PRÁVNÍ JISTOTA KŘESŤANA V KATOLICKÉ
CÍRKVI
Doc. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, OPraem
k poctě Prof. JUDr. ThDr. Miroslava
Zedníčka
POJEM PRÁVNÍ JISTOTY
Úvaha o právní jistotě v katolické církvi volně navazuje na mou přednášku na KTF UK v roce l998[1], jejímž tématem byly vybrané aspekty zákonnosti v této církvi. Obě témata spolu ostatně velmi úzce souvisejí. Bez zákonnosti, zejm. in applicando, lze sotva mluvit o právní jistotě. Pojem právní jistoty není starý, jako není starý ani pojem právního státu /Rechtstaat/, za jehož atribut je právní jistota obecně považována - třebaže pojem právní jistoty figuruje i v teorii socialistického práva[2]. Předpokladem právního státu[3] a eo ipso i právní jistoty je takové státní zřízení, jež každému adresátu právních norem umožňuje důvěru v právo. Rovněž právní jistota a důvěra v právo /"co od práva očekávám?"/ spolu úzce souvisejí a do určité /snad značné/ míry se překrývají: jen tehdy mohu mít důvěru v právo, přináší-li mi toto právo očekávanou právní jistotu[4]. Nejde však o synonyma: dobré právo poskytuje jistotu i recidivistovi /že totiž bude postižen jen právem předvídanou a žádnou jinou sankcí/, zatímco u téhož delikventa sotva lze mluvit o důvěře v právo /že totiž jím spáchaný trestný čin bude po zásluze potrestán/. Právní jistota tedy, jakožto atribut právního státu, patří do oblasti státovědy, rovněž ovšem do obecné teorie práva, a tedy nejen práva sekulárního. Vždyť také katolická církev vydává právní normy a předpisy, a i toto právo nutně omezuje volnost chování svých adresátů. Je-li to dobré právo, činí tak ovšem pouze ad bonum commune[5] a nabízí jim za to určité jistoty. Právní jistotu lze tedy vymezit jako komplex dílčích jistot, které pro adresáty právních norem /ať světských, ať kanonických/ z těchto norem vyplývají a jež mají své právní /ovšem i mimoprávní/ předpoklady. Které jistoty to jsou? Jejich výčet není v teorii práva ustálen. Obvykle bývají vztahovány k šetření i ochraně subjektivních práv a ke standardní a přísně zákonné aplikaci práva v zákonem předvídaném postupu. Konkrétně lze mluvit:
l/ o jistotě, že se každý
domůže svých práv, že veřejná moc bude těchto práv /včetně tzv.práv nabytých/
šetřit a že poskytne ochranu neprávem ohroženým subjektivním právům;
2/ o jistotě, že v podobné
věci bude veřejnou mocí rozhodnuto podobně a v různé věci různě;
3/ o jistotě, že veřejná moc
postihne delikventa za porušení právní povinnosti jen předvídanou /a žádnou
jinou/ sankcí, a naproti tomu že nikdo nebude sankcí postižen, kdo právní
povinnost neporušil;
4/ o jistotě, že o věci bude
rozhodovat pouze orgán veřejné moci zákonem k tomu zmocněný a že tak bude
činit v právem předvídaném procesu.
Jak vyplývá z tohoto
demonstrativního výčtu, z nějž bude vycházet i členění následujícího
textu, vyplývá, týká se právní jistota zejm. oblasti aplikace práva. Pokud jde
o tvorbu práva, právní jistota předpokládá zejm. zákonnost normotvorby,
potřebnou míru stability práva a respektování zásadní nepřípustnosti zpětné
účinnosti právních norem. Obojí - tvorba i aplikace práva - spolu tak těsně
souvisejí, že v následujícím textu bude promiscue řeč o předpokladech
právní jistoty jak de lege lata, tak de lege applicanda.
I.
OCHRANA SUBJEKTIVNÍCH PRÁV
Na tomto místě jde jednak o
jistotu, že veřejná církevní moc bude šetřit subjektivních práv
křesťanů, vyplývajících pro ně z právního řádu
církve, jednak že těmto křesťanům poskytne
v rámci své pravomoci účinnou pomoc
v případech, kdy realizace těchto práv bude protiprávně ohrožována.
