Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo
4648/2008
(právní věta dle ASPI)
Naléhavý
právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je
poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k
porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní
vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o
splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.;
prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění
následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu
nebo práva již mít nemůže.
Nejvyšší soud rozhodl
v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d.
P. M. v J., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) České republice - Ú. p.
z. s. v. v. m., 2) L. Č. r., s. p., o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn.
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se určení vlastnického práva ve prospěch žalobkyně, a to ve vztahu k nemovitostem uvedeným ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Odvolací soud bez výhrad převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované 1). Taktéž závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení pokládal odvolací soud za správný. Námitka žalobkyně, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, tedy až po vydání odvoláním napadeného rozhodnutí, je irelevantní. Je pojmově vyloučeno dovodit existenci naléhavého právního zájmu po více jak padesáti letech, neboť se zřetelem k uplynulému času již o naléhavosti na straně žalobkyně nelze hovořit. Léty vytvořená stabilizace poměrů vzniklých následkem skutečností tvrzených žalobkyní (ve vlastnických vztazích k předmětným nemovitostem) je významnou skutečností svědčící pro závěr, že vyhověním žalobě podle obecných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, by došlo k narušení právní jistoty a stability na straně nynějšího vlastníka. Na daný případ se plně vztahují právní závěry uvedené v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu. Žaloba je tak nedůvodná i vůči žalovanému 2).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně
dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř.“), neboť otázka naléhavého právního zájmu na
určení vlastnického práva byla dosud odvolacími soudy, ale též soudem dovolacím
a soudem Ústavním rozhodována nejednotně. Řízení je postiženo vadami, jež mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Výrazným pochybením soudů obou stupňů bylo,
že zcela přehlížely dosud probíhající řízení zahájené v roce 1946 před
Nejvyšším správním soudem, které má pro výsledek sporu zcela zásadní význam. V
rámci tohoto řízení byla vydána dvě rozhodnutí, kterými bylo zrušeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8.
K dovolání se vyjádřila žalovaná 1) s tím, že se ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není ani rozsudkem potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl "jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v souzeném sporu sice odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, avšak jen z toho důvodu, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení spočívala v tom, že soud prvního stupně neposkytl žalobkyni poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. Následně soud prvního stupně vydal rozsudek, v němž jednak rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí (tj. práva a povinnosti ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými posoudil totožně) a jednak ani nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení věci samé. V daném případě tedy přichází v úvahu založení přípustnosti dovolání jen na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Důvodem, pro nějž byla žaloba dovolatelky zamítnuta a rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím potvrzeno, byla v prvé řadě absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jedná se totiž o jeden z procesních předpokladů úspěšnosti žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., přičemž pakliže naléhavý právní zájem dán není, žaloba musí být zamítnuta, aniž by se soud zabýval věcí samou.
V předmětné věci Nejvyšší soud upozorňuje na to, že se již obdobným dovoláním žalobkyně zabýval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2141/2008), přičemž není důvodu, aby se od závěrů tam vyjádřených jakkoliv odchyloval. Nicméně s přihlédnutím ke stručnosti odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud tyto závěry podrobněji zopakoval.
Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu), se Nejvyšší soud např. přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, jenž ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1.listopadu 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: " ... to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem." K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154-155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě“. (nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05, v němž se ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.
Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.
V souzeném sporu dovolatelka především namítá, že vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na stát nikdy nepřešlo, neboť Nejvyšším správním soudem byla v roce 1948 zrušena rozhodnutí ministerstva zemědělství o převzetí zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dané rozhodnutí však nebylo právnímu předchůdci žalobkyně nikdy doručeno, přičemž stát měl předmětné nemovitosti od té doby (od roku 1948) ve své faktické moci. Dovolatelka se tedy domnívá, že je nadále vlastnicí předmětných nemovitostí a že Česká republika soustavně porušuje její vlastnické právo. Vzhledem k výše uvedeným obecným právním závěrům dovozeným jak v judikatuře soudu Nejvyššího, tak i v judikatuře soudu Ústavního, však nelze uzavřít jinak, než že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. K porušení vlastnického práva žalobkyně, ať už se tak stalo na základě nabývacího titulu uplatněného v rozporu s tehdy platnými právními předpisy či vůbec při absenci jakéhokoliv právního důvodu, došlo před několika desítkami let, a žalobkyně tudíž nemůže důvodně očekávat, že k její žalobě soud její vlastnické právo nyní preventivně ochrání. Vztahuje-li se výše uvedené na právní vztahy dotčené v rozhodném období definovaném v tzv. restitučním zákonodárství, tím spíše musí být uplatněny, jedná-li se o právní vztahy či práva porušená před tímto obdobím, jak je tomu v daném případě.
Dovolatelkou namítanou vadu spočívající v absenci poučení o následcích nesplnění výzvy soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ze dne 21. 2. 2003 (č. l. 174), Nejvyšší soud nepokládá za takovou vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a již vůbec ne za takovou vadu, jež by mohla být důvodem pro založení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam.
Vzhledem k tomu, že řešení dovolatelkou předestřené právní otázky, na níž je napadené
rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálilo
a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval, nelze
napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože
ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu