Návrh zákona o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech).

Stenozáznam ze Schůze Senátu ze dne 25. října 2001

Návrh zákona o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech).

Tento návrh byl rozdán jako senátní tisk č. 114. Předkladatelem je ministr kultury pan Pavel Dostál. Prosím ho v tomto okamžiku, aby nás s návrhem zákona seznámil. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr vlády ČR Pavel Dostál: Dámy a pánové, vážený pane místopředsedo, vážený pane předsedo, dámy a pánové, já před vás předstupuji s návrhem zákona o církvích a náboženských společnostech. Je to důležitý zákon. Škoda, že ti, kteří v průběhu projednávání zákona v senátních výborech měli největší připomínky k tomuto zákonu, odcházejí, ale to už tak bývá. Někteří z nich, milý pane senátore, promiňte. (Směřováno k panu senátorovi D. Kroupovi.) Omlouvám se. Ale to už to tak bývá, ostatně bývá to tak i ve Sněmovně, takže já vám nic nevytýkám. Já vám naopak děkuji, že jste zařadili, vzhledem k tomu, že musím předávat jednak ceny na Hradě, ceny za překlad a literární cenu a také mám ve Sněmovně ještě předkládat návrh zákona o Českém rozhlase, že jste mi umožnili toto vystoupení již jako 2. bod vašeho programu, takže ještě jednou dík.
Já bych úvodem zdůraznil dva velice důležité fakty. Návrh zákona byl vypracován za širokého konsenzu a po schválení vládou v dubnu tohoto roku byl i v médiích představiteli církví a náboženských společností v té době hodnocen jednoznačně kladně. 17. dubna proběhla schůzka mezi zástupci České biskupské konference a premiérem vlády ČR za účasti senátora Rychetského a mé, kde zástupci České biskupské konference po jednání jasně prohlásili, že tento zákon přijímají a že ho vítají.
Proč došlo ke změně v poslední době nemohu, nemohu sdělit. Vysoká úroveň náboženské svobody, kterou lze i v rámci demokratických států považovat za nadstandardní, v případě tohoto zákona, se vzhledem k ústavní listině samozřejmě zachovává. Proč potom ale k návrhu, jehož text se od dubna až do září tohoto roku, kdy byl schválen Poslaneckou sněmovnou, nemohl prostě už vůbec změnit, začala najednou taková ta zákulisní diskuze, znovu opakuji, nechápu a nerozumím tomu.
Pravdou je, že jistá skupina lidí, která jakoby formuluje jménem církví názory na návrh zákona, záměrně v médiích překrucuje jeho koncepci. Uvedu příklad. Církve jsou podle tohoto zákona soukromoprávní osoby, které tudíž podle našeho právního řádu mohou provozovat vše, co jim zákon nezakazuje. Tato jistá skupina lidí tak mate další osoby, které s tímto principem nejsou dobře obeznámeni tím, že jim namlouvá, že mohou udělat jen to, o čem se náš návrh zákona zmiňuje. Samozřejmě, že tato zpráva jde proti samé podstatě našeho právního řádu. Opakuji, tyto osoby mohou dělat vše, co jim zákon nezakazuje.
Proto je v této souvislosti často napadán § 6 odst. 2, v němž je řečeno, že tzv. církevní právnické osoby zřízené pro vnitřní život církví, se evidují na ministerstvu kultury. Je to interpretováno tak, jako kdyby církve podle nového zákona mohly zřizovat jen tyto právnické osoby, tedy že se omezuje možnost církví zřizovat právnické osoby typu nakladatelství, nemocnic, typu sociálních charit atd., které se samozřejmě podle toho zákona neevidují na ministerstvu kultury, ale evidují se, podle jiných zákonů, úplně jinde.
V této souvislosti vás musím upozornit, že není pravdou, že by snad nově registrované církve nemohly žádat o grandy anebo, že je omezována náboženská svoboda tak, jak je to dokonce šířeno v nějakých textech do zahraničí. Během diskuzí v senátních výborech, ač to padalo, nikdo neřekl jeden argument, čím je omezována nebo čím omezuje tento zákon náboženskou svobodu. Já budu velice rád, když mně někdo řekne konkrétní paragraf - tento zákon tímto ustanovením omezuje náboženskou svobodu, která nám je zaručena Ústavou a základní listinou. Prostě tento případ se nestal, ale v obecné diskuzi vždycky napřed zazní: tento zákon omezuje náboženskou svobodu bez jakéhokoliv důkazu. Snad není možné, aby v demokratickém svobodném státě a v tomto státě někdo se vůbec snažil omezit náboženskou svobodu. To by šlo přece proti samotné filozofii demokratické společnosti a já jsem přesvědčen, že by Sněmovna takový zákon nemohla pustit.
Promiňte, že jsem tedy nezačal informacemi o tomto zákoně, ale že jsem začal zprávami o sporech kolem tohoto zákona, ale myslím, že ty spory jsou zásadní v tom, že je Poslanecké sněmovně a ministerstvu kultury podsouváno, že chce tímto zákonem ohrozit náboženskou svobodu v této zemi.
Navrhovaným zákonem se liberalizuje přístup církví s malým počtem věřících k registraci, konkrétně početní census 10.000 dospělých osob se snižuje na pouhých 300 dospělých osob. Tato liberalizace se vyvažuje konkretizací podmínek vzniku a působení církví, které jsou formulovány v souladu s možnostmi, jaké nám dává právě Listina základních práv a svobod. Obdobné podmínky znáte i ze zákona o politických stranách a politických hnutích, tedy jde o ta zvláštní práva církví, která zákon vymezuje. Nejen tyto podmínky, a to výrazně zdůrazňuji, nejsou právě v rovině náboženských svobod, a to výrazně zdůrazňuji, vyčleněny nějak zvlášť z práv obecných.
Typ zvláštní právní úpravy jen pro církve totiž znamená, že stát, registruje-li církve, současně říká nejen to, že to jsou opravdu církve, ale též občanům garantuje, že podle údajů mu známých při registraci z dokladů, které žadatel poskytl, jde o důvěryhodné subjekty. Já bych chtěl upozornit v této souvislosti, že dneska, když se podíváte na Internet, tak o slovo se hlásí např. - dnešní stránku jsem viděl - satanisté. My prostě chceme tímto zákonem zamezit tomu, aby nebylo možno, pokud satanisté pod rouškou nějaké jiné náboženské společnosti by dosáhli toho, že by byli registrováni, aby prostě nemohli pak dále působit tyto sekty v armádě, ve vězeňské službě, v nemocnicích, ve školství apod.
Myslíme si, že stát má právo rozhodnout, kdo bude vykonávat tyto zvláštní práva, tedy kdo má - jestli je to náboženské společenství, které pracuje nebo působí v souladu s českým právním řádem. Požadavky na to, aby každá skupina osob, která se prohlásí za církev, mohla mít přístup do vězeňství, do školství, je prostě představa natolik šílená, že žádný stát ve své podstatě toto ve svém právním řádu neumožňuje.
I zpřesnění procesu registrace je navrženo v zájmu jistoty třetích osob. Pokud někdo říká, že si vymýšlíme v tom, že chceme na církvích pro registraci mnohem více podkladů než dosud, mohu pouze doporučit, aby tuto část návrh zákon srovnal se současně platným zákonem. Novým prvkem je jedině zavedení registru právnických osob, tj. církevních právnických osob a svazku církví. Ostatně to byly požadavky např. české biskupské konfederace. To, že tyto registry budou obsahovat údaje, obvyklé pro právnické osoby v jiných registrech, považuji za navýsost správný, nikoli diskriminující prvek pro církve. Kdo jiný by v tomto případě měl jít příkladem.
Nakonec této části chci ještě zdůraznit, že návrh zákona důsledně zachovává postup podle správního řádu, pro který je, jak jistě všichni víte, jedním ze základních principů důležitý princi přezkoumatelnosi veškerých rozhodnutí ministerstva soudy. Tzn. že když žadatel nebude s naším rozhodnutím spokojen, samozřejmě že se může obrátit na nezávislý soud. Ministerstvo kultury jako orgán státní správy v tom případě samozřejmě pak se musí podvolit rozhodnutí soudu.
Závěrem se ještě konkrétně zmíním o velmi a snad nejvíce diskutovaném problému charit a diakonií. K tomu předřazuji informaci, že tak renomovaná humanitní organizace, jako je adventistická adra(?), je u nás registrovaná jako nadace, nemá další právnické osoby a nepodniká. Nevidím důvod, aby jiné církevní charitativní organizace nemohly být registrovány stejným způsobem či obdobné organizace jiných necírkevních zřizovatelů, tedy jako tyto organizace, např. jako obecně prospěšné společnosti či občanské sdružení. Na ministerstvu kultury má být registrována společnost náboženská nebo církev, tedy společnost, která vyvíjí náboženskou činnost, nikoliv společnost, která podniká v oblasti charity.
Uvedu několik málo příkladu k české katolické charitě, která má cca, to zdůrazňuji, 170 od sebe odvozených právnických osob, které nad to mají jistou ne zcela jasné vazbu na další právnické osoby tipu farností a diecézí. Z nich 14 je evidováno jinak, převážně prosím jako občanské sdružení a dalších 37 má živnostenské oprávnění, např. v těchto činnostech: koupě zboží za účelem dalšího prodeje, silniční doprava osobní a nákladní, hostinská činnost, masérské, rekondiční a regenerační služby, cukrářství, kopírování, inzertní služby. Já se domnívám, že tyto záležitosti nemohou být registrovány na ministerstvu církví jako společnosti, které vykonávají náboženskou činnost, nota bene, proč masérská, rekondiční a regenerační služba, prováděná církví, má podléhat jinému zákonu, než společnost, která to provádí podle platného práva? Dokonce se po nás chce, aby tyto společnosti měli oproti civilním společnostem jisté výhody, že jde o výjimečnou záležitost. Já nevidím žádnou výjimečnou záležitost v hostinské činnosti nebo v masérské rehabilitační činnosti atd. Proto prosím, abychom se zamysleli nad tím, že samozřejmě společnost, vyvíjející náboženskou činnost prosím, ať je registrovaná, ale pokud už tato společnost má subjekt, který podniká v různých společenských oblastech, tak ať jeho registrace není záležitostí ministerstva kultury, dokonce odboru církevního.
Já nechci zpochybnit tímto tu činnost, kterou ty církve vykonávají. Mají na to právo, získávají tím prostředky, ale nemohou to vydávat za náboženskou činnost, která má být registrována, podléhá registraci podle zákona, která máte před sebou.
Chtěl bych vás na závěr upozornit, že zákon jsme projednávali velice odpovědně, pracovali jsme na něm 2,5 roku. Byly to dvě komise, vládní komise, ve které byli všichni zástupci stran, které zasedají ve Sněmovně včetně strany komunistické, pak byla tzv. expertní komise, do které docházeli volně i senátoři, kteří věděli, že v této komisi mohou působit, docházel tam pan senátor Havlíček a podílel se na podobě tohoto zákona. V této expertní komisi seděli zástupci pražské právnické fakulty pan prof. Pavlíček, seděli tam pánové z Ústavu státu a práva, seděli tam zástupci všech církví, vznikl tento zákon, já jsem se domníval bláhově, že jsem udělal spoustu dobré práce, že vznikl zákon, který bude naprosto bezproblémový. Než přišel zákon do Sněmovny, začal jsem se dočítat v tisku, že některé církve s tímto zákonem nesouhlasí.
Prosím, abyste poměřili ten zákon pohledem věcným, pohledem, zda tento zákon opravdu v oblasti náboženských svobod nějak zasahuje do práv, abyste posoudili, zda ten zákon řeší nebo pojmenovává onen vztah, který je mezi státem a církvemi. Tento zákon neměl řešit hospodářskou situaci, tento zákon neměl řešit žádné restituce, to jsme si od samého počátku řekli. Tento zákon měl nazvat nebo zařadit církve a náboženské společnosti v demokratickém státě tam, kam patří, tzn. měl jim dát velký svobodný prostor. Myslím, že to se nám povedlo. Samozřejmě, že tento zákon je také základním článkem pro to, abychom mohli pokračovat dál na smlouvě mezi Vatikánem a Českou republikou, protože pokud nebudeme mít tento zákon, nemůžeme pracovat na mezinárodní smlouvě mezi Vatikánem a ČR, neboť samozřejmě napřed si musíme uvnitř republiky vyřešit problémy, abychom tyto problémy netahali do mezistátních jednání.
Já vám děkuji za pozornost a zúčastním se vašeho jednání ještě odpoledne, než pojedu na tu státní cenu, prosím vás, omluvte mě, že pak budu muset odejít a že nebudu znát výsledek vašeho hlasování, ale prosil bych vás o podporu tohoto zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř: Děkuji vám, pane ministře, a já v tomto okamžiku přerušuji schůzi do 14.45 hodin. Děkuji vám, kteří jste vydrželi, a přeji vám dobrou chuť.
(Schůze opět zahájena ve 14.45 hod.)

