Příloha č. 1 : text přednášky doc. J. Rektoříka

Text přednášky

k problematice financování církví a náboženských společností v ČR

(MK ČR, 1.2.2000)

Vážený pane ministře, vážení členové vládní a ministerské expertní komise, vážení hosté

S problematikou financování církví a náboženských společností jste se podle informací, které jsem obdržel z ministerstva kultury, rámcově již zabývali a poměrně podrobně jste se s ní mohli seznámit prostudováním materiálů, které vám všem byly zaslány současně s pozvánkou na toto pracovní jednání. V uvedených materiálech jsou také informace o průběhu projednávání problematiky financování církví a náboženských společností předcházejícími vládami.

Dříve, než se budu věnovat jednotlivým modelům financování, které znáte z uvedených materiálů, dovolím si vás seznámit alespoň v krátkosti s historickými příčinami, které vedly k tomu, že přestože v Evropě včetně sousedních států funguje několik rozdílných modelů financování, Česká republika si zatím nevybrala žádný z nich.

Při diskusích na řešené téma se mnohdy dochází k závěrům, že model financování vychází z modelu uspořádání vztahu mezi státem a církví, který je aplikován v dané zemi. Jde zásadně o tyto v praxi existující vztahy:

· identifikace státu s jednou státem preferovanou církví,

· neidentifikace státu s církvemi (náboženskými společnostmi); v rámci tohoto vztahu může jít o kooperaci nebo o odluku (přátelskou či nepřátelskou).

Když vezmeme v úvahu popis těchto vztahů ze zaslaných materiálů, tak zjistíme, že tomu tak ve všech případech není. Jistě, tam, kde lze hovořit o čisté odluce mezi státem a církví (například USA č. Francie), tak zřejmě nenajdeme příklad, že by stát ingeroval do zabezpečení potřeb na kultovní (náboženské, evangelizační) účely, ale v případech identifikace státu a církve může, ale nemusí stát tyto potřeby pokrývat z veřejných rozpočtů. Příkladně ve Švédsku jsou tyto potřeby hrazeny ze státního rozpočtu s využitím plošně uplatňované církevní daně, ale v Anglii si anglikánská církev na tyto potřeby musí zajistit prostředky z vlastních zdrojů, především z výnosů z majetku. U kooperačních variant modelů vztahu státu a církve je pak vějíř způsobů financování největší. Od církevních daní či příspěvků v Německu a Rakousku přes asignace ve Španělsku, Itálii a nejnověji v Maďarsku, až po vlastní zdroje církve v Polsku. Česká republika zaujímá v tomto procesu zcela zvláštní místo neboť používá k financování církví a náboženských společností podle zákona z roku 1949 výnosů ze všech příjmů státního rozpočtu.

Z uvedeného lze odvodit, že model vztahu státu a církve nemusí být určujícím pro způsob financování církví a náboženských společností, ale že půjde zřejmě o složitější provázanosti, které mají svoje historické kořeny v tom daném státě, či regionu a působí na ně ještě další faktory, které lze souhrnně klasifikovat jako ekonomickou dimenzi daného náboženství či církve jako organizace. Z podrobné historické analýzy ekonomické dimenze křesťanství a církve katolické jako organizace, při které jsem se zabýval i judaismem a protestantskou tematikou, jsem odvodil závěry, že si církev vytvořila a uplatňovala takovou organizační strukturu a s ní související ekonomickou dimenzi, která byla schopna existence v sekulární společnosti po dobu dvou tisíce let při působení řady faktorů, z nichž se jako rozhodující jeví:

· mocenský systém státu, který se postupně členil na moc výkonnou, moc zákonodárnou a moc soudní a kontrolní,

· politický systém, kulturně-historický systém, ekonomický a později s ním související i technický systém, které společně působily na rozvoj finančního portfolia církve a

· systém veřejné správy tj. státní správy a samosprávy.

Symbolicky je působení všech uvedených faktorů na církev (církve a náboženské společnosti), jako reprezentanta neziskové organizace uvedeno na obrázku 1. Následně se budu věnovat ekonomické dimenzi církve katolické (dále jen církev), která v evropském prostoru historicky nejvýrazněji ovlivňovala vývoj modelů vztahu státu k církvím a náboženským společnostem a také jejich financování. Vývojové trendy ostatních církví a náboženských společností byly rovněž analyzovány a v textu je upozorněno na jejich vstupy do řešené problematiky.

Obrázek 1 Působení základních vnějších a vnitřních systémů společnosti

na církev jako jedné z množiny neziskových organizací

Pramen: 5

Církev se po dobu své existence snažila ovlivňovat a vstupovat do rozhodovacích procesů jednotlivých systémů a tak formovat svoji ekonomickou dimenzi a z ní vycházející i model financování. Z tohoto pohledu je možné v historii církve identifikovat období, kdy o její činnosti z velké části rozhodoval panovník či stát. Jako příklady takového uspořádání lze uvést období po uznání křesťanství za státní náboženství v Říši římské za vlády Konstantina Velikého a císaře Theodosia ve čtvrtém století, dále za vlády Karla Velikého či Oty I. ve druhé polovině prvního tisíciletí nebo v kolonizačním období ve státech Jižní Ameriky a také za Josefa II. či Napoleona I. v předcházejících dvou stoletích, kdy církev vykonávala panovníkem svěřené části státní správy a byla za to adekvátně placena ze státních rozpočtů. Naproti tomu existovala období, kdy otěže vlády držela ve svých rukou církev. Například v předreformačním období a v některých zemích po vestfálském míru kdy církev uplatňovala svůj "daňový" systém s bohatým portfoliem daní a poplatků. Jednalo se například o: desátky, prodej odpustků, sbírky na křížové výpravy a jejich výdobytky, annáty, simonie, prodej relikvií apod. a postupně i výnosy z hospodářských aktivit i kapitálu.

Po několik století vykonávala církev i moc soudní a kontrolní (především v období inkvizice), což bylo opět provázeno získáváním finančních prostředků. I do dnešních dnů si uchovala velmi propracovaný autonomní soudní systém vložený do kodexu kanonického práva.

Rovněž tak vnitřní systémy prezentovaného modelu občanské společnosti na obrázku 1 se snažila církev významně ovlivňovat. Nejvíce se jí to dařilo u systému kulturně historického, se kterým souvisí i vzdělanost společnosti, kterou ovlivňovala takřka po celou dobu svého trvání a v období cca od pátého do patnáctého století prostřednictvím působení na školský systém ovlivňovala i systém ekonomický a politický. Stačí v tomto případě vzpomenout 13. století, ve kterém působil Tomáš Akvinský, který se vyjadřoval i k ekonomickým problémům. Daň charakterizoval jako dovolenou loupež, která - zatěžuje-li poplatníka neúměrně - stává se hříchem. Ale neplacení církevních daní a poplatků (např. desátků) bylo považováno rovněž za hřích. Pro výběr daní a poplatků si církev postupně zřizovala i propracovaný systém jejich správy především v úrovni svého řídícího centra v Římě.

Uvedené systémy se modifikovaně podílely i na vzniku a formování ekonomické dimenze židovství a následně i církví evangelických a protestantských a působí na všechny církve a náboženské společnosti dodnes.

Z této malé exkurze do problematiky činitelů, které ovlivňují ekonomickou dimenzi kultů i církevních organizací si lze představit jak složitým procesem procházely dnes uplatňované modely financování v jednotlivých státech Evropy i ostatních světadílů a také, že díky odlišnostem v působení identifikovaných činitelů v průběhu posledních dvou tisíce let, nemohou být ekonomické dimenze jednotlivých církví a náboženských společností v daných státech stejné. Názorně lze dokumentovat tento fakt v Evropě v období od míru vestfálského, který znamenal ukončení třicetileté konfesní války v roce 1648, do roku 1918. Po roce 1918 měl vývoj ekonomické dimenze podstatně jiný charakter, jak uvedu později. Po skončení války třicetileté byl potvrzen výsledek augsburského míru a došlo k dlouhodobě platnému rozdělení Evropy na země čistě katolické a protestantské a země s více konfesemi. S tím souvisela i zásadní změna ekonomické dimenze jednotlivých církví: církev katolická, univerzální s nadnárodním charakterem měla snahu o udržení majetku i moci v zemích kde si udržela vliv s využitím bohatství získávaného v koloniích (neboť o značnou část majetku v Evropě byla mírovými podmínkami připravena) a církve protestantské, teritoriální, které profilovaly svoji ekonomiku v závislosti na jejich vztahu ke státu, na jehož území působily, respektive stát, který je řídil, profiloval i jejich ekonomiku.

