Poslanecká sněmovna
Národního shromáždění republiky
Československé
1920.
I.
volební období.
1.
zasedání.
1.
Návrh
poslanců Dra Theodora Bartoška, Františka Housera,
Landové-Štychové, Fr. Zeminové a spol., aby vydán byl zákon, kterým se zavádí v
republice československé odluka církve od státu.
Že
poměry mezi státem a církvemi v Československé republice potřebují nové zákonné
úpravy, uznává se všeobecně, to tím spíše, že dosavadní úprava poměrů těchto v
Rakousku, na níž dosud ani za republiky nestalo se podstatných změn, byla
přímým důsledkem starého státního zřízení, nynější formě republikánské naprosto
protichůdného. Bylo proto právem očekáváno, že změna dosavadních poměrů mezi
státem a církvemi provedena bude v přímé souvislosti se státním převratem.
Nestalo-li se tak, a neodhodlalo-li se k nové úpravě poměrů mezi státem a
církvemi ani první - revoluční - Národní shromáždění, nemůže a nesmí řešení
této otázky dále ještě odkládati zákonodárný sbor, vyšlý ze všeobecných voleb.
Nová úprava
poměrů mezi státem a církvemi myslitelna jest v naší republice jedině jako
zásadní a důsledná odluka církve od státu. Jest to nutný následek přechodu od
monarchického k republikánskému zřízení státnímu. Také všechny státy, které
dosud monarchickou soustavu vystřídaly republikánskou, na příklad: Brasilie,
Mexiko, Portugalsko, provedly jako přímý důsledek svého státního převratu také
odluku církve od státu.
Tato odluka jest
samozřejmou vývojovou nutností i u nás a byla také prohlášena za přední úkol
zákonodárné činnosti republiky již v památném prohlášení naší státní
samostatnosti, vydaném v Paříži dne 8. října 1918.
Z různých soustav
odlukových pokládáme systém francouzský, v podrobnostech ovšem přizpůsobený
konkrétním poměrům našim, za nejvhodnější řešení této otázky.
Navrhujeme, aby
vydán byl zákon, kterým zavádí se v Československé republice odluka církve od
státu. Osnova zákona tohoto jest připojena.
Zákon
ze dne .................... 1920.
o
odluce církve od státu.
Národní
shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Hlava první.
Ustanovení všeobecná.
§
l.
Republika
zaručuje všem státním občanům a obyvatelům svým naprostou svobodu svědomí.
Nikdo není povinen, avšak každý jest oprávněn vyznávati a vykonávati svobodně
jakékoliv náboženství, pokud tím neruší veřejné mravnosti a zákonů.
Okolnost,
vyznává-li kdo nějaké náboženství čili nic, nesmí býti důvodem k omezení jeho
práv, ani býti na překážku dosažení jakýchkoli úřadů, funkcí a hodností ve
státním a občanském životě. Okolnost tato není však také důvodem, aby vymykal
se kdo plnění všeobecných občanských povinností. Majetek, náboženským účelům
sloužící, podléhá stejně jako jiný majetek daním, kněží všech vyznání všeobecné
povinnosti branné. Podmínka, která nabytí nějakého práva činí odvislým od
vyznávání určitého náboženství, pokládá se za nedoloženou.
Zjišťovati
úředně, zda kdo náboženství nějaké vyznává, dovoleno je pouze k účelům
statistickým.
§ 2.
Všecka
náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. Stát nepropůjčuje žádnému
vyznání svého zvláštního uznání; dosavadní rozdíl mezi náboženskými
společnostmi státem uznanými a neuznanými zaniká. Zároveň pozbývají platnosti
ustanoven dosavadních zákonů, jimiž stanoveny podmínky státního uznání
náboženských společností, nebo jimiž náboženským společnostem státem uznaným
dostávalo se jakýchkoli výhod a výsad před těmi, které státem uznány nebyly.
§ 3.
Soukromé
vykonávání náboženského kultu jakéhokoliv náboženství nepodléhá žádnému
obmezení.
Veřejné
vykonávání náboženství podléhá ustanovením zákona shromažďovacího a
spolčovacího a zákona tohoto. Za kultus veřejný považuje se kultus, konaný v
budovách a místnostech, zvláště k tomu určených, jako jsou chrámy, kaple,
modlitebny a pod., dále kultus kdekoli konaný, jehož účastní se více než 20
osob; veřejným kultem ve smyslu tohoto zákona jest vždy vyučování náboženství.
§ 4.
Přečinu,
stihaného tuhým vězením od 1 do 6 měsíců dopouští se ten, kdo násilím nebo
hrozbami snaží se donutiti kohokoliv, aby se účastnil nebo zdržel nějakého
úkonu náboženského, aby se stal členem nebo přestal býti členem nějakého
náboženského sdružení, nebo aby přispíval neb nepřispíval na úhradu nákladů
náboženského kultu.
Shromáždění
náboženská, v mezích zákona konaná, požívají stejné ochrany právní jako jiná
zákonem dovolená shromáždění občanů.
§ 5.
Právní
úprava veškerých poměrů náboženských a církevních na území Československé
republiky děje se výlučně zákony státními, nařízeními a rozhodnutími státních
úřadů, podle zákona vydanými. Jakákoli práva vyznavačů určitého náboženství a
jejich organisaci plynou výhradně z propůjčení státního.
Dnem platnosti
tohoto zákona přestávají předpisy práva kanonického býti platným právem na
území Československé republiky. Republika neuznává rovněž jurisdikce orgánů
církevních, zejména soudnictví kurie římské, a nesmí žádný soudní nebo
administrativní nález orgánů těchto na území republiky býti vykonán.
§ 6.
Republika
neuznává, nevydržuje a nepodporuje žádného náboženského vyznání a kultu. Od 1.
července 1920 nelze pojati do státního rozpočtu položek ku přímé nebo nepřímé
podpoře kteréhokoli náboženského kultu a náboženského vyučování; položky takové
do rozpočtu státního již pojaté stávají se tímto dnem bezúčinnými.
Všecka dosavadní
ustanovení zákonná, jimiž založen byl nárok náboženských společností, jejich
zřízenců, osob duchovních a církevních institucí vůbec na příspěvky z
prostředků veřejných, zejména všecky zákony kongruové se zrušují.
Obce, okresy,
zem, jakož i jiné korporace, nemající rázu výlučně konfesijního, nesmějí
předsevzíti žádného majetkového věnování k jakýmkoli účelům náboženským nebo
církevním, a veškerá dosud učiněná usnesení a převzaté závazky této povahy,
pokud nebyl věnovaný obnos nebo předmět k určenému cíli již spotřebován, jsou
po právu bezúčinné.