Předseda Senátu Petr Pithart: Vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové, pokračujeme v přerušeném jednání.
Před polední přestávkou dokončil svoje exposé pan navrhovatel a nyní opět již zaujal místo u stolku zpravodajů.
Nyní je třeba říci, že návrh zákona byl přikázán Ústavně-právnímu výboru. Výbor určil svou zpravodajkou paní senátorku Dagmar Lastoveckou a přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 114/3.
Dále se návrhem zákona zabýval Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Výbor určil svou zpravodajkou paní senátorku Zuzanu Roithovou a přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 114/2.
Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten nepřijal usnesení. Záznam z jednání vám byl nicméně rozdán jako senátní tisk č. 114/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Daniel Kroupa, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou, a zároveň se ho táži, je-li zpráva, kterou přečte, společnou zprávou zpravodajů? Prosím.

Senátor Daniel Kroupa: Děkuji, pane předsedo. Na vaši otázku odpovím, že nejsem dohodnut s ostatními zpravodaji, že bych přednesl společnou zpravodajskou zprávu.
K první úloze, ke zpravodajské zprávě bych chtěl nejprve poznamenat, že problematika vztahu státu a církví je problematikou, která má dlouhou historii v naší zemi a tato historie byla velmi, velmi klopotná. Nejsme tedy začátečníci, kteří se touto problematikou zabývají, ale navazujeme na úsilí mnoha našich předků, na úsilí, které bylo neúspěšné.
Říkám to proto, abych trošku přiblížil kontext, ve kterém se naše jednání odehrává. Připomenu velmi stručně tuto historii.
Má své kořeny kdesi v době po třicetileté válce, kdy habsburský rod, habsburský dům legitimoval svoji moc ochranou katolického náboženství a tím zároveň se cítil být povolán k tomu, aby začlenil a zapojil římskokatolickou církev do svých státních struktur. Církev se tak dostala do postavení, které již v 19. století zdaleka nebylo ani pro církev, a dodejme ani pro stát, příliš výhodné. Na jedné straně byla potlačována náboženství protestantská a židovství, na druhé straně se církev stala mocenským nástrojem, který velmi nešťastným způsobem vedl k prorůstání různých činností této církve s činností státu.
Po roce 1918 došlo k upřímné snaze vyřešit problematiku státu a církví způsobem moderním, ale dodejme, že ani ve 20. letech, kdy se na toto téma vedly vzrušené debaty, se nepodařilo tuto problematiku vyřešit a církve a stát oddělit v dostatečné míře.
Na nedořešený problém vztahu státu a církví navázaly totalitní režimy, napřed režim nacionálně socialistický, poté režim komunistický, a právě těch nedostatků hrubým způsobem zneužily. Totalitní režimy si byly vědomy, že vykořenit náboženství a zlikvidovat církve není možné, a proto se pokusily v maximální míře tyto církve a náboženské společnosti dostat pod kontrolu a dosáhnout legislativní úpravou toho, aby se církve soustředily pouze na otázku kultu a rýtu. (?) Zejména komunistický režim využil zákonů z roku 1949, které samy o sobě nebyly formulovány právně nedostatečně a které měly řešit pouze hospodářskou činnost církví a řešit státní dohled nad hospodařením církví. Komunistický režim úpravou trestního zákoníku paragrafem o maření státního dozoru nad církvemi využil této úpravy k pronásledování mnoha kněží i laiků.
Obecně můžeme říci, že tendencí tohoto režimu bylo zabránit a trestně stíhat jakoukoli činnost, která by nesouvisela přímo s kultem či rýtem. Zasahovala samozřejmě i do výkonu rýtu samotného, a všichni víme, jak dopadli mnozí kněží, kteří si dovolili vyjadřovat z kazatelny své názory, jak dopadli mnozí faráři a další duchovní.
Po roce 1989 byla samozřejmě problematika vztahu státu a církve předmětem velmi vážného zájmu a výsledkem byl zákon č. 308/1991 Sb., který tuto problematiku řešil v rámci tehdejších možností a samozřejmě řešil jenom zlomek oné problematiky.
Zlomek řešil proto, že se dotýkal jen okrajově hospodářského zabezpečení církví a můžeme říci, že ani po 11 letech po sametové revoluce se problematiku hospodářského zabezpečení církví nepodařilo dořešit. Dokonce ani není na stole koncepce tohoto řešení, o kterou by se mohla opírat legislativa řešící jiné vztahy.
Důsledkem toho je mimo jiné i předložený návrh, který dnes projednáváme jako senátní tisk č. 114. Tento návrh, který vycházel z nevyhovující právní úpravy příliš rigidních podmínek pro registraci církví, která zejména malým církvím a náboženským společnostem znemožňovala získat právní postavení určitého typu v naší společnosti, tato novela zahrnula i ambice zasáhnout do hospodářské činnosti, aniž je zde zřejmá návaznost na nějaké koncepční řešení hospodářského zabezpečení církví.
Právě tato oblast je neobyčejně citlivá, protože každý zásah v této oblasti může být a mohu říct, že je vnímán velmi citlivě jako zásah do činností těchto církví, zásah u kterého se hledají či na základě podezření předpokládají snahy omezit svobodu náboženského vyznání, které bylo dosaženo zákonem 308.
Musím přiznat, že předložený návrh 114 těmto podezření vychází dalekosáhle vstříc. Dotýká se pěti dalších zákonů v souvislosti s podnikatelskou a výdělečnou činností církví v souvislosti s návrhem, aby ministerstvo kultury se souhlasem vlády mohlo, zcela mimo režim tohoto zákona, udělit výjimky, a také v souvislosti s registrací, resp. s její procedurou.
V legislativním procesu byl návrh zákona zpracováván na ministerstvu kultury, na kterém, jak pan ministr ve svém vystoupení zmiňoval, pracovaly komise. Do těchto komisí byli přizváni představitelé některých parlamentních politických stran (všech). Nikoliv všech, trvám na svém výroku, protože Senát, jak někteří poslanci a ministři vědí, je součástí parlamentu, a v Senátu působí politické strany v rozličném složení než v Poslanecké Sněmovně.
Některé církve a náboženské společnosti vyjádřily k těmto komisím své výhrady, odmítly se zúčastnit jejich činnosti v reprezentativní podobě v souvislosti s jejich složením a některé z nich se domnívají, že tyto komise byly utvořeny jenom proto, aby pouze vytvořily stínovou clonu pro přípravu zákona tak, aby se ministerstvo mohlo těmito církvemi zaštítit.
Vláda návrh zákona schválila 25. dubna 2001, Poslanecká sněmovna na své 30. schůzi 17. května 2001 zkrátila lhůtu k projednávání o 20 dnů, ve druhém čtení na 38. schůzi, konané 19. září, podalo 7 poslanců 49 pozměňovacích návrhů. Poslanecká sněmovna schválila tento návrh zákona dne 21. září usnesením, kdy z přítomných 172 poslanců pro hlasovalo 107 a 59 poslanců hlasovalo proti.
Změny oproti platné právní úpravě se týkají zejména liberalizace přístupů k registraci snížením početního censu z nejméně deseti tisíc zletilých osob na tři sta zletilých osob.
Dále k úpravě podmínek a postupu při registraci církví. Tento návrh je zpřesňuje a konkretizuje. Dále se vymezují zvláštní práva umožňující působení registrovaných církví a náboženských společností ve vymezených oblastech veřejné správy, jako je školství, vězeňství, armáda, financování z veřejných prostředků apod.
Upravuje se možnost založit Svaz církví a náboženských společností, vymezuje se, které změny údajů při registraci podléhají registraci a které jsou pouze evidovány, stanoví se pravidla pro evidenci orgánů registrovaných církví, vedení příslušných rejstříků je nově upraveno, podmínky pro postup pro řízení o zrušení oprávnění je nově upraveno, a demonstrativním výčtem se uvádějí zdroje příjmů církví a náboženských společností.
V Poslanecké sněmovně bylo k vládnímu návrhu přijato 32 pozměňovacích návrhů, z toho 24 vycházelo z výboru. Tento údaj uvádím zejména proto, abychom si byli vědomi, že tento návrh doznal poměrně značné změny.
Dámy a pánové, zde moje role zpravodaje končí a své osobní stanovisko k tomuto návrhu zákona řeknu ve vystoupení v obecné rozpravě.
Na závěr mi dovolte, abych se zmínil o jednání Výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, lidská práva a petice, který nepřijal k tomuto návrhu zákona žádné usnesení, protože k návrhu zamítnout hlasovali pouze tři senátoři pro, dva proti a čtyři se zdrželi hlasování, k návrhu vrátit s pozměňovacími návrhy dva senátoři byli pro, jeden proti a šest senátorů se hlasování zdrželo. Děkuji vám.