Na tyto procesy ještě působil přenos " vlny osvícenství" z Anglie, kde existovala od roku 1534 samostatná anglikánská církev, přes Francii napříč Evropou, především do zemí protestantských a konfesně smíšených (ale víme, že dorazila i do Rakouska-Uherska za Marie Terezie a Josefa II.), spolu s novými poznatky filozofie oproštěné od teologického dirigismu. S tímto procesem byly spojeny i reformy veřejné správy spočívající v oddělení moci zákonodárné od výkonné a soudní, včetně odejmutí soudnictví z rukou církve. Při změnách "statutů" státních církví z katolické na protestantskou docházelo postupně i k úpravám financování církví. Například ke zrušení desátků či prodeje odpustků v protestantských zemích.

K podstatnému zhoršení poměrů došlo v čistě katolických zemích, ve kterých byly v důsledku nekompromisně prosazované rekatolizace a snahy státu o nápravu válkou zničeného hospodářství omezovány již získané osobní svobody. Vyvrcholením procesu osvícenství bylo například:

· Vyhlášení nepřátelské odluky církve od státu, včetně zcizení veškerého církevního majetku v hodnotě asi dvou miliard franků v roce 1789 ve Francii pod heslem - věk náboženství a filosofie ustoupil století vědy. Odluku zrušil císař Napoleon již v roce 1801 a z církve řečené galikánské, kterou řídilo ministerstvo vnitra vytvořil segment státní správy financovaný ze státního rozpočtu. Nově byla odluka ve Francii uzákoněna v roce 1905 a v přátelské modifikaci se zachovala v této zemi doposud.

· Vydání tolerančního patentu v roce 1781 císařem Josefem II. v Rakousku-Uhersku, který umožňoval soukromou bohoslužbu protestantům. Císař současně omezil zásahy do činnosti církve z Říma a odebral církvi velkou část majetku ( ze dvou tisíc klášterů zrušil celou polovinu a výměru církevních pozemků snížil z původních 10% na 3% půdního fondu nynější ČR). Z duchovních udělal státní úředníky, kteří byli placeni z prostředků jím založené Náboženské matice. Josef II. tak zaváděl do vztahu státu a církve prvky bizantismu a evangelického teritorialismu. Tento stav se v Rakousku-Uhersku podstatně změnil v roce 1855, kdy císař společně s papežem uzavřeli konkordát a následně v roce 1874, kdy byl vydán říšský zákon o zevních poměrech církve katolické, který konkretizoval i finanční zdroje pro činnost církve. Jednalo se například o Náboženskou matici, státní rozpočet formou tak zvané kongrui, přínosy z patronátu, majetkové výnosy a prostředky získané od věřících. Podstatná část takto formulované ekonomické dimenze církve se přenesla i do poměrů po roce 1918 v Rakousku, kde některá ustanovení říšských zákonů platí doposud, ale kongrua byla nahrazena v roce 1939 církevním příspěvkem a do poměrů v Československu, kde kongrua platila i po roce 1918 a v roce 1949 byla nahrazena dotací ze státního rozpočtu.

· Naproti tomu vývoj vztahů církve a státu v Německu nebyl tak dramatický, jako vývoj ve Francii či v Rakousku, protože šlo o země vícekonfesní, kde ekonomická dimenze církve byla formována uměním přizpůsobit se daným podmínkám a trpělivě vyjednávat se státní mocí s cílem prosazování svých zájmů. Díky tomuto postupu si církev v Německu získala svůj nezpochybnitelný majetek a dostatečné finanční prostředky na svoji činnost v rámci státního fiskálního systému (uplatnění církevní daně). Tato pozice německých katolíků vychází jednak ze zkušeností s konfesní tolerancí a jednak z historicky nepoznaného církevního trauma, které ve Francii představovala francouzská revoluce z konce 18. století a v Českých zemích období husitů, Bílé hory s následnou násilnou rekatolizací a z negativních zkušenosti ze spojení vládnoucích, německy mluvících a nenáviděných Habsburků, s církví.