§ 7.
Stát,
země, župy, okresy a obce nesmějí prováděti přímo ani nepřímo žádného úkonu
náboženského kultu a to ani tehdy, kdyby oprávnění nebo závazek k tomu lpěl
dosud na majetku, jenž jest jejich vlastnictvím nebo v jejich správě.
Funkce vojenských
duchovních, katechetů, učitelů náboženství a jiných církevních orgánů, přímo ve
státní neb jiné veřejné službě zaměstnaných, přestává.
Officielní účast
státních veřejných orgánů na církevních nebo náboženských úkonech a slavnostech
jest nepřípustná.
Žádnému
náboženskému sdružení nepřísluší zastoupení ve sborech zákonodárných ani v
jakýchkoli veřejných úřadech a korporacích.
Zanikají úplně a
bez náhrady povinnosti i práva osobního i věcného patronátu.
Jmění nadací, jež
zřízeny byly nebo budou pro účely náboženského kultu neb jakékoli jiné účely
církevní, jakož i jmění, určené pro tyto účely v posledních pořízeních,
listinách darovacích a jiných věnováních, budiž upotřebeno pro úkoly sociální
péče, veřejné dobročinnosti, vyučování a výchovy lidové.
Je-li požitek
některé nadace vázán podmínkou vyznávání určitého náboženství nebo účasti na
úkonech bohoslužebných, pokládá se podmínka tato za nedoloženou.
§ 8.
Dosavadní
veřejnoprávní organisace církevní státem se neuznává a zrušuje. Všeliké svazky
a sdružení náboženská jsou svazky soukromoprávními. Občané mohou se k účelům
náboženským a ku provozování kultu sdružovati jedině podle ustanovení tohoto
zákona a v mezích platného všeobecného práva shromažďovacího a spolčovacího.
Veškeré církevní
řády a kongregace na území Československé republiky jsou zrušeny.
Republika
nepřiznává na svém státním území žádných výsad a žádného veřejnoprávního
postavení papežovi, a neudržuje se stolicí papežskou diplomatického spojení.
Není dovoleno,
zahraničním orgánům církevním odváděti jakékoliv dávky a platy (annáty,
interkaláry, sbírky petrského haléře a pod.); obnosy k tomuto cíli určené
propadají ve prospěch státu.
§ 9.
Kněžím
a zřízencům společností a spolků náboženských nelze svěřiti žádné funkce
veřejné správy státní a veřejného vyučování.
Ku vedení a
správě matrik osob narozených a zemřelých jakož i matrik o sňatcích, jednotných
pro všecky občany bez rozdílu jejich náboženského vyznání, příslušný jsou
výhradně státní úřady matriční, které zříditi jest v každé obci jež je sídlem
soudu, jakož i v obcích nad 3000 obyvatel. Úřad matriční může býti spojen s
úřadem obecním. Správce úřadu matričního jest příslušný ku předsevzetí
civilních ohlášek a oddavek podle zákona z 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n.
Podrobné předpisy o zřízení a organisaci státních úřadů matričních a o vedení
jednotných matrik občanských stanoví zvláštní zákon.
§ 10.
Manželství
lze uzavříti platně pouze před státním úřadem k tomu příslušným. Občanům jest
ponecháno na vůli, aby svému takto uzavřenému sňatku požehnati dali také
církevně; duchovni nesmi však církevního obřadu snubního ani církevních ohlášek
předsevzíti dříve, dokud nebylo mu prokázáno, že žadatelé byli již občansky
oddáni.
§ 11.
Veškeré
veřejné vyučování je nekonfesní. Náboženství není ani povinným ani nepovinným
předmětem vyučování na školách veřejných.
Pokud a za jakých
podmínek lze mimo čas vyučování školního propůjčiti školní místnosti k účelům
soukromého vyučování náboženského, stanoveno bude nařízením. Školský zákon
stanoví, pokud ve veřejných školách povinným předmětem vyučovacím jest občanská
morálka.
Není dovoleno
veřejné školy opatřovati ať zevně ať uvnitř náboženskými symboly určité
konfesse a konati v nich jakékoliv úkony náboženského kultu.
§ 12.
Dosavadní
theologické fakulty přestávají býti součástí universit, pozbývají práv a
privilegií universitních fakult a nejsou státem ani vydržovány ani ze státních
prostředků podporovány.
§ 13.
Zřizovati
a udržovati konfesijní školy, jimiž by byly nahrazeny školy veřejné stejného druhu,
není dovoleno. Pokud školy takové již existují, buďtež nejdéle do roka od
účinnosti tohoto zákona proměněny v nekonfesní školy veřejné nebo buďtež,
jsou-li zbytečný, zrušeny.
Náboženské spolky
a sdružení nemohou udíleti a obstarávati jiného vyučování nežli vyučování
náboženství.
§ 14.
Hřbitovy,
jež dosud nejsou vlastnictvím obcí, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona bez
zvláštní náhrady ve vlastnictví a správu obecní. Takto nastalá změna
vlastnictví budiž v pozemkových knihách vyznačena buď z moci úřední neb k
návrhu obce. Zároveň buďtež ve správu obecni odevzdány veškeré fondy a obnosy,
určené k udržování hřbitova a jednotlivých hrobů. Zvláštní konfesijní ráz
hřbitovů zaniká. Hřbitovy, jež při této úpravě objeví se zbytečnými, buďtež
zrušeny.
§ 15.
Veškeré
svátky církevní, vyjímaje neděle, se zrušují a pokládají se v občanském životě
za všední dny. Zákonem mohou stanoveny býti svátky občanské. Občanskými svátky
jsou dosud: 28. říjen, 1. květen a 6. červenec.
§ 16.
Zrušuje
se náboženský ráz přísahy, a to jak přísahy služební, jež nahrazuje se
občanským slibem, tak také přísahy v řízení soudním. Od účinnosti tohoto zákona
nikdo není povinen, podrobiti se přísaze náboženského obsahu, Nařízením vydány
budou podrobné předpisy ku provedení tohoto ustanovení a to bez ohledu na to,
byla-li v tom kterém oboru dosud užívaná forma přísahy zavedena zákonem neb
nařízením.
Hlava druhá.
O provozování veřejného kultu.
§
17.
Veřejný
kultus náboženský může býti provozován buď jednotlivci nebo spolky a to zejména
náboženskými spolky, utvořenými podle tohoto zákona. Účelem těchto náboženských
spolků jest výhradně péče o veřejné konání bohoslužby a o úhradu nákladů s tím
spojených.
§ 18.
