Příloha č. 2 : Záznam z diskuse k přednášce doc. Rektoříka

· M. Brož poděkoval za referát a k jeho historické části uvedl, že platy duchovních Československé církve evangelické za první republiky stát hradil pouze z části. V roce 1928 hradil asi 2/5, přičemž 3/5 byly hrazeny z jiných zdrojů. Šlo tedy o dva prameny, které se spojily v celocírkevní pokladně, ze které pak byly hrazeny platy duchovních. K poslednímu grafu zobrazenému v rámci přednášky a na něm zakreslené církevní dani vybírané v Německu. Doplnil, že tato daň je nepovinná a týká se pouze těch, kteří jsou členy církve, a ten, kdo nechce uvedenou církevní daň platit, nemusí, a to tím způsobem, že z církve vystoupí. Poté položil otázku, zda je možné, aby byla vybíraná daň rozdělena na dva účely, a to na část, která půjde do státního rozpočtu a na část do obcí. J. Rektořík odpověděl, že takové dělení by bylo velmi složité. M Brož upřesnil, že kdyby šlo o asignace, asignační daň by neměla být na úrovni daně jdoucí do státního rozpočtu ani daně jdoucí do rozpočtu obcí, ale mělo by podle návrhu Českobratrské církve evangelické jít o třetí druh daně, která by byla povinná a asignant by se zde rozhodoval sám, komu ji dá, přičemž by to nemuselo být jen církvím, ale i na jiné účely. J. Rektořík uvedl, že asignovat lze ve prospěch církve, ve prospěch charity, kultury, nebo jdou příjmy přímo do státního rozpočtu, vše pak záleží na technice, jak by se asignace stavěla. Ale v každém případě by šlo o ukrojení části z rozpočtu, jak je to v současné době. Co se týká daně, která je v Německu, tak ta jde zcela v plné výši na činnost církví. Tam se nerozhoduje poplatník, protože ten je členem církve a dává jí tím příspěvek.

· J. Zahradil uvedl, že by bylo zajímavé zjistit údaje o asignaci v Maďarsku. Je-li pravdivý údaj ze sdělovacích prostředků před několika lety, pak v Maďarsku, kde byly v rámci úprav vztahu státu a církví zavedeny poměrně široké asignace (nejenom na církve, ale na velice široké spektrum charitativních a jiných veřejně prospěšných činností), bylo zjištěno, že výsledné procento asignací ve prospěch církví bylo velmi malé (snad dokonce 1 %). Tato praktická zkušenost tedy nehovoří ve prospěch asignací jako metody financování církví. J. Rektořík k tomu poznamenal, že ten náběh k asignacím, ať už to bylo ve Španělsku nebo v Itálii, vždycky trvá několik let. Co se týká Maďarska, v materiálech, které členové komisí obdrželi, je uveden popis nového maďarského modelu, ve kterém se neplatí jenom asignace, ale platí se také reparace za majetek, který církve nedostaly zpět od státu. J. Řepová uvedla, že v Itálii a Španělsku nejsou asignace jediným nástrojem financování církví, jak je uvedeno v podkladových materiálech, které členové komisí dostali. Ke sponzorským uvedla, že u nás je možnost 10% odečtu ze základu z daně v případě fyzických osob a 2% odečtu v případě právnických osob, tato možnost však u nás není dostatečně využívána. Namítá-li se, že tyto odečty jsou problematické v případě občanů s malými příjmy a důchodců, pak totéž platí i pro model sponzorských prémií.

· J. Talíř poděkoval za přednášku a zdůraznil jednu větu, která v ní zazněla, a která je pro něj podstatná, a to že systém financování církví v ČR není závislý ani tak na technice, ale na politické vůli, která vyplývá z historických zkušeností. Můžeme, respektive MF ČR může potom hledat techniku financování, kterou jistě nalezne, jestliže dostane nějaké zadání. Každý diskutovaný model má nějakou výhodu a nevýhodu. V ČR je registrováno zatím 21církví, z nichž každá má také jiné podmínky, každý z modelů se různě dotkne různým způsobem těchto církví, což celou záležitost ztěžuje. Bylo by proto třeba vybrat dva nebo tři modely, např. daňovou asignaci nebo sponzorskou prémii,a pokusit se je nějak kvantifikovat, odborně z pohledu MF ČR popsat jejich výhody a nevýhody včetně pokusu dopočítat se výnosů případně možností, které tyto modely poskytují. Problematické je však přenášet zkušenosti jiných zemí do ČR, protože historická zkušenost v jiných zemích je zcela jiná než historická zkušenost v ČR.