Senátor Ivan Havlíček: Děkuji vám, pane senátore, a prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko. Nyní uděluji slovo zpravodajce Výboru Ústavně-právního paní senátorce Dagmar Lastovecké. Prosím, paní kolegyně.

Senátorka Dagmar Lastovecká: Pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, Ústavně-právní výbor se zabýval návrhem tohoto zákona v takové trošku obecnější rovině poprvé v době, kdy byl tento zákon projednáván v PS. To projednávání se odehrávalo za účasti zástupců ministerstva kultury, zástupce v pracovní skupině, který tam zastupoval Křesťanskou akademii, zástupce Biskupské konference, zástupce právnické fakulty dr. Tretery a některých dalších.
Musím říci, že jakkoliv zazněly určité výhrady, nebyly v této etapě tak zásadní a tak koncepční. Výhrady se týkaly některých procedurálních kroků a určitých částí zákona. Mohu říci, že teprve v době, kdy se projednával na Ústavně-právním výboru tisk, který máme dnes před sebou - tisk č. 114 - objevily se daleko hlubší výhrady k některým částem tohoto zákona.
Ústavně-právní výbor se zabýval především dvěma okruhy výhrad. Ten první se týkal námitek tradičních církví, a to především otázky postavení charit a diakonií a potom v té druhé oblasti církví malých, pokud to tak mohu říci, a to tedy jejich postavení, jejich možnosti dosáhnout na tzv. zvláštní práva a také přesnosti či jednoznačnosti definice § 5, který vlastně vymezuje, které církve a za jakých podmínek mohou a nemohou u nás působit.
Přes tyto některé problematické okruhy Ústavně-právní výbor na své 29. schůzi konané 17. října po úvodním slovu pana ministra, po zpravodajské zprávě doporučuje Senátu návrh zákona schválit ve znění postoupeném PS.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní kolegyně, a táži se, zda si přeje vystoupit zpravodajka Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku paní senátorka Zuzana Roithová. Paní senátorka si přeje vystoupit a vzápětí se tak stane. Prosím.

Senátorka Zuzana Roithová: Vážený pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku se tímto zákonem zabýval na své 16. schůzi 17. 10. především s ohledem na vliv tohoto zákona na provozování sociálních a zdravotních služeb.
Zákon zasahuje totiž do současného a tradičního práva církví spravovat vlastní instituce, které jsou zaměřeny na tradiční působení církví v oblasti sociální a charitativní. Zákon povede k vyškrtnutí charit a diakonií z evidence církevních právnických osob. Církevní charitativní organizace jsou v ČR největší poskytovatelé sociálních a sociálně zdravotních služeb. Např. Česká katolická charita a evangelické diakonie spravují několik set právních subjektů, zaměstnávají téměř 3 tis. lidí a spoluprací s dalšími nejméně 3 tis. dobrovolníků, provozují dále více jak 320 profesionálních zařízení, ve kterých se starají o další desítky tisíc klientů. Jedná se především o sociální a provázané zdravotně-sociální služby.
Před komunistickou érou byly evidovány podle spolkového zákona za ovšem jiného církevního práva. Od roku 1990 do roku 1994 byly přímou součástí církví bez jakékoliv evidence a od roku 1994 až dosud jsou jako instituce církví evidovány na ministerstvu kultury. Fungují ku prospěchu celé společnosti, jejich finanční zdroje jsou často ze zahraniční, neboť spolupracují s církvemi na celém světě. Změnou zákona vznikne povinnost nově zaregistrovat charitativní zařízení a dostanou se tak do pozice, že ztratí svou právní historii. To je bude diskriminovat proti jiným subjektům, jež existují právně déle. V řadě nadací totiž, včetně našeho Českého státního nadačního investičního fondu, je základní podmínkou pro žádosti o dary a dotace prokázání víceleté právní kontinuity dokladované právními dokumenty. Ministerstvo práce a sociálních věcí dává dotace s podmínkou pětiletého fungování, pětileté právní kontinuity.
Namísto soustředěného zvyšování podpory těmto institucím po sametové revoluci naše společnost činí opak. Tyto instituce samy o sobě říkají, cituji: Každou změnou jsou církevní právnické osoby zatěžovány administrativními úkony, na které při současné nekoncepčnosti státní dotační politiky nemají dostatek finančních prostředků, navíc polovinu práce dělají většinou věřící dobrovolníci, kteří vnímají tento návrh ministra kultury jako výraz negativního postoje státu k jejich práci. Bohužel.
Církve ale nejsou vzájemně prospěšné organizace, jak je zřejmě vnímá ministerstvo a doufám, že je ani tak nebude vnímat tento Senát. Při projednávání byly zmíněny další důsledky této změny. Právní forma obecně prospěšné společnosti, na kterou by se např. mohly převést, není pro ně vhodná, protože by musely trvale prokazovat, že se nejedná o vzájemně prospěšnou, ale obecně prospěšnou činnost. Čili nikoliv služby ve prospěch jejich členů, tj. věřících, ale ve prospěch potřebných. Oni samozřejmě poskytují služby ve prospěch potřebných, tj. že služby jsou tedy poskytovány nejen věřícím, by se muselo prokázat. Neumím si představit, že někdo bude klienty těchto služeb prověřovat a evidovat podle víry. Je to navíc v rozporu s našimi zákony.
Stejně tak je obtížné udržet dlouhodobě vliv církve na styl této práce, neboť správní rada si podle tohoto zákona, který je obecně nevhodný pro vůbec všechny obecně prospěšné neziskové organizace u nás, správní rada si každý rok volí sama nového člena nezávisle na zakladateli, a tudíž z dlouhodobé perspektivy ten vliv se vytratí, nebo může se vytratit, je zde toto riziko.
Další možnou formou je, že se budou registrovat jako občanská sdružení. Ta ale nesmí mít ve svém statutu napsáno, že také dělají náboženskou činnost, tedy tuto kombinaci v podstatě musí vyloučit anebo by ji musely provozovat tajně, ale to snad také nebudeme chtít.
Zbývá tedy forma s. r. o. Kupodivu, zdá se, některým z nich jako nejvhodnější. Je sice pro obchodní společnosti, nicméně je administrativně ze všech nejméně náročná, ale prosím vás, je nesmyslná s ohledem na ziskovost těchto institucí. Návrh přináší výrazné oslabení vlivu církví na chod těchto institucí, výrazné, plíživé a komplikace pro jejich fungování od prvního okamžiku.
Proč tuto změnu tento zákon má, tento návrh přináší? Chtěla bych se k tomuto tématu ještě vrátit v obecné rozpravě. Výbor se zabýval ještě dalšími otázkami, které ztěžují postavení církví v jiných částech zákona, ale jen okrajově a dost podrobně se o nich zmínil zpravodaj garančního výboru, a tak je zde nebudu zmiňovat. Při svém hlasování výbor těsnou většinou navrhl návrh tohoto zákona zamítnout. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní zpravodajko. V této fázi jednání je předsedající povinen podle § 107 jednacího řádu zeptat se vás, paní senátorky a páni senátoři, zda někdo navrhuje, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikdo takový mezi námi není a já tedy otevírám obecnou rozpravu. Podle našich zvyklostí písemné přihlášky mají přednost, takže první se slova ujme senátor Ivan Havlíček, po něm bude mluvit senátor Daniel Kroupa, po něm paní senátorka Roithová a ještě po ní pan senátor Bárta. Prosím.

