Příloha č. 2 : Přehled o řešení jednotlivých problémů svobody náboženské víry a

postavení církví a náboženských společností (dále jen "CNS") od r. 1989

Komunistický režim po r.1948 považoval CNS za jedno z nejvýznamnějších ohnisek odporu proti své ideologii. Ve snaze o ovládnutí, podřízení a marginalizaci CNS volil kombinaci různých postupů, které nalezly své legislativní vyjádření v tzv. církevních zákonech, a to zejména v zákonu č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní. Uvedený zákon, nižší právní normy i následná praxe znamenaly jednak naprostou státní kontrolu nad vnitřním životem CNS a jednak jejich úplné připoutání ke státu. Tento stav, který s většími či menšími modifikacemi trval po celou dobu totality, doznal zásadních změn až po listopadu 1989.

Již v lednu 1990 byl novelou zákona č. 218/1949 Sb. zrušen institut tzv. státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Touto novelou byly zrušeny i nižší právní normy, které stanovovaly ještě další omezování činnosti církví, např. tzv. slibem věrnosti, v němž byl i závazek "podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu", anebo např. podrobně stanovovaly i takové věci jako rozsah bezplatného vyučování duchovních. V roce 1991 byl zrušen zákon č. 217/1949 Sb., kterým byl zřízen Státní úřad pro věci církevní. Sekretariát pro věci církevní při vládě ČSR byl však zrušen již v lednu 1990, stejně jako funkce krajských a okresních církevních tajemníků. Minimalizované kompetence ústředního orgánu státní správy pro věci CNS přešly na Ministerstvo kultury. Na tomto úřadu byl na zcela nové personální bázi vytvořen odbor církví, z jehož náplně činnosti byl pochopitelně vyloučen jakýkoli dozor či kontrola nad vnitřním životem CNS.

Současně se od roku 1990 stala tato problematika i součástí činností jiných rezortů, např. problematika církevního školství byla převedena na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, sociální a charitativní aktivity církví na Ministerstvo práce a sociálních věcí. V rámci těchto rezortů je církevní školství financováno co do neinvestičních výdajů shodně se školstvím státním. Příspěvky na činnost sociálního a charitativního charakteru jsou církevním právnickým osobám poskytovány podle stejných podmínek jako jiným fyzickým a právnickým osobám, kritériem příspěvku přitom není právní postavení poskytovatele těchto služeb, ale potřebnost daných činností z hlediska celé společnosti. Podle obdobného hlediska jsou CNS poskytovány příspěvky na kulturní památky, kde kritériem není forma vlastnictví, ale významnost dané kulturní památky. Postupně, obdobně jako např. v oblasti školství a vědy, byly vytvářeny i nástroje podpory CNS v oblasti daňové.

Legislativní vyjádření vztahu státu a CNS odpovídající vztahům v demokratických společnostech bylo následně zakotveno přijetím ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, a stalo se tak součástí ústavního pořádku naší republiky. Listina základních práv a svobod potřebným způsobem zakotvuje obecné pojetí vztahu státu a CNS, a to na bázi konfesně neutrálního státu, tj. státu nevázajícího se na konkrétní náboženské vyznání. Garantuje též vnitřní autonomii CNS, tj. nezasahování státu do vnitřních poměrů CNS, konkrétně do správy církevních záležitostí, ustanovování orgánů CNS, duchovních, řeholních a jiných institucí apod. Listinou byly současně zaručeny pro občany naší společnosti principy náboženské svobody. Šlo o zaručení svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Listina současně zaručuje i právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

Principy náboženské svobody dané Listinou pak byly dále specifikovány v zákoně č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Kromě toho se právní postavení CNS zlepšilo i v některých dalších oblastech. Novelou školského zákona z roku 1990 bylo CNS přiznáno právo zřizovat církevní školy, které mají navíc při získávání dotací ze státního rozpočtu výhodnější postavení než školy soukromé, protože jejich neinvestiční náklady jsou ze státního rozpočtu hrazeny ve stejné výši jako u škol státních. Stát dále začlenil teologické fakulty do státních univerzit v Praze, Olomouci a Českých Budějovicích. Novelou zákona o rodině z roku 1992 byl občanům umožněn církevní sňatek se stejnými právními důsledky jako sňatek občanský. Dohodou z roku 1994 mezi Vězeňskou službou ČR, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v ČR byla dána možnost koordinovaného působení CNS ve vězeňství a dohodou těchto církevních organizací s Ministerstvem obrany v roce 1998 jejich působení v armádě. Některé z výše uvedených právních úprav jdou dokonce nad rámec právních norem, jimiž je v jiných státech upraven vztah státu a CNS.

