Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
března 2007, sp. zn. 21 Cdo
628/2006 (Odvolání
duchovního do funkce jako důvod výpovědi podle §
46 odst. 1 písm. e) zák. práce a meze soudního
přezkumu v řízení o neplatnost takové výpovědi)
(právní
věta dle ASPI)
Odvolání
duchovního do funkce jako důvod výpovědi podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce a
meze soudního přezkumu v řízení o neplatnost
takové výpovědi.
Jestliže
církev či náboženská společnost po
posouzení způsobilosti osoby vykonávající
duchovenskou činnost v pracovním poměru rozhodne, že
ustanovení této osoby do funkce zrušuje, jedná se o
ztrátu předpokladu nezbytného pro výkon
duchovenské činnosti, a o důvod k
rozvázání pracovního poměru
výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. e) zák. práce. V občanském
soudním řízení o neplatnost takového
rozvázání pracovního poměru soud
může pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se
osoba vykonávající duchovenskou činnost
odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal
orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle
vnitřních předpisů příslušné
církve či náboženské společnosti.
ROZSUDEK JMÉNEM
REPUBLIKY
Nejvyšší
soud České republiky
rozhodl v senátě
složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra
Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce V. N., zastoupeného advokátkou, proti
žalované Náboženské společnosti
českých unitářů, zastoupené advokátkou,
o neplatnost skončení pracovního poměru a
náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Plzni -
městě pod sp.zn.
Dovolání
žalobce proti výroku I. rozsudku krajského soudu se
zamítá.
O d ů v o d n
ě n í :
Dopisem ze dne 6.12.2000
žalovaná sdělila žalobci, že mu dává
výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a
to z důvodů, že byl v souladu s článkem 7
Ústavy NSČU odvolán z funkce duchovního Obce
unitářů v P. a „veškerá místa
duchovních jiných obcí jsou již obsazena,
zaměstnavatel nemá potřebu dalších
administrativních sil a nemá pro žalobce ani jinou vhodnou
práci“. Dalším výpovědním
důvodem žalované byl § 46 odst. 1 písm.e)
zák. práce, který odůvodňuje
chováním žalobce, když opakovaně projevoval
neloajalitu k Ústavě NSČU a jejím myšlenkám
a hodnotám, „hrubě a útočně
veřejně napadal členy NSČU, kteří nepodporovali
nelegitimní vedení pana S., a snižoval jejich čest a
vážnost. Proto nemá důvěru členů
NSČU a nesplňuje tak bez zavinění zaměstnavatele
požadavky pro řádný výkon funkce
duchovního“.
Žalobce se žalobou podanou
dne 27.4.2001 doplněnou podáním ze dne 12.8.2003 u
Okresního soudu Plzeň - město domáhal
určení neplatnosti výpovědi z pracovního
poměru ze dne 6.12.2000 dané mu žalovanou a aby
žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci
nedoplatek mzdy od prosince 1999 do února 2001 ve výši
156.730,- Kč s úrokem z prodlení a náhradu mzdy z
důvodu neplatného rozvázání pracovního
poměru za dobu od 1.3.2001 do 1.8.2003, celkem ve výši
303.050,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že na základě pracovní
smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalobkyní dne
22.3.1991 vykonával práci duchovního s místem
výkonu práce v P. Od prosince 1999 žalovaná
přestala žalobci vyplácet mzdu, „vzhledem k tomu
činí dluh na nevyplacených mzdách ze strany
žalované za období prosinec 1999 až únor 2001
156.730,- Kč“, dopisem ze dne 6.12.2000 byla žalobci ze strany
žalované dána výpověď z pracovního
poměru dle § 46 odst. 1 písm. c) a e) zák.
práce. Neplatnost výpovědi spatřoval zejména v
tom, že „rozhodnutí o nadbytečnosti žalobce ze
strany žalované nebylo vydáno“, a dále že
„žalovaná před dáním výpovědi
nikdy neupozornila na neuspokojivé pracovní výsledky, jak
jí ukládá zákoník práce“.
Žalobce dopisem ze dne 27.2.2001 oznámil žalované,
že trvá na dalším
zaměstnávání, čímž mu podle jeho
názoru „vznikl nárok na náhradu mzdy ze strany
žalované, a to ode dne následujícího po dni,
kdy žalovaná obdržela od žalobce oznámení o
tom, že žalobce trvá na dalším
zaměstnávání žalovanou, a to ve výši
průměrného měsíčního
výdělku, který činí 10.450,- Kč“.
Okresní soud v Plzni -
městě rozsudkem ze dne 26.2.2004 č.j.
K odvolání
žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne
11.6.2004 č.j. 10 Co 397/2004-63, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že z
žádného ustanovení zákoníku
práce „nevyplývá, že by po dobu
trvání soudního sporu o určení neplatnosti
dřívějšího rozvázání
pracovního poměru nebylo možné ukončit
pracovní poměr založený mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
za situace, kdy se oba účastníci chovají tak, že
pracovní poměr trvá. Rozvázání
téhož pracovního poměru více
právními úkony učiněnými
současně či postupně zákoník práce ani
jiné právní předpisy nevylučují,
jednotlivé právní úkony se posuzují samostatně
a samostatně také nastávají jejich
právní účinky“. Vzhledem k tomu soud
prvního stupně „se musí zabývat
formální a obsahovou stránkou výpovědi
žalované, tedy provést řízení ve
věci samé, bez ohledu na nepravomocné rozhodnutí ve
věci
Okresní soud Plzeň -
město poté rozsudkem ze dne 2.12.2004 č.j.
K odvolání obou
účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
30.6.2005 č.j. 10 Co 227/2005-203 rozsudek soudu prvního
stupně „ve výroku I. a v části výroku
II.“ (tj. ve výrocích, jimiž byla zamítnuta
žaloba o určení neplatnosti výpovědi a o zaplacení
částky 449.350,-Kč s úroky z prodlení) potvrdil
(výrok I.), „v části výroku II.,
jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení
částky 156.730,-Kč s 8% úrokem z prodlení od
1.4.2001 do zaplacení, a ve výroku III. o nákladech
řízení“, rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu
řízení (výrok II.). Přisvědčil
názoru soudu prvního stupně, že „na
právní vztah mezi účastníky
založený pracovní smlouvou ze dne 22.3.1991 je nutno
aplikovat zákoník práce“, že
„žalobce ztratil předpoklady stanovené Ústavou N.
a § 7 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě
náboženské víry a postavení
církví a náboženských
společností“, když byl dne 3.12.2000 na
mimořádném valném shromáždění
p. Obce odvolán z funkce duchovního, a že N. neměla
žádné volné místo, které by mohla
žalobci nabídnout. „Protože na základě
zjištěných skutečností byl návrh na
určení neplatnosti uvedené výpovědi z
pracovního poměru zamítnut, odpadla i možnost
uplatňovat nárok na náhradu mzdy po dobu, kdy žalobce
oznámil žalovanému, že požaduje, aby byl dále
zaměstnáván“. Ohledně nároku na
zaplacení náhrady mzdy ve výši 167.200,- Kč za
období od prosince 1999 do konce měsíce března 2001,
odvolací soud dovodil, že „pokud měla
žalovaná výhrady k činnosti žalobce, pak měla
některým ze způsobů stanovených v ust. § 42 odst. 1 z. p. skončit s ním
pracovní poměr. Jelikož tak neučinila, byla povinna
přidělovat žalobci práci a platit mu mzdu až do
skončení pracovního poměru výpovědí
z 6.12.2000“. Jelikož žalovaná nepřidělovala
žalobci v pracovní smlouvě sjednanou práci
duchovního, „šlo o překážky v práci
na straně zaměstnavatele dle ust. §
130 odst. 1 zákoníku práce“, a žalobce
má právo na náhradu mzdy ve výši
průměrného výdělku.
Proti rozsudku odvolacího soudu
podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy
obou stupňů naplnění výpovědního
důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e)
zák. práce dovozují „pouze z toho, že byl
platně svolaným mimořádným valným
shromážděním P. obce dne 13.12.2000
(správně 3.12.2000) zbaven funkce duchovního“. I
když si je žalobce „vědom toho, že činnost
duchovního může vykonávat pouze osoba
pověřená příslušnou církví
či náboženskou společností, přesto má
za to, že v souladu se zákoníkem práce, kdy
předpoklady a požadavky pro výkon takové funkce
stanovuje zaměstnavatel na své zaměstnance a jsou tedy
plně na jeho uvážení, musí se jednat o
požadavky a předpoklady, které jsou zaměstnanci známy
a musí být splnitelné“. V daném
případě stanovil sám žalovaný
požadavky pro výkon činnosti duchovního v
pracovní náplni, kterou žalobce obdržel dne 3.6.1995,
„přičemž tyto požadavky po celou dobu
řádně dodržoval a skutečnost, že by se tyto
požadavky měnily, či že by je přestal splňovat
,,mu ze strany zaměstnavatele nebyla nikdy sdělena“. Podle
názoru žalobce by bylo „v rozporu s principy
zákoníku práce a vůbec právního
řádu“, jestliže by zaměstnavatel měl
možnost dát svému zaměstnanci výpověď
s odůvodněním, že tento nesplňuje předpoklady
či požadavky pro výkon určité funkce či
pracovního místa, aniž by soud tyto požadavky a
případné jejich nesplnění zkoumal, a to s
odůvodněním, že v daném případě
je žalovaná samostatnou právnickou osobou, která
spravuje své záležitosti a tedy i ustanovuje své
duchovní nezávisle na státních orgánech dle
čl. 16 ústavního zákona č. 23/1991 Sb.
