listopad 1992

NÁVRH ZÁSAD ZÁKONA O MAJETKOVÉ RESTITUCI CÍRKVÍ, NÁBOŽENSKÝCH SPOLEČNOSTÍ A NÁBOŽENSKÝCH CHARITATIVNÍCH ORGANIZACÍ

Zásada č. 1

Tento zákon upravuje zmírnění následků některých majetkových křivd církví, náboženských společností a náboženských charitativních organizací, které jim vznikly na základě občanskoprávních úkonů, správních a jiných aktů učiněných v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 (dále jen "rozhodné období") v rozporu se zásadami demokratické společnosti.

Majetková restituce církví a náboženských společností je předvídána v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, její předpoklad lze dovodit rovněž ze zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Také při přípravě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,podle něhož jsou oprávněnými osobami pouze osoby fyzické nikoli právnické se počítalo s přijetím zvláštního restitučního zákona pro majetek církví a náboženských společností.

Zásada č. 2

Zákon se vztahuje na:

a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond anebo do něj náleží a rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen "půda"), a rybníky;

b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které patří k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků;

c) obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě anebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků;

d) ostatní stavby a pozemky;

e) movitý majetek, pokud existuje a je-li oprávněné osobě známo, kde se nachází. Pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právními vztahy k uvedenému majetku zvláštními předpisy.

Předmětem úpravy je zmírnění následků majetkových křivd. Půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, určuje především zákon č. 53/1966 Sb. o ohraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb. a vyhlášky č. 36/1987 Sb. a půdu, která tvoří lesní půdní fond určuje zákon č. 61/1977 Sb. o lesích. Tato zásada vymezením majetku navazuje na zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb. Písm. d) se vztahuje na pozemky v intravilánu. Jako z.č. 87/1991 Sb. analogicky upravuje i restituci movitého majetku.

Vymezení vztahu tohoto zákona k dalším právním předpisům vyhází z principu, že prioritu má úprava v tomto zákoně. Teprve, pokud tento zákon nestanoví jinak, platí subsidiárně jiné právní předpisy. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat např. vztah tohoto zákona k zákonu č. 229/1991 Sb., zejména pokud jde o ustanovení o pozemkových fondech a pozemkových úpravách.

Zásada č. 3

Oprávněnými osobami jsou:

a) církve a náboženské společnosti včetně jejich částí s právní subjektivitou, které mají sídlo na území České republiky a kdykoli v rozhodném období zde působily za základě státem uznaného statusu církve nebo náboženské společnosti,

b) česká katolická charita, diakonie církví uvedených pod písm. a), Armáda spásy jako právní nástupci odpovídajících subjektů působících na území ČR k 25.2.1948,

c) Náboženská matice jako právní nástupce sloučených náboženských fondů českého a moravskoslezského,

jejichž majetek vymezený v zásadě č. 2 přešel na stát nebo na jiné právnické osoby v rozhodném období způsobem uvedeným v zásadě č. 5.

Okruh osob oprávněných domáhat se vydání věci, popřípadě poskytnutí finanční náhrady,je vymezen taxativně, tj.církve a náboženské společnosti, které vyvíjely činnost na území ČR kdykoli v rozhodném období, tj. mezi 25.2.1948 a 1.1.1990, jako státem uznané právní subjekty včetně jejich organizačních složek s právní subjektivitou. Co se týče České katolické charity a diakonií církví, jde o organizace, které plnily jednu ze základních činností církví a náboženských společností, tj. charitativní činnost, ale měly samostatný status oddělený od církví a byly samostatnými právními subjekty. Armáda spásy neexistovala jako státem uznaná církev nebo náboženská společnost, ale její činnost byla organickým spojením náboženské a charitativní práce. U oprávněných osob uvedených pod písm. b) a c) je pro přesnost zdůrazněna právní kontinuita.

