Ústavním základem pro realizaci svobody náboženské víry je Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), která zejména v článcích 3, 15 a 16 stanovuje individuální i kolektivní práva. Omezení výkonu výše označených individuálních a kolektivních práv připouští čl. 16 odst. 4 Listiny pouze v případech stanovených zákony, jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, ochranu práv a svobod druhých.

Vztah státu a církví a náboženských společností je v Listině rámcově vymezen v čl. 2 odst. 1 ustanovením, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání.

Zákonná úprava je obsažena v zákoně č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, a v zákoně č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností.

Zákon č. 308/1991 Sb. konkretizuje individuální a kolektivní práva daná Listinou a vztah mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, který je založen na respektování svobody náboženského vyznání a vnitřní autonomie církví a náboženských společností a na důsledném uplatňování konfesní neutrality státu vůči církvím a náboženským společnostem. Upravuje registraci církví a náboženských společností, která je realizována podle správního řádu, evidenci orgánů církví, řeholních a jiných církevních institucí a konkretizuje práva a povinnosti registrovaných církví a náboženských společností.

Zákon č. 161/1992 Sb. v návaznosti na § 23 zákona č. 308/1991 Sb. stanovuje jednak tzv. početní census, tj. počet osob hlásících se k církvi a k náboženské společnosti jako nutnou podmínku pro registraci církve a náboženské společnosti, jednak Ministerstvo kultury jako registrující orgán.

Některá konkrétní práva a povinnosti související s přiznáním zvláštního postavení církví a náboženských společností např. v oblasti školství, vězeňství a v armádě ČR jsou ponechána úpravám ve zvláštních právních předpisech. Jde zejména o tyto zákony: zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 359/1999 Sb., zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě, zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím.

S problematikou církví a náboženských společností souvisejí další zákony, např. : zákon č. 37/1973 Sb., o veřejných sbírkách a o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších změn a doplňků, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Z nižších právních norem jde např. o vyhlášku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky č. 452/1991 Sb., o zřizování a činnosti církevních škol a škol náboženských společností, ve znění pozdějších předpisů, a o vyhlášku Ministerstva financí č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, ve znění pozdějších předpisů.

Předmětem právní úpravy nejsou taková práva a povinnosti, která mají nebo mohou získat církve a náboženské společnosti pouze na základě splnění podmínek stejných s podmínkami platnými pro ostatní právnické osoby. Jde např. o zřizování nemocnic, charitativních a sociálních zařízení, ale též např. o provozování sociální a charitativní péče a samozřejmě rovněž např. působení ve veřejných sdělovacích prostředcích.

Problematika financování církví a náboženských společností je upravena zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů. Předkládaný návrh předpokládá, že platnost zákona č. 218/1949 Sb. zůstane nedotčena, a to bez ohledu na to, že je zřejmě žádoucí tento zákon co nejdříve nahradit novou právní úpravou. Jeho, byť předpokládaná časově omezená platnost současně s novým zákonem, není s navrhovanou novou právní úpravou v rozporu. Ze zákona č. 218/1949 Sb. byla totiž novelizacemi po roce 1989 odstraněna všechna ustanovení, která nebyla v souladu s právy danými Listinou.

Zhodnocení platné právní úpravy

Zákon č. 308/1991 Sb. byl jedním z nejvýznamnějších právních předpisů, přijatých po listopadu 1989. Tímto zákonem, spolu s Listinou a novelizacemi zákona č. 218/1949 Sb., byly zcela zásadním způsobem napraveny deformace ve vztazích státu na jedné straně a církví a náboženských společností na straně druhé, které byly do tohoto vztahu vneseny komunistickým režimem, tj. zejména snahy o ovládnutí a marginalizaci církví a náboženských společností, nepřijatelné pro novou demokratickou společnost. Uvedeným zákonem byl vztah státu a církví a náboženských společností co do respektování svobody náboženského vyznání, vnitřní autonomie církví a náboženských společností, ale i důsledného uplatňování konfesní neutrality upraven přinejmenším na úrovni odpovídající úrovni tohoto vztahu ve vyspělých demokratických státech. Dokonce tím, že šlo o zcela novou právní úpravu, bylo možné tento vztah upravit na úrovni plně odrážející nové trendy vztahu státu a církví.

Zásadní náprava vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi byla v době přijetí zákona č. 308/1991 Sb. prioritní a naprosto nezbytnou záležitostí i co do časové naléhavosti. Je proto pochopitelné, že v této době nebyl prostor pro detailní promýšlení těch částí zákona, které se týkaly konkrétních ustanovení ve věci registrace církví a náboženských společností apod. S ohledem na dlouhou dobu deformace vztahu státu a církví před listopadem 1989 je dokonce otázkou, zda veškeré zkušenosti z aplikace zákona č. 308/1991 Sb., které jsou dále uvedeny jako důvody jeho nahrazení novým zákonem, jehož návrh je předkládán, bylo v době hodnoceného zákona možné předvídat.

Problémy, které jsou důvodem návrhu nového zákona, působí zejména jednak dosavadní vysoký tzv. početní cenzus, tj. počet 10 tisíc dospělých osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti, jako nutná podmínka registrace církve nebo náboženské společnosti, jednak v mnoha ustanoveních nedostatečná úprava registrace včetně zrušení registrace a evidence církevních právnických osob.

K dalším problémům současné právní úpravy :

a) Vzhledem k tomu, že zákon č. 161/1992 Sb. stanovuje tzv. početní cenzus na 10 tisíc dospělých osob, občanů ČR, kteří mají k církvi a náboženské společnosti věroučný vztah, nemohou se stát právnickými osobami v naší republice církve a náboženské společnosti s menším počtem věřících, jako jsou např. anglikáni, muslimové a buddhisté. Právnickou osobou se mohou stát tyto subjekty pouze registrací podle zákona č. 308/1991 Sb. Řešením přitom není prosté snížení tzv. početního cenzu, protože z registrace podle uvedeného zákona vyplývají další práva církví a náboženských společností, např. nárokovost jejich financování ze státního rozpočtu podle zákona č. 218/1949 Sb., a to pouze na základě jejich žádosti, ale i přístup do takových oblastí veřejné sféry, jako je vězeňství a Armáda ČR, který není obvyklý u mnoha jiných právnických osob. Uvedený vysoký početní cenzus bývá často kritizován, a to převážně náboženskými subjekty usilujícími o registraci v ČR. Tento problém neřeší ani možný nižší početní cenzus 500 zletilých občanů ČR pro církve a náboženské společnosti, které jsou členy Světové rady církví, protože se nevztahuje na mimokřesťanské konfese. Jeho aplikace podle současné právní úpravy navíc nebyla nikdy využita.

b) V zákoně č. 308/1991 Sb. jsou nedostatečně upraveny nutné podmínky pro podání návrhu na registraci. Jde např. o náležitosti základního dokumentu církve a náboženské společnosti, v němž schází např. uvedení práv a povinností osob hlásících se k dané církvi nebo náboženské společnosti, anebo vztah církve a náboženské společnosti k její zahraniční součásti, je-li součástí "nadstátního" subjektu.

c) V současné platné právní úpravě chybí specifikace podmínek výkonu práv církví a náboženských společností podle čl. 16 odst. 4 Listiny. Jde o závažný problém, protože při předpokládaném snížení tzv. početního cenzu je třeba vytvořit zábrany proti registraci nebezpečných sekt, a to v souladu s názory vyjadřovanými v komisích Rady Evropy a orgánů Evropské unie.

d) V současné platné právní úpravě není dostatečně upravena problematika zrušení registrace církve a náboženské společnosti a chybí úprava zániku registrované církve a náboženské společnosti, a to jak po stránce procesní, tak po stránce obsahové.

e) Nevyhovující je i to, že v současné právní úpravě není dostatečně řešena ani úprava zrušení evidence církevních právnických osob a že chybí úprava jejich zániku. Stejně jako v předcházejícím případě je nedostatečně zajištěna ochrana práv třetích osob, s nimiž církve a náboženské společnosti a církevní právnické osoby vstupují do smluvních vztahů.

f) Zákon č. 308/1991 Sb. sice stanovuje možnost vzniku právnických osob podle právního řádu ČR, které odvozují svou právní subjektivitu od církví a náboženských společností, nespecifikuje však jasně, které z nich mají být evidovány podle zákona č. 308/1991 Sb., a které naopak podle zvláštních právních předpisů, jako jsou např. nadace, nadační fondy, nakladatelství, ale i školy, nemocnice, sociální zařízení.

g) Současnou právní úpravou byla sice uložena registrujícímu orgánu povinnost vést evidenci registrovaných církví a náboženských společností a od nich odvozených právnických osob, avšak k vedení této evidence nebyl registrující orgán pověřen vydat prováděcí právní předpis. Současně nebylo též např. zákonem stanoveno, jaká různá potvrzení je registrující orgán povinen, ale i oprávněn vydávat.

h) Současná právní úprava též nepředpokládá vedení rejstříku církví a náboženských společností ani evidenci právnických osob odvozených od církví a náboženských společností jako veřejných seznamů pro zajištění právní jistoty třetích osob.

i) Nedostatkem je také to, že současná právní úprava neřeší problematiku právního postavení svazů církví a náboženských společností.

j) Ačkoli náboženská svoboda je v zákoně č. 308/1991 Sb. upravena na úrovni odpovídající Listině a mezinárodním dokumentům upravujícím náboženské svobody, je zapotřebí některá ustanovení konkretizovat, a to jak ve věcech vztahu státu a církví a náboženských společností, tak v některých ustanoveních Listiny, ale též vynechat některá ustanovení, která jsou samozřejmá (např. vysílat své zástupce do zahraničí a přijímat zahraniční návštěvy).

I. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Hlavními principy navrhované právní úpravy jsou zejména :

A. soulad s Ústavou České republiky, Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech jak ve vztahu státu a církví a náboženských společností, tak v úrovni náboženské svobody individuální i kolektivní,

B. liberalizace přístupu církví a náboženských společností k nabytí postavení právnické osoby podle právního řádu České republiky,

C. konkretizace podmínek vzniku a působení církví a náboženských společností v České republice,

D. metoda uznávání církví a náboženských společností státem, kterou je registrace podle obecných předpisů ve správním řízení, jehož výsledky jsou přezkoumatelné soudy,

E. zajištění jistoty třetích osob,

F. respektování úprav působení církví a náboženských společností ve veřejné sféře podle zvláštních právních předpisů

G. respektování kontinuity práv a povinností církví a náboženských společností uznaných v České republice před účinností navrhované právní úpravy.

A. K souladu navrhované právní úpravy s Ústavou České republiky, Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech

Ústavní rámec vztahu státu a církví a náboženských společností je založen především v Listině, která je podle čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy součástí ústavního pořádku a dále v samotné Ústavě České republiky (úst. zákon č. 1/1993 Sb.) Náboženská svoboda je rovněž zajištěna mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, které mají podle čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonem a zákony s nimi musí být v souladu. V rámci těchto limitů a požadavků se pohybuje i navrhovaná právní úprava, jak je dále konkretizováno.

Základní ústavní úprava je obsažena v čl. 2 odst. 1 Listiny, kde se stanoví, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Je tím vyjádřen demokratický princip laického státu, podobně jako v některých státech Evropy např. ve Francii, Německu, Španělsku, Portugalsku. Český stát v souladu se svými ústavními předpisy tedy nesmí preferovat žádné náboženské vyznání ani ateismus. Nesmí nikoho diskriminovat pro jeho náboženství, víru nebo ateismus a to ani přímo ani nepřímo. Taková ústavní úprava v České republice odpovídá i náboženské či nenáboženské orientaci obyvatelstva ve státě. Nelze proto spojovat úkony státu s úkony náboženskými nebo protináboženskými či ateistickými neboť by tím byla dotčena práva obyvatel jiného náboženského nebo nenáboženského smýšlení a vyznání.

Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu víry a náboženství či jiného smýšlení. Stát musí toto právo zaručit na celém svém území vůči každému (územní výsost) a musí je zaručit každému občanu, ať žije kdekoliv (personální výsost). Stát musí uvedené principy zaručit ve všech oblastech, a to i v oblasti územní samosprávy - v obcích a krajích. Stát nemůže ani ve vnějších vztazích připustit nerovnost či privilegia, jež by některé skupiny občanů zvýhodňovaly nebo znevýhodňovaly, pokud jde o jejich náboženství a víru ve vztahu k jiným náboženstvím.

Návrh právní úpravy vychází z Listiny také v úpravě zvláštních kolektivních práv příslušníků církví a náboženských společností tím, že respektuje ustanovení čl. 16 odst. 2, že církve a náboženské společnosti upravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustavují své duchovní a zřizují řehole a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.

Náboženská svoboda je ústavně zaručena především v článku 15 a čl. 16 Listiny. V čl. 15 odst. 1 se stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru a nebo být bez náboženského vyznání. Tyto svobody musí zaručit stát. Ve smyslu čl. 4 odst. 2 - 4 Listiny tak může učinit jen zákonem a při respektování podmínek a limitů v tomto ustanovení uvedených. Taková práva znamenají zároveň i povinnost státu, že takovými zárukami musí chránit jednotlivce i skupiny před kýmkoliv (i před církvemi a náboženskými společnostmi), kdo by bránil svým příslušníkům, jejich rodinným příslušníkům nebo komukoliv ve svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání nebo v právu změnit své náboženství nebo víru, nebo být bez náboženského vyznání. Různé státy, zejména v Evropě, přijímají opatření různého druhu proti takovým náboženským společnostem (sektám), které takové principy nerespektují. V České republice je stát podle ústavních předpisů povinen tak postupovat zejména s ohledem na ustanovení čl. 16 odst. 4 Listiny. Je povinen též zaručit zvláštní ochranu dětí a práv rodičů při jejich výchově i souladu s ustanovením čl. 32 odst. 4 Listiny. Toto ustanovení se vztahuje i na ochranu dětí před takovými vlivy, jež negativně působí na svobodu jednotlivce rozhodovat o svém osudu. Povinnosti státu jsou obsaženy zejména v Úmluvě o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), která je smlouvou podle čl. 10 Ústavy, především pak v jejím článku 14. Při výchově dětí jsou rozhodující zájmy dítěte a obecné principy respektování lidských práv. Práva rodičů případně poručníků stanoví i čl. 18 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech publikovaný pod č. 120/1976 Sb. Obdobně tato práva vyjadřuje i Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství nebo víře (Rezoluce OSN č. 36/55 z 25.11. 1981).

K obsahu ústavně zaručené náboženské svobody patří i právo každého svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním náboženství, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Tato práva se zpravidla realizují v církvích a náboženských společnostech nebo jejich prostřednictvím. Jsou však právem každého a každý může svobodně zvolit, zda chce své náboženství nebo víru projevovat sám nebo společně s jinými v takových sdruženích. O tom, jakým způsobem tak může činit v církvích a náboženských společnostech, pojednává čl. 16. odst. 2 Listiny. Listina nepreferuje ani způsob projevu náboženské svobody a víry v církvích a náboženských společnostech, ani mimo ně, a nikomu nemůže být bráněno, aby tak činil dle vlastní volby. Církve a náboženské společnosti jsou hlavními, nikoliv však výlučnými vyjadřovateli náboženského přesvědčení občanů.

Při výkladu obsahu těchto ustanovení je významné ustanovení čl. 9 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Obsahuje vedle principů a hodnot obsažených v Listině i ustanovení o projevech přesvědčení. V čl. 18 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je norma vyjadřující, že nikdo nemůže být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijímat víru podle vlastní volby. I taková ochrana každého ve státě se musí uplatnit ve vnitrostátním právu. Při respektování principu rovnosti mezi jednotlivci navzájem i mezi sdruženími navzájem při zajišťování náboženské svobody musí být na tato ustanovení vzat zřetel.

B. K liberalizaci přístupu církví a náboženských společností k nabytí postavení právnické osoby

Jedním z hlavních cílů navrhované právní úpravy je liberalizace tzv. početního cenzu pro získání postavení právnické osoby. Navrhuje se, aby toto postavení mohla získat církev nebo náboženská společnost již při prokázání, že se k ní hlásí 300 zletilých osob namísto současných 10 tisíc zletilých občanů České republiky (neuvažujeme-li výše uvedenou současnou variantu 500 zletilých občanů České republiky, která nebyla nikdy aplikována).

Výrazná liberalizace přístupu církví a náboženských společností k získání postavení právnické osoby je vyvážena jednak konkretizací podmínek vzniku a působení církví a náboženských společností jako právnických osob, jednak tím, že jsou odlišena práva náboženské svobody církví a náboženských společností od zvláštních práv působení církví v takových oblastech veřejné správy jako ve školství, ve vězeňství a v armádě, tj. v oblastech, za které každý demokratický stát přebírá odpovědnost a z větší části je i organizuje a provádí. Ze strany církví a náboženských společností jde o výkon určitých činností, které sice nejsou náboženskými činnostmi v hlavním slova smyslu, ale církve a náboženské společnosti se na nich v demokratických státech tradičně podílejí.

K tomu je třeba uvést, že stát může umožnit církvím a náboženským společnostem působit ve sféře, kterou si jinak vyhrazuje sám nebo jiná veřejná moc, pokud to není v rozporu s ústavními předpisy, a může k takovým úkonům vyžadovat od těchto sdružení obvyklou kvalifikaci osob, které jsou k takovým úkonům určovány. Listina přímo určuje v čl. 16 odst. 3, že zákon stanoví podmínky vyučování na státních školách. Takové ústavní zmocnění je dále konkretizováno zvláštním zákonem. Podle navrhované právní úpravy zvláštní právní předpisy nebo dohody církví a náboženských společností s k tomu kompetentními orgány státní správy upraví působení církví a náboženských společností i v jiných oblastech (vězenství apod.) tak, že stanoví kvalifikační a jiné podmínky pro splnění podmínek stanovených zejména v čl. 2 odst. 1 a v čl. 4 Listiny. Takové činnosti svěřené jen některým církvím a náboženským společnostem nevedou k nerovnosti v obsahu a podstatě náboženské svobody, která musí být pro všechny občany stejná.

Navrhovaná právní úprava vychází dále z toho, že garance za poskytování těchto veřejných služeb na potřebné úrovni mohou zajišťovat jen církve a náboženské společnosti, které k tomu mají jednak potřebné odborné zázemí, dlouhodobou tradici v takové činnosti a mohou poskytnout i potřebné vzdělání pro výkon takového povolání, jednak za dobu svého působení v České republice prokázaly, že jde o subjekty, které nejen svým učením, ale též dlouhodobou činností prokázaly svou připravenost a důvěryhodnost pro výkon zvláštních práv v oblastech, za které jinak stát přebírá zvýšenou odpovědnost. Proto se také v navrhované právní úpravě předpokládá, že nově registrované církve a náboženské společnosti mohou získat oprávnění k výkonu zvláštních práv až po 10 letech své registrace, hlásí-li se k nim 2 promile zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem, za splnění dalších podmínek.

C. Ke konkretizaci podmínek vzniku a působení církví a náboženských společností v České republice

Navrhovaná právní úprava vychází z toho, že církve a náboženské společnosti nevznikají registrací, ale jsou jimi, vykazují-li znaky uvedené v §3 odst. 1 návrhu zákona. Registrací se církve a náboženské společnosti stávají právnickými osobami, které se mohou svým jménem účastnit majetkoprávních vztahů. Neregistrované církve a náboženské společnosti mohou podle Listiny vykonávat např. náboženské obřady soukromě i veřejně, ale nemají postavení právnických osob, což znamená, že se posuzují jako sdružení osob bez právní subjektivity.

Proto také návrh právní úpravy formuluje podmínky vzniku a činnosti církví a náboženských společností tak, aby se vztahovaly jak na registrované tak na neregistrované církve a náboženské společnosti, i když vůči neregistrovaným církvím s ohledem na to, že nejsou právnickými osobami nelze formulovat zvláštní sankce (obdobně jako je tomu u neregistrovaných občanských sdružení a politických stran). Přesto však vztažení těchto podmínek i na neregistrované církve a náboženské společnosti smysl má, protože i u nich lze využít některá omezení např. při výkonu sdružovacího práva, ale i vyvozování individuální odpovědnosti fyzických osob, které se na činnosti neodpovídající podmínkám stanoveným navrhovanou právní úpravou podílejí.

Podmínky podle § 5 jsou formulovány v souladu s možností omezit výkon práv podle Listiny. Konkretizovány byly i na základě dostupných podkladů komisí Rady Evropy a orgánů Evropské unie, a to tak, aby se mohly stát účinným nástrojem pro zabránění registrace nebezpečných sekt, ale i jejich činnosti jako neregistrovaných subjektů. Tyto podmínky jsou v navrhované úpravě soustředěny jak v samostatném ustanovení tak v ustanoveních týkajících se postavení církví a náboženských společností v České republice.

Navrhovaná právní úprava vychází z toho, že výkon práv církví a náboženských společností obecně daných Listinou může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Jen zákonem může být do těchto práv zasahováno, a to ať již obecnou úpravou, vztahující se k těmto vztahům a konkretizováním limitů a mezí, které jsou v ústavním předpisu uvedeny, nebo vyjádřeny v sankcích trestně právních, správních či jiných, a to tak, že jsou respektovány ostatní ústavní normy, zejména čl. 4 odst. 3 Listiny, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky a čl. 4 odst. 4 Listiny, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Zásahy do záležitostí církví a náboženských společností mohou být na základě zákona přípustné tehdy, když takové zásahy jsou z hlediska ochrany zdraví, mravnosti, práv a svobod druhých, veřejné bezpečnosti a pořádku či z hlediska demokratických principů státu potřebné. Demokratické státy v poslední době uplatňují takové zásahy proti některým sektám, v důsledku jejichž činnosti dochází k hromadným úmrtím lidí, k destrukci osobnosti, rodinných vztahů atd. Příkladem takových opatření je přijatý zákon ve Francii z 22. 6. 2000, který zavedl k ochraně práv a svobod občanů i dalších hodnot ve společnosti i trestní odpovědnost těchto organizací.

V oblasti těchto práv je v navrhované právní úpravě vyjádřeno, že musí být respektován státem i všemi církevními a náboženskými společnostmi ústavní princip suverenity státu obsažený v č. 1 Ústavy, jak již bylo uvedeno. Žádný církevní subjekt nemůže zasahovat do suverénních práv státu. Ze suverenity státu také vyplývá, že vnitřní předpisy církví a náboženských společností, jimiž spravují své záležitosti, nemohou být v rozporu s předpisy státu a nikdo nemůže odmítat plnit povinnosti vyplývající z příslušnosti ke státu s odkazem na příslušnost k církvi nebo náboženské společnosti nebo na její vnitřní předpisy. Jen ústavním předpisem může být stanovena výjimka, jaká je stanovena v čl. 15 odst. 3 Listiny ohledně vojenské služby. Ani takový případ však nemůže v prováděcí zákonné úpravě nerespektovat rovnost všech občanů v povinnostech. Pokud jde o vnitřní předpisy církví a náboženských společností, jejich učení a jejich praxi, jež by byly v rozporu s čl. 16 odst. 4 Listiny nebo s ustanovením mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, jde o důvody, v jejichž rámci se výkon těchto práv omezuje v zájmu hodnot uvedených v Listině.

Dále navrhovaná právní úprava vychází z toho, že žádný zahraniční subjekt nemůže být privilegován ve vztahu k jinému subjektu a nemůže být narušována svrchovanost státu. To vyplývá i z čl. 1 Ústavy, že Česká republika je svrchovaný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle čl. 2 Ústavy státní moc slouží všem občanům, nemůže proto sloužit jen části občanů podle příslušnosti nebo nepříslušnosti k některé církvi nebo náboženskému vyznání. Proto se také vztah státu a církví a náboženských společností stanovuje navrhovanou právní úpravou na principu konfesní neutrality.

