Omezení nabývání nemovitostí církví. Okresní úřad v Uherském Hradišti výměrem ze 16. září 1932 odvoláním, jež z těchto platebních rozkazů podala Marie B., nevyhověl. Naříkaným výměrem zemský úřad v Brně 5 odvoláním zcizitelky vyhověl co do námitky, že převod nemovitostí ve smyslu odst. 3 § 1 pravidel o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí nastal teprve dnem 13. září 1926, t.j. oním dnem, kdy zmíněnou nemovitostní transakci schválila státní správa kultová, a že v důsledku toho dávka z přírůstku hodnoty měla býti vyměřena sazbami podle vládního nařízení č. 121/1926 Sb., nabyvšího účinnosti dnem 27. července 1926. Výrok svůj odůvodnil v podstatě tím, že schválení smlouvy bylo nutno jak podle zvláštního předpisu § 51 zákona č. 50/1874 říšského zákona, tak podle všeobecného předpisu § 38 citovaného zákona; podle výslovného ustanovení § 1 pravidel, který stanoví za den převodu den úředního schválení smlouvy bez ohledu na to, zda a kdy podle vůle stran má začíti platnost smlouvy, pokládati je za den převodu den 13. září 1926, kdy státní správa kultová smlouvu schválila, a proto je dávku vyměřiti podle vládního nařízení č. 121/1926 Sb. O stížnostech, které do tohoto rozhodnutí podaly obce N., H., K., Ž., jakož i obec Ko., uvážil nejvyšší správní soud toto: Na sporu je se zřetelem na ustanovení vládního nařízení č. 121/1926 Sb. otázka, kdy se stal ve smyslu § 1 dávkových pravidel vládního nařízení č. 143/1922 Sb. převod velkostatku N. z Marie B. na arcibiskupství olomoucké. Pro tuto otázku je pak se zřetelem na ustanovení § 1 odst. 4 prav. především rozhodno, podléhala-li smlouva ze 3. dubna 1925 ex lege schválení státního úřadu kultového či nic. Žalovaný úřad uznal, že smlouva potřebovala schválení jak podle zvláštního předpisu § 51 zákona č. 50/1874 říšského zákona, tak i podle všeobecného předpisu § 38 citovaného zákona, a dospěl z tohoto právního názoru k závěru, že za den převodu sluší pokládati teprve den 13. září 1926, kdy byla smlouva schválena státní správou kultovou. Podle § 51 citovaného zákona mají ustanovení ministerského nařízení z 20. června 1860 č. 162 říšského zákona a ze 13. července 1860 č. 175 říšského zákona o zcizení a zavazení jmění katolických kostelů, prebend a duchovních ústavů i příště platnost s výhradou, jež nepadá tu na váhu. Podle citovaného nařízení č. 162/1860 říšského zákona jest ke zcizení takového jmění, pokud převyšuje určitou cenu, třeba pod sankcí jeho neplatnosti zeměpanského svolení. Dlužno dáti stížnosti za pravdu, že vynaložení peněžitého kapitálu církevního jmění na zakoupení nemovitosti nelze subsumovati pod pojem zcizení, resp. zavazení církevního jmění. Nemohl proto žalovaný úřad právem opříti rozhodnutí své o předpis § 51 zákona č. 50/1874 říšského zákona. Třeba proto zkoumati, má-li naříkané rozhodnutí oporu v předpisu § 38 zákona č. 50/1874 říšského zákona. Podle tohoto předpisu platí zásada, že správa jmění církevního požívá státní ochrany, jaká přísluší obecně užitečným nadacím. Ochrana ta vztahuje se na jmění církevní vůbec, nikoliv jen na jmění kmenové, jak patrno z ustanovení následující věty § 38, podle něhož státní správa kultová, je zejména oprávněna dozírati na zachování jmění kmenového. Zásada, že nakládání církevním jměním je podrobeno dozoru státní správy - pokud tu není zvláštních předpisů pro církevní jmění, jakým je např. citovaný § 51 zákona č. 50/1874 říšského zákona, - stejnou měrou jako nakládání jměním nadačním, je také v praxi všeobecně uznávána. Obecně užitečná nadání požívají obdobné ochrany jako majetek, stojící pod ochranou poručenskou, a dozorčímu úřadu nadačnímu přísluší při tom týž dozor jako úřadu poručenskému. Dozor ten vztahuje se zejména také na správu majetku a tedy i na úkony, jimiž se fruktifikují peněžní kapitály nadační (srov. Budw. 8636/95, dvor. dekret z 19. srpna 1791, pol. zák. Leopolda II. sv. 3, str. 58). K úkonům těm náleží i zakoupení nemovitostí (srov. § 194 bod 1 pat. z 9. srpna 1854 č. 208 říšského zákona). Podle § 233 o. z. o. je třeba schválení poručenského soudu ke všelikým jednáním, která nenáležejí k obyčejné správě jmění a která mají větší důležitost. Podle tohoto právního stavu je třeba tedy chválení státního úřadu kultového ke všelikým právním jednáním o církevním jmění, která přesahují rámec obyčejné správy jmění a mají větší důležitost. Že takovým jednáním je koupě velkostatku za cenu přesahující 4 miliony Kč, přičemž kupující arcibiskupství olomoucké přejímá ještě různé jiné závazky (služební smlouvy, patronátní břemena), o tom nelze vážně pochybovati. Dospěl tedy nejvyšší správní soud k závěru, že smlouva ze 3. dubna 1925 podléhala schválení státního úřadu kultového. Ježto schválení to bylo uděleno až 13. září 1926, nastal převod ve smyslu § 1 odst. 4 dávkových pravidel až tento den, a sluší proto použíti naň předpisů vládního nařízení č. 121/1926 Sb. |