Právní postavení teologických fakult v německém ústavním právu
upravující oblast kultury
Prof. Dr. Martin Heckel
Ve zkrácené podobě
předneseno pro Společnost pro církevní právo v Praze 24. října 2001.
I. Vztah státu jako nositele kultury a
konfesního práva[1]
Teologické
fakulty stojí na průsečíku vědy, státu a církve. Teolog se věnuje vědecké
činnosti neoddělujíc od sebe bádání, výuku, zkoušení a akademickou samosprávu.
Vykonává ji jako státní úředník, ve spojení s fakultou plní státní funkci jako
důsledek státní organizační moci a univerzitní samosprávy. Zároveň tím plní
církevní funkce, které mají eminentní význam v teologickém bádání, tzn. v
systematickém, historickém, prakticky-teologickém rozvoji a úpravě církevních
základů víry a ve vzdělávání budoucích služebníků církve, zejména duchovních a
učitelů náboženství, jimž je uloženo uchovávat tradici božského zjevení v
církvi. Věda a učení zde spolu neoddělitelně souvisejí[2]
a mají své opodstatnění a cíl v jednotném specifickém pojmu teologické vědy.
Tento pojem je
měřítkem, podle nějž se řídí jednotlivé, porůznu roztroušené, detailní normy
práva upravujícího postavení teologických fakult. Tyto normy lze pochopit jen v
celkovém institucionálním pohledu, nemá-li se význam teologických fakult jako
služba teologické vědě, a tedy i význam práv a povinností vyplývajících ze
statusu teologa, minout účelem. Bez pochyby je teologická věda a učení jádrem
církevní existence; jejich prostřednictvím je předurčováno, co se později stává
myšlením, slovy, skutky a dějinami církve. Jedná se tedy o ústřední církevní
funkci, ovšem v rukách sekulárního státu současné pluralitní společnosti a v
rámci jeho právních norem.
Právo upravující
postavení katolických teologických fakult je obsáhle upraveno v příslušných
normách ústavního práva, běžného zákonodárství, státněcírkevních smluv a
univerzitních statutárních přepisech[3].
V rámci této přednášky se ovšem nechci věnovat právním detailům, nýbrž hlubokým
problémům, které se táhnou napříč celým systémem této právní úpravy.
V oblasti práva
upravujícího postavení teologických fakult se prolínají a jsou ve vzájemném
napětí dva velké okruhy norem. Jednak normy ústavního práva upravující oblast
kultury, jednak normy konfesního práva. Jak lze tomuto vzájemného vztahu
rozumět?
Jsou snad
liberální normy ústavního práva týkající se kultury deformovány dogmatickou
vázaností konfesního práva, tj. tradičními církevními privilegii jakožto
anachronickým přívěskem z dob církevního vrchnostenského státu?
Anebo panuje
vnitřní i vnější shoda mezi normami ústavního práva a konfesního práva
moderního svobodného právního státu v té míře, že se zde může rozvíjet v
rozmanitých světských právních formách sekulárního státu bez vnitřního odcizení
duchovní vázanost? Je přitom učiněno zadost stejnou měrou vědecké svobodě ve
světském kulturním státu a svobodě církve v rámci její duchovní samostatnosti a
vlastní odpovědnosti?
II. Obsáhlý úkol státu rozvíjet kulturu
Moderní světský stát si dal za úkol
dalekosáhlou péči o vědu v celé její šíři a mnohotvárnosti.
Podpora a
svoboda vědy byly vždy úzce spojeny v rámci ochrany poskytnuté státem: svoboda
kultury neznamenala její vyčlenění se z oblasti státního práva a přenechání
konkurenčnímu boji společnosti bez státního vlivu (jak je tomu v kulturně
sporném soukromém televizním vysílání založeném na liberálním vzoru z
hospodářství a společnosti). Svoboda byla spíše zajištěna přímo státní mocí v
podobě svobodné organizační struktury státních vědeckých institucí.
Respektování jedinečnosti a svébytnosti různých oblastí kultury bylo povýšeno
na nedotknutelný cíl ústavy, jehož smyslem je realizace svobodného bádání a
učení, které je vázáno étosem vědeckého hledání pravdy; tím se odlišuje
svobodný kulturní stát 19. a 20. století od totalitních systémů, které svou státní
ideologií a zavedením státní politické strany sice zrušily konstantinovskou
formu církevní vrchnosti, ale zároveň v ní v sekularizované podobě pokračovaly.
Svobodný
kulturní stát proto podporuje a chrání vědecké disciplíny a směry pluralitně a
svobodně, pokud jde o jejich pestrost a různost jejich duchovního profilu a
jejich vnitřní zákonitosti bez toho, že by je podrobil autoritativnímu státnímu
definování vědy a kultury.
Také teologie je
v německé vědecké tradici zahrnuta jako tradiční vědecké odvětví vysoké úrovně
do této ochrany vědy ze strany sekulárního ústavního státu. Takto chápána,
uznána a právně garantována byla již v dřívějších ústavách[4].
I Základnímu zákonu je laicistické, "antiteologické" omezení záruk svobody vědy
cizí.
Zvláštnosti
teologie musejí být proto respektovány jak kultovní byrokracií tak
souvisejícími vědními disciplínami; tyto zvláštnosti vyplývají z předmětu
studia a její metody, nebo-li ze skutečnosti, že se týká působení božského
zjevení ve světě a pro tento svět, jeho pochopení a důsledků v dějinách a
přítomnosti se všemi implikacemi pneumatologie a ekkleziologie, konkretizování
zjevení v nauce, učitelské službě a vyznání víry církve tak, jak to bylo velkým
tématem církevních dějin půldruhého tisíciletí od dob církevních otců.
Proto musejí být
respektovány náboženské a vědecké odlišnosti evangelické a katolické teologie
státními orgány spravujícími oblast kultury. Pluralitně otevřený charakter
záruk vědecké a náboženské svobody chrání teologické bádání a učení právě ve
své konfesijní podmíněnosti a podobě proti každému přehmatu, ať už ze strany
orgánů správy kultu, university, neteologických fakult nebo sesterských
teologických fakult jiných vyznání.
