Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 2521/2008
(právní věta dle ASPI)
Naléhavý právní zájem na
určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo
žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.
Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu
právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu
nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již
porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §
80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže.
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobkyně Ř. f. H., zastoupené advokátem, proti
žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp.
zn.
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla
zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení svého
vlastnického práva ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně měla
na požadovaném určení naléhavý právní zájem, nicméně že na předmětné nemovitosti,
které jsou nejméně od května 1949 v držení státu, se vztahuje § 6 odst. 1 písm.
p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.
229/1991 Sb.“ či "zákon o půdě“) a že tedy i pro daný spor platí závěry
vyslovené v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu o konkurenci obecných a
zvláštních (tzv. restitučních) právních předpisů. Odvolací soud se s tímto
právním hodnocením neztotožnil s tím, že na daný případ zákon o půdě nedopadá,
a nejde proto o vztah předpisu obecného a zvláštního. Žalobkyně nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to z důvodů, které byly podrobně
vylíčeny ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn.
Pl. ÚS 21/05, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č.
477/2005 (veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Tam uvedené závěry odvolací soud ve svém rozhodnutí
zreprodukoval a zcela se s nimi ztotožnil. Odvolací soud tedy považoval
rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný s tím, že žalobkyně ohledně této
určovací žaloby neprokázala svůj naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s
tím, že jej napadá ve všech jeho výrocích. Dovolání je přípustné pro zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, neboť spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Za otázku zásadně právně významnou považuje dovolatelka
posouzení existence naléhavého právního zájmu na jí požadovaném určení a
související otázku, zda za situace, kdy nelze dovodit přechod vlastnického
práva ke sporným nemovitostem z právních předchůdců žalobce na stát, a stát
takové nemovitosti ani nevydržel, a danou situaci neřeší žádný restituční
právní předpis, jenž by umožňoval žalobcům domoci se svého práva
prostřednictvím tohoto restitučního předpisu, lze žalobcům odepřít právní
ochranu vlastnictví podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.“) proti
žalovanému, který do jejich práv neoprávněně zasahuje. Tyto otázky jsou podle
žalobkyně odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. V daném
případě bylo v roce 1949 rozhodnuto o výkupu nemovitostí podle zákona č.
46/1948 Sb. s tím, že proti tomuto rozhodnutí podal právní předchůdce žalobkyně
odvolání, které bylo úspěšné, a na základě něhož bylo rozhodnutí o výkupu
dotčených nemovitostí zrušeno. Po tomto zrušení již nebylo o výkupu znovu
rozhodnuto a nebyl proveden výmaz poznámky o výkupu v pozemkové knize. Právní
předchůdce žalobkyně tak k ochraně svého práva ve své době využil dostupných
procesních prostředků. Žaloba na určení práva byla a je nástrojem ochrany
subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jejím účelem je předejít stavům
nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze
praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Současná
judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý
právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do
katastru nemovitostí. V tomto konkrétním případě naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva existuje, protože současným stavem je nejisté právní
postavení žalobkyně, avšak stejně právně nejisté je též postavení žalovaného.
Tato nejistota vyplývá z toho, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí
jako vlastník předmětných nemovitostí, ač nemá pro tento zápis nabývací titul a
žalobce má nabývací titul, avšak není jako vlastník zapsán v katastru
nemovitostí, přičemž výpis z katastru nemovitostí má charakter veřejné listiny.
U nemovitostí převzatých státem bez právního důvodu v období roku 1949 nelze
automaticky konstatovat, že tyto jsou ve vlastnictví státu a že jedině, pokud
bude existovat restituční předpis, bude stát uznávat vlastnické právo subjektu,
kterému stát nemovitosti bez právního důvodu vzal. Pokud by byla tato situace
promítnuta do soukromoprávních vztahů obecně, pak na existenci každého
protiprávního zabrání věci by musel existovat zvláštní restituční předpis, aby
mohlo být důsledně chráněno vlastnické právo dotčeného subjektu. Tato žaloba
tedy míří k nastolení právní jistoty žalovaného, jenž nenabyl vlastnictví k
předmětným nemovitostem a je pouze zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí.
