Texty arcibiskupa Zenona Grocholewského by se měly stát povinnou četbou pro všechny, kteří si myslí, že existence církevního práva je buď v rozporu s podstatou Církve, nebo je přinejmenším zbytečné. Zenon Grocholewski totiž neustále, znovu a znovu, zdůrazňuje, že podstatou církevního práva jako nedílné součásti pastorační služby je totéž, co je podstatou celé Církve - láska. Mohli bychom připomenout autorovu úvodní stať z jeho sebraných Štúdií z procesného kanonického práva (Spišská Kapitula 1995), která nese v tomto smyslu příznačný název Kanonické právo a láska. Pokud jde o druhý argument, že církevní právo je zbytečné, i zde Zenon Grocholewski svými studiemi, zaměřenými na problémy, které jsou - ať chceme, nebo nechceme - součástí běžného života Církve, prokazuje pravý opak. Využívá přitom svých neocenitelných znalostí církevní doktríny a praxe, získaných studiem kanonického práva a dlouholetým působením v Nejvyšším tribunálu Apoštolské signatury. Právě spojení výše uvedeného důrazu na základní princip kanonického práva, jímž je vždy bonum animarum, chcete-li salus animarum, s důkladným rozborem právní problematiky činí z textů Zenona Grocholewského nesmírně poutavou četbu. Výše uvedené atributy lze připsat i studii Postup pri preložení a odvolaní farára.

Tématem studie je postup při přeložení a odvolání faráře podle c. 1740-1752 Kodexu kanonického práva, zařazených do sedmé knihy De processibus (v oficiálním českém překladu Soudní a mimosoudní řízení). Zařazení cc. 1740-1752 do sedmé knihy nepovažuje autor za vhodné: "Toto umiestnenie sa neukazuje ako práve najšťastnejšia volba, pretože v tejto matérii nejde o napadnutie nejakého úkonu a následnú procedúru na vyriešenie vzniknutého konfliktu. Nejde tu ani o potrestanie alebo o vyhlásenie nejakého trestu. Jednoducho ide tu o procedúru predpísanú na vydanie jednotlivého administratívneho úkonu (ktorý, ak bol vydaný, môže byť i napadnutý). Procedúry na vydávanie jednotlivých administratívnych úkonov sú regulované podstatným právom, a nie procesným právom." (s.14)

Studie je členěna na úvod a tři části. V úvodu nacházíme autorův již výše uvedený komentář k nevhodnému umístění kánonů cc. 1740-1752 do sedmé knihy kodexu a výklad o odvolání a přeložení faráře jako zvláštního právního institutu vzhledem k obecné úpravě odvolání a přeložení z církevního úřadu. Autor cituje stanovisko Papežské komise pro revizi kodexu kanonického práva, které vyjadřuje jako důvod pro speciální úpravu odvolání a přeložení faráře "zvláštny význam tohto úradu" (s.13). Autor dále upozorňuje, že oproti CIC/1917 nový kodex z roku 1983 v intencích Druhého vatikánského koncilu (dekret Christus Dominus) - i když setrvává na požadavku zvláštní stability úřadu faráře - zjednodušil postup při odvolání a přeložení faráře. Autor v této souvislosti cituje z rozsudku Apoštolské signatury: "Na druhej strane však najvyšším cieľom, ktorý sa sleduje, je stále spása duší. Preto tam, kde sa to zanedbáva, musí dobro jednotlivcov i dobro samotných farárov ustúpiť a nechať miesto dobru duší." (s.13)

V prvé části se autor zabývá otázkou, na koho se vztahuje režim odvolávání a přeložení podle cc. 1740-1752 - vedle faráře se může jednat i o jiné osoby, které jsou v analogickém právním postavení, dále otázkou, kdo je příslušný odvolávat a překládat, a konečně důvody pro odvolání a přeložení a v souvislosti s nimi i rozdílem mezi odvoláním a přeložením. Zatímco důvodem pro odvolání jsou negativní výsledky pastorační činnosti odvolávaného faráře, důvodem pro přeložení jsou naopak pozitivní potřeby Církve, pro které je nutno faráře pověřit jiným úřadem. Jinými slovy, zatímco důvodem odvolání je neschopnost faráře vykonávat prospěšně svůj úřad (ať ze subjektivních, nebo objektivních příčin), důvodem přeložení je naopak schopnost vykonávat jiný úřad než dosavadní, přestože tento dosavadní úřad vykonává úspěšně. Autor poukazuje na rozdíl mezi odvoláním a přeložením podle c. 1740-1752 a mezi zbavením úřadu a trestním přeložením podle c. 1336, § 1, n. 2 a 4. Zbavení úřadu a trestní přeložení mají povahu trestu a jsou ukládány v trestním řízení.

V druhé a třetí části se autor zabývá výkladem vlastního postupu při odvolání a přeložení. Autor se přitom řídí principem, který popsal v úvodních všeobecných poznámkách: "Kým stanovenie príčin odvolania a preloženia - ako som to už poznamenal vyššie - je požiadavkou jedine dobro duší, čiže účinnosťou pastoračnej činnosti a nie osobným záujmom farára, normy týkajúce sa procedúry odvolania a preloženia, sú požiadavkou dobra farára, ktorý nemá v úmysle se zrieknuť svojho úradu a hlavne sú požiadavkou stability jeho úradu..." (s.45). V tomto smyslu autor řeší například situace, v nichž by došlo k odchýlení se od ustanovení kánonů týkajících se samotné procedury odvolávání a přeložení. Jestliže k tomuto odchýlení došlo ve prospěch odvolávaného nebo překládaného faráře, ať už se jedná např. o doplnění předepsaného postupu dalšími úkony (ve prospěch faráře), nebo o připuštění, aby se řízení účastnil též advokát odvolávaného nebo překládaného faráře, nemá to vliv na platnost rozhodnutí o odvolání nebo přeložení.

Význam studie je do značné míry dán už samotnou volbou tématu. Přeložení a odvolání z úřadu faráře bude jistě vždy aktuálním problémem církevní praxe. Ze studie je ostatně zřejmé, že úmyslem autora bylo zejména pomoci nositelům příslušných církevních úřadů ke správné aplikaci daných ustanovení. Čtenář jistě uvítá i autorův důraz na to, že kanonické právo není čímsi škodlivým, nebo zbytečným, ale opravdovou službou Církvi a věřícím.

Stanislav Pšenička