20 Cdo 282/2006

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
 
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy          JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na S., proti žalované obci H., zastoupené  advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1395/2001,           o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2005,  č. j. 27 Co 331/2005-160, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
	Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků ve výroku tohoto rozsudku uvedených zamítl. Odvolací soud se přihlásil k závěrům Ústavního soudu ČR, vyjádřených v jeho nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Podle zde uvedeného právního názoru je přechod majetku církví pokryt kogentním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), podle kterého nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiných osob do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Proto je nutno na tento majetek vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání určovacích žalob z důvodu absence naléhavého právního zájmu. Odvolací soud proto dovodil, že na danou věc nelze nahlížet jako na spor o vlastnictví, ale jako na spor, jenž má povahu restituční, neboť žalobkyně se snaží dosáhnout žalobou o určení vlastnictví navrácení majetku, který přešel na stát v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989, když předmětné nemovitosti – spadající pod režim zákona č. 229/1991 Sb. –  přešly na stát za podmínek předvídaných ustanovením § 6 odst. 1 písm. p/ uvedeného zákona. K tomu však nemohou sloužit žaloby o určení vlastnictví, neboť na takovémto určení nemůže být naléhavý právní zájem, když z restitučních předpisů vyplývá zákonná domněnka, že takovýto majetek přešel na stát.
	Žalobkyně ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], když odvolací soud na daný případ pouze „mechanicky aplikoval“ výše uvedený nález Ústavního soudu bez přihlédnutí k ostatní publikované judikatuře, a to dokonce i přesto, že právní řád neshledává precedent pramenem práva. Je toho názoru, že ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., má pouze preventivní a ochranný charakter, jenž se na situace, kdy majetek nikdy nepřestal být ve vlastnictví původních církevních subjektů (jak je tomu v daném případě), nevztahuje. Konstrukce uvedeného blokačního ustanovení toliko vyjadřuje snahu zákonodárce ochránit blokovaný majetek před neoprávněnými zásahy, a to ve prospěch potenciálního restituenta, přičemž výklad zastávaný odvolacím soudem považuje dovolatelka za „naprosto formalistický a absurdní“ a blokační ustanovení restitučních předpisů nemůže v žádném případě zhojit předchozí nezákonné dispozice s majetkem a rovněž tento majetek nemůže – bez existence platného titulu – takto konfiskovat. Dovolatelka dále ve svém podání poukazuje na judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, kterou považuje v dané věci za relevantní. Nález Ústavního soudu – z něhož odvolací soud vycházel – považuje za precedenční rozhodnutí, kterým vylučuje určovací žaloby z jurisdikční činnosti soudu, což je v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále mu také oponuje argumentačními závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. I. ÚS 428/04 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. Pl. 71/2004. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 
	Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé         (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatelka obsahově vymezila          (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, podle kterého není v dané věci - tedy v případě otázky vlastnického poměru k nemovitostem spadajícím pod režim daný § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. – splněna podmínka naléhavého právního zájmu, předpokládaná ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř.
Dovoláním předestřenou otázku o právní povaze  uplatněného nároku, a tudíž o možnostech užití obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech možností obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, jež jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, již Nejvyšší soud opakovaně podroboval právnímu rozboru.  Velký senát dovolacího soudu – vzhledem k rozdílnému právnímu náhledu jednotlivých senátů Nejvyššího soudu na danou právní věc – ve svém rozsudku ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, usměrnil rozhodovací soudní praxi formulováním a odůvodněním právního závěru, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p/ citovaného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o.s.ř. Dovodil, že z povahy zákona č. 229/1991 Sb. jakožto zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li proto zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky odlišně. Z uvedeného rozhodnutí následně také vycházel dovolací soud například ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, když zde zároveň zdůraznil, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Tyto právní závěry jsou plně použitelné v dovolatelkou předloženém sporu, přičemž dovolací soud nemá žádného důvodu se od nich odchýlit ani v této věci. 
 
Otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Vedle odvolacím soudem aplikovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, podrobil v poslední době Ústavní soud zmíněnou problematiku ústavnímu přezkumu také ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, v němž Ústavní soud formuloval následující závěry – I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c/ o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. a – II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění stanoviska Ústavní soud vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence.
Překonanou se pak jeví argumentace závěry těch nálezů Ústavního soudu, kterých se dovolatelka ve svém podání dovolává, také proto, že i v pozdějším stanovisku uveřejněném pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl ÚS – st. 22/05, ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb., se Ústavní soud přihlásil k nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.
  	Právní názor odvolacího soudu založený na nálezu Ústavního soudu ze dne 2.února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, který uplatnil při posuzování otázky naléhavého právního zájmu předpokládaného ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř., je tedy v dané věci správný; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval meritem věci. 
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
	Žalobkyně s dovoláním úspěšná nebyla, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
	Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. dubna 2006

JUDr. František Ištvánek, v. r. 
předseda senátu