Prejudikatura: Boh. A 10.866/33. Z odůvodnění: Žalovaný úřad vyslovil, že podle spisů jde o hrob rodinný ve smyslu tohoto zákonného předpisu. Kvalifikoval tedy oba shora uvedené hroby jako hroby rodinné. Při tom vzhledem k tomu, že šlo o uložení urny s popelem, dovolal se také předpisů 2. odst. § 14 zákona č. 464/1921 Sb. o ukládání popelnic s popelem na hřbitovech. Stížnost popírá správnost názoru žalovaného úřadu, že by řečené hroby byly hroby rodinnými, na němž naříkané rozhodnutí jest vybudováno, a snaží se dovoditi, že oba hroby č. 21 a 22 byly podle předložených potvrzenek z 11. března 1912, vydaných pokladnou stěžujícího si bratrstva Hanuši E. a jeho sestře Grétě E., zakoupeny těmito osobami jen jako hroby jednotlivé, a že jsou toliko pro ně samy reservovány. Dovolává se také ustanovení § 35 stanov bratrstva o zvláště volených pohřebištích, podle nichž může si každý dáti reservovati (zakoupiti) za poplatek tam stanovený pohřebiště (hrob) na zvláštním místě hřbitova, na němž není ještě nikdo pohřben, pro sebe, svoji rodinu, nebo jen pro některého člena rodiny nebo konečně i pro jiné osoby. Dotčené místo se pak přesně označí, a představenstvo bratrstva vydá o tom právoplatnou listinu. Tato zvláštní pohřebiště mají býti reservována zpravidla jen za živa (§ 36 stanov). Bez porušení smlouvy o tom sjednané do reservovaného hrobu nemaže a ani nesmí prý býti pohřbena jiná osoba, než pro kterou hrob jest určen a reservován. Těmito vývody doličuje stížnost, že hroby, o něž jde, nejsou hroby rodinné, jak za to má žalovaný úřad, nýbrž hroby jednotlivců. Tím namítá, že není tu zákonného předpokladu pro posuzování sporné otázky podle 2. věty 2. odst. § 10 zákona č. 96/1925 Sb., poněvadž neběží tu o pohřbení mrtvoly O. E., resp. uložení urny s jeho popelem, v hrobě rodinném. Jádrem sporu jest podle toho především otázka, co sluší se rozuměti pojmem "rodinný hrob" ve smyslu citovaného zákona, který definici tohoto pojmu nestanoví, a dále zda pohřební místa, reservovaná podle úmluvy, učiněné mezi Hanušem E. a Grétou E. a stěžujícím si spolkem, vykazují takové znaky, že lze je subsumovati pod pojem rodinného hrobu ve smyslu § 10 odst. 2 citovaného zákona. Žalovaný úřad přes to, že stěžující si spolek v odvolání k němu podaném výslovně popíral kvalitu těchto hrobů jako rodinných, omezil se v naříkaném rozhodnutí toliko na výrok, že ze spisů je patrno, že jde o rodinný hrob ve smyslu tohoto zákona, aniž uvedl, která náležitosti pokládá vůbec za podstatné pojmové znaky rodinného hrobu, které skutečnosti má na základě vykonaného šetření v konkrétním sporu za zjištěné, a jakými úvahami o ně opřenými dospěl k úsudku, že hroby, o něž jde, dlužno kvalifikovati jako hroby rodinné. Zejména pak nezhodnotil v naříkaném rozhodnutí shora dotčené úmluvy, jež v příčině hrobů byly podle předložených stanov stěžujícího si spolku a potvrzenek z 11. března 1912 s jmenovanými osobami sjednány, a z nichž spolek dovozoval, že zakoupené hroby byly reservovány jako hroby jednotlivé, nikoli rodinné, takže z naříkaného rozhodnutí není možno seznati, jaké stanovisko žalovaný úřad k nim zaujímá. Odůvodnění naříkaného rozhodnutí nevyhovuje tedy ani ustanovení § 70 odst. 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb., které platí podle § 82 obdobně i pro odvolací řízení, a jímž také žalované ministerstvo bylo povinno se říditi se zřetelem na § 1 odst. 1 bod 3 a § 132 tohoto vládního nařízení. V uvedeném nedostatečném odůvodnění naříkaného rozhodnutí nutno shledati podstatnou vadu řízení. |