Senátor Ivan Havlíček: Pane předsedo, (pan ministr už není), vážené kolegyně, vážení kolegové, především musím říct, že i já sdílím určitou žárlivost pana senátora Kroupy na to, že jsem nebyl pozván do komise za parlamentní stranu. Pohříchu nutno říci, že tato tzv. vládní komise byla sestavována v podstatě pouze ve Sněmovně, takže Senátu se to netýkalo. Já jsem se dostal do oné méně prestižní komise tzv. ministerské; spíš jako zástupce jedné z fungujících církví v této zemi, než jako senátor. Takže jsme na tom skoro stejně, pane senátore.
Říkám to hlavně proto, že hned na úvod chci říci, že jsem podjatý. Jsem podjatý proto, že jsem se dva a půl roku na vzniku tohoto zákona skromnou měrou; velmi skromnou měrou podílel také. Když se ukázalo, že chci k tomuto zákonu hovořit a že k němu chci podat pozměňovací návrhy, tak mně pan ministr řekl, že jsem se zbláznil, že jsem to mohl uplatnit v komisi, a ne tady. Inu, posoudíte vy.
Já jsem hluboce přesvědčen, že tento zákon je krokem kupředu. Lze ho považovat za krok kupředu tehdy, jestliže opravdu zjistíme, že k omezení církví, náboženských společností a jejich činnosti v této zemi nedochází - na straně jedné, neboť dosavadní úprava je velmi liberální, neobyčejně liberální; a to je dobře. A na straně druhé, že se postavení církví a náboženských společností a jejich údů v této zemi dostává na právně pevnější půdu, než je tomu dosud. A já bych chtěl říci, že si myslím, že se tak děje námi projednávaným zákonem.
V pozměňovacích návrzích, které jsem si dovolil vám rozdat, je reakce na to, kde si myslím, že k určitým omezením oproti zákonu 308 přece jenom dochází. Já sek těm oblastem dostanu v této obecné rozpravě.
Hned začnu jednou z nich. Ve většině církví nebo v mnoha z nich je to tak, že duchovní jsou vlastně církví za svou duchovenskou činnost placeni proto, aby měli plný čas na to, aby vykonávali tu práci, ke které je církev tou či onou formou povolala. Jakkoliv chápeme, že zredukovat toto postavení duchovní na zaměstnanecký poměr vzniknuvší tou či onou formou k církvi by bylo zploštění toho velmi komplikovaného a řekl bych určitým způsobem duchovně provázaného vztahu mezi duchovním a církví, možná i tím společenstvím církve; že to takhle zjednodušit nelze, tak přesto zůstávají oblasti, které jsou obecné veřejnoprávní. Já dám jeden příklad za všechny - pracovní úraz. Jak se to bude řešit.
Co existuje a co má oporu i v nálezu Ústavního soudu je to, že všude tam, kde vnitřní církevní dokument upravuje vztah duchovního a církve, tak má tento církevní dokument přednost před zákoníkem práce. To je správně, tak to má být. Ale důležité také je, že tam, kde to není upraveno, tam analogicky nastoupí prostě zákoník práce, právě ve všech těch věcech, které si možná ani nedokážeme v tuto chvíli představit, jejich bohatost.
To, že to vypadlo při přípravě tohoto zákona, který projednáváme, a že to bylo v zákoně 308, v § 7 - to je podle mého názoru sice důležitý nedostatek, ale chci dopředu upozornit, že to na výsledku věci nic nemění, protože jestliže se taková věc dostane před soud, stejně soudu nezbude nic jiného, než rozhodnout, jak jsem před chviličkou říkal. To, že to v tom návrhu zákona v tuto chvíli chybí, má jednu vadu podle mého názoru. Tu, že přece každý nespěchá hned s každou věcí k soudu, ale podívá se do zákona, tam si přečte, jak to je; přečte si t strana jedna, přečte si to strana druhá a na základě toho textu se prostě ve většině případů dohodnou.
Ale nad textem toho zákona, který nám je předložen, nebudou se moci dohodnout, neboť to tam chybí. Takže si myslím, že by se nestalo nic proti ničemu, kdyby se do tohoto textu vrátil text, který byl v zákoně 308, který do dnešního dne nikomu nevadil, nikoho nerušil. Já si myslím, že nikoho nebude rušit ani nadále a bude vodítkem pro to - jak - když ve velmi ojedinělých případech bude potřeba hledat řešení, tak se v tomto zákoně najde.
Ještě mi dovolte, abych se zastavil jednou poznámkou. Tady jsem se nezbláznil - jak říká pan ministr - toto jsem uplatňoval v oné komisi. Ale marně.
Dalším problémem, který vidím, a který si myslím, že sdílí řada církví, je povinnost zakotvená v § 7 - podávat výroční zprávu a své činnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že povinnosti tam uvedené podle písm. a), b) a d), e) církve rády uvedou, neboť tam budou hovořit o tom, kolik církevních sňatků se v církvi uskutečnilo, kolik církevních škol bylo zřízeno, kolik duchovních působilo v ozbrojených silách atd. Myslím, že to nikomu, ničemu nepřekáží a myslím, že je to takový rovný vztah mezi církvemi a státem v oblastech, které byly církvím v nějakých činnostech nějakým způsobem postoupeny.
Problémem je písm. c) - mluvím o odst. 1, § 7. Tam je, že církve podají finanční zprávu o svém vnitřním hospodaření. Aspoň tak já tomu rozumím. Pokud tady bude někdo, kdo by mně vysvětlil, že tomu rozumím špatně, tak rád z tohoto svého stanoviska ustoupím. Já se totiž domnívám, že je správné, pokud církve podají odpočet z toho, jak naložily s prostředky, které dostaly ze státního rozpočtu. Myslím, že je to správně a myslím si, že to zase vytváří rovný vztah mezi státem a církví; vztah, který je založen na určité důvěře a otevřenosti a který bychom měli podle mého názoru pěstovat.
To, co si myslím, že by do takové správy nemělo patřit, je způsob, jak církve nakládají se svými příspěvky od věřících, se sponzorskými dary a s podobnými věcmi. Myslím si, že to je nadbytečné. Strašně rád se s vámi poradím o tomto svém názoru. Pokud jde o postavení sociálních a charitativních organizací jako postavení církevních právnických osob, tak tady já jsem ze svého stanoviska ustoupil poté, co jsem velmi zřetelně prohrál na garančním výboru, takže já se k tomuto návrhu nebudu vracet a už jsem vám ho nepředkládal.
Myslím si, že určitým nedostatkem, který bude činit potíže a který je zmíněn v materiálech Biskupské konference, ale nejen Biskupské konference, je otázka toho, jak při doplňkové výdělečné činnosti použít zisk. Já jsem hluboce přesvědčen, že tam došlo ke zjednodušení textu v tom, že zisk smí být použit výhradně k církevním účelům. To by bylo dobře pokud bychom nevěděli, že každá investice, a to i taková, na kterou do zisku de facto vlastně vydělaly odpisy, se musí vlastně platit ze zisku, z oddaněných prostředků, ze zisku.
To znamená, že jestliže se v tom tiskovém sdělení České biskupské konference jako příklad dává pila při doplňkové činnosti lesního hospodaření, tak pokud ta pila je opravitelná, tak oprava jde do nákladů. To se pořád ještě nic neděje, ale ve chvíli, kdy bude neopravitelná, tak ta doplňková výdělečná činnost musí skončit leda by někdo koupil zvenku pilu, protože podle tohoto zákona, který máme před sebou, se pila koupit nesmí. Já si myslím, že tady je potřeba určité změny.
Kde si myslím, že by Senát měl zafungovat, tj. ta otázka, která zde byla zmíněna panem garančním zpravodajem, a to je vlastně ta možnost, že vláda při té tzv. druhé registraci, když použijeme hantýrku, která při vzniku tohoto zákona vznikla, kdy tento zákon upravuje způsob, jakým se to děje, tak to tam nemusíme upravovat, protože to všechno může udělat ministr kultury a vláda svým usnesením, čili jestliže zákon platí jen tehdy, když nekoná vláda, tak to si myslím, že střílíme trošku vedle. Pokud já vím, tak to byla poslanecká iniciativa, která to tam na poslední chvíli dostala a já osobně s takovou úpravou v žádném případě nesouhlasím.
Dostávám se k poslední otázce, kterou považuji za velice vážnou, kde se vám musím přiznat, že pan ministr má pravdu. Ano, zbláznil jsem se, protože mi to docházelo řadu měsíců, než jsem pochopil, co si já vlastně o tom myslím. Jde mi o zpovědní tajemství. Těžko jsem se tím prokousával a chci se s vámi o svůj názor na to podělit, ale nechci vás přesvědčovat o tom, jak máte hlasovat, protože to si myslím, že to je pocitová věc. Jde mi tam totiž o těch 50 let.
Asi se nemusíme navzájem přesvědčovat o tom, že institut zpovědi, institut hříchu, jeho uvědomění si, pokání a odpuštění, to je přece určitá esence křesťanství po celých těch 2000 let. A je jasné, že na této cestě mezi hříchem a odpuštěním, na té trnité cestě, že průvodcem by měl být duchovní. A má-li tomu tak být a ono tomu tak má být, tak k tomu neodmyslitelně patří zpovědní tajemství.
A víme, chápeme, že se může stát, že světské právo a postavení duchovního, který vyslechl zpověď, se mohou dostat do určitého sporu a je to předmětem úvah právníků, co se v takovém případě odehrává a jak se to odehrává. Chci podotknout, že jsou církve, které mají velice hluboce propracován systém toho, jak se kněz proviní ve chvíli, kdy toto poruší a jak bude potrestán. Odkazuji tímto na Kodex církevního práva.
Zejména v katolické církvi, ale nejenom tam, velmi podobně je to v pravoslavné církvi. Institut zpovědního tajemství má řada církví, zdaleka ne jenom tyto dvě, ačkoliv třeba nemají systém trestů pro duchovní, kteří to poruší. Ale že ta církev by takovou událost nenechala bez odezvy, to si jistě všichni umíme představit.
Chci také říci, že jsou církve, které jsou velmi přísné, tak přísné, že institut zpovědního tajemství neuznávají, např. Adventisté sedmého dne považují za neoddělitelnou součást pokání to, že hříšník dopustil-li se trestného činu, jde a oznámí to orgánům činným v trestním řízení, povinností kazatele je vést věřícího k tomuto kroku a když to věřící nevykoná, je povinností kazatele jít a oznámit, co se dozvěděl.
Říkám to hlavně proto, abychom si uvědomili, že ta paleta hloubky přístupu, možná slovo hloubka není správné slovo, ale přístupu k oné cestě mezi hříchem a pokáním, odpuštěním je v různých církvích různá. A teď se chci dostat k tomu, že přihlásí-li se, registruje-li se nová křesťanská církev, která např. třeba vznikla tím, že se část některé z existujících církví odštěpí, nazve se jiným jménem, přijme poněkud odlišné i věroučné dokumenty, postaví svou víru kromě písma, na kterém ji postaví nepochybně, ale ještě dále trošku zdůrazní ještě některé jiné věci, tak 50 let ji necháme v tom určitém sporu mezi tím, co je v podstatě té církve a co je světské právo.
A tady chci poukázat na jednu věc. To mi připadá strašně důležité. Odcituji vám § 8 zákona 308, tedy platného zákona. Ten zní: "Stát uznává povinnost mlčenlivosti osob pověřených vykonávat duchovenskou činnost".
Tečka. Žádných 50 let zde není. Podle mého názoru je v této pasáži, tj. v § 7 a 11 je nám předložený zákon určitým zúžením náboženské svobody. Dovolte mi, abych to uzavřel tím, že se mně dostalo té cti, že jsem měl příležitost mluvit se zástupci mnoha církví, nejen té své vlastní, že jsem nabyl dojmu, že tento zákon s určitými výhradami, jichž jsem několik řekl a některé tady ještě zazní, tento zákon je vnímám a přijímán jako pokrok vpřed, a proto si myslím, že bychom ho měli přijmout. Osobně se přimlouvám za to, že bychom měli přijmout k němu určité pozměňovací návrhy, ale v principu vzato, i bez těchto pozměňovacích návrhů, i kdybychom tento návrh schválili, budu mít pocit, že jsme udělali dobrou práci. Přesto bych rád, kdybychom udělali ještě lepší. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Také já vám děkuji, pane senátore. Nyní promluví pan senátor Kroupa, předpokládám, že nikoli v roli zpravodaje, on to sám řekne. Po něm bude mluvit paní senátorka Roithová.