Náboženská matice ve svém původním poslání spravovala a hospodařila se sekularizovaným majetkem římsko-katolické církve ve prospěch církve. Tak např. tzv. matiční kláštery dávala k dispozici některým nemajetným řádům, zřizovala nové fary a patronátně i majetnicky udržovala stavebně i provozně některé kostely. Měla také vlastní majetek, z jehož výtěžku zabezpečovala správu, údržbu vlastních klášterních budov, far a kostelů. Zařazení Náboženské matice do návrhu zákona jako oprávněné osoby sleduje cíl znovuzískání matičních klášterů, které do roku 1950 používala církev, a navrácení lesů a zemědělské půdy. Ke sloučení fondů a přejmenování na Náboženskou matici došlo podle vyhlášky SÚCV č. 352/1950 Ú.l. resp. úředního sdělení SÚVC zveřejněné v č. 158 Ú.l. II z 11.101951.

Zásada č. 4

1) Povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkou

a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka však neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990,

b) cizích států

2) Osobou, která věc podle předchozího odstavce drží, se rozumí:

a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k věci ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky nebo ve vlastnictví České republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání,

b) u ostatních věcí jejich vlastník.

Jestliže věci přešly do vlastnictví obce, má oprávněná osoba právo na vydání věci podle tohoto zákona vůči obci.

Povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu nebo jiné právnické osoby, které ji získaly za okolností uvedených v zásadě č. 5, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto věcem.

Povinná osoba je povinna s nemovitostmi i movitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.

Pro povinné osoby je rovněž zaveden stejný režim jako u zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Povinnými osobami jsou tedy nejen stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona věc drží, ale i fyzické osoby včetně osob blízkých, které získaly oprávnění s věcí nakládat za okolností, které nezakládají nárok na ochranu takového práva. Za účelem obejití předpisů a jejich možných důsledků mohla taková osoba věc převést na jinou sobě blízkou osobu (vymezení pojmu blízká osoba viz § 116 občanského zákoníku). I z těchto osob činí zákon osoby povinné.

Vlastnictví obcí je vymezeno zejména zákonem ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Obec je však právnickou osobou, a je proto považována za povinnou osobu.

Zásada č. 5

Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti a movitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku:

a) smlouvy o darování věci uzavřené dárcem v tísni,

b) kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek,

c) odmítnutí dědictví v pozůstalostním řízení uskutečněného v tísni,

d) vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila k účelu, pro který byla vyvlastněna,

e) vyvlastnění bez náhrady,

f) znárodnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady,

g) převzetí věci bez právního důvodu,

h) politické perzekuce nebo postupu porušujícího všeobecně uznávaná lidská práva a svobody,

i) odevzdání do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů,

j) odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,

k) odnětí vlastnického práva k nemovitostem v chráněné oblasti Pražského hradu postupem podle nařízení vlády č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, a vyhlášky Ústředního národního výboru hl. m. Prahy z 3.8.1955 uveřejněné v č. 27 Sb. nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hl. m. Prahy,

l) neoprávněného nakládání a majetkových převodů Náboženskou maticí.

Zmírnění majetkových křivd spočívá především v povinnosti vydat věc na žádost oprávněné osoby. Jde zejména o případy, kdy půda byla odnímána bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, dále podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Věci byly též odnímány v důsledku politické perzekuce bez právního titulu a postupem porušujícím všeobecně uznávaná lidská práva a svobody. Navrhuje se tedy vydat věci i v těchto případech.

Zásada č. 6

Věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.

Sjednala-li povinná osoba před tímto dnem smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu týkající se této nemovitosti, uzavře se dohoda o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy.

Při prosazování nároku jsou dotčené orgány státní správy a právnické, na které přešlo vlastnické právo nebo užívací právo, povinny poskytnout tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou osobou, pomoc, zejména tím, že jí poskytují výpisy z evidence a kopie listin, jakož i jiné prostředky, které mohou přispět k objasnění věci.

Rozhodující pro vydání věci je stav, ve kterém se věc nalézala ke dni doručení výzvy k vydání věci. Pokud před tímto dnem sjednala ohledně vydávané věci povinná osoba nějakou smlouvu, bude nutné uzavřít dohodu, zda oprávněná osoba přejímá práva a závazky z této smlouvy, nebo zda vůbec k takové smlouvě nepřistupuje. V zásadě je zdůrazněna povinnost státních orgánů a ostatních osob poskytnout součinnost při prosazování nároku.

