Odlišné je také členění příslušných hlav obou kodexů, obsahujících trestní právo. Pátá kniha CIC/1917 obsahuje tři části (partes): 1. Trestné činy (De delictis, c. 2195 - 2213), 2. O trestech všeobecně (De poenis in genere, c. 2214 - 2314), 3. Tresty na jednotlivé trestné činy (De poenis in singula delicta, c. 2314 - 2414). Šestá kniha CIC/1983 se rozděluje pouze na dvě části: I. Trestné činy3 a tresty - obecné normy (De delictis et poenis in genere, c. 1311 - 1363), II. Tresty za jednotlivé trestné činy (De poenis in singula delicta, c. 1364 - 1399).

Důležitější je však rozdíl v umístění knih obsahujících trestněprávní úpravu v obou kodexech. Zatímco pátá kniha CIC/1917 je závěrečná a následuje po čtvrté knize, obsahující procesní právo, CIC/1983 zařazuje trestní právo před procesní právo, obsažené v následující sedmé a závěrečné hlavě. Takové umístění "odpovídá systematickému kritériu právní logiky, která dává hmotnému právu předcházet před formálním (=procesním), jehož úlohou je právě ochrana práv plynoucích z hmotného práva"4.

Další změnou je snížení počtu trestněprávních kánonů z 220 na 89. Taková redukce není pouze kvantitativní záležitostí: vypovídá něco o podstatné změně přístupu církve k otázce trestání a obecněji k pojetí práva a jeho aplikace. Nebezpečí kumulace trestů a jejich příliš časté aplikace si byl ostatně vědom již zákonodárce CIC/1917, a proto zařadil na začátek druhé části páté knihy ustanovení Tridentského koncilu nabádající pastýře k humánnímu ukládání sankcí. Plnokrevný styl tohoto dokumentu stojí za doslovnou citaci v překladu oficiální české verze CIC/1917:

"Kán. 2214 § 2 - Budiž však přihlíženo k napomenutí círk. sněmu trid., sez. XIII, o nápr., hl. 1.: Nechť biskupové a jiní ordináři mají na paměti, že jsou pastýři, ne hrdlořezi5, a že mají být v čele svých podřízených ne tak, aby nad nimi vládli, nýbrž aby je milovali jako syny a bratry, a nechť se snaží, aby je zdržovali povzbuzováním a napomínáním od nedovoleného, aby nebyli nuceni, když se dopustí trestného činu, trestat je náležitými tresty; stane-li se přesto, že ti se z lidské slabosti v něčem proviní, jest jim zachovat onen apoštolův příkaz, aby je přesvědčovali, zapřísahali a kárali se vší dobrotou a trpělivostí, jelikož často vůči těm, kdož mají být napraveni, zmůže víc blahovůle než drsnost, víc napomenutí než hrozba, víc láska nežli moc; bylo-li by však pro vážnost trestného činu zapotřebí prutu, nutno užít tvrdosti s mírností, spravedlnosti s milosrdenstvím, přísnosti s vlídností aby kázeň, pro lid blahodárná a nutná, byla zachována bez příkrosti a se polepšili, kdož byli pokáráni, anebo, nechtějí-li se napravit, ostatní byli blahodárným příkladem jich potrestání zdrženi od přestupků."6

Stížnosti, že tento kánon v CIC/1983 chybí, jsou spíše ojedinělé: "Je nám však líto, že v novém kodexu byl vynechán nádherný tridentský text, citovaný v c. 2214 předchozího kodexu. Tento úryvek byl dosti dlouhý, avšak plný pastorální moudrosti, lidskosti a lásky, a zároveň jedinečně aktuální, a proto by bylo vhodné jej zachovat i v novém zákonodárství"7. Takové přání splnil svým způsobem až zákonodárce Kodexu kánonů východních církví z roku 1990 (CCEO). Z bohaté kanonické tradice křesťanského východu vybral Trulský synod (r. 692) a nechal se jím inspirovat v úvodním kánonu titulu XXVII - De sanctionibus poenalibus in Ecclesia. C. 1401 CCEO chápe trest jako nezbytnou léčebnou proceduru, není-li jiné pomoci: "Protože Bůh používá všech prostředků k tomu, aby přivedl zpět ztracenou ovci, ti kdo od něho obdrželi moc rozvazovat a svazovat, ať opatří vhodný lék na nemoc těch, kdo zhřešili, ať je napomínají, vyčítají jim, vyzývají je s veškerou trpělivostí a naukou, a ať také ukládají tresty, aby vyléčili rány, způsobené deliktem, a to způsobem, který pachatele nevhání do propasti zoufalství, ani nepopouští brzdy až k bezuzdnému životu a pohrdání zákonem."8

