Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008 (Správné obsazení soudu - zachování zákonného soudce)


(právní věta podle databáze ASPI:

 

      Soud byl při rozhodování věci správně obsazen a nedošlo tedy k odnětí účastníkova zákonného soudce, i když byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (s jinými přísedícími), než v jakém začala být projednávána, jednalo-li se o přísedící z téhož soudního oddělení, do něhož byla věc přidělena.

 


 

 

      Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. J. N., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. š. a m. š. J. P. II. H. K., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 193/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2008, č. j. 21Co 462/2007-173, takto:

 

Dovolání žalované se zamítá.

 

Odůvodnění:

 

      Dopisem ze dne 24. 4. 2006 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí dává "výpověď podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“, neboť se žalobkyně "dopustila soustavného (méně závažného) porušování pracovní kázně“. Vytýkané porušení pracovní kázně žalobkyní spatřovala v tom, že žalobkyně v lednu 2006 "na půdě U. H. K. svými výroky veřejně pošpinila dobré jméno žalované“, že dne 13. 3. 2006 "v době pravidelných konzultačních hodin svévolně opustila pracoviště, přičemž se zdržovala v bytě J. D.“, že dne 13. 3. 2006 "na půdě žalované osobními a neprofesionálními výroky vůči žákovi 6. třídy P. D. zasahovala do rodinných a osobních poměrů tohoto nezletilého žáka“ a "nezletilému zakazovala styk s prarodiči“ a že dne 11. 4. 2006 "odmítla výzvu ředitelky žalované k osobnímu jednání žalobkyně jako zaměstnance s ředitelkou školy s tím, že se s ní bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky“.

 

      Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a aby bylo žalované uloženo zaplatit jí náhradu mzdy "ve výši 20.684,- Kč měsíčně od 1. 7. 2006 do doby, kdy umožní zaměstnankyni pokračovat v práci“. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že výpověď z pracovního poměru je neurčitá, že se ve výpovědi z pracovního poměru vytýkaných porušení pracovní kázně nedopustila a že se na ni vztahoval zákaz výpovědi podle ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce.

 

      Okresní soud v Hradci Králové - poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 2. 2007, č. j. 1 Nc 513/2007-104, rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. M. H. je vyloučena z projednání a rozhodnutí této věci vedené před "okresním soudem pod sp. zn. 10 C 193/2006“, a poté, co přípisem ze dne 16. 4. 2007 byla věc předána "zastupujícímu soudci podle rozvrhu práce“ Mgr. J. R. - rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 10 C 193/2006-128, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 4. 2006, kterou dala žalovaná žalobkyni, je neplatná, a rozhodl, že o žalobě v části, ve které se žalobkyně domáhá po žalované náhrady mzdy 20.684,- Kč spolu s úroky z prodlení, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je pro svoji neurčitost neplatná v části, kde jsou žalobkyni vytýkána jednání, jichž se měla dopustit v lednu 2006 a dne 13. 3. 2006, a že se žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně tím, že "odmítla výzvu ředitelky žalované k osobnímu jednání žalobkyně jako zaměstnance s ředitelkou školy s tím, že se s ní bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky“, neboť oprávnění zaměstnance jednat se zaměstnavatelem prostřednictvím zástupce "zakotvuje přímo zákoník práce v ustanovení § 15 odst. 1“. Námitku žalované, že ke dni podání výpovědi z pracovního poměru nebyla prokázána existence odborové organizace u žalované a že podání ze dne 18. 7. 2006 (žaloba) nemá právními předpisy požadované náležitosti, odmítl s tím, že vznik odborové organizace byl žalované oznámen dopisem ze dne 14. 4. 2006 a že ke "zhojení žaloby“ došlo podáním ze dne 3. 10. 2006 s "účinky ex tunc“.