Zásada č. 7

Pozemky nebo jeho části nelze vydat v případě, že

a) k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání, s výjimkou případů, kdy bylo toto právo zřízeno za okolností uvedených v zásadě č. 8,

b) pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn stavbou zkolaudovanou podle stavebních předpisů; pozemek lze vydat, jestliže stavba nebrání církevnímu využití pozemku,

c) na pozemku byla zřízena zahrádkářská nebo chatová osada,

d) na pozemku jsou tělovýchovná a jiná sportovní zařízení.

V případech uvedených v předchozím odstavci se oprávněné osobě převedou bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly původní pozemky, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.

V případě, že podle zvláštních předpisů došlo po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby k omezení užívání pozemku tím, že pozemek nebo jeho část je určen pro obranu státu nebo je určen pro těžbu nerostů nebo se stal podle zvláštní předpisů součástí lesního půdního fondu v národním parku nebo je na území státní přírodní rezervace, chráněného naleziště, chráněného parku, chráněné zahrady, chráněné studijní plochy, pásma hygienické ochrany vodních zdrojů prvního stupně nebo chráněného přírodního výtvoru, anebo jsou významným krajinným prvkem, je na vůli oprávněné osoby, zda bude vyžadovat vydání původního pozemku nebo převod jiného pozemku ve vlastnictví státu. Pokud oprávněná osoba požádá o vydání jiného pozemku, postupuje se podle předchozího odstavce.

Stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají. Oprávněné osobě se za ně poskytne finanční náhrada.

Věc, která je prohlášena za národní kulturní památku lze vydat se závazky vyplývajícími ze zákona upravujícího správu a ochranu kulturních památek.

V této zásadě je upraveno vyrovnání mezi oprávněnou osobou, státem a ostatními osobami, které nakládaly v rozhodném období s věcmi podléhajícími režimu tohoto restitučního zákona. Tato právní úprava chrání taxativní úpravou právní vztahy, kdy nelze vydat pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, pokud se tak ovšem nestalo v rozporu s právním řádem, nebo který byl po převzetí státem nebo jinou právnickou osobou zastavěn nebo na něm vznikla zahrádkářská nebo chatová osada, nebo je na něm vybudováno tělovýchovné a sportovní zařízení. Rovněž nelze vydat věc, která přestavbou ztratila svůj původní charakter. Zásada umožňuje nevydat i pouze část pozemku. Znamená to, že v konkrétním případě může dojít k fyzickému rozdělení pozemku na dvě i více částí (pokud to povaha věci připouští). K provedení geometrického oddělení bude nutné přizvat příslušné středisko geodézie. V případě nemovitostí, které jsou vyhlášeny za národní kulturní památku, lze je vydat se závazky vyplývajícími z obecné právní normy, která upravuje správu a ochranu kulturních památek.

Zásada č. 8

Na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k věci ve vlastnictví nebo v osobním užívání fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, které ji získaly za okolností uvedených v zásadě č. 5, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k této věci. Návrh musí být uplatněn do 12 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak právo zaniká.

Fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle předchozího odstavce, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na náhradu nákladů účelně vynaložených na udržování věci. Nárok se uplatňuje u příslušného orgánu státní správy.

Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na udržování věci, kterou uhradil fyzické osobě podle věty první.

Nárok na vrácení věci, která je ve vlastnictví nebo v osobním užívání fyzické osoby, jež ji nabyla od státu za podmínek neoprávněného zvýhodnění nebo v rozporu s právním řádem, může oprávněná osoba, tj. původní vlastník, uplatnit návrhem u soudu podaným do 12 měsíců od dne účinnosti zákona. V těchto případech se provede finanční vypořádání mezi fyzickou osobou a původním vlastníkem prostřednictvím státu.

Zásada č. 9

Nárok na vydání nemovitosti podle zásady č. 2 bod a) až c) uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti.

Dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaném ve správním řízení. Rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody přezkoumá na návrh účastníka soud. Jestliže ani soud dohodu neschválí, vrátí věc pozemkovému úřadu k novému rozhodnutí ve věci.

Nedojde-li k dohodě podle 1. odstavce této zásady, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.

Pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků. Rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumá na návrh účastníka soud.

Pozemkové převody budou realizovány na základě správního rozhodnutí pozemkového úřadu. Dohody o jiných nemovitostech podléhají registraci notářství (viz zásada č. 11). Pozemkový úřad rozhoduje ve správním řízení, tj. podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Návrh učiněný oprávněnou osobou musí tedy splňovat zejména náležitosti § 19 správního řádu. I na další postup pozemkového úřadu se použijí ustanovení správního řádu. Výzva oprávněné osoby povinné osobě musí splňovat zejména náležitosti právního úkonu podle hlavy čtvrté části první občanského zákoníku. Obdobně i dohoda uzavřená mezi oprávněnou a povinnou o vydání nemovitosti. Přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) ve věci soudem je podle platné úpravy (podle občanského soudního řádu). K otázce pojmu věcné břemeno obč. zákoník § 151 n - p.

Zásada č. 10

Nemůže-li oprávněná osoba jednoznačně prokázat svůj nárok výpisem z úřední evidence, zapíše ji pozemkový úřad jako domnělého vlastníka.

Na základě žádosti domnělého vlastníka pozemkový úřad svým rozhodnutím může uznat vlastnictví k pozemkům, porostům a jinému majetku této osobě, jestliže domnělý vlastník:

a) předloží rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnická práva, doklad o smlouvě nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou nebo jejím právním předchůdcem, nedošlo-li k právně účinnému převodu jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo evidence nemovitostí,

b) prokáže, že ve skutečnosti došlo k dělbě užívání nemovitostí mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemků, a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předepsaný úřední postup,

c) prokáže, že sám nebo jeho právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit, protože buď nebylo realizováno zápisové řízení, nebo že došlo ke ztrátě nebo poškození či úplnému zničení katastrálních nebo pozemkových operátů.

Vlastnictví podle předchozího odstavce je možno uznat, neprobíhá-li ve věci soudní řízení a domnělý vlastník prokazuje vlastnictví k pozemku, porostům nebo jinému majetku posledním dokladem o vlastnictví svém nebo svého právního předchůdce a tuto skutečnost doplňuje čestným prohlášením o tom, že je vlastníkem či spoluvlastníkem těchto pozemků, porostů nebo jiného majetku a že na sebe přebírá všechny právní následky uvedení nepravdivých údajů.

Jestliže pozemkový úřad neuzná vlastnictví podle 2. odstavce, odkáže domnělého vlastníka s jeho nárokem na soud.

Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělý vlastník oprávněnou osobou, soud spojí.

Zásada vychází z právní domněnky vlastnictví oprávněné osoby. Uplatnění nároku je řešeno stejně jako v zákoně č. 93/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb.

Zásada č. 11

Věc, na jejíž vydání je nárok podle zásady č. 2 písm. d) a e), vydá povinná osoba na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok a uvede způsob převzetí věci státem nebo jinou právnickou osobou. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá.

Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání písemné výzvy dohodu o vydání věci. Tato dohoda, pokud jde o nemovitost, podléhá registraci notářstvím, které přitom postupuje obdobně jako při registraci smlouvy o převodu nemovitostí.

Oprávněná osoba musí prokázat svůj nárok na vydání věci a uvést způsob jejího převzetí státem. Půjde v této souvislosti zejména o prokázání vlastnického práva k věci (např. kupní smlouvou, darovací smlouvou).

Zásada č. 12

K vydání nemovitých i movitých věcí vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do 12 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Nevyhoví-li povinná osoba této výzvě, může oprávněná osoba uplatnit svůj nárok u soudu ve lhůtě 18 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona.

Lhůta k uplatnění nároku na vydání věcí movitých i nemovitých se stanovuje na 12 měsíců ode dne účinnosti zákona. Pokud nárok nebude uplatněn u soudu do 18 měsíců ode dne účinnosti zákona, zaniká. Skutečnost, že právo nebylo uplatněno ve lhůtě, znamená jeho zánik ze zákona. Jde podle § 583 občanského zákoníku o neuplatnění práva (tzv. prekluze). K zániku pak soud přihlédne, i když to povinná osoba nenamítne.