Přirozeným a samozřejmým
předpokladem takové jistoty je, že každý má možnost tato svá práva znát. To mu
usnadňuje nyní platný Kodex kanonického práva, který tato "ústavní" práva
křesťanů kodifikoval ve své druhé knize, a to tak, že nejprve stanoví práva a
povinnosti všech křesťanů /kán. 2O8-223/, pak laiků /kán. 224-23l/ a konečně
duchovních /kán. 273-289/[6].
To je nesporný pokrok oproti piánsko-benediktinskému kodexu, kde takovýto
katalog práv /a výsad/ existuje pouze pro duchovní a řeholníky[7],
nikoli pro laiky, kteří nejsou řeholníky, třebaže to vůbec neznamená, že by za
tehdejší právní úpravy byli laici v církvi zcela bezprávnými. Podle kán.
223 § 2 CIC/l983 přísluší pastýřům církve, a to právě s ohledem na "bonum
commune", výkon práv náležejících
křesťanům upravit[8].
Katalog práv křesťanů
v kodexu /na rozdíl od katalogu povinností/ nelze považovat za normu
s taxativním výčtem: nejen občan ve společnosti, nýbrž i křesťan
v církvi je oprávněn chovat se jakýmkoli způsobem, který mu právo
nezakazuje. Tzv. princip legální licence, který je součástí i českého ústavního
práva, že totiž "každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá"[9],
sice v kanonickém právu nedošel písemné fixace, nicméně je třeba mít za
to, že mlčení zákona vyúsťuje právě v onu zásadu, že právem je dovoleno
vše, co jím není zakázáno. To přirozeně neznamená, že by jakékoli chování,
které zrovna není contra legem, muselo být žádoucí /třebaže tomu tak většinou
bude/, ale znamená to, že křesťan nemůže být cestou práva postižen za jednání, které tomuto právu neodporuje
/viz i princip "nullum crimen...", o němž bude ještě řeč/. Vždyť každý člověk /nejen křesťan/ by se ve
svém chování měl řídit svým svědomím a každý
člověk /nejen křesťan by měl vedle norem práva respektovat i normy morálky, na
které kanonické právo /zpravidla ve spojení s články víry/ blanketně
odkazuje. Tato otázka však patří spíše do oblasti právní filosofie a etiky než
do teorie kanonického práva. Jde o problém, který lze výstižně /ač jistě ne
přesně/ spolu s Georgem Jellinekem označit slovy " právo jako minimum
morálky"[10].
Specifickou otázku
v oblasti šetření práv veřejnou mocí církve představují tzv. nabytá práva
/iura quaesita/. Tato problematika souvisí se zásadní nepřípustností
retroaktivity právních norem, o níž bude ještě řeč, a - stručně řečeno -
znamená, že nikdo nemůže dodatečně, tj. pozdějším právním předpisem, jaksi se
zpětnou platností pozbýt práv, jichž kdysi v souladu s právem nabyl.
V kanonickém právu půjde asi zejm. o práva nabytá "per legem privatam",
tj. na základě privilegia[11].
Kanonické právo tento princip zachování nabytých práv deklaruje zpravidla při
zásadní změně právních předpisů, jmenovitě v preliminárních kánonech obou
platných kodexů: "Nedotčena zůstávají nabytá práva..."[12].
Privilegia sice mohou být novou právní úpravou výslovně revokována[13],
ale zásadně ex nunc. Tak např. měla-li některá významná kapitula kanovníků do
roku l968 pro své členy právo pontifikálií, bylo toto privilegium /a to i kdyby
bylo uděleno "specialissima mentione"/ odvoláno zákonem[14],
avšak těm, kteří pontifikálií do té doby legitimně užívali, toto právo odňato
nebylo.
Jednou z hlavních
právních garancí šetření práv křesťanů ze strany veřejné moci církve je
hierarchický rekurz, nově zakotvený v platném kodexu[15].
Je ovšem evidentní, že profilující zárukou respektování práv křesťanů ze strany
pastýřů církve je jejich právní cítění, resp. úroveň právního vědomí a
citlivého svědomí křesťanů té které místní církve.
Platný kodex v kán. 22l
§ l nově garantuje křesťanům soudní ochranu
práv, která mají v církvi. Třebaže tohoto oprávnění není alespoň u nás
zatím využíváno, lze si dobře představit, že se někdo u církevního soudu bude
domáhat např. ochrany svého práva na dobrou pověst, které mu přiznává kán. 22O.
