• Evidenční číslo v ASPI: 13080 (JUD)
• vydaný dne 25.02.1944
• Autor: Nejvyšší správní soud
• Pramen: [Boh. A 1199/44 (1267/41)]
• Vztah k 19/1988 Sb.; 47/1966 Sb.;

Před protektorátními kultovými úřady vznesl stěžovatel svým podáním ze dno 18. prosince 1937 výslovně (viz str. 2 a 7 tohoto podání) na spor otázku, zda hrobové místo č. I. 17 na římsko-katolickém hřbitově v N. dlužno považovati za rodinný hrob čili nic. Jen tato otázka byla řešena správními úřady. I stížnost k tomuto soudu, ačkoli se ve svém líčení děje dotýká otázky, že konsistoř neschválila písemnou smlouvu uzavřenou v roce 1937, zabývá se pak ve svém vlastním obsahu toliko shora uvedenou otázkou řešenou skutečně správními úřady. V důsledku toho může se soud zabývati také jen touto otázkou. Otázka, zda konsistorium bylo oprávněno odepříti schválení písemné smlouvy uzavřené v roce 1937, musí tudíž zůstati stranou.

Žalovaný úřad zastává stanovisko, že o rodinném hrobě nemůže býti proto řeči, ježto jeho zřízení nestalo se se schválením arcibiskupské konsistoře. V tomto směru opírá se žalovaný úřad - jak plyne z odůvodnění naříkaného rozhodnutí - předně o odůvodnění zdejšího nálezu A 11049/34, jež v podstatě reprodukuje, aniž se výslovně na ně odvolává.

V tomto nálezu bylo již vysloveno, že ke zřízení rodinného hrobu (hrobky) na konfesním hřbitově římsko-katolickém (a o takový jde i v daném případě) ve smyslu zákona Sb. č. 96/1925 je třeba schválení příslušného biskupa nebo zmocněnce jím delegovaného a že hrobové místo nestává se rodinným hrobem ani přijetím poplatků, stanovených ve hřbitovním řádě za rodinný hrob, není-li prokázáno, že biskup zmocnil k tomu nějakou osobu správy hřbitovní. Ve svém nálezu z 5. února 1940, č. 5726/37-3, A 338/40, vyslovil pak již soud, že pojem "rodinného hrobu", vyskytující se jak v odst. 2, tak i v odst. 1 § 10 zákona č. 96/1925, dlužno vykládati stejně.

Stížnost nesdílí však názor vyslovený v nálezu A 11049/34. Brojí nejprve proti názoru žalovaného úřadu, že správní záležitosti konfesních hřbitovů jako kultových ústavů spadají do okruhu vnitřních církevních záležitostí. Dále dovozuje v podstatě, že smlouva o zřízení rodinného hrobu je aktem řádné správy hřbitovní a že ji pak (i zaplacením a přijetím poplatků) uzavírá orgán této správy. Jako takový orgán nepřichází však v úvahu biskup, nýbrž - stejně tak, jako u správy bohoslužebních budov - výbor, v němž jsou podle § 42 zákona rak. ř. z. č. 50/1874 zastoupeni farář, farní obec a patron. Tento výbor může pak pověřiti někoho uzavíráním takových smluv. Při tom vychází stížnost z názoru, že

1. pojem "rodinného hrobu" je pojmem státního zákonodárství a že tudíž jen stát, nyní Protektorát, může určovati věcné a formální náležitosti, za jakých může dojíti ke vzniku "rodinného hrobu",

2. že není správno, že protektorátní zákonodárství nemá předpisu o formálních náležitostech takové smlouvy. V tomto směru snaží se stížnost dokázati, že protektorátní zákonodárství určuje orgány správy hřbitovní, které jsou totožné s orgány spravujícími budovy bohoslužebné. Ježto pak uzavření smlouvy je aktem správy hřbitovní, mohou prý zde přicházeti v úvahu jen orgány její a nikoli biskup.

Leč tyto vývody nejsou s to podvrátiti základní stanovisko uvedeného nálezu A 11049/34, že totiž co do otázky, jakých formálních předpokladů je třeba ke vzniku rodinného hrobu na konfesním hřbitově římsko-katolickém, jsou v nedostatku předpisů protektorátního zákonodárství směrodatné předpisy vydané církvi (§§ 14 a 45 zákona rakouského říšského zákona č. 50/1874). Nejvyšší správní soud odkazuje po této stránce ve smyslu § 30 svého jednacího řádu na odůvodnění nálezů A 340/40 a 338/40, v nichž podobné námitky stížnosti byly zodpověděny.