Takový styl je dnešní západní střízlivé mentalitě cizí. Zároveň mají c. 2214 § 2 CIC/1917 i c. 1401 CCEO charakter spíše programový a nikoli normativní. Jde spíše o to, jak se principy v těchto vznešeně formulovaných, avšak příliš široce koncipovaných proklamacích promítají do ostatních norem příslušných kodexů a především do aplikační praxe. A zde CIC/1983 uspěje, i když neobsahuje žádnou programovou normu o nezbytném milosrdenství a o trestu jako nejkrajnějším opatření (extrema ratio).

Předně stanoví aplikační zásadu, že "tresty se stanovují jen v té míře, v jaké jsou opravdu nutné k lepšímu zachovávání církevní kázně" (c. 1317). Dále nový kodex uvádí demonstrativní výčet opatření, kterých má ordinář užít, dříve než přistoupí k trestům: "Ordinář se postará o provedení soudního nebo správního řízení za účelem uložení nebo úředního prohlášení trestu pouze tehdy, když poznal, že ani bratrským napomenutím ani důtkou ani jinou cestou pastorační péče nelze dostatečně napravit pohoršení, obnovit spravedlnost a napravit viníka" (c. 1341). Ordinář může navíc sáhnout k trestním opatřením a k pokání: "Kromě toho se používá trestních opatření a trestního pokání, a to trestních opatření hlavně k předcházení zločinům, trestního pokání k náhradě nebo zostření trestu" (c. 1312 § 3). Opatrnost při ukládání trestů je v CIC/1983 doplněna také automaticky danou ochotou upustit od trestání, změní-li se zákon: "Jestliže pozdější zákon zrušil zákon nebo alespoň trest, tento trest ihned zaniká." (c. 1313 § 2)9. "Tento paragraf ukazuje naprosto zřetelně, jak je trestní právo založeno na největší možné mírnosti".10

Zákonodárce CIC/1983 měl však jinou, rovněž programovou starost, odlišnou od zákonodárce CIC/1917 a snad i CCEO. Po II. Vatikánském koncilu vládla v širokých církevních kruzích velmi antijuridická nálada. Jestliže církevní právo jitřilo sensibilitu věřících tvrdostí a nesmlouvavostí mnohých norem starého kodexu, kanonické trestní právo bylo předmětem odporu na prvním místě. Jak může církev, která učí odpouštějící lásce k bližnímu (sedmdesát sedmkrát, srov. Mt 18, 22) trestat ty, kteří pochybili? Odkud vůbec církev bere právo stanovit a ukládat tresty?

Kánon 1311 CIC/1983 završuje téměř dvě desetiletí diskusí jednoznačnými slovy, která v podstatě opakují znění c. 2214 § 1 CIC/1917: "Církev má vrozené a vlastní právo trestat věřící, kteří spáchali trestný čin11". CIC/1917 formuloval takové právo církve v jiném kontextu. Mezi katolíky snad nikdo nepochyboval o právu církve trestat provinilé věřící, zato však se církev v té době ostře vymezovala vůči sekularizačním tendencím států, a právě jim je adresováno sebevymezení církve v oblasti trestní jurisdikce vůči svým věřícím, vlastně vůči všem věřícím (neboť c. 12 CIC/1917, na rozdíl od c. 11 CIC/1983, rozšířil závaznost ryze církevních zákonů na všechny pokřtěné, nejen na katolíky): "Církev má vrozené a vlastní právo, nezávislé na kterékoli lidské moci, stíhat provinilce, jí podřízené, jak duchovními, tak také časnými tresty." (c. 2214 § 1 CIC/1917). Totéž vrozené a vlastní právo (ius nativum et proprium), které formuluje c. 1311 CIC/1983, již není určeno pouze státům a světským autoritám, nýbrž také věřícím, kteří jsou v plném společenství katolické církve (srov. c. 205 CIC/1983).