II
.PŘEDVÍDATELNOST APLIKACE PRÁVA
Významnou komponentou právní jistoty křesťana je možnost do určité míry předvídat rozhodnutí orgánu veřejné církevní /a to zvl. soudní/ moci, tj. možnost spoléhat se na to, že v podobné věci církevní soud rozhodne stejně a v různé věci různě. Holmes ve své predikční teorii práva dokonce ztotožňuje právo s předvídatelností jeho aplikace soudy[16]. Jak výstižně konstatuje V. Knapp, "těžiště právní jistoty... je u vztahu tvorby a aplikace práva. Tu ovšem je dána i antinomie právní jistoty, která spočívá v tom, že právní norma je per definitionem obecná a je vždy aplikována na konkrétní případ, ale sama nemůže předvídat všechnu různost konkrétních případů, na něž bude aplikována. Paradoxně vyjádřeno to znamená, že právní jistota implikuje i jistou míru právní nejistoty..."[17]. Tuto míru právní nejistoty snižují různé prostředky kanonického práva, mezi něž lze řadit:
a/ pravidla interpretace
zákonů, obsažená v kán. l7 a l8 CIC ;
b/ pravidla pro doplnění
mezery v právu /tj. pro použití analogie legis a analogie iuris/, obsažená
v kán. l9; významné je zde zejm. použití právních principů[18];
c/ právní domněnky a právní
fikce;
d/ judikaturu Římské roty
v manželských záležitostech;
e/ odbornou kanonickou
literaturu a renomované komentáře zejm. ke Kodexu kanonického práva.
Předpokladem této výseče
právní jistoty je seznatelnost právních norem v širším smyslu;
pod ni je podřaditelná:
a/ Obecná dostupnost právních předpisů, a to
navzdory tomu, že v sekulárním právu obecně platný princip "ignorantia
iuris non excusat" má v kanonickém právu jen omezenou platnost[19].
"Není porušením právní jistoty, bude-li občan postižen sankcí za porušení
právní normy, kterou neznal. Bylo by však hrubým porušením právní jistoty,
kdyby byl občan postižen sankcí za porušení právní normy, kterou nemohl znát,
poněvadž mu nebylo umožněno, aby se s jejím obsahem seznámil"[20].
To platí - mutatis mutandis - nejen o občanovi ve státě, ale i o křesťanovi
v církvi. Dostupnost církevních zákonů /a obdobně obecně závazných
nařízení a obecných prováděcích předpisů/[21]
je ošetřena publikační normou kán. 8 CIC, třebaže v případě oficielního
věstníku Apoštolského stolce Acta Apostolicae Sedis je tato dostupnost pro
běžného věřícího spíše teoretická. Ale je tu. Pomoci může i internet.
Problém je u normativních
instrukcí, zvláště těch, které v AAS nejsou publikovány. Konkrétně mám na
mysli důležitou a v oblasti aplikace práva vysoce frekventovanou instrukci
Kongregace pro nauku víry ze 6. l2. l973 "pro solutione matrimonii in favorem
fidei" s navazujícími procesními normami. Tato instrukce, dnes nahrazená
normami téže kongregace z 3O. 4. 2OO1[22],
nebyla nikdy v AAS uveřejněna a ani některé učebnice kanonického práva se
o ní nezmiňují[23]. Jistě není
nutné a ani prospěšné, aby s jejím obsahem byli seznamováni snoubenci již
při přípravě na manželství, nicméně znát by ji měli /či spíše: měli by mít
možnost znát ji/ alespoň všichni duchovní správci. Jinak se uvedené dikasterium
podobá Fullerovu králi Rexi, který sice sepsal kodex, jímž se bude napříště při
rozhodování jednotlivých případů řídit, avšak oznámil poddaným, že obsah tohoto
kodexu zůstane prozatím státním tajemstvím, které bude znát pouze on a jeho
písař[24].
Právní jistotě také
prospívá, jsou-li dostupné nejen normy hmotného práva, nýbrž i pravidla
postupu, jímž jsou tyto hmotněprávní normy orgány veřejné moci aplikovány.
V kanonickém právu je tomu tak vlastně jen v případě řízení soudního;
v oblasti práva administrativního jde /při absenci obdobného právního
předpisu, jako je náš správní řád/ o pium desiderium.
b) Jasnost a srozumitelnost právních norem. Přirozeně nejde o utopii
z dob revolučního socialistického práva, jež prý bude tak jasné, aby mu
beze zbytku rozuměl každý dělník a rolník /to není možné/, ale ani o útok na
přiměřenou míru obecnosti právních norem /což by zase nebylo moudré/, nýbrž o
požadavek, aby se při interpretaci právních norem zásadně vystačilo
s jazykovým /resp. jazykově-logickým/ výkladem, a to zpravidla adekvátním,
není-li právem samým předepsán výklad koarktivní či naopak extenzivní. Čím
častěji je třeba sahat k pomocným výkladovým metodám /k výkladu
historickému, teleologickému apod./, tím horší práci zákonodárce odvedl.