Navrhovaná právní úprava v podmínkách vzniku a působení církví a náboženských společností vychází též z toho, že náboženskou svobodu ústavně zaručuje stát, jehož povinností je současně ochránit jednotlivce i skupiny před kýmkoli, kdo by bránil občanům České republiky v právu mít náboženské vyznání, měnit jej či být bez vyznání. S tím souvisí i povinnost státu chránit občany před působením nebezpečných sekt, které omezují zejména svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Proto také navrhovaná právní úprava vychází ze současné znalosti působení takových nebezpečných subjektů a snaží se vyloučit možnost jejich legálního působení, ať již jde o jejich činnost projevující se v manipulaci s občany, anebo o utajování jejich učení či vazeb na jejich součásti v zahraničí.

D. K metodě uznávání církví a náboženských společností a k právní úpravě jejich postavení

Žádný ústavní předpis nestanoví, jakým způsobem mají vznikat nové církve a náboženské společnosti nebo jak zanikají. Nevyplývá to ani z mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika podle čl. 10 Ústavy vázána. Právní úprava těchto skutečností je ponechána zákonu. Způsob této úpravy však musí zaručit práva jednotlivce, jak jsou v Listině uvedena. Z hlediska ústavních předpisů je přípustný povolovací nebo registrační systém, aniž by to narušilo práva a svobody občanů. Stát se již v současné právní úpravě přiklonil u nově vznikajících, tedy zpravidla "netradičních" náboženských společností k principu registračnímu, na rozdíl od úpravy v některých jiných státech, kde se preferuje princip povolovací.

Navrhovaná právní úprava vychází z toho, že zákonem mohou být nejlépe stanoveny jednotné podmínky působení církví a náboženských společností bez rozdílu. Proto se také navrhuje zachovat metodu uznávání církví a náboženských společností státem, kterou je registrace podle obecných předpisů ve správním řízení, jehož výsledky jsou přezkoumatelné soudy. Tímto postupem se v míře větší než je tomu u jiných přístupů zajišťuje objektivnost přístupu státu vůči jednotlivým náboženským vyznáním, protože ono uznání je vázáno výhradně na splnění zákonem daných (a tedy všem známým) podmínkám, které nelze měnit jinou cestou než zákonem. Registrace dává tomuto uznávání povahu nárokovosti a tím též posiluje právní jistotu občanů, a to jak těch, kteří se hlásí k určité církvi nebo náboženské společnosti, že tato církev nebo náboženská společnost bude registrována za splnění zákonem daných podmínek, tak ostatních občanů, že nemůže být registrována církev nebo náboženská společnost, která zákonem stanovené podmínky nesplňuje.

Základní logika zákona v navrhované úpravě spočívá v tom, že církve a náboženské společnosti nevznikají registrací, ale jsou jimi nezávisle na státu. Jako podmínku pro uznání církve a náboženské společnosti právnickou osobou stanoví zákon jejich registraci. Jestliže jsou církev, náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských společností registrovány, nabývají tím ze zákona postavení právnické osoby ve smyslu § 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku. Tyto registrované církve a náboženské společnosti mají podle právního řádu České republiky postavení právnické osoby, mohou se tedy svým jménem účastnit majetkoprávních vztahů. Neregistrované církve a náboženské společnosti mohou sice, není-li to v rozporu s veřejným pořádkem, vykonávat náboženské obřady a další činnosti podle § 3 odst. 1, ale nemají postavení právnických osob, což znamená, že se posuzují jako sdružení osob bez právní subjektivity. Jejich případný společný majetek je v podílovém spoluvlastnictví sdružených osob, příslušné právní úkony se posuzují jako společné úkony osob tvořících církev a náboženskou společnost, v závazkových vztazích pak vystupují jako spoluvěřitelé a spoludlužníci. Postavení právnické osoby přiznává tedy právní řád České republiky jen těm církvím a náboženským společnostem, které splňují podmínky zákonem pro registraci stanovené. To vyplývá z požadavku zajistit základní právní jistoty v majetkoprávních vztazích. Nesouvisí to ovšem s výkonem náboženství a není v rozporu se svobodou vyznání zaručenou Ústavou České republiky a Listinou, z čehož navrhovaná právní úprava vychází.

Jako právnické osoby mohou církve a náboženské společnosti zakládat svazy a být zřizovateli právnických osob jednak podle navrhované právní úpravy (označeny jsou jako církevní právnické osoby), jednak podle zvláštních právních předpisů, protože jako právnická osoba vzniklá registrací mají práva jako jiné právnické osoby zřizované podle občanského zákoníku (s výjimkou zakládání právnických osob podílejících se na státní moci a politických stran). Toto právo být zakladatelem právnické osoby podle jiného než tohoto zákona vyplývá přímo z postavení právnické osoby a může být tímto zákonem omezeno, nikoliv však vůbec vyloučeno. Na základě tohoto práva zakládají církve a náboženské společnosti již podle současné právní úpravy nejen církevní právnické osoby, ale též školy, nemocnice, sociální a charitativní zařízení, nadace apod. Právnické osoby podle navrhované právní úpravy jsou právnickými osobami soukromoprávními a spadají svým charakterem pod typ právnických osob podle § 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku. Zároveň ovšem spadají i pod písm. a), což je důsledkem nepřesné, resp. neúplné typizace v zákoně použité.

Navrhovaná právní úprava podrobněji upravuje i evidenci právnických osob, které jsou zřizovány církvemi a náboženskými společnostmi tak, aby zajišťovala potřebný stupeň právní jistoty v oblasti majetkoprávních vztahů. Obecně však lze k značnému množství právnických osob zřizovaných k vyznávání víry a organizaci náboženského života uvést, že snaha registrovat co nejvíce těchto jednotek jako právnické osoby vyplývá z mylných představ, že to souvisí s postavením církevního orgánu při výkonu jeho náboženských funkcí na veřejnosti, popř. s tím, že se to pokládá za jediný možný způsob pověření k jednání v majetkových věcech při správě majetku církví a náboženských společností. Tak jako je tomu při určování kompetence církevních složek a orgánů při výkonu vlastních náboženských funkcí, tak mohou vnitřní předpisy církví a náboženských společností určit i kompetence při výkonu dispozičních oprávnění týkajících se správy majetku církví a náboženských společností, nehledě k tomu, že taková pověření mohou být dána statutárním orgánem církve a náboženské společnosti i ad hoc.

Konstituování samostatné právnické osoby má právní důsledky jen v oblasti majetkoprávní, ve stupni majetkové samostatnosti, kterou je třeba vymezit v zájmu zachování jistoty třetích osob. Přiznání právní osobnosti takovéto "jiné" právnické osoby podle navrhované právní úpravy znamená, že tyto jednotky musí být vybaveny na výkon s tím souvisejících právně relevantních úkonů. To je zejména povinnost vést jako účetní jednotka samostatnou účetní evidenci a vypracovávat účetní závěrky, samostatně svým jménem uzavírat soukromoprávní smlouvy, vyřizovat daňovou a celní agendu, zastupovat právnickou osobu v soudním a jiném řízení před státními orgány apod.

E. K zajištění jistoty třetích osob

Navrhovanou právní úpravou budou :

a) upřesněny náležitosti a postup registrace církví a náboženských společností a evidence právnických osob církví a náboženských společností včetně ustanovení o zrušení registrace církví a náboženských společností a o zániku těchto právnických osob,

b) zavedeny rejstříky církví a náboženských společností, jejich svazů a církevních právnických osob.

Upřesněním podle bodu a) se sleduje zajištění jistoty třetích osob v širším slova smyslu, jak je též uvedeno v předcházející části tohoto textu v souvislosti s konstituováním se právnických osob podle právního řádu České republiky. V zásadě jde o garanci státu, že církev a náboženská společnost je právnickou osobou respektující právní řád České republiky a další podmínky stanovené Ústavou České republiky, Listinou a navrhovanou právní úpravou. Je zřejmé, že u nově registrovaných církví a náboženských společností většinou nebudou k dispozici zkušenosti z vlastní činnosti církve a náboženské společnosti, ale pouze její údaje, které jsou součástí jejího základního dokumentu. Předmětem registračního řízení budou pouze tyto skutečnosti, nikoli vlastní posuzování učení církve nebo náboženské společnosti z jiných než navrhovanou právní úpravou výslovně vyjmenovaných hledisek.

Zvláštní význam má z hlediska uvedené garance státu řízení o přiznání výkonu zvláštních práv, jímž se přiznává církvím přístup do veřejné sféry a ke zvláštnímu způsobu financování daňovými poplatníky. Jak již bylo uvedeno výše v části o liberalizaci přístupu církví a náboženských společností k nabytí postavení právnické osoby, jde o řízení, kterým stát přiznává církvím a náboženským společnostem zvláštní práva typu přístupu do veřejné sféry, kterou si vyhrazuje sám nebo veřejná moc. Proto je na místě stanovit další podmínky pro nabytí těchto práv, která nejsou právy garantovanými Listinou jako práva náboženské svobody. Při tomto řízení se proto posuzuje nejen soulad učení církve a náboženské společnosti s podmínkami stanovenými navrhovanou právní úpravou, ale i soulad činnosti církve a náboženské společnosti s těmito podmínkami. Důležitým podkladem má být zejména předkládání výroční zprávy. Tato povinnost je ukládána významným subjektům v oblasti školství, vědy a v dalších oblastech. Protože církve a náboženské společnosti takovými významnými subjekty dozajista jsou, jeví se jako vhodné uložit tuto povinnost i jim. Předkládání výroční zprávy by bylo v souladu i se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Upřesněním podle bodu b), tj. nově navrhovaným vedením rejstříků církví a náboženských společností, jejich svazů a církevních právnických osob se sleduje zajištění jistoty třetích osob v obvykle používaném slova smyslu, zejména ve smluvních vztazích. Dosud vedené seznamy těchto právnických osob podle současně platného zákona nevyhovovaly třetím osobám a de facto ani církvím a náboženským společnostem samotným, protože k výpisům z těchto seznamů bylo potřebné připojovat různé další doklady. Podle dosavadních zkušeností by vedení veřejných rejstříků řešilo nejen tyto problémy církví a náboženských společností, ale též třetích osob jako jsou soudy, úřady veřejné správy, sponzoři různých aktivit církví a náboženských společností a další fyzické a právnické osoby.

Náš právní řád uznává, jak je uvedeno v předcházející části B), za právnické osoby jen ty společenské útvary, které byly jím předepsaným způsobem legalizovány. Vznik takové právnické osoby obvykle (a mělo by tomu tak být vždy) váže zákon na její registraci ve veřejném seznamu. Tento způsob je významný pro zajištění základních právních jistot v majetkoprávních vztazích, neboť každý jejich účastník se tak může přesvědčit o existenci určité právnické osoby a o právně relevantních údajích jí se týkajících. Právnickou osobou není tedy jakékoliv sdružení osob nebo majetku, ale jen to sdružení, které splňuje požadavky na ně kladené zvláštním zákonem upravujícím příslušnou formu soukromoprávní korporace. Např. nadace se zřizuje podle nadačního zákona a nemusí být "účelovým sdružením majetku", ve skutečnosti je účelovým osamostatněním určitého majetkového souboru náležejícího původně zakladateli nadace, kterým může být i pouze jedna osoba.

Zkušenosti z mnoha jiných států, ve kterých došlo k výrazné liberalizaci přístupu církví a náboženských společností k získávání postavení právnické osoby, ukazují, že je nezbytné upravit i postup při zániku církve a náboženské společnosti včetně otázek majetkových. Jde o důležitou oblast právní úpravy, která vychází z následujících principů.