Sekularizovaný
stát pečuje a chrání teologii z různých, dobrých důvodů: dělá to při své
liberální sekulární otevřenosti a nepodjatosti vesměs kvůli teologii samé,
neboť teologie neoddělitelně patří jako dílčí disciplína k německému, resp.
západoevropskému kulturnímu a vědeckému vývoji vůbec[5].
Činí tak ostatně jen v rámci sekulární rovnosti, tedy bez jakéhokoli
náboženského nebo ideologického privilegování, ale také bez diskriminace ve
smyslu zákazu obsaženém v čl. 3 odst. 3 Základního zákona (ZZ). Kulturní stát o
ni dbá z důvodů její jedinečné vědecké hodnoty, ale také z důvodů plodné
provázanosti s jinými humanitními vědami. Dále má i stát sám elementární
kulturněpolitický zájem na tom, aby se i teologie sama v konfrontaci s
ostatními vědami otevírala výzvám doby. To slouží nejen zachování tradice, ale
také zachování životních podmínek pluralitní společnosti a sekulárního
ústavního státu, který podle známého výroku Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho žije
z těch předpokladů, které sám nemůže zajistit. Skutečnost, že dnes na území
Německa žijí milióny muslimů a příznivců jiných náboženství, jejichž duchovní
se nevystavují výzvám odpovědného akademického dialogu, hrozí přerůst postupem
času v palčivý politický problém.
III. Sekularizace
Všeobecná
sekularizace duchovního života představuje pro teologické fakulty novou situaci
a výzvu. Pro mnohé teology - zejména v evangelickém táboře - tím vzrůstá
pokušení "zesvětštit vlastní" chápání vědy. Už jen když se teologie chápe ve
smyslu odkazu Ludwiga Feuerbacha a Maxe Webera jako "čistá" humanitní věda,
která se zaobírá náboženskými sebeprojekcemi člověka a jeho sociálním
sebeuskutečňováním místo toho, aby sloužila Božskému stvořitelskému a
spasitelskému dílu, nelze potom rozumět a odůvodnit existenci a zvláštní
institucionální formu teologie na universitě jako důsledek a funkci zvláštního
teologického pojmu vědy a jejího vědeckého cíle[6].
Sekularizace
zvláště pak moderního ústavního státu a jeho právního systému je na jednu
stranu důsledkem všeobecné sekularizace duchovního života. Na druhou stranu se
právní pojem sekularizace vyznačuje poměrně jasnými rysy.
Právní pojem
sekularizace znamená jednak osvobození státu a statusu občana z konfesní
závislosti "křesťanského státu" a státní církevní vrchnosti, jednak znamená
institucionální sebeomezení státu na sféru světského[7].
Toto omezení zaručuje církvím (jakož i ostatním náboženským společnostem) a
taktéž křesťanské teologii svobodu náboženského sebeurčení a náboženské
sebereflexe[8].
Bez pochyb
ukončila Výmarská říšská ústava půldruhého tisíciletí trvající epochu
"církevního státu". Účel státu a státní organizace, politická a občanská práva
byly v roce 1919 zbaveny konfesionálního podtextu a byla svobodnou formou
provedena odluka státu od církve. Státním orgánům byla odepřena kompetence vést
aktivní konfesionální a náboženskou politiku podle vlastních etatistických
měřítek. Sekulární náboženská svoboda se od té doby vztahuje na všechna
náboženství světa a zahrnuje i absenci náboženské příslušnosti. Křesťanské
církve byly principiálně postaveny na roveň ostatním náboženským společnostem.
"Konstantinovské propojení" trůnu a oltáře bylo ve zbývajících institucích
odstraněno a všechna privilegia velkých církví byla zrušena. Po pádu
totalitního systému v roce 1945 došlo k "restauraci západoevropského
křesťanského světa". Konfesněprávní články Výmarské ústavy zůstaly zachovány a
byly v roce 1949 doslova převzaty do Základního zákona Spolkové republiky
Německo.
Obě velké církve
v Německu považovaly toto formální právní zrovnoprávnění z roku 1919 za
zraňující diskriminaci - a vzhledem k dosavadnímu postavení a činnosti pro lid
a stát to nepřekvapuje. Přitom ovšem podcenily obrovské možnosti, pokud jde o
jejich rozvoj v novém konfesním právu, vedeného liberálními principy rovnosti a
svobody, což mělo neblahé důsledky pro republiku v krizovém roce 1933.
Neboť
sekularizace státu a práva v roce 1919 spojila svou novou světskost se svobodou
státu a společnosti jakožto základním konstituujícím principem. Ústavní stát
nenahradil dřívější křesťanské (ve výsledku značně vybledlé) státní náboženství
laicistickou státní ideologií. Sekulární, konfesně neutrální stát se tak právě
z důvodů ústavních nestal státem, který by sekularizoval kulturu a společnost a
zavazoval se k agnostické neutralitě. Právní pojem sekularizace není vybudován
- jak se mnozí filosofové jako Hans Blumenberg a Hermann Lübbe domnívají - po
vzoru sekularizace církevního majetku, tj. jako boj proti církevnímu majetku v
materiálním a imateriálním slova smyslu. Naopak je takováto sekularizace
církevního majetku vzhledem k principiálnímu zákazu sekularizace záruk
církevního majetku zakázána - a to vesměs v souladu se zárukami náboženské
svobody.
Zkrátka, moderní
svobodné církevní právo se stalo sekulárním rámcovým zákonodárstvím pro všechna
náboženství. Sekularizace práva v moderním svobodném státě znamená rámcovou
sekularizaci. Proto se náboženství může v tomto sekulárním rámci svobody
ústavního státu rozvíjet po duchovní stránce bez překážek a ztráty svého
smyslu. Smysl a pointa sekularizace práva v moderním pluralistickém státě
spočívá právě v tom, že se lze proti ideologickým tendencím k sekularizaci
náboženství bránit stejným způsobem, jakým byl odstraněn státní
konfesionalismus ve veřejném životě a právu. Od dob frankfurtského sněmu v
kostele sv. Pavla (1848/49) se konfesní právo vyznačuje tímto sekulárním
vyrovnáním v rámci svobody náboženství. Tato linie byla po zkušenostech s
"kulturkampfem" a bojem církví proti totalitním režimům upevněna ve Výmarské
ústavě i v Základním zákoně, a to navzdory všem programům směřujícím k nucené
státní emancipaci, liberalizaci a demokratizaci náboženství a náboženských
společností.