Na zákon č.308/1991 Sb. navázal zákon ČNR č.161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností, který stanovil jako podmínku registrace tzv. početní cenzus 10 tis. osob s trvalým bydlištěm v naší republice pro získání právního statusu CNS. Pro CNS, které získaly státní uznání před rokem 1991 (takových bylo celkem 19), však žádný početní cenzus při jejich recepci závazný nebyl, a tudíž se staly registrovanými CNS přímo ze zákona, nemusely podstupovat proces registrace. Existuje i možnost snížení tohoto cenzu na pět set osob, ovšem jen u členských církví Světové rady církví, což ale v praxi znamená, že tuto výjimku nemůže využít žádná mimokřesťanská konfese. Tato možnost však v dosavadní praxi registrace CNS dle zákona č. 308/1991 Sb. nebyla aplikována. Od této doby byly nově registrovány pouze dvě církve, a to obě s nutností prokázat splnění početního cenzu 10 tisíc osob.

Tento problém byl poprvé řešen v roce 1990 zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého a následně jeho novelou č. 338/1991 Sb. Tímto zákonem bylo do vlastnictví CNS převedeno na území České republiky 172 souborů majetku (budovy se stavebními parcelami a souvisejícími pozemky), např. Benediktinský klášter Emausy, klášter Bojkovice, cisterciácký klášter Vyšší Brod, klášter Porta Coeli Tišnov.

K dalšímu převádění majetku poté docházelo v malé míře soudní cestou, ve větší míře exekutivní cestou. Nejprve šlo o majetek židovských obcí na základě seznamu, který byl připraven pro jednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR v roce 1993 skupinou poslanců. Po dohodě, že vydávání majetku židovským obcím bude realizováno exekutivní cestou, schválila vláda svým usnesením č. 138 ze dne 9. března 1994 návrh převodu majetku podle seznamu sestaveného poslanci. Na základě usnesení vlády z roku 1994 byly postupně vydávány nemovitosti z majetku státu, tj. ústředních orgánů státní správy a okresních úřadů, avšak nikoli všechny majetky, které tou dobou byly ve vlastnictví obcí, Pozemkového fondu a Fondu dětí a mládeže. Obce, ačkoli byly vyzvány vládou, nepřistupovaly k této věci jednotně. Tak se stalo, že na rozdíl od hlavního města Prahy, kde byl požadovaný majetek na židovské obce převeden, obce - zejména v některých oblastech - se převodu majetku na židovské obce s různými odůvodněními bránily. Nebyly vydány ani ty nemovitosti, které od doby sestavení seznamu v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR do doby jeho potvrzení vládou přešly do soukromých rukou.

Problém převodu majetku do vlastnictví židovských obcí, jehož výčet byl rozšířen oproti seznamu z roku 1994 o movitý majetek, je v současné době řešen v návaznosti na usnesení vlády č. 773 ze dne 25. listopadu 1998, k návrhu postupu při zmírňování některých majetkových křivd způsobených obětem holocaustu, jímž byla mj. zřízena "Smíšená komise", složená ze zástupců zainteresovaných rezortů, která práce na plnění uvedeného usnesení koordinuje.