Spolky
náboženské zřizují se vždy pro jeden nebo několik obvodů dosavadní správy
církevní. Členy jejich mohou býti jen dospěli státní občané v příslušném obvodu
bydlící. Nikdo nesmí býti členem několika náboženských spolků zároveň. Aby
spolek mohl zahájiti svou činnost, musí míti nejméně 25 zletilých členů.
Kněží nejsou
volitelní do výboru spolku náboženského.
Činnost spolku
spravuje se stanovami, sestavenými podle předpisů platného zákona spolčovacího
a schválenými politickým úřadem II. instance. V názvu spolku a v jeho stanovách
budiž přesně vytčeno, který určitý církevní kultus hodlá spolek vykonávati.
Náboženské spolky
mohou se sdružovati ve svazy.
§ 19.
Náboženské
spolky, jež ustaví se nejpozději do 1. ledna 1922 mají nárok, aby jim k jejich
žádosti státní správou v bezplatné užívání byly odevzdány dosavadní budovy neb
místnosti nezbytně potřebné pro bohoslužbu a pro obydlí kněží, jimi
vydržovaných, jakož i pro výkon bohoslužby nutně potřebné věci movité.
Spolky tyto jsou
povinny odevzdané jim budovy a věci udržovati svým nákladem v řádném stavu,
pojistiti je proti požáru a vloupání a pojistné premie řádně platiti. Ručí
státu za veškerou, na nich kýmkoliv, vyjímaje případy vyšší moci, způsobenou
škodu.
Porušil-li spolek
hrubě tyto své povinnosti, jest státní správa oprávněna, propůjčené budovy a
věci mu odňati.
§ 20.
Náboženské
spolky a jejich svazy mají charakter osob právnických, mohou před soudem
žalovati a býti žalovány, mohou nabývati samostatně za úplatu movitého i
nemovitého jmění.
Způsob původního
nabývání jmění jest však omezen na případy, v jejich stanovách výslovně
vytčené. Zdroje příjmů jejich mohou býti výhradně tyto:
Poplatky ad 2. a
3. uvedené musejí býti předem schváleny politickým úřadem první instance a
uvedeny ve veřejnou známost vyhláškou na budově i uvnitř budovy, kde bohoslužba
se koná.
Všeliká jiná darování
než sub 4. uvedená jakož i testamentární věnování ve prospěch účelů
náboženských jsou bezúčinná; takto věnovaný obnos připadá státu a bude
vynaložen na účely v § 7. určené.
§ 21.
Nejméně
čtvrtinu svých ročních příjmů jest náboženský spolek povinen věnovati na účele
veřejné dobročinnosti a sociální péče a to způsobem, jenž stanoven bude
nařízením.
Přebytky příjmové
ukládány buďtež ve státních úvěrných papírech do reservního fondu, který však
nesmí překročiti čtyřnásobnou roční řádnou spotřebu, počítanou dle průměru
posledních za sebou jdoucích 4 let. Dosáhne-li reservní fond této maximální
výše, jest přebytek věnovati na účele v odstavci prvním zmíněné.
Neodvisle od
tohoto reservního fondu může zřízen býti fond stavební určený i s úroky uložených
do něho kapitálií výhradně ke koupi potřebných nemovitostí nebo ku stavbám a
stavebním opravám. Jmění tohoto fondu budiž ve státních úvěrních papírech
uloženo u státního depositního úřadu.
Nemovitosti,
náboženskými spolky získané, nemohou býti bez výslovného souhlasu státní správy
ani zcizeny ani zatíženy jakýmkoli břemenem nebo jinak znehodnoceny, a
připadají po 100 letech bez jakéhokoli odškodnění ve vlastnictví státu.
§ 22.
Náboženské
spolky povinny jsou veřejně účtovati. Každého roku předloží politickému úřadu
I. instance přesný inventář svého jmění, přesný účet příjmů a vydání za
uplynulý rok a rozpočet na rok příští, vše ve čtverém vyhotovení. Politický
úřad zašle jeden exemplář obci, v níž spolek má své sídlo, aby ho po dobu 8 dnů
vyložila k veřejnému nahlédnutí a vyhláškou uvedla to ve veřejnou známost. Také
politický úřad vyloží stejným způsobem exemplář druhý. Každý občan má právo do
takto vyložených spisů nahlížeti, činiti si z nich opisy a výpisy a podati
úřadu svoje připomínky. Politický úřad první instance předloží pak se svoji
zprávou třetí a čtvrtý exemplář politickému úřadu II. instance a ministerstvu
vnitra. Pokynům a nařízením úředně vydaným jest náboženský spolek povinen se
podrobiti.
§ 23.
Nešetří-li
náboženské spolky povinností, tímto zákonem jim uložených, neb nezachovávají-li
svých stanov spolkových a nebylo-li nápravy docíleno ani úředním napomenutím,
může dle okolností případu politický úřad I. instance potrestati funkcionáře
spolku přiměřenou pokutou, rozpustiti výbor spolkový nebo dáti opomenutý úkon
předsevzíti na útraty spolku. Politický úřad II. instance může spolku odníti
zcela neb z části propůjčené mu jmění státní nebo jeho bezplatné používání, neb
může spolek rozpustiti a jmění jím spravované zabrati. Utvoří-li se do 3 let
spolek nový s týmž účelem, může mu zabrané jmění rozpuštěného spolku zcela neb
z části býti vydáno.
§ 24.
Náboženským
spolkům mohou ve smyslu § 19. nemovitosti a věci movité, pro bohoslužbu
potřebné, býti v bezplatné užívání odevzdány i tehdy, jde-li o spolek jiné
konfese, než která dosud předmětů těchto používala.
Uchází-li se o
propůjčení těchže předmětů zároveň několik náboženských spolků, má přednost
spolek s větším počtem zletilých členů. Po případě mohou předměty tyto, buď
všechny nebo jejich část odevzdány býti dvěma neb několika spolkům v užívání
společné, jež upraví se pak smlouvou, která ku své platnosti vyžaduje státního
schválení.
§ 25.
Neustaví-li
se do 1. ledna 1922 v některém dosavadním obvodu církevním žádný náboženský
spolek ve smyslu tohoto zákona neb nepožádá-li spolek tam se ustavivší v čas o
bezplatné propůjčení budov a věcí bohoslužebných, mohou předměty tyto během
roku 1922 býti za úplatu pronajaty jinému spolku, utvořenému buď podle tohoto
zákona nebo podle všeobecného zákona spolčovacího, nebo i jednotlivci.
Pro tyto spolky a
jednotlivce platí obdobně předpis druhého a třetího odstavce § 19. a ustanovení
o poplatcích a darech v § 20.
