20 Cdo 750/2006

ČESKÁ REPUBLIKA 
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
 


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy              JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ř. f. u K. S. J. S., P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46 a 2/ P. f. České republiky, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 169/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005,  č. j. 28 Co 456/2005-96, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
 

O d ů v o d n ě n í :
	Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemkové parcely č. 3724, pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci – původ Pozemkový katastr s tím, že tato nemovitost je doposud zapsaná na LV č. 186 pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu v P. (správně u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.). Odvolací soud se přihlásil k závěru Ústavního soudu ČR, vyjádřenému v jeho nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Podle zde uvedeného právního názoru je přechod majetku církví upraven ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), podle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon č. 229/1992 Sb. tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů a není zde  prostor pro podávání určovacích žalob z důvodu absence naléhavého právního zájmu. Odvolací soud proto dovodil, že je třeba považovat předmětný spor za restituční, neboť ze strany žalobce je zde snaha dosáhnout žalobou o určení vlastnictví navrácení majetku, který přešel na stát v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 až 31. prosincem 1989. Uzavřel proto, že není splněna základní podmínka určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“).
	Žalobkyně v dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Napadenému rozhodnutí též vytýká, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je toho právního názoru, že dotčená nemovitost nemohla na žalovaného 1/ přejít na základě rozhodnutí o výkupu Okresního národního výboru v P. ze dne 10. května 1949, č. j. 611.12.II.1949-VK, neboť z důvodu nedoručení potvrzujícího rozhodnutí odvolací instance žalobkyni toto rozhodnutí o výkupu nenabylo právní moci. Odvolacím soudem nebyl také respektován názor dovolacího soudu formulovaný v usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.  
	Žalovaná 1/ ve vyjádření uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, neboť žalobkyně neměla na určovacím výroku soudu naléhavý právní zájem, jelikož přechod majetku církví je upraven kogentním ustanovením § 29 zákona č. 229/1992 Sb a na daný spor je proto potřeba pohlížet jako na spor restituční. S tímto názorem také korespondují závěry uvedené ve Sdělení Ústavního soudu ČR o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/02. I  kdyby nebylo možné prokázat právního moc předmětného nabývacího titulu a kdyby se tedy jednalo o nabytí majetku bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), je toho názoru, že rozhodnou skutečností je přechod nemovitostí do moci státu nebo jiné právnické osoby; o takovou situaci jde i v tomto případě, když stát s nemovitostí disponoval a choval se k ní jako vlastník. Tento závěr odpovídá právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v rozsudku ze dne 13. března 2003, sp. zn. 28 Cdo 1719/2002. 
	Žalovaný 2/ ve vyjádření uvedl, že odvolací soud spornou věc posoudil po právní stránce přiléhavě a skutkově ji také správně zhodnotil. Žalobkyně neměla na určovacím výroku soudu naléhavý právní zájem, přičemž obsahově shodně poukázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán uplatněnými důvody; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, podle kterého není v dané věci - tedy v případě otázky vlastnického poměru k výše uvedené pozemkové parcele (louce) - splněna podmínka naléhavého právního zájmu předpokládaná ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř.
 
Žalobkyní v dovolání předestřenou otázku o právní povaze jí uplatněného nároku, a tudíž o možnostech užití obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech možností obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, již Nejvyšší soud opakovaně podroboval právnímu rozboru. Například v rozsudku velkého senátu dovolacího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p/ citovaného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o.s.ř. Dovodil, že z povahy zákona č. 229/1991 Sb., jakožto zákona zvláštního, vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li proto zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky odlišně. V uvedené věci převzal stát věc na základě správního výměru o vyvlastnění, který nebyl řádně doručen a nenabyl tak právní moci. Velký senát zde vyšel ze závěru, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Z uvedeného rozhodnutí vycházel dovolací soud také například ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, v němž zároveň zdůraznil, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Tyto právní závěry jsou plně použitelné v předmětném sporu,  v němž dovolací soud nemá důvodu se od nich odchýlit ani v této věci. 
Otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Vedle odvolacím soudem aplikovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, podrobil v poslední době Ústavní soud zmíněnou problematiku ústavnímu přezkumu také ve svém stanovisku pléna, sp. zn. Pl ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, v němž Ústavní soud formuloval závěry – I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c/ o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, a – II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění stanoviska Ústavní soud vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence.
I ve stanovisku uveřejněném pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp.zn. Pl ÚS – st. 22/05, ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. se Ústavní soud přihlásil k nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.
Nepřípadnou se pak jeví argumentace dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu nerespektování závěrů dovolacího soudu uvedených v jeho rozhodnutí ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003. Dovolatelka pomíjí, že otázku přípustnosti dovolání pojící se k otázce zásadního právního významu dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - vznesené dovolatelem v uvedené věci - lze poměřovat toliko a jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Pokud tedy dovolatelka v uvedené věci otázku možnosti obnovení vlastnického práva prostřednictvím určovací žaloby nyní řešenou dovolacímu soudu k přezkumu nepředložila, a své dovolání stavěla na argumentaci odlišné a otázku zásadního právního významu spatřovala jinde (zde konkrétně - vedle skutkových námitek - v otázce výkladu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.), pak dovolacímu soudu nepříslušelo poměřovat přípustnost dovolání (a tím i jeho důvodnost) námitkami nevznesenými. Protože tedy odvolací soud zastával v předmětné otázce dovolatelkou vytýkané hmotněprávní názory souladné s publikovanou judikaturou, nebyla splněna základní podmínka přípustnosti dovolání a dovolací soud se již věcným přezkumem napadeného rozhodnutí zabývat nemohl; otázka uplatnění práva prostřednictvím určovacího návrhu otázku po právní stránce zásadního významu ani pro případný rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) pro svůj procesní charakter založit nemohla.
Ostatně Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2006 pod poř. č. 4 ve vztahu ke svému rozsudku ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003, se sice přihlásil k názoru, že zákon č. 298/1990 Sb. není dotčen ani tehdy, jestliže k přechodu církevního majetku na stát došlo na základě zákona č. 46/1948 Sb., upozornil však s poukazem na  nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, že tím není řečeno, že úspěch žalob o určení vlastnictví je už proto zaručen.
  	Právní názor odvolacího soudu založený na nálezu Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, uplatněný při posuzování otázky naléhavého právního zájmu předpokládaného ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř., je tedy správný. Proto neobstojí ani výtky dovolatelky pojící se ke skutkovým okolnostem, zejm. pak okolnosti doručování rozhodnutí Krajského národního výboru v P. ze dne 16. června 1949, neboť ty se jeví ve světle nesplnění základního předpokladu přípustnosti (a tedy i případné úspěšnosti) určovací žaloby dle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř., tedy existence naléhavého právního zájmu, bezcenné; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval meritem věci.
	Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
	Žalobkyně s dovoláním úspěšná nebyla, žalovaným, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
 
	Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.    

V Brně dne 21. června 2006

	JUDr. František Ištvánek, v. r. 	
	předseda senátu