• vydaný dne 04.11.1933
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 10827/33 (16786/33)]
  • Vztah k 50/1976 Sb.: §88; 50/1976 Sb.: §89; 50/1976 Sb.: §90; 50/1976 Sb.: §91; 50/1976 Sb.: §92; 50/1976 Sb.: §93;

Povinnosti patrona při bourání kostela a kdo je povinnen toto provést.

(I.) Vydávaje stavební rozhodnutí o nutnosti zbourat kostel, je úřad oprávněn popřípadě povinen řešit si prejudicielně otázku, kdo je povinen provést zbourání kostela.

(II.) Náleží k povinnostem patrona zbourat kostel a postavit kostel nový, je-li zbourání starého kostela ze stavebně - technických důvodů nutné?

Prejudikatura: Boh. A 9583/31.

Z odůvodnění:

O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:

V daném případě jde o nucené zbourání kostela, t. j. budovy, tvořící v prvé řadě předmět patronátu, nařízené úřadem stavebně-policejním. Stížnost pak nepopírá, že tu byly podmínky k takovému opatření i z hlediska předpisů stavebního statutu a chápe zřejmě naříkané rozhodnutí tak, že jím byl zrušen výměr I. stolice toliko co do osoby, již nutno k provedení nařízeného opatření zavázati. Stěžovatelka spatřuje však především vadu řízení v tom, že jí nebyla dána možnost během dalšího instančního postupu domáhati se nápravy, ač byla teprve naříkaným rozhodnutím zavázána, kdežto rozhodnutím I. stolice byla zavázána osoba jiná. Leč neprávem.

Podle odst. 2 § 274 citovaného statutu byly stavebně-policejními vrchnostmi po 1. lednu 1923, kdy nabyl na Slovensku účinnosti zákon z 29. února 1920 č. 126 Sb., v první stolici okresní a v druhé župní úřad, jehož rozhodnutí byla konečná (srov. Boh. A 4299/25). Poněvadž pak podle § 5 zákona o org. pol. správy č. 125/27 Sb. přešla působnost župního úřadu na úřad zemský, je tento v záležitostech stavebně-policejních župy nitranské nejen ve smyslu tohoto statutu, ale i ve smyslu čl. 8 odst. 2 org. zákona a § 74 správního řádu (nař. č. 8/28) konečnou stolicí odvolací, jejiž rozhodnutí, i když změnilo (§ 81 odst. 1 správního řízení) rozhodnutí I. stolice ve směru stížností napadeném, může strana naříkati jedině stížností k nejvyššímu správnímu soudu. Jest tudíž stížnost po této stránce bezdůvodnou.

Vadu řízení případně nezákonnost spatřuje dále stížnost v tom, že žalovaný úřad nezjistil, že referát ministerstva školství v Bratislavě rozhodnul se již zásadně - jak plyne z různých jeho přípisů - že vzhledem ke stavu kostela neprovede oprav jeho, nýbrž že hodlá stavěti kostel nový. Tím doznalo prý ministerstvo, že opomenulo jako patron v čas o opravu kostela se postarati a zavinilo tak nutnost stavby nového kostela, a to se může státi jen zbouráním staré budovy. Povinnost ke snášení nákladu toho je sloučena s povinností "udržování kostela", jíž může patron dostáti jen tak, že se musí postarati sám o zbourání budovy staré, aby novostavba byla možnou, a neporušuje se tu proto při povinnosti k výstavbě nového kostela kontinuita "udržování" potud, že povinnost ke zbourání kostela by náležela výjimečně církvi, jako vlastnici kostela.

Stížnost vychází tedy z názoru, že ke zbourání kostela měl býti zavázán patron, poněvadž v jeho povinnostech zahrnuta je i povinnost ke snášení nákladu úředně nařízeného zbourání budovy nezpůsobile. Je tedy na sporu otázka, koho měl žalovaný úřad k provedení nařízeného zbourání kostela zavázati.