 

      K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 1. 2008, č. j. 21 Co 462/2007-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Souhlasil se soudem prvního stupně, že jsou dány důvody neplatnosti výpovědi ohledně výpovědních důvodů "označovaných v řízení pod body 2, 3 a 4“ (jednání, jichž se žalobkyně měla dopustit dne 13. 3. a 14. 4. 2006). Nesouhlasil však se závěrem, že by výpověď v části, týkající se výpovědního důvodu "označovaného pod bodem 1“ (spočívajícího v tom, že žalobkyně v lednu 2006 "na půdě U. H. K. svými výroky veřejně pošpinila dobré jméno žalované“), byla neplatná pro neurčitost vylíčení skutku. V projednávané věci totiž nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mezi účastníky nebylo jasno o tom , o jaký projev jde z toho důvodu, že by takových projevů na stejném místě a ve stejném období mělo být více. Kdyby "bylo prokázáno (a to nebylo), že šlo o výrok: ‚Práce školy je nekvalitní, z tohoto důvodu si hledám nové místo, jsem z toho psychicky špatná.’ (jak tvrdila žalovaná), pak by nebylo vyloučeno kvalifikovat takové jednání jako méně závažné porušení pracovní kázně“, neboť žalovanou tvrzený výrok žalobkyně by dobré jméno školy poškodit mohl. Protože ale u ostatních výpovědních důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, "nic to na věci nemění“, neboť by zde stále "absentovala“ soustavnost porušování pracovní kázně; "šlo by totiž pouze o skutek jediný“. Při posuzování účasti odborových orgánů při rozvázání pracovního poměru přijal závěr, že nejpozději dnem vystavení evidenčního listu (dnem 10. 4. 2006) u žalované vznikla a působila základní odborová organizace a že nemá žádný právní význam způsob, jakým tato základní odborová organizace vznik oznámila či prokázala žalované jako svému zaměstnavateli. V řízení však bylo prokázáno a nestalo se ani sporným, že k tomu došlo dopisem doručeným žalované dne 14. 4. 2006, ve kterém bylo uvedeno, že došlo k ustanovení základní organizace, že jí bylo přiděleno evidenční číslo a jaké, že byla zařazena do evidence odborového svazu a že jednáním se zaměstnavatelem byla pověřena i žalobkyně. Vycházel přitom ze stanov Odborového svazu státních orgánů a organizací vydaných v květnu 2003.

 

      V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná spatřuje otázky zásadního právního významu v tom, že odvolací soud posoudil "otázku nepřípustnosti změny složení senátu před soudem I. stupně jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (v nálezu Ústavního soudu III. ÚS 200/98 ze dne 17. prosince 1998)“, otázku "pokud právní zástupce-advokát v žalobě vůbec netvrdí, že je zástupcem žalobce, nelze na tento úkon pohlížet jako na úkon žalobce s účinky k tomuto dni, jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (v rozhodnutí Nejvyššího soudu in Soudní judikatura 60/2002 a 69/1997, v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2525/2005 a sp. zn. 32 Odo 138/2005)“, otázku, že "nezbytným předpokladem činnosti odborové organizace je vybudování její vnitřní organizační struktury podle stanov jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1599/2001 ze dne 6. 6. 2002)“, že "v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda povinnost osvědčit vznik a působení odborové organizace ve smyslu zákoníku práce leží na straně odborové organizace“, a že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, "že podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezahrnula do okruhu občanských práv a závazků např. služební poměr státního zaměstnance, pak tím spíše nemůže být - a fortiori - občanským právem či závazkem právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu církevní organizace (církevní školy) o skončení působení pedagoga této církevní školy, spadající do vlastního působení této církevní organizace (církevní autonomie), než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 823/2006 a sp.zn. 28 Cdo 1271/2006)“. Namítá dále, že je "neudržitelný názor, že by učitelka byla ve škole povinna osobně jen učit“ a že "ustanovení § 15 zák. práce neopravňuje zaměstnance, aby v pracovní době a na pracovišti ignoroval pokyny nadřízených“. Vytýká též soudům, že nedostatečně objasnily skutkový stav a že jsou proto jejich rozsudky nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

 

      Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť soudy obou stupňů rozhodly v souladu s obvyklou rozhodovací praxí, která je v souladu s hmotným právem.