Odstrašujícím příkladem v současném kodexu jsou např. některé /naštěstí
nulově frekventované/ normy upravující výkon rozhodnutí, jmenovitě kánony l65l,
l653 a l642 § 2 /kdo je vlastně kompetentní k nařízení výkonu rozhodnutí?
na základě jaké žaloby, když ve věci je již pravomocně rozhodnuto? apod./.
c) Nepřípustnost zpětné účinnosti právních norem, tj. jejich
retroaktivity či retrospekce[25].
Ze strany zákonodárce jde tedy v případě retroaktivní normy o právní
fikci, že určitá norma byla účinná v době, kdy ještě neexistovala. Zpětná
účinnost právní normy s sebou přináší právní nejistotu, protože adresát
této normy ji v době svého jednání nemohl znát a proto se ani nemohl řídit
její dispozicí. Retroaktivita právních norem představuje dodnes diskutovaný
právně filosofický a právně politický problém. Zde budiž pouze řečeno, že
v civilizovaném právním řádu je pro ni jen nemnoho místa. Běžně existuje
v trestním právu in favorem pachatele, kdy se jeho jednání posuzuje
v trestním řízení podle té hmotněprávní úpravy, která je pro něj aktuálně
výhodnější, tj. ne vždy nutně podle normy, která platila v době deliktního
jednání /tak i CIC v kán. l3l3/. Rovněž ve spíše výjimečných situacích lze
učinit průlom do zásadní prospektivnosti normy vydáním jakéhosi "sanačního
zákona", který operativním způsobem napravuje určitý právně nežádoucí stav; lze
si např. představit novelu kodexu, která by ex nunc zrušovala manželskou
překážku disparitatis cultus, a přitom by ex tunc prohlásila za platná všechna
ještě existující manželství, která byla uzavřena navzdory této překážce, tedy -
tunc - neplatně.
Sám Kodex kanonického práva
v § 9 výslovně stanoví, že zákony jsou účinné do budoucnosti, nikoliv do
minulosti, kromě případu, kdy výslovně upravují věci minulé. To je poněkud
problematická formulace, protože zákony /a přirozeně i ostatní normativní
právní akty/ prostě nemohou tyto
minulé poměry upravovat, tj. nemohou stanovit,
že něco mělo být, nýbrž mohou pouze fingovat,
že tomu tak bylo. Rovněž málo přesvědčivě působí kán. l6 § 2, který
připouští retroaktivitu legálního /autentického/ výkladu slov zákona, která
jsou "in se certa", tj. nevzbuzují pochybnost. Vždyť je-li nějaká norma
objektivně jasná, nevyžaduje žádného nestandardního výkladu, tím méně výkladu
legálního, který je skrytým legislativním aktem.
V souvislosti
s předvídatelností aplikace práva je konečně třeba zmínit důležitý
instrument právní jistoty, jímž je právní
moc rozhodnutí. Jestliže předvídatelnost aktů aplikace práva spočívá, jak
bylo řečeno, v jistotě, že v podobné
věci bude rozhodnuto podobně a v různé věci různě, pak právní moc
představuje jistotu, že v téže
věci nebude v budoucnosti rozhodnuto jinak.
Kodex kanonického práva
přiznává v kán. l64l tuto právní moc pouze rozsudkům, tj. soudním aktům aplikace kanonického
práva, a to ještě v omezeném rozsahu. Podle kán. l642 § l totiž nikdy
nenabývají právní moci tzv. statusová rozhodnutí,. tj. rozhodnutí ve věci
kanonického stavu osob, a ta představují 99 % rozhodnutí církevních soudů.
Zákonodárce zde /protože mnohdy jde o platnost svátostí/ favorizuje skutečný
/materiální/ stav případu na úkor formální právní jistoty věřících. To může být
pro křesťany velmi bolestivé, např. v případě vykonatelných rozsudků o
neplatnosti manželství, pokud právně nově volná strana skutečně uzavřela další
manželství a následně vyjdou najevo nové důkazy ve smyslu kán. l644 § l.