Formulace ius nativum et proprium se nachází v CIC/1983 ještě v c. 747 § 1 a 1254 § 1, nebo v podobné variantě ius nativum et independens v c. 362. Ius nativum je právo, které má původ v samotné podstatě církve: nedošlo k jeho získání nebo poskytnutí ze strany vnější, mimocírkevní autority. Opakem by bylo ius aquisitum, právo získané, nabyté. Ius proprium lze charakterizovat slovy CIC/1917, která jej rozvádějí: je to právo "nezávislé na kterékoli lidské moci" (independens a qualibet humana auctoritate).

Rozdílnost přístupu zákonodárců CIC/1917 a CIC/1983 se projevuje také v programové absenci definicí v novém kodexu. Ten se nemá stát učebnicí a zároveň považuje definice za "nebezpečné"12. CIC/1917 se v c. 2195 § 1 pokusil o definici trestného činu: "Názvem trestný čin se ve smyslu církevního práva rozumí zevní a mravně přičitatelné porušení zákona (externa et moraliter imputabilitas), v němž je připojena aspoň neurčitá kanonická sankce." Nicméně stačí srovnat tuto definici s c. 1321 CIC/1983, a nemůže nám uniknout zásadní podobnost pojmu trestného činu v novém kodexu s definicí CIC/1917: "§ 1 - Trestán je ten, kdo se dopustil vnějšího porušení zákona, nebo příkazu, které je těžce přičitatelné z důvodu zlého úmyslu nebo nedbalosti. § 2 - Trestem, stanoveným zákonem nebo příkazem, je postižen ten, kdo úmyslně porušil zákon nebo příkaz; kdo to však učinil opomenutím povinné péče, není trestán, pokud zákon nebo příkaz nestanovil jinak." Je vidět, že některé změny oproti CIC/1917 jsou spíše formálního rázu.

Podobně je tomu také s volbou nové terminologie. Pojem "odvetných trestů" (poenae vindicativae - c. 2286 - 2305 CIC/1917) byl v CIC/1983, c. 1336 - 1338, nahrazen těžko přeložitelným pojmem poenae expiatoriae - tresty usmiřující, odčiňující13. Historickým pramenem tohoto termínu je citát z Augustinova díla De civitate Dei14. Podstata těchto trestů však zůstává stejná a vyjadřuje ji výstižně c. 2286 CIC/1917: "Odvetné tresty jsou ony, které směřují přímo k odpykání trestného činu, takže jich prominutí nezávisí na odpadnutí pachatelovy zatvrzelosti". A contrario prominutí nápravných trestů, cenzur, závisí na osobní nápravě pachatele.

Dnešnímu odmítání principu kolektivní viny také neodpovídají ustanovení o místním interdiktu v c. 2268 - 2273 CIC/1917. Nový kodex se důsledně přidržuje principu osobní odpovědnosti a zná pouze osobní interdikt (c. 1332).

Zmizely také trestné činy, které jsou spíše hříchy in foro interno, a jsou dnes posuzovány na základě výsledků moderní psychologie podstatně jinak, než před mnoha desetiletími. Sotva by bylo možné v novém kodexu zachovat ustanovení c. 2350 § 2 o sebevraždě a o pokusu o sebevraždu: "Kdo vztáhne sám na sebe ruku, nastala-li smrt, budiž zbaven církevního pohřbu podle předpisu kán. 1240 § 1, bod 3.; jinak budiž vyloučen z legitimních církevních úkonů, a je-li to duchovní, budiž suspendován na dobu, kterou určí ordinář, a odstraněn s obročí anebo úřadů, s nimiž je spojena duchovní správa vnitřního nebo zevního oboru". Totéž platí o bigamii, kterou nový kodex rovněž neuvádí mezi trestnými činy, zatímco CIC/1917 formuluje její skutkovou podstatu a stanoví trest za ni v c. 2356: "Bigamisté, to jest ti, kdož, ačkoli jim v tom brání manželský svazek, se pokusí o další manželství, třebas jen tak zvané občanské, jsou bez dalšího bezectní (infames); a setrvají-li, pohrdnuvše ordinářovým napomenutím, v nedovoleném pohlavním společenství, buďtež podle různé vážnosti provinění exkomunikováni nebo potrestáni osobním interdiktem."

