• Evidenční číslo v ASPI: 11369 (JUD)
  • vydaný dne 30.01.1922
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 1146/22 (6509/21)]
  • Vztah k 1/1993 Sb.; 308/1991 Sb.;
Náboženské svátky jako dny pracovního volna.

Z ústavních předpisů o svobodě svědomí a náboženského vyznání, zejména z předpisu o rovnosti všech náboženských vyznání před zákonem nelze odvozovat subjektivní nárok náboženských společností nebo jejich příslušníků na to, aby určitý sváteční den byl prohlášen za den feriální.

Z odůvodnění:

Další vývody stížnosti snaží se v podstatě odvoditi z předpisů ústavní listiny §§ 121 a násl. domnělý nárok stěžovatelův na to, aby náboženské ohledy, přikazující stěžovateli a jeho dítěti svěcení soboty a zdržování se vší práce, tudíž i návštěvy školy v tento den, uznány byly za omluvu této nepřítomnosti ve škole. Nárok takový však z ustanovení ústavní listiny neplyne. Neboť praví-li ústavní listina v § 121, že svoboda víry a vyznání jest zaručená, nelze spatřovati porušení této zásady v tom, jestliže občan státní jest k tomu přidržován, aby splnil povinnosti plynoucí jemu a všem ostatním občanům z konkrétních předpisů zákona - v tomto případě ze shora uvedených předpisů zákonů a nařízení školských.

Podobně neplyne z předpisu § 123 ústavní listiny, dle něhož nikdo nesmí ani přímo ani nepřímo býti nucen k účasti na jakémkoliv náboženském úkonu, opačný nárok na to, aby každému při plnění povinností zákonem uložených poskytnuty byly úlevy, kterých by po případě potřeboval k tomu, aby mohl býti účasten někerého náboženského úkonu.

Stejně nelze z předpisu § 125 ústavní listiny, že "výkon určitých náboženských úkonů může být zakázán, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti" odvoditi nárok na to, aby za účelem náboženského úkonu veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti neodporujícího povolovány byly úlevy a výjimky ze všeobecné zákonem uložené povinnosti.

Pokud konečně stížnost dovolává se zásady vyslovené v § 124 ústavní listiny: "Všechna náboženská vyznání jsou si před záknem rovna" a míní po případě z toho, že sváteční dny některých církví nebo náboženských společností jsou dny prázdně školní, odvoditi nárok, aby i sváteční dny náboženské společnosti adventistů byly všeobecně nebo jenom pro příslušníky této náboženské společnosti uznány ze dny feriální, jest tento názor stížnosti rovněž mylný. Neboť se shora uvedených předpisů školských plyne, ež stanoviti dny prázdě školní jest úkonem správy školské při výkonu jejího práva a povinnosti upravovati osnovu učebnou a vše, co náleží k vnitřnímu řádu školy, kterému však na druhé straně neodpovídá právní nárok náboženských společností nebo jednotlivých příslušníků jejich na to, aby správa školská prohlásila určité jejich dny sváteční za feriální. Pro takovýto nárok neposkytují ani ústavní listina ani shora uvedené zákony školské ani jinaké zákony a předpisy právního podkladu. Zejména nemůže takový podklad vzniknouti z ustanovení čl. 15 zák. ze dne 25. května 1868 č. 49 ř. z., který toliko vyslovuje zásadu, že ve školách navštěvovaných příslušníky různých církví nebo společností náboženských má, - pokud to lze provésti - vyučování býti zařízeno tak, aby i menšině bylo umožněno splniti svoje náboženské povinnosti.

V souhlase s předpisy zákonnými, zde uvedenými, bylo pak také jednak výnosem ministerstva školství ze dne 5. května 1919 č. 18.124, věstník min. 1919 str. 95 stanoveno, že dny prázdně jsou neděle a zasvěcené svátky různých vyznání podle dosavadních předpisů, jednak byly vzhledem k zvláštním poměrům místním, zejména frekvenčním řadou starších i novějších rozhodnutí připuštěny různé výjimky nebo úlevy konkrétní.

Vždy však stala se opatření taková toliko jako výron shora uvedeného práva správy školské k úpravě řádů školských, nikoli však důsledkem domnělého právního nároku některé náboženské společnosti nebo příslušníků jejich.