V kanonickém právu /na
rozdíl od obvyklé sekulárněprávní úpravy/[26]
nenabývají právní moci rozhodnutí správní,
tj. rozhodnutí učiněná ve správním řízení.; v jejich případech kodex také
nemluví "de re iudicata", nýbrž užívá zejm. výrazů "vis" a effectus".
Z toho vyplývá, že správní rozhodnutí jsou zásadně kdykoli revokovatelná
autoritou, která je vydala. Avšak nově stanovenou právní úpravou správního
odvolání /a jeho případných suspenzívních účinků/ se administrativní
rozhodnutí, která nebyla napadena hierarchickým rekurzem nebo když o rekurzu
bylo již s konečnou platností rozhodnuto, materiálně blíží pravomocným
rozhodnutím.
III.
APLIKACE PRÁVNÍCH SANKCÍ
Právní jistota křesťana v penální oblasti spočívá v jistotě, že za porušení právní povinnosti může být potrestán jen zákonem stanovenou sankcí. Z toho vyplývá další jistota, že totiž nemůže být potrestán, pokud právní povinnost neporušil. Sám kodex v katalogu povinností a práv všech křesťanů stanoví, že "křesťané mají právo, aby byli stíháni kanonickými tresty jen podle zákona" /kán. 22l § 3/. Jde o zákonné vyjádření zásady "nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege", tj. že bude trestána jen delikvence předvídaná zákonem, a to zákonem trestním /lex poenalis/. Spíše teoretickým průlomem do této zásady je ustanovení kán. l399, podle nějž mohou být kromě případů v trestních zákonech stanovených postihována i jiná vnější porušení božího nebo kanonického zákona, ovšem za kumulativního splnění podmínek, že l/ závažnost zvláštního porušení vyžaduje trest a 2/ že naléhá nutnost předejít nebo napravit pohoršení.
Právní jistotu v této
oblasti práva garantuje jednak už zmíněný zákaz retroaktivity trestněprávních
norem /leda by byly ve prospěch pachatele/, jednak i zákaz použití analogie
v trestním právu, který kodex expressis verbis stanoví v kán. l9.
Mimo to kán. l8 požaduje, aby se u trestních zákonů používalo restriktivního
výkladu /"stricta interpretatio"/.
Tuto jistotu naopak snižuje
/ovšem opět ve prospěch pachatele/ instituce tzv. fakultativních trestů
/"puniri potest", viz kán. l343/, stejně jako možnost ukládání tzv. neurčitých
trestů /"iusta poena puniatur", viz kán. l349/. V tomto posledně
jmenovaném případě sice zákonodárce zakazuje soudci uložení "těžších trestů "
/poenae graviores/, a to zejm. cenzur, pokud to zcela nevyžaduje závažnost případu,
bez toho ovšem, že by tyto "těžší tresty" alespoň nějakým přesnějším způsobem
vymezil /jednoznačně se zapovídá pouze uložení trvalých trestů/. Zde je
ponechán úvaze soudce snad až příliš široký prostor.
Specifickou problematiku
v této oblasti právní jistoty představují tresty latae sententiae: jen na okraj budiž zmíněno, že věřící do nich
může upadnout, aniž by o tom věděl! Okolností vylučující protiprávnost je zde
totiž pouze nezaviněná /sine culpa/
neznalost právní normy /srv. kán. l323 odst. 2 ve spojení s kán. l325/.
Lze si dobře představit situaci, kdy tzv. matriková katolička, s hrubou
nedbalostí zanedbávající své náboženské vzdělání, neví /ovšem nikoli bez
vlastní viny, nýbrž ex crassa ignorantia/, že porušuje zákon, jmenovitě kán.
l398, když jde na potrat - vždyť přece i české právo to povoluje. Upadá do
exkomunikace, aniž si toho byla vědoma.
Zákonodárce sice, když
pojednává o partikulárních trestních zákonech, zdůvodňuje použití samočinných
trestů takovými případy trestných činů, které l/ buď mohou způsobit závažnější
pohoršení, nebo 2/ nemohou být účinně potrestány tresty ferendae sententiae
/kán. l3l8/. Proti tomu lze úspěšně namítnout, že právo východních katolických
církví se bez trestů latae sententiae docela dobře obejde.
IV.