Senátor Daniel Kroupa: Děkuji, pane předsedo. Ano, já jsem chtěl své osobní stanovisko oddělit od zpravodajské zprávy, protože se domnívám, že tyto dvě věci se nemají směšovat. Samozřejmě existuje hranice mezi nimi poněkud měkká a není vždy jasné, kdy se jedná ještě o suché zpravodajství, a kdy již člověk říká svůj osobní názor. Za chvíli to snad doložím.
Nejprve bych chtěl prostřednictvím pana předsedy se ohradit vůči panu senátoru Havlíčkovi, vůči jeho výroku, že z mé strany zde byla jakási žárlivost, že jsem nebyl přizván do této komise. Nic takového jsem nedal najevo. Nicméně jsem reagoval na nepravdivé tvrzení pana ministra, že byly přizvány všechny parlamentní politické strany. To prostě není pravda a musím říci, že se to dotklo trochu mé cti.
Ta druhá věc se týká stanoviska, jaké k tomu zaujímají církve. Tady jsem si opravdu nebyl jist, zda se jedná o osobní stanovisko či o suchou zprávu, ale já mohu říci, že představitelé ekumenické rady církví, což je organizace, která sdružuje několik církví, mohu říci, že alespoň na základě vyjádření pana kardinála Vlka, tedy i katolická církev s tímto předloženým návrhem zákona nesouhlasí. A na základě vlastního jednání s menšími, malými církvemi mohu sdělit, že ani ty nesouhlasí s touto úpravou zákona, přičemž hlavním důvodem, proč tento zákon nebo tato úprava byla vyvolána a spatřila světlo světa, bylo usnadnit právě život těmto malým společnostem, vůči nimž ta stávající úprava je poněkud nespravedlivá.
A tady se dotýkám merita věci. I ten, kdo se nechce pouštět do vnitřností tohoto zákona a hledat tam vazby, zda skutečně a v které oblasti dochází k omezení náboženské svobody, a náboženská svoboda je svoboda každého z nás, je to svoboda i toho člověka, který nevěří, tedy pouze na základě faktu, že žádná z těchto významných církví, i mnohá z těch malých církví není spokojena s touto předlohou, je myslím dobrým důvodem tuto předlohu zamítnout a dát tak najevo, že máme vůli hledat řešení přijatelné pro tyto církve. A když hovořím o církvích, chtěl bych upozornit, že hovořím především o lidech, kteří se k nim hlásí. Jaký smysl má přijímání zákonů, které neuspokojují ty, kterých se nejvíce dotýká? Mají naše zákony být výrazem diktatury většiny vůči menšině, či dokonce výrazem diktatury právě vládnoucí skupiny? Vždyť přece demokratický právní stát jsme zaváděli proto, aby vláda usilovala o podporu zákonů v co nejširší možné míře. Aby se lidé měli možnost k těm zákonům vyjádřit, aby mohli vyjádřit svůj nesouhlas a aby tam, kde je možné vyhovět, aby se vyhovělo.
Předchozí řečník, pan senátor Havlíček, zde uvedl řadu příkladů, na které jsem chtěl poukázat i já, na kterých je naprosto zjevné, že dochází ke zúžení náboženské svobody, a již ve své zpravodajské zprávě jsem poukazoval na to, že je tato oblast citlivá zejména proto, že vůči církvím a náboženským společnostem po více než 50 let byla vykonávána křivda. Je pochopitelné, že lidé, kteří se v tomto prostředí pohybují, prostě cítí možná příliš přecitlivěle každý vrchnostenský zásah státu do své činnosti a podle toho také reagují.
Přál bych si, aby došlo k úpravě, která by byla přijatelná pro široké vrstvy našich obyvatel, a také bych si přál, aby byla přijata smlouva mezi ČR a Vatikánem, o níž zde pan ministr také hovořil. Myslím si, že by to bylo ke prospěchu věci, a v této otázce chci se vším důrazem prohlásit, že mně nezáleží na tom, která vláda to učiní. Bude-li to vláda sociální demokracie, pak ten kladný bod jí ze srdce přeji. Ale není možné uzavírat mezinárodní smlouvy, když naše církve zde doma budou nespokojeny s tímto postupem. To nedává přeci žádný smysl, vždyť smyslem té smlouvy je garantovat právě našim občanům určité záruky ve vztahu k zahraničnímu partneru. Tzn. nejdříve musíme dosáhnout úpravy zde doma, a potom můžeme uzavírat mezinárodní smlouvy a nikoli obráceně.
K těm problémům, na které naráží tento zákon, myslím si, že nemusím příliš složitě argumentovat, většina věcí zde již zazněla. Je to především nejasný právní režim, který se touto úpravou nastoluje, zejména pokud se týče registrace, a zjevně neuspokojivé řešení právě v té otázce, kvůli níž ten zákon vznikl. Proč má být 300 podpisů pro registraci, když náboženská společnost často může být menší. A když se nechá registrovat, vlastně neposkytujeme žádná další zvláštní práva. Toto kvorum se jeví jako příliš vysoké. A přiznám se, že nechápu, proč zrovna 300. Na moji otázku na výboru bylo řečeno, že to tak mají v Rakousku. Ale je to dostatečná odpověď?
Za druhé církve vnímají jako určitý zásah do svých práv a svobod způsob, jakým se registrace zde předpokládá. Mají dojem, že je příliš velká pravomoc svěřená do rukou ministerských úředníků, kteří mohou rozhodnout ve věcech, ve kterých by možná rozhodovat neměli, ve kterých by se mělo postupovat podle pravidel, stanovených zákonem.
Dokládá to nejenom ten nešťastný odstavec 8, o němž zde hovořil pan senátor Havlíček a který je skutečně výsledkem poslanecké iniciativy a který umožňuje, že pravidla stanovená tímto zákonem může vláda kdykoli obejít svým rozhodnutím.
Jestliže jsou tato pravidla chybná, pak je nepřijímejme. A jestliže jsou správná, pak nedávejme exekutivě pravomoc rozhodovat namísto zákona.
I samotná procedura registrace vzbuzuje určité pochybnosti, když při registraci právnických osob, při evidenci je třeba zakládajících listin apod. Inu, obávám se, že křesťanské církve jen stěží budou shánět svého zakladatele i přesto, že věří, a já tomu věřím také, že je stále živ, přinejmenším v našich srdcích. Ale nevím, jak zajistit jeho podpis na takovém dokumentu. Nevím, proč by měli shánět v katolické církvi svatého Jana Nepomuckého či jiné svaté, kteří zde zakládali instituce a které momentálně k fyzickým úkonům je obtížné získat.
A takových právních nedostatků či právních překážek, které zakládají důvod k nespokojenosti, zde najdeme celou řadu.
Druhý důvod, proč bychom tento návrh zákona neměli schválit, se týká nevyjasněného hospodaření. Zda právní úprava, kterou prosazuje ministerstvo v tomto zákoně ve věci hospodaření, je správná či nesprávná, zda bude vyhovující či nevyhovující, budou církve samy schopny kvalifikovaně rozhodnout teprve poté, až bude rozhodnuto, jak bude hospodářský vztah státu a církví vyřešen, zda to budou daňové asignace prostřednictvím nadace, nebo zda se budou církve financovat samy pouze z vlastních prostředků. Mimochodem, i taková úprava je možná. Ale ta vyžaduje zcela jinou návaznost právních předpisů týkajících se hospodaření než to, co se předpokládá v tomto zákoně.
No, nevím, zda je nutné zde rozvíjet otázku charit a diakonií. Víte, charity a diakonie fungují velmi složitým způsobem, protože jsou napůl podnikem, který funguje srovnatelným způsobem jako jiné podniky podle našeho právního řádu, ale zároveň jsou dobrovolnou organizací, v níž tisíce lidí ze svého volného času a ze svých vlastních prostředků poskytují pomoc svým bližním.
Myslíte si, že k iniciativě těchto lidí je správné a žádoucí, aby se stát postavil zády a lhostejně? Vždyť jde o důvěru těchto lidí v tyto instituce a v to, že jsou garantovány tím, čemu věří.
Možná, že by někomu usnadnilo práci, kdyby se náš právní řád výrazně zjednodušil v těchto oblastech. Ale to je přesně to, co se nazývá sociálním inženýrstvím. Neschopnost státu navazovat na živé tradice, které fungují k prospěchu společnosti.
Je taková konzervativní zásada "do toho, co funguje, příliš nezasahuj a nech to běžet". Nechápu, proč se ministerstvo do této otázky pustilo.
Když jsem hovořil s představiteli církví, z nichž někteří hovořili se členy parlamentní, pardon, té sněmovní komise, abych se opravil, a té tzv. expertní komise, tak mně nakonec všichni potvrdili, že nikdo z nich neviděl výsledný návrh v paragrafovaném znění a nemohl se k němu vyjádřit. Proč se tedy ministerstvo či pan ministr odvolávají na souhlas církví? Možná, že se odvolávají na dobrou vůli těchto lidí podpořit návrh, který vzejde z ministerstva. Ale pochybuji o tom, že by mu podepsaly bianco šek. A naprosto považuji za nepřípustné pro politickou kulturu, aby ministerští úředníci, kteří zpracovávají na ministerstvu příslušné návrhy, napadali představitele těchto církví v novinách, jako se stalo ve včerejším "Právu" ze strany ministerské úřednice.
Toto, myslím, již jde za rámec kultury.
Proto podpořím návrh, abychom tento tisk č. 114, o kterém za chvíli budeme hlasovat, zamítli.
Kolegyně a kolegové, omlouvám se za delší vystoupení, neměl jsem to původně v úmyslu.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má nyní paní senátorka Zuzana Roithová, po ní promluví pan senátor Zdeněk Bárta.
Prosím, máte slovo.

