Převzato z webové stránky Ministerstva
kultury ČR
Příloha k dopisu č.j.
3 549/2002 :
Vyjádření Ministerstva kultury
k návrhu
skupiny senátorů Senátu ČR
na
zrušení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví
a
náboženských společností a o změně některých zákonů
podanému
Ústavnímu soudu ČR
a zaslanému
k vyjádření Ministerstvu kultury ČR soudcem Ústavního soudu
JUDr.
Antonínem Procházkou
Navrhovatelé, tj. skupina
senátorů, ve svém podání z 13. 2. 2002 uvádějí výhrady proti zákonu č. 3/2002
Sb., z nichž jen některé se dotýkají ústavního pořádku ČR. A právě ty,
které se ústavního pořádku ČR týkají, má Ministerstvo kultury (dále jen
"ministerstvo") za nesmírně závažné a pro suverénní stát
nepřijatelné, protože směřují k omezení ústavního principu svrchovanosti
ČR na svém území. Neznáme žádný demokratický stát, který by se vzdal svého
práva vybavovat jakékoli subjekty, a to včetně církví a náboženských
společností a od nich odvozených subjektů, působících na jeho území, právní
subjektivitou podle svého právního řádu. K tomu uvádíme dále podrobněji:
Stát, a zvláště moderní stát, je založený na principech rovnosti, svobody a demokracie, rozlišuje v duchovní sféře autonomii člověka založenou na svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání od právní úpravy církevních institucí. Odmítá koncepci "jednoty oltáře a trůnu" a nemůže proto poskytovat jakákoli privilegia jedné nebo několika církvím a náboženským společnostem.
Ve
vztahu k církvím a náboženským společnostem vychází Ústava ČR ze
svého čl. 1, v němž je stanoveno, že Česká republika je svrchovaný,
jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám
člověka občana.
Princip svrchovanosti státu znamená především územní výsost vůči každému na území státu, tj. každé fyzické i právnické osobě. Žádné jiné právo než právo státu se nemůže na území státu uplatnit, ledaže by pro některé subjekty (diplomatická imunita) to bylo výslovně stanoveno např. mezinárodní smlouvou nebo jinou normou. Takový princip je historicky spojen se samotným pojmem suverenity a svrchovanost státu vůči církvím a náboženským společnostem na území státu byla prosazena ještě před vítězstvím buržoazně demokratických revolucí ve světě a patří k principům laického státu. Právnímu řádu státu nemůže proto konkurovat vnitřní předpis žádné církve a náboženské společnosti, ani tzv. kanonické právo.
Demokratickým
základům státu by se příčila jakákoli privilegia některých církví a
náboženských společností nebo sdružení ateistů. K tomu přistupuje i
skutečnost, že v ČR žádná církev či náboženská společnost nepředstavuje
většinu obyvatelstva a ani hledisko většiny neospravedlňuje jakékoli výsady a
privilegia. K principům právního státu patří svrchovanost zákona vůči všem
subjektům a žádný subjekt nemůže odmítat svrchovanost zákona s odůvodněním,
že je vázán jinou soustavou norem, než představují zákony státu, jak
navrhovatelé požadují. Podle ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále jen "Listina") je stát založen na demokratických
hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani náboženské vyznání.
Ústavodárce tím vyjádřil, že spojení státu s jakýmkoli náboženským
vyznáním (a contrario i bez vyznání) je neslučitelné
s demokratickými hodnotami. Stát se tak nemůže spojovat ani
s organizacemi, které se vytvářejí k šíření určitého kultu, a ve
spojení s tím chtějí provozovat i další činnost. Bylo by v rozporu
s principem právního státu a rovnosti subjektů, které vykonávají obdobnou
činnost, aby např. nadace či jiná obdobná sdružení byla v horším postavení
než organizace církevní.
