Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008 (Správné obsazení soudu
- zachování zákonného soudce)
(právní věta podle databáze
ASPI:
Soud byl při
rozhodování věci správně obsazen a nedošlo tedy k odnětí účastníkova zákonného
soudce, i když byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (s
jinými přísedícími), než v jakém začala být projednávána, jednalo-li se o
přísedící z téhož soudního oddělení, do něhož byla věc přidělena.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra
Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. J. N., zastoupené
advokátkou, proti žalované Z. š. a m. š. J. P. II. H. K., zastoupené advokátem, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24. 4. 2006 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí
dává "výpověď podle ust. § 46 odst. 1 písm. f)
zákoníku práce“, neboť se žalobkyně "dopustila soustavného (méně závažného)
porušování pracovní kázně“. Vytýkané porušení pracovní kázně žalobkyní
spatřovala v tom, že žalobkyně v lednu 2006 "na půdě U. H. K. svými výroky
veřejně pošpinila dobré jméno žalované“, že dne 13. 3. 2006 "v době
pravidelných konzultačních hodin svévolně opustila pracoviště, přičemž se
zdržovala v bytě J. D.“, že dne 13. 3. 2006 "na půdě žalované osobními a
neprofesionálními výroky vůči žákovi 6. třídy P. D. zasahovala do rodinných a
osobních poměrů tohoto nezletilého žáka“ a "nezletilému zakazovala styk s
prarodiči“ a že dne 11. 4. 2006 "odmítla výzvu ředitelky žalované k
osobnímu jednání žalobkyně jako zaměstnance s ředitelkou školy s tím, že se s
ní bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z
pracovního poměru je neplatná a aby bylo žalované uloženo zaplatit jí náhradu
mzdy "ve výši 20.684,- Kč měsíčně od 1. 7. 2006 do doby, kdy umožní
zaměstnankyni pokračovat v práci“. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že výpověď
z pracovního poměru je neurčitá, že se ve výpovědi z pracovního poměru
vytýkaných porušení pracovní kázně nedopustila a že se na ni vztahoval zákaz
výpovědi podle ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce.
Okresní soud v Hradci Králové - poté, co Krajský soud v Hradci
Králové usnesením ze dne 28. 2. 2007, č. j. 1 Nc
513/2007-104, rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. M. H.
je vyloučena z projednání a rozhodnutí této věci vedené před "okresním
soudem pod sp. zn.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 9. 1. 2008, č. j. 21 Co 462/2007-173, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném
rozsudku. Souhlasil se soudem prvního stupně, že jsou dány důvody neplatnosti
výpovědi ohledně výpovědních důvodů "označovaných v řízení pod body 2,
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná spatřuje
otázky zásadního právního významu v tom, že odvolací soud posoudil "otázku
nepřípustnosti změny složení senátu před soudem I. stupně jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů (v nálezu Ústavního soudu III. ÚS 200/98
ze dne 17. prosince 1998)“, otázku "pokud právní zástupce-advokát v žalobě
vůbec netvrdí, že je zástupcem žalobce, nelze na tento úkon pohlížet jako na
úkon žalobce s účinky k tomuto dni, jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů (v rozhodnutí Nejvyššího soudu in Soudní judikatura
60/2002 a 69/1997, v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2525/2005 a sp. zn. 32 Odo 138/2005)“, otázku, že "nezbytným předpokladem
činnosti odborové organizace je vybudování její vnitřní organizační struktury
podle stanov jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů
(Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
1599/2001 ze dne 6. 6. 2002)“, že "v judikatuře Nejvyššího soudu dosud
nebyla řešena otázka, zda povinnost osvědčit vznik a působení odborové
organizace ve smyslu zákoníku práce leží na straně odborové organizace“, a že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku, "že podle článku 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, judikatura Evropského
soudu pro lidská práva nezahrnula do okruhu občanských práv a závazků např.