Právní pojem sekularizace spojuje - stručně shrnuto - následující nesourodé a přesto se shodující momenty: (1.) Sekulární odstranění všech církevních a konfesních privilegií a nadřazenosti stanovením právních záruk světsky chápané svobody a autonomie; (2.) odloučení státu od církve v rámci imanentních demokratických právních struktur a jeho legitimace; (3.) obsahová relativizace a vyprázdnění tradičních teologických pojmů, zejména pojmů jako náboženství, svoboda nebo náboženská svoboda obsažených v konfesním právu; (4.) sebeomezení se státu na stanovení světských rámcových struktur v konfesním právu, které má občanům a náboženským společnostem zaručit svobodné náboženské sebeurčení; při stanovení mezí těchto záruk se omezuje jen na světsky motivované zákonodárství k zajištění obecného blaha; (5.) potřeba vyplnit náboženskoprávní pojmy a záruky podle vlastního chápání občanů a náboženských společností jakožto subjektů základních práv; (6.)státní respektování, uznání a recepce náboženského sebeurčení všude tam, kde stát přijde do styku s náboženským, kulturním či sociálním fenoménem.
IV. Základní struktura svobodného světského
konfesního práva
Pro ústavní právo upravující oblast kultury a
konfesní právo z toho vyplývají následující čtyři základní momenty, které se
vyskytují ve všech možných oblastech a jsou určujícím faktorem např. pro právo
teologických fakult, právo upravující výuku náboženství, vzdělávání učitelů, památkovou
péči o sakrální umělecké předměty, charitativní instituce, duchovní službu v
armádě nebo právní úpravu státních svátků.
Sekulární stát
nemá žádnou pravomoc činit náboženská rozhodnutí či stanovit určitá měřítka[9].
Nemůže proto samostatně a jednostranně regulovat náboženskou stránku určitých
kulturních fenoménů, nemůže rozhodovat přezíravě a bez ohledu na sebeurčení té
které náboženské společnosti. Není již oním "křesťanským státem", který si na
základě božského povolání a panovnické odpovědnosti stanoví jako pravomoc provádět
reformaci, resp. náboženské reformy, a křesťansky korigovat selhávající
duchovní moc. Sakrální království Karlovců, Ottonů či sálské dynastie patří od
dob boje o investituru minulosti; ius
reformandi v počátcích novověkého státu, protestantská církevní vláda, bylo
již Vestfálským mírem rozhodujícím způsobem omezeno a ve zbývajících formách
roku 1919 odstraněno[10].
Sekulární stát
nemůže náboženskou stránku náboženských fenoménů ignorovat nebo eliminovat.
Přeměna teologie v sekulární náboženskou vědu, resp. v náboženskou kritiku,
výuky náboženství ve výuku o náboženství, sakrálních památek s liturgickými
funkcemi na sekulární "církevní muzea" (sovětského typu) by představovaly
hluboký zásah, který by zničil a zkreslil duchovní jednotu teologie. Ústavní
záruky čl. 4 odst. 1,2 a čl. 5 odst. 3 ZZ zajišťují teologickým fakultám nejen
jejich právní existenci jakožto vnější formu, ale i jejich duchovní profil, tj.
jejich teologické zvláštnosti včetně všech odlišností, jak mezi katolickou a
evangelickou teologií, tak i vzhledem k jiným vědeckým odvětvím. To vyplývá
stejnou měrou z náboženské svobody i ze svobody vědy.
Svobodný
sekulární stát nemůže dát chápání vědy, vázanost na víru a právní postavení
teologických fakult volně k dispozici státním úředníkům zaměstnaným na těchto
fakultách, neboť tento úřad je určován postavením fakult ve své konfesní
orientaci a vázanosti. Tento úřad je třeba vykonávat v rámci kompetencí a
funkcí stanovených ústavou, zákony a státně-církevními smlouvami.
Samozřejmě je i
učitel teologie - jako každý občan - subjektem zcela sekulárně pojaté
náboženské svobody a svobody vědeckého bádání. Tyto svobody mu nejen dovolují
nastoupit do takového úřadu, popř. z něj odstoupit, nýbrž mu umožňují zastávat
bez jakýchkoliv omezení názory, které se nedrží v rámci tohoto úřadu nebo mu
dokonce odporují. Základní právo mu dokonce umožňuje svobodně konvertovat nebo
odpadnout od víry nebo i proti víře bojovně vystupovat. Pokud ale opustí
hranice věroučného konsensu své církve, ztrácí tím ovšem způsobilost vykonávat
svůj úřad. Základní právo náboženské svobody nezakládá žádný nárok teologa na
jmenování do úřadu a žádné právo na změnu vázanosti teologické profesury na to
které vyznání. A už vůbec neobsahuje právo na "přeorientaci" této církve a
vyznání, neboli neobsahuje právo zasahovat do kolektivní náboženské svobody
církve a jejích věřících, neboť teolog se dobrovolně zavázal vzdělávat budoucí
duchovní v rámci vyznání této církve.
Tyto svobody
církve ovšem porušuje stát, když jmenuje jako státního úředníka, který má za
úkol vzdělávání duchovních, osobu, jež protiřečí učení církve. Jestli se jedná
o takový případ, je třeba vyvodit z práva na sebeurčení a tudíž z církevního
chápání vlastních věroučných základů[11].
Jako resumé
vyplývá, že svobodný světský stát musí - tam kde se setká s náboženskými
projevy a institucemi - respektovat, jak dotčené náboženství chápe hranice to,
co považuje za "katolické", resp. za "evangelické". Náboženskoprávní pojmy mají
světský rámcový charakter a plní svou funkci tím, že odkazují na dotyčné
náboženství. Co se skrývá pod pojmy víra a vyznání podle čl. 4 odst. 1 ZZ a
pojmem teologického chápání vědy podle čl. 5 odst. 3 ZZ, je vyhrazeno
svobodnému sebeurčení a chápání té které náboženské společnosti.
Toto sekulární
sebeomezení se na světský rámec zaručuje bez jakéhokoliv nátlaku zároveň
svobodu a rovnost, světskost státu a duchovní integritu duchovních projevů a
korporací. Státní rámec je stejný pro všechny, takže jej jednotlivé náboženské
společnosti mohou naplnit různými formami vyznání. Stát dbá o rovnost, aniž by
se dopouštěl nějaké nivelizace, a umožňuje liberálně rozvoj v mnohosti a
různosti náboženským společenstvím, která se všechna těší stejné právní ochraně
a podpoře bez privilegování nebo diskriminace z náboženských nebo ideologických
důvodů
Také záruky
týkající se teologických fakult se vyznačují touto rámcovostí a odkazem na
sebeurčení náboženských společností. Stát je odpovědný za kulturu v tom smyslu,
že odpovídá za zachování teologické vědy a její vědecké úrovně. Tohoto závazku
se nemůže zbavit. Zároveň ale nedisponuje zvláštním duchovním charakterem
teologických fakult, nýbrž respektuje autonomii jednotlivých konfesí, na kterou
se vztahují i ustanovení ústavy[12].
To nás přivádí k problematice odluky církve od státu.
V. Odluka a kooperace v oblasti práva
teologických fakult
Ani princip
odluky se v německém ústavním právu nevyvinul jako laicistický "bojovný
princip, nýbrž je používán jako stavební kámen vzájemného vyrovnání"[13].
Na první pohled se to může zdát paradoxní, že právě odluka nutí moderní
svobodný ústavní stát ke kooperaci s náboženskými spolčenostmi. Neboť
"křesťanský stát" rozhodoval dříve náboženské otázky ve vlastní režii bez
jakéhokoliv vázání se na církevní moc, kterou udržoval v mezích a korigoval
prostřednictvím konfesněprávních nástrojů jako např. placet, ius reformandi, ius inspicendi cavendi a appelatio ab abusu. Světský stát se ale
této své náboženské charakteristiky zbavil. Protože nezná žádnou státní konfesi,
a ani žádnou státní ideologii, nemá ani žádné ústavněprávní pravomoce a vlastní
měřítka pro řešení náboženských otázek. Protože musí náboženstvím podle čl. 3
odst. 3 a čl. 4 ZZ zaručit svobodný rozvoj bez diskriminace, nemůže ani
ignorovat nebo eliminovat náboženské prvky v odpovídajících sociálních a
kulturních oblastech. Z toho vyplývá:
Odluka státu a
církve neznamená, že by se církevní a státní oblast navenek zcela oddělila.
Konfesní právo, tak jak je formulováno v rozhodnutích ústavodárce z roku 1919 a
1949 zná kategorii "společných záležitostí" (resp. rex mixtae), které zasahují jak do sféry odpovědnosti státu tak té
či oné církve. Nábožensky determinované významy jako teologická věda, výuka
náboženství, sakrální náboženská památka se nedají šalamounským rozhodnutím
rozetnout na dvě půlky, světskou pro stát a sakrální pro církev. Tyto společné
záležitosti naopak nabobtnaly, neboť moderní kulturní a sociální stát zahrnuje
do své normotvorné pravomoci stále nové oblasti společenského života, které
různě dotuje a jinak podporuje, podmiňuje, omezuje a plánuje.
Odluka státu a
církve znamená oddělení pravomocí a měřítek rozhodování[14]
v závislosti na cíli tohoto oddělení a možných okruzích odpovědnosti. Vždy,
když se stát a církev setkávají v rámci činností souvisejících se zajištěním
nábožensky determinovaných obsahů, omezuje se stát na světské a církev na
duchovní aspekty, pravomoce a měřítka. Zde leží i klíč k řešení většiny
konfesněprávních problémů. Tato "klauzule o měřítcích" platí v právu upravujícím
postavení teologických fakult, památkovou péči, v případě výuky náboženství
nebo duchovní služby v armádě a dalších oblastech.
Princip odluky
nabízí respektování pravomocí a měřítek druhé strany všude tam, kde se stát a
církev ve vzájemných záležitostech střetávají. Odluka byla německým
ústavodárcem konstituována jako prostředek vyrovnání a svobody. Zajišťuje
emancipaci církví vzhledem k státu, státu vzhledem k církvím a za třetí také
občana ve vztahu k náboženskému tlaku ze strany státu a církví. Svobody ve
vzájemných záležitostech se nedá dosáhnout vyčleněním se ze státu, nýbrž jen
zohledněním v rámci státního práva. Je proto třeba tuto svobodu chápat jako
svobodu nikoli od státu, ale ve státě.
Z důvodů tohoto
sebeomezení se obou stran na své pravomoce, měřítka a odpovědnost, jsou stát a
církev odkázány na kooperaci a koordinaci, což vede nutně k omezené koordinaci
vzájemných vztahů[15].
Svrchovaný
ústavodárce zakázal státním orgánům činit rozhodnutí o otázkách náboženských
pravd a přenechal je jako vlastní záležitosti příslušným náboženským
společnostem. Sekularizace státu tak vedla k dříve neslýchanému rozšíření se
smluvních ujednání s jednotlivými církvemi[16].
Krátce se zmiňme
ještě o původu a významu toho všeho. Závazek k vzájemné koordinaci není
anachronickým přívěskem konfesněprávních tradic z dob křesťanského
vrchnostenského státu, který je třeba reformovat, nýbrž spatřil světlo světa v
době pozdního pruského osvícenství[17].
Evangelické právo teologických fakult zůstalo oproti tomu až dodnes, pokud jde
o jejich vnější právní formu, na úrovni staršího stavu z dob církevní vrchnosti
státu[18].
Sporné církevní otázky týkající se pravdivosti církevního poselství a jeho
teologického zpracování nemohou být ale v současnosti (vzhledem k sekularizaci
státu a jeho oddělení se od církve) rozhodnuty státními orgány, nýbrž jen tou
kterou církví v rámci jejího práva na sebeurčení. Na tomto místě vyvstává jeden
obecnější problém.
Bez pochyby je
zapotřebí silné institucionální propojení církve a teologie. Kdysi tomu však
bylo jinak. V křesťanském konfesijním státě plnily teologické fakulty - jakožto
státní orgány pro církevní záležitosti křesťanského státu - jednotnou
státně-církevní funkci, přičemž se církve k daným záležitostem vyjadřovaly z
hlediska církevní politiky v podobě úředních teologických posudků pro
panovníka. Především v evangelických oblastech, ale i v katolickém
vrchnostenském státě se teologické fakulty ve své podstatě podobaly ostatním
státním orgánům, které měly na starost spravování církevních záležitostí.