Ministerstvo zdůrazňuje, že nejen Listinou, ale také napadeným zákonem č. 3/2002 Sb. je zaručena v ČR vysoká úroveň náboženské svobody. To dokládá mimo jiné i ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny, které je opakováno v zákoně č. 3/2002 Sb. v § 4 odst.3. Je to ustanovení jdoucí nad rámec veškerých mezinárodních smluv a obdobných dokumentů upravujících náboženskou svobodu. Toto výslovně nadstandardní ustanovení není ve většině vyspělých demokratických států - na rozdíl od ČR - součástí jejich ústavního pořádku. Toto právo, jak je uvedeno též v části reagující na nabývání právní subjektivity podle právního řádu ČR, je respektováno i zákonem č. 3/2002 Sb. Názor skupiny senátorů, že by snad toto právo bylo napadeným zákonem omezováno, neodpovídá skutečnosti, protože jejich názor vychází z nepřijatelně extenzivního výkladu ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny, kterým se de facto navrhuje omezení svrchovanosti ČR na svém území.
Ústavní úprava obsažená v čl. 16 odst. 2 Listiny, případně odst. 4 tohoto ustanovení demonstrativně vymezuje správu záležitostí církví a náboženských společností. Jde o ustanovování orgánů církví nebo náboženských společností, ustanovování duchovních a zřizování řeholí (či řeholím obdobných institucí), a to nezávisle na státních orgánech. Tímto ustanovením měl být zrušen princip, který trval od rakouské právní úpravy a v některých demokratických státech trvá dosud, že stát vykonává dohled a spolupůsobí při obsazování některých církevních úřadů. V době Rakouska byl tento princip uplatněn ve vztahu ke katolické církvi, která s ohledem na to požívala zvláštních privilegií. Spolupůsobení státu bylo v Československu zakotveno i v Modu vivendi z roku 1928. Tyto vztahy vycházely z toho, že církev měla veřejnoprávní povahu a z toho hlediska stát dozíral i nad správou jejího majetku. Pokusy o provedení odluky církve od státu se neuskutečnily a tento nerovný systém trval až do tzv. církevních zákonů, jimiž byly všechny církve a náboženské společnosti podřízeny tvrdému dozoru ze strany státu bez rozdílu, o jaké náboženské sdružení se jednalo. Změny uskutečněné po listopadu 1989 zrušily regulaci uskutečněnou totalitním systémem. Stát však nemůže rezignovat zcela na úpravu činností jakýchkoli organizací, které působí na jeho území nebo sdružují jeho občany. Pozbyl by tak základní funkce, které ho zavazují, aby zaručoval rovnost všech lidí před zákonem a bezpečnost občanů.
Navrhovatelé ve svém podání z 13. 2. 2002 dále namítají, že zákon č. 3/2002 Sb. "snižuje standard ochrany svobody náboženského vyznání v České republice a zvyšuje státní reglementaci života občanské společnosti".
Ve
svých argumentech se navrhovatelé téměř výhradně zabývají právní úpravou církví
a náboženských společností a tvrdí, že uvedený zákon je protiústavní, neboť
odporuje ustanovením čl. 15 a čl. 16 Listiny, čl. 18 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech, čl. 9 Úmluvy o lidských právech a základních
svobodách, čl. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny. Navrhovatelé dále zákonu
vytýkají, že si zákonodárce počínal svévolně a že zákon odporuje principu
proporcionality zásahů státu a sebeomezení státní moci.
V dalších
argumentech navrhovatelé srovnávají církve a náboženské společnosti
s památkově chráněnými starými budovami a požadují pro uvedená náboženská
sdružení alespoň takovou ochranu, jakou mají budovy staré sto let.
Přijatý
zákon skutečně neměl na mysli zacházet s církvemi a náboženskými
společnostmi jako s památkovými budovami a podle toho je chránit, jak
navrhovatelé požadují. Ministerstvo však v tom nespatřuje porušení žádných
ústavních předpisů. Koncepce tohoto zákona je jiná, než považovat náboženská
sdružení za památky minulosti, které je třeba z důvodů historické piety
chránit.
Navrhovatelé
se rovněž mýlí, pokud ztotožňují úpravu církví a náboženských společností
s ochranou individuálních práv a svobod zakotvených v čl. 15 a 16
Listiny, případně v citovaných mezinárodních smlouvách. Mýlí se, i pokud
tvrdí, že jakoukoli jimi uvedenou činnost církví a náboženských společností lze
subsumovat pod ochranu individuálních práv a svobod, které jsou zakotveny
v příslušných ústavních předpisech.
