Konfesionelní povaha hřbitova, jehož knihovním vlastníkem je obec politická? Z odůvodnění: Stížnost jest na omylu, spatřuje-li nezákonnost v tom, že se naříkané rozhodnutí opírá též o zmínku dotační listiny o budoucí farní obci a dovozuje-li, že zmínka ta jest právně bezvýznamnou proto, že farní obce nestaly se skutkem, následkem čehož prý obec jednala buď jako taková, nebo nejednala vůbec. Stížnost tu však nepostihuje pravý význam této zmínky, uváděné žalovaným úřadem v naříkaném rozhodnutí v souhlase s usnesením obecního výboru z 2. dubna 1911, uvedeného z počátku sub 3.). V daném sporu jde totiž o zjištění úmyslu při zřizování hřbitova již v roce 1908 a který je patrným právě z usnesení orgánů obce z 10. října 1908 a z 19. června 1910 a je dotvrzen jen usnesením obecního výboru z 2. dubna 1911; právě ze slov tohoto usnesení "jménem příští farní obce" a "farní obci uložené závazky..... na sebe béře a přijímá", se usuzuje, že původním úmyslem v roce 1908 bylo zříditi hřbitov konfesionální, poněvadž je zřejmo, že obecní výbor (zastupitelstvo), vystupující v roce 1911 v další ještě funkci, t. j. jako zástupce farní obce ve smyslu nařízení č. 5/1877 říšského zákona musel si býti vědom toho, že v této své poslední funkci přejímal též věnování, jež učinil sám v letech 1908 a 1910 jako orgán obce politické. Pro zjištění onoho původního úmyslu politické obce jest pak bezvýznamno a nemění na něm nic otázka, stala-li se ona usnesení orgánů obce rite čili nic, a to jak v tom směru, zda usnesení orgánů politické obce o věnování potřebovala nějakého vyššího schválení, tak i potud, zda obecní výbor p-cký mohl v roce 1911 vystupovati sám jménem farní obce se snad teprve nově tvořící vzhledem k odfaření z dosavadní farní obce a mělo-li k nové faře býti přifařeno více obcí, v kterýchžto směrech stížnost ostatně ani námitek nevznáší. Rovněž tak je po této stránce bezvýznamnou i otázka, zda farní obce se staly skutkem čili nic, a to i tehdy, když zvláštní zákon o zřizování, zastupování a správě farních obcí, o němž mluví § 37 zák. č. 50/1874 říšského zákona, nebyl dosud vydán; neboť v ustanoveních §§ 35 a 36 jest stanoveno, co dlužno rozuměti pod pojmem farní obce, jaké má tato úkoly a jak dlužno je řešiti, takže jde tu o taková ustanovení, která mohou vstoupiti v účinnost i bez vydání zvláštního zákona, nehledě k tomu, že k částečnému provedení došlo jednak zákonem č. 7/1895 říšského zákona, jednak, že zmíněným již nařízení ministerstva kultu č. 5/1877 bylo učiněno právě opatření pro dobu, po kterou farní obce ještě ustanoveny nebudou. Naopak však jest jen potvrzením onoho původního úmyslu obce ta okolnost, že v době usnášení obecního výboru byl zákon č. 50/1874 říšského zákona, který ve svém oddílu VI. má právě předpisy o farních obcích, již téměř 37 let v účinnosti a nestaly-li se přes to do té doby ještě farní obce skutkem, pak slova "jménem příští farní obce" vylučují zvláště za platnosti nařízení ministerstva kultu z 31. prosince 1877 č. 5 říšského zákona nade vši pochybnost onu možnost, že bylo v daném případě úmyslem zříditi hřbitov jen komunální, poněvadž by jinak obecní výbor, tedy týž orgán, který se v letech 1908 a 1910 usnesl na určitém věnování, neměl v roce 1911 jako orgán farní obce - v kteréžto funkci zde chtěl také vystupovati - co přejímati. To dokazuje ostatně dále i ta okolnost, že příslušné usnesení obecního výboru nebylo - jak také doznala stěžující si obec během správního řízení (v odvolání k zemské správě politické) schvalováno zemským výborem, a to právě proto, že bylo učiněno v záležitosti kultové, tedy již nomine farní obce (srovnej např. Budw. č. 3725/ 1905) a nikoliv obce politické. Tím však jest již vzat podklad poukazu stížnosti na to, že usneseními těmi vykonávala obec pouze část samostatné působnosti zdravotní ve smyslu § 3 zákona z 30. dubna 1870 č. 68 říšského zákona, v důsledky čehož mohla prý obec zříditi jen hřbitov komunální. K tomu bylo pak ještě podotknouti, že již citovaný zákon z roku 1870 zahrnul sice v § 3 litery d) zřizování a udržování pohřebišť a dozor k nim do zdravotní policie, přikázané obecním zřízením do samostatného oboru působnosti obce místní (článku V. bod 5 zákona č. 18/1862 říšského zákona a § 27 bod 5 moravského obecního zřízení), jíž jedině byl uložen zákonný závazek ke zřizování a rozšiřování hřbitova a staly se jím hřbitovy jak konfesionelní, tak i nekonfesionelní ústavy zdravotními. Avšak tím nebyly ani dosavadní hřbitovy konfesní povahy své jako ústavů také kultových zbaveny a nebylo znemožněno další zakládání hřbitovů jako ústavů kultových. Takové podléhají rovněž předpisům zdravotnickým, zejména i zdravotnickému