Vláda dne 25.9.1996 usnesením č. 498 schválila postup pro převod vymezeného nemovitého majetku církevním právnickým osobám na základě jejich žádostí podaných do 30. listopadu 1996 a za podmínek, že jde o nemovitý majetek ve vlastnictví státu, který CNS vlastnily ke dni 25.2.1948 nebo jej nabyly po tomto datu, dále že se CNS mohou vykázat právní kontinuitou mezi 25.2.1948 a 31.12.1992 a že nemají v souvislosti s tímto převodem nárok na finanční náhrady. Vláda přitom určila typy nemovitého majetku, který může být převeden. Mělo jít o budovy a stavby, které sloužily k duchovním, pastoračním a správním účelům CNS nebo jako obydlí duchovních, pozemky, na nichž stojí tyto budovy a stavby a pozemky, na nichž stojí stavby převedené na CNS zákonem FS z roku 1990, budovy a stavby, včetně pozemků, tvořících s nimi jeden funkční celek, pokud sloužily k sociální, charitativní, výchovné a vzdělávací činnosti CNS a CNS jsou připraveny k těmto účelům tyto nemovitosti využívat, to vše za předpokladu, že převodu nebrání závažný veřejný zájem. K tomu navíc vláda dne 8. 1. 1997 usnesením č. 6 uložila MK zjistit další náležitosti jako např., zda jsou požadované nemovitosti postradatelné zejména z hledisek zajištění podmínek pro výkon hlavní činnosti organizace vykonávající k nim právo hospodaření včetně dopadu na státní nebo územní rozpočet při jejich vydání a zda převodu nebrání závažný veřejný zájem.

Na základě vládou stanovených podmínek o typech majetku podle usnesení vlády č. 498 ze dne 25. září 1996 předložilo Ministerstvo kultury vládě rozsáhlý seznam 1887 položek, o jejichž převod CNS požádaly, a které byly kategorizovány především podle úplnosti údajů, nikoli však podle typů nemovitostí tak, jak je charakterizovala vláda v příloze usnesení ze září 1996, do pěti seznamů. Proto také vláda dne 9. dubna 1997 usnesením č. 211 žádný z pěti seznamů neschválila, ale pouze souhlasila s tím, že jí z jednoho z těchto seznamů obsahujícího 710 položek mohou být předkládány návrhy k individuálnímu projednávání, tedy k originálnímu rozhodování o každém z předložených případů. K zahájení vlastního projednávání převodů majetků na CNS vládou však došlo až ke konci roku 1997, protože jednotný pokyn postupu pro předkládání těchto materiálů podle usnesení vlády z dubna 1997 byl vydán ministerstvy kultury a financí až v září 1998. Celkem 19-ti usneseními vlády (z toho 6-ti v roce 1997 a 13-ti do poloviny roku 1998) byl schválen převod 32 budov a 118 pozemků celkem 29 církevním subjektům.

Vláda vzešlá z voleb v roce 1998 proces převodu majetku na CNS s výjimkou arizovaného majetku ukončila s tím, že další převod podmiňuje přijetím zákona o státním majetku (Programové prohlášení vlády ČR). Usnesením vlády č.692 ze dne 7. července 1999 bylo zrušeno usnesení vlády č. 211 ze dne 29. dubna 1997. Přípravou postupu po přijetí zákona o majetku státu, který vláda vyjádřila ve svém programovém prohlášení, byla žádost ministra kultury adresovaná CNS, aby CNS sestavily seznam nemovitostí, které mají v souvislosti s požadavkem převodu majetku na CNS na mysli. Tato žádost byla formulována k budoucím diskusím o řešení financování CNS, a to v souvislosti s jednou z uvažovaných variant financování CNS, označovanou jako majetkové vyrovnání. Práce na zpracování seznamu daného majetku v současné době pokračují.

Financování CNS od roku 1989 do současné doby z hlediska Ministerstva kultury, je třeba rozdělit do dvou okruhů. Prvním okruhem je financování údržby, ochrany a oprav nemovitého a movitého kulturního dědictví. To se řídilo a nadále bude řídit analogickými hledisky jako financování služeb charitativního a sociálního charakteru z jiných rozpočtových kapitol. Konkrétně u kulturních památek jsou z rozpočtu Ministerstva kultury poskytovány příspěvky na kulturní památky jejich vlastníkům, a to bez rozlišování zda jsou těmito vlastníky CNS nebo jiné právnické či fyzické osoby. Kritériem pro výši příspěvku státu je vždy významnost konkrétní kulturní památky a stupeň jejího ohrožení. Na církevní kulturní památky bylo MK poskytnuto v rámci různých programů např. v letech 1993 až 1998 celkem 1 237 mil. Kč, tj. cca 30 % všech prostředků věnovaných na tyto účely v uvedených letech.Každoročně se na elektronické a zabezpečovací systémy a jejich údržbu věnuje částka 10 mil. Kč.