· J. Volf zdůraznil, že rozhodování ve veřejných financích je rozhodování politické, jde o veřejnou volbu, tedy demokratické rozhodování v té které zemi. A i o těchto financích se bude rozhodovat veřejnou volbou, a to i v případě, že se zvolí daňové asignace. Uvedl, že vezmeme-li si, že daňové zatížení je 100 a z toho odečteme 3% a necháme na vůli občanů, aby svým hlasem asignovali či jinak rozhodovali na vstupech nebo výstupech státního rozpočtu, vždy o něco zmenšíme rozhodování o celku. Vezmeme-li 3 %, v praxi se může jedině stát, že státní aparát toto zaregistruje, a jestli by v minulosti dal na určité činnosti tolik, tak tam odečte tolik, co tam bylo asignováno, a vyjde to zase nastejno. V demokratickém státě i politická sféra bude brát toto asignační rozhodování vážně, protože tím vlastně občané hlasují o rozpočtu, pak je ale třeba nechat tyto asignace otevřené a pak budou církve soutěžit s dalšími skupinami. V této souvislosti poznamenal, že si není jist, zda je to v našich poměrech skutečně ta nejlepší cesta. Technik je celá řada a dají se přizpůsobit a je možné to vymyslet tak , aby bylo naplněno, co bude definováno, ale otázkou je, co bude definováno a o čem bude přesvědčen občan, daňový poplatník. A k tomu je třeba nazvat to, co znamená příspěvek ať už pasivní nebo aktivní, asignace nebo dotace, co znamená vůči tomu, koho chceme tímto způsobem dotovat, zda věřící nebo církev nebo náboženskou společnost a k čemu. A toto je pro naši veřejnost stále málo definováno. Víc času se věnuje technice, kterou by měli profesionálové zvládnout, ale méně času se věnuje těmto otázkám, které jsou přitom klíčové.

· Z. Novák poznamenal, že hovořit o technice financování je daleko méně nebezpečné a jednodušší, než dosáhnout klíčového rozhodnutí. Z přednášky si odnesl potvrzení toho, že není možno přebírat pro otázku financování jiné vzory, jde o výsostné rozhodnutí země a jejích reprezentantů, co zvolí. Vládní komise už v počátcích hovořila o tom, co by se mělo z veřejných rozpočtů financovat, shoda byla ohledně věcí, které souvisejí s veřejně prospěšnými činnostmi, které jsou už dnes v podstatě státní zakázkou, debata byla ve vládní komisi i o vlastní činnosti kultovní, o tom, co vlastně duchovního dělá duchovním a tam komise ještě žádný závěr neučinily.

· A. Opatrný poděkoval za přednášku a požádal, jestli by nebylo možné vzít historii posledních 200 let u nás trochu podrobněji, zejména historii katolické církve, kde se prolínalo patronátní právo a jeho výkon s rolí státu, protože tak, jak jsme to slyšeli, to bylo velmi zjednodušeno. Uvedl, že lze jenom navázat na historický vývoj, nelze skočit někam jinam, a bylo by podle něj také dobré rozdělit objem financí církví, zejména tedy katolické církve, a to na několik oblastí. Na finance na opravu památek, finance na pedagogickou a charitativní činnost a finance na vlastní výkon kultu, tj. vše co bezprostředně souvisí s kultovní a katechizační činností. Přitom první oblast, tj. oprava památek, je velice náročná záležitost, a přinejmenším pro oblast ČR je potom třeba říci, že řada těchto objektů je spíše kulturním dědictvím než objekty potřebnými pro církev. Co se týče charity a školství, záleží na tom, do jaké míry bude stát zadávat zakázky jiným subjektům, což se také děje, a poté jde o samotný výkon kultu. Dále uvedl, že jeho otázka zní takto : je-li možné ukázat na některém z uvedených modelů, jakými způsoby lze k těmto třem sektorům přistupovat, protože je rozdíl, chceme-li od lidí peníze na opravu barokního kostela nebo na provoz církve a chceme-li to globálně, tedy pro celou zemi, nebo v konkrétním místě.

· J. Řepová poznamenala, že současná i minulá státní reprezentace vždycky říkala, že oprava památek a charitativní činnost plus školství apod. budou financovány stejným způsobem, jak tomu je v současné době, tzn. na základě rovného přístupu všech právnických i fyzických osob k financím na tyto účely. Když hledáme systém financování církví, tak vlastně hledáme systém, který by nahradil současný příspěvek ze státního rozpočtu, který je v současné době poskytován pro zajištění kultovní činnosti, to je zajištění platů duchovních, věcných nákladů církví a dalšího života církví.

· Z. Novák se zeptal, zda-li páter Opatrný nemířil svou otázkou k patronátu z roku 1949, na jehož základě jsou poskytovány církvím prostředky na opravu a údržbu církevních kulturních památek jednak prostřednictvím odboru církví MK, jednak prostřednictvím různých programů MK. Speciálně v oněch programech se počítá s vkladem vlastníka, aby se zachovala logika programu. Jde o programy přispívající, tedy podíl vlastníka by měl být více než 50%. Upozornil členy komisí, aby se zaměřili skutečně na tu třetí oblast, tj. na zabezpečení vlastní kultovní činnosti, která má být předmětem zvláštní úpravy, další dvě oblasti jsou a budou řešeny stále stejně, jak bylo mnohokrát zdůrazněno.

