700 let od promulgace sbírky dekretálů Bonifáce VIII.

JUDr. Ignác Antonín Hrdina, O.Praem.

Úvod

V roce 1998 uplynulo 700 let od promulgace sbírky "Liber sextus decretalium Bonifatii Papae VIII". Římský biskup Bonifác VIII. (1294 - 1303), vynikající právník1 a o poznání méně vynikající politik na papežském stolci, tak důstojně navázal na kodifikaci svého slavného předchůdce Řehoře IX. (1227 - 1241). Kulaté výročí "Knihy šesté" nechť je podnětem k ohlédnutí se za touto významnou právní památkou vrcholného středověku, jež je jedním ze svědků vyspělé právní kultury té doby.

Prehistorie

Šlo o čin mimořádného historického významu, když těsně po roce 1140 mnich kamaldulského kláštera sv. Felixe a Nabora v Boloni a profesor kanonického práva2 na tamní akademii Gracián dokončil práci na uspořádání obrovské masy pramenů kanonického práva do jediné systematické sbírky; sám Gracián ji nazval "Concordia discordantium canonum" a od konce 12. stol. se pro ni ujal název "Decretum Gratiani" či prostě "Dekret".

Graciánovo dílo rychle vytlačilo všechny předchozí sbírky kanonického práva a stalo se dokonce předmětem samostatného vědeckého výkladu ze strany tzv. dekretistů.3 Platné kanonické právo, které se právě díky Graciánovi emancipovalo od teologie, se tak po mnoha staletích poprvé stalo ne-li zcela přehledným, tedy alespoň jasně odlišeným od práva historického.

Nicméně sestavením Graciánova Dekretu se vývoj kanonického práva nejen nezastavil, nýbrž - přímo úměrně k růstu papežské moci - naopak urychlil. Jeden papežský dekretál stíhal druhý, takže není divu, že po necelém století byla situace téměř stejná jako před Graciánem. Mimo to Graciánův Dekret byl (a vždycky zůstal) sbírkou soukromou. Nikdy nenabyl povahy kodexu, takže fakt, že nějaký právní předpis je v něm obsažen, tomuto předpisu ještě nepropůjčuje sílu zákona; právní závaznost takového předpisu bylo nutno zkoumat individuálně (mohlo jít a někdy také šlo o falsum) a v případě vzájemného rozporu norem uvnitř Dekretu bylo třeba sáhnout k principu "lex posterior derogat legi priori". Není tedy divu, že i po Graciánovi byly sestavovány četné kolekce kanonického práva, a to už nejen soukromé, nýbrž také úřední.4 Hlavní takovou sbírkou však mělo být dílo Rajmunda z Penyafortu, zpracované na příkaz papeže Řehoře IX. a publikované r. 1234 spolu s promulgační bulou "Rex pacificus" zasláním textu univerzitám v Boloni a v Paříži. Sbírka se nazývá "Decretales D. Gregorii Papae IX" či prostě "Liber extra" (scil. extra Decretum Gratiani) a je významná hned z trojího důvodu: Jednak shromáždila, systematicky utřídila a v případě rozporů i upravila dekretály vydané po Graciánovi a vyplnila tak mezeru mezi Dekretem a pontifikátem Řehoře IX. až do r. 1234. Další novou kvalitou sbírky je její výlučnost (exkluzivita), tj. skutečnost, že derogovala všechny dekretály neobsažené buď v Graciánově Dekretu nebo v ní samé, a zjednala tak opět jasno v otázce, která norma ještě platí a která už nikoli.5 Poslední novum sbírky pak představuje její uspořádání; Rajmund zde sáhl k nové systematice tzv. První kompilace Bernarda z Pavie,6 který /pod vlivem římského práva/ rozdělil materii kanonicko-právních pramenů na pět knih podle hesel: l/ iudex /= o pramenech práva a církevní hierarchii/, 2/ iudicium /= procesní právo kanonické/, 3/ clerus /= o duchovenstvu a řeholnících/, 4/ connubia či sponsalia /= manželské právo kanonické/ a 5/ crimen /= trestní právo kanonické/. Toto Bernardovo členění, které přejal Liber extra a které se ve sbírkách kanonického práva udrželo až do r. 1917,7 předznamenalo i název Bonifácovy kodifikace,jak bude níže uvedeno.

