Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2008, str. 731, pod
č. 80.
Odvolací soud může
změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit
rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor
nerespektoval.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.3.2006 potvrdil
rozsudek Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 20.9.2005, jímž prvoinstanční
soud zamítl žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem blíže
identifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. Odvolací soud již dříve ve
stejném sporu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení s tím, že žalobce má na určení vlastnictví naléhavý právní zájem a soudu
prvního stupně uložil, aby se nadále zabýval věcným řešením sporu. Soud prvního
stupně, přesto že byl vázán právním názorem soudu odvolacího, se opětovně
zabýval otázkou, zda je na straně žalobce - v situaci, kdy se jedná o žalobu
dle ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů - dán naléhavý právní zájem. Přitom vycházel ze
závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu České republiky, sp.
zn. II. ÚS 528/02, ze dne 2.2.2005. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového
závěru jako soud prvního stupně, a to, že daný spor je nutno považovat za spor
restituční povahy, neboť ze strany žalobce je zde snaha dosáhnout žalobou na
určení vlastnictví navrácení majetku, který přešel na stát v rozhodném období
mezi 25.2.1948 až 31.12.1989. Odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu
ČR ze dne 14.2.1996, sp. zn. II. ÚS 159/95, v němž je
vyjádřeno, že obecné soudy jsou per analogiam vázány
právním názorem Ústavního soudu dle ustanovení § 226 o. s. ř.,
vyšel z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS
528/02, ze dne 2.2.2005. V něm je řešena stejná otázka jako v právě souzeném
sporu, týkající se žaloby církve na navrácení majetku tam, kde restituční
předpisy nevytvořily podmínky pro jeho vydání. Ústavní soud učinil závěr, že
nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle
restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na navrácení majetku a z nějakých
důvodů takovému požadavku nebylo vyhověno. Poukázal též na to, že přechod
majetku církví je pokryt kogentním ustanovením § 29
zákona č. 229/1991 Sb., jež předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve
ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do
doby vydání tohoto zákona je chráněn. Soud prvního stupně postupoval tedy
správně, když předmětnou žalobu na určení vlastnictví zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání žalobce s tím, že
dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu zakotveného v ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Dovolatel
má za to, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 226 o. s. ř. Soud prvního stupně nerespektoval právní názor
odvolacího soudu a odvolací soud tuto chybu nenapravil. Odvolací soud měl
postupovat dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
místo toho rozhodnutí potvrdil dle ustanovení § 219 o. s. ř.
Otázka relevantní pro dovolací řízení v tomto případě je, je-li ustanovení §
226 odst. 1 o. s. ř. kogentní
v tom smyslu, že nižší soud je vázán právním názorem soudu odvolacího, byť
tento právní názor v konkrétní věci je jiný než právní názor Ústavního soudu v
jiné věci. Dovolatel namítá, že rozhodnutí Ústavního
soudu řešící individuální stížnost konkrétních účastníků nemůže být závazné pro
orgány veřejné moci a účastníky řízení v jiné věci. Ústavním soudem vyslovená
závaznost jeho právních názorů obecnými soudy je součástí odůvodnění nálezu a
odvolacím soudem zmíněný nález (sp. zn. II. ÚS
156/1995) se týká jiného případu a jiných účastníků. Navíc v situaci, kdy
Ústavní soud dovodil závaznost svých nálezů ve vztahu k obecným soudům výkladem
per analogiam, je nutné dát přednost přímé aplikaci
ustanovení § 226 o. s. ř. Jestliže soudy tento
procesní postup nerespektovaly, porušily tím významné procesní ustanovení a z
hlediska ústavně právního též porušily právo na spravedlivý proces každého
účastníka řízení. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Z odůvodnění:
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to
zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ustanovením §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté,
co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jimž rozhodl „jinak“) byl odvolacím
soudem zrušen ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť v souzeném sporu odvolací soud sice zrušil rozhodnutí soudu prvního
stupně a zavázal ho svým právním názorem, soud prvního stupně nicméně rozhodl
stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí a závazným právním názorem soudu
prvního stupně se neřídil, přičemž odvolací soud toto jeho druhé rozhodnutí
potvrdil. Proto přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené
rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že na
závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní
význam, lze usuzovat toliko pod zorným úhlem dovolacího důvodu vymezeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přitom k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být
při posouzení , zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Dovolatel
sice uvádí, že dovolání podává z toho důvodu, že řízení spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, z obsahu dovolání je však zřejmé, že rozhodnutí
odvolacího soudu dovolatel napadá pro procesní vady
spočívající v tom, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor
odvolacího soudu (ustanovení § 226 o. s. ř.) a
odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, aniž uvedené pochybení bylo napraveno.