K tomu bylo by poznamenati, že nejvyšší správní soud v nálezu Boh. A 9583/31 vyslovil, že stavebně-policejní úřad, vydávaje stavebně-policejní výrok podle citovaného předpisu stavebního statutu, může po případě musí si prejudicielně rozřešiti otázku, kdo je k provedení oprav budovy povinen. Totéž platí ovšem i o výroku, nařizujícím zbourání budovy. Tím není však ještě nijak dotčeno právo regresu proti osobě jinak rovněž povinné (ať již v důsledku zanedbané povinnosti a pod.). Nepadá proto v úvahu v daném případě, zda a pokud patron kostela zavinil sám, že ke zbourání musilo dojíti, a nemusil proto tuto okolnost úřad zjišťovati, takže neučinil-li tak, nelze v tom po této stránce spatřovati nějakou podstatnou vadu řízení.

Rovněž tak nemusil úřad zjišťovati, že se patron pouze rozhodl vystavěti nový kostel, kdyžtě v daném případě běželo o to, koho má zavázati ke zbourání kostela starého.

V uvedené prejudicielní otázce jest pak kognice nejvyššího správního soudu omezena pouze na zkoumání z hlediska § 6 zákona o správním soudě, není-li tu totiž nějaké podstatné vady řízení či rozporu se spisy neb zásadami logického myšlení. Z tohoto, hlediska jest pak ovšem nutno, aby žalovaný úřad výrok svůj po stránce skutkové a právní též dostatečně odůvodnil.

Po této stránce nutno především konstatovati, že stížnost nepopírá vůbec předpoklad žalovaného úřadu, že římsko-katolická církev v N. jest vlastníkem kostela, takže nejvyšší správní soud neměl příčiny zkoumati, zda a pokud předpoklad ten má dostatečnou oporu ve výsledcích řízení, či v nějaké zákonné normě. Zbývalo by tudíž přikročiti k otázce, zda je odůvodněno tvrzení žalovaného úřadu, že zbourání kostela nespadá pod povinnost patronovu - z kteréhožto důvodu žalovaný úřad usuzuje na to, že měl býti zavázán vlastník kostela, - poněvadž stížnost tvrdí tu pravý opak, dovozujíc, že vlastník kostela vůbec nemohl býti zde zavázán, poněvadž kontinuita povinností patronových při povinnosti k novostavbě nepřerušuje se tím, že nastala nutnost kostel zbourati. Obě strany spatřují tudíž důvod pro svá stanoviska v pojmu udržování. Jde tudíž především o výklad tohoto pojmu.

V tomto směru nutno z hlediska toho, co svrchu uvedeno o zkoumání prejudicielní otázky, přiznati, že žalovaný úřad ve svém rozhodnutí sice rozvádí své tvrzení o tom, že povinnost ke zbourání kostela vymyká se vůbec z okruhu povinností patronových, leč přidržuje se tu jen, výkladu všeobecného pojmu "udržování". Toto posuzování je však příliš úzké, neboť nepřihlíží k pojmu udržování z hlediska konkrétní materie, t. j. z hlediska obsahu a rozsahu patronátního práva, jak se jeví na základě norem, v tomto směru platných (srov. i nařízení bývalého uherského ministerstva kultu č. 31.937/1873 bod l a III), a to vůbec, nehledě ke speciálním předpisům (listinám), daného patronátu se týkajícím, které by mohly obsahovati i určitá zvláštní ustanovení o pojmu udržováni, resp. jiných povinnostech patronových, tento pojem rozšiřujících. Nevylučuje-li totiž obsah patronátního práva zásadně možnost povinnosti patrona i k výstavbě nové budovy patronátní, pak dlužno i z tohoto hlediska posuzovati pojem udržování, resp. jeho výklad, pokud jde o otázku, zda mezi povinností patronovy, jež souhrnně lze označiti jako povinnost udržování patronátních budov, spadá i povinnost ke stavebně-policejně nutnému zbourání kostela; neboť v tomto, případě by nemuselo nezbytně jíti o okolnost, "způsobilou k zániku, patronátní povinnosti".

Při tomto nedostatku naříkaného rozhodnutí, pokud jde o sporný výklad pojmu "udržování", nelze pak přezkoumati ani všeobecnou námitku stížnosti, že při povinnosti patronově k novostavbě nepřerušuje se kontinuita a udržovací povinnosti patronovy nastalou nutností zbourání kostela.

V uvedeném nedostatku spočívá tudíž vada řízení, jež znemožňuje nejvyššímu správnímu soudu přezkoumati i zákonitost naříkaného rozhodnutí a bylo tudíž pro tuto vadu naříkaného rozhodnutí zrušiti podle § 6 zákona o správním soudě.