Ovšem ani vynikající kodifikace Řehoře IX. nemohla stačit následnému vývoji, který se do určité míry opakoval. Rychle pokračovala zákonodárná činnost papežů, k níž se připojila i významná disciplinární rozhodnutí obou lyonských ekumenických koncilů /I. lyonský r. 1245, II. lyonský r. 1274/. Ruku v ruce s činností zákonodárnou šly také aktivity kompilátorské, jejichž výsledkem byly četné sbírky kanonického práva; z úředních kolekcí jsou to tři sbírky Innocence IV. / 1243 - 1254/, sbírka Řehoře X. /1271- 1276/ a sbírka Mikuláše III. /1277 - 1280/. Právní materiál v nich obsažený měl být podle vůle zákonodárců zpravidla systematicky začleněn "sub suis titulis" do sbírky Řehořových Dekretálů, ale většinou k ní byl pouze připojen jako dodatek. To, co neobsahovaly sbírky autentické, bylo sbíráno do kolekcí soukromých.8 Chyběla jediná úřední sbírka, která by v úplnosti obsahovala utříděný právní materiál z doby po Řehořových Dekretálech. Mimo to se v druhé polovině 13. stol. objevily nové problémy, jež vyžadovaly právní regulace /působení nových řeholí, otázky vztahu mezi císařstvím a papežstvím, obrana křesťanstva před vpády Tatarů a Saracénů atd./. Tohoto kodifikačního úkolu se "po bezesných nocích"9 podjal teprve papež Bonifác VIII.

Liber sextus

Bonifác VIII. v roce 1296 pro sestavení zamýšlené sbírky sestavil tříčlennou komisi věhlasných kanonistů, jíž tvořili: Wilhelm de Mandagoto, arcibiskup v Embrun /Francie/, Berengarius Fredoli, biskup bazierský /rovněž Francie/ a Richard Petronius de Senis, vicekancléř římské kurie /všichni tři byli později povýšeni do kardinálské hodnosti/. Tito kanonisté se sice formálně /co do systematiky sbírky/ přidrželi Rajmundova členění Dekretálů na knihy, tituly a capita /capitula, kánony/, avšak "směleji ještě nežli on pozměnili autoři starší zákony; neboť nejen že vypustili vypravování případu, ale velmi často změnili i původní text, takže již nelze tak jako v dekretálech Řehořových vsunouti partes decisae".10 Kodifiátoři totiž dostali značně širší mandát než kdysi Rajmund z Penyafortu; papež to zmiňuje i v promulgační bule "Sacrosanctae Romanae Ecclesiae" ke knize šesté: "Proto jsme prostřednictvím našich ctihodných bratří Viléma..., Berengara... a Richarda ze Sieny...tyto dekretály nechali pečlivě přehlédnout; a konečně jsme mnohé z nich /buď že byly dobově podmíněné nebo odporovaly sobě samým či jiným zákonům, anebo že se zdály zcela nadbytečnými/ úplně zrušili. Ostatní, z nichž některé jsme zkrátili, některé zcela nebo zčásti změnili a v mnohých z nich - jak se Nám to zdálo prospěšné - jsme učinili opravy, něco vynechali či přidali, tedy ty jsme nařídili sebrat do jediné knihy spolu s některými Našimi konstitucemi...a začadit je pod patřičnými tituly."11 Bonifác, resp. komise jím ustavená tak dává dekretálům novou redakci a tím, že v textu zásadně opomíjí jejich počáteční slova a inskripce /s výjimkou těch dekretálů, jež pocházejí od samého původce sbírky/, jakož i vynechávkami v textu, jež nejsou nijak vyznačeny /např. odkazem "ut infra"/, získává sbírka podstatně větší míru obecnosti než předchozí kolekce a lze ji označit za první "moderní" středověkou kodifikaci vůbec.12

Tuto sbírku papež promulgoval výše uvedenou bulou "Sacrosanctae" z 3. března 1298, a to zasláním univerzitám v Boloni a Paříži /jakož i některým dalším institucím zabývajícím se bádáním v kanonickém právu/ k užívání "in iudiciis et in scholis", a to s příkazem, "abyste žádné jiné dekretály a konstituce /s výjimkou těch, které jsou do té sbírky vloženy nebo jejichž platnost je v ní zvláště vyhrazena/, jež byly kterýmkoli z Našich předchůdců po vydáni řečeného svazku /tj. Libri extra - pozn. překl./ vyhlášeny, nadále nepřijímali a nepovažovali za dekretály".13 Bonifácova sbírka je tedy - stejně jako Dekretály Řehoře IX. - sbírkou exkluzivní, tzn. že charakteru zákona nepozbyly jen ty normy vydané po r. 1234, jež byly do Knihy šesté zařazeny. Zmíněné "decretales specialiter reservatae" jsou v textu naznačeny uvedením svých prvních slov nebo odvolávkou na jejich platnost. Platnosti nepozbyly ani jiné /tj. do sbírky nezahrnuté/ dekretály samého Bonifáce VIII. do r. 1298.

Ve vztahu k Dekretu Gráciánovu a Dekretálům Řehoře IX. je /v případě rozporu s dispozicemi norem Knihy šesté/ třeba užít právního pravidla "lex posterior derogat legi priori"; tento princip se ovšem netyká starších norem obsahujících práva partikulární a zvláštní, leda by je Liber sextus výslovně derogoval.

Tím, že sbírka byla promulgována jako kodex, se finguje, jako by všechny předpisy v ní obsažené byly vydány současně /tj. r. 1298/, tedy bez ohledu na to, kdy byly vydány ve skutečnosti, zda předtím platily jako zákon obecný či jen partikulární a zda jde a prameny práva autentické či o falsa. Tedy ani uvnitř sbírky není princip "lex posterior..." použitelný a v případě eventuelní kolize jejich norem je třeba sáhnout k pravidlům řešícím případy antinomie.

Papež Bonifác VIII. označil svou kodifikaci jako "Liber sexus", čímž - jak v promulgační bule uvádí - výslovně navazuje na kolekci Dekretálů Řehoře IX. o pěti knihách. Přitom sama Kniha šestá se - podle systematiky Bernarda z Pavie - člení rovněž na pět knih. Bonifác odůvodňuje název své kolekce i pomocí číselné symboliky, podle níž byla šestka považována za číslo dokonalosti /1 + 2 + 3 = 6/. Rozdělení jednotlivých knih na tituly není v Knize šesté originální: Bonifác se zde důsledně drží systematiky Libri extra; a protože ne ke každému titulu Řehořových Dekretálů přináší Liber sextus nový právní materiál, některé tituly prostě vynechává.14

Ve vydáních Knihy šesté v Korpusu kanonického práva předchází vlastní sbírce index jejích titulů a kapitol a následuje soubor 88 právních pravidel /tzv. regulí iuris/, jak o nich bude dále pojednáno. Liber sextus byl vydáván tiskem už od 15. stol.,15 tedy ještě před dotvořením Korpusu kanonického práva sestavením Chappuisových extravagant. V odborné literatuře se Kniha šestá cituje /obdobně jako Řehořovy Dekretály a Klementiny/ uvedením arabského čísla kapitoly, římského čísla knihy a arabského čísla titulu s odkazem na Bonifácovu sbírku.16 Tento snad jen právním medievalistům srozumitelný způsob citace je možno nahradit /tak jako i u ostatních částí Korpusu kanonického práva/ modernějším způsobem po vzoru citací z justiniánské kodifikace, a sice uvedením sbírky a třemi po sobě jdoucími arabskými číslicemi, značícími knihu, titul a kapitolu kolekce.17

Regulae iuris

Jestliže platí, že Liber sextus je vynikající právně historickou památkou středověku, pak totéž nelze bez dalšího prohlásit o 88 právních pravidlech /tzv. regulae iuris/,18 jež Bonifác ke své kodifikaci připojil. Jistě ne proto, že by tato pravidla nebyla na legislativní výši kodifikace samé; rozdíl spočívá ve skutečnosti, že zatímco Liber sextus byl zrušen generelní derogační klauzulí kán. 6 Kodexu kanonického práva z r. 1917 a ocitl se tak v kategorii práva historického, jsou regulae iuris dodnes /za určitých okolností/ právem živým. Bonifácem byly sice vyhlášeny jako zákon spolu s Knihou šestou a - jakožto právní normy - sdílejí její osud /i pokud se uvedeného zrušení týká/, ale přesto si řada z nich podržuje platnost jakožto právní principy, k nimž se sahá v případě tzv. mezer v právu /lacunae iuris/. Kodex kanonického práva Benedikta XV. z roku 1917 na ně /tecto nomine/ odkazuje ve svém kánonu 20: "chybí-li pro určitou věc výslovný předpis zákona, ... nutno vzít předpis ... ze všeobecných právních zásad19 /a generalibus iuris principiis/". Téměř stejnými slovy mluví i kán.19 Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. z r. 1983. Renomované komentáře ke kodexu pak uvádějí, že těmito "obecnými právními principy" jsou v kanonickém právu především ony regulae iuris v Knize šesté.20 Nejde o nic jiného než o tzv. doplnění zákona per analogiam iuris21 v právně relevantním případu, který je třeba rozhodnout a který přitom není upraven ani zákonem ani /v kanonickém právu/ platným právním obyčejem.

Také v případě regulí iuris Bonifác /ovšem daleko dokonalejším způsobem/ navazuje na Řehoře IX., který na závěr svých Dekretálů uvádí 11 takových právních pravidel.22 Vlastním autorem či spíše redaktorem 88 právních pravidel u Bonifáce je boloňský legista a profesor římského práva na tamní univerzitě Dinus Mugellanus /Del Mugello Dino, + snad r. 1298/.23 Regule iuris, přejaté většinou z práva civilního /tj. římského/, lze ovšem považovat za výsledek vědecké práce celé boloňské právní školy glosátorů.

Závěr

Ohlédnutí za Knihou šestou Bonifáce VIII. chce připomenout, že tento papež nebyl jen zavilým odpůrcem francouzského krále Filipa Sličného24 a autorem problematických bul "Clericis laicos" /1296/ a "Unam sanctam" /1302/, jak byl ještě donedávna v právních dějinách u nás prezentován, nýbrž také vysoce erudovaným právníkem, jehož dílo, v regulích iuris dodnes živé, tvoří jeden z pěti stavebních kvádrů nejvýznamnějšího středověkého právního svodu - Korpusu kanonického práva. Koncizní kodifikační činnost tohoto i dalších středověkých papežů může být ostatně inspirativní i pro soudobou legislativu, která /majíc k dispozici nejmodernější legislativně technické pomůcky/ nás zahrnuje metry právních předpisů malé přehlednosti a jepičího života, zatímco např. na rekodifikaci jednoho z nejdůležitějších zákonů - občanského zákoníku - si budeme muset počkat do příštího tisíciletí.


  1. Sám Bonifác (absolvent boloňských práv) o sobě na letní konsistoři 24.6.1302 říká: "Quadraginta anni sunt, quod Nos sumus experti in iure ...", in: H. Denzinger, Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum, Freiburg im Breisgau 1913, str. 205 (pozn. č. 1 k čl. 468).
  2. Tehdy ještě nazývaného "theologia disciplinaris practica" a přednášeného zejm. v rámci morální teologie.
  3. K nim viz např. V. Bušek, Učebnice dějin práva církevního I, Praha 1946, str. 84nn.
  4. První takovou úřední sbírkou dekretálů byla tzv. Compilatio (antiqua) tertia, kterou z podnětu Innocence III. zpracoval r. 1210 jeho notář a pozdější kardinál Petr Collivacini z Beneventu; sbírka ovšem obsahovala pouze dekretály tohoto papeže z let 1198-1210. Úřední sbírkou je také Pátá kompilace od neznámého autora, tzv. Honoriána, promulgovaná r. 1226 papežem Honoriem III. (1216-1227); obsahuje jeho dekretály do r. 1226, jakož i konstituci císaře Friedricha II. "Ad honorem Dei".
  5. "... Rozličné konstituce a dekretály Našich předchůdců, roztroušené v různých sbírkách, vnášely do věci zmatek - některé pro přílišnou podobnost, jiné pro vzájemnou rozpornost a konečně některé také pro svou obšírnost; některé pak bloudily mimo ("vagabantur extra") uvedené sbírky a byly jakožto nejisté na soudech často zpochybňovány. Proto jsme ... zařídili, aby tyto dokumenty byly (po odstranění toho, co je v nich nadbytečné) soustředěny do jediného svazku, připojujíce Naše konstituce a dekretály, jimiž se objasňují některé věci, které v dřívějších dokumentech byly sporné. Přejíce si tedy, aby na soudech i ve školách všichni užívali pouze této sbírky, velmi přísně zapovídáme, aby se nikdo neopovažoval pořídit jinou bez zvláštního přivolení Apoštolského stolce" (z promulgační buly "Rex pacificus" z 5.9.1234, která ve vydáních Corporis iuris canonici předchází vlastním Dekretálům).
  6. Compilatio prima (sestavená kol. r. 1191), samým Bernardem nazvaná "Breviarium extravagantium", obsahuje dekretály pograciánské a navíc některé starší, jež Gracián pominul.
  7. Tehdy bylo v Kodexu kanonického práva Benedikta XV. z r. 1917 nahrazeno o tisíc let starší (upravenou) systematikou Gaiových Institucí (podle hesel personae-res-actiones).
  8. K tomu viz. J. F. von Schulte, Die Dekretalen zwischen den Decretales Gregorii IX. und Liber Sextus, in: Zprávy vídeňské akademie 55 (1867).
  9. Z promulgační buly ke Knize šesté (viz pozn. č. 11).
  10. E. Rittner, Církevní právo katolické I, Praha 1887, str. 45.
  11. Z promulgační buly "Sacrosanctae Romanae Ecclesiae" z 3.3.1298, která ve vydáních Corporis iuris canonici předchází vlastní Knize šesté. Český překlad buly je obsažen in: A. Hrdina, Texty ke studiu kanonického práva, Plzeň 1998, str. 132nn.
  12. Srv. např. P. Hemperek, W. Góralski, Historia źróde i nauki prawa kanonicznego, Lublin 1998, str. 106n.
  13. Z promulgační buly ke Knize šesté, viz. pozn. č. 11.
  14. Liber sextus obsahuje 76 titulů a 359 kapitol oproti 185 titulům a 1971 kapitolám in Libro extra. Přehled knih a titulů Knihy šesté je uveden in: A. Hrdina, Texty ke studiu kanonického práva, Plzeň 1998. 134nn.
  15. První vydání (sine anno) pochází zřejmě od Eggesteyna ve Štrasburgu, datované je Schöfferovo mohučské vydání z roku. 1465, převzaté bez větších změn dalšími edicemi. Vydání římských korektorů z roku 1582 petrifikovalo autentický text. Jako vynikající kritické vydání je třeba zmínit vydání Richterovo v jeho lipské edici Corporis iuris canonici z r. 1839. Poslední vydání Knihy šesté, opatřené kritickým aparátem, pochází z roku 1882 (Lipsko) od E. Friedberga v jeho druhém dílu Korpusu kanonického práva (obsahuje text římských korektorů s připojenými údaji o právních pramenech sbírky a o jejím původním textu).
  16. Tak např. C3, II, 15 in: VIo znamená 3. kapitolu v druhé knize, titulu 15 "in Sexto".
  17. Tak např. stejné místo v Knize šesté lze citovat: Liber sextus 2,15,3.
  18. Jejich úplný překlad do češtiny obsahují výše uvedené Texty ke studiu kanonického práva (viz. pozn. č. 14) na str. 142-152.
  19. Citováno z pracovního textu překladu Prof. Kopa, vydaného formou skripta teologické fakulty v Olomouci r. 1969.
  20. Viz. např. K. Lüdicke (red), Münsterischer Kommentar zum Codex iuris canonici 19, 9, Essen, vychází postupně od r. 1984
  21. K analogii práva viz. např.V. Knapp, Teorie práva, Praha 1995, str. 172n.; k jejímu použití v oblasti kanonického práva viz. S. Balík, A. Hrdina, Kanonické právo (dějiny, teorie, obecná část), Plzeň 1998, str. 95n.
  22. Viz. Liber extra 5, 41.
  23. O něm: F. C. von Savingny, Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter (2. Vyd. 1834-1851, sv. V); J. F. von Schulte, Die Geschichte der Quellen und der Literatur des canonischen Rechts von Gratian bis auf die Gegenwart (1877, II. sv., str. 170).
  24. Bonifác byl dokonce (ovšem vylhaně, zřejmě kancléřem Filipa Sličného Vilémem z Nogaretu), nařčen, že prý "veřejně prohlašoval, že by chtěl být raději oslem, psem nebo jakýmkoli jiným nerozumným zvířetem nežli Francouzem" (citováno z: J. Kadlec, Církevní dějiny II, Praha 1972, str. 132).

Resumé

V r. 1998 uplynulo 700 let od vyhlášení sbírky dekretálů papeže Bonifáce VIII. Nazývané "Liber extra". Tato kolekce se stala třetí částí nejvýznamnějšího středověkého právního svodu, Korpusu kanonického práva. Její novum spočívá zejm. ve způsobu zpracování pramenů staršího práva: sbírka je nejen systematicky uspořádává, ale i upravuje /zestručňuje, odstraňuje antinomie a podle potřeby mění a doplňuje/, a stává se tak přímým předchůdcem moderních novověkých právních kodifikací.

O autorovi

JUDr. Ignác Antonín Hrdina, OPraem; nar. 6.3.1953. V roce 1970 byl tajně přijat do strahovské kanonie řádu premonstrátů; v letech 1972-1975 studoval teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V roce 1977 byl v Krakově vysvěcen na kněze. V letech 1982-1987 vystudoval práva na Právnické fakultě UK v Praze, kde v roce 1988 získal titul doktora práv. Od roku 1990 působí jako farář v Praze na Strahově. V roce 1991 byl jmenován provizorem strahovského kláštera. Od roku 1995 přednášel civilní právo na teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, od roku 1996 je odborným asistentem kanonického práva na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.