Největším problémem předkoncilního trestního práva je však přílišný výskyt trestů samočinných, latae sententiae. V samotném CIC/1917 je na padesát exkomunikací latae sententiae. Tento problém vystihla rekodifikační komise v devátém z deseti principů, jichž se bude držet nový kodex: "V otázce donucovacího práva, jehož se církev, jakožto vnější (externa), viditelná a nezávislá společnost nemůže vzdát, ať jsou tresty v zásadě ferendae sententiae, a ať se ukládají pouze foro externo. Tresty latae sententiae ať se omezí na nemnoho případů a ať se ukládají pouze za nejtěžší trestné činy."15

Proto CIC/1983 obsahuje pouze sedm trestných činů, jejichž spáchání automaticky přivodí exkomunikaci latae sententiae. Pět z nich je vyhrazeno16 Svatému stolci: c. 1367 - znesvěcení eucharistických způsob, c. 1370 § 1 - fyzické napadení papeže, c. 1378 § 1 - rozhřešení spoluviníka hříchu proti šestému přikázání, c. 1382 - biskupské svěcení bez papežského pověření, c. 1388 § 1 přímé porušení zpovědního tajemství; dvě jsou nevyhrazené: c. 1364 § 1 - apostaze, hereze, schizma, c. 1398 - potrat effectu secuto. Kodex kánonů východních církví (CCEO, 1990) zašel ještě dále než CIC/1983 tím, že zcela opustil tresty latae sententiae.

CIC/1917 navíc znal suspenze ex informata conscientia (c. 2186 a násl.), jejichž zrušení "nelze v poslední čtvrtině 20. století považovat za nic jiného než za samozřejmost"17.

Odlišný je přístup obou kodexů v otázce trestání deliktů spáchaných z nedbalosti. Pro zákonodárce CIC/1917 jsou trestné, i když sankce má být zmírněna: "Poruší-li kdo zákon v důsledku opomenutí povinné péče, zmenšuje se přičitatelnost měrou, již určí rozumný soudce podle okolností; předvídá-li však věc a opomene-li přesto opatření k jejímu zabránění, jichž by byl užil každý pečlivý člověk, je nedbalost velmi blízko zlému úmyslu"(c. 2203 § 1). Zato c. 1321 § 2 nového kodexu považuje trestání deliktů z nedbalosti za výjimku: "Trestem, stanoveným zákonem nebo příkazem, je postižen ten, kdo úmyslně porušil zákon nebo příkaz; kdo to však učinil opomenutím povinné péče, není trestán, pokud zákon nebo příkaz nestanovil jinak". Taková výjimka je obsažena v c. 1389 § 2: "Kdo ze zaviněné nedbalosti nezákonně konal nebo opomenul úkon církevní moci nebo služby, nebo nějaký úkol ke škodě jiné osoby, bude potrestán spravedlivým trestem"18.

V CIC/1983 je však také jedno důležité trestní ustanovení, o němž lze říci, že "na základě ekleziologie II. Vatikánského koncilu je stanovený trest přísnější než v předcházejícím kodexu"19. Jedná se o výše uvedené svěcení biskupa bez papežského pověření (mandátu). CIC/1917 v c. 2370 hrozí pouze suspenzí latae sententiae: "Biskup konsekrující někoho na biskupa, biskupové nebo místo biskupů kněží, kteří mu při tom přisluhují, a ten, kdo přijme konsekraci bez apoštolského zmocnění proti předpisu kán. 953, jsou již mocí práva suspendováni, dokud jim Apoštolský stolec neudělí dispens". CIC/1983 za nedovolené svěcení ukládá v c. 1382 exkomunikaci latae sententiae: "Biskup, který bez papežského pověření vysvětí někoho na biskupa, a rovněž ten, kdo od něho přijímá biskupské svěcení, upadá do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného, vyhrazené Apoštolskému stolci". 20