Senátorka Zuzana Roithová: Dámy a pánové, dovolte mi navázat na svou zpravodajskou zprávu.
Výrazné oslabení vlivu církví na chod zatím ještě církevních sociálních institucí zakládá podle mě skutečně vážné riziko, že původní vnitřní řád, který je neopakovatelný, který tedy charity a diakonie odlišuje od jiných sociálních a sociálně zdravotních služeb, se postupně a plíživě vytratí. Bude to ku neprospěchu klientů, ale navíc působí i proti rozvoji pluralitní společnosti, ke které se demokratické politické síly hlásí. Zdá se mi, že naoko.
Ptám se proč? Bojí se sekularizovaná většina společnosti vlivu věřících na vysokou kvalitu a nižší nákladovost těchto služeb? Nechce se mi tomu uvěřit.
Proč si nechceme připustit, že církve nejsou vzájemně prospěšné organizace a že bychom je neměli tímto zákonem okleštit na pouhé kultovní vzájemně prospěšné "činnosti"? Jejich význam je přece celospolečenský a staletí ovlivňují evropskou civilizaci, její kulturu, přinášejí a udržují hodnotový řád, který se sice mění, ale stále ještě zůstává v nás úcta k člověku a solidarita. Je to snad to největší dědictví, které právě církve do naší civilizace přinesly.
A právě tyto hodnoty jsou základním posláním tradičních církví. Nejen tedy šíření víry, ale také pomáhání slabým, chudým, nemocným, opuštěným, starým i dětem.
Od prvních měsíců své existence církve založily charity a diakonie. S výjimkou komunistického režimu jim stát do organizace nehovořil. Pojďme společně zabránit tomuto, promiňte mi to, snad jen nedorozumění nebo nekompetentní snaze o tento vliv.
Před projednáváním i před vznikem návrhu tohoto zákona stát slíbil některým církvím, že nebude vytvářet takové normy, které by omezovaly mezinárodní církevní právo. Z řeči předřečníků vyplývá dost jasně, že tomu tak v řadě ustanovení tohoto zákona je. Samy tyto instituce to takto cítí.
Já se ještě ptám, proč tak výrazně se bojíme malých církví? Říkáme, že sekty mohou mít negativní vliv na naši společnost. Proč tedy jejich činnost neomezíme a nezajistíme tedy lepší kontrolu změnou trestního řádu, trestního kodexu, proč to děláme restrikcí?
Je tady ještě další důvod, proč tento zákon je podivný. Jak zde byl již zmíněn paragraf 27, nebyla to vláda, ale poslanci, kteří zařadili nový text, kdy na základě souhlasu vlády bude možné udělit souhlas k registraci a zvláště souhlas k onomu výkonu tzv. zvláštních práv další církvi, která nesplňuje ony podmínky, které jsou velmi náročné a taxativně a velmi rozsáhle uloženy tímto návrhem zákona.
Myslím si, že vznikne-li tak naléhavá společenská potřeba, měl by o změně pravidel rozhodnout opět parlament novelou zákona, nikoliv exekutiva. Jinak by totiž tento zákon vůbec nemusel existovat. Je to důvod, pro který jsem přesvědčena, že tento zákon by měl být zamítnut a mělo by se k němu přistoupit ze zcela jiného filozofického pohledu.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní senátorko. Nyní promluví senátor Zdeněk Bárta, po něm senátor Edvard Outrata.