Odlukou státu a církve po roce 1918 bylo toto vše definitivně od sebe odtrženo.
Konsistoře připadly církvím, teologické fakulty státu, i když právě fakulty i
nadále vykonávají podstatné církevní funkce tím, že slouží základům církevního
učení a vzdělávání církevních služebníků. Vnější odluka neměla vést k vnitřnímu
odcizení a odloučení. Institucionální propojení mezi teologickou vědou a
církevními úřady lze dnes uskutečnit ovšem jen v rámci vnitrocírkevního práva[19].
A sice tím, že jsou teologové jednotlivě nebo i v korporativních celcích
povoláváni do vnitrocírkevních funkcí a jsou tak vázáni odpovědností vůči
církvi. V rámci vnitrocírkevní právní úpravy by měli být příslušníci
teologických fakult na základě vnitrocírkevních předpisů z důvodů jejich
teologické kompetentnosti více vtaženi do prací na církevních otázkách, které
by se neměly neomezovat jen na jednotlivá pozvání k církevním zkouškám nebo k
jiným speciálním úkolům.
Každopádně
teologické konflikty, pokud jde o učení, mohou být vyřešeny jen uvnitř církve.
Může se stát, že křesťan v teologickém učitelském úřadě může být ve svých
odlišných názorech na víru "v právu". Nikdo zvenčí mu ale nemůže vzít právo
prosadit se teologicky přesvědčivým způsobem ve své církvi. Liberální nábožensky
neutrální stát nemůže být ochráncem ryzosti víry pro církev (a v jejím rámci) místo
ní samé[20].
Pravidlo ve
svobodném systému odluky, že pravomoci státu se vztahují na světská, pravomoci
církve na duchovní rozhodnutí a měřítka při vzájemném respektování a věcně
odůvodněné kooperaci, je základním klíčem pro zodpovězení mnoha speciálních
otázek. Jen heslovitě můžeme zmínit otázky ohledně jmenování teologických
pedagogů a jejich odvolávání, zřizování teologických fakult, jejich činnosti a
organizace, vydávání studijních a zkušebních řádů, připuštění učitelů a
studentů jiných vyznání či postavení nestátních církevních vysokých škol. Jen
institucionální celkový pohled umožňuje chápat změť norem z různých dob jako
smysluplný celek. Neboť příslušné normy jsou naprosto roztroušeny a jsou svou
strukturou velmi nesourodé[21].
Tyto druhořadé a
třetiřadé detailní právní problémy si zasluhují zvýšenou pozornost. I v případě
teologických fakult se ďábel skrývá v detailu. Speciální otázky se vyznačují
tím, že se objevují izolovaně a sporadicky a hrají samy o sobě jako právní
otázky podřadnou roli. Dotčené instituce a osoby si nejsou mnohdy zprvu
precedenčních dopadů vědomy a jsou ve vedlejších otázkách sváděny k
experimentování a podstoupení určitého rizika. Hlavní nebezpečí pro existenci
teologických fakult dnes ale nepředstavuje jejich formální zrušení, ale
narušení jejich právní struktury, podobně jako se drolí mozaikově nahozená
omítka, a udržovaný proces duchovní eroze za fasádou ústavních a
smluvněprávních záruk.
VII. Konflikty v otázkách svobody
Právo upravující
postavení teologických fakult v sekulárním ústavním státě je kolbištěm
konfliktů pro základní práva náboženské svobody a svobody vědy. Bylo by to asi
zjednodušující, označit paušálně tento spor jako spor mezi svobodou vědy a
náboženskou vázaností. Neboť všechny závazky vyplývající z víry vystupují pod
ochranným pláštěm náboženské svobody, takže vždy proti sobě stojí svoboda proti
svobodě, jedna víra proti jiné víře, jeden vědecký názor proti jinému[22],
přičemž v případě vědeckých názorů jsou tyto názory odpovídajícím způsobem
spojeny s opačnými náboženskými postoji.
Z těchto
konfliktů se nemůže světský stát vyvléci, neboť bere teologii z důvodů jejího
kulturního přínosu a zásadního vědeckého charakteru pod svou ochranu a sám dokonce
jako provozovatel organizuje teologické bádání a učení. Neutralita[23]
zde nemůže spočívat v tom, že budou náboženské postoje a konflikty ignorovány a
nebrány na zřetel, jak je to praktikováno i v jiných případech, kdy jsou politická
a občanská práva občanů a veřejné úřady nezávislé na vyznání. Toho by bylo lze
dosáhnout jen radikální laicistickou odlukou a zrušením teologických fakult.
Stát proto musí
v teologických konfliktech na teologických fakultách přijímat rozhodnutí.
Záruky svobody náboženské víry a vědy nesmí sám porušovat ani dopustit, aby
byly porušovány ostatními. Jako sekulární stát ale sám nemůže rozhodovat otázky
náboženských pravd o sobě, tj. v jejich duchovním kontextu. Musí ale po vnější
právní stránce nastolit rovnováhu mezi dotčeným občanem a náboženskými
společnostmi, která v maximální možné míře zohledňuje nejrůznější požadavky
svobodné pluralitní společnosti a poskytuje jim ochranu. K tomu dochází v rámci
omezení se sekulárního (dříve křesťanského), neutrálního státu na teologicky
relativizované rámcové normy, jejichž náboženská náplň je přenechána subjektům
základních práv ke svobodnému sebeurčení.
Náboženská
svoboda a svoboda vědy, tak jak vyplývají z ústavy, jsou rámcovými právnickými
pojmy, které zajišťují nositelům těchto základních práv, že mohou sami svobodně
určit, co považují ve smyslu své víry a svého vědeckého přesvědčení za pravdivé
a správné. Státním orgánům moci zákonodárné, výkonné a soudní je ale ústavou
znemožněno, aby svobodu nositelů základních práv omezovaly nebo jinak násilně
zarovnávaly prostřednictvím autoritativních, státních definic náboženství nebo
vědy[24].