Bližší povinnosti
ustanoveny budou smlouvou v každém jednotlivém případě. Smlouvy tyto jsou listinami
veřejnými a exekučními tituly.
§ 26.
Veřejný
náboženský kultus může provozován býti i mimo budovy specielně k tomu určené ve
veřejných shromážděních lidu. Shromáždění tato podléhají plně ustanovením
shromažďovacího zákona.
§ 27.
Úkony,
jež podle § 3. považovati jest za kultus veřejný, jsou vždy každému dospělému
občanu volně přístupné. Děti školou povinné nesmějí se jich však účastniti v
době povinného vyučování školního. Pro přestoupení tohoto zákazu potrestán buď
otec nebo zákonný zástupce dítěte podle předpisů o zanedbání povinné docházky
školní.
Hlava třetí.
O kontrole veřejného kultu.
§
28.
Veřejný kult
podléhá dozoru státních politických úřadů. Jednotlivec nebo spolek, který
zamýšlí předsevzíti nebo dáti vykonati jakýkoli úkon kultu veřejného, jest
povinen učiniti o tom nejpozději 24 hodiny napřed oznámení úřadu
bezpečnostnímu. Kde úkony veřejného kultu konají se pravidelně, stačí učiniti o
tom jediné souhrnné oznámení a oznamovati pak zvláště jen nastalé změny.
Opomenutí tohoto
oznámení trestá se na svolavatelích a pořadatelích shromáždění jako přestupek
zákona shromažďovacího.
Politický úřad
jest oprávněn vyslati do každého náboženského shromáždění svého zástupce.
Zástupce tento zakročí napomenutím, byl-li porušen zákon nebo ohrožen veřejný
klid a pořádek, a může, došlo-li by k činům trestným nebo shromáždění nabylo
rázu politického, shromáždění to rozpustiti.
Bylo-li
shromáždění téže konfese v některé obci takto po dvakráte rozpuštěno, může
politický úřad II. instance učiniti vhodná opatření podle § 23.
§ 29.
Konání
obřadů náboženských pod širým nebem, zejména konání náboženských průvodů,
manifestací, poutí a pod. dovoleno jest pouze po předchozím výslovném svolení
bezpečnostního úřadu, o které třeba žádati v každém jednotlivém případě nejméně
3 dni napřed, a udati přesně, kdy a kde obřad konati se má a kudy průvod bude
se ubírati. Provádění těchto úkonů bez předchozího úředního svolení nebo jeho
překročení trestá se na všech provinilých jako přestupek shromažďovacího
zákona.
§ 30.
Není
dovoleno náboženské odznaky kterékoli církve umísťovati na místech veřejných,
na budovách ať veřejných nebo soukromých, vyjímaje pouze budovy věnované
výslovně účelům kultu a náhrobky na hřbitovech.
§ 31.
Dozoru
správy státní podléhá také vyučování náboženství stejně jako jiný úkon
veřejného kultu. Knihy, jichž pří tomto vyučování má býti používáno, musejí
býti vyučovací správou státní schváleny.
§ 32.
Rovněž
vyučování a výchova budoucích kněží v seminářích, bohosloveckých učelištích a
jiných odborných ústavech podléhá dozoru státní správy vyučovací, jíž náleží
také potvrditi dosavadní a jmenovati nové učitele těchto ústavů, jakož i
approbovati učebnice na ústavech těchto používané. Bezprostřední dozor na tyto
ústavy koná komise, jejímiž členy jsou starosta obce, ředitel nebo profesor
státní střední školy, soudce a úředník finanční, jmenované příslušnými
odbornými ministerstvy.
§ 33.
Není
dovoleno publikovati ať ústně, ať písemně ať tiskem žádná nařízení a projevy
zahraničních činitelů církevních, na př. bully papežské, usnesení církevních
sněmů a pod. bez předchozího výslovného svolení ministerstva vnitra. Rovněž
pastýřské listy a jiné projevy tuzemských církevních autorit nesmějí býti
veřejně ohlášeny dříve než nejméně 8 dní po té, co byl plný jejich obsah sdělen
témuž ministerstvu a jen potud, pokud proti obsahu jejich nebylo námitek.
§ 34.
Aby
někdo mohl konati funkce kněžské, musí vedle průkazu odborné církevní
způsobilosti býti nezávadným i s hlediska státní správy.
Kněz, který
odsouzen byl pro zločin nebo přečin podle všeobecného zákona trestního nebo po
dvakráte pro přestoupení tohoto zákona, může býti výrokem politického úřadu své
funkce zbaven s účinkem, že při odsouzení pro zločin na vždy, při odsouzení pro
jiné zde zmíněné trestné činy po dobu až do 3 let nesmí prováděti úkonů
veřejného kultu náboženského.
Kněží, kteří nově
mají býti uvedeni ve funkci, musejí býti 14 dní předem oznámeni politickému
úřadu, a mohou svoji funkci nastoupiti teprve, nevznesla-li státní správa v
této lhůtě žádných námitek proti nim.
§ 35.
Funkcionáři
církevní, jimž náležeti má vrchní dozor nad kněžstvem a výkonem náboženského
kultu v širší oblasti (děkani, biskupové, arcibiskupové, superintendenti atd.)
mohou býti ustanoveni jen s výslovným souhlasem správy státní.
Hlava čtvrtá.
O vlastnictví jmění dosud církevního a jeho soupisu.
§
36.
Veškeren
a jakýkoli movitý i nemovitý majetek, který až dosud sloužil potřebám
náboženského kultu, kněží, církevních ústavů a vrchností, kapitol, klášterů,
duchovních řádů nebo jakýmkoli jiným účelům církevním, pokud majetek ten není
výhradným vlastnictvím osob soukromých nebo necírkevních osob právnických,
zejména obcí, okresů a zemí, stává se dnem účinnosti tohoto zákona bez jakékoli
náhrady bezvýhradným vlastnictvím republiky.
§ 37.
Majetek
tento budiž do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona podrobně sepsán,
předměty značné ceny majetkové, umělecké nebo historické, zejména bylo-li by se
obávati jejich ztráty nebo poškození, odevzdány buďtež neprodleně do
prozatímního uschování státním úřadům depositním nebo museím.
Osoby, jímž
náleží správa tohoto majetku a bezprostřední dozor nad ním, ručí státu
solidárně veškerým svým jměním za každou jeho ztrátu, poškození nebo zhoršení.