dozoru státní správy, avšak řídí se jinak v mezích zákonů státních předpisy církevními a podléhají správě orgánů církevních (srovnej např. Budw. 361/1878, 8464/ 1895, dále výnos ministerstva kultu z 22. května 1864 č. 14.903 a výnos ministerstva vnitra ze 14. ledna 1879 č. 16.585). Konfesionelní povaha hřbitova - jak se podává ze svrchu uvedeného již skutkového stavu - není proto také vyloučena tím, jestliže obec zřizujíc hřbitov jako konfesionelní, měla na mysli i tehdejší a budoucí důvody a povinnosti zdravotní, neboť obec se tu pouze zákonně dovoleným způsobem zhostila povinnosti, která by jinak jedině ji stíhala. Stížnost jest dále na omylu, domnívá-li se, že pro komunální ráz hřbitova svědčí fakt, že se obec zavázala jej udržovati, ježto kdyby prý šlo o hřbitov konfesní, dálo by se jeho udržování podle konkurenčního předpisu o hrazení nákladů církevních staveb a jich udržování. Jest sice pravda, že podle dvorského dekretu z 23. května 1834 č. 11.237 pro Moravu (Sbírky zákona prováděcího svazek 16 č. 50), který patrně stížnost má na mysli, mají hřbitov udržovati a rozšiřovati v prvé řadě ti, kdož vybírají poplatky za místa hrobová, resp. že dlužno hřbitovy konfesní považovati za součásti budovy kostelní a platí pro ně předpisy ohledně staveb kostelních a farních; leč ani toto ustanovení nevylučuje, aby někdo jiný závazek k udržování neb rozšiřování hřbitova nepřevzal, aniž by to ještě samo o sobě co měnilo na konfesionelním rázu hřbitova. To platí tím spíše, že i podle § 1 zákona z 2. dubna 1864 č. 11 zemského zákona moravského, který v důsledku ustanovení citovaného dvorského dekretu zde je i pro konfesionelní hřbitov směrodatný, "úhrada nákladů a udržování katolických budov kostelních..... postihuje především ty, kdož k tomu jsou zavázáni podle nadace, smlouvy nebo jinakého právního titulu", podle nichž řídí se i způsob a míra plnění. Takovou "nadací, smlouvou neb jiným právním titulem" jest v daném případě i usnesení obecního zastupitelstva z 19. června 1910, převzaté do základní a dotační listiny z roku 1911, spolu s usnesením z 2. dubna 1911 a děje se tedy i zde udržování hřbitova ve smyslu § 1 moravského konkurenčního zákona. Nemění-li však na konfesionelní povaze hřbitova nic fakt, že se obec zavázala hřbitov udržovati a rozšiřovati, pak tím méně může tu co měniti, je-li tento závazek jen podmínečný, totiž pokusí obec zůstane knihovní vlastnicí nemovitosti hřbitovní, a stížnost proto mylně vykládá ve svůj prospěch tuto spojitost převzatého závazku k udržování hřbitova s knihovním vlastnictvím obce. Neboť není-li konfesionelní povaha hřbitova - jak judikaturou i dřívější konstantně bylo uznáváno (srovnej např. Budw. 361/1878, 1411/1882, 12.710/1899) - ještě dotčena pouhým faktem, že obec jest knihovní vlastnicí hřbitova, ježto bez újmy takových soukromých práv může tu býti věnování pro církevní účely, pak není dotčena tím spíše tehdy, předpokládá-li se možnost, že obec tohoto vlastnictví jakkoliv pozbude a stanoví-li se, že v tom případě odpadá povinnost obce k udržování a rozšíření hřbitova. Naopak toto ustanovení, obsažené v usnesení z 19. června 1910 a převzaté do základní a dotační listiny z roku 1911, svědčí pouze o tom, že úhrada příslušných nákladů, která se zatím řídí předpisem § l zákona č. 11/1864 moravského zemského zákona, dála by se v případě, že obec by knihovního vlastnictví hřbitova jakkoli pozbyla, či se vzdala, beze všeho dalšího podle ustanovení citovaného dvorského dekretu z roku 1834 (těmi, kdo vybírají poplatky za místa), resp. podle § 2 a následujícího zákona č. 11/1864, tedy předpisy o konkurenci při katolických kostelních stavbách. Mylným jest konečně i názor stížnosti, že pro posouzení sporné otázky jest právně bez významu okolnost, že faráři bylo ponecháno právo stanoviti a vybírati poplatky za hrobová místa. Naopak jde tu a to i ve smyslu dřívější již judikatury (srovnej Budw. 12.770/1899 o jednu ze směrodatných právě okolností, jíž projevena spolu s jinými vůle, aby hřbitov byl konfesionelní, ježto tu jde o část disposičního práva a správy hřbitovní, svědčící pro věnování k účelům církevním. To pak tím spíše, jelikož - jak sama stěžovatelka v řízení správním a i nyní ve stížnosti doznala - vybírání poplatků mělo se díti ve prospěch farního kostela, neboť to svědčí právě o tom, že se tu ke hřbitovu pohlíželo jako k součásti příslušenství kostela, tedy co do užitku z něho jako součásti jmění kostelního, čili ve smyslu citovaného dvorského dekretu z roku 1834 a § 2 moravského konkurenčního zákona z roku 1864, jakož i výnosu ministerstva kultu z 22. května 1864 č. 14.903, jako ku hřbitovu věnovanému k účelům církve římsko-katolické. |