služební poměr státního zaměstnance, pak tím spíše nemůže být - a fortiori - občanským právem či závazkem právo na soudní
přezkum rozhodnutí orgánu církevní organizace (církevní školy) o skončení
působení pedagoga této církevní školy, spadající do vlastního působení této
církevní organizace (církevní autonomie), než je řešena v konstantní judikatuře
vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 823/2006 a sp.zn. 28 Cdo 1271/2006)“. Namítá dále, že je "neudržitelný
názor, že by učitelka byla ve škole povinna osobně jen učit“ a že
"ustanovení § 15 zák. práce neopravňuje zaměstnance, aby v pracovní době a
na pracovišti ignoroval pokyny nadřízených“. Vytýká též soudům, že nedostatečně
objasnily skutkový stav a že jsou proto jejich rozsudky nepřezkoumatelné.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť soudy
obou stupňů rozhodly v souladu s obvyklou rozhodovací praxí, která je v souladu
s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné [právní otázka řádného (v souladu se
zákonem) obsazení soudu dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech
vyřešena], přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny
základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České
republiky, "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ a
"příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“.
Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř.
"rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc
projedná a rozhodne“.
Rozvrh práce u soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného -
pouhou normou "interní povahy“ a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém
určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců,
vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v
jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá
soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení § 42 odst.
1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení Čl.
38 odst. 1 věty druhé Listiny základní práv a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné,
že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako "příslušný
soudce“) jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo samosoudce) určený
(k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor nebo jinou právní věc
projednal "nesprávně obsazený“ soud, což představuje též zmatečnost ve
smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a
jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení Čl. 38 odst. 1 větě
první Listiny základních práv a svobod, podle něhož "nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém
právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů; jde o
její porušení vždy, jestliže věc projedná a rozhodne senát (samosoudce), který
k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť
jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo
účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak
pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008).
Dojde-li (v souladu s rozvrhem práce) k přidělení věci do
příslušného soudního oddělení, je tím zároveň napevno postaveno, kdo (který
soudce - soudci a kteří přísedící) je zákonným soudcem ve smyslu shora
uvedeného ústavního požadavku. Je-li v příslušném soudním oddělení více
přísedících, zákonnými soudci jsou všichni přísedící, kteří jsou zařazeni
rozvrhem práce do tohoto soudního oddělení. Znamená to tedy nejen to, že věc
může být projednána v senátě složeném ze soudce, který je v příslušném oddělení
zařazen a kterýchkoli přísedících zařazených v témže soudním oddělení, ale
znamená to také, že, proběhne-li v projednávané věci více jednání (roků), je
věc projednána v souladu s právem na zákonného soudce i tehdy, je-li senát při
jednotlivých jednáních složen vždy ze stejného soudce a různých soudců, téhož
soudního oddělení. Musí být ale splněna podmínka, že na počátku dalšího jednání
(v jinak obsazeném senátě) předseda senátu sdělí obsah přednesů a provedených
důkazů (srov. § 119 odst. 3 o. s. ř.).
Obdobná je situace v případě, že poté, co je věc projednávána v
konkrétním složení senátu (ze soudce a přísedících), dojde k vyloučení soudce.
Také v tomto případě platí, že věc může být dále projednávána v senátě složeném
ze soudce (kterého určí podle rozvrhu práce předseda soudu - srov. § 16a o. s. ř.) a kterýchkoli přísedících ze soudního oddělení, do
něhož věc byla přidělena; dojde-li k vyloučení přísedícího, určí se místo něj
jiný přísedící stejným postupem, samozřejmě s podmínkou, že na počátku dalšího
jednání předseda senátu sdělí obsah přednesů a provedených důkazů. Tomuto
závěru ostatně odpovídá skutečnost, že ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) nestanoví požadavek, aby
v rozvrhu práce bylo určeno také zastupování přísedících, kteří nemohou věc z
důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem
projednat a rozhodnout, ačkoli ohledně soudců je tato povinnost stanovena.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud byl
při rozhodování věci správně obsazen a že tedy nedošlo k odnětí účastníkova
zákonného soudce, i když byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení
senátu (s jinými přísedícími), než v jakém začala být projednávána, jednalo-li
se o přísedící z téhož soudního oddělení, do něhož byla věc přidělena.