Kdo podnikne cokoliv,
aby majetek tento byl poškozen, zcizen, zatajen, zavlečen pokusu, nebo dopustí
se při správě tohoto jmění hrubé nedbalosti, nebo dá komisi podle § 38. zřízené
nesprávnou nebo neúplnou informaci, bude potrestán pro přečin, ač nejde-li o
skutek podle platných zákonů přísněji trestný, tuhým vězením od 1 do 3 let.
Osoby duchovní, provinivší se proti ustanovení tohoto paragrafu, pozbývají mimo
to nároku na pensi, upravenou v hlavě šesté tohoto zákona.
§ 38.
Ku
provedení inventury povolány jsou okresní komise inventurní, jež zřídí
politický úřad 1. instance z pravidla pro každý okres soudní. Členy této komise
jsou: soudce, který zároveň předsedá, úředník politického úřadu, úředník berní
a starosta obce nebo jeho náměstek. Politický úřad může dle potřeby zříditi pro
jeden soudní okres i více komisí a může také povolati do komise ještě jiné
osoby, zejména potřebné snad znalce.
Také komise sama
může se usnésti na kooptaci dalších členů.
K soupisu jmění,
jež zasahá do několika okresů, může zřízena býti politickým úřadem první nebo
druhé instance nebo ministerstvem vnitra zvláštní komise, složená obdobně z
úředníka soudcovského jako předsedy, úředníka politického, finančního a
starostů nebo jejich náměstků z obcí, v jejichž obvodu komise pracuje.
Veškeré tyto
komise jsou oprávněny, dovolati se pomoci všech veřejných úřadů a orgánů, po
případě i vojenské asistence, a vyslýchati svědky, jejichž výslech má povahu
svědeckého výslechu soudního. Každý úřad i každý občan jest povinen, dáti
komisi neprodleně všecky žádané informace.
§ 39.
Okresní
komise inventurní jsou podřízeny bezprostředně ústřední komisi pro provádění
zákona odlukového, zřízené v ministerstvu vnitra a složené rovnoměrně z
úředníků tohoto ministerstva, ministerstva národní osvěty, spravedlnosti,
financí a sociální péče a ze stejného počtu znalců a odborníků, volených
poslaneckou sněmovnou.
§ 40.
Inventura
budiž skončena okresními i zvláštními inventurními komisemi do 6 měsíců,
inventáře pořízeny v tolika exemplářích, aby mohl jeden býti uložen u
příslušného okresního úřadu, další u politického úřadu I. instance a jeden
zaslán ústřední komisi pro provádění zákona odlukového.
§ 41.
Cenné
papíry buďtež po zápisu do inventáře komisí ihned převzaty, jich převzetí
odevzdateli potvrzeno a buďtež pak neprodleně zaslány ministerstvu financí.
Kupony a jiné výtěžky těchto cenných papírů, dospívající k placení po 6
měsících ode dne účinnosti tohoto zákona, náležejí státu a jest súčtovati je na
účet státního kulturního fondu, který z majetku dosud církevního bude podle §
55. utvořen.
§ 42.
Platy
periodicky odváděné ve prospěch účelů církevních, ať jsou zjištěny na
nemovitostech čili nic, buďtež rovněž zapsány do inventáře i s přesným
označením osob k platu povinných a případné hypothéky, zavázanému pak budiž
komisí sděleno, že od data v prvním odstavci označeného nemůže platů těchto již
platně odváděti dosavadnímu věřiteli, nýbrž bernímu úřadu na účet fondu v § 55.
zmíněného.
§ 43.
Do
inventáře buďtež pojaty i předměty zápisu podrobené, jež ocitly se ať právem či
bezprávně v držení osob třetích, kteréžto osoby jsou povinny, uposlechnouti
příkazů inventurní komise pod následky § 37.
Rovněž buďte
sepsány ony předměty, o nichž není nepochybně zjištěno, že jsou výhradným
soukromým vlastnictvím jednotlivců nebo necírkevních osob právnických; nároky
jež na tyto předměty činí sobě osoby třetí, buďtež v inventáři vyznačeny.
Budovy a předměty
mající cenu uměleckou a historickou buďtež jako takové v inventáři zvláště
vyznačeny.
§ 44.
Kdo
činí sobě vlastnické nároky na předměty do inventáře pojaté, musí žádati do 3
měsíců od zřízení inventáře o jejich uznání centrální komisi odlukovou a nárok
svůj řádně osvědčiti; nebyl-li nárok uznán, může domáhati se jeho uznání vůči
státu pořadem práva. Předměty a hodnoty inventované, jež pocházejí
bezprostředně z darů, dědictví, odkazů neb jiných věnování, uskutečněných v
posledních 30 letech před platnosti tohoto zákona, mohou býti věnovatelem neb
jeho bezprostředními dědici neb descendenty v přímé linii do roka od zřízení
inventáře u téže centrální komise požadovány zpět; v případě neuznání nároku
lze nastoupiti vůči státu pořadem práva.
Hlava pátá.
O užití bývalého jmění církevního.
§
45.
Význačné
kathedrály a budovy obzvláštní ceny umělecké a historické prohlášeny budou
majetkem národním. Stát podrží je ve své vlastní správě a použije jich k účelům
přiměřeným jejich celonárodnímu významu.
§ 46.
Ostatní
chrámy, kaple, modlitebny a jiné budovy bohoslužebné i se vším k výkonu
veřejného kultu nezbytně potřebným zařízením, jakož i budovy nebo jejich části,
jichž nutně je třeba k ubytování kněží, kazatelů a jiných vykonavatelů kultu,
postoupeny budou ve formě precaria státem bezplatně náboženským spolkům, jež
utvoří se podle tohoto zákona do 1. lednů 1922 (§ 19.). Mimo případ právě
uvedený mohou býti tyto předměty ve smyslu § 15. pronajatý jiným spolkům nebo i
jednotlivcům k účelu vykonávání veřejného kultu.
§ 47.
Budovy
a místnosti nutně potřebné ku výchově, vzdělání a ubytování kněžského dorostu
mohou po dobu 10 let od účinnosti tohoto zákona býti i s potřebným vnitřním
zařízením a učebnými pomůckami státem bezplatně propůjčeny náboženským spolkům
neb jejich svazům o to za podmínek § 19., bude-li o propůjčení toto požádáno
nejpozději do 1. ledna 1922. Místností takto postoupených nesmí však býti bez
výslovného svolení správy státní užíváno pro žádný účel jiný, zejména ne ke
schůzím a projevům rázu politického. Každé zneužití, jakož i zanedbání
povinností řádné správy (§ 19.) má za následek odnětí propůjčených budov a
místností i jejích zařízení.
§ 48.