 

      Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné [právní otázka řádného (v souladu se zákonem) obsazení soudu dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena], přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

 

      Podle ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“.

 

      Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. "rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne“.

 

      Rozvrh práce u soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - pouhou normou "interní povahy“ a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základní práv a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako "příslušný soudce“) jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor nebo jinou právní věc projednal "nesprávně obsazený“ soud, což představuje též zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení Čl. 38 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů; jde o její porušení vždy, jestliže věc projedná a rozhodne senát (samosoudce), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008).

 

      Dojde-li (v souladu s rozvrhem práce) k přidělení věci do příslušného soudního oddělení, je tím zároveň napevno postaveno, kdo (který soudce - soudci a kteří přísedící) je zákonným soudcem ve smyslu shora uvedeného ústavního požadavku. Je-li v příslušném soudním oddělení více přísedících, zákonnými soudci jsou všichni přísedící, kteří jsou zařazeni rozvrhem práce do tohoto soudního oddělení. Znamená to tedy nejen to, že věc může být projednána v senátě složeném ze soudce, který je v příslušném oddělení zařazen a kterýchkoli přísedících zařazených v témže soudním oddělení, ale znamená to také, že, proběhne-li v projednávané věci více jednání (roků), je věc projednána v souladu s právem na zákonného soudce i tehdy, je-li senát při jednotlivých jednáních složen vždy ze stejného soudce a různých soudců, téhož soudního oddělení. Musí být ale splněna podmínka, že na počátku dalšího jednání (v jinak obsazeném senátě) předseda senátu sdělí obsah přednesů a provedených důkazů (srov. § 119 odst. 3 o. s. ř.).

 

      Obdobná je situace v případě, že poté, co je věc projednávána v konkrétním složení senátu (ze soudce a přísedících), dojde k vyloučení soudce. Také v tomto případě platí, že věc může být dále projednávána v senátě složeném ze soudce (kterého určí podle rozvrhu práce předseda soudu - srov. § 16a o. s. ř.) a kterýchkoli přísedících ze soudního oddělení, do něhož věc byla přidělena; dojde-li k vyloučení přísedícího, určí se místo něj jiný přísedící stejným postupem, samozřejmě s podmínkou, že na počátku dalšího jednání předseda senátu sdělí obsah přednesů a provedených důkazů. Tomuto závěru ostatně odpovídá skutečnost, že ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) nestanoví požadavek, aby v rozvrhu práce bylo určeno také zastupování přísedících, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, ačkoli ohledně soudců je tato povinnost stanovena.

 

      Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud byl při rozhodování věci správně obsazen a že tedy nedošlo k odnětí účastníkova zákonného soudce, i když byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (s jinými přísedícími), než v jakém začala být projednávána, jednalo-li se o přísedící z téhož soudního oddělení, do něhož byla věc přidělena.

 

      V posuzovaném případě byla věc po zahájení řízení (po dni 18. 7. 2006) přidělena u soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - do soudního oddělení 10 C, v němž byla předsedkyní senátu JUDr. M. H., a věc byla dne 16. 11. 2006 projednávána v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. M. H. a přísedících JUDr. R. Š. a J. K. Protože rozvrh práce neobsahoval určení přísedících do jednotlivých oddělení (přísedící byli rozděleni jen mezi "trestní“ a "občanskoprávní“ úseky soudu) tím, že věc začala být projednávána v senátě ve složení JUDr. M. H. (předsedkyně senátu), JUDr. R. Š. a J. K. (přísedící) bylo napevno postaveno, kdo je v projednávané věci příslušným (zákonným) soudcem (JUDr. M. H. a všichni přísedící přidělení na občanskoprávní úsek).

 

      Ke změně v osobě příslušného soudce (zákonného soudce) může dojít jen způsobem zákonem stanoveným, tedy postupem předvídaným v procesním předpise (v Občanském soudním řádu).