Senátor Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, pro mnohé z vás je to možná odtažité téma, o kterém tady mluvíme, ale přece jen se alespoň krátce pokusím vás přesvědčit o tom, že tak úplně odtažité to není.
Omlouvám se za hlasovou indispozici, protože mám zranění krku.
Když nacisté a potom komunisté a občas i jiní chtěli zlikvidovat církve, vždycky to udělali tak, že církvi zakázali dělat sociální službu. Ideologové všech totalitních režimů totiž velmi dobře věděli a vědí, že církev stojí na dvou základních pilířích:
na lásce k bohu, tj. zjednodušeně řečeno na kultu,
a na lásce k člověku, tj. na sociální pomoci.
Stačí vzít církvi sociální službu a je po církvi. Vždyť církev, to je v prvé řadě pomoc bližnímu. Ostatně to bylo to první, co církev hned v prvních měsících své existence udělala, čím začala žít, zřídila si diakonii, začala nejenom dávat almužny, ale začala sofistikovaně organizovat sociální službu. Chtělo by se mi říct s Osvobozeným divadlem: seďte klidně na židli, čtěte Bibli, tam to všechno je.
Byli to přece právě křesťané, kdo vnesli do světa i dnes zdánlivě samozřejmou myšlenku stavět špitály, starobince, blázince, chudobince, jinými slovy byli to křesťané, kteří vnesli do světa onu ideu, myšlenku, ten étos sociální pomoci a spravedlnosti ve společnosti.
Na klíčovém místě evangelia říká Ježíš na otázku, od čeho tu vlastně ta víra je: víra nespočívá v kultu, ten si strčte za klobouk, víra je nasytit lačné, obléknout nahé, navštívit nemocné, solidarizovat se s vězněnými, prostě víra je slovy Ježíšova žáka apoštola Pavla energickou pomocí a účasti s druhými.
Právě sociální síť bylo to, co církev tak rychle rozšířilo v rozpadajícím se římském impériu, a získalo jí oprávněnou autoritu. Když se v Římě po nájezdech našich drahých předků ze severu zhroutil systém rozdělování obilí římským občanům, byl to právě jediný člověk, římský biskup, který byl schopen tuto službu pomoci své diakonie suplovat a zachránil tak statisíce lidí od smrti hladem. Někteří historikové říkají, že právě odsud pramení tradiční autorita římského biskupa.
Mohl bych pokračovat dlouho, nebudu vás déle unavovat svým milým tématem, ale přece jen chci znovu zopakovat: vezměte církvi její vlastní poslání a znemožníte ji. To přesně se podařilo komunistům za jejich, bohužel příliš dlouhé vlády. Vnutili téměř celé naší společnosti pevné přesvědčení, že církev je pouhou bandou pánbíčkářů, která není k ničemu jinému dobrá, než aby uspokojovala náboženské potřeby věřících. To byla oficiální teze komunistického režimu a bohužel, v obměněné formě, to říká i tento zákon. Ten říká, že ve víře jde o takovou osobní masturbaci, která sice není nikomu a k ničemu dobrá než právě k tomu ukojení, ale proč bychom ji těm, kdo nechtějí dělat něco pořádného, nedovolili?
Ale aby si církev zřídila zvláštní zařízení církevní služby, diakonii či charitu, to, co je jejím vlastním posláním, to najednou z neznámých důvodů návrh zákona nedovoluje.
Po revoluci v roce 1989 bylo třeba dát do pořádku vztah státu a církve. Byla tehdy v situaci převratných změn ojedinělá šance konečně uskutečnit to, co bylo už politickým programem Tomáše Garigua Masaryka, totiž dosáhnout odluky církve a státu. Prostě opsat americkou ústavu v tomto smyslu, a bylo to. Myslím na článek Ústavy, podle kterého Kongres nesmí přijmout žádný zákon, který by umožňoval estabilisaci k náboženství anebo zakazoval svobodné vyznání.
Budete se divit, že já jako farář volám po odluce církve od státu, ale myslím si, že to je skutečně jediná cesta, jak se vymanit ze slepé uličky, do které jsme se dostali. Dovolte malý exkurz.
Už před těmi deseti lety jsem v České národní radě zpravodajoval třistaosmičku o církvích a už tehdy jsem říkal, že zákon jde špatným směrem. My na jedné straně kopírujeme onen etatistický přístup, tzn. to, co jsme zdědili ze starého Rakouska-Uherska, jakoby tady jsou nějaké církve církvovatější, ale přitom bychom chtěli být liberály a chtěli bychom umožnit i ostatním církvím, aby se podílely na právech. To ale přece nejde do nekonečna. Skutečně nemůžeme třeba do škol pustit satanistickou církev. Už deset let se snažíme vést marný boj o to nějak se s tím vyrovnat, něco zakázat, něco povolit, udělat někomu lepší registraci, někomu horší, nějak se prověřovat, nějakým způsobem zjišťovat, kdo je a kdo není správný. To prostě nejde. Myslím, že to je cesta, která nikam nevede.
Mně se ještě za posledních 11 let nepodařilo souhlasit ani s jedinou tezí pana Václava Klause, ale s jednou souhlasím, a to s tou, že církve by měly mít před zákonem úplně stejný statut jako jakékoliv jiné občanské sdružení. Bohužel, myslím, že pan Václav Klaus to řekl omylem, má pravdu a bohužel v těchto letech vznikl tento zákon, už v roce 1991, který jde tím špatným směrem.
Neřešitelnou pastí problémů je otázka, která církev je tou nejcírkvovatější. Zůstal tady onen neřešitelný problém, kdo vlastně církví smí být a kdo ne, kdo je lepší církví a kdo není. Bylo by to dlouhé téma a dnes, v tuto chvíli stejně není myslitelné, že bychom prohlásili po vzoru nejkřesťanštější západní země, Spojených státech amerických, církevní odluku, zejména když samy církve, žel, nebyly schopny na iniciativě návrhu se v tomto smyslu dohodnout a podílely se na virtuální přípravě tohoto zákona, ještě horšího, než byl ten minulý.
Prosím tedy o jediné. Prosím o to, abychom tento návrh zákona zamítli, a pokud ho budeme přijímat, prosím, vložme do něj možnost, kterou dávala ona třistaosmička v § 6 odst. 1 písm. h) a k). Je to návrh, který je vám nyní rozdáván do lavic. Dejme možnost církvím, aby dále mohly tyto své charity a diakonie zřizovat.
Jinak odmítněme tento zákon, pokud toto nebude možné, protože je to pokračování slepé uličky, odmítněme jej konečně i proto, že podvědomě či vědomě zapracovala v myslích tvůrců zákona stará totalitářská touha tu církev zpánbíčkařit a byla jí proto jako nástroj tohoto zpánbíčkaření vzata možnost dělat to, co je jejím vlastním a hlavním posláním, totiž zřizovat si vlastní diakonie a charity.
Je to zajímavé. V sekulární společnosti, kterou naše společnost většinou je, v sekulární společnosti by přeci mělo být velice problematické, aby třeba duchovní jakýchkoliv náboženství, měli možnost např. chodit do škol ovlivňovat děti a já se tohoto práva jako křesťanský duchovní rád vzdám prostě proto, že si myslím, že to není správné a aby tam také nemohli chodit třeba ti satanisté, a my si to neuvědomujeme, jak je to vlastně nedobré prostře proto, že je v nás buď dílem rakousko-uherská u jedněch a dílem komunistická u druhých představa, že není zločin děti ideologicky formovat jinde než v rodině či v rodinou zvoleném zařízení.
Toto kupodivu návrhu zákona nevadí. Ale moci si svobodně ve svobodném státě zřídit jako každý podnik dceřinou společnost provozující sociální službu, to problém je. Aby mi bylo rozuměno, zmíním ještě jednu věc. Tento zákon je o tom, jaká práva si přivlastňuje stát na rozhodování o tom, kdo smí mít církev, a kdo ne - registrovanou církev. Tento zákon není o penězích. To totiž, že tento náš stát ukradl církvi všechen ten majetek, který sloužil právě k tomu, aby bylo možno z něho udržovat kostely, na všechny ty zmíněné špitály a na všechnu práci v nich, to už je zřejmě nezvratné. Tento majetek stát v jeho většině už nenávratně ukradl po 2. válce. On už ho trochu ukradl už ve 2., ale to už není náš problém.
Tento stát také cílenou proticírkevní propagandou a zákonodárstvím vlastně strašlivě církvím uškodil a za ten jidášský groš na platy duchovních, protože jde jenom o peníze na platy duchovních, to přežívání komunistického systému anebo možná toho ještě rakousko-uherského systému, ale hlavně ducha zákonů z roku 1949, nestojí. A jenom, abychom věděli, o čem mluvíme. Výdaje na platy všech duchovních, všech církví dohromady, jsou menší, než rozpočet pořádného fotbalového klubu.
O tom, jak to zařídit, aby církve vůbec přežily, aby některé dokonce nemusely trapně žebrat o zachování státních platů pro své duchovní, jak to udělaly v současné době nedůstojně některé církve, to tento zákon neřeší. Já si na rozdíl od kolegy Kroupy myslím, že bychom ty věci měli řešit v opačném gardu, to znamená, nejprve vyřešit to základní - jaký bude vztah církve a státu a navrhuji tedy odluku, a potom pojďme přemýšlet o všech těch možnostech, které konec konců už byly za ta léta na stole a zase byly v té centralistické touze ovládat a kontrolovat z tohoto stolu smeteny, totiž jak a z čeho má ten vykradený podnik - církev - žít, jak ji nechat žít?
Pojďme se znovu vrátit třeba k asignaci, k daňovým úlevám obecně, k zákonu o sociální pomoci, k zákonu, který by konečně zrovnoprávnil právě charity a diakonie s ostatními poskytovateli sociálních služeb atd. Pojďme ošetřit financování církevních památek, protože stejně patří všem a nejenom té církvi. Až na to přijde čas, pojďme to řešit. Ale teď vás prosím, odmítněme tuto normu, ona nestojí za opravu, a když, tak v té věci té sociální pomoci a sociální služby. Ten stávající zákon je lepší a odvažme se spíše už konečně poprvé v historii tohoto státu, až na to přijde čas, k radikální odluce církve od státu.
Teď v tuto chvíli bych navrhoval zákon zamítnout a nechejme raději zatím platit zákon č. 308, který je sice špatný, to jsem říkal už v roce 1991, když jsem ho tehdy zpravodajoval, je však přeci jen opravdu lepší než to, co máme před sebou teď. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore, nyní promluví senátor Edvard Outrata, po něm senátor Jaroslav Šula, leda že si pan místopředseda Ruml - ne, nepřeje si využít práva přednosti. Čili po panu senátorovi Šulovi pan senátor Ruml. Prosím, pane senátore.

