20 Cdo 2798/2005

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
 
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy              JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti u Kostela sv. J. S. P., zastoupené  advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s.p.,, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 1/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2005,  č. j. 27 Co 196/2005-113, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :
	Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 3348, dílu 1, pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci – původ Pozemkový katastr (PK) s tím, že tato nemovitost je doposud zapsaná na LV č. 780 pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., zamítl. Odvolací soud se přihlásil k závěru Ústavního soudu ČR, vyjádřenému v jeho nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Podle zde uvedeného právního názoru je přechod majetku církví pokryt kogentním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), podle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Proto je nutno na tento majetek vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání určovacích žalob pro absenci naléhavého právního zájmu. Odvolací soud proto dovodil, že je třeba považovat předmětný spor za restituční, neboť ze strany žalobce je zde snaha dosáhnout žalobou o určení vlastnictví navrácení majetku, který přešel na stát v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 až 31. prosincem 1989. V této věci proto nemůže žaloba o určení vlastnictví sloužit ke vrácení majetku, protože z restitučních zákonů vyplývá zákonná domněnka, že takový majetek přešel na stát. Odvolací soud proto uzavřel, že není splněna základní podmínka určovací žaloby podle § 80 písm. c/ zákona č.  99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“).
	Žalobkyně ve včasném dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Napadenému rozhodnutí též vytýká, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Žalobkyně je toho právního názoru, že dotčené nemovitosti nemohly na žalovaného přejít na základě rozhodnutí o výkupu Okresního národního výboru v P. ze dne 10. května 1949, č. j. 611.12.III.1949-Vk, neboť z důvodu nedoručení potvrzujícího rozhodnutí odvolací instance žalobkyni rozhodnutí o výkupu nenabylo právní moci, a navíc ani nebyla do 31.12.1950 učiněna poznámka provedení výkupu v pozemkové knize, jak předpokládalo ustanovení § 10 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 46/1948 Sb.“). Žalobkyně odvolacímu soudu také vytýká mylnou interpretaci ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť se v daném případě nejedná o převod majetku, nýbrž toliko o určení, kdo vlastníkem dotčeného majetku skutečně je. Nesouhlasí také s názorem odvolacího soudu, podle kterého se nemůže - při neexistenci speciálního zákona - dovolávat ochrany podle občanského zákoníku. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
	Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, neboť žalobkyně neměla na určovacím výroku soudu naléhavý právní zájem, přičemž obsahově shodně poukázal na obsah nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Dle názoru žalovaného zde naléhavý právní zájem na určení vlastnictví není již z toho důvodu, že se jedná o restituční spor a je nutné aplikovat ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., který předpokládá přijetí právní úpravy restituce církevního majetku. Nesouhlasí taktéž s názorem žalobkyně, podle kterého nemohlo přejít vlastnické právo podle zákona č. 46/1948 Sb. Skutečnost, že poznámka o provedení výkupu dle § 10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. byla učiněna až dne 27. srpna 1958, nemůže odejmout její předpokládané účinky, neboť zákon č. 46/1948 Sb. žádnou lhůtu k podání takové žádosti nestanovil a ani podmínky dodatečně neupravil. Je proto toho názoru, že pokud byla poznámka o provedení výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb. provedena i po roce 1950, má sama o sobě bez dalšího účinky přechodu vlastnictví na stát. K námitce existence žalobkyní namítaného nepravomocného rozhodnutí o výkupu uvádí, že zákon č. 46/1948 Sb. umožňoval vyhlásit výkup také formou vyhlášky na úřední desce správního orgánu, což se také v případě vyhlášky odvolací instance - Krajského národního výboru v P. ze dne 12. července 1949, č. j. 611/8-6.7.49-IX-4-C - skutečně stalo a rozhodnutí o výkupu je proto nutné považovat za pravomocné.   
	Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé   (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, podle kterého není v dané věci - tedy v případě otázky vlastnického poměru k výše uvedené zemědělské půdě - role (dle stavu pozemkového knihy) - splněna podmínka naléhavého právního zájmu předpokládaná ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř. a nikoli skutkové a právní závěry soudem odvolacím vůbec nevyjádřené a neužité.
 