 

      Podle ustanovení § 16a odst. 1 o. s. ř. jestliže bylo rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen, předseda soudu podle rozvrhu práce určí místo něho jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže byli vyloučeni všichni členové senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1.

 

      Poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 2. 2007, č. j. 1 Nc 513/2007-104, rozhodl o vyloučení soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. M. H. z projednání a rozhodnutí této věci, byla věc předána Mgr. J. R., "zastupujícímu soudci podle rozvrhu práce“. Tímto postupem došlo v souladu se zákonem i rozvrhem práce ke změně osoby soudce (předsedy senátu). Z žádného rozhodnutí vydaného v této věci však nevyplývá, že by z projednání a rozhodnutí této věci byl vyloučen jakýkoli přísedící přidělený na občanskoprávní úsek. Proto - jak výše uvedeno - mohl věc projednat senát složený z předsedy senátu Mgr. J. R. a kteréhokoli z přísedících zařazených na občanskoprávní úsek. Protože - jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16. 5. 2007 - na počátku jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a provedených důkazů a rozhodující důkazy byly zopakovány (a žalovaná navíc ani po poučení připomínky k obsazení senátu neměla), nemůže obstát námitka dovolatelky, že "před soudem I. stupně došlo k nepřípustné změně složení senátu“.

 

      Dovolatelce nelze přisvědčit ani ohledně dalších námitek. Námitka, že "pokud právní zástupce-advokát v žalobě vůbec netvrdí, že je zástupcem žalobce, nelze na tento úkon pohlížet jako na úkon žalobce s účinky k tomuto dni jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“, neobstojí proto, že již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, bylo konstatováno, že, došlo-li k opravě nebo doplnění nesprávné nebo neúplné žaloby, platí, že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). Jinak řečeno, jestliže (jako v projednávané věci) byly (byť i jen formální, zdánlivé) nedostatky žaloby (identifikace vztahu označeného účastníka a advokáta, který žalobu podává) odstraněny, hledí se na žalobu, jako by od počátku byla bezvadná. Odkaz dovolatele na "rozhodnutí Nejvyššího soudu in Soudní judikatura 60/2002 a 69/1997, v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2525/2005 a sp. zn. 32 Odo 138/2005“ není případný, neboť namítaná rozhodnutí řeší jiné právní otázky a se shora uvedeným závěrem nejsou v rozporu.

 

      Oproti tvrzení dovolatelky, že odvolací soud posoudil otázku, zda "nezbytným předpokladem činnosti odborové organizace je vybudování její vnitřní organizační struktury podle stanov, jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1599/2001 ze dne 6. 6. 2002)“, a že "v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda povinnost osvědčit vznik a působení odborové organizace ve smyslu zákoníku práce leží na straně odborové organizace“, dovolací soud konstatuje, že obě předestřené otázky byly vyřešeny právě v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1599/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 155, a odvolací soud v projednávané věci zaujal stejný názor. Nejvyšší soud ČR v tomto rozsudku mimo jiné dovodil, že povinnost zaměstnavatele řídit se uvedeným ustanovením (ustanovením § 59 odst. 2 zák. práce) není dále podmíněna předchozím formálním oznámením adresovaným zaměstnavateli o tom, že u něho působí (začala působit) základní odborová organizace. V nyní projednávané věci bylo navíc prokázáno, že o vzniku odborové organizace a o tom, že žalobkyně je členem příslušného odborového orgánu, byla žalovaná informována dopisem ze dne 14. 4. 2006. Citovaný rozsudek dále vycházel též z toho, že neodlučitelnou součástí vlastní realizace práva svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů, je vybudování vnitřní organizační struktury sdružení (odborové organizace), včetně vytvoření příslušných orgánů, jejichž prostřednictvím organizace vyvíjejí svoji činnost, a že orgány sdružení i způsob jejich ustavování musí být uvedeny ve stanovách a ze stanov je třeba vycházet i při posuzování příslušnosti jednotlivých odborových orgánů z hlediska výkonu konkrétních pravomocí v rámci odborové organizace. Jinak řečeno, zkoumání vnitřní organizační struktury sdružení (odborové organizace) má význam jen pro zjištění příslušnosti jednotlivých odborových orgánů z hlediska výkonu konkrétních pravomocí v rámci odborové organizace, tedy, který odborový orgán je příslušný k udělení předchozího souhlasu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru.