Právní
řád rakouský a na něj navazující demokratický právní řád československý vždy
odlišovaly různé oblasti působení církví a náboženských společností i postavení
různých církví navzájem. Tento odlišný režim, v němž se diferencovaně
uplatňovala svrchovanost státu nad církvemi a náboženskými společnostmi, nebyl
ztotožňován s individuálními právy a svobodami občanů, neboť se jednalo o
jiné právní vztahy s odlišnými subjekty. Právní úprava rakouská, která
založila i tradici úpravy československé, v zásadě platí v Rakousku
dodnes (srovnej k tomu např. publikaci Československé církevní zákony,
Bušek, Hendrych, Laštovka, Muller, Praha 1931, viz zejména důvodová a
zpravodajská zpráva k zákonu č. 50 ze 7. 5. 1874).
Pokud jde o postavení církví a náboženských společností, platná ústavní úprava odlišuje postavení církví a náboženských společností uvedené v čl. 16 odst. 2 Listiny a individuální práva a svobody, zejména svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1 Listiny), právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, náboženskými úkony, zachováváním obřadů (čl. 16 odst. 1) nebo právo odmítnout vojenskou službu, pokud by to bylo v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. Žádná instituce církevní ani jiná nemá monopolní postavení při projevování náboženství nebo víry, neboť každý člověk si může zvolit svobodně, zda chce své náboženské přesvědčení uplatňovat prostřednictvím církví a náboženských společností nebo mimo jejich rámec.
Pro
úpravu postavení právnických osob včetně církví a náboženských společností je
nezbytná v moderním státě podrobná zákonná úprava a to bez rozdílu, zda
státy uskutečnily odluku nebo nikoliv. Zákon č. 3/2002 Sb. (kromě ustanovení §
2) provádí podrobnou úpravu, jež se vztahuje k ustanovení čl. 16 odst. 2
Listiny, nezabývá se tedy podrobnostmi svobody vyznání. Z ustanovení § 1
zákona vyplývá, co je předmětem úpravy tohoto zákona. K podrobné zákonné
úpravě došlo v poslední době např. ve Francii.
Obdobné
pojetí jako tento zákon má i zákon o politických stranách, který provádí
ustanovení čl. 20 odst. 4 Listiny, kde se stanoví, že politické strany a
politická hnutí jsou odděleny od státu. Vzdor tomuto oddělení státu a
politických stran zákon ukládá těmto stranám řadu povinností a zabezpečuje
dohled ze strany státu.
Právní
úprava církví a náboženských společností není tedy určena k úpravě
individuálních práv občanů nebo každého člověka v oblasti svobody víry a
náboženského vyznání. Zásahy a kontrola státu nad církvemi a náboženskými
společnostmi jsou ostatně v zákoně č. 3/2002 Sb. podstatně slabší, než
v jiných státech západní Evropy je obvyklé. Zásahy státu jsou menší než u
politických stran, které zabezpečují účast na tvorbě politické vůle státu.
Žádná mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, neupravuje způsob
a pravidla postavení církví a náboženských společností.
Navrhovatelé ve svém podání také spatřují ohrožení svobody náboženské víry především v omezení různých aktivit církevních a náboženských institucí, zejména v oblasti působení obchodního zákoníka. Porovnávají úpravu církví a náboženských společností s podnikáním zahraničních subjektů, které mohou v podstatě podnikat na území ČR za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako české subjekty (§ 21 a § 23 obchodního zákoníku). I v této oblasti zákonodárce nehledí na církve a náboženské společnosti jako na podnikatelské subjekty a spatřuje podstatný rozdíl mezi obchodní činností, která je náplní obchodních společností, a činností církví a náboženských společností. Domnívá se, že církve a náboženské společnosti nejsou založeny na tržním hospodaření a nemají směřovat k rozšiřování hmotného bohatství, a proto je legitimní i odlišný přístup k nim.