Zásada č. 13

Oprávněné osobě náleží finanční náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za nějž nebyl poskytnut jiný pozemek.

Obdobně oprávněné osobě náleží finanční náhrada za stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat.

Oprávněné osobě náleží právo na náhradu za trvalý porost, který na pozemku byl v době jeho převzetí státem nebo jinou právnickou osobou, jestliže v době vydání pozemku na něm není jiný srovnatelný porost téže kultury.

Jestliže na pozemku, který má být vydán podle tohoto zákona, je trvalý porost, ačkoli v době převzetí pozemku státem nebo jinou právnickou osobou na pozemku srovnatelný trvalý porost téže kultury nebyl, je na vůli oprávněné osoby, zda převezme pozemek a uhradí finanční náhradu nebo zda požádá o vydání jiného pozemku; v takovém případě se postupuje podle zásady č. 7 předposlední odstavec, nedohodnou-li se účastníci smlouvy jinak.

Náhrady jsou poskytovány v cenách stanovených podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona.

V případě, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu, poskytne se náhrada za nemovitosti uvedené jen do výše uhrazené přídělové ceny.

Finanční náhrada se oprávněné osobě poskytuje v případech, kdy nelze nemovitost vydat. Finanční náhrada se navrhuje i u trvalých porostů, pokud na pozemcích, které mají být navráceny, došlo k jejich změně, přičemž se ponechává na vůli oprávněné osoby, zda převezme takové pozemky včetně trvalých porostů, na nichž takové porosty původně nebyly a uhradí finanční náhradu.

Zásada č. 14

Finanční náhradu za nemovitosti, které se podle tohoto zákona nevydávají a za něž v případě půdy nebyl poskytnut jiný pozemek, poskytne stát. Výši náhrady v hotovosti upraví vláda svým nařízením.

Náhradu za trvalý porost poskytne právnická osoba (právní nástupce), která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti anebo ji převedla na jinou osobu, která nemovitost podle tohoto zákona nevydává.

Oprávněná osoba vyzve písemně k vydání náhrady příslušný orgán státní správy a v případě náhrady za trvalý porost příslušnou právnickou osobu (jejího právního nástupce) nejpozději ve lhůtě 12 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím 6 měsíců ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Neuplatněním práva v uvedených lhůtách právo zanikne.

Náhrada se poskytne oprávněné osobě do 6 měsíců ode dne doručení výzvy.

Způsob náhrady musí být dohodnut do 60 dnů od podání písemné výzvy oprávněnou osobou, nebyl-li nárok uspokojen dříve. Se souhlasem oprávněné osoby je možno závazky vůči ní vypořádat i po tomto termínu.

Za nemovitosti, které nebudou vydány, poskytne stát finanční náhradu. Náhrada za trvalý porost je k tíži právnické osoby (právního nástupce), která věc drží nebo držela v době zániku nemovitosti nebo ji převedla na osobu, která nemovitost podle tohoto zákona nevydává. Zásada umožňuje sjednat dohodu mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o způsobu náhrady a lhůtě plnění, která může upravit některé skutečnosti i jinak, než je upraveno.

Zásada předpokládá, že příslušný právní předpis určí státní orgán, kompetentní pro poskytování finanční náhrady a způsobu jejího vyrovnání v případě, kdy není poskytnuta hotovost.

Zásada č. 15

Povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční ani jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně.

Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením svých povinností, zůstává ustanovením předchozího odstavce nedotčeno.

Pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit

Jestliže stát vyplatil za převzatou věc kupní cenu nebo náhradu, je osoba, které byla věc vydána, povinna vyplacenou částku vrátit příslušnému orgánu státní správy. Požádá-li oprávněná osoba o finanční náhradu za nevydanou věc, tato částka se od náhrady odečte.

V případě, že nemovitost vydá jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u příslušného orgánu státní správy ve lhůtě 6 měsíců od vydání nemovitosti.

Pokud vázly na nemovitosti ke dni převzetí pohledávky peněžních ústavů, zajištěné omezením převodu nemovitosti a vypořádané podle zvláštních předpisů, uhradí oprávněná osoba částku, kterou takto stát vypořádal.

