovní službu, jmenovat si duchovní, komunikovat s věřícími na jakékoli úrovni, mít instituty pro formaci a teologická studia, publikovat náboženské knihy, všemi prostředky hlásat víru, rozvíjet výchovné, charitativní a sociální činnosti" (s. 164). Feliciani také odhaluje skutečnost, že Jan Pavel II. ještě jako krakovský arcibiskup měl na II. vatikánském koncilu vliv na formulaci koncilové deklarace "Dignitatis humanae" o náboženské svobodě, zejména svým vystoupením z 22. září 1965.

Článek o úloze biskupů, přesněji biskupských konferencí v konfesněprávních úpravách, publikovaný v odborném časopisu "Periodica de re canonica", díl 89 z roku 2000, přináší pro nás velmi objevné informace. Nejstarší výslovné přiznání rozhodovací úlohy biskupské konference ve vztahu státu a církve nachází Feliciani v polském konkordátu z roku 1925, jehož článek XXIII. "požaduje zvláštní autorizaci konference pro jakoukoliv změnu jazyku, ve kterém se káže, modlí a vyučují seminární kurzy" (s. 661). Dovídáme se také, že jedno ze schémat návrhu dekretu II. vatikánského koncilu "Christus Dominus" obsahovalo "uznání právní účinnosti rozhodnutí konferencí o otázkách týkajících se celého národa, jež je třeba projednat s vládami. Je to návrh, který v koncilních otcích vzbudil protichůdné reakce, a byl poté překonán rozhodnutím nechat na samotném papeži celou odpovědnost v určení témat, v nichž mají konference zákonodárnou pravomoc" (s. 662). Jan Pavel II. svěřil mnohým biskupským konferencím normotvornou a smluvní úlohu ve věcech vztahu státu a církve. Feliciani vypočítává: "smlouvy se Španělskem v roce 1979 o vyučování a kulturních i ekonomických otázkách a v roce 1980 o daních, s Itálií v roce 1984, s Maltou mezi léty 1989 a 1998, s Polskem v roce 1993, s Venezuelou v roce 1994, s Maďarskem v roce 1994 a 1997, s Gabunem v roce 1997 a s Chorvatskem od roku 1996" (s. 664-665). Právní kvalifikace těchto aktivit biskupských konferencí je následující: "Příslušné konference jsou tak povolány vytvářet partikulární právo v rozličných oblastech, jež se vymykají těm oblastem, které jim ohledně jejich legislativních kompetencí přiznává Kodex" (s. 666). Feliciani se také pokusil z takovýchto smluv sestavit kompletní seznam jejich tematických okruhů a dokládá každou položku seznamu konkrétními příklady z jednotlivých dohod: "církevní kulturní památky, hromadné sdělovací prostředky, duchovní služba v ozbrojených silách, v nemocnicích, ve vězeních, občanskoprávní postavení sdružení věřících a sociálních ústavů" (s. 669-670). V Itálii pak jde také o "duchovní službu státní policii, kulturní památky náboženského zájmu, církevní archivy a knihovny" (s. 670).

Třetí článek, uveřejněný v časopise "L Amico del Clero" č. 12/2000, pojednává o dohodě, týkající se historicky cenných církevních archivů a knihoven, která byla sjednána v roce 2000 mezi italským ministrem kultury a předsedou italské biskupské konference. Tato dohoda navazuje na ustanovení čl. 12, č. 1, odst. 3. současného italského konkordátu z roku 1984, jež je v podstatě modifikací konkordátu z roku 1929, jejímž cílem bylo zohlednit přechod Itálie od fašistické totality k demokratickému státu jakož i změny v katolické církvi po Druhém vatikánském koncilu. Smyslem dohody je určit, kdy je třeba brát při archivářství a knihovnictví v úvahu náboženský zájem ("interesse religioso"), a jaké vzájemné povinnosti a oprávnění z tohoto zájmu vyplývají pro umístění archívů a knihoven, jejich přemísťování, veřejné zpřístupňování a inventarizaci či katalogizaci. Úlohou státu je "technická spolupráce, ... finanční přispívání, vybavení, ... restaurování dokumentačního materiálu" a ovšem také, vzhledem k možným krádežím, "kontrola antikvárního trhu" (s. 11). Kardinál Ruini, předseda Italské biskupské konference, ocenil pojednávanou dohodu jako "významný krok kupředu", neboť "od prosté neformální spolupráce, která je zřejmě podmíněná místními a osobními okolnostmi, se přechází ke spolupráci strukturované" (s. 14).

Stanislav Přibyl