K tomu se ještě podotýká:

Především třeba obecně konstatovati, že pro právní poměry na hřbitově má v podstatě význam, zda tento je v disposiční moci některé náboženské společnosti čili nic. V prvém případě je to převážně ústav kultový, který má po výtce sloužiti k ukojení kultových zájmů. Nositelem hřbitovního práva je dotyčná církev resp. náboženská společnost, jíž také přísluší správa tohoto ústavu. V zákoně rakouském říšském zákoně 50/1874 není sice přesné definice, co dlužno považovati za vnitřní církevní náležitost: Z jednotlivých ustanovení, která upravují vnější právní poměry katolické církve a stanoví rozsah účasti a zásahů státní, nyní protektorátní správy do života církve a jejich zařízení, lze však seznati, kterou věc lze pokládati za vnitřní církevní záležitost. K vnitřním církevním záležitostem je z tohoto hlediska počítati mimo jiné i správu církevních ústavů, tedy i správu hřbitova. Tento výklad odpovídá také pojmově všeobecnému názoru o právní povaze ústavu, jehož správa jako vnitřní záležitost leží zásadně v rukou onoho nositele ústavní moci, jenž jej zřídil a i nadále udržuje.

Proti názoru úřadu, že správní záležitosti konfesních hřbitovů jako konfesních ústavů spadají do kruhu vnitřních církevních záležitostí, brojí stížnost námitkou, jež vychází z toho zásadního názoru, že ukládání lidských pozůstatků na katolických hřbitovech je upraveno vyčerpávajícím způsobem ustanovením § 10 zákona Sb. č. 96/1925 a § 14 zákona Sb. č. 464/1921 a že tím přestala i správa těchto hřbitovů býti vnitřní záležitostí církve. I způsob ukládání lidských pozůstatků, pokud jde o rakve, výkop hrobových míst a úpravu mrtvol, je upraven státními předpisy, takže pohřbívání mrtvol nelze pokládati za vnitřní záležitosti církve.

Soud nemohl tomuto stanovisku stížnosti v celé jeho šíři přisvědčiti.

Je sice správné, že ustanovení § 10 zákona Sb. č. 96/1925, pokud se týče § 14 zákona Sb. č. 464/1921 upravují určité vztahy mezi těmi, kdož chtějí hřbitovů používati a nositeli hřbitovního práva co do pohřbívání mrtvol a uren s popelem. Leč tato ustanovení nezabývají se ani všeobecně ani v jednotlivostech otázkami zřizování tzv. vlastních hrobů, ať již jsou omezeny na osobu toho, kdo jich nabyl nebo jsou-li rodinnými hroby; naopak předpokládají existenci příslušných předpisů.

Tyto předpisy jako výron práva na správu hřbitova jako ústavu zůstaly i nadále v platnosti a neztratily nic na své povaze vnitřních předpisů příslušného nositele hřbitovního práva. Shora uvedenými zákonnými ustanovenými byly hřbitovní správy toliko omezeny co do disposičního práva nad hřbitovem v určitém, zvláště pak konfesním směru. Nositelům hřbitovního práva nebylo však disposiční právo nad tak zv. vlastními hroby odňato a přikazování takovéhoto hrobu na katolickém hřbitově nepřestalo býti vnitřní záležitostí církve.

Tvrdí-li stížnost, že pro schvalování smluv o rodinných hrobech neposkytuje protektorátní zákonodárství ani nejmenší opory, pak nedopadá toto tvrzení na řešenou otázku. Neboť nejde tu o otázku, zda protektorátní zákonodárství schválení biskupovo nařizuje, pokud se týče výslovně dovoluje, nýbrž o otázku, zda toto zákonodárství nestojí v cestě schválení požadovanému vnitřními církevními předpisy, t. j. zda zákonodárství takové schválení nezakazuje, pokud se týče, zda ho nepovažuje za nutné. Jen za takového stavu bylo by lze pak mluviti o zásahu do jinak autonomní sféry církve, který v tomto směru samosprávu církve vylučuje, pokud se týče neuznává. Na tom nemůže nic změniti ani okolnost, že protektorátní zákonodárství v určitých otázkách vyžaduje schválení biskupovo. Neboť z toho nelze ještě vyvozovati, že by veřejná správa neuznávala, pokud se týče nerespektovala schválení, jež je jinak předepsáno vnitřními církevními předpisy. Zákonodárství může takové schválení požadovati i v případech, kde by ho podle církevních předpisů vůbec nebylo třeba.