Zásada nezakládá právo povinné osoby požadovat na osobě oprávněné v souvislosti s vydáním věci finanční nebo jiné nároky, kromě těch, které jsou stanoveny v zákoně. Jde zejména o to, že povinná osoba nemůže požadovat náklady na údržbu, náklady vzniklé nedodržením smluv v důsledku vydání věci apod.

Rovněž oprávněná osoba nemůže uplatňovat vůči osobě povinné žádné jiné nároky, než které jsou upraveny v zákoně. Zejména nelze požadovat úhradu nájemného za užívání věci před jejím vydáním, náhradu za opotřebení věci, náhrady za zhodnocení nebo znehodnocení věci apod. Vydávaná věc může sloužit v době vydání jako zástava, pokud se taková věc vydá, je povinná osoba povinna svůj závazek vypořádat nebo zajistit jiným způsobem (např. jinou věcí). V některých případech stát při převzetí věci poskytl finanční náhradu nebo vyplatil kupní cenu. V takových případech je oprávněná osoba, které byla věc vydána, povinna poskytnutou částku vrátit. Nevydává-li se věc, provede se započtení takové částky vůči finanční náhradě poskytované za nevydávanou věc.

V některých případech je povinnou osobou i jiná osoba než stát. Může jít nejen o družstva, spolky popř. jiné právnické osoby, ale i o osoby fyzické. Pokud taková osoba různá od státu vydá nemovitost, vznikne jí nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci.

Vydávaná nemovitost mohla v době převzetí státem představovat zajištění pohledávky peněžního ústavu (např. spořitelny). V některých případech stát tyto dluhy vypořádal. Proto se oprávněné osobě ukládá vypořádanou částku státu uhradit.

Zásada č. 16

Správní a notářské poplatky související s vydáním nemovitosti a její registrací se nevyměřují.

Oprávněná osoba domáhající se svého práva podle tohoto zákona proti povinné osobě je osvobozena od soudních poplatků. Osvobozena od soudních poplatků je též osoba domáhající se svého práva podle zásady č. 8, jestliže soud rozhodl v její prospěch.

Nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací parcel a vyměřením pozemku hradí stát.

Zásada upravuje osvobození oprávněné osoby od všech poplatků v souvislosti s vydávím nemovitosti. Úhrada nezbytných nákladů jde k tíži státu.

Zásada č. 17

Ode dne účinnosti tohoto zákona zanikají tato práva k majetku uvedenému v zásadě č.2:

a) právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby,

b) právo užívání k zajištění lesní výroby a ostatních funkcí lesa,

c) právo bezplatného užívání rybníků,

d) právo trvalého užívání nemovitostí, které převzal stát,

e) právo hospodaření s nemovitostmi, které převzal stát.

Nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem k jiné dohodě, vznikne ode dne účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byl pozemek podle tohoto zákona vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu běžného roku výpovědí doručenou nejpozději do jednoho měsíce před tímto dnem. Výpovědní lhůta činí jeden rok, pokud nebude dohodnuto jinak; v případě, že oprávněné osobě mají být vydány také budovy a stavby nebo poskytnuty náhrady podle tohoto zákona, nemůže výpovědní lhůta u výpovědi dané nájemcem skončit dříve, než tyto nároky vypořádá.

Je-li na pozemku zřízena zahrádkářská nebo chatová osada, skončí výpovědní lhůta dnem, kdy mělo skončit právo dočasného užívání pozemku. Nájemce má právo na prodloužení nájmu o dalších deset let, nedohodnou-li se účastníci jinak. Nájemce má po dobu nájmu předkupní právo k pozemku. Výše nájemného a kupní cena se řídí bonitou a kulturou pozemku v době vzniku práva užívání. Ustanovení § 21 vyhlášky MFCM ČR č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů, umožňující zvýšení zjištěné ceny, se v tomto případě nepoužije.

Nachází-li se na pozemku trvalé kultury patřící k nezbytnému rostlinnému genofondu nebo slouží-li pozemek výlučně k vypěstování nových šlechtěných odrůd, nemůže výpovědní lhůta u výpovědi podané vlastníkem, skončit dříve, než bude dosaženo účelu, k němuž byl pozemek užíván ke dni účinnosti tohoto zákona.

Nájemce je oprávněn užívat pozemek v souladu s jeho určením podle předpisů o evidenci nemovitostí. S užívanou nemovitostí je povinen nakládat s péčí řádného hospodáře a po skončení nájmu vrátit budovy a stavby ve stavu odpovídajícím obvyklému opotřebení.

Nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem nemovitostí, s výjimkou zemědělské půdy, k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byla nemovitost vydána, mezi nimi nájemní vztah, který lze kdykoliv vypovědět. Výpovědní lhůta je 3 měsíce. Výpovědní lhůta začne běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi.

Pro zánik některých užívacích práv, kdy tato zákonná úprava má zajistit právní stav a řádné využívání půdy při zrušení užívacích práv zemědělských a lesních organizací, se přejímá obdobná úprava, jakou má zákon č. 229/1991 Sb. Mezi oprávněnou osobou a uživatelem vzniká nájemní vztah ze zákona. Zákon nedovoluje uživateli vypovědět nájemní vztah k pozemku, který je pro oprávněnou osobu nepřístupný. Je proto zákonem uloženo uživateli využívat tento pozemek za náhradu. Upravuje se ochrana zahrádkářských a chatových osad povinností dodržet s nájemcem původně sjednanou dobu dočasného užívání pozemku s tím, že nájemce má právo na prodloužení nájmu o dalších deset let, pokud se účastníci nedohodnou jinak.

Odstavec, týkající se výpovědní lhůty v případě, že na pozemku se nachází trvalé kultury patřící k rostlinnému genofondu, přejímá právní úpravu zákona č. 93/1992 Sb., který novelizoval zákon č. 229/1991 Sb. Totéž platí i pro odstavec, který upravuje jak vznik, tak i vypověditelnost nájemního vztahu mezi vlastníkem nemovitosti a dosavadním uživatelem.

Zásada č. 18

Dnem převzetí nemovitosti vlastník vstupuje do práv a závazků pronajímatele, plynoucích z dohody o odevzdání a převzetí bytu, z nájmu pozemku nebo ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti.

Dosavadní uživatelé bytů, pozemků a nebytových prostor v převáděných nemovitostech, které slouží

a) činnosti diplomatických a konzulárních misí,

b) poskytování zdravotnických a sociálních služeb,

c) školství,

d) provozu kulturních zařízení,

e) pracovní rehabilitaci a zaměstnání zdravotně postižených osob, mají nárok vůči vlastníkovi na uzavření dohody o užívání bytu, pozemku nebo nájmu nebytových prostor. V těchto případech může vlastník dohodu vypovědět nejdříve po uplynutí 10 let ode dne účinnosti tohoto zákona, nedohodnou-li se účastníci jinak; tento závazek přechází na všechny další vlastníky v uvedené době.

Nedohodnou-li se o výši nájemného a podmínkách jeho placení vlastník s uživatelem bytu, pozemku nebo nebytových prostor uvedených v předchozím odstavci, rozhodne o výši nájemného příslušný orgán státní správy podle obecně platných cenových předpisů.

Uživatel bytu nebo nebytových prostor, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž se byt nebo nebytové prostory zhodnotily, má nárok na náhradu zhodnocení, skončí-li mu právo jejich užívání. Je-li byt nebo nebytový prostor ke dni skončení užívacího práva znehodnocen více než to odpovídá běžnému opotřebení, je uživatel těchto prostor povinen uhradit vlastníkovi bytu nebo nebytového prostoru finanční náhradu za toto znehodnocení. Náhrady se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni skončení užívacího práva.

Na návrh vlastníka obytné budovy patřící k zemědělské usedlosti, uplatněný do 3 let ode dne účinnosti tohoto zákona, zruší příslušný orgán právo užívání k bytu nebo rozhodne o jeho vyklizení, jestliže jej vlastník potřebuje pro sebe k provozování zemědělské výroby.

V této zásadě se upravují vztahy k bytovým a nebytovým prostorám v přejímaných nemovitostech, ve kterých oprávněná osoba vstupuje do práv a závazků pronajímatele. Stanoví se desetiletá ochranná lhůta pro ty uživatele, kteří vydávané objekty využívají pro činnost diplomatických a konzulárních misí, poskytování zdravotnických a sociálních služeb, školství, a kultury. Je zde řešena otázka právního nástupnictví pro vztahy zde uvedené, kdy oprávněná osoba je zavázána ujednáními svého právního předchůdce a možnost jejich změny je dána buď uzavřenou smlouvou nebo příslušnými právními předpisy.

Důvodem pro soudní zrušení užívacího práva k bytu v obytné budově patřící k zemědělské usedlosti je nejen skutečnost, že oprávněná osoba potřebuje byt pro sebe, ale zároveň to vyžaduje i provozování zemědělských prací, které jsou přímo zakotveny ve statutech některých řeholních institutů.

Zásada č. 19

Právo na náhradu podle zásad č. 13 a 14 má i vlastník stavby, která byla odstraněna v době užívání podle zvláštních předpisů. V případě, že tuto stavbu odstranila jiná právnická osoba než stát, má vlastník právo na finanční náhradu vůči této právnické osobě, pokud se nedohodnou na jiném způsobu náhrady.

Pokud byly v průběhu rozhodného období některé stavby odstraněny, má oprávněná osoba nárok na finanční náhradu vůči té právnické osobě, která stavbu odstranila, pokud se s ní nedohodne na jiném způsobu náhrady. Odstranit stavbu mohla organizace(stát) jak na základě tehdy platných právních předpisů, tak v rozporu s nimi. Odstranit stavbu vlastníka za určitých okolností např. dovoloval § 2 odst. 4 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby.

Zásada č. 20

V případě, že trvalé porosty vzešly na pozemcích v době jejich užívání zemědělskými nebo lesními organizacemi podle zvláštních předpisů, stávají se vlastnictvím oprávněné osoby dne skončení užívacího práva. Uživateli pozemku však náleží užitky z nich po dobu užívání.

V případě, že před převzetím do užívání zemědělskou nebo lesní organizací nebyly na pozemku vysázeny jiné srovnatelné porosty téže kultury, má uživatel právo na náhradu hodnoty nově vysázených trvalých porostů v ceně platné ke dni účinnosti tohoto zákona.

Na návrh vlastníka, který má uhradit dosavadnímu uživateli hodnotu trvalých porostů podle předchozího odstavce, vymění pozemkový fond jeho pozemek za jiný pozemek ve vlastnictví státu. Povinnost nahradit hodnotu trvalých porostů přechází v takovém případě na stát.

Nejsou-li na pozemku ke dni ukončení užívacího práva srovnatelné trvalé porosty, které na něm byly ke dni vzniku práva užívání, má oprávněná osoba právo vůči uživateli na finanční náhradu ve výši rozdílu mezi cenami trvalých porostů platnými ke dni účinnosti tohoto zákona.

Úprava týkající se trvalých porostů je řečena obdobně zákonem č. 229/1991 Sb.

Zásada č. 21

Pro postup podle tohoto zákona se za majetek uvedený v zásadě č. 2 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Podle této zásady není rozhodující pro použití těchto zásad obvyklý účel užívání majetku, ale skutečnost, že majetek byl v době odnětí užíván k účelům uvedeným v zásadě č. 2.

Zásada č. 22

Ode dne účinnosti tohoto zákona se nepoužijí ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.

Zvláštní ustanovení o pozemkových reformách posilují právní jistotu konstatováním, že ode dne účinnosti tohoto zákona se nepoužijí některé dřívější zákonné normy.

Zásada č. 23

Jménem oprávněných osob jednají pro účely tohoto zákona jejich statutární orgány.

Při vymezení, kdo je oprávněn jednat jménem oprávněných osob, se odkazuje na ust. § 13 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Organizační struktury církví a náboženských společností a jejich útvarů s právní subjektivitou jsou těmito zásadami respektovány.

Zásada č. 24

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Za den vyhlášení právního předpisu se podle ust. § 11 odst. 1 zákona č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů, ve znění zákona č. 426/1990 Sb. považuje den, kdy částka, v níž je předpis obsažen byla rozeslána.