Judikatura Nejvyššího soudu sice dovodila, že jde o uplatnění dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i tehdy,
brojí-li dovolatel proti výkladu procesního práva, a
to jestliže soud své rozhodnutí na výkladu norem procesního práva založil. O
takovou situaci však v souzené sporu nejde. Z tohoto důvodu by tedy dovolacímu
soudu nezbývalo než předmětné dovolání odmítnout, nebo´t z hlediska uvedené
judikatury by musel dospět k závěru, že dovolateli se
nepodařilo vymezit otázku zásadního právního významu. Je však nutno poukázat i
na taková rozhodnutí Nejvyššího soudu, která uvedenou praxi poněkud prolamují s
tím, že v případě úvahy o tom, zda je napadené rozhodnutí zásadního právního
významu, že výjimečně může uplatnit i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř., jestliže posouzení, zda je řízení
postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů
na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2005, sp. zn.
20 Cdo 1591/2004). Uvedené rozhodnutí vychází z toho,
že charakter zásadního právního významu může mít i taková procesně právní
otázka (nikoliv skutková), jestliže její zodpovězení může mít obecný judikatorní přesah tím, že její zodpovězení je způsobilé
sloužit jako vodítko hodnocení obdobných procesních poměrů i v řízeních jiných
a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů vůbec. Takovou
charakteristiku dovolatelem předestřená otázka
splňuje, protože v praxi může vést k rozdílným řešením a dovolací soud se jí
navíc ve své dosavadní judikatuře nezabýval. Dovolací soud proto shledal
dovolání v předmětném sporu přípustným.
Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda se jedná o
procesní vadu, jestliže soud prvního stupně nerespektuje závazný právní názor
soudu odvolacího a místo něj aplikuje rozhodnutí soudu Ústavního v jiné věci,
přičemž odvolací soud následně takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí.
Ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř.
stanoví, že „bylo-li rozhodnutí zrušeno (odvolacím soudem) a byla-li věc
vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem
odvolacího soudu“. V citovaném ustanovení již není dále řečeno nic o situaci,
kdy se soud prvního stupně takovým závazným právním názorem soudu odvolacího
soudu neřídí, a proto je nutné přikročit k interpretaci tohoto ustanovení
zejména za pomoci výkladu systematického a logicko-teleologického. Jestliže
soud prvního stupně nerespektuje závazný právní názor soudu odvolacího (či
vůbec vyšších soudních instancí - viz i § 243d odst. 1 o. s. ř.) v dané věci, pak zpravidla dochází z jeho strany k
závažnému porušení procesně právních předpisů. Takovým rozhodnutím dotčený
účastník však má vždy právo podat (znovu) opravný prostředek k soudu odvolacímu
a dané pochybení namítat. Soud odvolací má pak možnosti, jak s tímto
rozhodnutím naložit.
Předně a obvykle může uvedené rozhodnutí zrušit, což lze zcela
jasně dovodit z ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř.,
vynutit si tak respektování svého právního názor soudem nižšího stupně. Zároveň
to ale není jeho povinností, neboť ustanovení § 219a o. s. ř.
mu takový postup výslovně neukládá.
Odvolací soud může však takové rozhodnutí změnit, jsou-li
splněny podmínky uvedené v § 220 o. s. ř.
Konečně může soud odvolací takové rozhodnutí potvrdit, a to
tehdy, je-li ve výroku věcně správné (§ 219 o. s. ř.).
Tuto možnost odvolacího soudu lze dovodit i z judikatury Nejvyššího soudu, v
níž se konstatuje, že odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem v
dané věci, neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit,
že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v
pozdějším odvolacím řízení změnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19.6.2003, sp. zn. 22 Cdo
880/2003). Tento závěr se jeví logickým i z toho důvodu, že proti rozhodnutí
soudu odvolacího již právní řád neposkytuje účastníkovi žádný řádný opravný
prostředek. Bylo by proto v rozporu s účelem civilního soudního řízení,
jestliže by odvolací soud pod „tíhou“ svého dříve vysloveného právního názoru
musel ve věci rozhodnout stejně, byť by ve světle nových právně významných
událostí (např. nálezu Ústavního soudu či rozhodnutí soudu Nejvyššího) byl
přesvědčen o neslučitelnosti takového rozhodnutí správním řádem. Soud odvolací
tedy může „vadný“ postup soudu prvního stupně napravit, nicméně nepostupuje v
rozporu s procesními předpisy, jestliže svůj předchozí právní závěr v dané věc
i změní a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdí, i když
prvoinstanční soud tento jeho dřívější a pro něj závazný právní názor
nerespektoval. Není přitom rozhodné, z jakých důvodů soud prvního stupně
závazný právní názor odvolacího soudu nectil. V souzeném sporu tomu tak bylo
proto, že vyšel z judikatury Ústavního soudu a soud odvolací mu dal za pravdu.