Stížnost snaží se ovšem ještě uvésti v pochybnost názor vyslovený v nálezu A 340/40, že totiž skutečnost, že zákon rakouský říšský zákon č. 50/1874 má předpisy o organisaci správních orgánů církevního jmění a v důsledku toho i správy hřbitovní, ještě nevylučuje, že by vnitřní církevní předpisy nemohly platně a závazně stanoviti, že určitá opatření hřbitovní správy potřebují po stránce formální i schválení příslušného biskupa.

Stížnost se domnívá, že by tu šlo o přesun kompetenční, který by byl v rozporu s protektorátním zákonodárstvím. Nemá však pravdu.

Ustanovení §§ 41 a 42 zákona rakouského říšského zákona č. 50/1874 sledovala zřejmě jen ten účel, aby na správě církevního jmění brali podíl ti, kdož přicházejí v úvahu v případě nedostatečnosti jmění jako povinní přispívatelé. Tím nebylo však ještě vyjádřeno, že tato správa církevního jmění může vystupovati a jednati zcela neodvisle od biskupa a bez zřetele na vnitřní církevní předpisy a že tudíž její obor působnosti je dán a definován toliko rámcem protektorátních zákonů. Neboť zákon rakouský říšský zákon č. 50/1874 chtěl přece ponechati církvi, jak plyne z důvodové zprávy (příloha 40 stenografického protokolu poslanecké sněmovny, VIII. sezení, I. svazek, k § 38), - oproti Josefínskému zákonodárství - zásadně volnou autonomní správu církevního jmění. Že tomu tak, pro to mluví i ustanovení § 45 citovaného zákona. Toto ustanovení stanoví, že "v mezích předcházejících ustanovení zachovává se biskupům a jejich náměstkům účast ve správě církevního jmění, nalézajícího se v jejich obvodu, který jim přísluší podle církevních předpisů, pokud tyto církevní předpisy neodporují státním zákonům". Zásada zde vyjádřená dovoluje tedy i nadále aplikaci biskupských předpisů o správě církevního jmění vydaných, existujících a nezrušených v jednotlivých diecézích, pokud přímo neodporují zákonným předpisům, zvláště zákonu rakouskému říšskému zákonu č. 50/1874. Ten pak, kdo chce tohoto církevního ústavu zvláštním způsobem použíti, musí se těmto předpisům podrobiti a je na něm, chce-li s vlastními nositeli ústavní správy uzavříti nějaké ujednání, starati se o to, které vnitřní předpisy v tomto směru platí. O nějakém přesunu působnosti nemůže pak býti řeči, ježto příslušný farář nemůže činiti nic jiného, než co mu je jeho biskupem nařízeno.

Nejvyšší správní soud setrvává tedy na stanovisku, zaujatém v nálezech A 11049/34, 338/40 a 340/40, že totiž v případě, kde vnitřní církevní předpisy něco podobného předpisují, je ke vzniku rodinného hrobu na římsko-katolickém hřbitově zapotřebí mezi jiným i schválení příslušného biskupa nebo jeho zmocněnce.

Za této právní situace nemusil se pak soud zabývati vývody stížnosti, pokud tato snaží se dovoditi, že smlouvy o rodinných hrobech nelze považovati za zatížení církevního jmění, k němuž je ovšem třeba schválení biskupovo. Odpadá proto již zkoumati, zda, příp. pokud na takové smlouvy bylo by možno použíti předpisů nařízení rakouského říšského zákona č. 162/1860, jež má stížnost zřejmě na mysli. Žalovaný úřad se také tohoto předpisu nedovolává.

Zbývá tedy ještě zkoumati, je-li tu nějaký vnitřní církevní předpis. Předpisy Canonu 1209 Codexu juris canonici vydaného teprve v roce 1918, nemohou zde přijíti v úvahu, kdyžtě bylo v daném případě tvrzeno a žalovaným úřadem také předpokládáno, že sporné hrobové místo bylo přenecháno stěžovatelům hřbitovní správou v roce 1879, pokud se týče 1913.

Žalovaný úřad spatřuje takový církevní předpis v oznámení arcibiskupská konsistoře v Praze ze dne 30. června 1870, č. 4272, uveřejněném v ordinariátním listu z roku 1870, str. 54, podle něhož ke vzniku rodinné hrobky na konfesionelním hřbitově je zapotřebí sjednání kupní smlouvy, podléhající schválení konsistoře a odpovídající přiloženému vzoru.