V posuzovaném případě byla věc po zahájení řízení (po dni 18.
7. 2006) přidělena u soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - do
soudního oddělení
Ke změně v osobě příslušného soudce (zákonného soudce) může
dojít jen způsobem zákonem stanoveným, tedy postupem předvídaným v procesním
předpise (v Občanském soudním řádu).
Podle ustanovení § 16a odst. 1 o. s. ř.
jestliže bylo rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen, předseda soudu
podle rozvrhu práce určí místo něho jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže
byli vyloučeni všichni členové senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to
možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1.
Poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 2.
2007, č. j. 1 Nc 513/2007-104, rozhodl o vyloučení
soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. M. H. z projednání a rozhodnutí
této věci, byla věc předána Mgr. J. R., "zastupujícímu soudci podle
rozvrhu práce“. Tímto postupem došlo v souladu se zákonem i rozvrhem práce ke
změně osoby soudce (předsedy senátu). Z žádného rozhodnutí vydaného v této věci
však nevyplývá, že by z projednání a rozhodnutí této věci byl vyloučen jakýkoli
přísedící přidělený na občanskoprávní úsek. Proto - jak výše uvedeno - mohl věc
projednat senát složený z předsedy senátu Mgr. J. R. a kteréhokoli z
přísedících zařazených na občanskoprávní úsek. Protože - jak vyplývá z
protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16. 5. 2007 - na počátku
jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a provedených důkazů a
rozhodující důkazy byly zopakovány (a žalovaná navíc ani po poučení připomínky
k obsazení senátu neměla), nemůže obstát námitka dovolatelky,
že "před soudem I. stupně došlo k nepřípustné změně složení senátu“.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani
ohledně dalších námitek. Námitka, že "pokud právní zástupce-advokát v
žalobě vůbec netvrdí, že je zástupcem žalobce, nelze na tento úkon pohlížet
jako na úkon žalobce s účinky k tomuto dni jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů“, neobstojí proto, že již v rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2369/2000, bylo konstatováno, že, došlo-li k opravě nebo doplnění nesprávné
nebo neúplné žaloby, platí, že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne,
kdy byla podána u soudu). Jinak řečeno, jestliže (jako v projednávané věci)
byly (byť i jen formální, zdánlivé) nedostatky žaloby (identifikace vztahu
označeného účastníka a advokáta, který žalobu podává) odstraněny, hledí se na
žalobu, jako by od počátku byla bezvadná. Odkaz dovolatele
na "rozhodnutí Nejvyššího soudu in Soudní judikatura 60/2002 a 69/1997, v
rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo
2525/2005 a sp. zn. 32 Odo
138/2005“ není případný, neboť namítaná rozhodnutí řeší jiné právní otázky a se
shora uvedeným závěrem nejsou v rozporu.
Oproti tvrzení dovolatelky, že
odvolací soud posoudil otázku, zda "nezbytným předpokladem činnosti
odborové organizace je vybudování její vnitřní organizační struktury podle
stanov, jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo
1599/2001 ze dne 6. 6. 2002)“, a že "v judikatuře Nejvyššího soudu dosud
nebyla řešena otázka, zda povinnost osvědčit vznik a působení odborové
organizace ve smyslu zákoníku práce leží na straně odborové organizace“,
dovolací soud konstatuje, že obě předestřené otázky byly vyřešeny právě v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.