PRÁVO NA ZÁKONNÝ PROCES
Při aplikaci práva by mělo
platit, že o věci, která je předmětem řízení, bude rozhodovat jen orgán
k tomu příslušný, a to postupem v zákoně stanoveným a nestranně. Už
z toho vyplývá, že to je zpravidla možné jen při aplikaci práva soudy, protože v procesu správním
nelze tyto požadavky garantovat: tak např. výkon správní moci je oproti moci
soudní široce delegovatelný /viz kán. l35 § 3 versus kán. l37/; sám postup,
alespoň v první instanci, není dostatečně právně upraven /právní regulace
individuálních správních aktů v l. knize kodexu se týká převážně až
finální fáze postupu správního orgánu, tj. vydání rozhodnutí/; o nestrannosti
rozhodování sotva může být řeč tam, kde orgán výkonné moci /zpravidla ordinář/
je "pars et iudex in eadem causa" apod. Problémem specifickým pro právo
kanonické /na rozdíl od práva sekulárního/ je skutečnost, že hranice řízení
soudního a řízení správního nejsou vždy dostatečně vytyčeny. To se projevuje
negativně zejm. v řízení trestním. Řeč tedy bude nadále jen o právu věřícího
na zákonný proces soudní.
Jak už bylo uvedeno
v I. kapitole v souvislosti s ochranou subjektivních práv, kodex
v kán. 22l § l zaručuje křesťanům oprávnění domáhat se svých práv
v církvi a hájit je u církevního soudu, a stranám k soudu povolaným
/tedy odpůrcům čili žalovaným/ § 2 téhož kánonu garantuje oprávnění být souzen
"podle práva" /servatis iuris praescriptis/, a to s použitím kanonické
umírněnosti; ta se však přirozeně uplatní především v řízení trestním.
Aby tedy křesťan mohl mít
oprávněně za to, že jeho kauza je projednávána "servatis iuris praescriptis" a
že v řízení bude učiněno maximálně zadost spravedlnosti, musí mít jistotu,
a/ že o jeho věci bude
rozhodovat jen ten a právě ten orgán, který je k tomu podle zákona
kompetentní;
b/ že tento orgán vůbec
rozhodne, tj. že vydá rozhodnutí ve věci samé;
c/ že tomuto rozhodnutí bude
předcházet zákonem stanovený postup;
d/ že toto rozhodnutí bude
nestranné.
Ad a/ V kanonickém
právu není výslovně formulována naše /česká/ ústavní zásada, že totiž "nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci"[27].
Toto na první pohled méně srozumitelné ustanovení má zabránit situacím, kdy by
o určitých záležitostech rozhodoval ad hoc vytvořený zvláštní rozhodčí orgán
/jakýsi mimořádný tribunál/ namísto soudu podle zákona kompetentního. Účelem
normy je tedy deklarace protiústavnosti zvláštního soudu, který by byl takto
ustaven. Kanonické právo, které ústavu nezná, řeší věc dostatečně jednak
stanovením taxativního výčtu stupňů a druhů soudů /kán. l4l7nn/, jednak
vymezením jejich kompetence /kán. l4O4nn/, jednak také zásadním zákazem
delegace soudní moci /kán. l35 § 3/, přičemž tzv. absolutní nepříslušnost
soudce /tj. nepříslušnost věcná a instanční/ má za následek absolutní
neplatnost /insanabilis nullitas/ rozsudku /kán. l62O odst. l/. Instituci tzv.
delegovaných soudců, kterou znal předchozí kodex[28],
platné kanonické právo nezná.
Ad b/ Má-li justice sloužit
spravedlnosti /iustitia/, není přípustné, aby příslušný soud /soudce/
z jakéhokoli důvodu, např. pro nejasnost případu či mezeru v zákoně,
odmítl rozhodnout v právně relevantní věci, tj. aby odmítl vydat tzv.
meritorní rozhodnutí[29].
To by znamenalo odepření spravedlnosti /denegatio iustitiae/. Zákaz odepření
spravedlnosti je jednoznačně obsažen v kán. l6O8, třebaže způsobem
formálně logicky pochybeným: § l tohoto kánonu totiž stanoví, že soudce musí získat /requiritur/ k vynesení
každého rozsudku jistotu o věci, jíž rozhoduje. To však přirozeně není vždy
možné, což zohledňuje § 4 téhož kánonu: Soudce, který nemohl tuto jistotu získat, rozhodne, že právo žalobce není
průkazné a odpůrce zprostí žaloby /tj. zamítne ji/, leda by šlo o věc těšící se
tzv. přízni práva /favor iuris/, kdy je třeba rozhodnout v její prospěch.
