Kliment, sluha sluhů Páně. Na věčnou paměť věci.

Římský velekněz, z majestátu své nejvyšší prozřetelnosti, svým důstojenstvím stojící nejvýše, pozorně a svědomitě střeží a pečuje o lid Boží tak, jak mu za povinnost klade jeho pastýřský úřad. Mění a povyšuje stav církví a míst tak, jak plyne z potřeby a vyžadují rozumné důvody, zvelebení katolické církve a spása duší.

Před naší tváří v přítomnosti našich bratří, kardinálů svaé církve římské, poníženě vyložili náš nejdražší syn v Kristu Jan, král český, a jeho prvorozený syn, nejjasnější markrabí moravský, milý náš syn Karel, že pražská a olomoucká církev, jejichž města a diecéze se nacházejí v Českém království a náležely k mohučské provincii a metropolitním právem podléhaly mohučskému arcibiskupovi, v té době působícímu, jsou od mohučské církve a města Mohuče vzdáleny okolo deseti a dvanácti dnů cesty. Dále vyložili, že obyvatelé zmíněného království hovoří slovanským jazykem, který je zcela odlišný a nesrozumitelný obyvatelům jiných biskupství, kteří se dorozumívají jazykem čistě německým. Dále, pokud obyvatelé pražského a olomouckého města a diecéze potřebují vyřízení svých záležitostí či jiných apelací, náležejících metropolitním právem pře metropolitní dvůr, musí podstoupit řadu obtížností spojených s cestou tam i zpět přes jiné provincie, cestou přes lesy a hory, kde jsou vystaveni nebezpčí ze strany zlodějů a loupežníků a dalším nepříjemnostem. Proto není lidské paměti, že by zmíněné město pražské a olomoucké, stejně jako jejich diecéze, byly více než jednou vizitovány mohučským arcibiskupem. Protože Nejvyšší, zmíněnou pražskou a olomouckou diecézi, z nichž první dosahuje velikosti pěti a druhá čtyř dnů cestování, rozmnožil takovým množstvím lidu a zvelebil takovým počtem kostelů a bohoslužebných míst, není v silách jednoho pastýře, aby splnil tak nesnadné pastýřské povinnosti v tak rozlehlých a nesnadných diecézích.

Proto nás samotný král a jeho prvorozený syn poníženě požádali, abychom svou apoštolskou mocí ráčili zmíněnou pražskou a olomouckou církev vyjmouti z veškeré moci a panování řečeného arcibiskupa a kostela mohučského a zmíněný pražský kostel povýšili na metropolitní, některé kostely těchto rozsáhlých diecézí povýšili na katedrály a ty se zmíněnou církví olomouckou podřídili pražské církvi s právem metropolotním. My tedy, po vyslechnutí těchto žádostí, chtějíce zachovati povinnou vážnost a rozvahu, chtějíce míti bezpečnou znalost předložených záležitostí, ústně jme přikázali ctihodnému bratru Berntrandovi, biskupovi ostijskému, a našim milým synům Bernardovi, kardinálu knězi od sv. Cyriaka v Termách a Raymundovi, kardinálu jáhnovi od svaté Marie Nove, aby se pečlivě informovali o uvedených záleežitostech a o okolnostech, na které je nutno v daném případě bráti zřetel. Vše, co by zjistili, nám měli věrně oznámiti. Ze svědomitě podané zprávy biskupa ostijského a zmíněných kardinálů jsme poznali o řečených záležitostech, že uvedené důvody jsou pravdivé, téměř veřejně známé a že splnění požadavků bude nejen užitečné, ale nanejvýš nutné a vhodné.

My proto, po pečlivém zvažování s našimi bratry, chtějíce povznésti úctu boží a duchovní prospěch duuší, což, jak doufáme, se nepochybně stane, rovněž proto, že našemu rozhodnutí odpovídají některé rozumné důvody, po poradě s našimi bratry s plnou vážností naší apoštolské moci a na základě našeho pevného vědomí zmíněný pražský kostel, město a diecézi zcela vyjímáme z veškeré pravomoci, moci a podřízenosti mohučského arcibiskupa, který v současné době je, a milých synů kapituly mohučského arcibiskupa, a to trvale rozhodujíce, aby byla navždy bezprostředně podřízena samotnému kostelu římskému. Vážností našeho rozhodnutí zřizujeme navždy pražský kostel jako metropolitní, rozhodujíce, aby k chvále a slávě boží, duchovnímu prospěchu lidí, byl ozdoben důstojenstvími a odznaky metropolitního sídla ustanovujícíce rovněž, aby jeho biskup byl také považován za arcibiskupa. Je důstojné, aby zmíněná pražská církev, kdysi dcera, nyní změněná na matku, přijala za znaky metropolitní důstojnosti sufragány a příslušnou provincii, aby k soudu pražského arcibiskupa, který kdy bude podle ustanovení svatých kánonů, byly vznášeny pře biskupů sufragánů, církevních osob, měst a diecéézí této provincie. Proto městečko Litomyšl, ležící v pražské diecézi, místo jinak vznešené a významné, k roozmnožení slávy a chvály jména božího, povyšujeme na město a klášterní kostel tohoto nového města, náležející řádu premontstrátskému, povyšujeme na katedrálu s tím, aby byla v tomto novém městě trvale katedrálním kostelem, k němuž stanovíme přiděliti určitý díl z řečené diecéze olomoucké a pražské, přesně ve vymezených hranicích. Stanovíme, aby olomoucký kostel, stejně jako kostel litomyšlský, jejich města a diecéze, která má býti dána litomyšlskému kostelu, byly trvale sufragánní pražského kostela, náležely navěky k pražské provincii, a podřizujeme je pražskému metropolitnímu právu. Olomoucký kostel, město a diecézi vyjímáme z metropolitního práva zmiňovaného arcibiskupa mohučského a kostela mohučského, rovněž uvedený kostel litomyšlský, město a diecézi, jak bylo vzpomenuto, vyjímáme z pravomoci bývalého biskupa pražského a milých synů kapituly kostela pražského, stejně tak z jakékoliv pravomoci představených a generální kapituly řádu.

Chceme, aby tato užitečná ustanovení, učiněná s rozvahou apoštolské moudrosti a obezřelosti, měla věčnou platnost a byla nezměnitelná. Zakazujeme proto s důraznou vážností našeho rozhodnutí, aby nikdo jakéhokoliv svěcení, povolání, stavu, ať by zastával hodnost arcibiskupskou, biskupskou, královskou či jakékoliv vyšší důstojenství, z jakéhokoliv vymyšleného důvodu, příčiny nebo příležitosti, se neopovážil toto apoštolské nařízení a výše uvedená ustanovení rušiti a jim překážeti. Proto po poradě a naší mocí proti těm, kdo by se s jistým vědomím o něco podobného pokusili a pokud by do osmi dnů po zveřejnění tohoto listu nezjednali nápravu, vyhlašujeme trest exkomunikace, proti jejich společenstvím, zemím a místům interdikt, proti kapitulám, konventům a kolegiátním kapitulám trest suspenze. Těm, proti nimž by byl vynesen tento trest vyobcování, může být sňat, mimo případ nebezpečí smrti, pouze papežem římským. Aniž by mohla být uplatněna jakákoliv zmírňující vysvětlení. Nikdo z lidí nesmí tento list našich vynětí, svobod povýšení, zřízení, podřízení, vůle, zákazu a ustanovení porušiti nebo proti němu z nerozvážnosti cokoliv učiniti. Pokud by tak někdo odvážil se jednati, ať si je vědom, že se dostane do nemilosti všemohoucího Boha a jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.

Dáno v Avignoně, II. kalendy květnové, v druhém roce našeho pontifikátu.

• text převzat z knihy: Veselý Z.:, Dějiny českého státu v dokumentech, Praha 1994, Victoria Publishing.
  
• Český překlad A. Skýbové podle znění otištěného in: Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tom. I. Ed. L. Klicman, Praha 1903, č. 363, s. 209-211