V zásadě šlo o počátky nově se formujících ekonomických dimenzí církví a náboženských společností a z těchto dimenzí vycházejících modelů financování církví ve všech evropských zemích, jejichž základní znaky přešly i do modelů užívaných doposud, jak vyplývá z materiálů předaných ministerstvem kultury. Společnými znaky všech modelů  je skutečnost, že stát se podílí na financování církevního školství, církevních zdravotnických zařízení, na církevních charitativních aktivitách a aktivitách souvisejících s rozvojem kultury a demokracie v regionech. Rozdíly se týkají financování kultovních (náboženských, evangelizačních) záležitostí včetně údržby staveb sloužících pro tyto účely.

Jen nově vzniklé Československo v roce 1918 nemělo na co navazovat neboť v Čechách na Moravě a ve Slezsku se vztah k církvi modeloval již zmíněným historickým církevním traumatem a na Slovensku problémy souvisejícími s územními nároky Maďarska a spojením s Podkarpatskou Rusí se zcela specifickými náboženskými zkušenostmi. Tyto historicky dané podmínky vedly k tomu, že v období první republiky byl vztah státu a církve katolické, především z důvodu konečného vymezení území státu v rámci hranic nového Československa s pomocí papežem uznaných území diecézí v rámci těchto hranic (bez ohledu na územní nároky Maďarů), smluvně uzavřen formou úzce pojatého Modu vivendi. Náběh této smlouvy, jejíž příprava byla oběma stranami, tj. Vatikánem a ČSR zahájena v roce 1924, byl umožněn papežskou bulou až v roce 1937. Práci na smlouvě provázely problémy majetkové související jednak s probíhající (a v daném období neukončenou) pozemkovou reformou a sekvestrací církevního majetku, ale také s novým uspořádáním církevních provincií a diecézí na území celého Československa a dynamickým rozvojem husitských, evangelických a protestantských církví. Služba všech duchovních byla v tomto období považována za "veřejnou službu" a platy duchovních byly včetně pojištění hrazeny ze státního rozpočtu. Stát vykonával patronaci nad církevním majetkem.

Tímto krátkým exkurzem do historie vzniků a existence ekonomické dimenze církve jsem chtěl především naznačit, že systém financování církví a náboženských společností v tom daném státě není až tak odvislý na technice získávání finančních prostředků, tj. jde-li o obecné daně, církevní daně, asignace, sponzorské prémie, příspěvky apod., ale je odvislý od daných historických podmínek a z nich vycházející politické vůle shodnout se na tom, zda bude stát financovat všechny aktivity z prostředků daňových poplatníků, nebo provede selekci těchto aktivit a část z nich nechá financovat církve a náboženské společnosti z jejich prostředků.

Každý z takových systémů však musí být kompatibilní s realizovaným a zákony dané země stanoveným systémem veřejných financí na jejich příjmové i výdajové straně s vědomím, že plátce daně by měl být informován o jejím využití v rámci výdajů. Souvisí to i s vymezením podstaty daně, které mělo také svůj historický vývoj od již vzpomínaného Tomáše Akvinského přes Karla Engliše, který definoval daň jako příspěvek pro subsidiární (podpůrnou) úhradu veřejné správy financované podle osobní a věcné únosnosti poplatníka, až po dnes uznávanou definici spočívající v tom, že daní se rozumí forma příjmů veřejných rozpočtů, kterou se odčerpává ze zákona podle předem stanovené sazby daně část nominálního důchodu subjektu na nenávratném principu.

Situace v České republice je taková, že na příjmové straně veřejných rozpočtů není ze zákona vymezen příjem pro účely financování církví a náboženských společností s tím, že od roku 1990 se o takovéto vymezení zástupci moci zákonodárné i výkonné snaží. A protože na straně výdajové takovéto vymezení ze zákona z roku 1949 existuje, podílí se na financování církví a náboženských společností prostřednictvím státního rozpočtu všichni daňoví poplatníci platící ať již daně přímé, či nepřímé.