Pokud stát registrací přijímá uskupení určitých osob, které deklarují, že se hlásí k určitému náboženství, jako právnickou osobu, pak tím přejímá značnou odpovědnost za chování takovéto právnické osoby v právních, především pak v závazkových vztazích. Stát registrací garantuje, že se, byť skrytě, nejedná o obchodní organizaci, že cíle registrované církve či náboženské společnosti nejsou podřízeny dosažení zisku či politického vlivu. Pokud je státní orgán nadán jurisdikcí určit základní atributy tzv. církevní právnické osoby a je oprávněn přezkoumávat, zda ta která právnická osoba tyto atributy splňuje či nikoli, pokud ona právnická osoba vzhledem ke svému právnímu charakteru je příjemcem určitých beneficií od státu a zároveň je nositelem některých veřejnoprávních oprávnění (uzavírání sňatků, přístup do armádních složek státu, přístup do míst, kde je realizován výkon trestu či vazba apod.), pak nezbytně stát musí nést i odpovědnost za případné škody způsobené těmito právnickými osobami. A to v případech, pokud by tyto právnické osoby byly registrovány, aniž by naplňovaly podmínky výše uvedené, státem závazně určené nebo by tyto podmínky přestaly naplňovat a stát by nezasáhl.

Na rozdíl např. od obchodních společností, kdy předmětem jejich činnosti je jakákoli činnost (v souladu se zákonem) prováděná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, v případě registrovaných církví a náboženských společností jde především o naplnění čl. 16 odst. 1 Listiny: "Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu." Právo náboženské svobody musí stát garantovat především. U právnické osoby, jejíž registrace je zrušena, je stát povinen provést supervizi, zda majetek nabytý touto právnickou osobou v souvislosti s výkonem tohoto práva bude po zrušení této právnické osoby nadále sloužit účelu, pro který byl nabyt. Nelze zaměňovat zájem té či oné právnické osoby či statutárních orgánů té které právnické osoby, se zájmem společnosti na dodržení jednoho ze základních práv, tj. svobody vyznání. Návrh právní úpravy vychází z toho, že majetek církví a náboženských společností není jměním, které je komukoli dáno k volné disposici ve smyslu soukromého práva, nýbrž jměním vázaným, které není vybudováno na principu volné disposice náležející tomu kterému vlastníku (ve smyslu práva soukromého), nýbrž na zásadě vázanosti pro jistý účel.

Stát je bezesporu povinen dodržovat čl. 16 odst. 2 Listiny: "Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech". Je však zároveň povinen zasáhnout v případech, kdy majetek získaný za účelem uvedeným v čl. 16 odst. 1 Listiny by v souvislosti se zrušením církve a náboženské společnosti a jejich svazu by směřoval za účelem jiným. Jde o to, že stát je povinen věřícím zaručit, s ohledem na svoji úlohu danou čl. 16 odst. 1 Listiny, že majetek zrušené právnické osoby bude nadále sloužit náboženským účelům. Je tedy zřejmé, že takovýto majetek po provedené likvidaci, může přejít pouze na jinou právnickou osobu uvnitř církve či náboženské společnosti samé, anebo při zrušení samotné církve či náboženské společnosti na jinou církev či náboženskou společnost. Pokud toto není možné, pak nezbude, než aby takovýto majetek přešel na stát, který pak ale musí zajistit jeho jednoznačné účelové použití k náboženským účelům, tj. k přerozdělení jednotlivým registrovaným církvím a náboženským společnostem, popř. na údržbu církevních kulturních památek.

F. K respektování úprav působení církví ve veřejné sféře podle zvláštních právních předpisů

Navrhovaná právní úprava vychází z toho, že působení církví a náboženských společností a jimi zřízených právnických osob ve veřejné sféře by mělo zachovávat pokud možno stejné podmínky působení jako mají fyzické a právnické osoby, jimž je umožněno v téže sféře působit.

Pokud jde konkrétně zejména o působení v oblasti charitativní, sociální, ve zdravotnictví a ve školství, jsou v nich podmínky působení církví a náboženských společností totožné s podmínkami působení ostatních fyzických a právnických osob, a to ať jde o zřizování zařízení, v nichž se charitativní, sociální, vzdělávací a obdobná činnost provozuje, tak o vlastní výkon těchto činnosti Proto také navrhovaná právní úprava vychází z toho, že podrobnosti působení církví a náboženských společností v těchto oblastech veřejné sféry jsou upraveny zvláštními právními předpisy orgány k tomu příslušnými podle kompetenčního zákona. Pokud jde speciálně o charitativní, sociální a výukové a obdobné činnosti v zařízeních jiných zřizovatelů, mohou k tomu církve a náboženské společnosti uzavřít smlouvy na různých úrovních, stejně jako jiné právnické osoby na základě dohody obou stran této smlouvy, což vyplývá z již uvedené skutečnosti, že jde o soukromoprávní právnické osoby podle občanského zákoníku.

V případě působení církví a náboženských společností v oblastech, které si jinak vyhrazuje stát nebo jiná veřejná moc, což je zejména působení v ozbrojených silách České republiky a ve vězeňství, které stát umožňuje podle navrhované právní úpravy církvím s oprávněním k výkonu zvláštních práv, jsou pro toto působení stanoveny jednotné podmínky příslušným orgánem státní správy příslušným k tomu podle kompetenčního zákona. V současné době se tak děje na základě dohod Ministerstva obrany a Vězeňské služby České republiky s Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví. V navrhované úpravě se předpokládá, že podmínky uzavírání takových dohod v těchto oblastech budou formulovány přímo ve zvláštních právních předpisech tak, aby byly zabezpečeny jednotné podmínky působení církví a náboženských společností v daných oblastech, jejichž přiznání či odmítnutí by bylo přezkoumatelné soudní mocí.

G. K respektování kontinuity práv a povinností církví a náboženských společností uznaných v České republice před účinností navrhované právní úpravy

Všechny církve a náboženské společnosti registrované podle současně platných zákonů (č. 308/1991 Sb. a 161/1992 Sb.) se navrhuje novou právní úpravou uznat jako registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním pro výkon zvláštních práv. Současně se navrhuje, aby se tato recepce vztahovala i na církevní právnické osoby, které budou evidovány na ministerstvu ke dni, kdy vstoupí v platnost nový zákon. Pokud nebudou zákonem dané údaje do doby 1 roku ode dne účinnosti zákona doplněny, vyzve nejprve registrující orgán příslušnou církev a náboženskou společnost k doplnění těchto údajů a pokud ani po jeho výzvě údaje doplněny nebudou, bude zahájeno řízení o zrušení registrace církve a náboženské společnosti, v případě církevní právnické osoby bude zrušena její evidence.

Tímto jednorázovým aktem stát potvrdí kontinuitu práv a povinností církví a náboženských společností získaných podle zákona č. 308/1991 Sb. a trvání státního uznání církví a náboženských společností na úrovni dané již současnými zákony, ale i jeho dřívějšími akty uznání. V případě navrhované recepce nejde o jakékoli narušení konfesní neutrality státu dané Listinou. Navrhovanou právní úpravou se totiž v případě církví a náboženských společností registrovaných podle současné právní úpravy nezřizují nové subjekty podle právního řádu ČR a navrhovanou recepcí se jim nepřiznávají žádná práva, která by podle současné právní úpravy neměla. Jiný postup by naopak znamenal odebrání těchto práv.

V navrhované právní úpravě se neuvažuje o zúžení seznamu již v současnosti registrovaných církví a náboženských společností pro navržený akt recepce ani o přezkoumávání náležitostí, které již byly předmětem recepce dosavadní právní úpravou či předmětem správního řízení k získání registrace, protože zúžení seznamu církví a náboženských společností již v naší republice registrovaných by mohlo být chápáno jako porušení konfesní neutrality státu vůči církvím a náboženským společnostem a mohlo by být ze strany případně dotčené církve a náboženské společnosti předmětem ústavní stížnosti. Proto pro jakékoli případné zúžení tohoto seznamu je možné použít výhradně řízení podle správního řádu. Jenom takovým řízením by mohla být předmětné církvi a náboženské společnosti zrušena registrace, popř. by jím mohlo být zrušeno oprávnění k výkonu zvláštních práv.

II. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Navrhovaná právní úprava nejen zachovává úroveň náboženských svobod danou současnou právní úpravou, avšak i v této části podstatným způsobem konkretizuje ustanovení v návaznosti na Listinu základních práv a svobod. Na základě žádosti církví a náboženských společností se do navrhované právní úpravy přejímají i ta ustanovení Listiny, která nejsou obsahově změněna. V navrhované právní úpravě se tato žádost akceptuje, protože tímto způsobem úprava náboženských svobod a postavení církví a náboženských společností poskytuje úplný přehled o právním stavu v této oblasti.

Podstatných změn oproti současné právní úpravě doznala i ustanovení o průběhu registrace církví a náboženských společností, a to jak upřesněním postupu registrace a jejích změn tak náležitostí potřebných k předložení návrhu na registraci církve a náboženské společnosti.

Zcela nově byly zpracovány části týkající se zániku církve a náboženské společnosti. Touto částí navrhované právní úpravy se reaguje zejména na zkušenosti s liberalizací přístupu církví a náboženských společností k registraci v zahraničí, a to především v postkomunistických státech. Ustanovení týkající se zániku církve a náboženské společnosti jsou formulována nejen v zájmu zajištění jistoty třetích osob, ale i v zájmu věřících církví a náboženských společností, kterým se navrhovanou právní úpravou garantuje, že prostředky jimi vynaložené nebudou využity na jiný účel než byly poskytnuty. Jde především o to, aby se i tímto způsobem u nově registrovaných církví a náboženských společností, s jejichž působením nejsou v naší republice praktické zkušenosti, zabezpečilo, že prostředky získané od občanů na náboženské účely nebudou využity pro jiné účely, tj. např. využity ve prospěch zakladatelů tohoto subjektu.

Nově se navrhuje zavést rejstříky církví a náboženských společností, svazů církví a církevních právnických osob, a to zejména z důvodů zajištění jistoty třetích osob. Dosavadní zkušenosti ukazují, že vedení seznamů těchto právnických osob podle současné právní úpravy je naprosto nedostatečné nejen pro různá soudní řízení, ale i pro orgány veřejné správy a pro finanční instituce. V poslední době je potřeba vedení rejstříků vyjadřována i ze strany různých jiných fyzických a právnických osob sponzorujících aktivity církví a náboženských společností.

Nově se též navrhuje registrace svazů registrovaných církví a náboženských společností v souladu s navrhovanou právní úpravou. Jde o to, aby tyto svazy mohly svým jménem uzavírat dohody se státními orgány a jinými fyzickými a právnickými osobami jménem svých členů, kterými jsou registrované církve a náboženské společnosti. Tyto svazy však nemají postavení církví a náboženských společností, a proto nemohou zakládat církevní právnické osoby podle navrhovaného zákona..

Navrhovanou právní úpravou mají být demonstrativním výčtem stanoveny příjmy církví a náboženských společností. Tento výčet zahrnuje všechny příjmy z naší republiky i ze zahraničí, které církve a náboženské společnosti využívají.

Navrhovaná právní úprava je rozsáhlá a nelze ji provést novelou, protože by bylo obtížné najít nedotčené ustanovení, které by bylo zachováno v podobě, v jaké je doslova uvedeno v současné právní úpravě.

Navrhovaná právní úprava neřeší problematiku financování církví a náboženských společností a problematiku tzv. majetkového narovnání mezi státem na jedné straně a církvemi a náboženskými společnostmi na straně druhé. I když by byla komplexní úprava v této oblasti žádoucí, není ji možné provést, protože dohoda o těchto okruzích problémů dosud není uzavřena a konsensus na ní je otázkou jistého času. Přitom však požadavky spojené především s liberalizací přístupu církví a náboženských společností k jejich registraci jsou časově naléhavé a nelze jejich řešení nadále oddalovat.

III. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, jak je podrobně dokladováno v části II důvodové zprávy.

IV. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, její slučitelnost s právními akty Evropských společenství

Navrhovaná právní úprava respektuje mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Jde zejména o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.), Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), Úmluvu o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), Deklaraci o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství a víře (rezoluce OSN č. 36/55 z 25.11.1981).