Jedině určovací žaloba jako preventivní procesně právní institut může být
prostředkem na ochranu i takového vlastnického práva, jež bylo již před
několika desítkami let fakticky odňato původním vlastníkům. Popřením naléhavého
právního zájmu na určení v těchto jednotlivých případech by moc soudní
nahrazovala moc zákonodárnou, což je nepřípustné. Dovolatelka
navrhuje, aby Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů rozsudek soudu odvolacího
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil s tím, že dovoláním napadený
rozsudek považuje za správný a odpovídající ustálené judikatuře. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou,
zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 o. s. ř., lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
"jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., přichází v úvahu přípustnost
dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené
rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237
odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Takové charakteristiky napadené rozhodnutí ve spojení s
dovoláním žalobkyně nenaplňuje. Dovolatelka sice
správně vystihuje podstatu napadeného rozhodnutí, avšak mýlí se, pokud tvrdí,
že otázky, na nichž je toto rozhodnutí založeno, jsou odvolacími soudy a soudem
dovolacím posuzovány rozdílně. Naopak, judikaturu soudů obecných včetně soudu
Nejvyššího a taktéž judikaturu Ústavního soudu lze ve vztahu k dovolatelkou předestřeným otázkám považovat za dlouhodobě
ustálenou. Odvolací soud se přitom s touto judikaturou ztotožnil, přičemž
reprodukoval závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/05 (citované
výše) a od ustálené judikatury se tedy neodklonil. Nejvyšší soud pak považoval
pro účely odůvodnění tohoto rozhodnutí za vhodné stěžejní právní závěry
týkající se naléhavého právního zájmu na požadovaném určení stručně shrnout i z
toho důvodu, že obsahují odpovědi na konkrétní otázky předestřené dovolacímu
soudu v tomto řízení.
Ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2005, sp.
zn. 28 Cdo 814/2005 (veřejnosti dostupný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu), se Nejvyšší soud přihlásil ke
standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména
tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez
tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak
povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení
(právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a
naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde
je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává
reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní
zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Mezi dalšími
významnými rozhodnutími Nejvyššího soudu vztahujícími se k dotčené problematice
lze uvést zejména rozsudek velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001
(veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence
či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv.
restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud, jenž ve stanovisku
pléna, sp. zn. Pl. ÚS st.
21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci žaloby o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež
vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního
očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle
§ 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva
nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze
dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl.
ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: "...to, co přichází
z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto
hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými
slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je
již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy
pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.“ K ochraně práva, pro niž existovala
právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola
správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít
dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž
účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu,
dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80
písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany
subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou
preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka
o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L.,
Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít
stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze
praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba
více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby
byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní
podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř.
zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní
ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v
zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž
vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud ztotožňuje se při tom s
obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že
"o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez
soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď
ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což -
řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo)
již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní,
případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním
vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven
konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp.
zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261).
Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný
naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis
do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda
tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy
někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže
uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je
vlastnická žaloba.
Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci
vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán
není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy,
je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a
odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru.
Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví,
ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru
zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně
řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy
možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě
rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý
právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k
věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes,
a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení
vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce
zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací
žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být
nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a
zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních
postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně
žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v
tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko
uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS - st. 22/05, v němž se ve věci posouzení povahy
zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn.
II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení
majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou
jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik
aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní
převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci
zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd
způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.
K tvrzením uplatněným v předmětném dovolání vztahujícím se k
tomu, že původní rozhodnutí, na základě něhož vlastnické právo k předmětným
nemovitostem měl nabýt stát, bylo v roce 1948 odvolacím orgánem zrušeno a stát
tak nikdy vlastnické právo k těmto nemovitostem nenabyl, lze poukázat též na
závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08 (veřejnosti dostupný na internetových
stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), tedy že ze stanoviska pléna
Ústavního soudu, sp. zn. Pl.
ÚS - st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by
dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem
násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů
domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické
právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry
se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního
nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo. K těmto závěrům se Nejvyšší
soud přihlásil již ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 2141/2008, veřejnosti dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Protože dovolatelka rozsudek
odvolacího soudu výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší
soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má
vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se
tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.).
Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy
přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až §
239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není
rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož
tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Vzhledem k tomu, že řešení dovolatelkou
předestřených právních otázek, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálilo a odvolací soud tuto
judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval, nelze napadenému rozhodnutí přiznat
zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit
přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §
243b odst.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo
odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu