Zneužití správní moci bohužel není jen abstraktní možnost. Arcibiskup Zenon Grocholewski prohlásil, že mezi křesťany nesmíme zavírat oči před škodami způsobenými nesprávným vykonáváním církevní autority, zvláště pokud se jedná o porušení práv jednotlivých osob církevními představenými. Zneužití správní moci totiž poškozuje nejen obecný prospěch církve, ale také jednotlivé osoby.1[DJJRT1] Ze zkušenosti tedy vyplývá, že spravedlnost v církevních správních věcech není jen teoretický problém, ale praktický úkol.

Problémy spravedlnosti a domáhání se práv při uplatňování výkonné moci řídící v církvi byly živě diskutovány mezi církevními právníky po druhém Vatikánském koncilu.2 Nebyl to však úplně nový problém. Spíše by se dalo říci, že tyto pokoncilní diskuze byly pokračováním dlouhé historie církevního práva, které slouží nejen k obecnému prospěchu v církvi, ale také k domáhání se a obhajobě práv patřících jednotlivým křesťanům. Během nedávné revize Kodexu kanonického práva se diskutovalo o obhajobě práv a spravedlivém vyřešení sporů vzniklých v oblasti církevní výkonné moci řídící. Kodex kanonického práva z roku 1983 vyhlásil opravené odvolání proti správnímu rozhodnutí (kánony 1732-1739), které slouží k vyřešení sporů pramenících z individuálních právních aktů správní moci. Kodex také opravil řízení o zbavení farářů úřadu a jejich přeložení (kánony 1740-1752). Zbavení farářů úřadu anebo jejich přeložení sleduje především obecný prospěch v církvi. Zároveň však tato řízení obsahují kánony, které zaručují farářům možnost obhajoby a domáhání se práv v případě, že by se farář cítil zbavením úřadu anebo přeložením poškozen.

Tato studie chce analyzovat, jak se právo na obhajobu uplatňuje během odvolání proti správnímu rozhodnutí. Právo na obhajobu je procedurální právo, které zaručuje každé straně během kanonického řízení právo být vyslechnut autoritou, která má učinit rozhodnutí ve věci řízení, právo předložit důkazy a právo použít advokáta nebo zástupce. Právo na obhajobu také zaručuje každé straně možnost nahlédnutí do akt, která byla předložena autoritě během řízení a možnost předložení obhajob a námitek proti obžalobě, důkazům a soudnímu ohledání, ať už byly předloženy druhou stranou nebo ex officio. Třebaže právo na obhajobu zahrnuje procedurální práva, právo na obhajobu není jen souhrnem procedurálních formalit. Právo na obhajobu ve skutečnosti přetváří strany z pasívních objektů kanonických řízení v aktivní subjekty, které se podílejí na dosažení konečného rozhodnutí ve věci řízení. Právo na obhajobu zaručuje stranám, že s nimi nebude zacházeno jako s předměty řízení, ale jako s osobami, které mají možnost aktivně se podílet na kanonickém řízení, jehož výsledek může být velmi důležitý pro budoucnost stran.

Nauka o přirozených právech vychází z přesvědčení, že podstatu lidské přirozenosti je možné poznat rozumem a že z tohoto poznání je možné vyvodit morální povinnosti a zákony.9 Přirozené právo, které vychází z řecké a římské antické filosofie a později bylo rozvinuto scholastikou, je možné shrnout do několika základních neměnných principů. Tyto principy však mohou najít různé aplikace v různých historických situacích. Takže třebaže principy jsou samy o sobě neměnné, normy, podle kterých se tyto principy aplikují v konkrétních historických situacích, se mohou měnit.10 Stejně tak právo na obhajobu je jako princip neměnné a nezcizitelné. Totéž však nemůže být řečeno sic et simpliciter o jednotlivých kánonech, které vyhlašují toto právo v konkrétních momentech kanonických řízení. Základ práva na obhajobu v přirozeném právu nedává totiž stejnou principiální neměnnost jeho konkrétním aplikacím během kanonických řízení. Zatímco pojetí Římské roty nezpochybňuje základ práva na obhajobu v přirozeném právu, a tím jeho neměnnost, totéž pojetí váhá dát stejnou neměnnost jednotlivým aplikacím tohoto práva během kanonických řízení.11 Opatrnost soudců Římské roty pravděpodobně vychází z těžkosti vysvětlit právo na obhajobu zcela jako abstraktní princip, jako abstraktní osobní právo.

Právo na obhajobu, které zaručuje stranám možnost účastnit se v řízení, se uplatňuje během celého řízení, i když v některých případech umožnění účasti stran nepřinese přímý pokrok v řízení a někdy může i prodlužovat řízení. Účast stran v řízení je hodnotou sama o sobě nezávisle na konečném rozhodnutí. Tato účast přináší uspokojení z podílení se na dosažení rozhodnutí, které se týká vlastního života. Na druhé straně, jestliže je se stranami jednáno, jako by neměly co říci v jejich vlastním řízení, znamená to, že je s nimi zacházeno spíše jako s předměty, ne jako s osobami. Neumožnit stranám podílet se na řízení je ve skutečnosti potlačením jejich lidské a křesťanské důstojnosti a rovná se to odepření práva na obhajobu.

Právo na obhajobu se vztahuje jak k instrumentálnímu, tak k inherentnímu cíli kanonických řízení. Studium a hodnocení jednotlivých norem procesního práva a potom i konkrétní respektování práva na obhajobu musí vzít v potaz obě hlediska. Musí analyzovat, jak jednotlivé normy slouží instrumentálnímu cíli, kterým je nestranné získávání a zvažování fakt a důkazů a vyhlášení objektivního rozhodnutí. Zároveň musí hodnotit, jak jednotlivé normy zaručují účast stranám v řízení, a tím respektují jejich lidskou a křesťanskou důstojnost. Třebaže spojení práva na obhajobu s instrumentálním a inherentním cílem kanonických řízení stále ještě ponechává právo na obhajobu spíše v abstraktní podobě, přece už toto spojení práva na obhajobu na jedné straně se zapojením stran do procesu hledání důkazů a vyhlášení rozhodnutí a na druhé straně s ochranou lidské a křesťanské důstojnosti stran vytváří konkrétnější kontext pro respektování tohoto práva.

Ve stručnosti - právo na obhajobu zaručuje stranám možnost podílet se na shromažďování a vážení důkazů a svědectví. Třebaže toto právo musí být respektováno v souladu s jednotlivými kánony procesního práva, přesto se právo na obhajobu nemůže redukovat na pouhou procedurální formalitu. Smysl tohoto práva totiž přesahuje pouhý instrumentální cíl kanonických řízení tím, že umožňuje stranám nebýt pouhými objekty řízení, ale osobami, které se podílejí na procesu hledání řešení. Jádro práva na obhajobu tedy spočívá v právu na účast, na podílení se na kanonických řízeních. Následující část této studie bude analyzovat právo na obhajobu během odvolání proti správnímu rozhodnutí. Jejím cílem je posoudit, jak jednotlivé kánony zaručují stranám možnost podílet se na řízení o správním odvolání jak vzhledem k instrumentálnímu, tak i k inherentnímu cíli.

Odvolání proti správnímu rozhodnutí je řízeno kánony 1732 až 1739, které jsou v knize VII současného Kodexu kanonického práva. Další kánony, např. c. 50-51 a 54-57, se také týkají řízení o správním odvolání. Odvolání proti správnímu řízení má dva různé stupně. Jedním z nich je odvolání se k představenému, který učinil rozhodnutí. Druhým stupněm je odvolání se k hierarchicky nadřízenému toho, kdo vydal rozhodnutí.

Navíc, aby se někdo mohl informovaně odvolat, je třeba, aby nejen znal rozhodnutí, ale také důvody, které k rozhodnutí vedly. Kánon 51 stanoví, že rozhodnutí se musí vydat s alespoň souhrnným uvedením důvodů, které jsou podkladem daného rozhodnutí. Podle zákona tedy osoba, která se cítí poškozena správním rozhodnutím, má právo znát vlastní rozhodnutí, ale na druhé straně zákon jí nezaručuje právo znát všechny důvody, které jsou podkladem rozhodnutí. Toto omezení poznat důvody k rozhodnutí může vážně zmenšit možnosti odvolávajícího se, aby zdůvodnil odvolání patřičnými informacemi, a tím také omezit právo na obhajobu.

Je možné hovořit o právu na obhajobu během těchto alternativních způsobů řešení správního odvolání? Jejich dobrovolný charakter sice zaručuje oběma stranám podílení se na hledání a dosažení řešení, na druhé straně však odmítnutí účasti ať už adresáta rozhodnutí anebo představeného znamená selhání této možnosti vyhnout se formálnímu odvolání.17 Třebaže zprostředkovatelský a dobrovolný charakter rady zaručuje oběma stranám účast na řešení konfliktu (a účast na řešení sporu je jádrem práva na obhajobu), přesto je těžké mluvit v této souvislosti o právu na obhajobu. Právo na obhajobu, stejně jako ostatní procesní práva, totiž musí být respektováno podle zákona, zatímco zde jde o zcela dobrovolné jednání.

Zákon nevyžaduje předběžné odvolání, a tedy umožňuje podat odvolání k vyššímu představenému přímo v případě, že jde

1. o odvolání podané biskupovi proti rozhodnutím vydaným představenými, kteří jsou mu podřízeni;
2. o odvolání podané proti rozhodnutí, kterým se rozhodlo o odvolání k vyššímu představenému, ledaže by toto rozhodnutí vydal biskup;
3. o odvolání podaná podle kánonů 57 a 1735.19

Předběžné odvolání, které musí předcházet formálnímu odvolání k vyššímu představenému, je nově vyhlášený krok v řízení o správním odvolání. Kodex z r. 1917 nevyžadoval předběžné odvolání. Mohlo by se zdát, že předběžné odvolání je jen neužitečná formalita, protože ustanovuje původce rozhodnutí do dvou rolí, jednak jako stranu v daném správním konfliktu a zároveň jako autoritu, která má konflikt vyřešit.20 Na druhé straně předběžné odvolání může přinést pozitivní výsledky. Může se totiž stát, že původce rozhodnutí si není vědom, že někdo byl poškozen jeho rozhodnutím a v případě, že se to doví, bude ochoten změnit původní rozhodnutí.

Předběžné odvolání dává možnost oběma stranám podílet se na začínajícím správním konfliktu. Písemné odvolání adresované původci rozhodnutí je příležitostí vznést námitky proti rozhodnutí, vysvětlit důvody k námitkám a také poukázat na škody, které vznikly anebo by mohly být zapříčiněny rozhodnutím. Sestavení písemného předběžného odvolání a stejně tak formulace námitek a jejich podložení důkazy je úkolem odvolávajícího se, podobně jako v soudním řízení povinnost dokazovat má ten, kdo něco tvrdí (c. 1526 § 1). V případě předběžného odvolání, odvolávající musí podat svou žádost v propadné lhůtě deseti užitečných dnů, které se počítají od zákonného oznámení rozhodnutí (c. 1734 § 2 a 201 § 2). Tato krátká časová lhůta omezuje možnosti na přípravu odvolání a shromáždění podkladů k odvolání a prakticky může velmi zúžit možnost důkladné obhajoby.

Předběžné odvolání upozorní původce rozhodnutí na to, že rozhodnutí vyprovokovalo opozici a tak původce rozhodnutí nebude překvapen případným odvoláním proti svému rozhodnutí k vyššímu představenému. Navíc předběžné odvolání vybízí původce rozhodnutí k přezkoumání rozhodnutí ve světle námitek a důkazů, které byly vzneseny odvolávajícím se. Tímto způsobem předběžné odvolání otevírá možnost dialogu mezi autorem a adresátem rozhodnutí. Takovýto dialog je kritický pro hledání fakt a důkazů a také je nezbytnou součástí práva na obhajobu. Třebaže zákon nedává příliš mnoho času k přípravě ani k odpovědi na předběžné odvolání a může se proto zdát jen neužitečnou formalitou a zdržením, přece je tento procesní krok příležitostí k vyřešení začínajícího konfliktu dříve, než se dostane prostřednictvím hierarchického odvolání k vyššímu představenému.

Hierarchické odvolání je formální žádost o revizi rozhodnutí, kterým se odvolávající se cítí být poškozen. Odvolání se může podat u původce rozhodnutí, který je musí zaslat příslušnému hierarchicky nadřízenému představenému.22 Hierarchický představený je povinen odpovědět na odvolání během tří měsíců (c. 57).23 Předtím než odpoví na odvolání, by si měl získat nezbytné poznatky a důkazy a - pokud je to možné - vyslechnout ty, jejichž práva by mohla být jeho rozhodnutím porušena (c. 50). Nové rozhodnutí musí být sděleno písemně oběma stranám, jak odvolávajícímu se, tak autorovi původního rozhodnutí. Pouze ze závažných důvodů může být sděleno ústně (c. 54-56) a musí vždy uvést alespoň souhrnné důvody, které vedly k rozhodnutí.

Jestliže odvolávající se nebo původní autor rozhodnutí není uspokojen s výsledkem hierarchického odvolání, kterýkoli z nich se může dále odvolat podle norem práva. Jestliže se jedná o odvolání proti rozhodnutí představeného, který je podřízen diecéznímu biskupovi, adresátem odvolání je diecézní biskup. Odvolání proti rozhodnutí diecézního biskupa musí být vyřešeno příslušnou kongregací římské kurie.24 Ukolem kongregace není jen rozhodnout, jestli původní rozhodnutí bylo vykonáno v souladu se zákony, ale také jestli bylo vhodné a prospěšné a případně učinit nové rozhodnutí podle c. 1739. Když je hierarchické odvolání projednáváno římskou kurií, musí se respektovat nejen kánony kodexu, ale také vlastní normy římské kurie25 a její praxe.26 Jestliže ani rozhodnutí kongregace římské kurie není uspokojivé, je možné podat hierarchické odvolání proti rozhodnutí kongregace k druhé sekci Apoštolské signatury. Tento tribunál má pravomoc se vyslovit k zákonnosti rozhodnutí římské kongregace a také rozhodnout spor o náhradu škody, jestliže snad nějaká vznikla kvůli rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání. Apoštolská signatura nemá pravomoc pozměnit anebo učinit nové správní rozhodnutí. Na tento tribunál se tedy nevztahuje pravomoc podle c. 1739. Třebaže od rozsudku Apoštolské signatury není přípustné odvolání (c. 1629), proti tomuto rozsudku je možné žádat tentýž tribunál o návrat do právně původního stavu.27 Zároveň je vždycky možné požádat přímo papeže o přehodnocení rozsudku Apoštolské signatury, ovšem s vědomím, že proti rozsudku nebo rozhodnutí papeže není ani soudní, ani správní odvolání (c. 333 § 3).

Správní rozhodnutí, které řeší hierarchické odvolání, jako správní akt musí být vydáno písemně, s alespoň souhrnným uvedením důvodů (c. 51). Písemné důvody přispívají k objektivitě a zákonnosti rozhodnutí, protože takto sdělené důvody umožňují odhalit případné omyly v podkladech pro rozhodnutí a také zda bylo při rozhodování o odvolání postupováno podle norem práva. Dokument s písemnými důvody zároveň chrání představeného, který činí správní rozhodnutí, před podezřením z jednostrannosti nebo nezájmu o věc. Pro odvolávajícího se je dokument s písemnými důvody nejlepší cestou k porozumění a přijetí rozhodnutí, zatímco opomenutí sdělit důvody by vážně omezilo jeho právo na obhajobu. Kánony 37 a 51 nejsou zneplatňující, a tudíž jejich nerespektování nevyústí nezbytně v neplatný akt. Přesto je jejich nerespektování protizákonné a může být napadnuto žalobou podle právních norem.

Poučné je rozhodnutí druhé sekce Apoštolské signatury z roku 1986 ve věci odvolání se proti rozhodnutí Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života.29 Řeholnice, která byla propuštěna z řeholní společnosti rozhodnutím představené, si podala hierarchické odvolání k vyššímu představenému, k římské kongregaci. Kongregace potvrdila rozhodnutí řeholní představené o propuštění. Když se však dotyčná řeholnice odvolala výše, Apoštolská signatura zrušila propuštění potvrzené Kongregací pro instituty zasvěceného života z formálních důvodů. Apoštolská signatura totiž shledala, že římská Kongregace nesdělila řeholnici v propouštěcím dokumentu dostatečné důvody, které motivovaly propuštění. Navíc toto rozhodnutí neobsahovalo poučení, že propouštěná řeholnice má právo na správní odvolání k druhé sekci Apoštolské signatury ve lhůtě deseti dnů od přijetí rozhodnutí. Zatímco opomenutí povinnosti sdělit důvody nezneplatňuje rozhodnutí, oznámení možnosti odvolání proti propuštění z řeholní společnosti je vyžadováno zákonem k platnosti rozhodnutí (c. 700). Znalost jak důvodů rozhodnutí, tak možnosti odvolat se proti němu jsou kritické momenty práva na obhajobu a zmíněné rozhodnutí nejvyššího tribunálu v církvi - Apoštolské signatury - jasně ilustruje důležitost tohoto práva během hierarchického odvolání.

Jiní kanonisté tvrdí, že podřízený představený má právo podat odvolání proti rozhodnutí vyššího představeného ve věci hierarchického řízení.31 Podřízený představený není pouhým vykonavatelem rozhodnutí vyšší autority. Ve vztahu k jednotlivým kongregacím římské kurie diecéznímu biskupovi přísluší v jemu svěřené diecézi veškerá řádná a vlastní moc (c. 381). Diecézní biskup proto musí nést osobní odpovědnost za svoje rozhodnutí. V praxi druhá sekce Apoštolské signatury přijímá odvolání podaná podřízenými autoritami proti rozhodnutím římských kongregací ve věcech hierarchických odvolání.32 Právní pojetí Apoštolské signatury potvrzuje, že obě strany mají v hierarchickém odvolání stejná práva, obě strany mají právo na obhajobu a obě strany se tedy smí odvolat proti rozhodnutí hierarchického představeného, pokud se cítí být poškozeni jeho rozhodnutím.33

Kánon 1738 sice vyhlašuje právo na advokáta pouze pro odvolávajícího se, avšak žádný zákon nezakazuje představenému, proti jehož rozhodnutí je podáno odvolání, si ustanovit advokáta nebo zástupce. Spravedlnost kromě toho vyžaduje, aby žádná strana neměla přednosti před druhou.

Advokátovým úkolem je pomáhat těm, kteří jsou přesvědčeni, že byli nespravedlivě poškozeni správním rozhodnutím, podat správně formulované odvolání. Advokát konkrétně pomáhá formulovat předmět konfliktu, práva a povinnosti, které se jakkoli týkají konfliktu, a konečně napsat formální odvolání. Advokát musí také dbát na zachování procesních práv a musí pomoci s předložením důkazů.

Praktickou těžkostí spojenou s vyhlášením práva na advokáta je nedostatek povědomí o právu na obhajobu a konkrétně o právu na advokáta a jeho službě v církvi. Většina křesťanů má pravděpodobně jen minimální znalosti o církevním právu a o procesních normách. Nezasvěcenému se mohou zdát kanonická řízení komplikovaná a jednotlivé kánony jako zbytečné formality. Tím více je služba advokáta potřebná těm, kdo se cítí být poškozeni správním rozhodnutím a jejichž problém je předmětem kanonického řízení. Je tedy třeba šířit se o této službě a také vysvětlovat smysl a cíl poslání advokátů v církvi.

Jinou těžkostí je nedostatek patřičně vyškolených advokátů. Těžko je očekávat odpovídající vědomosti a nezbytnou praxi od těch, kteří mají jen několik základních zkoušek z církevního práva. K tomu, aby se advokát stal skutečným odborníkem, potřebuje akademické školení a také praktické zkušenost. Na diecézní úrovni by volba odvolávajícího se neměla být omezena na ty advokáty, kteří jsou oficiálně schváleni diecézním biskupem. Advokáti, kteří by přišli kvůli jednotlivým případům z okolních diecézí, by snad mohli přinést jistý neklid mezi domácí diecézní úředníky. Když však diecézní biskup schválí kompetentního advokáta odjinud, pokud o něj odvolávající se žádá, pravděpodobně tím zaručí větší nestrannost v řízení a dá tím také najevo, že spravedlnost má přednost před snadnými a lacinými řešeními.34

Když se hierarchické odvolání dostane k římské kongregaci, odvolávající se si musí ustanovit advokáta, kterého si může zvolit pouze mezi členy Corpus Sanctae Sedis Advocatorum.35 Toto je nepochybně velká pomoc pro všechny, kdo neznají jazyk a způsoby řízení vatikánských kuriálních úřadů. Na druhé straně advokáti, kteří mají omezenou znalost místních poměrů a zvyklostí, ze kterých odvolávající se pochází, mohou mít těžkosti v zastupování takových případů.

Služba advokátů v církvi je poslání, které slouží jak jednotlivcům, když se cítí být poškozeni, tak také církevním představeným v případech, kdy spravedlnost a řád jsou napadány. Zkušený advokát u vatikánské kurie, Carlo Gullo, se vyjádřil, že bez konkrétní služby advokátů, kteří musí být integrissimi defensores, by kanonická obhajoba práv křesťanů v církvi a také jejich procesní právo na obhajobu nebyla nic víc než jen mrtvá vyhláška.36

Na jedné straně, co se týká práva na obhajobu, obnovený Kodex přináší dvě novinky oproti kodexu z roku 1917:

1. Kánon 1734 vyhlašuje povinnost předběžného odvolání dříve, než se smí podat formální odvolání k vyššímu představenému.

2. Kánon 1738 zaručuje právo využívat služeb advokáta během celého řízení o správním odvolání.

Na druhé straně odvolávající se, který se cítí být poškozen správním rozhodnutím, nemá zaručeno právo seznámit se se všemi důvody rozhodnutí nebo nahlédnout do materiálů, které byly podkladem pro rozhodnutí. Odvolání proti správnímu rozhodnutí nezaručuje stranám možnost předložit důkazy, přizvat svědky, použít služeb znalců a právo být vyslechnut vyšším představeným, který má rozhodnout hierarchické odvolání. Krok podobný zveřejnění obsahu soudního spisu, který je kritický pro právo na obhajobu v soudním řízení, není formálně zaručen v hierarchickém odvolání. To znamená, že strany ve správním řízení nemají právo dovědět se o důkazech a vysvětlení, která jsou součástí hierarchického rozhodnutí. Kánon 1738 neříká nic o právu na advokáta pro autora správního rozhodnutí. Celkem vzato kánony 1732-1739 zaručují stranám příliš málo práva na obhajobu, příliš málo možnosti podílet se na řešení odvolání proti správnímu rozhodnutí, svěřují vyřešení hierarchického odvolání téměř výlučně do rukou vyššího představeného a tak činí z jednotlivých stran spíše předměty řízení, ne osoby, které se mají zodpovědně podílet na obhajobě svých práv.

Jiří Kašný, salesián a kněz, studoval teologii pod vedením Františka Míši a Josefa Zvěřiny a církevní právo na Papežské salesiánské uiversitě v Římě a na Catholic University of America ve Washingtonu, D.C. Nyní vyučuje církevní právo na Papežském College Josephinum a je soudcem u diecézního církevního soudu v Columbus, Ohio.