Ministerstvo má za to, že
navrhovatelé ve všech svých námitkách vůči zákonu č. 3/2002 Sb., které se
týkají nabývání právní subjektivity podle právního řádu ČR, nejen útočí na
princip suverenity ČR, jak je podrobně uvedeno výše, ale též jednak vycházejí
z chybného chápání pojmu právnická osoba a současně též chybného
ztotožnění vzniku církve a náboženské společnosti s jejím vznikem jako
právnické osoby.
Hlavním pochybením stěžovatelů je představa, že existence církve, jejího orgánu či instituce je závislá na tom, má-li postavení právnické osoby. Podle jejich mylného názoru není-li podle daného práva uznána jako právnická osoba, není právním řádem tolerována a má jakési ilegální postavení. To je ovšem zásadní nepochopení funkce institutu právnické osoby.
Vznik církve a náboženské společnosti je totiž zcela nezávislý na státní aprobaci a také její náboženská činnost a vnitřní organizace nepodléhá státní reglementaci. To vychází z § 4 zákona č. 3/2002 Sb. Jakékoliv státní omezení v tomto smyslu je možné jen z taxativně stanovených důvodů v § 5 napadeného zákona.
Právnická osoba je institutem soukromého práva majetkového a znamená, že určitý společenský útvar má v daném právním řádu postavení samostatného subjektu ("osoby"), který může svým jménem nabývat práv a povinností, to je především vlastnit a zavazovat se a zároveň nést ze svých právních úkonů majetkovou odpovědnost a být účastníkem v občanském soudním řízení.
Skutečnost, že je společenský útvar uznán právním řádem za právnickou osobu, se netýká jen jeho, ale všech "osob", účastníků soukromoprávních vztahů. Proto musí daný právní řád stanovit určité podmínky pro uznání právní osobnosti, které zaručí minimum ochrany ostatních účastníků soukromoprávních majetkových vztahů, především možnost identifikace takové "osoby" a jejích právních poměrů. Právní řád tedy musí respektovat nejen čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny, ale musí chránit práva osob rovněž např. podle čl. 11 Listiny.
Pokud jde o církev nebo náboženskou společnost jako celek, je zákon maximálně vstřícný a uznává ji jako právnickou osobu okamžikem, kdy je registrována. Institut evidence církevní právnické osoby je běžný proto, aby byl vůbec umožněn hladký průběh majetkoprávního styku, neboť subjekt musí vystupovat pod určitým názvem, musí mít právně závaznou adresu (sídla) a veřejnosti umožnit zjistit, kdo je oprávněn jménem této osoby jednat (zavazovat ji).
Zákon předpokládá, že církev nebo náboženská společnost, která je registrována, takové předpoklady nutné pro postavení právnické osoby splňuje. Neznamená to však, že by církvi nebo náboženské společnosti cokoli bránilo ve výkonu náboženské činnosti.
Církevní právo nemůže vybavovat své instituce právní subjektivitou v právním řádu státu. To musí a může jen právní řád státu. V této souvislosti dále ministerstvo upozorňuje na to, že v celém textu návrhu skupiny senátorů se účelově směšují dva rozdílné pojmy, a to pojem "církevní instituce" s pojmem "církevní právnická osoba".
Pojem "církevní
instituce" je pojmem z čl. 16 odst. 2 Listiny, v němž je uvedeno
ustanovení o právu církví a náboženských společností zřizovat si řeholní a jiné
církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Toto nadstandardní právo,
které není jinak součástí žádných mezinárodních úmluv týkajících se náboženské
svobody, je respektováno i napadeným zákonem. Zákon č. 3/2002 Sb. totiž
v žádném svém ustanovení nezpochybňuje existenci těchto institucí uvnitř
církve. Dokonce ani nestanovuje jejich povinnost být evidovány na ministerstvu
(viz slovo "může" v § 6 odst. 2 napadeného zákona). Uvedené ustanovení
Listiny však v žádném případě neříká nic o tom, že zřízením instituce
v církvi nebo v náboženské společnosti vzniká právnická osoba podle
právního řádu ČR, jak je uvedeno výše. Takový výklad Listiny je jejím
extenzívním výkladem, který porušuje ústavní princip suverenity státu.
