"Veřejnoprávní dávkou" není příspěvek, placený takové náboženské společnosti, která není církví státem uznanou. Prejudikatura: k II. nález 7605/21. Z odůvodnění: Leč § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani nepřiznává odčitatelnost veřejnoprávních daní a dávek a tudíž i tzv. náboženské daně od základu daně důchodové se zřetelem na to, jakému určitému účelu ta která daň nebo dávka slouží, neboť přiznává odčitatelnost s jistými výjimkami, které se však netýkají tzv. náboženské daně, všem přímo předepisovaným veřejnoprávním daním a dávkám bez ohledu na to, jaké mají určení, nýbrž citovaný předpis váže odčitatelnost těchto daní a dávek toliko na jejich veřejnoprávní povahu. Není-li však podle § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani důvodem odčitatelnosti dávek, placených církvím a náboženským společnostem státem uznaných jejich příslušníky, od základu daně důchodové to, že tyto dávky mají sloužiti účelům toho kterého náboženského vyznání, nýbrž je-li jediným důvodem odčitatelnosti těchto dávek ta okolnost, že dávky ty mají v důsledku jiných než daňových norem povahu veřejnoprávní, pak nelze, jak činí stížnost, dovozovati odčitatelnost ve smyslu § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani ohledně dávek, jež sice slouží účelům některého náboženského vyznání, avšak nemají povahy veřejnoprávní, jedině z ustanovení § 124 ústavní listiny, které sice stanovilo rovnost všech náboženských vyznání před zákonem, avšak nedotýkalo se otázky, za jakých předpokladů nabývají dávky, placené pro účele určitého náboženského vyznání jeho příslušníky, povahy veřejnoprávních dávek. Ovšem stížnost tvrdí dále též, že všechny předpisy, týkající se organizací jiných sdružení, sloužících účelům náboženským, jsou předpisy práva veřejného a že nepožívají znaku veřejnoprávnosti jen předpisy o státních nebo autonomních daních a dávkách v nejužším slova smyslu, čímž patrně stížnost namítá, že i dávky, placené náboženským organizací státem neuznaným, mají veřejnoprávní povahu ve smyslu § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani. Leč okolnost, že právní poměry náboženských organizací jsou upraveny normami práva veřejného, sama o sobě nepropůjčuje dávkám, placeným těmto organizacím jejich příslušníky, povahu veřejnoprávních dávek. K tomu je třeba zvláštního zákonného předpisu, jakým je např. § 14 zákona č. 68/1874, který ve prospěch náboženských společností státem uznaných stanoví, že se poskytuje státní pomoc k vymožení se státním souhlasem vypsaných dávek. Stížnost pak neuvádí a nejvyšší správní soud neshledal žádného předpisu, který by poskytoval obdobné výhody pro příspěvky, vybírané náboženskými organizace, státem neuznanými, od jejich příslušníků. Pokud stížnost dále tvrdí, že rozdíl mezi státem uznanými a neuznanými církvemi, resp. náboženskými společnostmi ve smyslu zákona č. 68/1874 říšského zákona pominul derogováním této normy v důsledku ustanovení § 124 ústavní listiny, jest uvésti: Dřívější norma může býti derogována mlčky normou pozdější toliko tehdy, jestliže pozdější norma upravuje tutéž právní matérii jako norma dřívější. Avšak § 124 ústavní listiny vyslovil toliko zásadu rovnosti všech náboženských vyznání před zákonem, ale neupravil otázku, za jakých zvláštních předpokladů jest příslušníkům nějakého náboženského vyznání možno dosáhnouti státního uznání za náboženskou společnost, tedy za korporaci veřejného práva, nadanou určitými zvláštními právy a povinnostmi a též právem vybírati se státní pomocí dávky pro své náboženské účely, kteroužto otázku upravuje právě zákon č. 68/1874 říšského zákona, jehož se žalovaný úřad dovolal. Ale pak stížnost tvrdí neprávem, že došlo k derogaci posléze citovaného zákona a tím k odstranění rozdílu mezi církvemi, resp. náboženskými společnostmi státem uznanými a neuznanými v důsledku ustanovení § 124 ústavní listiny. Z předeslaného plyne, že námitka stížnosti, že naříkané rozhodnutí odporuje zákonu, není důvodná. Pokud pak stížnost tvrdí, že by bylo protiústavní, kdyby dávky placené náboženské organisaci státem za "církev" neuznané byly neodčitatelnou položkou, kdežto stejné příspěvky, placené církvi státem uznané, by byly položkou odčitatelnou, protože by se tím proti duchu ústavy favorizovalo jedno vyznání proti jiným, a pokud tím stížnost míní namítati, že ustanovení § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani odporuje ústavní listině, dlužno podotknouti, že k této námitce nemůže nejvyšší správní soud pro svou nepříslušnost hleděti (srov. nález F 605/21). Bezdůvodná jest též námitka vadnosti řízení, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný úřad nevyšetřil okolnosti, které odůvodňují odčitatelnost dávky, zaplacené stěžovatelem sboru Jednoty českobratrské v K. H., jakožto výdaje na dosažení, zabezpečení a udržení důchodu podle § 15 č. 1 zákona o př. dani, protože prý příslušnost stěžovatelova k náboženskému vyznání jmenované jednoty má značný význam pro jeho obchodní styky a prosperitu jeho závodu a tím i pro jeho důchod z tohoto pramene. Vždyť stěžovatel v řízení nic takového netvrdil, takže žalovaný úřad neměl příčiny správnost teprve nyní ve stížnosti uvedeného tvrzení vyšetřovati. Z uvedených příčin bylo stížnost pro bezdůvodnost zamítnouti. |