Státní
správa může budov a místností, jež propůjčeny byly ať bezplatně ať za úplatu ku
vykonávání náboženského kultu, z vážných důvodů použíti sama neb propůjčiti je,
pokud tím výkon kultu, k němuž byly propůjčeny, není rušen, také k jiným vážným
účelům občanským na př. ku konání občanských shromáždění, účelům vzdělávacím,
uměleckým a pod.
§ 49.
Budovy,
jichž k účelu v předešlém paragrafu uvedenému nebude zapotřebí, užity budou,
pokud jsou k tomu způsobilé, k účelům sociální péče, zejména péče o mládež, k
účelům lidového vzdělání, vyučování, ku zřízení museí a pod. a mohou býti
odevzdány za tím účelem v bezplatné užívání obcím, okresům nebo jiným
korporacím ať veřejným ať soukromým. Budovy, kterých způsobem právě uvedeným
použíti nelze, mohou býti použity jakýmkoli jiným vhodným způsobem a za tím
účelem pronajaty neb i prodány. Docílený výtěžek plyne do fondu, zřízeného
podle § 55.
§ 50.
Způsobem
v předešlém paragrafu uvedeným bude naloženo také s budovami, které byly sice
určeny pro účely kultu, ale kterých z jakékoli příčiny pro účely kultu po dobu
jednoho roku nebylo použito anebo ohledně nichž bezplatné propůjčení státem z
jakékoliv příčiny přestalo.
§ 51.
Movitosti
značné ceny umělecké nebo historické buďtež odevzdány do musei a veřejných
sbírek. Musea k tomu čili mohou býti zřízena také z budov chrámových, jichž se
nepoužívá pro účely kultu.
Umělecky,
historicky a literárně cenné sbírky a knihovny, jež byly ve vlastnictví a
správě církevní, buďtež zachovány; stát podrží je buď ve své správě vlastní neb
odevzdá je ve správu jiným veřejnoprávním korporacím, po případě přičlení je
jako celky jiným obdobným zřízením.
§ 52.
Hospodářské
budovy, pozemky, lesy, zahrady a jiné statky, průmyslové a jiné závody se svým
živým i mrtvým inventářem, jež byly dosud majetkem církevním, nejsou předmětem
ani bezplatného postoupení ani pronájmu ve smyslu tohoto zákona. Tento majetek
odevzdán bude ve správu pozemkového úřadu Československé republiky, aby jim
naložil ve smyslu zákona o zabrání velkého majetku pozemkového ze dne 16. dubna
1919, č. 215 sb. zák. a nař. a dalších zákonů o reformě pozemkové. Výtěžek z
tohoto majetku a z jeho realisace docílený plyne do fondu, zřízeného podle §
55.
§ 53.
Vlastnictví
nemovitostí i předmětů movitých užívaných dosud pro účely kultu, jež dosud
vlastnicky náležejí obcím, okresům, zemím, necírkevním korporacím nebo
jednotlivcům, zůstává nezměněno. Jest právem vlastníka těchto předmětů, aby
podržel je ve své správě vlastni neb aby je zcela nebo z části, buď bezplatně
nebo za úplatu, odevzdal v užívání jednomu nebo několika náboženským spolkům,
jiným korporacím nebo jednotlivcům za účelem vykonávání náboženského kultu neb
i za účelem jiným. Také v tom případě, užívá-li se takových budov a věcí pro
kultus, není vyloučeno, aby vlastník, pokud tím neruší se provozování kultu, k
němuž byly propůjčeny, užil jich nebo dal užíti zároveň i jiným přiměřeným
způsobem pro necírkevní účely občanské.
§ 54.
Ústřední
komise pro provádění odlukového zákona (§ 39.) dozírá na přesné provádění
tohoto zákona, zejména na správu veškerého dosud církevního jmění, a stanoví za
souhlasu vlády podrobná pravidla a řády ku provádění tohoto zákona. Komise tato
může jednotlivými úkony pověřiti orgány státní správy, komise inventurní nebo
zříditi ku provádění potřebných úkonů zvláštní orgány a zřízence.
§ 55.
Z
majetku dosud církevního a jeho důchodů, pokud majetku toho nebude užito k
bezprostřednímu provozování kultu, k úhradě pensí ve smyslu tohoto zákona pokud
dále nebude vindikován podle § 44. třetími osobami nebo jinak podle tohoto
zákona specielním způsobem použit, zřízen bude státní kulturní fond, spravovaný
společně ministerstvem národní osvěty a ministerstvem sociální péče. Z fondu
tohoto podporovány budou všecky společnosti a občanské instituce, zabývající se
vzděláváním, výchovou a mravním povznášením lidu a úkoly sociální péče, ať jsou
to společnosti a instituce náboženské či nenáboženské. Pro stanovení poměru, v
jakém se jim podpory ze státního kulturního fondu má dostati, směrodatným jest
jejich kulturní význam ve státě, rozsah a povaha jejich činnosti a podniků,
počet jejich členů a jiná účelná data statistická, vhodným způsobem opatřená.
Obě jmenovaná ministerstva výdaji společným nařízením statut státního
kulturního fondu, v němž podmínky udělení a podržení subvence, jakož i pravidla
o poměru, v němž různým společnostem a institucím podpory této se dostává,
podrobně budou stanovena.
Hlava šestá.
O pensích kněží a řeholníků.
§
56.
Kněžím
oněch dosavadních náboženských společností, jimž dostávalo se dosud subvencí na
základě státního rozpočtu republiky, kteří vyhovují podmínkám níže uvedeným,
dostane se pensí z prostředků státních. Pense tato nesmí v žádném případě býti
vyšší nežli kongrua dosavadními zákony stanovená. Podmínky dosazení pense jsou:
a) státní občanství Československé republiky,
b) dokonaný 45. rok věku,
c) zaměstnání po dobu nejméně 15 let v činné duchovni
správě,
d) aktivní účast v této správě v den 28. října 1918, při
čemž suspense z úřadu z důvodů republikou neuznávaných není překážkou,
e) plná státní a občanská zachovalost jež však neruší se
odsouzením pro delikty politické před 28. říjnem 1918 nebo později v cizině,
f)
nedostatek vlastních
prostředků existenčních,
g) motivovaná a doklady opatřená žádost o přiznání
pense, kterou podati jest do roka od účinnosti tohoto zákona u politického
úřadu II. instance.
§ 57.
Z
majetku klášterů a řádů církevních podle tohoto zákona zrušených zabezpečena
budiž ve formě pense výživa bývalým jejich členům, kteří tohoto členství
pozbyli tímto zákonem nebo dřívějším vyloučením z kláštera nebo řádu z důvodů
republikou neuznávaných, vyhoví-li tyto osoby podmínkám předešlého paragrafu lit.
a), b), e), f) a g). Pense tato však nesmi býti vyšší nežli pense kněze
přibližně stejného věku a vzdělání.