Senátor Edvard Outrata: Pane předsedo, dámy a pánové, jako bezvěrec vidím věc z jiné perspektivy, než jakou jste teď slyšeli od kolegů. A při prvním čtení mi připadal ten dokument, který diskutujeme, zdaleka ne tak hrozný, jak vyplývá z toho, co jsme slyšeli. Dokonce bych v některých případech namítal, ale o to tady teď nejde.
Já bych to vzal z jiného hlediska, procedurálního, jak to tady často činím. Vláda se pokusila dát dohromady dohodu, dohodu zejména mezi církvemi, řekněme mezi věřícími a státem, kterou bychom všichni mohli tolerovat a v níž by řada z nás viděla výhodu. Co se zřejmě stalo, a teď nejde o kvalitu toho dokumentu, já se jednou možná vrátím zase k tomu, že budu říkat, že tam přece jenom jsou některé dobré věci, ale co se zřejmě stalo je, že zvolená procedura, jakkoliv dobře zamýšlená, prostě úplně selhala. V projevech čtyř kolegů tady přede mnou, kterým to leží zvlášť na srdci, to bylo dost dobře vyjádřeno. Já to slyšel méně konzistentně, méně dobře předneseno od řady lidí v průběhu našeho projednávání.
Já nemohu přesně říci, že jsem změnil názor na dokument sám. On se mě zase až do té míry jako bezvěrce netýká, ale není přece možno pokračovat dál, jako kdyby toto byl ten konsenzus. My nemůžeme v této situaci, myslím, udělat nic lepšího, než ten dokument vrátit PS, nejlépe zamítnout, nechat PS s konečnou platností rozhodnout, stejně na to má právo a vyjádřit tento nešťastný pocit. Tady se někdo pokusil dát dohromady něco lepšího a ono se nepovedlo. Proto budu hlasovat pro zamítnutí a budu hlasovat v rozporu s tím, jak jsem hlasoval ve výboru, protože tam jsem to viděl ještě jinak. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego, nyní promluví senátor Jaroslav Šula, po něm senátor Jan Ruml.

Senátor Jaroslav Šula: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, již mnohé bylo řečeno a dostáváme se do fáze, kdy většina z nás, pokud dobře poslouchala, tak je jasné, že předložený návrh zákona je právě z těch, které bude aplikovat skupina, která už se vyjádřila a vyjádřila se písemně právě v posledním týdnu a to vyjádření je negativní - ať je to Biskupská konference nebo Ekumenická rada církví, doc. Štampach. Ty dopisy jsme dostávali v poslední době a my jsme projednávali tento zákon v minulých týdnech, kdy ještě veškeré informace nám zřejmě scházely, ale ty podstatné věci, o kterých jsme dnes hovořili, ty jsme znali. Neznali jsme až tak dalece dopady. Já samozřejmě vnímám to, co už tady bylo řečeno a podpořil bych pozměňovací návrh kolegy Bárty, v případě, že by se nepodařilo tento návrh zákona zamítnout.
Je tady ještě víc ustanovení, která jsou nedobrá. Je to už zmíněný § 27 odst. 8, § 28 odst. 2; § 10 odst. 3 f), který vůbec jaksi nemá uplatnění v případě, že bychom došli k změně, která tady byla navržena, protože, aby církve rozdělovaly svou činnost na práci církevní a práci hospodářskou, která je vlastně podpůrnou - a ty důvody tady byly kolegou Bártou uvedeny, to je absolutně nemožné, protože se dostáváme někam úplně jinam, než je poslání církví.
Já se ještě jednou znovu, už tady byla ta věc vzpomenuta, pozastavuji také nad některými výlevy a články, které byly nedávno publikovány; typu - i církve musí říkat pravdu - pokládám je za nepatřičné a krajně nevhodné od vysokého ministerského úředníka, nepřispívají k atmosféře. Při projednávání tohoto složitého zákona, který je o vyznání víry, o podmínkách mravnosti, bližních, lásce a pomoci potřebným a útěchy nemocným. Církve nejsou zahrádkářské nebo včelařské organizace nebo spolky; to už i naše rodící se demokratická společnost dokonale vnímá. A netaktní prezentace neloajálních ministerských úředníků navozuje nezdravou atmosféru při projednávání i na veřejnosti. Pan ministr tady vzpomenul společnost Adra; adventistickou náboženskou společnost. Znám představitele této společnosti a její humanitární snahy a pomoc, kterou rozvážejí do celého světa. Vážím si jejich práce, nechci ji nějakým způsobem snižovat. Ale srovnávat rozsahem sedmičlennou skupinu lidí, která toto provádí s plošnou prací charity a diakonie v této republice - je absolutně, absolutně nemožné.
Čili moje otázka v závěru zní. Připravujeme zákon pro církve. Církve tento zákon odmítají. Budeme ti, kteří jim ho schválíme? Vážené kolegyně a kolegové, zamítněme tento zákon.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego. Nyní promluví senátor Jan Ruml. Po něm si znovu vezme slovo senátor Bárta.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Pane předsedo, kolegyně, kolegové, tak jako je svoboda slova zaručena Listinou základních práv a svobod, a proto já si myslím, že nepotřebujeme žádný tiskový zákon, který bohužel je. Tak i svobodný projev - náboženství a víry - je garantován čl. 2, 3, 15, 16 Listiny základních práv a svobod, a tudíž se domnívám, že není potřeba ani žádného zákona církevního. Vše potřebné je totiž v ústavních zákonech anebo v zákonech obecného typu jako je občanský zákoník, trestní právo, obchodní zákoník atd.
Já si myslím, že každý speciální zákon v oblastech, které se týkají svobody, tuto svobodu omezuje. Děkuji vám.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Senátor Zdeněk Bárta.

Senátor Zdeněk Bárta: Jenom kratičce chci poznamenat; opravit - ten pozměňovací návrh je kolegy Stodůlky, ne můj, přestože jsme se o něm radili spolu; tj. vrátit zpátky z té "308" tu možnost do těch církví.
A já teď mám jenom jednu prosbu. Jsem předseda představenstva diakonie. Jako senátor si myslím, že by bylo dobře ten zákon odmítnout, protože není dobrý. A teď mám hrozné dilema, protože když ho odmítneme, tak nás pravděpodobně Sněmovna přehlasuje a ten zákon zůstane tak jak je - bez charit a diakonií. Tak vás prosím, v tuto chvíli vystupuji, přesedávám si jaksi ze židle senátora na židli předsedy představenstva diakonie a prosím vás, abyste pokud neodmítneme ten zákon, a spíš ho neodmítněme, ale vsuňme tam tu možnost, aby církve mohly dále, tak jak to činí doposud, zřizovat svoje diakonie a charity. Jenom se chci zastat Adry. Také spolupracuji s Adrou; moje organizace diakonie spolupracuje s Adrou; ta práce je velmi báječná, kterou oni dělají a rozsáhlá, známá, medializovaná. To, že je konána ne jako organizace církve, je dáno spíš vnitřním charakterem adventistické církve. Takže to pro nás v tuto chvíli nemusí být mustr nebo argument, kterým bychom se mohli řídit. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? Nikdo. Rozpravu tedy končím. V této chvíli bych se zeptal pana navrhovatele, chtěl-li by se vyjádřit k obecné rozpravě (ale on tu není, omluvil se). Ptám se zpravodajky ÚPV paní senátorky Dagmar Lastovecké, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Nechce. Paní senátorko Roithová, jako zpravodajka Výboru pro zdravotnictví, chcete se vyjádřit? Nechce. Pane zpravodaji garančního výboru, přejete si vyjádření? Ne. Teď se hlásí patrně za klub KDU-ČSL jeho místopředseda.

Senátor Josef Kaňa: Pane předsedo, dámy a pánové, já bych chtěl požádat o pětiminutovou přestávku.

Předseda Senátu Petr Pithart: Vyhovuje se. Budeme pokračovat za pět minut půl páté.

(Jednání přerušeno v 16.16 hodin.)

(Schůze opět zahájena v 16.26 hod.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené kolegyně, vážení kolegové, scházíme se po přestávce. Poprosil bych vás, abyste se posadili. Vzhledem k tomu, že v daném okamžiku budeme hlasovat o návrhu schválit tento zákon, který jsme projednávali. Já bych si dovolil ještě jednou před hlasováním svolat všechny znělkou. (Fanfára.)
Zahajuji hlasování. Hlasujeme o schválení v této chvíli. Kdo je pro tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 78, registrováno 66, kvorum 34, pro 27, proti 33. Tento návrh byl zamítnut.
Budeme nyní hlasovat o dalším návrhu, který přišel z výboru, a to je zamítnout tento návrh zákona. Zahajuji hlasování. Kdo je pro zamítnutí zmáčkne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti zamítnutí tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 79, registrováno 66, kvorum 34, pro bylo 36, proti bylo 20. Tento návrh byl schválen a Senát zamítl znění zákona tak, jak nám byl předložen z Poslanecké sněmovny.
Oznamuji vám s politováním, že je pětiminutová přestávka. Předkladatelka dalšího návrhu zákona běží, ale nedoběhla, takže pět minut. Budeme pokračovat v 16.35 hod.

(Schůze přerušena v 16.29 hod.)