Apoštolský
list daný motu proprio AD TUENDAM FIDEM,
kterým se
doplňují některé normy do Kodexu kanonického práva a do Kodexu kánonů
východních církví.
K OCHRANĚ VÍRY Katolické církve proti
omylům objevujícím se u některých křesťanů, především u těch, kteří se věnují
studiu teologických disciplin, se mi na základě našeho zvlášť důležitého
pověření posilovat své bratry ve víře (srov. Lk 22,32) jeví nezbytné, aby byly
do platného textu Kodexu kanonického práva a Kodexu kánonů východních církví
přidány normy, jimiž se výslovně ukládá povinnost zachovávat pravdy, které
církevní učitelský úřad předkládá jako definitivní (s konečnou platností), a
přidat náležité rozšíření v příslušných kanonických trestních normách
vztahujících se k této oblasti.
1. Již od prvotních dob až dodnes
církev vyznává jako nutnou součást víry pravdy o Kristu a o tajemství
vykoupení, které byly později sebrány do různých textů vyznání víry (Symbola
fidei). Dnes je všeobecně známo apoštolské vyznání víry a
nicejsko-cařihradské vyznání víry, které věřící recitují během slavení mše o
slavnostech a svátcích.
Nicejsko-cařihradské vyznání víry je obsaženo ve
Vyznání víry (Professio fidei) vypracovaném kongregací pro nauku víry,1
v kterém se stanoví určeným věřícím zvláštní povinnost složit vyznání víry
před přijetím některých církevních úřadů přímo či nepřímo se týkajících
hlubšího zkoumání v pravdách víry či mravů nebo církevních úřadů spojených
s mocí řízení v církvi.2
2. Vyznání víry, na jehož začátku
stojí nicejsko-cařihradské vyznání víry, obsahuje také tři věty neboli úseky,
které usilují explicitně vyjádřit, co jsou závazné pravdy katolické víry, které
církev v následujících staletích hlouběji prozkoumala nebo předložila
k prozkoumání,3 vedena přitom Duchem Svatým, který ji "učí
veškeré pravdě" (Jan 16,13).
První úsek, který říká: "Pevně také vyznávám
všechno, co je obsaženo v Božím slově psaném nebo předávaném Tradicí a co
církev buď slavnostně nebo řádným a všeobecným učitelským úřadem předkládá jako
od Boha zjevenou nauku víry.",4 náležitě potvrzuje to, co je
zakotveno v obecném právu v CIC kán. 7505 a v CCEO
v kán. 598.6
Třetí úsek, který praví: "Nadto se nábožnou
poslušností rozumu a vůle držím nauky, kterou vyhlásil buď Římský velekněz nebo
sbor biskupů, i když nemají v úmyslu ji vyhlásit definitivně"7
má zakotvení v CIC kán. 7528 a v CCEO kán. 599.9
3. Avšak druhý úsek, v kterém je
řečeno: "Pevně také přijímám a podržuji si vcelku i v jednotlivostech
veškerou nauku o víře a mravech, kterou církev definitivně vyhlásila.",1
nemá náležitou odezvu v žádném kánonu v kodexech katolické církve.
Tento úsek vyznání víry je velmi důležitý, protože jsou tu obsaženy pravdy
nutně spojené s božským zjevením. Tyto pravdy, které ve zkoumání
katolického učení jsou vyjádřením partikulární inspiraci Ducha Svatého
projevující se v hlubším církevním uchopení některé pravdy z oblasti víry
či mravů, ať už na základě historických souvislostí, nebo na základě logického
vyvozování.
4. Z výše uvedených důvodů jsme
proto po zralé úvaze usoudili, že je třeba tuto mezeru obecného práva (legis
universalis lacunam) doplnit následujícím způsobem:
Kán. 750 - § 1. Vírou božskou a katolickou je nutno
věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo tradicí sděleném Božím slově,
jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň předkládáno jako Bohem
zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím řádným a obecným
učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod vedením
posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého
učení, které je s ním v rozporu.
§ 2. Pevně je také třeba přijímat a vyznávat vcelku i
v jednotlivostech veškerou nauku o víře a mravech, kterou církev svým
učitelským úřadem definitivně vyhlásila, tedy to, co je třeba k náležitému
uchování a věrnému vysvětlení pokladu víry; proto se neshoduje s naukou
katolické církve ten, kdo odmítá definitivní vyhlášení tohoto charakteru.
V kán. 1371 CIC bude náležitě vzhledem ke kán.
750 § 2 přidán nový text, takže celý kán. 1371 bude nově znít takto:
Kán. 1371 - Spravedlivým trestem bude potrestán:
1° kdo, kromě případu, o němž v kán. 1364, § 1,
učí nauce odsouzené papežem nebo obecným sněmem, nebo nauku, o níž v kán.
750 § 2 nebo v kán. 752, tvrdošíjně odmítá a neodvolá po napomenutí
Apoštolským stolcem nebo ordinářem;
2° kdo v jiných případech neuposlechne
Apoštolský stolec nebo ordináře nebo představeného, pokud zákonně přikazují
nebo zakazují, a po napomenutí setrvá v neposlušnosti.
Kán. 598 - § 1. Vírou božskou a katolickou je nutno
věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo tradicí sděleném Božím slově,
jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň předkládáno jako Bohem zjevené
buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím řádným a obecným
učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod vedením
posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého
učení, které je s ním v rozporu.
§ 2. Pevně je také třeba přijímat a vyznávat vcelku i
v jednotlivostech veškerou nauku o víře a mravech, kterou církev svým
učitelským úřadem definitivně vyhlásila, tedy to, co je třeba k náležitému
uchování a věrnému vysvětlení pokladu víry; proto se neshoduje s naukou
katolické církve ten, kdo odmítá definitivní vyhlášení tohoto charakteru.
V kán. 1346 § 2 CCEO bude náležitě vzhledem ke
kán. 598 § 2 přidán nový text, takže celý kán. 1346 bude nově znít takto:
Kán. 1346 - § 1. Kdo popírá nebo zpochybňuje některou
pravdu, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo kdo odmítne
křesťanskou víru jako celek a po zákonitém napomenutí se nenapraví, bude jako
heretik nebo apostata potrestán větší exkomunikací, duchovní kromě toho může být
potrestán dalšími tresty až po laicizaci.
§ 2. Kdo v jiných případech popírá nauku, která
je papežem nebo sborem biskupů vykonávajícím autenticky učitelský úřad církve
definitivně předložena k víře, nebo se drží té nauky, která je stejným
způsobem zavržena jako chybná, a i po zákonném napomenutí se nenapraví, bude
potrestán odpovídajícím trestem.
5. Přikazuji, aby všechno, co je námi
stanoveno v tomto apoštolském listě daném motu proprio, bylo bráno jako
pevně rozhodnuté a náležité a aby bylo včleněno do legislativy všeobecné
katolické církve, tedy do CIC a CCEO, jak je výše uvedeno. Všechna ustanovení,
která jsou s tím v rozporu, ztrácejí platnost.
Dáno v Římě u sv. Petra dne 18. května 1998
v dvacátém roce mého pontifikátu.