Z hlediska sbližování právního řádu České republiky s právem Evropského společenství se konstatuje, že legislativní úprava této oblasti nespadá do pravomoci Evropských společenství, nýbrž do pravomoci členských států.

IV. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy, zejména nároky na státní rozpočet

Věcné řešení je koncipováno tak, aby z navrhované právní úpravy nevyplývalo zvýšení mandatorních výdajů ze státního rozpočtu.

Předpokládá se dopad na státní rozpočet pouze v souvislosti se zavedením Rejstříku církví a náboženských společností, Rejstříku svazů církví a Rejstříku církevních právnických osob církví. Z tohoto titulu se odhadují tyto náklady :

a) jednorázová částka cca 3 mil. Kč na potřebné technické vybavení s odpovídajícím programovým vybavením a napojení na sítě,

b) na zvýšení o 2 zaměstnance s vysokoškolským vzděláním právnickým nebo ekonomickým pro složité posuzování návrhů na registraci nových církví a náboženských společností. Osobní náklady (platy, pojistné a FKSP) budou činit částku 700 tis. Kč (tj. částku odpovídající současné platové třídě 11).

S navrženou částkou v bodě a) Ministerstvo financí souhlasí. Obě ministerstva však současně zahájila jednání o možné spolupráci při vedení registrů ekonomických subjektů, kam vedení všech tří uvedených registrů patří. Jednání obou ministerstev o budoucí spolupráci směřuje k úsporám výdajů ze státního rozpočtu, protože se hledají způsoby jak snížit náklady především v oblasti infrastruktury (zejména v případě serverů a komunikační sítě).

Nová činnost Ministerstva kultury podle zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, bude řešena v rámci současného počtu pracovníků odboru církví Ministerstva kultury úpravou náplní pracovní činnosti pracovníků.

Je vymezen předmět úpravy zákona, tj. úprava postavení církví a náboženských společností, jimž je náboženská svoboda zajištěna již Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, pod kterou se rozumí nejen jejich postavení podle právního řádu České republiky, ale též jejich práva a povinnosti. Oproti dosavadní právní úpravě se navrhuje vést veřejně přístupné seznamy všech registrovaných církví a náboženských společností, svazů církví a náboženských společností a církevních právnických osob. Vymezuje se i působnost ministerstva, a to v souladu s ustanovením § 8 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů, jímž je výkonem státní správy pro věci církví a náboženských společností pověřeno Ministerstvo kultury.

V celém textu zákona se používá spojení "církev a náboženská společnost" obdobně jako je tomu v zákoně č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a hnutích, ve znění pozdějších předpisů. Znamená to, že se důsledně v celém textu používá spojka "a" místo používání spojek "a" a "nebo" v "gramatickém smyslu", protože toto jejich používání by v některých případech mohlo vést k výkladovým problémům. Tedy z pojmu "církev a náboženská společnost" se při aplikaci zákona u konkrétního subjektu myslí ten z nich, o který při aplikaci konkrétně jde.

K § 2

Navazuje se na ustanovení Listiny v otázce úpravy svobody vyznání. Některá ustanovení Listiny se přebírají na základě požadavku církví a náboženských společností, které takové opakování považují za posílení jejich právní jistoty. I když jde v mnohých ustanoveních o převzetí doslovné citace z Listiny, byla s ohledem na tento velmi citově vnímaný požadavek církví a náboženských společností tato ustanovení do navrhované právní úpravy zařazena. Jde o ustanovení vztahující se k individuálním právům náboženské svobody, k nimž je uveden podrobný rozbor v obecné části důvodové zprávy.

K § 3

Potřeba přesněji vymezit pojem osoba hlásící se k církvi a náboženské společnosti přesněji oproti dosavadní právní úpravě vyplynula ze zkušeností z registračního řízení. K výkladu tohoto pojmu si muselo ministerstvo v dosud vedených registračních řízeních vyžádat právní stanoviska, protože při sběru podpisů byla snaha za takovou osobu pokládat i osobu sympatizující se založením nové církve nebo sympatizující pouze s některými jejími myšlenkami, která se však jinak výslovně prohlašovala za ateistu anebo za příslušníka jiné církve nebo náboženské společnosti, a to dokonce i takové, která vylučuje možnost hlásit se k další církvi nebo náboženské společnosti. Princip tzv. početního cenzu, tj. počtu osob hlásících se k církvi a náboženské společnosti, byl podle současné právní úpravy a je v navrhované právní úpravě navržen tak, že jde o skutečné "věřící" církve nebo náboženské společnosti, nikoli o sympatizanty jako je tomu např. v zákoně č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů.

Další uvedené pojmy byly v tomto ustanovení vymezeny pro zpřehlednění dalšího textu návrhu právní úpravy. Nebylo přitom možné využít jiný zvláštní právní předpis, protože v žádném z nich nejsou jednotně vymezeny tak, aby se na takové vymezení mohl předkladatel právní úpravy odvolat, a to i v případě pojmu osobní údaje, v němž jsou pro potřeby navrhované právní úpravy zahrnuty i osobní údaje cizinců s trvalým pobytem.

K § 4

Vymezují se základní principy postavení církví a náboženských společností, které vycházejí z ústavní definice v čl. 15 a 16 Listiny. Vztahují se i na neregistrované církve a náboženské společnosti, jimž Listina zaručuje širokou náboženskou svobodu.

Vychází se z toho, že podle Listiny je i církvím a náboženským společnostem, které nejsou registrované, tj. nemají právní subjektivitu, zaručeno kolektivní právo organizovat se k vykonávání náboženské svobody, není-li to v rozporu s ústavním pořádkem a navrhovanou právní úpravou. Takové církve a náboženské společnosti se posuzují jako sdružení osob bez právní subjektivity. Jejich případný společný majetek je v podílovém spoluvlastnictví sdružených osob, příslušné právní úkony se posuzují jako společné úkony osob tvořících církev a náboženskou společnost, v závazkových vztazích pak vystupují jako spoluvěřitelé a spoludlužníci.

K § 5

Podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností jsou formulovány v souladu s Listinou, a to v souladu s (v Listině vyjmenovanými) možnostmi omezit výkon práv, obdobně jako je tomu např. v zákoně č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a hnutích., ve znění pozdějších předpisů. Při konkretizaci podmínek, zejména v bodech c) a d), byly využity znalosti o praktikách negativního působení různých extremistických náboženských uskupení, ať již jde o způsoby ovlivňování a následné manipulace s občany, zejména pak s mladistvými, které vedou nejen k jejich poškozování, ale i k poškozování jejich přirozených sociálních vazeb, především pak vazeb na rodinu, v případě nezletilých i k omezování jejich práva na vzdělání a odpovídající zdravotní péči. Jedním ze znaků nebezpečných náboženských uskupení je i sdělování jejich učení těm, které chtějí získat, "po kapkách", stejně jako je jejich znakem utajování svých vazeb na své zahraniční součásti. Proto jsou v navrženém ustanovení tyto znaky podrobněji konkretizovány. Jejich utajení v základním dokumentu, který je každé náboženské společenství povinno předložit podle § 10, chce-li se stát registrovanou církví nebo registrovanou náboženskou společností, je důvodem pro odmítnutí registrace anebo v případě již registrované církve a náboženské společnosti k zahájení řízení o zrušení registrace.

Podmínky, tak jak jsou formulovány, se vztahují i na církve a náboženské společnosti, které nejsou registrovány, tj. na společenství, které nejsou právnickými osobami, a tedy pro ně nelze podle navržené právní úpravy stanovit sankce. Přesto však má smysl podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností stanovit, protože stejně jako u různých extremistických uskupení, které vznikají a vyvíjejí svou činnost z jiných než náboženských důvodů, lze vyvozovat proti těm, kteří se na takové činnosti podílejí, individuální trestní odpovědnost.

Konkretizací podmínek vzniku a působení církví a náboženských společností se plní požadavek vyvážit liberalizaci přístupu náboženských společenství k jejich registraci, která spočívá ve snížení početního cenzu 10 tis. dospělých osob s trvalým pobytem v České republice, stanovením přísnějších "kvalitativních podmínek" k uvedenému snížení "kvantitativních podmínek".

K § 6

Základním principem určujícím postavení registrovaných církví a náboženských společností je nabývání právní subjektivity, tj. nabývání postavení právnické osoby, registrací, která probíhá postupem podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, tj. v řízení, jehož rozhodnutí jsou přezkoumatelná soudy. V tomto ustanovení jsou uvedena práva všech registrovaných církví a náboženských společností, která církve a náboženské společnosti získávají podle navrhované právní úpravy po nabytí právní moci rozhodnutí o registraci. Ustanovení "pokud tento zákon nestanoví jinak" se vztahuje na recepci, kterou většina v současnosti registrovaných církví a náboženských společností získala postavení registrovaných církví a náboženských společností podle dosavadní právní úpravy, a která se navrhuje provést i podle navrhované právní úpravy.

V odstavci 1 je pro účely registračního řízení obsaženo vymezení pojmu církev a náboženská společnost tak, jak jej navrhli zástupci církví a náboženských společností. V tomto vymezení jsou uvedeny znaky církví a náboženských společností podstatné pro jejich charakteristiku jako daného společenství, v jehož rámci jsou uplatňována individuální i kolektivní práva náboženské svobody daná Ústavou ČR a Listinou. V této souvislosti bylo diskutováno i negativní vymezení v tom smyslu, že nejde o společenství s převažující ekonomickou činností. Uvedené negativní vymezení tento pojem nemusí obsahovat s ohledem na ustanovení § 27 odst. 5.

Jak je podrobněji uvedeno v obecné části důvodové zprávy, registrací nabývají církve a náboženské společnosti postavení právnické osoby ve smyslu občanského zákoníku. V tomto ustanovení vyjmenovaná práva jsou práva "navíc" podle této navrhované právní úpravy. Není proto třeba v tomto ustanovení duplicitně uvádět práva, která církve a náboženské společnosti získávají jako právnické osoby podle občanského zákoníku, tj. vstupovat do smluvních vztahů se třetími osobami, speciálně pak např. zakládat další právnické osoby typu nemocnic, sociálních zařízení, škol, vyhoví-li zvláštním právním předpisům, anebo působit v nich na základě dohod s příslušnými jinými právnickými osobami.

V odstavci 2 se zavádí legislativní zkratka "církevní právnická osoba", která se vžila pro označení těch církevních subjektů, které jsou evidovány na ministerstvu (dále též zejména § 16) na rozdíl od jiných subjektů zřizovaných církvemi a náboženskými společnostmi podle jiných zvláštních právních předpisů. Na rozdíl od stávající právní úpravy se přesněji vymezuje, že jsou to orgány církví a náboženských společností nebo řeholní a jiné církevní instituce. Toto vymezení bylo doslova formulačně převzato z Listiny, protože jiné, stručnější a výstižnější vymezení není pro dané subjekty zavedeno a snaha o jeho vytvoření pro subjekty již v současnosti registrovaných církví a náboženských společností, ale též pro subjekty, které budou nově registrovány nebylo nalezeno ani členy ministerské expertní komise navržené do této komise církevními organizacemi.

K § 7

V tomto ustanovení se vychází z toho, že stát může umožnit církvím a náboženským společnostem působit i v takových oblastech veřejné sféry, do nichž běžně neumožňuje vstup všem právnickým osobám, ale ve kterých církve a náboženské společnosti, i když nejde o "hlavní" náboženské činnosti, tradičně v demokratických státech působí. Jde o vyučování náboženství na státních školách, působení v ozbrojených silách České republiky, ve vězeňství a možnost uzavírání církevních sňatků. Pro působení v těchto oblastech veřejné sféry může stát vyžadovat obvyklou způsobilost a kvalifikaci, která není dána navrhovanou právní úpravou, ale je dána zvláštními právními předpisy tak, aby kvalifikační a jiné požadavky na osoby mající právo působení v příslušných oblastech veřejné sféry byly rovnocenné. Současně se stanovuje, že všechna zvláštní práva (s výjimkou povinnosti mlčenlivosti duchovních) lze vykonávat až na základě písemné dohody mezi registrovanou církví a náboženskou společností nebo svazem církví a náboženských společností a příslušným orgánem státní správy, který má oblast výkonu zvláštního práva podle právního řádu České republiky ve své kompetenci.