Není proto třeba se vyjadřovat k tomu, zda soud prvního stupně pochybil,
jestliže se řídil právním názorem Ústavního soudu v jiné věci a nikoliv
závazným právním názorem soudu odvolacího v souzeném sporu. Lze však jen
konstatovat, že ačkoliv ani nálezy Ústavního soudu nejsou precedenčního
charakteru (zejména tedy v případě ústavních stížností) a jejich přímá
závaznost se vztahuje toliko na konkrétní případ (viz usnesení Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 609/2000), je nutné jeho rozhodnutí při
posuzování obdobného případu velmi pečlivě zvažovat a brát ho vážně, neboť lze
důvodně očekávat, že Ústavní soud bude ve svém rozhodování konzistentní a v
souladu s legitimním očekáváním účastníků řízení rozhodne v podobném případě
stejně i v budoucnu (viz i Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2001, str. 388).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že v souzeném
sporu neshledal dovolání důvodným, neboť ve skutečnosti v postupu odvolacího
soudu neshledal žádnou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatel jinou vadu řízení
nenamítal a ta nevyplývá ani z obsahu spisového materiálu. Nejvyšší soud proto
v souladu s ustanovením § 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.
dovolání zamítl.
------------------------------------------------------------
ASPI - stav k 2.12.2009 do částky 136/2009 Sb. a
44/2009 Sb.m.s.
(2J) Informace o (Rc) 28
Cdo 3342/2007
------------------------------------------------------------
Identifikační číslo (ASPI ID): JUD102637CZ
Autor: Nejvyšší soud (NS) ČR
Sp.zn./Čj.: 28 Cdo 3342/2007 Druh:
Rozsudek (Rc) Ze dne: 24.10.2007
Název: Soudní rozhodnutí; závazný právní názor
Pramen: SoJ. v čísle
vydání (svazku) 2 ročník 2008 na straně 100
Uveřejněno pod pořadovým (publikačním) číslem:
22/2008
Plný název pramene: Soudní judikatura (ASPI,
a.s.)
Oblasti úpravy: Úkony soudu v občanském soudním řízení.;
Vztah k: 99/1963 Sb.: §219; 99/1963 Sb.: §226;
JUD82570CZ 29 Odo
775/2002; JUD28653CZ 22 Cdo 880/2003; JUD26987CZ
21 Cdo 541/2004; JUD85840CZ 20 Cdo 1591/2004;
Rejstřík: Úkony procesní;
____________________________________________________________
Systém ASPI - stav k
2.12.2009 do částky 136/2009 Sb. a 44/2009 Sb.m.s.
Obsah a text (Rc) 28 Cdo 3342/2007 - poslední
stav textu
Soudní rozhodnutí
Závazný právní názor
Změna závazného právního názoru
Odvolací soud nepostupuje v rozporu s procesními předpisy,
jestliže svůj předchozí ve věci vyjádřený právní názor změní a potvrdí takové
rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor
nerespektoval.
Rozsudek
Nejvyššího soudu
ze dne 24. 10. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 3342/2007
Z odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž
prvoinstanční soud zamítl žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem
blíže identifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. Odvolací soud již dříve ve
stejném sporu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení s tím, že žalobce má na určení vlastnictví naléhavý právní zájem, a
soudu prvního stupně uložil, aby se nadále zabýval věcným řešením sporu. Soud
prvního stupně, přesto že byl vázán právním názorem soudu odvolacího, se
opětovně zabýval otázkou, zda je na straně žalobce - v situaci, kdy se jedná o
žalobu dle ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů - dán naléhavý právní zájem. Při tom
vycházel ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005. Odvolací soud
vyšel ze stejného skutkového závěru jako soud prvního stupně, a to že daný spor
je nutno považovat za spor restituční povahy, neboť ze strany žalobce je zde
snaha dosáhnout žalobou na určení vlastnictví navrácení majetku, který přešel
na stát v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 až 31. prosincem 1989. Odvolací
soud s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 159/95, v němž je vyjádřeno, že obecné soudy
jsou per analogiam vázány právním názorem Ústavního
soudu dle ust. § 226 o. s. ř.,
vyšel z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 528/02
ze dne 2. února 2005. V něm je řešena stejná otázka jako v právě souzeném
sporu, týkající se žaloby církve na navrácení majetku tam, kde restituční
předpisy nevytvořily podmínky pro jeho vydání. Ústavní soud učinil závěr, že
nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle
restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na navrácení majetku a z nějakých
důvodů takovému požadavku nebylo vyhověno. Poukázal též na to, že přechod
majetku církví je pokryt kogentním ustanovením § 29
zák. č. 229/1991 Sb., jež předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve
ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do
doby vydání tohoto zákona je chráněn. Soud prvního stupně postupoval tedy
správně, když předmětnou žalobu na určení vlastnictví zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání žalobce s tím, že
dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu zakotveného v ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Dovolatel
má zato, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 226 o. s. ř. Soud prvního stupně nerespektoval právní názor
odvolacího soudu a odvolací soud tuto chybu nenapravil. Odvolací soud měl
postupovat dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., místo toho rozhodnutí potvrdil dle ust.