Pojem "církevní
právnická osoba" je pojem zavedený napadeným zákonem pro ty subjekty
církví a náboženských společností, které jsou evidovány na ministerstvu (orgány
církví a náboženských společností nebo řeholní a jiné církevní instituce založené
v církvi nebo náboženské společnosti za účelem organizace, vyznávání a
šíření náboženské víry). Touto zvláštní evidencí na ministerstvu stát
respektuje různorodé organizační formy církve a náboženské společnosti
v tom, že kromě právních forem v právním řádu ČR známých, umožňuje
evidencí na ministerstvu církvím a náboženským společnostem vytvářet i další
právnické osoby podle specifik jednotlivých církví a náboženských společností.
Napadený § 6 odst. 2 tedy jakkoli neredukuje právo církví a náboženských
společností zřizovat své instituce, jak argumentují navrhovatelé, ale právě
naopak rozšiřuje možnost přiznat právní subjektivitu i organizačním složkám
(orgánům a institucím), což je zcela zřejmě ustanovením ve prospěch církví a
náboženských společností. Je překvapující, že toto ustanovení je interpretováno
v návrhu skupiny senátorů jako omezení vzniku jiných než církevních
právnických osob, tj. právních forem vytvořených pro církve a náboženské
společnosti navíc oproti stávajícím právním formám možným v právním řádu
ČR. Omezení církví a náboženských společností být zřizovatelem jiných než
církevních právnických osob by muselo být v napadeném zákoně výslovně
uvedeno jako zákaz zřizovat jiné právní formy než církevní právnické osoby.
Tedy shrneme-li, je samozřejmé,
že evidencí vznikají církevní právnické osoby jako právnické osoby podle
právního řádu ČR a zrušením evidence jejich právnická osobnost podle právního
řádu ČR zaniká. Nemá to nic společného s tím, zda ty subjekty, které jako
církevní právnické osoby zanikly, budou či nebudou dále existovat jako církevní
instituce uvnitř církve nebo náboženské společnosti bez právní subjektivity
podle právního řádu ČR.
V této souvislosti se
ministerstvo ohrazuje proti tvrzení navrhovatelů, že S. Stuna a J. Švestka ve
svém článku v Právních rozhledech č. 12/2001 (str. 579), který naopak
vyznívá pro napadený zákon velmi příznivě, vyjádřili názor, že by církevní
právnické osoby mohly vznikat rozhodnutím církve nebo náboženské společnosti,
např. na základě kanonického práva bez aprobace podle právního řádu ČR.
Registrované církve a
náboženské společnosti jsou podle zákona č. 3/2002 Sb. právnickými osobami
soukromoprávními a spadají svým charakterem pod typ právnických osob podle
občanského zákoníku. Jako právnické osoby vzniklé registrací podle napadeného
zákona mají stejná práva jako jiné právnické osoby zřizované podle občanského
zákoníku (s výjimkou zakládání právnických osob podílejících se na státní
moci a politických stran). Toto právo být zakladatelem právnické osoby podle
občanského zákoníku vyplývá přímo z postavení právnické osoby. A toto
právo není nikterak omezeno zákonem č. 3/2002 Sb. Právě naopak, než jak uvádějí
navrhovatelé, zákon č. 3/2002 Sb., a to v § 6 odst. 2, rozšiřuje v případě
církví a náboženských společností spektrum právních forem oproti jiným
právnickým osobám podle občanského zákoníku konkrétně o církevní právnické
osoby, aniž by jakkoli omezoval církve a náboženské společnosti ve výběru
dalších právních forem podle občanského zákoníku. Je tedy nepravdivým tvrzením,
že církve a náboženské společnosti nemohou za platnosti napadeného zákona např.
zřizovat nemocnice, sociální zařízení či dokonce zřizovat a provozovat
charitativní zařízení. Zásadním omylem je z toho odvozovat tvrzení, že by
napadený zákon omezoval aktivity církví a náboženských společností jen na
jejich "vnitřní život". Naopak za platnosti zákona č. 3/2002 Sb.
mohou církve a náboženské společnosti vedle velmi různorodých typů církevních
právnických osob být zřizovateli např. občanských sdružení, nadací, nadačních
fondů, obecně prospěšných společností a dále např. obchodních společností a
družstev i zřizovateli dalších právnických osob.