V tomto ustanovení vyjmenovaná práva nejsou právy náboženské svobody, která jsou dána Listinou. Proto jsou označena jako "zvláštní práva" a mohou je využívat jen ty církve a náboženské společnosti, u nichž lze na základě jejich delší činnosti do značné míry garantovat serióznost v tomto působení, ale též patřičné odborné zázemí pro takovou činnost.

Mezi zvláštními právy je uvedeno i financování církví a náboženských společností podle zvláštního zákona, kterým je v současnosti zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, ve znění pozdějších předpisů. Jde o přímé financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu. Přístup k obdobným způsobům zvláštního financování církví a náboženských společností, ať již jde o přímé financování ze státního rozpočtu nebo daně či církevní příspěvky nebo daňové asignace apod., je i v jiných demokratických státech umožněn církvím a náboženským společnostem až po delší době jejich působení jako právnických osob. Nikterak to však neomezuje možnost registrovaných církví a náboženských společností, až již mají či nemají přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, ucházet se a získávat prostředky z veřejných rozpočtu typu grantů apod.

Zvláštní právo zakládat církevní školy neomezuje možnost registrovaných církví a náboženských společností, která nemají oprávnění k výkonu zvláštních práv, zakládat též školy, a to školy soukromé. Jde o to, že dle školského zákona se rozlišují školy státní, soukromé a církevní, přičemž církevní školy jsou financovány co do neinvestičních nákladů jako státní školy, tedy v neinvestičních nákladech výhodněji než soukromé školy. S ohledem na výdaje státního rozpočtu je tedy třeba chápat odlišný způsob financování církevních a soukromých škol zakládaných registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi jako jistý "doplněk" financování podle zákona č. 218/1949 Sb.

Pro zachovávání povinnosti mlčenlivosti duchovních (tj. označovaného v některých církvích jako zpovědní tajemství) je určena zvláštní podmínka, která má zamezit spekulativnímu využívání tohoto oprávnění. U nově registrovaných církví a náboženských společností, které se budou ucházet o oprávnění k výkonu zvláštních práv, bude nutné doložit, že institut zpovědního tajemství je tradiční součástí jejich učení nejméně 50 let. Ze základních dokumentů v současnosti registrovaných církví a náboženských společností, vyplývá, že svátost smíření či pokání s možným využitím institutu zpovědního tajemství uznávají z registrovaných církví : církve římskokatolická, řeckokatolická, pravoslavná, starokatolická a československá husitská. Protože dosavadní právní úprava nestanovuje povinnost zakotvit institut zpovědního tajemství do základního dokumentu, lze předpokládat, že i duchovní dalších církví a náboženských společností (např. některých reformačních) státem respektovanou mlčenlivost v pastorační praxi využívají. V případě práva zachovávat mlčenlivost (zpovědní tajemství) jde o respektování tradičních institutů v České republice již "etablovaných" církví a náboženských společností, které se navrhuje zachovat. U institutu zpovědního práva se současně stanovuje, že jeho uznáním není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená § 167 trestního zákona. V této souvislosti je v části šesté navržena novelizace § 168 trestního zákona stanovující, že oznamovací povinnost podle tohoto ustanovení trestního zákona nemá duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv.

Oprávnění k výkonu zvláštních práv se uděluje, jak je uvedeno v § 11 "hromadně", a to buď pro všechna práva uvedená v tomto ustanovení anebo pro všechna práva uvedená v písmenech a) až e). Vychází se z toho, že práva typu a) až e) jsou charakteru přístupu do veřejné sféry anebo ke zvláštnímu přístupu k financování, která se může anebo nemusí rozhodnout církev nebo náboženská společnost využívat a jejich skutečný výkon je navíc podmíněn postupem podle zvláštních právních předpisů. Nemůže tomu však tak být u zvláštního práva f), které je přiznáváno jen těm církvím a náboženským společnostem, jejichž tradiční součástí učení není institut mlčenlivosti osob pověřených vykonávat duchovenskou činnost. V případě tohoto zvláštního práva jde o státem respektovaný tradiční institut církví a náboženských společností, který jinak koliduje s povinností vypovídat i o trestných činech. Jde o natolik závažný institut, že se uvažovalo i o jeho přiznání vyjmenováním církví a náboženských společností označených v příloze navrhované právní úpravy, což nebylo využito pouze z důvodu, že by v případě řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv anebo v případě řízení o zrušení registrace církve nebo náboženské společnosti, která má právní subjektivitu z titulu recepce podle § 28, znamenalo současnou novelizaci navrhované právní úpravy. Zdůrazňuje se přitom, že nejde o rušení daného institutu církve a náboženské společnosti, ale o jeho uznání státem.

Nově se stanovuje, že registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv zveřejňují každoročně zprávu o své činnosti. Tato povinnost je navržena pro tyto církve, které působí ve veřejné sféře, v níž je jinak působení jiných subjektů omezeno. Jde o důležitý nástroj pro informování veřejnosti i o jejich působení ve veřejné sféře. Forma výroční zprávy se zákonem nestanovuje, a to též z důvodů, které jsou uvedeny též v § 11.

K § 8

Oproti současné právní úpravě je v navrhované právní úpravě umožněn vznik svazů (registrovaných) církví a náboženských společností. Zřizování těchto svazů podle navrhované právní úpravy se navrhuje na základě výslovné žádosti registrovaných církví a náboženských společností.

Svaz církví a náboženských společností není církví a náboženskou společností, a proto nemůže zřizovat právnické osoby podle navrhované právní úpravy (biskupství, fary apod.). Může však jménem registrovaných církví a náboženských společností, které mají oprávnění k výkonu zvláštních práv, uzavřít dohodu o působení v příslušných oblastech veřejné správy.

K § 9

V ustanovení jsou obsaženy skutečnosti, které se vztahují ke všem dále uvedeným ustanovením, která upravují řízení o registraci církví a náboženských společností, jejich svazů a řízení o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv.

K § 10

Oproti dosavadní úpravě se doplňují a upřesňují náležitosti na obsah základního dokumentu významné jak pro řízení o registraci, tak i pro vlastní činnost církví a náboženských společností, a to i ve vztahu ke třetím osobám. Jde zejména o práva a povinnosti osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti, začlenění církve nebo náboženské společnosti do struktur církve nebo náboženské společnosti mimo území České republiky. Částečným rozšířením a především zpřesněním výčtu požadovaných náležitostí by se mělo zlepšit postavení registrujícího orgánu při posuzování návrhu na registraci církví a náboženských společností a tak předejít případné registraci nebezpečných sekt či jiných obdobných subjektů.

Navrhované náležitosti základního dokumentu církve či náboženské společnosti se shodují se současnou právní úpravou (viz ust. § 13 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.) co se týče ustanovování a odvolávání duchovních (písmeno g), způsobu schvalování základního dokumentu a jeho změn (písmeno h) a pouze drobné technické úpravy a zpřesnění jsou navrhovány u názvu (písmeno a), sídla (písmeno c), poslání a základních článků víry (písmeno b). Podstatnější upřesnění dosavadních náležitostí, které v dosavadní úpravě byly pojaty velmi obecně a zpřesnění je nutné ke zvýšení právní jistoty třetích osob, jsou navrhována u statutárních orgánů (písmeno d) a organizační struktury včetně složek s právní subjektivitou (písmeno f).

Nově jsou požadovány osobní údaje členů statutárních orgánů (písmeno e). Dále jde o údaje, které jsou nezbytné při posuzování žádostí o registraci nových neznámých subjektů, zejména v tom, zda splňují podmínky registrace, tj. mimo jiné začlenění církve nebo náboženské společnosti do zahraničních struktur (písmeno i), práva a povinnosti členů církví a náboženských společností (písmeno l), způsob získávání finančních prostředků (písmeno j) a způsob naložení s likvidačním zůstatkem (písmeno k).

K § 11

Stanovují se podmínky pro přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv, kterými se umožňuje registrovaným církvím a náboženským společnostem vstup do veřejné sféry a k zvláštnímu způsobu financování církví a náboženských společností (v současnosti přímo ze státního rozpočtu). Navrhuje se, aby o přiznání těchto zvláštních práv mohla požádat církev nebo náboženská společnost až po 10 letech, plní-li závazky vůči státu a třetím osobám a zveřejňuje-li nepřetržitě po dobu 10 let výroční zprávy. Pokud jde o zveřejňování výroční zprávy, není to povinnost neobvyklá, protože je ze zákona ukládána i jiným významným subjektům. Navíc je předkladatel přesvědčen, že informování veřejnosti prostřednictvím výročních zpráv je velmi důležité, protože lze srovnávat činnost nově registrovaných církví a náboženských společností s tím, co samy o své činnosti zveřejňují. Ukazuje se i podle současných zkušeností, že neuvádí-li církev nebo náboženská společnost pravdivé údaje o své činnosti, má to důsledky i na úbytek jejích členů, nehledě na to, že na takové nesrovnalosti bude možné upozornit též ministerstvo jako registrující orgán, který může zahájit i řízení o zrušení registrace církve nebo náboženské společnosti. V podstatě může jít o velmi účinný nástroj kontroly veřejnosti, dokonce v některých případech o účinnější nástroj než má ministerstvo při posuzování žádosti o registraci církve nebo náboženské společnosti. Náležitosti výroční zprávy se navrhovanou právní úpravou nestanovují záměrně, protože nemá jít o diskusi, do jaké míry splnila církev nebo náboženská společnost formální náležitosti zprávy, ale o to, zda o své činnosti uvádí úplné a pravdivé údaje.

Řízení o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv se, stejně jako v případě řízení o registraci církve a náboženské společnosti, provádí podle správního řádu, tj. jde o rozhodování ministerstva ve správním řízení, které je soudně přezkoumatelné.

K § 12

Vymezují se náležitosti podání návrhu na registraci svazu církví a náboženských společností. Podle současné právní úpravy je sice církvím a náboženským společnostem umožněno se sdružovat, ale není stanoveno, jakým způsobem mohou získat postavení právnické osoby. Navrhovaným ustanovením získávají toto postavení právnické osoby registrací na Ministerstvu kultury, čímž bude řešen i současný problém právního postavení Ekumenické rady církví.

K § 13

Specifikuje se postup doplňování návrhů na registraci, kdy ministerstvo před zastavením příslušného registračního řízení nejprve vyzve k tomu příslušný subjekt k doplnění náležitostí návrhu, a to v přiměřené lhůtě nejméně jednoho měsíce.

K § 14

Toto ustanovení shrnuje postup ministerstva při správním řízení o registraci. Upravuje se zejména postup, v němž jsou jisté odlišnosti od postupu podle správního řádu.

V této části předlohy je upraven vlastní postup ministerstva jako registrujícího orgánu, které po provedeném řízení církev a náboženskou společnost registruje, jestliže splní formální a věcné předpoklady. V opačném případě registrující orgán rozhodne negativně tak, že registraci odmítne. Jsou specifikovány termíny a způsob doručení rozhodnutí ministerstva o registraci.

K § 15

Upravuje se postup při registraci v ustanovení vyjmenovaných změn registrovaných údajů, který se děje také podle obecných předpisů ve správním řízení. Z tohoto postupu jsou vyjmuty pouze změny členů statutárních orgánů a změny osobních údajů členů statutárního orgánu, které jsou předepsaným způsobem pouze evidovány do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrhu, který splňuje patřičné náležitosti, v rámci správního řízení o registraci těchto změn.