Dovolatelkou v závěru dovolání předestřenou otázku o právní povaze jí uplatněného nároku, a tudíž o možnostech užití obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech možností obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, již Nejvyšší soud opakovaně podroboval právnímu rozboru. Například v rozsudku velkého senátu dovolacího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p/ citovaného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř. Dovodil, že z povahy zákona č. 229/1991 Sb., jakožto zákona zvláštního, vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li proto zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky odlišně. V uvedené věci převzal stát věc na základě správního výměru o vyvlastnění, který nebyl řádně doručen a nenabyl tak právní moci. Velký senát zde vyšel ze závěru, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Z uvedeného rozhodnutí vycházel dovolací soud také například ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, když zde zároveň zdůraznil, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Tyto právní závěry jsou plně použitelné v dovolatelkou předloženém sporu, přičemž dovolací soud nemá důvodu se od nich odchýlit ani v této věci. 
Otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Vedle odvolacím soudem aplikovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, podrobil v poslední době Ústavní soud zmíněnou problematiku ústavnímu přezkumu také ve svém stanovisku pléna, sp. zn. Pl ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1.listopadu 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, v němž Ústavní soud formuloval závěry – I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c/ o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. a – II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění stanoviska Ústavní soud  vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995,   sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence.
I ve stanovisku uveřejněném pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp.zn. Pl ÚS – st. 22/05, ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. se Ústavní soud přihlásil k nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.

Nepřípadnou se pak jeví argumentace dovolatelky, vztahující se k rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003, když - dle jejího názoru - si dovolací soud v obdobné věci musel být „vědom“, že se domáhá svého vlastnictví církevní subjekt a přesto tuto skutečnost (tj. existenci ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.) nebral v úvahu. Dovolatelka totiž pomíjí, že otázku přípustnosti dovolání pojící se k otázce zásadního právního významu dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - vznesené dovolatelem v uvedené věci - lze poměřovat toliko a jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Pokud tedy dovolatel v uvedené věci otázku  možnosti obnovení vlastnického práva prostřednictvím určovací žaloby nyní řešenou dovolacímu soudu k přezkumu nepředložil, a své dovolání stavěl na argumentaci odlišné a otázku zásadního právního významu spatřoval jinde (zde konkrétně - vedle skutkových námitek - v otázce výkladu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.), pak dovolacímu soudu nepříslušelo poměřovat přípustnost dovolání (a tím i jeho důvodnost) námitkami nevznesenými. Jestliže tedy odvolací soud zastával v předmětné otázce dovolatelem vytýkané hmotněprávní názory souladné s publikovanou judikaturou (což také zastával), nebyla splněna základní podmínka přípustnosti dovolání a dovolací soud se již věcným přezkumem napadeného rozhodnutí zabývat nemohl; otázka uplatnění práva prostřednictvím určovacího návrhu otázku po právní stránce zásadního významu ani pro případný rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) pro svůj procesní charakter založit nemohla.
Ostatně Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 26.května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1485/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2006 pod poř. č. 4 ve vztahu ke svému rozsudku ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003, se sice přihlásil k názoru, že zákon č. 298/1990 Sb. není dotčen ani tehdy, jestliže k přechodu církevního majetku na stát došlo na základě zákona č. 46/1948 Sb., upozornil však s poukazem na  nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, že tím není řečeno, že úspěch žalob o určení vlastnictví je už proto zaručen.
  	Právní názor odvolacího soudu založený na nálezu Ústavního soudu ze dne 2.února 2005, sp.zn. II. ÚS 528/02, který uplatnil při posuzování otázky naléhavého právního zájmu předpokládaného ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř., je tedy správný. V důsledku toho proto neobstojí v tomto dovolacím řízení výtky dovolatelky pojící se ke skutkovým okolnostem, zejm. pak okolnosti doručování rozhodnutí krajského národního výboru ze dne 16. června 1949, č. j. 611-1.IV.1949-IX-4d, neboť tyto se jeví ve světle nesplnění základního předpokladu přípustnosti (a tedy i případné úspěšnosti) určovací žaloby dle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř., tedy existence naléhavého právního zájmu, bezcennými; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval meritem věci. 
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
	Žalobkyně s dovoláním úspěšná nebyla, žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
 
	Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2006

JUDr. František Ištvánek, v. r. 
předseda senátu