Navrhovatelé se domáhají zrušení mj. i § 6 odst. 2 zákona. V tomto ustanovení se definuje pojem "církevní právnická osoba" tak, že do něj patří : orgán církve a náboženské společnosti, řeholní nebo jiná církevní instituce založená v církvi a náboženské společnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry.
Navrhovatelé namítají, že napadené ustanovení "nepamatuje na celou paletu činností, které jednotlivé církevní právnické osoby dosud vykonávaly (především charitativní, humanitární, zdravotnická atp.) a které se v žádném případě neomezují pouze na oblast náboženské víry".
K tomu je třeba
v prvé řadě uvést, že mezinárodní dokumenty o lidských právech zaručují
právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství (náboženské vyznání). Všeobecná
deklarace lidských práv (čl. 18) stanoví, že toto právo v sobě zahrnuje i
volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své
náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo
soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním
obřadů. Obdobně i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 18
odst. 1) stanoví i podmínky, za nichž může být svoboda projevovat náboženství
nebo víru omezena (čl. 18 odst. 3). Dále obdobnou úpravu obsahuje i evropská
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 9).
Pokud tedy někdejší
Federální shromáždění do Listiny vložilo také ustanovení čl. 16 odst. 2, podle
něhož "církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména
ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní
instituce nezávisle na státních orgánech", neplnilo tím nějaký mezinárodní
závazek tehdejší ČSFR, protože mezinárodní dokumenty o lidských právech správu
vnitřních záležitostí církví neupravují a podmínky pro zřizování církevních institucí
nestanoví. Přitom i toto právo církví a náboženských společností, resp. jeho
výkon, může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytné nejenom pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví
a mravnosti, ale také pro ochranu práv a svobod druhých. Také vzhledem
k těmto okolnostem nemůže být ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny vykládáno
extenzívně, jak se o to navrhovatelé snaží.
Ostatně Ústavní soud sám již
svého času výslovně konstatoval, že práva církví a náboženských společností
podle čl. 16 odst. 2 Listiny navazují na náboženskou svobodu ústavně zaručenou
fyzickým osobám v čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny (usnesení
uveřejněné pod č. 57/1998 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, sv. 12). Na činnosti
církví a náboženských společností, kterým bezprostřední návaznost na
náboženskou svobodu chybí, nelze výsadu podle čl. 16 odst. 2 Listiny vztahovat.
Jestliže např. církev nebo
náboženská společnost - jakožto právnická osoba - chce provozovat nestátní
zdravotnické zařízení, může je sama provozovat (jakožto přímý provozovatel),
získá-li na svou žádost a podle pravidel obecně platných pro všechny právnické
osoby k tomu oprávnění (§ 2 odst. 2, § 8 odst. 1 zákona ČNR č. 160/1992
Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních). Může však
také zřídit právnickou osobu, která by za obdobných podmínek mohla zdravotnické
zařízení provozovat svým jménem. Takovou právnickou osobu jakožto provozovatele
nestátního zdravotnického zařízení ovšem nelze považovat za církevní instituci
ve smyslu ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny, resp. za církevní právnickou osobu
ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a
náboženských společnostech, protože provozování zdravotnického zařízení není
s výkonem náboženské svobody v přímé souvislosti. To platí přirozeně
i pro činnosti v jiných oborech, které mohou provozovat právnické osoby
obecně, např. pro činnosti v oboru sociální péče - a tím spíše pro
činnosti podnikatelské, jejichž účelem je dosažení zisku.
Pro právnické osoby, které
církev nebo náboženská společnost zřídila, a které nejsou "církevními
právnickými osobami", musí platit všechna obecná právní pravidla, která
platí pro ostatní právnické osoby. Výsady, kterých se navrhovatelé i pro
takovéto právnické osoby dožadují, by vedly ke vzniku nepřijatelné nerovnosti a
mohly by ohrožovat práva jiných, např. už proto, že osoby hodlající vstoupit do
právního vztahu s takovou osobou by se nemohly obvyklým způsobem předem
seznámit s jejími právními poměry (srov. např. obchodní rejstřík).