Proti tomu namítá stížnost, že tu nejde o všeobecný předpis, který by stanovil předpoklady platnosti smlouvy, nýbrž spíše o předpis pořádkový, pokud se týče instrukci, jejíž nedodržení může míti sice za následek disciplinární stíhání duchovního, nikoliv však neplatnost aktu samého. Skutečnosti, že tento předpis je označen jako "oznámení", je řízen toliko na duchovní a nemá také žádných sankcí na nedodržení, jakož i že správa římsko-katolického hřbitova v N. se podle toho neřídila, podporovaly by prý spíše názor, že tu jde o pouhou instrukci, kterou se hřbitovním správám toliko něco doporučuje. Měla-li by však tato vyhláška býti vykládána tak, jak to činí žalovaný úřad, pak byla by v rozporu s protektorátními zákony.

Tomuto názoru nelze však přisvědčiti.

Podle církevních předpisů nelze biskupovi upírati právo, aby ve své diecézi vydával všeobecně platné a závazné předpisy. Poněvadž pak protektorátní zákonodárství nepředpisuje žádná určitá pravidla pro publikaci takových předpisů, postačí, jsou-li uveřejněny v ordinariátním listě (srovnej § 16 zákona rakouského říšského zákona č. 50/1874).

Zbývá tedy odírati se ještě obsahem dotyčného "oznámení" z roku 1870, který stížností není popřen.

Zmíněné oznámení používá totiž různých výrazových způsobů. Na jedné straně oznamuje duchovenstvu, co může činiti (v dohodě s patronátním úřadem), na druhé straně nařizuje, co se státi musí (srovnej slova: "při vyhrožování místa musí se..... hleděti..... budiž ustanovenou, "do protokolu budiž vložena", "nástin buď..... sepsán", "prvopisy buďtež zřízeny a opět sem k potvrzení dány"); konečně připomíná se tu povinnost kolkovní s dodatkem o udržování pomníků.

Z uvedeného je zřejmo, že oznámení používá v obsahu, který je pro spor rozhodným, formy rozkazující. Leč pak nelze mluviti o tom, že v tomto směru se "něco" doporučuje, pokud se týče, duchovním ponechává na vůli.

Dále dlužno míti na zřeteli, že je tu předpisován celý přesně stanovený postup. Především má býti vše to, co se stranou bylo, dohodnuto, a to i žádost sama, pojata do protokolu, k němuž je připojiti i potvrzení, že kupní peníz byl již zaplacen.

Tento protokol je podepsati jak od zástupců církevního jmění, tak i stranou a dvěma svědky. Na základě tohoto protokolu je pak zhotoviti návrh smlouvy podle přiloženého vzoru a předložiti i s protokolem cestou okresního úřadu konsistoři. Teprve po církevním a politickém schválení jest zříditi dva stejnopisy smlouvy a opětně konsistoři k potvrzeni předložiti. Jeden z těchto tiskopisů podrží záduší a druhý se doručí straně.

Z tohoto obsahu oznámení, jež předpisuje do jisté míry podobný postup, jak je tomu v případech ministerského nařízení rakouského říšského zákona č. 162/1860, je tedy zřejmo, že sice pohlíží na hřbitovní správu jako na jednu ze stran smlouvu uzavírajících, předpisuje však, že ujednání jí uzavřená potřebují předchozího schválení konsistoře (též politického úřadu), dříve než jsou definitivně pojata do smlouvy. Dlužno připustiti, že potvrzení definitivní smlouvy by mohlo býti toliko pouhým osvědčením o tom, že nástin byl již schválen a že znění smlouvy odpovídá jejímu nástinu. Leč to nemění nic na skutečnosti, že již nástin musí býti schválen, z čehož nutně plyne, že bez tohoto schválení nemůže býti ujednání, jež uzavřela hřbitovní správa, provedeno a že pak nemůže vůbec dojíti ke zřízení definitivní smlouvy, nebyl-li její nástin předem schválen. Obsah ujednání nemůže tedy býti uskutečněn, pokud se týče uplatněn. Jinými slovy dotyčný hrob nelze pokládati za řádně zřízený rodinný hrob.

Že pak předpisy §§ 41 a 42 zákona rakouského říšského zákona č. 50/1874 o složení správy církevního jmění, resp. hřbitovní správy na tomto právním stavu nic nezměnily, bylo již shora dovozeno.

Stížnost sama přiznává, že takového schválení konsistoře zde nebylo. Leč pak je stížnost bezdůvodná, pročež ji bylo zamítnouti.