§ 219 o. s. ř. Otázka relevantní pro dovolací řízení
v tomto případě je, je-li ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř.
kogentní v tom smyslu, že nižší soud je vázán právním
názorem soudu odvolacího, byť tento právní názor v konkrétní věci je jiný než
právní názor Ústavního soudu v jiné věci. Dovolatel
namítá, že rozhodnutí Ústavního soudu řešící individuální stížnost konkrétních
účastníků nemůže být závazné pro orgány veřejné moci a účastníky řízení v jiné
věci. Ústavním soudem vyslovená závaznost jeho právních názorů obecnými soudy
je součástí odůvodnění nálezu a odvolacím soudem zmíněný nález (sp. zn. II. ÚS 156/1995) se týká jiného případu a jiných
účastníků. Navíc v situaci, kdy Ústavní soud dovodil závaznost svých nálezů ve
vztahu k obecným soudům výkladem per analogiam, je
nutné dát přednost přímé aplikaci ustanovení § 226 o. s. ř.
Jestliže soudy tento procesní postup nerespektovaly, porušily tím významné
procesní ustanovení a z hlediska ústavně právního též porušily právo na
spravedlivý proces každého účastníka řízení. Dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],
ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], neboť v souzeném sporu
odvolací soud sice zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a zavázal ho svým
právním názorem, soud prvního stupně nicméně rozhodl stejně jako ve svém
předchozím rozhodnutí a závazným právním názorem soudu prvního stupně se
neřídil, přičemž odvolací soud toto jeho druhé rozhodnutí potvrdil. Proto
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené
rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že na
závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní
význam, lze usuzovat toliko pod zorným úhlem dovolacího důvodu vymezeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přitom k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být
při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7/2004, pod pořadovým číslem 132). Dovolatel
sice uvádí, že dovolání podává z toho důvodu, že řízení spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, z obsahu dovolání je však zřejmé, že rozhodnutí
odvolacího soudu dovolatel napadá pro procesní vady
spočívající v tom, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor
odvolacího soudu (ust. § 226 o. s. ř.) a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, aniž uvedené
pochybení bylo napraveno. Judikatura Nejvyššího soudu sice dovodila, že jde o
uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i tehdy, brojí-li dovolatel
proti výkladu procesního práva, a to jestliže soud své rozhodnutí na výkladu
norem procesního práva založil. O takovou situaci však v souzeném sporu nejde.
Z tohoto důvodu by tedy dovolacímu soudu nezbývalo než předmětné dovolání
odmítnout, neboť z hlediska uvedené judikatury by musel dospět k závěru, že dovolateli se nepodařilo vymezit otázku zásadního právního
významu. Je však nutno poukázat i na taková rozhodnutí Nejvyššího soudu, která
uvedenou praxi poněkud prolamují s tím, že v případě úvahy o tom, zda je
napadené rozhodnutí zásadního právního významu, se výjimečně může uplatnit i
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze
střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního)
předpisu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004).
Uvedené rozhodnutí vychází z toho, že charakter zásadního právního významu může
mít i taková procesněprávní otázka (nikoliv skutková), jestliže její
zodpovězení může mít obecný judikatorní přesah tím,
že její zodpovězení je způsobilé sloužit jako vodítko hodnocení obdobných
procesních poměrů i v řízeních jiných, a promítnout se tak do rozhodovací
činnosti soudů vůbec. Takovou charakteristiku dovolatelem
předestřená otázka splňuje, protože v praxi může vést k rozdílným řešením a
dovolací soud se jí navíc ve své dosavadní judikatuře nezabýval. Dovolací soud
proto shledal dovolání v předmětném sporu přípustným.
Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda se jedná o
procesní vadu, jestliže soud prvního stupně nerespektuje závazný právní názor
soudu odvolacího a místo něj aplikuje rozhodnutí soudu Ústavního v jiné věci,
přičemž odvolací soud následně takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí.
Ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř.
stanoví, že „bylo-li rozhodnutí zrušeno (odvolacím soudem) a byla-li věc
vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem
odvolacího soudu“. V citovaném ustanovení již není dále řečeno nic o situaci,
kdy se soud prvního stupně takovým závazný právním názorem soudu odvolacího
neřídí, a proto je nutné přikročit k interpretaci tohoto ustanovení zejména za
pomoci výkladu systematického a logicko-teleologického. Jestliže soud prvního
stupně nerespektuje závazný právní názor soudu odvolacího (či vůbec vyšších
soudních instancí - viz i § 243d odst. 1 o. s. ř.) v
dané věci, pak zpravidla dochází z jeho strany k závažnému porušení
procesněprávních předpisů. Takovým rozhodnutím dotčený účastník však má vždy
právo podat (znovu) opravný prostředek k soudu odvolacímu a dané pochybení
namítat. Soud odvolací má pak možnosti, jak s tímto rozhodnutím naložit.
Předně a obvykle může uvedené rozhodnutí zrušit, což lze zcela
jasně dovodit z ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., a
vynutit si tak respektování svého právního názoru soudem nižšího stupně.
Zároveň to ale není jeho povinností, neboť ust. §
219a o. s. ř. mu takový postup výslovně neukládá.
Odvolací soud může však takové rozhodnutí změnit, jsou-li
splněny podmínky uvedené v § 220 o. s. ř.
Konečně může soud odvolací takové rozhodnutí potvrdit, a to
tehdy, je-li ve výroku věcně správné (§ 219 o. s. ř.).
Tuto možnost odvolacího soudu lze dovodit i z judikatury Nejvyššího soudu, v
níž se konstatuje, že odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem v
dané věci, neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit,
že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v
pozdějším odvolacím řízení změnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
června 2003, sp. zn. 22 Cdo
880/2003). Tento závěr se jeví logickým i z toho důvodu, že proti rozhodnutí
soudu odvolacího již právní řád neposkytuje účastníkovi žádný řádný opravný
prostředek. Bylo by proto v rozporu s účelem civilního soudního řízení,
jestliže by odvolací soud pod „tíhou“ svého dříve vysloveného právního názoru
musel ve věci rozhodnout stejně, byť by ve světle nových právně významných
událostí (např. nálezu Ústavního soudu či rozhodnutí soudu Nejvyššího) byl
přesvědčen o neslučitelnosti takového rozhodnutí s právním řádem. Soud odvolací
tedy může „vadný“ postup soudu prvního stupně napravit, nicméně nepostupuje v
rozporu s procesními předpisy, jestliže svůj předchozí právní závěr v dané věci
změní a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdí, i když
prvoinstanční soud tento jeho dřívější a pro něj závazný právní názor
nerespektoval. Není přitom rozhodné, z jakých důvodů soud prvního stupně
závazný právní názor odvolacího soudu nectil. V souzeném sporu tomu tak bylo
proto, že vyšel z judikatury Ústavního soudu ČR a soud odvolací mu dal
zapravdu. Není proto třeba se vyjadřovat k tomu, zda soud prvního stupně
pochybil, jestliže se řídil právním názorem Ústavního soudu v jiné věci, a
nikoliv závazným právním názorem soudu odvolacího v souzeném sporu. Lze však
jen konstatovat, že ačkoliv ani nálezy Ústavního soudu nejsou precedenčního
charakteru (zejména tedy v případě ústavních stížností) a jejich přímá
závaznost se vztahuje toliko na konkrétní případ (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 609/2000), je nutné jeho rozhodnutí při
posuzování obdobného případu velmi pečlivě zvažovat a brát ho vážně, neboť lze
důvodně očekávat, že Ústavní soud bude ve svém rozhodování konzistentní a v
souladu s legitimním očekáváním účastníků řízení rozhodne v podobném případě
stejně i v budoucnu (viz i Filip, J. - Holländer, P.
- Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1.
vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 388).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že v souzeném
sporu neshledal dovolání důvodným, neboť ve skutečnosti v postupu odvolacího
soudu neshledal žádnou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatel jinou vadu řízení
nenamítal a ta nevyplývá ani z obsahu spisového materiálu. Nejvyšší soud proto
v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 větou první o. s. ř.
dovolání zamítl.