Ústavní soud již vyložil, že
oprávnění církví a náboženských společností "ustanovovat své
duchovní" nezávisle na státních orgánech (čl. 16 odst. 2 Listiny) se týká
jen vzniku a trvání služebního poměru duchovního k církvi; pokud však jde
o mzdu nebo jiné majetkové nároky duchovního, vystupuje již do popředí
soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, "která má či nemá
závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým, a tyto osoby mají rovné
postavení před zákonem", takže v takových věcech je rozhodnutí sporu
v pravomoci státního soudu (nález ÚS uveřejněný pod č. 34/1997 Sbírky
nálezů a usnesení ÚS, sv. 7).
Výsad, které jsou církvím a
náboženským společnostem zaručeny v ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny,
tedy lze použít jen za podmínky, že jejich použití slouží výkonu práva na
svobodu náboženského vyznání a práva svobodně projevovat své náboženství nebo
víru (čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1 Listiny) formou a způsobem taxativně
vymezenými čl. 16 odst. 1 Listiny, popř. čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Pokud však jde o jiné činnosti, které výkonu
těchto práv přímo neslouží, a které mohou provozovat i jiné právnické osoby než
církve a náboženské společnosti, musí se uplatňovat obecný a rovný právní
režim. To platí jak pro vztahy soukromoprávní, tak ovšem i pro vztahy
veřejnoprávní (nemohl by obstát např. požadavek, aby církve samy rozhodovaly o
svých stavbách namísto obecně příslušného stavebního úřadu, tj. orgánu veřejné
správy, a to i kdyby šlo o stavby určené např. pro bohoslužbu).
Speciálně pak názor navrhovatelů, že je chybné, pokud si ČR osobuje udělovat právní subjektivitu podle svého právního řádu v zahraničí řádně vzniklým církvím, nejen odporuje ústavním principům ČR, ale na výsost nebezpečný zejména proto, že navrhovatelé de facto svým požadavkem ohrožují suverenitu ČR a demokratické základy státu, jeho veřejnou bezpečnost a pořádek, stejně jako práva a svobody jiných. Je udivující, pokud jsou vedeni pouze názorem, že všechny církve a náboženské společnosti jsou něčím tak výjimečným, že stát vůči nim může uplatňovat jen jejich ochranu a poskytovat jim privilegia s ohledem na jejich "celospolečenský význam". Ministerstvo v názoru, že by ČR měla jako své právnické osoby uznávat jakékoli subjekty, které vzniknou v zahraničí a deklarují se jako církve nebo náboženské společnosti, vidí pokus o destrukci ústavního pořádku ČR. Na základě názoru navrhovatelů by v ČR mohla legálně působila všechna nebezpečná náboženská uskupení, která např. neuznávají demokratické základy státu, jsou hrozbou jeho suverenity, nezávislosti a územní celistvosti, jejichž činnost je v rozporu s ochranou veřejné mravnosti, veřejného pořádku, principy lidskosti a snášenlivosti, svým učením popírají osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob pro jejich národnost a rasu, tedy jejichž učení a činnost naplňuje všechny znaky § 5 napadeného zákona. Že taková nebezpečná náboženská uskupení existují a že jejich činnost vede k individuálním i kolektivním tragediím, je všeobecně známé. Proto názor, že by stát vůči nim nemohl nikterak zasáhnout, ale naopak byl pouze povinen jim umožnit hlásat jejich učení a vyvíjet jejich nebezpečnou činnost, je třeba nejen razantně odmítnout, ale též před jeho důsledky důrazně varovat.
Právo
státu upravovat poměry církve (její části), která má sídlo na území jiného
státu, na svém území, konstatovala Evropská komise pro lidská práva ve
Štrasburku ve věci stížností č. 13712/88 a 20966/92 ohledně působení součásti
Srbsko-řecké církve v Rakousku.
