20 Cdo 2959/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně P. p. k. N. V. (R.), zastoupené advokátem, proti žalovanému P. n. p., zastoupenému advokátem, o vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 51/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č. j. 20 Co 77/2005-125, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.200,- Kč, k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání souboru knih jednotlivě uvedených v přílohách a dodatcích, které tvoří nedílnou součást výroku rozhodnutí. Dle názoru odvolacího soudu došlo k odnětí věcí způsobem zakládajícím tzv. restituční podstatu, na kterou se vztahuje zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 298/1990 Sb.“), když knihy, protiprávně odňaté, předala státu Náboženská matice a Státní úřad pro věci církevní, který je následně předal po roce 1952 žalovanému. Zákon č. 298/1990 Sb. sice do majetkových poměrů žalobkyně „zasahuje“, když jí přiznává postavení oprávněné osoby dle tohoto zákona s uvedením nemovitostí, prohlášených jejím majetkem (příloha č. 1, bod 22 uvedeného zákona), avšak - se zohledněním ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 298/1990 Sb. - zde uvedené nemovitosti nemají souvislost s původním umístěním movitých věcí (knih), jejichž vydání se žalobkyně touto žalobou domáhá. Odvolací soud je proto toho názoru, že u movitých věcí se může církevní subjekt, zahrnutý ve výčtu podle příloh uvedeného zákona, domáhat jejich vydání jen tehdy, je-li v příloze uvedená nemovitost, v níž se movité věci nacházely, a jsou-li dále splněny podmínky ustanovení § 1 odst. 4 zmíněného zákona. Jestliže se proto žalobkyně domáhá vydání movitých věcí, původně uložených v nemovitosti, která však v této příloze uvedena není, nelze jí ochranu vlastnického práva k těmto movitým věcem poskytnout. Námitka žalované, podle které předmětné movité věci nebyly v okamžiku odnětí v jejím vlastnictví, ale jen ve vlastnictví jednotlivých fyzických osob, nebyla v řízení před soudem prvního stupně vznesena, a proto se jí odvolací soud v souladu s ustanovením § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), ani nemohl zabývat. Odvolací soud také poukázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, řešící otázku tzv. církevních restitucí. Žalobkyně ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu (a taktéž soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Žalobkyně je toho názoru, že závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s článkem 11 ve spojení s článkem 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž nebylo ani přihlíženo ke konkrétním specifikům předmětného sporu. V dané věci nelze zákon č. 298/1990 Sb. (v dovolání nesprávně uváděný jako č. 268/1990 Sb.), aplikovat již proto, že žalobkyně neuplatňuje své právo k majetku, který jí byl formálně odňat při výkonu státního dozoru, ale k majetku, který jí nikdy odňat nebyl. Dle názoru žalobkyně nejsou předmětem řízení věci jí protiprávně odňaté, tedy získané a ovládané státem v úmyslu nakládat s nimi jako s vlastními, ale věci, které stát užívá pouze jako jejich detentor, neboť svými dosavadními projevy neprokázal, že by při získání a následném ovládání dotčených movitých věcí měl v úmyslu chovat se jako jejich vlastník, resp. takovéto věci do svého vlastnictví získat, když nadto vystupoval pouze jako jejich správce a nikdy neučinil žádný relevantní právní akt k tomu, aby je nabyl do svého vlastnictví. Žalobkyně dále podotýká, že nebyla do padesátých let minulého století vlastníkem jí užívaných nemovitostí, když tyto nemovitosti patřily vybraným členům, a proto ani dotyčné objekty nemohly být předmětem zákona č. 298/1990 Sb. Podle dovolání žalobkyně ostatně není uvedena v takovém zákoně jako oprávněná z titulu původního vlastníka zákonem vydávaného majetku, nýbrž jako právní nástupce odlišné provincie K. N. V.; žalobkyni samé žádný majetek postupem státu v padesátých letech formálně zabaven nebyl. Žalovaný vyjádřil, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, přičemž má zato, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť se nejedná o rozhodnutí rozporné s hmotným právem a ani o řešení otázky, jež by v rozhodnutích dovolacího soudu doposud nebyla meritorně řešena. Namítá také, že žalobkyní uváděné argumenty vztahující se k námitce neoprávněné držby, popř. tvrzení o jejím právním nástupnictví (pokud jde o majetek