Rodiče dětí narozených v cizozemsku a tam do matriky nezapsaných nemají právního nároku na to, aby děti ty byly dodatečně zapsány do matriky vedené pro osoby bezkonfesní okresním úřadem jejich nynějšího bydliště v tuzemsku. Z odůvodnění: Naříkaným rozhodnutím byla pak shora uvedená otázka zodpověděna záporně a to z toho důvodu, že okresní úřad vzhledem k § 3 zákona č. 51/1870 říšského zákona nemá mužnosti zapisovati do své matriky a ověřovati narození osob bez vyznání, které se nenarodily v jeho okresu a dále, že pro požadovaný zápis schází vůbec zákonný podklad. Stížnost, poukazujíc na účel matričních předpisů, který vyžaduje, aby do matrik provedeny byly všechny zápisy o příslušnících státních, byť i události zakládající zápisy přihodily se mimo státní území a vycházejíc při tom z názoru, že jednotlivec má nejen povinnost z hlediska zápisu do matriky, ale i nárok na tento zápis, dovozuje z 2. odst. § 3 zák. č. 51/1870 a z § 1 nař. č. 128/1870 říšského zákona, že žalovaný úřad měl použíti, a to i v důsledku §§ 6 a 7 o. z. o., obdoby stížností specielně uváděných předpisů vydaných pro uznané církve a náboženské společnosti. Stížnost takto formulovanou bylo by pak, a to již z hlediska sporné otázky samé, předem zkoumati se zřetelem k § 2 zákona o správním soudě. Podle tohoto předpisu rozhoduje nejvyšší správní soud v každém případě, kdy někdo tvrdí, že protizákonným rozhodnutím nebo opatřením některého správního úřadu bylo porušeno jeho subjektivní právo. Vzhledem k tomuto zákonnému ustanovení jest tedy předpokladem úspěšné stížnosti, aby konkretním rozhodnutím správního úřadu porušeno bylo právo určitého subjektu, založené platným pravním předpisem. Naříkané rozhodnutí opírá se o § 3 zák. č. 51/1870, z něhož také i stížnost v prvé řadě vychází. V odst. 1 tohoto paragrafu je pouze uloženo vésti matriky narozených osob, uvedených v § 1 zákona (jež nenáležejí k žádné zákonem uznané církvi nebo náboženské společnosti) těm okresním úřadům (případně obecním, pokud jsou pověřeny vedením politických záležitostí), v jejichž obvodě se případ narození stal. Jest zde tudíž vyslovena zásada teritoriální, kterou se také řídí příslušnost úřadu. Vzhledem k této teritoriální zásadě nemohou tudíž stalé, kteří by jinak byli povinni ke hlášení matričního případu ve smyslu §§ 4 a 5, citovaného zákona, z onoho předpisu nic vyvozovati, co by svědčilo o jejich nároku na zápis dítek v Rusku narozených. Nárok stran, který by byl korelátem jednak povinnosti uložené v odst. 1 § 3, podobně jako i v § 6 odst. 2 okresnímu úřadu, jednak povinnosti ohlašovací ve smyslu §§ 4 a 5 zákona, jest stále totiž omezen na onen úzký rámec teritoriální příslušnosti okresního úřadu a to z hlediska případu matričního. Výjimka z této zásahy, obsažená v odst. 2 § 3 citovaného zákona - jíž se stížnost dovolává - jest jenom zdánlivou, neboť jde tu pouze o zápis zatímní do té doby, než příslušnost úřadu bude bezpečně stanovena; ustanovení odst. 2 § 3 citovaného zákona platí také jen na případy, v nichž je příslušnost úřadu pochybna, tedy nikoliv na případy, kdy je nepochybna nepříslušnost úřadu. Tato příslušnost podle odst. 2 § 3 řídí se ovšem opět onou teritoriální zásadou vyslovenou již v odst. 1 téhož paragrafu a v jejích mezích je také třeba posuzovati nutnost potřebných šetření, takže není-li příslušnost ta na sporu, resp. nepřipouští-li ona teritoriální zásana jiného východiska, pak není třeba vůbec šetření prováděti. Platí zde tudíž totéž, co řečeno bylo o odst. 1 § 3 citovaného zákona a to nejen z hlediska nároku materielního, ale i z hlediska nároku procesního. Podle § 7 citovaného zákona měli pak vydati ministři pověření prováděním zákona nutná prováděcí nařízení a zvláště předpisy pro vnitřní zařízení a vedení matrik. Již z gramatického výkladu tohoto ustanovení