· D. Štys upozornil na složitost celého problému a časovou omezenost jednání. Nemůžeme si říct, že tady začíná rok nula, ale tady bylo něco předtím a docela to fungovalo. K otázce památek poznamenal, že z tabulek, které byly ukázány, je jasně vidět, že opravy tvoří skoro polovinu výdajů, a proto nelze říci, že se tato nikoli nevýznamná částka bude řešit jinak v jednom balíku proti těm druhým. Tak to není, a je třeba si uvědomit, že římskokatolickou církev tyto výdaje velmi zatěžují. Do působnosti zákona č. 218/1949 to bylo tak, že všechny tyto objekty byly nějak zajištěny, což není v širší veřejnosti známo. Každý takový objekt měl svůj patronát, který zajišťoval jeho údržbu. Tyto patronáty byly všechny zákonem č. 218/1949 zrušeny. Nebavíme se tedy o těch hodnotách, které ještě nikdo nespočetl. Je proto třeba vyřešit otázku patronátů z hlediska katolické církve a obdobně to bude u židovské církve, nebo o evangelické církvi. Když se podíváme, kolik v rozpočtu dělají provozní neboli kultovní potřeby církve, zjistíme, že je to přibližně 0,1%. V tomto rozsahu peněz se tomu věnuje příliš velká pozornost. Není možné řešit věci bez historické spravedlnosti, protože církve se nějakým způsobem samofinancovaly, jako tomu bylo v již zmíněném Německu a Rakousku, ale v tomto samofinancování dělá velkou část výnos z  vlastního majetku. V Rakousku bylo uděláno v rámci konkordátu, něco bylo kompenzováno okamžitě, něco naturálně, něco finančně, přitom se něco rozložilo v čase, takže z toho církev mohla v Rakousku existovat. V Německu to zase bylo jinak, ale nemůžeme se bavit o financování, aniž bychom vyřešili historickou zátěž, která je, a neměli bychom ji obcházet od samého začátku. S tím souvisí také čísla, my jsme vyčíslili hodnotu různým způsobem konfiskovaného majetku asi na 100 mld. korun. To znamená například, že to, co na svůj provoz dostávají všechny církve, není ani jedno procento výnosu z  majetku. Pokud dnešní správci hospodaří alespoň trochu racionálně, musí z toho dostat minimálně jedno procento, to znamená, že to, co stát dává církvím, není milodar, ale pouze část toho, co vynáší to, co bylo kdysi státem zkonfiskováno.

· I. Havlíček upozornil na klíčový moment, o kterém hovořil J. Volf, a to na otázku, zda chceme financovat církve nebo věřící. Podle jeho názoru prostřednictvím církví je třeba financovat věřící. Dále se přimluvil za to, ať už se vydá komise kterýmkoli směrem, ať se tak vydá pomalu. Poznamenal, že je pro něj nepřijatelné, aby například v asignacích církve soupeřili se sportovci nebo fotbalisty nebo s někým jiným, protože postavení a poslání církví je jiné, než má kterákoli jiná zájmová činnost, což musí být znát i v systému, který se připravuje. Bylo by třeba nahradit čísla v tabulkách skutečnými lidmi, kteří za tou kterou církví stojí. Toto se nemusí v určitém ohledu vztahovat na katolickou církev, protože některé podmínky jsou v jejím případě odlišné, ale pokud chceme najít jeden systém, nemůže to být systém, který by vyhovoval pouze katolické církvi, ale na tom se asi shodnou všichni přítomní.

· J. Rektořík uvedl, že na téma patronací se dá jistě dlouho diskutovat, ale tím by se celá záležitost jednání komplikovala, a uvedl, že o problematice majetku nehovořil proto, že nedostal takové zadání, ale také proto, že tím by se celé záležitost posunula, a nezná závěr obou komisí k této věci. Co se týká výnosů z majetku, ukázal na grafu, že Rakousko má 85% příjmů z církevních příspěvků a 10% z výnosu z majetku a 5% jsou sbírky a dary a reparace za nevrácený majetek. V případě Německa je to pak 80% církevní daň, 10% je tam státní subvence, tj. záležitosti především školství a 5% z výnosu z majetku a je zde i odškodnění za sekularizaci církevního majetku v minulých stoletích. Ale Němci to řešili za jiných podmínek, a ta obrovská výluka čtyřiceti let, co byla u nás, právní výluka ve vztahu k tomu majetku, ta tam v podstatě neexistovala. Zmínil knihu o činnosti tzv. církevní šestky, která popisuje jednání církevní šestky pod vedením Čepičky v letech 1949 až 1952 a hrůzy, které jsou v ní popsány, za jakých podmínek se majetek církvi odebíral, je třeba mít na paměti. Vzhledem k tomu, že stále platí zákon o financování církví, který vznikl v této pro církve a náboženské společnosti katastrofické době, bylo by již jistě žádoucí, aby zde byly co nejdříve nastoleny jiné podmínky pro financování církví a náboženských společností.