Na záchranu církevních kulturních památek byly vyčleněny i prostředky individuálních investičních akcí : cca 202 mil. Kč na opravu Arcibiskupského paláce v Praze, 56,7 mil. Kč na rekonstrukci Velké synagogy v Plzni a 5 mil. Kč na výstavbu kostela sv. Rodiny v Luhačovicích.

Odděleně byly z prostředků rozpočtové kapitoly Ministerstva kultury financovány podle zákona 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem : úhrady osobních požitků duchovních, působících jako zaměstnanci CNS v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních, řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou. Od roku 1994 byly na tyto účely poskytnuty následující finanční prostředky : v roce 1994 celkem 377 mil. Kč, v r. 1995 celkem 393 mil. Kč, v r. 1996 celkem 491 mil. Kč, v roce 1997 celkem 492 mil. Kč, v roce 1998 celkem 508 mil. Kč, v roce 1999 celkem 586 mil. Kč. Vedle podpory občanským sdružením, poskytované z různých kapitol státního rozpočtu na rozmanité účely, byla občanským sdružením zabývajícím se konkrétně pořádáním různých akcí církevního charakteru poskytována navíc i podpora z této části rozpočtu Ministerstva kultury. Šlo průměrně o 45 občanských sdružení ročně (z 80 až 120 žadatelů). Tyto dotace činily: 200 tis. Kč v roce 1993, po 500 tis. Kč každoročně v letech 1994 až 1996, 327 tis. Kč v roce 1997 a po 497 tis. Kč každoročně v letech 1998 a 1999. Mimo to byly navíc na škody způsobené povodněmi v letech 1997 a 1998 poskytnuty finanční prostředky ve výši přes 93 mil. Kč.

Kromě nesporných pozitivních změn zůstaly ve vztahu státu k CNS i některé problémy dosud nedořešené. Nelze však říci, že by důvodem jejich nedořešení byla nevůle ze strany státu či ze strany CNS. Zprvu především způsob financování církví, ale později i potřeba doplnit či novelizovat některé právní instituty a vztahy dané již uvedenými zákony č. 308/1991 Sb. a č. 218/1949 Sb. byly od roku 1994 předmětem řady jednání nejen speciálních porad ministrů, ale i vlády k problematice vztahu státu a CNS. Za důvod jejich nedořešení lze pokládat především složitost problémů založenou i způsobem jejich řešení již v době před listopadem 1989.

