Z odůvodnění: Naříkaným rozhodnutím byla odmítnuta v prvé řadě jako nepřípustná stížnost dnešních stěžovatelů proti rozhodnutí zemské správy politické v Opavě z 20. června 1928, jímž tento úřad vzal se schválením na vědomí utvoření zvláštní polské ev. a. v. náboženské obce v Č. T. a sice proto, že tato obec není se stěžující si náboženskou obcí v žádném organisačním ani právním vztahu. Tím chtěl žalovaný úřad nepochybně vyjádřiti, že německá evangelická náboženská obec není stranou při řízení o státní schválení v témže místě utvořené náboženské obce a. v., příslušející augšburské církvi ev. ve Východním Slezsku. Proti tomu by se stížnost mohla úspěšně brániti jenom tím způsobem, že bud by dokazovala, že v takovém případě stěžující si náboženské obci postavení strany přísluší, nebo že tu vůbec nejde o takové řízení, nýbrž jiné, a že v tomto řízení má stěžovatelka postavení strany právním zájmem vyzbrojené. Námitek prvého druhu stížnost vůbec nevznáší a nebylo by možno v této relaci takovou námitku spatřovati ani ve zdůrazňování skutečnosti, že novou náboženskou obec tvoří jednotlivci, kteří dosud jsou členy náboženské obce stížnost podavší. Neboť okolnost tato dokazovala by snad organisační a právní vztah stěžující si náboženské obce vůči těmto jednotlivcům, nikoliv však vůči nové náboženské obci, která je samostatným právním subjektem odlišným od právní subjektivity jednotlivce - osoby fyzické. Z hlediska námitek druhého druhu dlužno pak stížnost vyložiti tak, že skutečně námitky takové vznáší. Z obsáhlých vývodů stížnosti, které jinak jdou zřejmě i do věci samé, lze vyčísti, že stížnost právě s poukazem na dotaz zemské správy politické v jejím rozhodnutí z 20. června 1928 (zda totiž nově utvořená polská náboženská obec přistoupí k ev. a. v. seniorátu v Třinci), řízený s výzvou o příslušné vyšetření na okresní správu politickou v Českém Těšíně, dovozuje, že I. instance, udělujíc státní uznání nově utvořené polské náboženské obci, neměla ještě přesně zjištěno, zda jde tu o novou náboženskou obec cizí církve (t. j. augš. ev. ve Východním Slezsku). I když pak stížnost vytýká v tomto a v jiných směrech vady řízení I. stolice, kteréžto výšky v řízení před nejvyšším správním soudem by jinak nebyly přípustny, chce tím zřejmě říci, že kdyby žalovaný úřad byl býval na tyto výtky odpověděl, byl by seznal, že nešlo tu v I. instanci o řízení za udělení státního uznání nově utvořené náboženské obce evangelické a. v., příslušející jiné církvi (t. j. augš. ev. církvi pro Východní Slezsko) a nebyl by mohl pak z toho důvodu, že o takové řízení tu šlo, odmítati odvolání stěžující si náboženské obce z toho důvodu, že tato není v takovém řízení stranou procesní. Z tohoto hlediska stížnost zkoumána, jeví se pak takto: Podle § 1 základ. a přech. ustanovení pro augš. ev. církev ve Východním Slezsku, schválených usnesením vlády ze dne 24. května 1923 a vyhlášených pod č. 165/1923 ve Sbírce zákonů a nařízení, skládá se tato církev jednak z církevních obcí augš. ev. ve Východním Slezsku, které jsou tam taxativně vypočteny, jednak z církevních obcí augš. v., které se k této církvi budoucně připojí. Jestliže pak zemská správa politická v Opavě, udělujíc výnosem z 20. června 1928 státní uznání nově utvořené zvláštní polské ev. náboženské obci v Č. T., v témž výnosu současně vyzvala okresní správou politickou v Českém Těšíně, aby vyšetřila a podala zprávu, zda se jmenovaná nová náboženská obec připojí k evang. seniorátu v Třinci (vedoucímu prozatímní správu celé augš. církve ve Východním Slezsku), je zřejmo, že - a to přes skutečnost, v témže výnosu konstatovanou, že totiž o státní uznání nově utvořené náboženské obce zažádal právě tento seniorát - právě v době udělováni státního uznání neměla zemská správa politická ve smyslu svého vlastního aktu ještě zajištěno, že nová obec evangelická připojí se k augš. ev. církvi pro Východní Slezsko. Ale pak nemohl žalovaný úřad, z toho důvodu, že ve směrodatné době vydání aktu schvalovacího šlo o státní uznání náboženské obce, příslušející jiné církvi (t. j. augš. ev. církvi ve Východním Slezsku), odmítati odvolání stěžující si náboženské obce pro nepřípustnost a bylo proto již pro tento rozpor se skutkových stavem spisovým, daným rozhodnutím I. stolice, znamenající podstatnou vadu, zrušiti naříkané rozhodnutí podle § 6 zákona o správním soudě, aniž bylo možno stížností dále se zabývati, a to i po té stránce, pokud žalovaný úřad prohlásil odvolání stěžovatelčino za bezdůvodné, jakož i potud, zda snad z jiných důvodů nebylo odvolání stěžovatelčino nepřípustným. |