Vyjadřovat se za této situace k technice jednotlivých nástrojů financování církví a náboženských společností, které mají charakter daně, se jeví jako neproduktivní ve vztahu k řešené problematice. Neboť každá nově zaváděná daň nebo daňová úleva jako součást daňového systému bude posuzována z pohledu dnešních požadavků na "dobré daně", které by v rámci celého daňového systému měly být: spravedlivé, administrativně nenáročné, flexibilní (přizpůsobivé změně ekonomických podmínek), ekonomicky efektivní a měly by se vyznačovat politickou průhledností a právní perfektností. Jednu část požadavků, tj. administrativní náročnost, flexibilitu, ekonomickou efektivnost a právní perfektnost by měli řešit daňoví odborníci, do jejichž péče by byla nově navržená daň svěřena. Další část požadavků, tj. spravedlnost a politickou průhlednost by měli zásadně řešit již zadavatelé nové daně, tj. politikové s využitím jednoho z nástrojů demokracie, tj. veřejné volby.

Ještě než přejdu k charakteristice jednotlivých nástrojů financování církví a náboženských společností, je nutné si uvědomit, že v tomto procesu by mělo být nejdříve rozhodnuto, zda již zmíněná kultovní činnost bude financována z veřejných rozpočtů, nebo z finančních prostředků církví a náboženských společností a jak významně do tohoto procesu zasáhne vyjasňování majetkoprávních vztahů. U ostatních činností církví a náboženských společností toto rozhodnutí, soudě podle materiálů MK, již padlo. Pokud půjde o financování z prostředků církve, pak se jako vzor může použít systém církevních příspěvků z Rakouska nebo financování z ostatních zdrojů církve jak je tomu například ve Francii v Polsku nebo v USA. Které jsou ostatní zdroje církve, to lze dokumentovat z následujícího přehledu příjmů církve římskokatolické za léta 1993-1997 na tabulce 1. Státní příspěvek představuje hodnotu přes čtyřicet procent celkových příjmů.

Tabulka 1 Příjmy římskokatolické církve v ČR v letech 1993-1997 v mil. Kč

Příjmy	1993	1994	1995	1996	1997
Sbírky	154,527	161,809	203,558	221,642	303,161
Dary fyzických osob	36,418	51,004	64,147	88,072	99,194
Dary právnických osob	7,833	21,008	16,410	20,319	31,625
Dary ostatní tuzemské	12,472	15,973	16,327	12,726	19,197
Dary zahraniční	61,951	90,905	92,973	82,480	95,003
Nájemné z budov	32,001	36,373	46,697	54,422	66,674
Nájemné z půdy	2,400	4,101	7,071	4,705	7,633
Úroky z vkladů	4,732	9,350	11,282	13,561	19,789
Přísp. od obecního úřadu	25,442	35,760	59,777	83,807	78,839
Přísp. od OkÚ	66,337	121,904	133,469	166,446	142,058
Přísp. od ústř. Orgánu	262,987	322,207	337,572	445,692	422,108
Náhrady škod	4,297	7,892	12,777	6,677	7,338
Půjčky	61,758	36,387	55,715	58,841	84,274
Ostatní příjmy	55,841	45,040	62,117	64,177	72,695
Celkem	788,996	959,713	1 119,892	1 323,567	1 449,588

Pramen: 3

Předpokládám, že takovéto přehledy mají zpracovány všechny církve a náboženské společnosti registrované v České republice. Lišit se mohou jak tituly financování, tak jejich podíly z celkového objemu příjmů. Tak například u Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů by se objevila položka "desátek" s významným podílem finančních prostředků, který této církvi umožňuje existenci bez státního příspěvku. U České církve evangelické by to byl například salár, jubilejní toleranční dar apod.

Pokud jde o hodnocení příjmů státního rozpočtu, pak je nutné brát v úvahu, že každý z již známých titulů příjmů má podobu daně nebo daňové úlevy a z toho důvodu by musel být zaveden do praxe formou změny příslušného daňového zákona a zákona o správě daní a poplatků. To představuje samo o sobě zdlouhavý administrativní proces a také politickou shodu podpořenou zástupci církví a náboženských společností. Takový proces není možné realizovat jen tak na zkoušku, neboť by do něj vstupovali nejenom věřící či sympatizanti jednotlivých církví, ale také příslušné instituce státní správy a církví a náboženských společností, případně i samosprávy na úrovni krajů, pokud by šlo o model s regionální diferenciací.