Tyto problémy lze rozdělit do čtyř tematických okruhů : vztah státu a CNS, registrace, financování a majetek CNS. Návrh řešení prvních dvou z nich je obsažen v "Tezích", které jsou  v části III tohoto materiálu předloženy vládě k posouzení. Zatímco vztah státu a CNS je v zásadě dán již Listinou, jako velmi problematické se ukazovalo řešení problematiky registrace CNS. Zprvu šlo o řešení problému tzv. početního cenzu, tj. povinnosti prokázat při registraci CNS, že se k CNS hlásí nejméně 10 tisíc dospělých věřících, následně o způsob registrace církevních právnických osob vstupujících do právních vztahů s ostatními fyzickými a právnickými osobami. Nesnadnost dořešení prvního z uvedených problémů, který spočívá v požadavku snížení současného početního cenzu s cílem umožnit registraci i renomovaným CNS s menším počtem věřících, byla způsobena obtížností nahradit tuto kvantitativní podmínku registrace CNS kvalitativními podmínkami zabezpečujícími nejen soulad činnosti CNS se zákony naší společnosti, ale zabezpečující i ochranu občanů před možností nežádoucího legálního působení společností typů nebezpečných sekt. Druhý z problémů, který byl formulován až v poslední době, je požadavek takového zveřejnění registrace organizačních jednotek CNS, které by v našem právním řádu garantoval tzv. třetím osobám právní jistotu, že tyto subjekty mohou činit právní úkony v souladu s právy a povinnostmi vymezenými zákony České republiky. Státu přitom nejde o omezení vnitřní autonomie CNS, ale o garantování jistot tzv. třetím osobám vstupujících do právních vztahů s církevními subjekty, dosud i v budoucnu registrovanými, jejichž organizační struktura může být značně odlišná od organizační struktury CNS u nás tradičně působících. Dalším závažným problémem registrace, na který nebyly v minulosti vlády vůbec upozorňovány, je velmi rámcová úprava procesu registrace v zákonech č. 308/1991 Sb. a č. 161/1992 Sb., v nichž nebyla dána Ministerstvu kultury ani možnost upravit tento proces např. vyhláškou. Nedostatečná právní úprava byla příčinou několika problémů v případech neshod uvnitř některých CNS (i když jde o problém z hlediska počtu CNS marginální, nelze jej neřešit). Jde zejména o otázku pravomocí státních orgánů a soudů v případě zjišťování osob, které jsou oprávněny za CNS vystupovat. Ukazuje se, že Ministerstvo kultury mělo již v minulosti navrhnout alespoň novelizaci uvedených zákonů, když jeho minulé návrhy neřešily dostatečným způsobem, např. úkol nahradit početní cenzus takovými kvalitativními podmínkami, resp. jinými nástroji tak, aby byl současně umožněn přístup k registraci CNS s menším počtem věřících a současně aby bylo v maximální možné míře zabráněno možnosti registrace nežádoucích sekt. Nový způsob řešení problémů za součinnosti komisí pro otázky vztahu státu a CNS (příl. 1 části IV materiálu) je podrobně popsán v předkládací zprávě (část II tohoto materiálu) a v "Tezích" v části III tohoto materiálu.

Jak je uvedeno v předkládací zprávě, po dopracování "Tezí" na základě posouzení vlády, bude v obou komisích pro vztah státu a CNS (příl. 1 části IV materiálu) řešena i problematika zbývajících dvou ze čtyř okruhů výše uvedených problémů.

Pokud jde o problém majetku CNS, bude řešen poté, co bude CNS sestaven seznam majetku, který mají v souvislosti s jednou z variant financování, označovanou jako majetkové vyrovnání CNS na mysli. Lze předpokládat, že po předložení tohoto seznamu vládě bude potřebné provést ověření předloženého seznamu, a to v zásadě postupem, který je již aplikován na základě usnesení vlády č. 773 ze dne 25. listopadu 1998 tak, aby následně mohl být předložen k dalšímu projednání (lze předpokládat, že např. na úrovni parlamentních politických stran).

V obou komisích pro otázky vztahu státu a CNS (příl. č. 1 části IV materiálu) se další diskuse zaměří na problematiku financování CNS. Do současné doby k této problematice proběhla řada diskusí na úrovni porad ministrů i vlád. Úvodem k tomu je třeba konstatovat, že se nepředpokládají žádné změny ve způsobu financování aktivit sociálního a charitativního charakteru, ale ani příspěvků na opravu kulturních památek ze státního rozpočtu. Tento princip přidělování finančních prostředků na činnost CNS ve vyjmenovaných oblastech podle stejných podmínek jako financování státních a ostatních nestátních subjektů, je všemi zúčastněnými subjekty, tj. i CNS, přijímáno bez zpochybňování.