jest zřejmo, že ony prováděcí předpisy, které zde zákonodárce měl na mysli, měly se pohybovati opět jen v rámci daném zákonem samým, tedy také v rámci oné teritoriální příslušnosti, a že tudíž ustanovení to neobsahovalo snad nějakého zmocnění k event. změně předpisů zákona, zelména předpisů zákona o teritoriální příslušnosti. Spíše (dlužno souditi, že při zachování této zásady týkalo se ono provádění vlastně jen formální stránky úřadování vnitřního, nikoliv snad materielních změn zákona prováděného. Z tohoto rámce nutno pak posuzovati i ustanovení § 1 prováděcího nařízení č. 128/1870 říšského zákona, jehož se stížnost zvláště dovolává; z něho plyne, že analogie, uvedená v odst. 1 tohoto paragrafu, týkala se opět jen formelní stránky úřadování (jak tomu svědčí i odst. 2), a že tudíž na materielní změny zákona, zejména z hlediska v něm vyslovené teritoriální zásady, nebylo vůbec pomýšleno, a to již vzhledem k poukazu na § 3 zákona v § 1 citovaného nařízení. Nedovoluje-li však tato analogie jakékoliv změny oné teritoriální zásady v zákoně vyslovené, pak jest zřejmo, že i aplikační možnost předpisů pro matriční úřady uznaných církví a náboženských společností zásadně vychází z této teritoriální příslušnosti z hlediska matričního případu; nemohou tudíž stěžovatelé ani po této stránce pro sebe nějaké nároky vyvozovati. Avšak i v tom případě, kdyby snad za určitých předpokladů i ona analogie dovolovala materielní změny uvedené teritoriální zásady, pak dlužno uvážiti, že i tato analogie musila by se pak omeziti na ony specielní, v příslušných normách uvedené případy (na př. doplnění poškozených a obnovení ztracených matrik civilních, t. j. příslušného úřadu v tuzemsku), nemohla by však býti rozšiřována o případy jiné, a to ani na základě §§ 6 a 7 o. z. o., poněvadž by tyto paragrafy nepřišly vůbec v úvahu, když by specielní norma obdobné použití normy jiné sama předpisovala. Stížnost ovšem ještě uvádí, že zákrok ministerstva zahraničí u úřadů sovětských zůstal bez odpovědi. V tomto poukazu, i když stížnost sama nečiní z něho patrných konklusí, dala by se snad vyčísti námitka z hlediska otázky, jak dlužno postupovati v případech, jako je daný, tehdy, když strana doloží, že o opatření dokladů se marně pokoušela nejen sama, ale i úřední cestou. Leč otázkou tou nemohl se již nejvyšší správní soud zabývati, poněvadž námitka tato - nehledě k tomu, že není ani doložena nijakým potvrzením ministerstva zahraničí (§ 18 zákona o správním soudě) - nebyla uplatňována v odvolání a jeví se tudíž již z hlediska §§ 5 a 6 zákona o správním soudě, nepřípustnou. Z uvedeného tedy plyne, že z předpisů stížností dovolaných nikterak neplyne nárok stěžovatelů na to, aby dítky jejich, narozené za jejich pobytu v Rusku, bez vyznání a nezapsané do matriky tamtéž, zapsány byly bez písemných dokladů a pouze na základě nabízených výpovědí svědků do civilní rodné matriky, vedené u okresního úřadu v P. Není-li tu však takového nároku a jemu odpovídající povinností státní správy, pak nemohou stěžovatelé důvodně tvrditi, že naříkané rozhodnuti, kterým jim byl žádaný zápis odepřen, je zkrátilo na jejich subjektivních právech a tím méně mohou pak důvodně vytýkati i nějakou vadu řízení, poněvadž není-li tu vůbec povinnosti státní správy k takovému zápisu, není pak ani povinnosti k provádění nabízených svědeckých výslechů o faktickém narození dítek. Za tohoto právního a skutkového stavu, kdy není zákonné normy, z níž by se dal subjektivní nárok stěžovatelů dovoditi, nemohl pak nejvyšší správní soud shledati nějakou nezákonnost v rozhodnutí žalovaného úřadu, který nemůže býti k nahražení takového nedostatku v konkretním případě nucen nejvyšším správním soudem, omezeným pouze na zkoumání rozhodnutí z hlediska jeho zákonitosti, nikoliv však z hledisek ekvity a účelnosti. |