Tyto
sekularizované, relativizované a teologicky vyprázdněné právní záruky
náboženské a vědecké svobody sekulárního státu v čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5
odst. 3 ZZ nedovolují v žádném případě státním orgánům, aby relativizovaly a
sekularizovaly (tak jak to vyžadovalo "chápání základních práv" v
komunistických ústavách ve smyslu marxistické ideologie) předmět ochrany těchto
základních práv, tj. náboženské a vědecké chápání pravdy a usilování nositelů
základních práv o pravdivé poznání. Tyto záruky mají naopak hledání pravdy a
přesvědčení jednotlivých nositelů základních práv podle jejich přesvědčení
chránit před zásahy ze strany orgánů státní moci a před přehmaty jiných
společenských skupin.
To v daném
případě znamená, že náboženská víra církví a jejich věřících a tím i určité
náboženské vědecké pojetí teologie jsou chráněny čl. 4 a 5 ZZ, aniž by došlo ke
zkrácení a odcizení jejich zvláštních rysů.
Svobodu vědy ve
smyslu ústavního práva nelze tedy stanovit tak, jak ji chápe nějaká filosofická
nebo sociologická vědecká teorie. Z hlediska právního je proto marná snaha,
když se někteří teologové pokoušejí vědeckost jejich teologie dokázat podle
určitých, filosofických vědeckých teorií, aktuálně "převažujících" v
metodických diskusích. Je přitom jedno, jestli se jedná o teorie Alberta,
Poppera, "Frankfurtské školy" nebo některých z hermeneutických směrů. Z pohledu
ústavního práva je pro teologii relevantní nikoliv cizí chápání teologické
vědy, nýbrž její vlastní pojetí.
Toto chápání je
velmi závislé na předmětu teologického zkoumání. V něm jde o to vědecky vyložit
Božské zjevení v Ježíši Kristu podle tradic té které církve a teologie, vědecky
jej reflektovat a dosvědčit a to vždy, když je k tomu zapotřebí teologické
interpretace. Předmět teologie tak určuje (a to i v rovině ústavněprávní) pojmy
jako "víra" "vyznání", "výkon náboženského přesvědčení" a zejména "svobody",
čímž se na tomto místě nemůže hlouběji zabývat[25].
Duchovní plnost, hutnost a zvláštnost těchto pojmů je chráněna otevřenými
světskými (a tudíž teologicky vyprázdněnými) zárukami svobod svobodného
právního státu a podporována péčí o vědu pluralitního kulturního státu. Ve
skutečnosti tak učinil svobodný stát Pilátovu otázku základem svého
relativizovaného sekulárního konfesního práva. Nezpracoval ji ovšem, neboť nemá
žádnou státní ideologii, jako cynickou odpověď, ale jako otevřenou otázku,
kterou mohou zodpovědět jen dotčení nositelé základních práv podle svého
vlastního přesvědčení[26].
Pluralitní
relativismus státních záruk svobod má sloužit tomu, aby se jednotliví nositelé
základních práv snažili o absolutno, o pravdu ve víře a vědě takovým způsobem,
jak ji každý sám pro sebe a ve společenství s ostatními zakouší, poznává a
rozvíjí[27].
Otevřenost a obsahová neurčitost státem definovaných pojmů náboženství a vědy
musí jít tak daleko, aby v nich byly obsaženy jednoznačnost a rozhodnost
přesvědčení nositelů základních práv. Obecnost forem státní ochrany tak chrání
právě zvláštnost jednotlivých nositelů práv. Zrovna tak rovnost ústavních záruk
pro všechna náboženství zajišťuje jejich svobodnou rozmanitost a odlišnosti v
náboženských postojích.
Pluralitní
relativismus státního práva není totiž účelem o sobě ve smyslu státní doktríny.
Tak jako sekulární, emancipovaný moderní stát garantuje jinak smýšlejícím a
ateistům svobodu odvrátit se od křesťanského poselství a církve, tak rovněž
umožňuje křesťanům následovat ji v myšlení, slovech i skutcích bez jakékoliv
světského odcizení.
VIII. Diferencované sekulární řešení v
podobě vyrovnání
Chápání svobody v křesťanské víře a
křesťanské teologii se ve svém pojetí liší od relativizovaného, sekulárního
chápání svobody světského ústavního státu zrovna tak propastně, jako se od sebe
obsahově liší teologickými obsahy naplněný pojem víry od prázdné rámcové formy
"víry" a pojmu náboženství sekulárních záruk svobod.
V Novém zákoně
znamená svoboda jako základní soteriologický pojem svobodu od hříchu, od zákona
a smrti, svobodu jako důsledek zvěstování pravdy a jako formu života v pravé
víře. Tato svoboda má svůj základ v Kristově oběti na kříži, ve víře je darem
Boží milosti. Neznamená svobodu volby mezi různými náboženskými nabídkami a
lidskými názory, tak jak byla vyjádřena v široce pojatých ústavních zárukách
svobod, inspirovaných neostoicismem a filosofií osvícenství.
Vztah mezi
široce pojatým světsky-právním pojmem svobody a křesťanskou vírou a teologickou
vědou[28]
je komplikovaný a ambivalentní.
Na jednu stranu
tu máme co do činění s hlubokými rozdíly v podstatě, který je vyjádřen v obraně
a odklonění se od konfesního a klerikálního poručníkování.
Rozhodující je
ale na druhou stranu postupné seřazení, resp. navrstvení duchovního a světského
chápání svobody. Zvláštní duchovní pojetí svobody nositelů základních práv je
jako právní statek obsažen v rámci obecných světských záruk svobod, které
slouží onomu duchovnímu pojetí svobody jako široký světský ochranný plášť.
Zajišťují mu svobodné rozvinutí v tomto světě a nabízejí mu ochranu před
znásilněním a odcizením ze strany státní moci a konkurujících náboženství a
ideologií.