Jestliže tedy zaměstnavatel dává svému
zaměstnanci výpověď, a to z taxativně
vymezeného důvodu, dle ustanovení zákoníku
práce, musí prokázat naplnění tohoto
výpovědního důvodu, a to i v případě,
že se jedná o náboženskou společnost či
církev. Vzhledem k tomu došlo v řízení k
vadě, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť
„nebyly dostatečně zjištěny okolnosti rozhodné
pro posouzení věci, a to z důvodu, že nebyl jeho
účastnický výslech připuštěn a
zároveň nebyla strana žalovaná povinna prokázat
naplnění výpovědního důvodu dle § 46
odst. 1 písm. e) zákoníku práce“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soud oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
v části napadené dovoláním bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je
třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu,
že předmětem řízení je
výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze
dne 6.12.2000 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění
účinném do 31.12.2000 [tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony] - dále
jen zák. práce.
Podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. e) části věty před
středníkem zák. práce zaměstnavatel
může dát zaměstnanci výpověď,
nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené
právními předpisy pro výkon sjednané
práce nebo nesplňuje-li bez zavinění
zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon
této práce.
Pro podání
výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e)
zák. práce není významné, zda ke
stanovení předpokladů došlo právním
předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo
teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát
úspěšně výpověď zaměstnanci,
který nesplňuje předpoklady stanovené
právními předpisy pro výkon sjednané práce,
i když tyto předpoklady byly právním předpisem
stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru
zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly
ještě právním předpisem vyžadovány.
Právními předpisy,
které stanoví předpoklady pro výkon sjednané
práce, se v první řadě rozumí obecně
závazné právní předpisy (srov. § 272
odst. 1 zák. práce)..
Podle ustanovení Čl. 16
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která
byla vyhlášena jako součást ústavního
pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb.,
církve a náboženské společnosti spravují
své záležitosti, zejména ustavují své
orgány, ustanovují své duchovní a
zřizují řeholní a jiné církevní
instituce nezávisle na státních orgánech.
Podle ustanovení § 7
zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě
náboženské víry a postavení
církví a náboženských společností
(který se stal součástí právního
řádu České republiky - srov. Čl. 1 odst. 1
ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o
opatřeních souvisejících se zánikem
České a Slovenské Federativní Republiky), osoby
vykonávající duchovenskou činnost ji
vykonávají z pověření církví a
náboženských společností, podle jejich
vnitřních předpisů a obecně závazných
právních předpisů (odst. 1). Církve a
náboženské společnosti posuzují způsobilost
osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho
určují jejich zařazení (odst. 2). Církve a
náboženské společnosti podle svých
vnitřních předpisů ustanovují osoby vykonávající
duchovenskou činnost a učitele náboženství do
funkce, popřípadě též pro určitý
územní obvod (odst. 3).
Z uvedeného
vyplývá, že neodlučitelnou součástí
ústavně zaručeného práva církví a
náboženských společností spravovat nezávisle
na státních orgánech své záležitosti je
kromě jiného právo stanovit si vlastní
podmínky pro ustanovování do funkce osob
vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání
z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení
způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské
činnosti. Jestliže je činnost duchovního
vykonávána - jako v posuzované věci - v
pracovním poměru, patří mezi předpoklady pro
výkon sjednané práce také uvedenými
právními předpisy stanovené
zvláštní předpoklady
předcházející sjednání pracovní
smlouvy, které musí být splněny i v
dalším trvání pracovního poměru. V
případě, jestliže církev či
náboženská společnost po posouzení způsobilosti
osoby vykonávající duchovenskou činnost rozhodne,
že ustanovení této osoby do funkce zrušuje,
jedná se o ztrátu předpokladu nezbytného pro
výkon duchovenské činnosti, a o důvod k
rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce.
Protože - jak uvedeno výše - církve a
náboženské společnosti spravují své
záležitosti, zejména ustavují své
orgány, ustanovují své duchovní a
zřizují řeholní a jiné církevní
instituce nezávisle na státních orgánech,
může soud v občanském soudním řízení
o neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí,
kterým se osoba vykonávající duchovenskou
činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí
přijal orgán (útvar), který je k tomu
oprávněn podle vnitřních předpisů
příslušné církve či
náboženské společnosti.
V posuzované věci
vycházel odvolací soud ze zjištění, že
žalobce, který pracoval u žalované na
základě pracovní smlouvy uzavřené dne 22.3.1991
jako duchovní s místem výkonu práce v P., byl
usnesením mimořádného valného shromáždění
P. obce Náboženské společnosti českých
unitářů konaného dne 3.12.2000 z funkce
duchovního odvolán; valné shromáždění
náboženské obce je nejvyšším orgánem
náboženské obce, který - kromě jiného -
volí a odvolává duchovního obce (srov. Čl. 7.
Ústavy Náboženské společnosti
českých unitářů). Jestliže odvolací
soud (ve shodě se soudem prvního stupně) za těchto okolností
dovodil, že žalobce tím ztratil předpoklady, které
jsou nezbytnou podmínkou pro výkon sjednané práce,
jsou jeho závěry v souladu se zákonem.
Ve prospěch opačného
závěru nelze důvodně namítat, že
„splnění výpovědního důvodu“
soudy obou stupňů dovodily „pouze z toho, že byl
platně svolaným mimořádným valným
shromážděním P. obce dne 13.12.2000
(správně 3.12.2003) žalobce zbaven funkce
duchovního“, a že pro závěr, zda byl naplněn
použitý výpovědní důvod, bylo třeba
zabývat se tím, zda - jak žalobce zdůrazňuje -
„po celou dobu řádně dodržoval požadavky pro
výkon duchovního v pracovní náplni, kterou
obdržel žalobce od žalovaného dne 3.6.1995“
S dovolatelem
lze souhlasit v tom, že dává-li zaměstnavatel
zaměstnanci výpověď, „musí prokázat
naplnění tohoto výpovědního důvodu, a to i
v případě, že se jedná o náboženskou
společnost či církev“. Při úvaze v tomto
směru je však třeba mít na zřeteli, že
jednotlivé skutkové podstaty uvedené v ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, při
jejichž naplnění lze dát zaměstnanci
výpověď, nelze - jak ostatně na jiném
místě dovolatel sám
uvádí - navzájem zaměňovat. Zatímco
předpoklady stanoví právní předpisy (§ 272
odst. 1 zák. práce), požadavky pro řádný
výkon sjednané práce stanoví sám
zaměstnavatel. Požadavky, které jsou nezbytnou
podmínkou pro řádný výkon práce, mohou
vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního
řádu vnitropodnikové směrnice, popř. z
pracovních příkazů vedoucího zaměstnance,
nebo může jít o požadavky, které jsou pro
výkon určité práce všeobecně
známé. Požadavky ve smyslu ustanovení § 46 odst.
1 písm. e) zák. práce, jimiž se rozumějí
jiné skutečnosti, než které vyplývají z
předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou
podle druhu vykonávané práce dotýkat nejen
kupř. zvláštních odborných znalostí,
morálních kvalit zaměstnance, ale i jeho
řídících a organizačních
schopností.
V posuzované věci proto
bylo možné (přípustné), aby požadavky
nezbytné pro výkon činnosti duchovního byly
obsaženy (stanoveny) „v pracovní náplni, kterou obdržel
žalobce od žalovaného dne 3.6.1995“. Dovolatel
však pomíjí, že při posouzení, z
kterého z důvodů uvedených v ustanovení §
46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci
výpověď z pracovního poměru, soud
vychází ze skutkového vylíčení
použitého výpovědního důvodu (okolnost,
zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod
právně kvalifikoval, tu není sama o sobě
významná), přičemž tímto skutkovým
důvodem k výpovědi nebyla okolnost, že žalobce snad
nesplňuje požadavky vytýčené - jak tvrdí -
v pracovní náplni ze dne 3.6.1995, nýbrž
ztráta předpokladů spočívající v
tom, že žalobce „mimořádné valné
shromáždění P. obce Náboženské
společnosti českých unitářů dne 3.12.2000 v
souladu s čl. 7 Ústavy Náboženské
společnosti českých unitářů v platném
znění odvolalo z funkce duchovního Obce
unitářů v P.“.
Protože rozsudek
odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů věcně správný, a protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen
vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
ani jinou než dovolatelem tvrzenou vadou
řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení §
243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto
rozhodnutím se řízení ve věci
nekončí, bude i o náhradě nákladů
dovolacího řízení rozhodnuto v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě
soudu odvolacího.
Proti tomuto rozsudku není
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2007