Nedořešena však zůstala ta část problematiky financování CNS, která se týká financování činnosti CNS podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Tento zákon byl sice již čtyřikrát novelizován, a to tak, že z něho byly vynechány části odporující Listině a zákonu č. 308/1991 Sb., avšak stále zachovává princip úhrady osobních požitků duchovních v duchovní správě, v církevní administrativě a v ústavech pro výchovu duchovních, ale i věcných nákladů spojených s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů, ze státního rozpočtu všem registrovaným CNS, které o to požádají. I když s ohledem na praxi zavedenou po listopadu 1989 CNS výslovně uvádějí, že nemají pocit, že by stát tímto nástrojem zasahoval do jejich autonomie, většina z nich má tento způsob za problematický. Na druhé straně však některé CNS naopak výslovně uvádějí, že si bez dosavadní podpory ze státního rozpočtu své další působení nedokáží představit. Problematický je však tento způsob financování i z hlediska státu, který např. financuje platy duchovních podle analogických předpisů jako platy zaměstnanců státní správy a jejích rozpočtových a příspěvkových organizací. Na základě principu respektování vnitřní autonomie církví toto povinné financování církví státem není a ani nemůže být státem ovlivňován počet duchovních libovolné  CNS. Možnosti financování ze státního rozpočtu nevyužívá pět z 21 registrovaných CNS. Při minulých jednáních vlády, speciálních porad ministrů i porad na Ministerstvu kultury se nepodařilo nalézt konsensus k dosud předloženým návrhům modelů financování CNS, protože k některým z nich vznesly zásadní připomínky CNS, další byly málo přijatelné z hlediska státu zejména pro finanční náročnost jejich zabezpečení.

V dosavadních diskusích o modelech financování CNS byly vzneseny různé návrhy. Každý z nich má své výhody i nevýhody, jinak vnímané státem, jinak CNS a možná jinak i různě "velkými" CNS. Navrhován byl např. model daňových asignací, který byl podporován zejména CNS, konstruovaný tak, aby byl tímto způsobem zabezpečen pro CNS zhruba stejný objem finančních prostředků jako je v současné době poskytován z rozpočtu MK na platy duchovních a provozní náklady CNS. Tento způsob by však pro státní správu znamenal zajišťování výběru těchto "daní" nejen po technické stránce, ale i po stránce ekonomické. Navíc tento model ani ve státech, v nichž je zaveden (Itálie, Španělsko) nefunguje bez dalšího sponzoringu platů duchovních a dalších daňových zvýhodnění CNS. Tzv. bonusový model, jehož podstatou je zakupování "poukázek", které by kupující mohl do stanovené výše uplatnit při úhradě své daňové povinnosti, nebyl příliš přijatelný pro CNS pro pocit, že by mohl připomínat dřívější "odpustky". Stejně jako ostatní modely však i u tohoto modelu by byly nezanedbatelné doprovodné náklady, jako je poštovné, evidence příjmů v CNS, kontrola proti případnému falšování dokladů apod. Dalším navrhovaným modelem, přijímaným příznivě především CNS, byly tzv. sponzorské prémie, jejichž podstatou měla být vedle současné možnosti odečtu od základu daně (10 % pro fyzické osoby, 2 % pro právnické osoby) možnost navíc odečíst část hodnoty daru církvím přímo z daně. Problematická na tomto modelu je stimulace občanů státem k preferování podpory CNS před podporou jiných veřejně prospěšných aktivit. K dosud diskutovaným modelům financování patří i modely fungující v současné době v Rakousku (církevní příspěvky) a SRN (církevní daně), které jsou však CNS registrovanými v naší republice odmítány.

Speciálně pak bude třeba rozhodnout, a to jak v souvislosti s otázkami financování CNS, tak s otázkami převodů majetku na CNS, o další existenci Náboženské matice. Jde především o to, že současný způsob existence této instituce v právním řádu naší republiky je přinejmenším problematický. O její transformaci mělo být rozhodnuto již na základě zadání vlády z roku 1994 návrh této transformace vládě předložit. Při jednání vlády dne 27. března 1996 však Ministerstvo kultury předložilo materiál, ve kterém byly k transformaci Náboženské matice uvedeny pouze jisté rámcové představy zakončené  informací, že řešení problému Náboženské matice nevylučuje různé alternativy transformace, včetně případného, patrně nejadekvátnějšího postupu, tj. zrušení této instituce bez náhrady. Vláda dne 27. 3. 1996 s ohledem na nekonkrétnost daného návrhu předložený materiál mohla vzít pouze na vědomí. Další návrhy týkající se řešení tohoto problému začaly být připravovány až v roce 1998 po jednání vlády dne 11. 11. 1998.

Příloha č. 3 : Seznam církví a náboženských společností

Příloha č. 4 : Přehled typů církevních právnických osob