Konflikty mezi
základními právy[29] různých
nositelů základních práv, jak jednotlivci tak náboženskými společnostmi, může
stát z důvodu vlastního omezení se na sekulární státní úkoly a měřítka směrovat
k vnějšímu sekulárnímu, vyrovnávajícímu řešení, které se pokud možno co nejméně
dotýká dotčených základních práv. Otázku teologické pravdy, která je jádrem
tohoto konfliktu, nechává otevřenu, protože takové rozhodnutí je státu ústavně
zakázáno. Liberální struktury základních práv mu znemožňují náboženské
posuzování, natož náboženské korektury pojetí náboženství nebo vědy dotčeného
nositele základního práva. Proto stát nemůže přimět nebo nutit ani jednotlivého
teologa, ani dotčenou náboženskou společnost prostřednictvím státních opatření
ke "správným" teologickým postojům v případech, kdy se dopustili pochybení
ohledně pravdy křesťanského zjevení nebo správnosti jejího vědeckého zpracování.[30]
Proto mohou být
teologické spory o pravou nauku opravdu vyřešeny jen v rámci teologické vědy a
církve. Sekulární stát je nemůže a nesmí řešit, jak dokazuje hořké ponaučení se
z náboženských válek od dob rozštěpení se víry a církve. Stát může - právě svým
vnějším pokusem o vyrovnání - ochraňovat jednak vnější světský mír, jednak
svobodu všech zúčastněných podle jejich vlastního chápání a sebeurčení.
Ve skutečnosti
je zde třeba stále rozlišovat mezi různými právními vztahy. V právu
teologických fakult jde na jednu stranu o zachování individuální náboženské
svobody teologů působících na těchto fakultách, na druhou stranu o zachování
korporativní náboženské svobody církve, jejíž vyznání spolu s vzděláváním
jejích duchovních je úřední povinností těchto teologů. Nesmíme zapomenout na
ochranu individuální a kolektivní náboženské svobody těch mnoha věřících, kteří
se k této církvi počítají a kteří nechtějí, aby jejich církevní nauka byla
"přeorientována" v tom směru, že by stát vpustil do jejich stáda vlka v kůži
beránčí.
To že stát, přes
svou sekulární povahu, stále jako provozovatel organizuje činnost teologických
fakult, se dnes již neodůvodňuje péčí o křesťanství jakožto státní náboženství,
ale vyplývá jednak ze státního úkolu péče o kulturu, jednak z pomocné role,
kterou stát hraje při uskutečňování základního práva náboženské svobody občana
toho kterého vyznání[31].
Náboženská svoboda církve a jejích věřících by byla porušena, kdyby jim stát
oktrojoval jako vysokoškolského učitele teologie, který má sloužit rozvoji
jejich základů víry a vzdělávání jejich duchovních, někoho, kdo odporuje jejich
teologickému chápání víry.
Náboženská
svoboda a vědecká svoboda teologa majícího odlišný názor nesmí být ovšem
institucionálně přidušena a zaškrcena. To ale není případ současné právní
úpravy postavení teologických fakult.
Pokud jde o
postavení teologa jako občana sekulárního státu s tomu odpovídajícími
základními právy, tak má i teolog širokou svobodu pluralitního ústavního
systému podle čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 3 ZZ (která není obsahově určena
určitými pojetími víry, vyznání, výkonu náboženství nebo vědy). Tato svoboda mu
zaručuje svobodu vyznávat víru (jedno jakého druhu včetně případného
odpadlictví od víry) a vědeckého hledání pravdy podle osobního přesvědčení a
poskytuje mu ochranu před zásahy státu a cizích mocí (i jeho vlastní církve!).
Teolog na universitě tedy může bádat o teologických otázkách, vyučovat a psát o
nich, co chce v naprosto neomezené svobodě a to jak ve smyslu své církve, tak
ve smyslu odlišných, ba i antikřesťanských názorů .
I jeho postavení
jako člena universitní korporace (nikoli však jako člena teologické fakulty a
jejích konfesně podmíněných úřadů) je konfesně neutrální, tj. není závislé na
vyznání[32].
Podobně je i osobní postavení vysokoškolského učitele teologie jakožto státního
úředníka v tomto smyslu konfesně neutrální[33].
Konfesijní neutralizace postavení jak státního úředníka, tak příslušníka
akademické obce, jak vyplývá z čl. 33 odst. 3, čl. 4 a 5 odst. 3 ZZ zůstává
nedotčeno, i když se nesplní očekávání státu, která spojoval s dobrovolným
převzetím povinností teologického učitelského úřadu.
Z náboženské
svobody a svobody vědy podle čl. 4 a 5 odst. 3 ZZ nevyplývá ovšem žádný nárok
na příslušnost k nějaké určité - zde tedy teologické - fakultě[34].
Způsobilost k bádání, učení, zkoušení a samosprávě na teologických fakultách je
závislá na základě ústavy, státněcírkevních smluv a zákonů interpretovaných v
souladu s ústavou na tom, jestli je teolog ve shodě s vyznáním, tak jej chápe dotčená
náboženská společnost, a s odpovídajícími požadavky na způsob života. Ten kdo
neodpovídá těmto předpokladům způsobilosti, nemůže být povolán na teologickou
fakultu, resp. z ní musí odejít nebo být odvolán. Neboť z čl. 4 ZZ vyplývá
korporativní základní právo náboženské společnosti (obranného charakteru) proti
zkreslení a ochromení její věrouky v podobě nasazení teologa, který se jí
odcizil svými názory a způsobem vedení života. Teologovi jakožto státnímu
úředníkovi nemůže být ze strany sekulárního ústavního státu v žádném případě
přiznáno právo na obrácení, resp. na "reformování" (resp. "přeorientování")
věroučného vyznání jeho církve ve smyslu jeho odlišných postojů.
I toto je
důsledkem širokého liberálního chápání svobody, jakož i hluboké sekularizace
státu a jeho právního systému, který si zakázal z důvodů pluralitní otevřenosti
činit rozhodnutí v otázkách náboženských pravd a omezil se na stanovení
sekulárních státních cílů a funkcí. Zodpovězení těchto otázek přenechal občanům
a náboženským společnostem reprezentujícím víru svých občanů, jejich vlastní
odpovědnosti podle jejich vlastního chápání.
přeložil Štěpán Hůlka
Resumé
Autor popisuje základní rysy německého práva upravující postavení
teologických fakult, které je obsaženo a uspořádáno v příslušných ustanoveních
ústavy, státněcírkevních smluv, běžného zákonodárství a universitních statutech
a které bylo dále rozvinuto v judikatuře Spolkového ústavního soudu. Tato
oblast práva se vyznačuje napjatými trojstrannými vztahy mezi státem, církvemi
(resp. náboženskými společnostmi) a teology (resp. teologickými fakultami).