V obojím případě ovšem soudce musí
vynést rozsudek ve věci samé.
Ad c/ Sám římskokanonický
proces /i tak jak nalezl své normativní vyjádření v platném kodexu/ je
odrazem mnohasetletých zkušeností církve z oblasti soudnictví a stal se
vzorem moderního světského procesněprávního zákonodárství. Vytváří soudcům potřebné
předpoklady pro maximálně spravedlivé rozhodnutí a stranám sporu garantuje
účinným způsobem právo na obhajobu. Případné prohřešky soudců proti normám 7.
knihy kodexu mohou mít za následek neplatnost rozsudku, jejž lze napadnout
podáním mimořádného opravného prostředku - tzv. zmateční stížnosti neboli
stížnosti na neplatnost rozsudku /querela nullitatis podle kán. l6l9 - l627/.
K podání této stížnosti jsou legitimovány nejen samy procesní strany, ale
také ochránce spravedlnosti /promotor iustitiae/ ve věcech veřejného zájmu a ve
věcech trestních, jejichž projednávání se obligatorně účastní /v manželských
záležitostech jeho funkci s určitou modifikací vykonává obhájce
manželského svazku - defensor vinculi/.
Ad d/Nestrannost
v řízení je právně umožněna nadřazeným postavením soudu nad oběma
stranami, které si jsou v řízení před
soudem rovné. To platí jak v řízeních ovládaných principem
dispozitivity, tak i v řízení trestním, kde i ochránce spravedlnosti,
zastupující ordináře, má jen postavení procesní strany. Lze jen litovat, že
tato morální jistota nestranného rozhodnutí právě ve věcech trestních, tedy
nadmíru citlivých, je prolomena ustanovením kán. l342, který dává ordinářům
široké možnosti ukládání trestů v řízení správním /prakticky jen s výjimkou trestu propuštění
z duchovního stavu/.
Zákonem požadovaná "iusta causa" se přitom vždycky nalezne. Na tomto místě odkazuji na svá předchozí pojednání o správním trestání[30] a jeho nadužívání, které přináší prvoinstančně odsouzenému jedinou "jistotu": že totiž v odvolacím řízení před kongregací pro klérus bude úspěšný spíše výjimečně, a soudil-li ho navíc jako ordinář významný prelát /snad dokonce kardinál/, pak prakticky nikdy. To je sice pochopitelné, ale z hlediska právní jistoty málo žádoucí.
Tak, jak je to v soudním řízení obvyklé, i kanonický proces zná možnost vyloučení soudce pro podjatost, a to jak u soudů první a druhé instance[31], tak u samotné Římské roty[32]. I to je jedním z instrumentů právní jistoty, garantujících nestrannost soudního rozhodnutí.
ZÁVĚREM
Je-li právní jistota, jak bylo řečeno na počátku, jedním z atributů právního státu, není důvod pochybovat o tom, že je i jedním z atributů "právní církve". Zde přirozeně nemám na mysli církev zlegalizovanou, zahlcenou kánony a paragrafy, příkazy a zákazy, dekrety a rozsudky. Nicméně: tam, kde veřejná moc /zde církevní/ stanoví v předepsaném postupu obecně závazná pravidla chování a sama sankcionuje jejich dodržování, tam se jedná o skutečné právo v objektivním smyslu. A jako každé právo, i toto může být dobré nebo špatné, poskytovat svým adresátům potřebnou míru právní jistoty nebo být zdrojem právní nejistoty, jako tomu bylo ve smutně proslulých inkvizičních procesech.Tedy mám na mysli církev, která tvoří dobré právo, a také ho ctí. Vždyť konečně spravedlnost a právo jsou dokonce pilíři Božího trůnu /srv. Ž 89,l5/.
V současné době lze
sotva odhadnout, zda v dohledné době dojde k novelizaci Kodexu
kanonického práva, která by míru entropie v oblasti právní jistoty
minimalizovala. Existuje však i partikulární legislativa, nehledě k široké
oblasti aplikace kanonického práva. Zde všude existuje dostatečný prostor pro
úsilí, aby křesťan v církvi mohl cítit také právní jistotu.
Resumé
Autor se zabývá problémem tzv. právní jistoty
křesťana v katolické církvi, zejm. pokud jde o ochranu jeho subjektivních
práv /I./, předvídatelnost aplikace práva /II./ a aplikaci právních sankcí
/III./. Konečně pojednává o právu křesťana na zákonný proces v katolické
církvi /IV./.