6. 2002, sp. zn. 21 Cdo
1599/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým
číslem
Souhlasit nelze ani s dovolací námitkou, že odvolací soud
nesprávně posoudil otázku, "že podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod Rady Evropy, judikatura Evropského soudu pro
lidská práva nezahrnula do okruhu občanských práv a závazků např. služební
poměr státního zaměstnance, pak tím spíše nemůže být - a fortiori
- občanským právem či závazkem právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu
církevní organizace (církevní školy) o skončení působení pedagoga této církevní
školy, spadající do vlastního působení této církevní organizace (církevní
autonomie), než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo
823/2006 a sp. zn. 28 Cdo
1271/2006)“. Uvedená otázka byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo
702/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura ročník 2009, pod pořadovým
číslem 8, podle kterého vzhledem k tomu, že církve a náboženské společnosti
spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a
odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých
předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním
řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost
duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí,
kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto
rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních
předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho "věcnou
správnost“. Ze soudního přezkumu je tak vyloučeno pouze přezkoumání "věcné
správnosti“ rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost
odvolává z funkce, nikoli však platnost výpovědi zaměstnanců, kteří nejsou
osobami vykonávajícími duchovenskou činnost, jako je tomu v projednávané věci.
Stejný názor zaujal Nejvyššího soud i v rozhodnutích ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, ze dne
30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo
1487/2003, a v dovolatelem citovaných rozhodnutích ze
dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo
823/2006, a ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, ale také Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26.
3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96.
Obstát nemůže ani argument dovolatelky,
že je "neudržitelný názor, že by učitelka byla ve škole povinna osobně jen
učit“ a že "ustanovení § 15 zák. práce neopravňuje zaměstnance, aby v
pracovní době a na pracovišti ignoroval pokyny nadřízených“. Uvedené závěry
totiž odvolací soud (soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud v tomto
směru sdílel) neučinil. Ve vztahu k důvodu výpovědi z pracovního poměru
spočívajícího v tom, že žalobkyně "odmítla výzvu ředitelky žalované k
osobnímu jednání žalobkyně jako zaměstnance s ředitelkou školy s tím, že se s
ní bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky“, totiž uvedl, že
"žalobkyně neodmítla výkon práce (výuku), ale jednání o právech a
povinnostech vyplývajících z pracovního poměru bez přítomnosti advokátky“.
Správně tak odlišil, na která jednání zaměstnance se zaměstnavatelem ustanovení
§ 15 odst. 1 zák. práce dopadá (jednání o právech a povinnostech vyplývajících
z pracovního poměru) a kde by dovolávání se tohoto práva mohlo být posuzováno
jako zneužití uvedeného oprávnění (odmítání výkonu práce s odkazem na
nepřítomnost zástupce). Také s tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud
ztotožňuje.
Dovolací soud se nemohl zabývat námitkami dovolatelky,
které směřovaly do skutkových závěrů dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.,
z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze dovolání podat, jen
je-li přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka se mýlí v názoru, že
"dovolání je přípustné rovněž podle ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť ohledně výpovědního
důvodu označovaného pod bodem 1 se odvolací soud (odlišně od soudu I. stupně)
neztotožnil se závěrem, že jde o neplatnost pro neurčitost vylíčení skutku, a
dále dospěl k odlišnému závěru, že výrok žalobkyně dobré jméno školy poškodit
mohl, a nebylo proto vyloučeno, že by takové jednání mohlo být jako porušení
pracovní kázně posuzováno“. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu o
nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí
věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené
účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností
nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv
a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo
deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2000). Protože v projednávané
věci práva a povinnosti, o něž šlo (předmět řízení), byla žalobou vymezena jako
určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 4. 2006, kterou dala žalovaná
žalobkyni, je neplatná, a protože soudy obou stupňů této žalobě shodně
vyhověly, práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími obou soudů jsou
totožná; nemůže se tedy jednat o případ, kdy bylo rozhodnutím odvolacího soudu
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval
dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, §
224 odst.1 a § 151 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku
není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května
2009
JUDr. Mojmír Putna, v.
r.
předseda senátu