(I.) Ke zřízení rodinného hrobu (hrobky) na konfesním hřbitově římskokatolickém ve smyslu zákona č. 96/1925 Sb. je třeba schválení příslušného ordináře nebo zmocněnce jím delegovaného. (II.) Rodinným hrobem je hrob zajištěný pro určitou rodinu na dobu delší než je doba tlecí. (III.) Farář není již de iure zmocněn biskupem udělovat svolení ke zřízení rodinného hrobu. (IV.) Ukládání urny s popelem jinověrce na konfesním hřbitově římsko-katolickém? Z odůvodnění: V poslední větě 2. odst. § 10 zákona č. 96/25 Sb. se praví, že "nelze odepříti pohřbení v rodinném hrobě". Zákon mluví o rodinném hrobu i v 1. odst. citovaného § 10, leč neuvádí, co pod pojmem "rodinný hrob" sluší rozuměti, vycházeje zřejmě z pojmu v době té již známého (dekret dv. kanc. z 20. října 1825, č. 28457 prov. sb. z. z roku 1825 č. 181, čl. 12 zad. č. 49/1868 říšského zákona, důvodová zpráva k zák. č. 96/25 Sb., tisk. posl. sn. 5129/1925 a Budw. 3159), který - jak i sama stížnost uvádí - rozuměl hrobem rodinným hrob (hrobku) zajištěný pro určitou rodinu na dobu delší než dobu tlecí. Podstatně jinou je ovšem otázka, jakých formálních předpokladů je třeba ke vzniku a založení takového rodinného hrobu. O tom zákon č. 96/25 Sb., který předpokládá existenci rodinného hrobu, nemá rovněž předpisů, a ani pozdější zákonodárství otázky té neupravuje. Dlužno proto otázku tu posuzovati podle práva platného v době vydání zákona č. 96/25 Sb. V době té platilo ustanovení § 14 zákona č. 50/1874 říšského zákona (srov. Boh. A 1661/22), podle něhož vnitřní záležitosti církve katolické řídí se předpisy církevními, pokud neodporují zákonům státním a podléhající správě orgánů církevních. Že takovými vnitřními záležitostmi církevními jsou i správní záležitosti konfesních hřbitovů katolických po stránce ústavů kultových, vyslovil nejvyšší správní soud v nálezu Boh. A 5497/26. Žalovaný úřad má za to, že ke vzniku rodinného hrobu na konfesním hřbitově katolickém, ať již na základě smlouvy nebo konkludentním činem (zaplacením hřbitovním řádem předepsané částky), je třeba schválení příslušného ordináře, v daném případě biskupa v Hradci Králové, a opírá názor svůj o canon 1209 Codexu juris canonici. § 1 tohoto canonu zní v části pro daný spor směrodatné takto: "in coemeteriis paroecialibus ex licentia scripta Ordinarii loci eiusve delegati... fideles sibi suisque exstruere possunt sepulcra particularia; quae de consensu eiusdem Ordinarii.... ., possunt quoque alienare." Námitku stížnosti, že se ustanovení to vztahuje jen na náhrobky a nikoliv na hroby, neshledal nejvyšší správní soud důvodnou, neboť slovem "sepulcrum" rozumí Codex iuris canonici (canon 1208 a 1229) hrobku (hrob) na rozdíl od náhrobku (monumentum) v can. 1211. Stížnost namítá také, že prý citovaný canon nežádá bezpodmínečně svolení ordinarii loci (v daném případě biskupa), nýbrž spokojuje se i s povolením jeho zmocněnce (arg. slova "eiusve delegati"), a tvrdí, že delegátem ordináře v záležitostech hřbitovních je duchovní správce hřbitova, který je pověřen přijímati poplatky stanovené hřbitovním řádem pro rodinné hroby, a v tom, že farář v C. bez výhrady přijal a potvrdil obnos 200 Kč, stanovený prý pro rodinné hroby, spatřuje písemné povolení, jehož je třeba ke zřízení rodinného hrobu. Avšak ze slov "eiusve delegati" nelze vyvozovati, že by byl farář již de iure zmocněn biskupem jako ordinariem loci (can. 198 § 1) udělovati písemné svolení ke zřízení rodinného hrobu. Slova ta znamenají jen, že v daném případě není delegace ab homine vyloučena (can. 199 § 1, 451 § 1, 462). Ježto pak akty delegovaného, pokud vybočují z mezí daného mu zmocnění, jsou neplatné (can. 203) a delegovanému náleží, aby zmocnění své prokázal (can. 200 § 2), mohl by písemný projev farářův býti oním svolením ("licentia scripta") jenom tehdy, kdyby bylo zároveň prokázáno, že farář byl k němu nějakým aktem ordinarii loci generálně nebo singulárně zmocněn. Z toho však, že farář přijal poplatek za hrob stanovený hřbitovním řádem, nelze ještě nic vyvoditi pro názor, že bylo tím dáno již ono svolení, když stížnost netvrdí, že onen hřbitovní řád takové generální zmocnění obsahuje, farář pak - jak žalovaný úřad výslovně konstatuje - popřel své zmocnění, prohlásiv, že zřízení rodinného hrobu vyžadovalo smlouvy schválené biskupskou konsistoří. Nevyvrátil tudíž stěžovatel názor žalovaného úřadu, že hrob, v němž měla býti urna uložena, není hrobem rodinným. Ale potom není dán základní předpoklad nároku podle § 10 zákona č. 96/25 Sb., a bylo již proto stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost, aniž se mohl nejvyšší správní soud zabývati dalšími námitkami stížnosti, které vesměs předpokládají existenci rodinného hrobu. |