Zusammenfassung
Die Rechtssicherheit des Christen in der katholischen Kirche
Autor befasst sich mit Problem der sog.
Rechtssicherheit des Christen in der katholischen Kirche, besonders was den
Schutz seiner subjektiven Rechte /I./, die Voraussichtbarkeit der
Rechtsaplikation /II./ und die Aplikation von Rechtssanktionen /III./ betrifft.
Schliesslich behandelt er das Recht auf gesetzlichen Prozess in der
katholischen Kirche /IV./.
Riassunto
Le garanzie di diritto del cristiano nella Chiesa Cattolica - in honorem
Prof. JUDr. ThDr. M. Zedníček
L´autore si occupa del problema di cosidetta posizione garantita (certezza nei diritti) del cristiano nella Chiesa Cattolica, particolarmente per quanto riguarda la protezione di suoi diritti soggettivi /I.I, la prevedibilità dell´applicazione di diritto /II./ e l´applicazione delle sanzioni /III./. Alla fine parla sul diritto del cristiano al processo legale nella Chiesa Cattolica. /IV./
O autorovi
Doc. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, OPraem; nar. 6.3.1953. V roce 1970 byl
tajně přijat do strahovské kanonie řádu premonstrátů; v letech 1972-1975
studoval teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V
roce 1977 byl v Krakově vysvěcen na kněze. V letech 1982-1987 vystudoval práva
na Právnické fakultě UK v Praze, kde v roce 1988 získal titul doktora práv. Od
roku 1990 působí jako farář v Praze na Strahově. V roce 1991 byl jmenován
provizorem strahovského kláštera. Od roku 1995 přednášel civilní právo na
teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, od roku 1996
působí jako učitel kanonického práva na Právnické fakultě Západočeské
univerzity v Plzni.
Docent JUDr. Ignác Antonín Hrdina, OPraem, was born in 1953. In 1970 he
joined the Premonstratensian Order of the Strahov Abbey. In 1972-1975 he was
studying theology at the Cyril-Methodeus Faculty of Theology in Litoměřice. In
1977 he was ordained in Krakow. In 1982-1987 he was studying law at the Faculty
of Law of Charles University in Prague. In 1988 he was given the degree of
Doctor of Law. Since 1990 he has worked as a parson in Strahov, Prague. In 1991
he was appointed as the provisor of the Strahov abbey. From 1995 he gave
lectures on civil law at the Faculty of Theology of the South Bohemian
University in České Budějovice. Since 1996 he has acted as lector of canon law
at the Faculty of Law of the West Bohemian university in Plzeň.
Doz. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, Opraem; geb. 6. 3.
1953. 1970 wurde er in die Kanonie des Prämonstratenserordens in Prag - Strahov
geheim aufgenommen. Seit 1972 bis 1975 studierte er Theologie an der
Cyrillomethodischen Theologischen Fakultät in Leitmeritz. 1977 Priesterweihe in
Krakau. In den Jahren 1982-1987 absolvierte er die Juristische Fakultät in
Prag. 1988 Erwerb des Doktortitels. Seit 1990 wirkt er als Pfarrer in Prag -
Strahov. 1991 wurde er zum Provosor des Klosters Strahov gennant. Ab 1995 hielt
er die Vorlesungen im Zivilrecht an der Theologischen Fakultät der
Südböhmischen Universität (Jihoceska universita) in Budweis, seit 1996
unterrichtet er das kanonische Recht an der Juristischen Fakultät der
Westböhmischen Universität (Zapadoceska universita) in Pilsen.
Doc. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, OPraem; nato il 6. 3. 1953. Nel 1970 è
stato assunto clandestinamente nella canonia premosnstratence, fra 1972-1975
studiava teologia nella Facoltà Teologica dei SS. Cirillo e Metodio a
Litoměřice. Nel 1977 è stato
ordinato sacerdote a Cracovia. Fra 1982-1987 studiava diritto nella
Facoltà di Giurisprudenza della Università di Carlo, dalla quale
s´è laureato dottore nel 1988. Dal 1990 svolge la funzione di parroco a
Praga-Strahov. Nel 1991 è stato nominato provvisore del monastero di
Strahov. Dal 1995 teneva le lezioni sul Diritto Civile nella Facoltà
Teologica della Boemia Meridionale a České Budějovice, dal 1996 è insegnante
del diritto delle Chiese nella Facoltà di Giurisprudenza della
Università della Boemia dell´Ovest a Plzeň.