uvedený v příloze k zákonu č. 298/1990 Sb.), nebyly v předcházejícím řízení ani tvrzeny a ani dokazovány. Dovolání vskutku není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné). O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však zde zjevně nejde již proto, že odvolací soud ve vztahu k dovolacímu soudu nabídnutým právním otázkám uplatnil názory, jež lze mít za standardní a v soudní praxi již ustálené, nelze tu proto uvažovat ani o rozporu jeho rozhodnutí s hmotným právem. V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30. června 1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, a ze dne 28. února 2002, sp. zn. 20 Cdo 2303/2000) vysloven názor (z něhož vycházel i soud odvolací), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004 publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2006, pod poř. č. 4, obdobně pak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 10/1997, pod poř. č. 78). Daný závěr pak má – s ohledem na znění § 1 odst. 4 zákona č. 298/1990 Sb. – relevanci i ve vztahu k movitému majetku, který byl v takto vymezených nemovitostech k 10. dubnu 1950 (ne)umístěn. Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných restitučních předpisů, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, kterou zákon č. 298/1990 Sb. v ustanovení § 1 zvolil. Již z tohoto důvodu proto nemůže být oponentura dovolatelky spočívající v poukazu na pouhou detenci odebraných knih státem, popř. neexistenci relevantního právního aktu úspěšná, stejně tak jako námitka původního umístění předmětných movitých věcí v objektech fyzických osob (členů řádu), posléze navrácených restitučním režimem odlišným od zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud již opakovaně zdůraznil, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je výše uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky, nikoliv však nezbytně) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu (právě z této skutkové základny odvolací soud v posuzovaném případě vycházel). K právě uvedeným závěrům se ostatně přihlásil i Ústavní soud svým sdělením, publikovaným ve pod č. 13/2006 Sb, částka 6, str. 170 a násl., když zaujal stanovisko, podle kterého je zákon č. 298/1990 Sb. svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Ústavní soud zde dovodil, že dotčený zákon z důvodu své speciality představuje, jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku užití obecných předpisů. K vlastnické obnově lze v takovém případě použít pouze ty nástroje, jež jsou uvedeny v restitučním zákoně. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránící aplikaci obecné právní úpravy. Ústavní soud závěrem zdůraznil, že případné kasuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutích v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Nelze proto souhlasit s názorem dovolatelky, namítající rozpor právního názoru odvolacího soudu (s dovolacím soudem souladným) s ústavním pořádkem (srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II ÚS 528/02, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. prosince 1996, sp. zn. I ÚS 280/96). Jako nepřípustnou a otázku po právní stránce zásadního významu nezakládající je na místě označit tu část dovolací argumentace, jež směřuje k tvrzení, že žalobkyně nikdy nepozbyla z důvodu absence odnětí předmětných knih svého vlastnického práva k nim a že není osobou oprávněnou coby původní vlastník ve smyslu zák. č. 298/1990 Sb. Těmito tvrzeními žalobkyně směřuje k vyloučení vlivu uváděné judikatury na projednávanou věc. V prvém případě jde však o nepřípustnou námitku skutkovou, s níž se v poměrech neúplné apelace již vypořádal přiléhavě odvolací soud, jenž naopak vychází ze zjištění, dle nějž podle obsahu spisu k odnětí věcí došlo způsobem zakládajícím tzv. restituční podstatu (viz shora vymezený význam výtky vad řízení jen pro případ přípustnosti dovolání); v rovině posléze uvedené pak jde o uplatnění skutečnosti způsobem nepřipuštěným v § 241a odst. 4 o.s.ř. – v dovolacím řízení nelze tvrdit nové skutečnosti. Platí tedy jednak, že odvolací soud - se znalostí formulovaných a publikovaných právních závěrů soudu dovolacího - uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř. Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 1.200,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu. V Brně dne 14. března 2006 JUDr. František I š t v á n e k , v.r. předseda senátu