Vysloví-li příslušník církve římsko-katolické přání, aby byl zpopelněn, a je-li přání tomu po jeho smrti vyhověno, nestane se zemřelý ještě vůči této církvi "jinověrcem". Z odůvodnění: Naříkaným rozhodnutím bylo vysloveno, že správa římsko-katolického hřbitova v P. není povinna připustiti uložení urny s popelem stěžovatelova syna, v době úmrtí vyznání římsko-katolického, zemřelého v B., do hrobu č. 1062 na římsko-katolickém hřbitově v P. Při tom vycházel žalovaný úřad z předpokladu, že nebožtíka, který, vysloviv přání, aby byl zpopelněn, dopustil se podle kanonického práva činu, s nímž spojeno je vyloučení z obcování s věřícími a odepření církevního pohřbu, dlužno považovati fakticky za nekatolíka (jinověrce), na jehož pohřbení dlužno vztáhnouti předpisy § 10 odst. 2 zákona č. 96/25. Předpoklady ustanovení odst. 2 citovaného paragrafu, za nichž nesmí duchovní odepříti jinověrci pohřbení na hřbitově konfesionelním, nejsou pak podle názoru žalovaného úřadu splněny. Stížnost obrací se především proti základnímu předpokladu žalovaného úřadu, že nebožtíka dlužno považovati fakticky za nekatolíka a dovozuje, že podle zákonů státních a také církevních nebožtík přes výslovně přání, aby byl zpopelněn, zůstal katolíkem. Nejde-li pak o "jinověrce", pak nemá tu místa § 10 odst. 2 zákona č. 96/25, nýbrž § 10 odst. 1, platící i o hřbitovech konfesionelních, resp. § 14 odst. 2 zákona č. 464/21, jímž se stalo ve smyslu § 14 zákona č. 50/1874 ustanovení církevní o pohřbívání mrtvol zpopelněných, jako státním zákonům odporující, neúčinným. Kromě toho dovozuje stížnost, že jde o hrob rodinný a že bylo tak v každém případě porušeno právo stěžovatele (§ 10 odst. 3 zákona č. 96/25) k uložení pozůstatků jeho syna. Je tu tedy jádro sporu především v tom, zda daný případ možno posuzovati podle ustanovení § 10 odst. 2, jak to činí žalovaný úřad. Podle tohoto ustanovení smějí "duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil; pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti." Již z tohoto znění zákona podává se jasně, že jedná se tu o zemřelé, kteří nebyli příslušníky vyznání, jemuž náleží konfesionelní hřbitov, na němž by mrtvola podle přání pozůstalých měla býti pohřbena. "Příslušník" je tu postaven proti "nepříslušníku", jak plyne ostatně i z nadpisu zákona ("o vzájemných poměrech náboženských vyznání") a z celé jeho tendence upraviti poměry zásadně mezi jednotlivými konfesemi. Poněvadž pak bližší kvalifikace tohoto příslušenství se zákon nijak nedotýká,nebylo na vnitřní úpravě uvnitř jednotlivých konfesí v otázce, koho dlužno považovati za příslušníka té které konfese, ustanovením § 10 odst. 2 nic měněno. To plyne i z materiálií k citovanému zákonu (č. tisku 5129/25 a 5136/25 posl. sněm. a č. tisku 2133/25 sen.), kde se právě proti příslušníkům určitého vyznání staví "jinověrci a bezvěrci". Ale pak nutno otázku, koho dlužno považovati za příslušníka určitého vyznání, posuzovati podle vnitřních předpisů příslušné konfese, pokud ovšem státní právo zde nezasáhlo, jako apř. podle §§ 1 - 6 zákona č. 96/25, jež však v daném případě v úvahu nepřicházejí, ježto není tvrzeno, že by nebožtík byl býval z církve římsko-katolické vystoupil způsobem v těchto předpisech vytčeným a ani e spisů správních nic takového neplyne. V daném případě je tedy nesporno, že nebožtík v době úmrtí byl z hlediska státních zákonů příslušníkem církve římsko-katolické. Otázka, zda tato církev s vyslovením přání o zpopelnění spojuje určité církevní důsledky a jaké, mohla by na tomto faktu něco měniti jen tehdy, kdyby tu byl též důsledek vyloučení z církve vůbec, resp. ztráta příslušnosti k církvi římsko-katolické. To však ani žalovaný úřad netvrdí, uváděje mezi důsledky těmi pouze vyloučení z obcování s věřícími a odepření církevního pohřbu. Tyto důsledky mohou sice eventuálně přijíti v úvahu pro otázku, zda římsko-katolický duchovní správce hřbitova v P. může odepříti příslušníku téhož vyznání církevní pohřbení do hrobu č. 1062, nemohou však nic měniti na otázce příslušnosti nebožtíkovy k církvi římsko-katolické. Rozšiřování pojmu "jinověrců" na souvěrce, kteří podle předpisů své církve byli zbaveni určitých práv v otázce církevních pohřbů, nemá tedy - jak shora dolíčeno - opory v § 10 odst. 2 zákona č. 96/25, poněvadž toto ustanovení, stavíc proti "příslušníku" vyznání "jinověrce", k této církvi a nedotklo se práv a důsledků z toho poměru vyplývajících. Ale pak nelze - jak to stěžovatel již ve svém původním podání z 26. února 1929 namítal - daný případ posuzovati z hlediska § 10 odst. 2 zákona č. 96/25, a bylo proto naříkané rozhodnutí, vycházející z mylného předpokladu, že nebožtíka dlužno "fakticky" považovati za nekatolíka, a posuzující v důsledku toho nároky stěžovatelovy jen z hlediska právě citovaného předpisu, již z toho důvodu zrušiti podle § 7 zákona o správním soudě, aniž bylo možno obírati se dalšími vývody stížnosti a odvodního spisu a zejména zkoumati, zda a pokud stěžovatel by mohl z jiného předpisu (tedy i z hlediska § 10 odst. 1 zákona č. 96/25) úspěšně svůj nárok dovoditi. Podotýká se zvláště, že nemohlo býti přihlíženo ani k vývodům odvodního spisu, že stěžovateli ani při striktním výkladu § 10 odst. 2 by nemohlo býti vyhověno, ježto nebožtík zemřel jako katolík a jde o věc patřící do sféry vnitřních záležitostí církve, poněvadž z tohoto hlediska žalovaný úřad věc v naříkaném rozhodnutí neposuzoval; vývody odvodního spisu nemohou pak nahraditi nedostatek naříkaného rozhodnutí. |