Text apoštolského listu Jana Pavla II.
Ad tuendam fidem
ze dne 18. května 1998

Apoštolský list daný motu proprio AD TUENDAM FIDEM,

kterým se doplňují některé normy do Kodexu kanonického práva a do Kodexu kánonů východních církví.

JAN PAVEL II.

K OCHRANĚ VÍRY Katolické církve proti omylům objevujícím se u některých křesťanů, především u těch, kteří se věnují studiu teologických disciplin, se mi na základě našeho zvlášť důležitého pověření posilovat své bratry ve víře (srov. Lk 22,32) jeví nezbytné, aby byly do platného textu Kodexu kanonického práva a Kodexu kánonů východních církví přidány normy, jimiž se výslovně ukládá povinnost zachovávat pravdy, které církevní učitelský úřad předkládá jako definitivní (s konečnou platností), a přidat náležité rozšíření v příslušných kanonických trestních normách vztahujících se k této oblasti.

1. Již od prvotních dob až dodnes církev vyznává jako nutnou součást víry pravdy o Kristu a o tajemství vykoupení, které byly později sebrány do různých textů vyznání víry (Symbola fidei). Dnes je všeobecně známo apoštolské vyznání víry a nicejsko-cařihradské vyznání víry, které věřící recitují během slavení mše o slavnostech a svátcích.

Nicejsko-cařihradské vyznání víry je obsaženo ve Vyznání víry (Professio fidei) vypracovaném kongregací pro nauku víry,¹ v kterém se stanoví určeným věřícím zvláštní povinnost složit vyznání víry před přijetím některých církevních úřadů přímo či nepřímo se týkajících hlubšího zkoumání v pravdách víry či mravů nebo církevních úřadů spojených s mocí řízení v církvi.²

2. Vyznání víry, na jehož začátku stojí nicejsko-cařihradské vyznání víry, obsahuje také tři věty neboli úseky, které usilují explicitně vyjádřit, co jsou závazné pravdy katolické víry, které církev v následujících staletích hlouběji prozkoumala nebo předložila k prozkoumání,³ vedena přitom Duchem Svatým, který ji "učí veškeré pravdě" (Jan 16,13).

První úsek, který říká: "Pevně také vyznávám všechno, co je obsaženo v Božím slově psaném nebo předávaném Tradicí a co církev buď slavnostně nebo řádným a všeobecným učitelským úřadem předkládá jako od Boha zjevenou nauku víry.",⁴ náležitě potvrzuje to, co je zakotveno v obecném právu v CIC kán. 750⁵ a v CCEO v kán. 598.⁶

Třetí úsek, který praví: "Nadto se nábožnou poslušností rozumu a vůle držím nauky, kterou vyhlásil buď Římský velekněz nebo sbor biskupů, i když nemají v úmyslu ji vyhlásit definitivně"⁷ má zakotvení v CIC kán. 752⁸ a v CCEO kán. 599.⁹

3. Avšak druhý úsek, v kterém je řečeno: "Pevně také přijímám a podržuji si vcelku i v jednotlivostech veškerou nauku o víře a mravech, kterou církev definitivně vyhlásila.",¹ nemá náležitou odezvu v žádném kánonu v kodexech katolické církve. Tento úsek vyznání víry je velmi důležitý, protože jsou tu obsaženy pravdy nutně spojené s božským zjevením. Tyto pravdy, které ve zkoumání katolického učení jsou vyjádřením partikulární inspiraci Ducha Svatého projevující se v hlubším církevním uchopení některé pravdy z oblasti víry či mravů, ať už na základě historických souvislostí, nebo na základě logického vyvozování.

4. Z výše uvedených důvodů jsme proto po zralé úvaze usoudili, že je třeba tuto mezeru obecného práva (legis universalis lacunam) doplnit následujícím způsobem:

1. Kán. 750 CIC bude mít nově dva paragrafy - první bude obsahovat dosavadní text kánonu, druhý bude nový; takto bude celý kán. 750 znít takto:

Kán. 750 - § 1. Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo tradicí sděleném Božím slově, jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím řádným a obecným učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého učení, které je s ním v rozporu.

§ 2. Pevně je také třeba přijímat a vyznávat vcelku i v jednotlivostech veškerou nauku o víře a mravech, kterou církev svým učitelským úřadem definitivně vyhlásila, tedy to, co je třeba k náležitému uchování a věrnému vysvětlení pokladu víry; proto se neshoduje s naukou katolické církve ten, kdo odmítá definitivní vyhlášení tohoto charakteru.

V kán. 1371 CIC bude náležitě vzhledem ke kán. 750 § 2 přidán nový text, takže celý kán. 1371 bude nově znít takto:

Kán. 1371 - Spravedlivým trestem bude potrestán:

1° kdo, kromě případu, o němž v kán. 1364, § 1, učí nauce odsouzené papežem nebo obecným sněmem, nebo nauku, o níž v kán. 750 § 2 nebo v kán. 752, tvrdošíjně odmítá a neodvolá po napomenutí Apoštolským stolcem nebo ordinářem;

2° kdo v jiných případech neuposlechne Apoštolský stolec nebo ordináře nebo představeného, pokud zákonně přikazují nebo zakazují, a po napomenutí setrvá v neposlušnosti.

1. Kán. 598 CCEO bude mít nově dva paragrafy - první bude obsahovat dosavadní text kánonu, druhý bude nový; takto bude celý kán. 598 znít takto:

Kán. 598 - § 1. Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo tradicí sděleném Božím slově, jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím řádným a obecným učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého učení, které je s ním v rozporu.

§ 2. Pevně je také třeba přijímat a vyznávat vcelku i v jednotlivostech veškerou nauku o víře a mravech, kterou církev svým učitelským úřadem definitivně vyhlásila, tedy to, co je třeba k náležitému uchování a věrnému vysvětlení pokladu víry; proto se neshoduje s naukou katolické církve ten, kdo odmítá definitivní vyhlášení tohoto charakteru.

V kán. 1346 § 2 CCEO bude náležitě vzhledem ke kán. 598 § 2 přidán nový text, takže celý kán. 1346 bude nově znít takto:

Kán. 1346 - § 1. Kdo popírá nebo zpochybňuje některou pravdu, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo kdo odmítne křesťanskou víru jako celek a po zákonitém napomenutí se nenapraví, bude jako heretik nebo apostata potrestán větší exkomunikací, duchovní kromě toho může být potrestán dalšími tresty až po laicizaci.

§ 2. Kdo v jiných případech popírá nauku, která je papežem nebo sborem biskupů vykonávajícím autenticky učitelský úřad církve definitivně předložena k víře, nebo se drží té nauky, která je stejným způsobem zavržena jako chybná, a i po zákonném napomenutí se nenapraví, bude potrestán odpovídajícím trestem.

5. Přikazuji, aby všechno, co je námi stanoveno v tomto apoštolském listě daném motu proprio, bylo bráno jako pevně rozhodnuté a náležité a aby bylo včleněno do legislativy všeobecné katolické církve, tedy do CIC a CCEO, jak je výše uvedeno. Všechna ustanovení, která jsou s tím v rozporu, ztrácejí platnost.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 18. května 1998 v dvacátém roce mého pontifikátu.