Bývalí členové
klášterů a řádů církevních, kteří byli v posledních 15 letech před účinností
tohoto zákona z těchto církevních korporací vyloučeni z důvodů, kterých státní
správa neuznává, a jsou občany Československé republiky, mají bez ohledu na to,
dosáhnou-li pense čili nic, právo, aby se domáhali z majetku v tomto paragrafu
zmíněného do 3 let od účinnosti tohoto zákona náhrady způsobené jim škody.
Náhradu tuto žádati jest u ústřední komise (§ 39.), nebyla-li náhrada přiznána
vůbec nebo v požadované výši, lze do měsíce od doručení příslušného rozhodnutí
domáhati se vůči státu uznání tohoto nároku pořadem práva.
§ 58.
Také
osobám nekněžským, které existencí svou byly odvislé od podniků a zřízení
církevních, jako jsou kostelníci, zvoníci, dozorci chrámoví, hrobníci zrušených
hřbitovů a pod., a které provedením tohoto zákona na další existenci své jsou
ohroženy, dostane se, pokud nelze jim přikázati jiného vhodného zaměstnání a
pokud vyhovují obdobně podmínkám § 56., přiměřené pense.
§ 59.
O
žádostech za přiznání pense rozhoduje politický úřad II. instance, z jehož
rozhodnutí možno odvolati se k ministerstvu vnitra, které rozhodne,
vyslechnuvši ústřední komisi pro provádění odlukového zákona.
Pense takto
upravená jest po dobu jednoho roku provisorní; po uplynutí tohoto roku může
každý, kdo pense požívá, žádati do 6 měsíců o její novou úpravu. O žádosti této
rozhodne se stejným řízením jako o žádosti původní. Nebyla-li žádost o novou
úpravu v čas podána, nebo bylo-li o mí rozhodnuto, jest pense definitivně
určena.
Změnily-li se
později podstatným způsobem poměry osoby pense požívající, může i definitivně
ustanovená pense z moci úřední býti modifikována.
§ 60.
Nárok
na pensijní zaopatření mají také rodiny osob dle předešlých ustanovení k pensi
oprávněných a to podle zásad všeobecně platných pro pensijní zaopatření
státních úředníků a zřízenců, avšak s tou úchylkou, že i ženy kněží formálně
neoddané a jejich děti nemanželské mají stejný nárok, jakoby byly žily, pokud
se týče se zrodily, v řádném manželství.
§ 61.
Bližší
předpisy o výši pensí a zaopatřovacích požitků podle tohoto zákona, o způsobu
jejich výplaty, jakož i o řízení, jímž pense tato se ustanovuje, vydány budou
vládním nařízením.
§ 62.
Nárok
na pensi se ztrácí soudním odsouzením pro zločin nebo jiný trestný čin spáchaný
z pohnutek nízkých a nečestných, dále odsouzením pro přečin nebo dvojím
potrestáním pro přestupek podle tohoto zákona. Naproti tomu nepozbývá těchto
nároků občan, nad nímž vyřkl jakýkoliv trest orgán, který není úředním orgánem
republiky.
Kdo pense podle
tohoto ustanovení pozbyl, může o ni žádati znova jen tehdy, pominuly-li podle
platných zákonů následky spáchaného trestního činu nebo byly-li následky ty v
cestě milosti prominuty.
Hlava sedmá.
Ustanovení trestní a závěrečná.
§
63.
Přečinu
se dopouští, a potrestán buď tuhým vězením od 6 měsíců do 2 let, ač nejde-li o
čin přísněji trestný, ten kdo:
a)
při správě majetku ku
provozování kultu svěřeného dopustí se hrubé nedbalosti, z níž vzešla neb
vzejíti mohla značná škoda na majetku neb osobní bezpečnosti,
b)
vědomě nebo z hrubé
nedbalosti, avšak bez podvodného úmyslu, proti předpisům §§ 21. a 22. nesprávně
disponuje příjmy náboženského spolku, nešetří ustanovení tam obsažených a
zejména dopustí se nesprávnosti při sestavování inventáře, účtů a rozpočtů,
c)
bez předchozí státní
sankce, normované v § 33., publikuje nařízení a projevy tam uvedených vrchností
církevních;
d)
místností určených
náboženskému kultu, ubytování neb výchově náboženských funkcionářů nedovoleným
způsobem použije ku konání schůzí a projevů rázu politického,
e)
koná veřejně (§ 3.)
kněžské funkce náboženského kultu nebo funkce duchovní správy, nezískav k tomu
státního souhlasu podle §§ 34. a 35.
§ 64.
Kněz,
který vykoná církevní oddavky bez průkazu, že snoubenci byli již občansky
oddáni (§ 10.), vinen jest přestupkem a potrestán budiž soudem vězením od 14
dnů do 6 neděl.
§ 65.
Všeliká
jiná přestoupení tohoto zákona, pokud není v jednotlivých případech jinak
nařízeno, stíhají se jako přestupky politické peněžitou pokutou od 100 K do
3000 K.
§ 66.
Trestní
ustanovení dosavadních zákonů, jimiž představám náboženským, církevním
funkcionářům, naukám, zařízením a obyčejům dostávalo se výsadní právní ochrany,
jsou zrušena. Trestní ochrana zájmů náboženských přípustna jest jen v mezích
všeobecných zákonných ustanovení, jimž téže ochrany dostává se i jiným obdobným
zájmům občanským.
§ 67.
Zákon
tento nabývá účinnosti dnem svého vyhlášení.
Provésti jej
ukládá se vládě.
Navrhujeme, aby
předloha tato přikázána byla výboru ústavnímu; nebude-li zřízen zvláštní
ústavní výbor, budiž přikázána výboru právnímu.
Zvláštního návrhu
o finanční úhradě není u této předlohy zapotřebí, poněvadž její provedením
státu nová břemena nevzejdou, naopak škrtnutím náboženského budgetu velmi
značné výlohy budou ušetřeny. Mimo to získá stát značných prostředků zabráním
jmění, jehož po odluce ku provozování kultu nebude zapotřebí. Náklady spojené s
provedením tohoto zákona budou nepoměrně menší nežli kolik vynakládal stát na
účely kultu a náboženského vyučování před provedením odluky. Po stránce
finanční tudíž provedení tohoto návrhu nic nepřekáží.
V
Praze dne 26. května 1920.
Dr. Th. Bartošek,
František Houser, Landová-Štychová, Fr. Zeminová, Emil Špatný, Jind.