Teolog působí jako vysokoškolský učitel ve státních službách a zároveň plní ve
svém úřadě církevní funkce. Pokud jde o jeho základní práva,- náboženskou a
vědeckou svobodu, je chráněn stejně jako ostatní občané. Církve a náboženské
společnosti jsou, v souladu s ústavou, odděleny od státu a těší se plné
náboženské autonomii. Sebeurčení církve a její vlastní chápání svého vyznání a
teologické vědy představují imanentní meze činnosti teologa. Sekulární
demokratický právní stát poskytuje stejnou ochranu základních práv všem výše
zmíněným subjektům, a proto se pokouší nalézt vyrovnané řešení vzájemných
konfliktů různých základních práv různých nositelů těchto práv.
Zusammenfassung
Die
rechtliche Stellung der theologischen Fakultäten im deutschen
Kulturverfassungsrecht
Der Autor beschreibt die Grundlinien des deutschen Rechts der
theologischen Fakultäten, das umfassend in den einschlägigen Normen der
Verffasung, der Staatskirchenverträge, der einfachen Gesetze und der
universitären Satzungen geordnet und durch die Rechtsprechung des
Bundesveffasungsgerichts fortentwickelt worden ist. Dieser Normbereich ist
durch das spannungsreiche Verhältnis zwischen dem Staat, den Kirchen (bzw. Religionsgemeinschaften)
und den Theologen (bzw. den Theologischen Fakultäten) gekennzeichnet. Der
Theologe wirkt als Hochschullehrer im staatlichen Dienst, in seinem Amt erfüllt
er gleichzeitig die kirchlichen Funktionen. In seinen Grundrechten der Religions-
und Wissenschaftsfreiheit wird er allerdings wie andere Bürger geschützt. Die
Kirchen und Religionsgemeinschaften sind vom Staat verfassungsgemäß getrennt
und genießen volle religiöse Autonomie. Die Selbstbestimmung der Kirche und
deren Selbstverständnis des Bekenntnisses und der theologischen Wissenschaft
stellen die immanente Begrenzung der Tätigkeit des Thelogen dar. Der säkulare
Staat ist einerseits zur Trennung von Kirche, andererseits zur Kultur- und
Wissenschaftsförderung verpflichtet, indem er als Veranstalter die
theologischen Fakultäten betreibt. Da der säkulare demokratische Rechtsstaat
allen Beteiligten gleichen Grundrechtsschutz gewährt, muß er sich stets um
ausgleichende Lösungen der Grundrechtskollisionen verschiedener
Grundrechtsträger bemühen.
Riassunto
Lo stato giuridico delle facoltà
di teologia del diritto costituzionale tedesco, nella parte che riguarda la
cultura
L´autore descrive i lineamenti di base del diritto
tedesco che riguardano lo stato delle facoltà di teologia, contenuti nei brani corrispondenti della
Costituzione, dei patti fra lo Stato e le Chiese, delle leggi e degli statuti,
e sviluppato dalle decisioni della Corte costituzionale della Federazione.
Questo brano di diritto si segnala per
le relazioni tripartite fra le Stato, le Chiese (o Enti ecclesiastici) e i
teologi (ossia le facoltà) Il teologo lavora da docente universitario
nel servizio dello Stato e allo stesso tempo riempie le sue funzioni dell´ufficio
sacro. Per quanto riguarda i suoi diritti fondamentali, la libertà
scientifica e della coscienza, é protetto come tutti gli altri concittadini. L´autodeterminazione
della Chiesa e il suo proprio modo di comprendere la sua confessione e scienze
teologiche presentano i limiti del teologo. Lo Stato - democratico e secolare -
offre le stesse garanzie dei diritti fondamentali a tutti i soggetti sopradetti e perciò cerca
di trovare la soluzione equilibrata di reciproci conflitti fra diversi diritti
dei diversi loro soggetti.
O autorovi
Emeritní profesor Dr. Martin Heckel se narodil roku 1929. V roce 1955 vystudoval
Právnickou fakultu na univerzitě v Mnichově, habilitace v Heidelbergu (1960).
Působil jako profesor veřejného a církevního práva Právnické fakulty Univerzity
Tübingen a profesor Evangelické Teologické fakulty v Tübingenu. 1988-1990 byl
předsedou Sdružení německých učitelů státního práva. Spoluvydával kanonistickou
část Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, dále Forschungen
zur kirchlichen Rechtsgeschichte und zum Kirchenrecht a řadu: Jus
ecclesiasticum. Beiträge zum evangelischen Kirchenrecht und zum Kirchenrecht.
Em. Univ.
Prof. Dr. Martin Heckel wurde im Jahre 1929 geboren. 1955 absolvierte er die
Juristische Fakultät an der Universität München. 1960 habilitierte er sich an
der Universität Heidelberg (1960). Er war tätig als Professor des Öffentlichen
Rechts und des Kirchenrechts an der Juristischen Fakultät und der Evangelischen
Theologischen Fakultät der Universität Tübingen. Seit 1988 bis 1990 ist er
Vorsitzender der Vereinigung der Deutschen Staatsrechtslehrer gewesen. Er war
auch Mitherausgeber der Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte
(Kanonische Abteilung), der Forschungen zur kirchlichen Rechtsgeschichte und
zum Kirchenrecht und der Editionsreihe Jus ecclesiasticum. Beiträge zum
evangelischen Kirchenrecht und zum Kirchenrecht.
Il prof.
emerito Dr. Martin Heckel è nato nel 1929. Nel 1955 laureato dalla
Facoltà di Giurisprudenza della Università di Monaco (Germania),
prese la libera docenza a Heidelberg (1960). Era professore di diritto pubblico
ed ecclesiastico alla Facoltà di Giurisprudenza della Università
di Tuebingen e professore della Facoltà di Teologia Protestante a
Tuebingen. Fra 1988-90 era presidente della Società degli insegnanti di
diritto statale tedeschi. Era coeditore della parte canonistica del Zeitschrift
der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, della Forschungen zur kirchlichen
Rechtsgeschichte und zum Kirchenrecht e della colana Jus ecclesiasticum.
Beiträge zumevangelischen Kirchenrecht und zum Kirchenrecht.