Ministerstvo se v následující
části svého vyjádření nezabývá podrobně těmi částmi textu navrhovatelů, které
se netýkají věcí ústavnosti a předmětu zájmu Ústavního soudu. Jen stručně
konstatuje, že napadený zákon v plné míře zachovává vysokou míru
náboženské svobody, která je dána již Listinou. Sami navrhovatelé neuvádějí
žádný příklad skutečného omezení náboženské svobody. Napadeným zákonem není
jakkoli omezena ani autonomie církví. Jeho výraznou pozitivní změnou je jak
podstatná liberalizace přístupu k registraci pro málo početné církve a
náboženské společnosti tak ochrana práv třetích osob. Práva třetích osob jsou
chráněna nejen ustanoveními o identifikaci právnických osob v souladu
s obdobnými ustanoveními občanského zákoníku, ale též tím, že v návrhu
zákona jsou formulovány takové podmínky působení církví a náboženských
společností, které v maximální možné míře zabrání působení nebezpečných
náboženských společenství.
Je skutečností, že napadený zákon č. 3/2002 Sb. derogoval zákon č. 308/1991 Sb. a zákon ČNR č. 161/1992 Sb., aby je nahradil jednotnou právní úpravou, a ponechal zákon č. 218/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo chtělo vypracovat komplexnější úpravu, která by nahrazovala i zákon č. 218/1949 Sb. Takovou úpravu však odmítly církve, především Římskokatolická církev, které ji podmiňovaly dokončením majetkového narovnání se státem. Na druhé straně však veškeré snahy státu o zahájení další etapy majetkového narovnání narážejí na to, že církve a náboženské společnosti nejsou ochotny předat státu takové podklady, které by zahájení další etapy majetkového narovnání umožnily. Na druhé straně zákon č. 218/1949 Sb. byl po roce od roku 1990 celkem třikrát novelizován tak výrazným způsobem, že se zněním před rokem 1989 má velmi málo společného. Poskytuje těm církvím a náboženským společnostem, které jej využívají (17 z 21 registrovaných církví a náboženských společností), tak vysoký finanční standard, zejména v zabezpečení duchovních a církevní administrativy, že církve a náboženské společnosti se obávají, že jakýkoli jiný model financování by jim nemohl takový standard zajistit. Jinak není zřejmé, proč byla tato námitka vznesena k ústavnímu soudu, protože žádný ústavní předpis nestanovuje, zda má být daná oblast upravena jedním nebo více zákony.
Bohužel projednávání zákona
se od září 2001, tj. v době, kdy proběhlo v Poslanecké sněmovně
Parlamentu ČR jeho 2. a 3. čtení, zpolitizovalo. Toto zpolitizování pak
gradovalo v době projednávání napadeného zákona v Senátu Parlamentu
ČR. Není pravdou, jak tvrdí navrhovatelé, že byl návrh napadeného zákona od
samého počátku kritizován. Pravdou je naopak to, že jeho tvorba probíhala za
širokého konsensu nejen v ministerské expertní komisi se zástupci církevních
organizací (konkrétně České biskupské konference, Ekumenické rady církví a
Federace židovských obcí) a osobnostmi z vysokých škol a Akademie věd ČR, ale
též ve vládní komisi, v níž byli zastoupeni poslanci všech parlamentních
politických stran Poslanecké sněmovny. Výhrady k napadenému návrhu zákona
vznášel z vládní komise pouze poslanec Matulka delegovaný do této komise
KSČM. Naopak v době předložení návrhu napadeného zákona do Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR (duben 2001) se vysocí církevní představitelé
vyjadřovali k návrhu napadeného zákona příznivě.
Závěrem lze konstatovat, že
nikoli napadeným zákonem, ale naopak realizací některých názorů a návrhů
skupiny senátorů by mohlo dojít k porušení ústavního pořádku ČR zejména
v tom, že by byl porušen princip svrchovanosti státu na jeho území a byly
by též ohroženy demokratické základy našeho státu. Proto ministerstvo jako
předkladatel návrhu napadeného zákona podává Ústavnímu soudu na jeho žádost
toto vyjádření s tím, aby návrh skupiny senátorů Senátu ČR na zrušení
zákona č. 3/2002 Sb. nebo jeho částí zamítl.
V Praze dne 5. dubna 2002
Pavel Dostál
ministr
kultury