Protože všechny modely financování, které jsou napojeny na státní rozpočet, mají buďto určitou historickou dimenzi, nebo byly již ověřeny v podmínkách jiných států (snad s výjimkou modelu připravovaného na Slovensku, který má být součástí konkordátní smlouvy mezi Slovenskem a Vatikánem), mohou být hodnoceny odlišně v podmínkách České republiky. Mám na mysli například klasickou církevní daň používanou v Německu a ve Švýcarsku, která předpokládá registraci členů jednotlivých církví, jako daňových poplatníků. Určitou výhodou této daně je permanentní spolupráce státních a církevních institucí při řešení církevní problematiky a ještě další výhody, dokumentované německou stranou v předaných podkladech od MK. Tyto výhody nemusí být výhodami v podmínkách České republiky.

Obdobně je tomu u asignací, které mohou být výrazně ovlivňovány momentální náladou asignanta, který nemusí každý rok asignovat přidělenou část daně na stejný výdaj. Jde o případ, kdy se daňový poplatník může rozhodovat o více titulech a přidělit svou část daně církvi, na památky nebo na charitu. Obdobně by tomu bylo u speciálně vymezených darů či jinak administrativně charakterizovaných prémií podléhajících zvýšenému daňovému osvobození.

Domnívám se, že zhodnocení historického vývoje ekonomické dimenze církví a náboženských společností a z dimenze vyplývajících modelů jejich financování, doplněné stručnou charakteristikou nejvýznamnějších titulů příjmového portfolia, může postačit pro rozvinutí diskuse a také jako základ pro přemýšlení nad dalším postupem v práci obou komisí.

Závěrem ještě zopakuji dopady v textu uvedených způsobů financování kultovních činností na státní rozpočet (bez hodnocení možných dopadů vzniklých vyjasněním majetkoprávních vztahů a s tím související patronace):

· asignace, daňově zvýhodněné dary, sponzorské prémie či bonusy nezvětšují množinu státního rozpočtu, tj. mají charakter současného způsobu financování a podmnožina státního rozpočtu určená na financování církví a náboženských společností je zajištěna jen jinou "příjmovou technikou",

· církevní daň vybíraná státem od registrovaných členů církví a náboženských společností zvětšuje množinu státního rozpočtu; jde v zásadě o samofinancování církví a náboženských společností nově zavedenou podmnožinou státního rozpočtu získanou novým příjmovým titulem,

· církevní příspěvek vybíraný finančními institucemi církví a náboženských společností s vědomím státu; tento příjem jde mimo státní rozpočet a tím zvětšuje před tím danou množinu státního rozpočtu o již neexistující podmnožinu dotací určenou církvím a náboženským společnostem podle současně platného systému.

Pokud mohu vyslovit doporučení pro vaši další práci, tak je velmi jednoduché: buďte spravedliví a svoje rozhodnutí neuspěchejte, protože bude platné po dlouhá desetiletí a v budoucnosti bude hodnoceno pod zorným úhlem morální kvality současné české společnosti.

Děkuji za pozornost.

Použitá literatura

1. Hamerníková, B., Kubátová, K.: Veřejné finance, Eurolex Bohemia, Praha, 1999

2. Pawlovsky, P.: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha, 1996

3. Náhlíková, M.: Církve, financování, vztah církve a státu, DP UP Pardubice, 1999

4. Rektořík, J.: Alokační a transformační problémy marginálních segmentů odvětví veřejného sektoru, MU, Brno, 1999

5. Rektořík, J.: Historie a současnost ekonomické dimenze křesťanství a církve, HP, ESF MU, Brno, 1999

6. Kubátová, K. a kol.: Moderní průvodce daňovým systémem,Grada, Praha,1994

7. Materiály předané v 1/2000 od MK ČR:

· Přehled návrhů k financování církví a náboženských společností na poradách ministrů a na schůzích vlády v minulém období.

· K financování a majetku církví z Revue pro církevní právo.

· Parlamentní institut - Vztah státu a církve v evropských státech a USA.

· Financování církví v současné době.

8. Relevantní legislativa