Ježto byl naříkaným rozhodnutím uznán jako zaměstnavatel K. farní úřad ve V., jehož representantem jest při něm ustanovený farář Václav V. a naříkané rozhodnutí se proto dotýká práv tohoto, farářem Václavem V. representovaného úřadu farního, dlužno považovati stížnost, podanou Václavem V. za farní úřad ve V. za stížnost podanou oprávněným subjektem právním a proto za přípustnou. Stížnost pak především namítá, že farní úřad ve V. není ani osobou fyzickou ani právnickou, pročež nemůže také býti zaměstnavatelem podle zákona o sociálním pojištění a naříkané rozhodnutí, jež uznalo tento farní úřad jako zaměstnavatele K., jest proto v rozporu se zákonem. O této námitce soud uvážil: Zákon o sociálním pojištění přiznává zaměstnavateli pojištěné osoby v celé řadě ustanovení práva a ukládá mu povinnosti, jichž porušení je stiháno tresty a označuje za zaměstnavatele ve smyslu tohoto zákona onu osobu, na jejíž účet se vykonávají činnosti tam uvedené. Z toho se podává, že zaměstnavatelem podle tohoto zákona může býti jen ten, kdo má právní způsobilost býti nositelem práv a závazků a tudíž jen buď fyzická nebo právnická osoba. Farní úřad jako takový nemůže však býti zaměstnavatelem ve smyslu tohoto zákona, ježto jako soustředění zařízení, sloužících správě fary, nemá právní způsobilosti býti samostatným subjektem práv a povinností. Z tohoto hlediska jest výrok žalovaného úřadu, že farní úřad ve V. jest zaměstnavatelem Václava K. ve smyslu zákona o sociálním pojištění v rozporu se zákonem. Má-li však býti naříkané rozhodnutí rozuměno tak, že žalovaný úřad mínil farním úřadem ve V. římsko-katolickou církev jakožto právní osobnost a že považuje tuto církev za zaměstnavatele K., bylo by naříkané rozhodnutí rovněž v rozporu se zákonem, ježto, jak tento soud již ve svém nálezu z 27. září 1939 č. 1071/37-4 a dále ve svém nálezu A 384/40 vyslovil a obšírně odůvodnil, děje se vyučování náboženství pomocným učitelem náboženství nikoliv na účet církevní obce nebo církve, nýbrž na účet školní správy jako takové, pročež církevní obec resp. církev (resp. její representant) nemůže býti považován za zaměstnavatele pomocného učitele náboženství na obecné škole. Soud trvá také v tomto případě na zmíněném právním názoru a odkazuje k jeho bližšímu odůvodnění podle § 30 jednacího řádu pro nejvyšší správní soud na důvody těchto nálezů. Z těchto příčin muselo býti naříkané rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. |