Trnobranský, Tučný, Sladký, Slavíček, Sajdl, Luďka Pechmanová, Václav Draxl,
Buříval, Anna Sychravová, Borovszký Géza, Surányi Lajos, Štefan Darula, A.
Hvizdák, Dr. Ant. Uhlíř, Laube Rudolf, Dr. Boh. Vrbenský, Igor Hrušovský, Jan
Hrizbyl, Josef Netolický, Dr. Franke, V. Drobný, Langr, Stříbrný, Dr. V.
Charvát, Josef Teska, V. Kříž, Jaroslav Rouček.
Příloha
k tisku č. 1.
Rozpočet
o finančním dosahu této osnovy (§ 41. ústavní listiny) je tento:
V obou prvých
rozpočtech republiky na r. 1919 a 1920 určeno je přímo na potřeby kultu:
1919 -
římsko-katolického 16,502.602˙- Kč // evangelického 3,244.400˙- Kč //
řecko-katolického 400.000˙- Kč // úhrnem 20,147.002˙- Kč
1920 -
římsko-katolického 20,247.583˙- Kčs // evangelického 4,554.977˙- Kčs //
řecko-katolického 5,160.209˙- Kčs // úhrnem 29,962.769˙- Kčs
Na fakulty mimo
svaz universitní (fakulty theologické) zařazeno jest mimo to do rozpočtu na r.
1919 240.954 Kč, na r. 1920 683.498 Kč. K tomu připočísti bylo by výlohy
náboženského vyučování na školách, platy kurátů vojenských, platy duchovních v
jiných státních a veřejných ústavech, jež v dosavadních položkách zahrnuty
nejsou a jež také v rozpočtu státním nejsou podrobně specifikovány, jež však
převyšuji jistě ročně 23 mil. korun.
Tyto náklady na
kultus ať přímo ať nepřímo vynakládané mají tendenci příkře vzestupnou. Již r.
1920 stouply oproti r. 1919 o plných 41.03 %! Že vzestup tento pokračoval by
ještě dále, tomu nasvědčují jednak zákony o zvýšení kongruy duchovni na př.
zákon z 9. dubna 1920, č. 246 sb. z. jímž kongruy římsko-katol. duchovních
zvýšeny na osobu o 1200 K ročně, jednak § 124. ústavní listiny o rovnosti všech
náboženských vyznání před zákonem, jehož logickým důsledkem jest, že nárok na
státní podporu, jaké dosud dostávalo se pouze třem shora uvedeným církvím, měly
by nyní též všecky ostatní dosud existující nebo nově se tvořící církve (na př.
církev československá) a že by také nekatolické církve subvencovány býti musely
procentem o mnoho vyšším oproti církvi římsko-katolické, nežli dálo se ve dvou
shora citovaných státních rozpočtech republiky.
V jak drastickém
nepoměru je tento náklad na kultus k ostatním položkám rozpočtovým, ukazuje
faktum, že v rozpočtu na r. 1919 na obecné školství zařaděna položka
16,669.335.- Kč, na lidovou výchovu dokonce jen 418.000.- Kč, na veškero umění
(výtvarné, ochranu památek, musejnictví, hudby, výpravné umění a písemnictví)
3,965.494˙- Kč, celkem tedy na tyto tři významné obory dohromady 21,052.829 Kč
tudíž značně méně nežli bylo téhož roku vynaloženo přímo a nepřímo na
náboženský to kultus!
Provedení odluky
církve od státu tyto ohromné a stále stoupající náklady na kultus z odpadnou a
uvolní se ve státním rozpočtu pro úlohy důležitější a občanskému celku
prospěšné. Provedením odluky však stát nejen uspoří tyto velmi značné a
naprosto neproduktivní effektivní výdaje, nýbrž získá ve svoji disposici i
ohromný majetek mrtvé ruky, jehož ku provozování náboženského kultu nebylo a
není vůbec zapotřebí. O přesné ciferní výši tohoto majetku poskytne náležitý
obraz teprve jeho inventura, touto osnovou (§ 37. a násl.) navržená. Pokud by
šlo jen o majetek pozemkový, jenž s výkonem náboženství nemá naprosto čeho
činiti, budiž uvedeno, že jen v Čechách dosud patří církvím a "zbožným
nadacím" 150.395 ha půdy (z toho duchovním řádům 56.395 ha), na Moravě jen
větší statky církevní činí úhrnem 86.951 ha (z toho duchovní řády drží 20.386
ha), ve Slezsku jen pozemkový majetek biskupství Vratislavského, řádu německých
rytířů a řádu maltezského zaujímá 52.906 ha. K tomu přičísti bylo by další
majetek nemovitý, budovy, průmyslové závody a jmění movité. I když se uváží, že
podle této osnovy odlukového zákona budovy kostelní a obytné jakož i movitosti,
pokud jsou nutný ku výkonu bohoslužby, mají býti bezplatně dány v užívání podle
téže osnovy utvořeným náboženským spolkům, bude odlukovým zákonem zajisté
mnohem více než jedna miliarda korun neproduktivního dosud jmění mrtvé ruky
získáno pro všeužitečné úkoly vnitřní kolonisace, sociální péče, lidové výchovy
a pod.
Oproti tomu
náklady, jichž vyžádá si provedení tohoto zákona, jsou mizivě nepatrné. Úkony
administrativní, ku provedení zákona nutné (inventura dosavadního církevního
jmění, projednání stanov náboženských spolků, odevzdání jim nutného nemovitého
a movitého jmění k úkonům bohoslužebným, úřední dozor na činnost těchto spolků
atd.) mohou vykonány býti dosavadními úřady a jejich personálem, aniž by bylo třeba,
personál tento k tomu konci rozmnožiti; novým břemenem bude pouze náklad na
zřízení a udržování občanských úřadů matričních (§ 9. osnovy) a náklad na pensi
osobám duchovním a existenci od dosavadního církevního zřízení odvislým podle
šesté hlavy této osnovy; tyto náklady však při účelné úpravě příslušných
položek nedostoupí z daleka ani polovice obnosů dnes na kultus vynakládaných a
mimo to, pokud jde o pense, budou se náklady ty rok od roku zmenšovati, až
vymizí vůbec. Náklady úřadů matričních, jež ostatně lze vhodně spojiti s úkony
nižších úřadů a orgánů administrativních, mohou takto podstatně býti
zredukovány, pokud se týče, zcela nebo z části přeneseny na nižší správní celky
(obce, okresy). To upraviti jest ostatně úkolem zvláštního zákona, který v § 9.
osnovy je vyhrazen.
Dr. Th. Bartošek.