Z odůvodnění: Výměrem ze dne 12. září 1932 nevyhověl zemský úřad v Bratislavě odvolání stěžovatelovu a potvrdil naříkaný výměr z jeho důvodů. K vývodům odvolání podotkl toto: Ustanovení zákonného článku XIV : 1876, týkající se hřbitovů, obsahují všeobecnou zásadu, že uvnitř obce nemají býti zakládány nové hřbitovy. Tato všeobecná zásada je prolomena ustanovením § 121 citovaného zákonného článku, které připouští pochovávání v kostelních ohradách, bylo-li v nich pochovávání dosud zvykem; ovšem vyžaduje se však v každém případě svolení vrchnosti, které může býti dáno jen tehdy, je-li to srovnatelno se zájmem veřejně zdravotním. Ustanovení to umožňuje tedy za určitých podmínek jakýsi stav trpěný, jakožto výjimku ze všeobecné zásady a vzhledem k tomu nepřipouští extensivního výkladu. Podle vyjádření obecní rady se v kostelní ohradě - mimo rodinnou hrobku - v posledních 30 - 40 letech nepochovávalo. Vyhovění žádosti by znamenalo povoliti pochovávání v místě, kde se dosud nepochovává, což odporuje zřejmě intenci zákona. Otázku, zda pochováváním by byly ohroženy veřejné zdravotní zájmy, posuzuje úřad podle volného uvážení, řídě se při tom místními poměry a intencí zákona. O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto: Podle § 2 zákona o správním soudu rozhoduje nejvyšší správní soud ve všech případech, ve kterých někdo tvrdí, že nezákonným rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byl poškozen ve svých právech. Vzhledem k tomuto zákonnému ustanovení jest předpokladem úspěšné stížnosti, aby konkrétním rozhodnutím neb opatřením správního úřadu bylo porušeno právo určitého subjektu, založené platným právním předpisem. Naříkané rozhodnutí opírá se o ustanovení § 121 zákonného článku XIV : 1876 o úpravě zdravotnictví. Podle § 121 citovaného zákona může se v kostelích již jsoucích, které leží v městech a vsích, a na hřbitovech kolem těchto kostelů jsoucích, na nichž pohřbívání mrtvol bylo dosud skutečně zvykem, v budoucnosti pohřbívati s úředním schválením a toto schválení může býti uděleno jen tehdy, když se pohřbení může státi se zachováním veřejných zdravotních zájmů. Podle tohoto ustanovení jest tedy pohřbívání v kostelích a na hřbitovech kostelních, ležících uvnitř měst a vsí, zásadně zakázáno a smí býti úřadem výjimečně dovoleno, když tam pohřbívání bylo dosud obvyklé a pokud se to nepříčí veřejným zájmům zdravotním. Ustanovením tímto dává se úřadu zdravotnímu směrnice, jak postupovati jest, žádá-li někdo za udělení tohoto výjimečného povolení. Ze slov "může" se pohřbívati a "může" schválení býti uděleno v souvislosti se zásadním zákazem pohřbívání mrtvol v kostelích a na hřbitovech kolem kostelů ležících uvnitř měst a vsí, plyne, že jest ponecháno volnému uvážení úřadu povolení uděliti či odepříti a tedy ani, když budou dány předpoklady pro udělení povolení, není úřad povinen povolení toto uděliti. Neposkytuje tedy ustanovení toto straně nároku na udělení povolení a nemůže proto odepřením takového povolení býti zasaženo do subjektivních práv strany. Může-li však úřad povolení odepříti vůbec, může je odepříti také z určitých důvodů a nemůže-li býti zasaženo do subjektivních práv strany odepřením povolení vůbec, nemůže do jejích práv býti zasaženo ani odepřením povolení z určitých důvodů. V konkrétním případě odepřel žalovaný úřad uděliti stěžovateli povolení k pohřbívání kolem kostela z ohledů veřejného zdravotnictví. Stěžovatel vytýká tomuto rozhodnutí vady řízení a nezákonnost. Vady řízení spatřuje v tom, že žalovaný úřad, převzav důvody výměru prvé stolice, opřel svůj výrok jedině o dobré zdání úředního lékaře, aniž uvedl, které ohledy veřejného zdravotnictví to jsou, jež brání pohřbívání kolem kostela - v ohradě kostelní. Nemá-li ale podle toho, co řečeno, stěžovatel nároku na udělení povolení vůbec, pak nebylo naříkaným rozhodnutím zasaženo do jeho subjektivních práv ani odepřením povolení z ohledů veřejného zdravotnictví, aniž byly tyto ohledy zvláště uvedeny. Neshledal proto nejvyšší správní soud, že by naříkané rozhodnutí bylo stiženo vadou řízení nebo nezákonností a bylo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost. |