 

      Souhlasit nelze ani s dovolací námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, "že podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezahrnula do okruhu občanských práv a závazků např. služební poměr státního zaměstnance, pak tím spíše nemůže být - a fortiori - občanským právem či závazkem právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu církevní organizace (církevní školy) o skončení působení pedagoga této církevní školy, spadající do vlastního působení této církevní organizace (církevní autonomie), než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 823/2006 a sp. zn. 28 Cdo 1271/2006)“. Uvedená otázka byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura ročník 2009, pod pořadovým číslem 8, podle kterého vzhledem k tomu, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho "věcnou správnost“. Ze soudního přezkumu je tak vyloučeno pouze přezkoumání "věcné správnosti“ rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, nikoli však platnost výpovědi zaměstnanců, kteří nejsou osobami vykonávajícími duchovenskou činnost, jako je tomu v projednávané věci. Stejný názor zaujal Nejvyššího soud i v rozhodnutích ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, a v dovolatelem citovaných rozhodnutích ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, a ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, ale také Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96.

 

      Obstát nemůže ani argument dovolatelky, že je "neudržitelný názor, že by učitelka byla ve škole povinna osobně jen učit“ a že "ustanovení § 15 zák. práce neopravňuje zaměstnance, aby v pracovní době a na pracovišti ignoroval pokyny nadřízených“. Uvedené závěry totiž odvolací soud (soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud v tomto směru sdílel) neučinil. Ve vztahu k důvodu výpovědi z pracovního poměru spočívajícího v tom, že žalobkyně "odmítla výzvu ředitelky žalované k osobnímu jednání žalobkyně jako zaměstnance s ředitelkou školy s tím, že se s ní bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky“, totiž uvedl, že "žalobkyně neodmítla výkon práce (výuku), ale jednání o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru bez přítomnosti advokátky“. Správně tak odlišil, na která jednání zaměstnance se zaměstnavatelem ustanovení § 15 odst. 1 zák. práce dopadá (jednání o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru) a kde by dovolávání se tohoto práva mohlo být posuzováno jako zneužití uvedeného oprávnění (odmítání výkonu práce s odkazem na nepřítomnost zástupce). Také s tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje.

 

      Dovolací soud se nemohl zabývat námitkami dovolatelky, které směřovaly do skutkových závěrů dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze dovolání podat, jen je-li přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

 

      Dovolatelka se mýlí v názoru, že "dovolání je přípustné rovněž podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť ohledně výpovědního důvodu označovaného pod bodem 1 se odvolací soud (odlišně od soudu I. stupně) neztotožnil se závěrem, že jde o neplatnost pro neurčitost vylíčení skutku, a dále dospěl k odlišnému závěru, že výrok žalobkyně dobré jméno školy poškodit mohl, a nebylo proto vyloučeno, že by takové jednání mohlo být jako porušení pracovní kázně posuzováno“. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu o nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Protože v projednávané věci práva a povinnosti, o něž šlo (předmět řízení), byla žalobou vymezena jako určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 4. 2006, kterou dala žalovaná žalobkyni, je neplatná, a protože soudy obou stupňů této žalobě shodně vyhověly, práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími obou soudů jsou totožná; nemůže se tedy jednat o případ, kdy bylo rozhodnutím odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

 

      Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

 

      Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst.1 a § 151 odst. 1 věta první o. s. ř.).

 

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

 

V Brně dne 21. května 2009

 

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

 

předseda senátu