K § 16

Na rozdíl od registračního přístupu, který spočívá v řízení podle správního řádu, a je uplatňován v případě získávání právní subjektivity církví a náboženských společností a jejich svazů, je při evidenci církevních právnických osob uplatňován evidenční přístup, podle něhož je evidence církevních právnických osob nároková. Návrhem právní úpravy jsou stanoveny pouze požadavky, které musí návrh na evidenci obsahovat. Evidence může být ministerstvem odmítnuta pouze v případě, že by ji nepředložil příslušný orgán registrované církve a náboženské společnosti v jejím základním dokumentu a že by návrh neobsahoval všechny potřené údaje podle odstavce 2 tohoto ustanovení.

Na základě jednání představitelů České biskupské konference s předsedou vlády a na základě návrhu Legislativní rady vlády se účinnost evidence v případě podání návrhu splňujícího všechny náležitosti návrhu na evidenci stanovuje retroaktivně. Datum evidence církevní právnické osoby se uvede dnem jejího založení v církvi a náboženské společnosti, je-li návrh na její evidenci doručen ministerstvu do 10 dnů od tohoto jejího založení. Je-li návrh na evidenci doručen později, je dnem její evidence den doručení návrhu na její evidenci na ministerstvu. Současně se stanovuje postup ministerstva v případě doručení návrhu na evidenci, který neobsahuje všechny náležitosti stanovené v ustanovení odstavce 2.

Ustanovení o evidenci se zpřesňují. Nově se jako součást evidence stanovují osobní údaje o členech statutárního orgánu. Stanovuje se též postup v případě, že návrh na evidenci nesplňuje všechny náležitosti. Doplnění osobních údajů v evidenci církevní právnické osoby je z praktických důvodů velmi důležité. Podle současné právní úpravy je vydáván ministerstvem výpis z evidence, který osobní údaje neobsahuje. To však působí církvím a náboženským společnostem značné potíže a ministerstvo jim musí na základě jejich žádostí velmi často vystavovat dodatečné potvrzení, že podle údaje dané církve nebo náboženské společnosti dané funkce zastávají určité osoby. Žádosti o taková potvrzení začínají narůstat i ze strany soudů, bank, sponzorů apod. Korespondence spojená s evidenčními výpisy a dalšími dodatečnými potvrzeními je již nezanedbatelnou položkou rozpočtu kapitoly ministerstva.

K § 17

Uvádějí se ustanovení společná pro vedení Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností, Rejstříku svazů církví a náboženských společností a Rejstříku právnických osob registrovaných církví a náboženských společností. Zákon stanovuje, že jde o veřejné seznamy s výjimkou osobních údajů fyzických osob. Upraveno je také právo nahlížet do těchto rejstříků.

Navrhuje se vytvoření tří oddělených rejstříků v zájmu větší přehlednosti a lepší orientace, zejména vzhledem k tomu, že se jedná o tři různé kategorie subjektů s podstatně odlišným právním statusem. Jejich vytvořením jako veřejných seznamů se sleduje zabezpečení právní jistoty třetích osob a kvalitní informační báze pro veřejnost.

Značný význam má zejména jasně zákonem stanovené umožnění přístupu veřejnosti k základním dokumentům registrovaných církví a náboženských společností, kde jsou mj. údaje o způsobu jednání církví a náboženských společností, jejich svazů a církevních právnických osob v právních vztazích.

Některé osobní údaje o fyzických osobách, které jsou statutárními orgány, se navrhuje vyjmout z veřejné části rejstříků s ohledem na stanoviska církví a náboženských společností, které se obávají jejich možného zneužití.

Stanovuje se den zápisu do rejstříků, což je v případě zápisů k nimž vydává ministerstvo rozhodnutí podle správního řádu, den, kdy rozhodnutí nabude právní moci, v případě návrhů na zápis, který je evidován, do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrhu na evidenci splňujícího podmínky stanovené navrhovanou právní úpravou.

Stanovuje se i den přidělení identifikačního čísla, které ministerstvo přiděluje podle novely č. 411/2000 Sb. zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů.

Vedení rejstříků se bude řídit standardními mechanismy, které se osvědčily v jiných oblastech. Bude podle § 29 upraveno vyhláškou v souladu s připravovanou právní úpravou o registrech veřejné správy.

K § 18

Stanovují se základní údaje, které jsou vždy zapisovány do Rejstříku církví a náboženských společností. Jde o údaje obvykle vyžadované při vedení obdobných registrů.

Do Rejstříku církví a náboženských společností se kromě data a čísla registrace zapisují především základní identifikační znaky právnické osoby včetně jejich změn, tj. název, sídlo, statutární orgán (tj. jeho označení i osobní údaje konkrétních osob) a přidělené identifikační číslo. Dále se zapisuje přiznání zvláštního oprávnění podle tohoto zákona. Zaznamenávají se rovněž veškeré údaje související se zrušením registrace církve a náboženské společnosti, s její likvidací a konkursem.

Důležitou součástí rejstříků je sbírka listin souvisejících s řízeními registrujícího orgánu podle tohoto zákona. Sbírka listin obsahuje nejen všechny návrhy předkládané církvemi a náboženskými společnostmi a jejich svazy, ale též rozhodnutí ministerstva k těmto podáním.

K § 19

Obdobně jako u předcházejícího ustanovení jsou stanoveny údaje zapisované do rejstříku svazů církví a náboženských společností. Rejstřík svazů církví a náboženských společností je také veden obdobným způsobem, pouze s drobnými odchylkami vyplývajícími z odlišného charakteru a právního postavení svazů, např. v tom, že svaz nemůže získat zvláštní oprávnění podle § 7 tohoto zákona.

K § 20

Do Rejstříku církevních právnických osob se, obdobně jako v předcházejících dvou ustanoveních, kromě data a čísla registrace rovněž zapisují základní identifikační znaky právnických osob a jejich změny ve stejném rozsahu jako u církví a náboženských společností a jejich svazů, tj. název, sídlo, statutární orgán a identifikační číslo, a to včetně zrušení evidence církevní právnické osoby a jejího zániku.

Součástí rejstříku je i v tomto případě sbírka listin vztahujících se k evidenci příslušné právnické osoby.

Na základě žádosti církví a náboženských společností se navrhuje, aby osobní údaje členů statutárního orgánu mohl na základě vlastní žádosti vést k tomu kompetentní přesně určený orgán příslušné církve a náboženské společnosti, ovšem v režimu stanoveném tímto zákonem, tj. včetně povinnosti poskytovat třetím osobám stejné údaje a výpisy jako poskytuje ministerstvo.

Některé osobní údaje členů statutárního orgánu jsou vedeny pouze v neveřejné části seznamu z obdobných důvodů jako se uvádí v § 17. Tyto údaje by, kromě samotných příslušných církví a náboženských společností, měly být zpřístupněny pouze v míře, jakou vyžaduje funkční právní řád, tedy zejména orgánům činným v trestním řízení a soudům, obecně osobám, které prokáží právní zájem.

K § 21

Stanovují se důvody zahájení řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv a možnost ho zastavit, prokáže-li církev nebo náboženská společnost průkazným způsobem, že došlo nebo dojde ve stanovené lhůtě k jejich odstranění. Rozhodnutí ministerstva se dle navrhované právní úpravy nevydává k jednotlivým zvláštním právům, ale vždy pouze ke všem zvláštním právům přiznaným registrované církvi a náboženské společnosti. V tomto přístupu se vychází z toho, že jde buď o zvláštní přístup do veřejné sféry nebo zvláštní přístup k finančním prostředkům daňových poplatníků. Důvody k zahájení řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv jsou přitom typu závažných nedostatků působení církve nebo náboženské společnosti ve veřejné sféře nebo závažných nedostatků v nakládání s finančními prostředky, ale též porušování povinnosti zveřejňovat každoročně výroční zprávu o činnosti, takže je jednorázové odebrání všech zvláštních práv na místě. Tento přístup také "zrcadlově" odpovídá přiznání zvláštních práv registrované církvi nebo náboženské společnosti, které se též provádí (s výjimkou zpovědního tajemství) hromadně pro všechna zvláštní práva.

Protože řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv probíhá podle správního řádu, je rozhodnutí ministerstva přezkoumatelné soudní mocí.

K § 22

Pro zahájení řízení o zrušení registrace církve nebo náboženské společnosti nebo svazu církví jsou taxativně dány zákonné důvody. Mezi nimi je i možnost zrušení registrace na základě žádosti samotné církve a náboženské společnosti nebo jejich svazu, ale i podle zákona o konkursu a vyrovnání.

Dalším důvodem k zahájení řízení o zrušení registrace církví, je zjištění, že církev a náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských společností vyvíjí činnost v rozporu s podmínkami stanovenými navrhovanou právní úpravou, kterými jsou nejen ty, které jsou stanoveny v § 5, ale i další, uvedené v dalších ustanoveních navrhované právní úpravy. Důvodem k zahájení řízení o zrušení registrace církve nebo náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností je i to, že církev přestala "vyvíjet činnost".

V případě posledních dvou důvodů k zahájení řízení o zrušení registrace církve nebo náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností je ministerstvo podle navrhované právní úpravy povinno vyzvat církev nebo náboženskou společnost nebo svaz církví a náboženských společností k odstranění důvodů pro zahájení řízení o zrušení registrace v přiměřené lhůtě.

Řízení o zrušení registrace církve nebo náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností probíhá podle správního řádu, což znamená, že rozhodnutí ministerstva je přezkoumatelné soudní mocí.

K § 23

Stanovuje se, že postup při likvidaci registrované církve a náboženské společnosti, svazu církví a náboženských společností a církevní právnické osoby se řídí přiměřeně zvláštním právním předpisem.

Tímto jsou na likvidaci podle tohoto zákona vztaženy také např. všechny povinnosti likvidátora, a to včetně jeho povinnosti podat návrh na konkurs v případě, že zjistí předluženost právnické osoby jejíž likvidaci provádí. Odpovědnost likvidátora je pak dána také příslušnými ustanoveními trestního zákona. Podle navrhované právní úpravy se pouze v § 24 doplňuje termín, v němž likvidátor sdělí ukončení likvidace ministerstvu.

K § 24

Stanovuje se, že registrace církve nebo náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností se zrušuje nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva o této věci. Po zrušení registrace těchto právnických osob následuje jejich likvidace.

Výjimkou jsou případy, kdy všechny závazky církve a náboženské společnosti se zrušenou registrací přecházejí na jinou registrovanou církev nebo náboženskou společnost, anebo v případě svazu církví a náboženských společností přecházejí všechny závazky na jiný registrovaný svaz církví a náboženských společností. Navrhovaná právní úprava neobsahuje ustanovení o slučování církví a náboženských společností nebo jejich svazů, protože jejich sloučení lze provést právě popsaným způsobem. Jde o to, že jde-li o případ slučování, lze mezi rušeným a registrovaným subjektem domluvit dokonce např. i změnu názvu registrovaného subjektu (ta je pak realizována podle § 15) tak, aby nový název vystihoval sloučené subjekty, stejně jako lze navrhnout změny základního dokumentu registrovaného subjektu.

Navíc se stanovuje, že (kladný) likvidační zůstatek z likvidace církve a náboženské společnosti může být použit pouze ve prospěch jiných registrovaných církví a náboženských společností, a to buď na tu církev nebo náboženskou společnost, kterou určila církev nebo náboženská společnost, jejíž registrace byla zrušena, anebo na stát. Na stát tento likvidační zůstatek může přejít pouze v případě, že nebyla určena církev a náboženská společnost, na kterou má zůstatek přejít, anebo v případě, že určená církev jej odmítne, anebo jí též již byla zrušena registrace. V případě přechodu kladného likvidačního zůstatku na stát je omezeno jeho využití pouze ve prospěch registrovaných církví nebo náboženských společností. Ustanovením o využití kladného likvidačního zůstatku se zamezuje jeho využití ve prospěch zakladatelů dané církve nebo náboženské společnosti, jejíž registrace byla zrušena, tedy využití k jiným účelům než byly tyto prostředky církví a náboženskou společností od občanů shromážděny, jak je podrobně odůvodněno v obecné části důvodové zprávy.

K § 25

Stanovují se termíny zániku církve a náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností a zápisu těchto věcí do příslušných rejstříků.

K § 26

Stanovují se důvody pro zrušení evidence církevní právnické osoby a způsob jejího zániku včetně příslušných termínů dne zrušení její evidence a jejího zániku.

Evidence církevní právnické osoby se zrušuje buď na návrh k tomu příslušné registrované církve a náboženské společnosti nebo z podnětu ministerstva v případě zániku příslušné církve a náboženské společnosti, tj. církve a náboženské společnosti, která ji k evidenci navrhla.

Dále může ministerstvo zrušit evidenci církevní právnické osoby z vlastního podnětu, zjistí-li, že jedná v rozporu s vymezením své působnosti podle základního dokumentu registrované církve a náboženské společnosti, která ji navrhla k evidenci. V tomto případě je však podle navrhované právní úpravy ministerstvo povinno nejprve vyzvat k nápravě nedostatků v jednání církevní právnické osoby k tomu příslušný orgán registrované církve a náboženské společnosti. Pokud k nápravě nedojde, je ministerstvo povinno zrušení evidence církevní právnické osoby provést formou rozhodnutí podle správního řádu, tj. aktem, který je přezkoumatelný soudní mocí.

Navrhovanou právní úpravou se stanovuje, že v případě likvidace církevní právnické osoby ručí za její závazky registrovaná církev a náboženská společnost, která ji navrhla k evidenci. Toto ručení se týká pouze církevních právnických osob, tj. nikoli právnických osob, které zřídila církev nebo náboženská společnost podle zvláštních právních předpisů.

K § 27

Zákon stanovuje, že na řízení podle tohoto zákona se vztahuje postup podle správního řádu, což znamená, že rozhodnutí ministerstva jsou přezkoumatelná soudní mocí.

Vzhledem ke složitosti a náročnosti řízení je stanoveno, že návrhy lze podávat pouze písemně v českém jazyce a ve dvojím vyotovení, aby bylo možné potvrdit návrhy podané k registraci nebo k evidenci příslušnému navrhujícímu subjektu.

Navrhovaná právní úprava stanovuje výčet příjmů registrovaných církví a náboženských společností. Jde o veškeré příjmy, které církve a náboženské společnosti dosud využívají. Současně se stanovuje, že zisk z výdělečné činnosti může být použit jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti. Jak je uvedeno v odůvodnění k § 3, je třeba toto ustanovení chápat jako doplněk k vymezení pojmu církev a náboženská společnost, protože jinak by bylo nutné u tohoto vymezení uvést, že za církev a náboženskou společnost nemůže být pokládán subjekt, jehož činnost je zaměřena podnikatelsky. Tento způsob "dodatečného" vymezení církve a náboženské společnosti bere v úvahu pocity církví a náboženských společností, které by dle vlastního vyjádření negativní součást vymezení pojmu církev a náboženská společnost pociťovaly negativně. Uvedený způsob omezení využití příjmů církví jen na naplnění cílů činnosti církví a náboženských společností přitom nikterak neomezuje využití těchto příjmů při působení ve veřejné sféře typu působení ve školství, při provádění sociální, charitativní a obdobné péče. Stanovuje se též, že předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti musí být uveden v základním dokumentu registrované církve a náboženské společnosti.V této souvislosti se uvádí i povinnost vést účetnictví podle zvláštního právního předpisu.

Navrhovaná právní úprava stanovuje to, co již bylo potvrzeno při jednání s Českým statistickým úřadem, tj., že podle novely č. 411/2000 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, přiděluje ministerstvo identifikační číslo pouze právnickým osobám registrovaným nebo evidovaným podle tohoto zákona. Současně je na základě zásadní připomínky Českého statistického úřadu v připomínkovém řízení v zákoně výslovně uvedena povinnost ministerstva sdělovat Českému statistickému úřadu do 30 dnů údaje o zapsaných právnických osobách a přidělených identifikačních čísel pro vedení statistických registrů. Současně se na tomto místě na základě požadavku Českého statistického úřadu uvádí, že se tato povinnost ministerstva v daném termínu ministerstva vztahuje i na změny těch údajů, které jsou vedeny ve statistických registrech

K § 28

S ohledem na zachování právní jistoty a podle ústavního principu šetření již přiznaných práv se provádí recepce stávajících registrovaných církví a náboženských společností s tím, že se jim s účinností navrhované právní úpravy současně přiznávají také oprávnění k výkonu zvláštních práv. Tato recepce, jak je též podrobněji odůvodněno v obecné části důvodové zprávy, se navrhuje i pro církevní právnické osoby evidované ministerstvem ke dni účinnosti navrhované právní úpravy. Církvím a náboženským společnostem se po jejich recepci ponechává takový rozsah oprávnění k výkonu zvláštních práv, jaký mají ke dni nabytí účinnosti nové právní úpravy jako registrované církve a náboženské společnosti podle dosavadní právní úpravy. Konkrétně to znamená, že oprávnění k výkonu zvláštních práv, která ke dni účinnosti tyto církve a náboženské společnosti nevykonávaly, mohou nabýt pouze řízením podle tohoto zákona (viz § 11). Tím sice dojde v případě recepce u církví a náboženských společností podle odstavce 1 k tomu, že tyto církve a náboženské společnosti nemusí mít všechna oprávnění k výkonu zvláštních práv podle § 7 odst. 1 písm. a) až e), tj. dojde k porušení jejich "celistvosti", které předpokládá § 11 odst. 3, avšak toto ustanovení je v souladu s koncepcí kontinuity práv a povinností dosud registrovaných církví a náboženských společností, které je nezvýhodňuje oproti církvím a náboženským společnostem, které budou podle nové právní úpravy registrovány.

V obou případech recepce je stanoveno, že církev a náboženská společnost je povinna doplnit do lhůty jednoho roku ode dne účinnosti navrhované právní úpravy náležitosti vyžadované nově tímto zákonem oproti dosavadní právní úpravě. Pokud by tato povinnost nebyla splněna, je ministerstvo povinno vyzvat registrovanou církev a náboženskou společnost k nápravě. Teprve nedojde-li k nápravě na základě výzvy ministerstva, může ministerstvo zahájit řízení o zrušení registrace církve a náboženské společnosti anebo zrušit evidenci církevní právnické osoby..

Navrhovanou právní úpravou se stanovuje, že evidence církevních právnických osob, které nesplňují podmínky podle § 6 odst. 2 se ve lhůtě do 1 roku se zrušuje. Současně se stanovuje, že ty subjekty, které vyhovují ustanovení § 6 odst. 2 a které do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou evidovány ministerstvem může registrovaná církev a náboženská společnost předložit k evidenci do 30 dnů ode dne nabytí účinnosti nového zákona s tím, že právní subjektivitu nabudou do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrhu na evidenci ministerstvu, tj. dnem zápisu do Rejstříku církevních právnických osob.

Pro již zahájená registrační řízení se navrhuje, aby byla dokončena podle dosavadní právní úpravy.

Navrhuje se, aby ministerstvo bylo pověřeno do 2 let od účinnosti tohoto zákona provedením kontroly všech přidělených identifikačních čísel všech právnických osob registrovaných nebo evidovaných podle navrhované právní úpravy. Toto ustanovení se navrhuje proto, že ministerstvem byla zjištěna zejména od začátku roku 2001, odkdy je ministerstvo novelou zákona o státní statistické službě zmocněno přidělovat identifikační čísla právnickým osobám registrovaným nebo evidovaným ministerstvem podle dosavadní právní úpravy, řadu nedostatků v přidělování identifikačních čísel. Např. bylo zjištěno, že Českým statistickým úřadem bylo přiděleno identifikační číslo, aniž bylo ověřeno, že jde o právnickou osobu, resp. Český statistický úřad přistoupil na výklad, že církve a náboženské společnosti mohou zřizovat právnické osoby podle právního řádu České republiky, aniž by získaly právní subjektivitu registrací nebo evidencí podle zvláštních právních předpisů. Tak např. byla přidělena identifikační čísla Diakoniím Českobratrské církve evangelické, z nichž některé požádaly ke konci roku 2000 o evidenci ministerstvo. Dále bylo ministerstvem zjištěno, že v databázi Českého statistického úřadu jsou evidovány dva hřbitovy Římskokatolické církve, kterým bylo tímto úřadem přiděleno identifikační číslo. V případě hřbitovů jde přitom pouze o zařízení, která mohou podle kanonického práva zřizovat farnosti a řeholní společnosti, avšak ani podle kanonického práva nejsou právnickými osobami v církvi. Dále bylo např. zjištěno, že pod jedním identifikačním číslem vystupují v právních vztazích se třetími osobami různé církevní právnické osoby evidované na ministerstvu (tento případ je řešen výzvou ministerstva Církvi bratrské, aby požádala o přidělení identifikačních čísel pro své sbory, které jsou evidovány na ministerstvu). Velmi problematickou věcí je též přidělování identifikačních čísel tzv. historickým právnickým osobám Římskokatolické církve, kterou ministerstvo bude řešit návrhem dalšího postupu vládě. Z uvedených případů vyplývá, že je třeba do dané oblasti vnést pořádek, a proto je také kontrola ve věci identifikačních čísel ministerstvem navržena, protože jde nejen o přidělování identifikačních čísel, ale též o jejich případné odebírání.

K § 29

Podrobnou úpravu vedení Rejstříků se navrhuje upravit vyhláškou ministerstva, jejíž účinnost nenastane současně s účinností navrhované právní úpravy. Rejstříky totiž mohou být doplněny až poté, co podle předcházejícího ustanovení církve a náboženské společnosti doplní ministerstvu příslušné údaje, k čemuž jim navrhovaná právní úprava stanoví lhůtu do jednoho roku ode dne účinnosti navrhované právní úpravy.

Vyhláškou budou stanoveny (v souladu s připravovanou právní úpravou o registrech veřejné správy) náležitosti vedení rejstříků včetně podrobnosti jejich členění ve veřejné i neveřejné části. Součástí této úpravy bude i stanovení druhů a forem jednotlivých listin, které je ministerstvo oprávněno vydávat (úřední opisy, výpisy, potvrzení).

K § 30

Zákon ruší dosavadní právní úpravu obsaženou v zákonech č. 308/1991 Sb. a 161/1992 Sb.

K § 31 až 34

V souvislosti s navrhovanou právní úpravou, která zavádí zvláštní práva církví a náboženských společností, se navrhuje novelizace příslušných zákonů v tomto smyslu.

K § 31

Navrhuje se novelizace §10 odst. 1 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství tak, aby zvláštní právo podle §7 odst. 1 písm. e) zřizovat církevní školy, které jsou výhodněji ekonomicky zabezpečeny státem než školy soukromé, bylo přiznáno jen těm registrovaným církvím a náboženským společnostem, které získaly oprávnění k výkonu zvláštních práv.

K § 32 a 33

Navrhuje se novelizace §20 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a §15 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, tak aby zvláštní právo na vstup do (veřejné sféry) vězeňství podle §7 odst. 1 písm.b) bylo přiznáno pouze těm registrovaným církvím a náboženským společnostem, které získaly oprávnění k výkonu zvláštních práv.

K § 34

Navrhuje se novelizace §1 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem tak, aby zvláštní právo podle §7 odst. 1 písm. c) na financování podle uvedeného právního předpisu, tj. právo na úhradu osobních požitků duchovních, (působících jako zaměstnanci církví a náboženských společností, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních) a právo na úhradu řádných věcných nákladů (spojených s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou), bylo přiznáno pouze registrovaným církvím a náboženským společnostem, které získaly oprávnění k výkonu zvláštních práv.

K § 35

Navrhuje se úprava § 168 trestního zákona v souvislosti s výkonem zvláštního práva zachovávat mlčenlivost duchovních tak, jak je podrobně uvedeno v této části důvodové zprávy u § 7.

K § 36

Účinnost zákona se navrhuje dnem vyhlášení.

V Praze dne 25. dubna 2001